Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Říjen 2014

Vadí – nevadí ?

             Jaký člověk je, tak myslí a jak myslí, tak mluví – to je v obráceném pořadí věta Zdeňka Nejedlého. Vadí-li vám  Zdeněk Nejedlý, takto autor uvedené sentence, vyrovnejte se s ním stejně noblesně jako radní města Litomyšle. Pomník svého rodáka nezbourali, z prostory před školou neodstranili, jen doplnili deskou s nápisem: „Rozmnožil i poškodil kulturu českou. Přinesl poctu i úhonu rodnému městu, jež oceňuje dobré a zavrhuje špatné jeho skutky“.

         Oslovilo vás to? Někam posunulo, chápete ta slova s příběhem jako velkou výzvu? Je to o tom, že jste v nich našli sami sebe, pak si to užijte. Hlavně aby vás to nakoplo! Ptáte se k čemu? Pročtěte si předchozí řádky znovu, pěkně pomalu a nahlas, možná i opakovaně. Cítíte ten rozdíl? Nejprve jazyková vytříbenost podložená myšlenkovou hloubkou, rozmyslem a věděním. A následně – humpolácké, prefabrikované,univerzální tlachání, postrádající myšlenku, ducha. Je-li pravopis kabátem jazyka ( slova Ludvíka Vaculíka?), pak volba jazykových prostředků, slov pro vyjádření myšlenky je látkou, z níž je náš slovní, mluvní projev –-ušit. Jak kolem sebe vidím a slyším, my nejen v každodenní komunikaci raději natáhneme odrbané, roztrhané, často i špinavé džíny.

         Je pokročilý podzim, na polích dávno skončil „boj o zrno“, i ta řepa – pokud ještě nějakou pěstujeme – doputovala do těch několika málo cukrovarů, které nám po „bratrské“ podpoře cukru třtinového zbyly. Ale hořké sklizně se můžeme domoct denně, stačí zapnout rádio, sednout k televizi nebo vzít do rukou noviny (tedy aspoň ty údajně solidní, bulvár nezahrnuji).

         Chudneme. Náš slovník (tím i myšlení a naopak) se scvrkává, nezřídka naopak „obohacuje“ slovními zrůdnostmi. Tak jsem třeba netušila, že mezi mými předky je také předkyně (děs!). JAKÁ asi byla Dorotka narozená 28.ledna 1682 v Plchůvkách? KTERÉHO ze svých pěti sourozenců měla nejraději? Opouštím myšlenky na svou předkyni, vracím se do současnosti, čtu v novinách, slyším v rozhlase a televizi:

JAKÁ místa jste navštívili? Zajímavá? Historická? Turisticky atraktivní? Památná? A z těch památných potom KTERÁ?

JAKÉ strany nejvíce oslovují voliče? To se podařilo! Kouzlo nechtěného.Ty „provařené“? Populistické? Levicové? KTERÁ z nich to je?

 Na JAKÝCH hranicích leží Praděd? Na nepřístupných? KTERÝCH států?

JAKÉ jsou kladné vlastnosti Vladimíra Putina? Ty kladné mohou být jen kladné.Tazatel nepochybně o výskytu kladných vlastností u Vladimíra Vladimíroviče silně pochybuje.

         Tázací zájmeno JAKÝ uvozuje otázku po vlastnosti, kvalitě, chci vědět, JAKÝ ten člověk (ta věc) je, jakou má vlastnost, kvalitu. Otázkou KTERÝ zjišťuji, vybírám si, o koho, o co z určitého souboru, skupiny se jedná. Denně se přesvědčuji, že slovu KTERÝ – tím také jisté schopnosti jazykového, myšlenkového rozlišení – už zvoní hrana.

         Smutním, když v novinovém  interview literárního kritika s autorkou recenzované knihy (tedy spisovatelkou) čtu: „…nastoupila jsem do zaměstnání…v JAKÉM to bylo roce? … to bylo v roce 1959. Tehdy se zkracovala studia…“.Taky ten rok pamatuju, ale ne natolik, abych si vzpomněla, JAKÝ byl. Deštivý? Větrný? Naštěstí můžu uvést i případy, kdy se autoři nesprávně formulovaného dotazu rychle vzpamatovali. JAKOU podzimní květinu máte nejraději ? – čtu na televizní obrazovce. Moderátorka pořadu se zmást nedala,na dotazovanou se obrátila slovy: „ KTEROU podzimní květinu máte nejraději?“ Ptala se přece na podzimní květiny  a chtěla, aby si z nich – všech možných, podzimních – paní vybrala. Jsou to astry, chryzantémy, ocúny……? Zatrnulo mi, když byl před udělením Ceny Jindřicha Chalupeckého (CJCH) umělec novinářem osloven: Díla JAKÝCH laureátů CJCH vás zaujala nejvíce? Takto formulovaná otázka provokovala k odpovědi: „ Samozřejmě těch dobrých, kteří si ji zasloužili“. Hned další den (i následně) otázka uveřejněná seriálově zněla jinak: Díla KTERÝCH laureátů CJCH….

         Svým studentkám učitelství jsem často citovala větu Jiřího Dědečka, básníka, textaře, překladatele a současného prezidenta PEN klubu (s vysvětlením, o jak úctyhodnou instituci se jedná): „Žádám provedení potrestání zavinění ztroskotání!“ Je to výzva do boje s hydrou nadužívaných podstatných jmen slovesných. Pro techničtější typy krátké (jiná nemám ve třídách a posluchárnách ráda) vysvětlení. Ze slovesa ČÍST můžu utvořit podstatné jméno ČTENÍ. Takových – potřebných! – slov má čeština hodně, mluvnicky je podle původu jejich vzniku označujeme jako podstatná jména slovesná (základ sloveso, výsledek podstatné jméno): plavat – plavání, psát – psaní, hrát – hraní atd. atd. Jde o to, že se nám podstatná jména slovesná přemnožila, pronikají v řeči i tam, kam nepatří. Posuďte několik úlovků:

Vložila jsem se do STUDOVÁNÍ ( řekla bych, že zmiňovaná začala studovat, vložila se do STUDIA…)

Je třeba rychlejší REAGOVÁNÍ na dění na Ukrajině (to přímo tahá za uši, na místě je rychlejší REAKCE na dění….)

To je takové moderní ZAČÍNÁNÍ dne (buď ZAČÁTEK, nebo bych zůstala u slovesa a ZAČALA den tím, že bych se napila vody s citronem)

PODPOROVÁNÍ zákonů ve sněmovně (tak PODPORU kvalitních zákonů ve sněmovně, to bychom přivítali všichni!)

Archeologové se zabývají také CHOVÁNÍM zvířat od pravěkých dob (archeologové se jistě zabývají CHOVEM zvířat v pravěkých dobách, to CHOVÁNÍ přenechají jinému vědnímu oboru). Dobrý příklad pro upozornění na možné dvojice slov, např. PLAVBA – PLAVÁNÍ, STAVBA _ STAVĚNÍ, VÝCHOVA – VYCHOVÁNÍ apod. Můžeme se zúčastnit plavby po Středozemním moři, ale to PLAVÁNÍ si necháme spíš do bazénu. Co s reklamní větou STAVĚNÍ domu – sázka na jistotu? Mnoho lidí dnes nemá tzv. kinderstube (VYCHOVÁNÍ), prostě v jejich VÝCHOVĚ se něco zanedbalo. Reaguje na to věta: Pouze VYCHOVÁNÍ člověka umožňuje…?

            Když už jsem zavadila o cizí slova, stále platí bonmot: Nepoužívejte cizích termitů, pokud je neovládáte suterénně, mohlo by to skončit fiakrem. V otřesném (po mnoha stránkách) televizním pořadu Prostřeno jsem zaslechla: Jsem napjatá, jak to všechno ATMOSFERICKY dopadne. Já zase očekávám mohutný nástup dalšího slova, které stihne osud podobně rychle „ošoupaných“ slov, byť českého původu.Vzpomínáte, jak po roce 1989 bylo – pod vlivem mluvního projevu Václava Havla –vše SMYSLUPLNÉ? Nyní už delší dobu je všechno kolem nás ÚŽASNÉ. Obě slova by v dobovém kontextu zasloužila sociologický rozbor. Aktuálně sleduji a očekávám rychlý boom slov OBSERVÁTOR a OBSERVOVAT, protože jako novodobý rádobyvzdělanec už nemůžete být jen pozorovatelem, nestačí události pozorovat, musíte observovat. Vzhledem k  „infrastruktuře“ zmiňovaných cizích slov to bude obzvlášť pikantní.

         K výše vzpomínanému televiznímu pořadu lze dodat repliku srozumitelnou jen Prostějovákům, a to ještě pouze dříve narozeným: Kdyby blbost kvetla, byl by jak Wichterleho zídka (stručně – bohatě obrostlá keři šípkových růží). Sledování (ajta! podstatné jméno slovesné) onoho pořadu jsem svým studentkám velice doporučovala, v duchu Einsteinova, že :“….nejlepším příkladem je příklad odstrašující“, v tomto případě jak se nechovat, jak nemluvit.

         S tím, co bude, máme také potíže. I gramaticky. Že by vlivem  anglického will ? Proč takto: O té skutečnosti BUDEME vyrozumívat (O té skutečnosti vyrozumíme..), Žádný premiér SE NEBUDE ÚČASTNIT (Žádný premiér se neúčastní…). Zní vám to česky? Pravda, česká slovesa, zejména jejich slovesný vid ( hodit – házet, číst – přečíst) ,ta zamotají hlavu nejednomu cizinci zdolávajícímu úskalí češtiny. Krásně o tom píše v nezapomenutelné oslavě českého jazyka Chrám i tvrz Pavel Eisner: „Když jsem byl na studiích, vytloukal jsem život, jak se dalo. To po česku znamená, že jsem učiteloval po rodinách…..a neřekli byste, jak člověk nakoukne češtině do útrob, a dokonce i pod podsazení, učí-li českému promlouvání Nečecha jako poleno….vrchní stavební rada, krásný podzimní mužností, dobrý žák to byl, kupodivu bystrý a horlivý. Ale když jsme se dostali ke kapitolám o českém slovese, padl na mne třas. Věděl jsem, co teď přijde…“ To je čeština!

         Je k neuvěření, co se českým slovesům a jejich vazbám přihází v současnosti, a to z úst a pera Čechů. Znám sloveso UVRHNOUT, ale co s těmi tvary v následujících větách? Předpokládám, že na stylizaci petice Michaela Kocába se podíleli lidé lingvisticky zdatní, a přitom jim nezněla falešnou notou formulace, že „….současný ruský prezident UVRHUJE svůj národ do izolace“. Nákaza se šíří, neboť jak podotknuto v novinách, „…nynější krizová fáze se škrcením investic UVRHÁ architekty až do stavů boje o přežití“. Aby toho nebylo málo, řízení úctyhodné komise  „…. bylo ukončeno vydáním usnesení, kterým se (panu) X.Y.  ZRUŠUJE vysokoškolský magisterský titul“. Usnesení bylo nepochybně sepsáno vysokoškolsky graduovanými lidmi. Jenže (čtu v jiném novinovém článku) „…má vysoká škola podat pomocnou ruku těm, kteří jdou životem s nějakým zdravotním handicapem a UDĚLAT jim podmínky, aby se také mohli úspěšně vypořádat?“. Máme ve školách UDĚLAT podmínky lidem, kteří budou za nějaký čas patřit k těm, co v televizi tvrdí, že „… ten pořad musí stát za vaši pozornost“? Mou pozornost upoutalo u příležitosti oslav státního svátku v rozhlasovém pořadu pronesené přesvědčení, že „…to se musí našim dětem poměrně komplikovaně VYSVĚTLIT“. Určitě nestačí dětem jednorázově VYSVĚTLIT, proč v předlistopadové době byl 28.říjen Dnem znárodnění. To jistě budete muset složitěji VYSVĚTLOVAT. Děti se vás v tom případě sotva „ZEPTAJÍ na OTÁZKU“, jak je nyní jazykově nelogicky zvykem a vy nebudete mít „ odpověď na otázku, NA KTEROU SE PTALY minule“.

         To už jsme zavadili o logiku výpovědi. Co říkáte na to, že „ Sešrotování tisíce tun železa ztroskotané lodi Costa Concordia potrvá NECELÉ dva roky“? Nabýváte dojmu, že to všechno byla vlastně jenom taková prkotina. Není na místě spíše konstatování, že likvidace potrvá SKORO dva roky? Co obyvatelé postižení záplavami, nic moc se neděje, vždyť „voda vyplavila NECELOU dvacítku domů“. Proč tolik rozruchu? A že škoda způsobená požárem „je NECELÝCH 90 000“? Buďme v klidu, škody způsobené zvěří v lese „se odhadují na NECELÝCH  20 milionů“. Chtějí nás zpravodajové uklidnit? Nebo se jedná o deficit jazykového citu?

          U batolat a předškoláků to má svůj půvab. Paní učitelky v mateřských školách se mohou nepředpojatě vrátit ke knížce Korneje Čukovského – Od dvou do pěti. Tím titulem je vymezen věk, ve kterém se děti – jak konstatovali moudřejší -  stávají geniálními lingvisty. Vytvářejí slova mnohdy tak půvabná, že se stávají „rodinným“ pokladem. Již zmiňovaný Pavel Eisner je označuje jako ponornou češtinu, poklad, „jež bude žít ve vašich dětech jako nejsladší vzpomínka na domov ještě v letech, kdy už samy nebudou mít daleko do Olšan“. Pokaždé se zarazím, když mám říct slovo „barvoslepý“. U nás doma totiž mluvíme jen o slepobarvých. Víc z naší rodinné „ponorné češtiny“ neprozradím, je to záležitost nanejvýš rodinně intimní. Naštěstí jsem si ty pěkné šplechty svých vnoučat kdysi zapisovala. Občas se nad nimi společně bavíme, připomínajíce si bezděčně situace, za kterých zcela spontánně ty milé zkomoleniny a neologismy vznikaly. Nevím, jestli majitel firmy, jehož dodávka jezdí po městě se sloganem Máme MALÉ ceny, podobně sáhl do rodinných análů . Pochybuji. Jen se nějak zbavil zažitého slovního spojení , zvažujícího dosud ceny NÍZKÉ nebo VYSOKÉ, ale ne MALÉ. Stejně jsem se pozastavila nad zálibou jedné z televizních kuchařinek, která má ráda HUBENÉ nudle.I když se sortiment těstovin v poslední době v našich prodejnách velice rozhojnil, pořád ještě tam nacházím jen nudle VLASOVÉ, ŠIROKÉ a…..Mám za projev odhalené ponorné češtiny považovat spojení, že něco je DLOUHOSTÁLÉ ? Já bych přece jen zůstala u DLOUHODOBÉHO.

            Existenci či neexistenci jazykového citu, k němuž se stále vracím, jsem svým studentkám vysvětlovala na konkrétním příkladu ze života. Počátkem devadesátých let jsme na katedře s radostí přivítali švýcarskou logopedku. Československou republiku opustila s rodiči jako osmiletá. Ačkoliv žila a vystudovala školy ve frankofonní části Švýcarska, zachovala si velice živou češtinu. Až jednou…když odpovídala na dotazy studentek, uvedla, že logopedka pečující o osoby s DMO (dětskou mozkovou obrnou) musí svým klientům zajistit komunikaci, pomáhat jim s příjmem potravy a řešit otázku slintání. Ano, užila slovo slintání, tedy výraz, který má dost negativní citové, emoční zabarvení, je společensky v této souvislosti nepřijatelný. To ovšem cítíte, máte-li dostatečně vyzrálý, vyvinutý jazykový cit. Ten v tomto případě česko- švýcarská logopedka už bohužel ztratila. Osoby s DMO mohou mít v souvislosti se svým postižením problémy s ovládáním obličejových svalů, což se může projevovat hůře zvladatelným sliněním. Cítíte rozdíl mezi slovy SLINTÁNÍ a SLINĚNÍ? Vnímáte rozdíl mezi nezbytností jejich patřičného užití? Potom váš jazykový cit nepřipustí, abyste ho zradili ani ve společensky méně závažných situacích. Nic se nestane, když řeknete (napíšete), že „…tato SKUTEČNOST SKUTEČNĚ nenastala….Dlouhodobě SPOLU SPOLUPRACUJEME…. Porošenko NEUPŘESNIL o kolik PŘESNĚ klesne….Opravdu, nic se nestane, ale uznejte, není to ono. Pokud jste někdy při výuce angličtiny zápasili s požadovaným zařazením slůvek yet, already, too (mluvíme o slovosledu), nemůžete jen tak přejít následující věty (velice často zaslechnuté v médiích, přečtené v tisku): Na východě Ukrajiny UŽ za dva měsíce zemřelo…. Bude tak I činit nadále…. Ebole  UŽ podlehlo v západní Africe více než…. Víte, že DOKONCE ČVUT má svůj koncertní….Formulací (slovosledem) poslední věty by se mohlo České vysoké učení technické dokonce cítit dehonestováno.  I když se církev, hlavně katolická, velmi snaží přiblížit lidem, asi ji zrovna nepotěší (ani mě), když se dočte, že „…  kněží KOUČUJÍ své věřící…..a ti berou zpověď poctivě jako SEBEKOUČINK.

         Zdaleka jsem nevyčerpala sbírku jazykových, stylistických hrůz z nějakých dvou týdnů. Stačí jen pozorně poslouchat, číst…Chtělo by to zmínit se také o krutě bitých číslovkách (Rozhodování mezi DVĚMI kandidáty…. Chtěl by se s vámi DVOUMI setkat …).Ani pomyslet nechci na nebohého Josefa Jungmanna, kdyby musel v tisku i v poslanecké sněmovně řešit Kurzarbeit, dokonce už bez uvozovek, on – kterému vadil i německý Mai a prosazoval proto květen. Nebyl by ostatně jediným úpějícím národním buditelem. Došlo také na Palackého. To když v televizní soutěži jeden z účastníků řekl, že působí na PALACKÉ univerzitě. Odpouštím jedné ze svých studentek, která nevěděla, kdo byl ten, jehož jméno nese univerzita, na níž ona studuje. To ale byla studentka.

            Vím, napsala jsem toho hodně, je to dlouhé, ale „spousta z nás má někdy volný den PŘED NÁMI“, a když už v češtině stejně jako mezi státy „všechny hranice POVOLILY“ , přistoupíme na princip KiSS (Keep it Simple, Stupid!)? Velmi volně a kulantně přeloženo – Jen se s tím nepárat! Drsněji -jazykem naší současné (nejen) ulice – Nepárej se s tím, vole! Tu nejpravděpodobnější drsňáckou formulaci, bezostyšně užívanou i mezi vysokoškoláky, tu si odpustím.

EISNER, P.  Chrám i tvrz. Kniha o češtině. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1992.

                      ISBN 80-7106-066-6.

EISNER, P.    Rady Čechům, jak se hravě přiučiti češtině. Praha: Odeon, 1992.

                       ISBN 80-2070369-1.

EISNER, P.    Čeština poklepem a poslechem. Praha: Pražské nakladatelství Jiřího Poláčka,  

                       1996. ISBN 80-901544-9-2.

 

 

 


Nadějné vyhlídky?

         Ve vysokoškolských posluchárnách pedagogické fakulty jsem se pohybovala více než čtvrtstoletí, v letech 1986 – 2011. Občas se tam ještě krátkodobě vracím. Není tedy divu, že mě zaujal článek Bořivoje Brdičky –    Má prezenční výuka na VŠ vůbec ještě smysl? Mladší mi třeba neuvěří, ale pojednané studium MOOC (Massive open online courses) pro mě není neznámou novinkou. Kliknete-li na různé odkazy, možná vás trochu zarazí tuto formu studia zbytečně dehonestující až expresivně formulované slogany jako Your brain really, really wants to be smarter (nevyskytovaly se podobné duchaplnosti při nedávných volbách?).

            Změna je základní zákon života a jistě k ní dochází a nutně bude (musí) docházet i v pojetí prezenční vysokoškolské výuky. Jen se obávám, aby se nenaplnilo motto životních pesimistů přesvědčených, že každá změna vede jen k horšímu. Zatím v našem školství nenastaly změny, které přesvědčivě vizionářsky proklamoval nepřesvědčivý lektor čtyř prázdninových seminářů, kterých jsem se v roce 2011 zúčastnila ze zájmu seznámit se s novými metodami ve výuce. Navzdory takto ohlášenému tématu seminářů jsem se o žádných nových metodách nic nedozvěděla. Semináře byly v podstatě apoteózou práce s internetem, a to od návodu, jak se naučit skládat tričko po přehršel adres, na které kliknout. Vše paradoxně pod heslem „Nauč mě myslet“. Když onoho pána vídávám v médiích, kde vystupuje v roli experta na školskou problematiku, vzpomenu na jeho věštby s výhledem do blízké budoucnosti českého školství. Do pěti let – psal se rok 2011 – se měly v našich školách prosadit trendy outsourcingu, ad hoc týmů, školní budovy měly osiřet a vzdělávání se mělo stát byznysem. Moc času už na naplnění oné „pětiletkové“věštby nezbývá. Takovým lidem pomáhá pasivita mlčící většiny (učitelstva).

            Slabý odvar toho – dá se říci – byznysu jsem zažila. Tím se již dostávám k tématu další existence/neexistence prezenční výuky na vysoké škole, v mém případě na pedagogické fakultě. Nic proti přejmenování denního a dálkového vysokoškolského studia na prezenční a kombinované, vždyť podle Shakespeara „co růží zveme, pod jiným jménem vonělo by stejně“. Přibylo studium distanční, aktuálně se setkáváme také s termínem studium denní, opět i dálkové atd. Vedle tradičních vysokoškolských skript  vyvstala najednou potřeba písemných elaborátů v mé praxi označovaných jako materiály pro distanční studium, modifikovaně studijní opory, distanční texty. V realitě to měly být studijní texty eufemisticky řečeno studentům (kombinovaného, distančního, dálkového) studia velice „friendly“, tedy přívětivě nakloněné, přizpůsobené, v realitě co nejjednodušší, vykostěné. Autor – vysokoškolský učitel, jak známo nijak oslnivě finančně saturován – sepsáním takového textu získával možnost jistého přivýdělku a také žádoucí „čárky“ do vykazované publikační činnosti. Nejsem – na rozdíl od vysokoškolských skript – autorkou ani jednoho takového výukového materiálu. Ne že bych nedokázala sestavit text například s minimem souvětí. Hůř bych redukovala počet cizojazyčně formulovaných odborných termínů. Jsou nejen jazykem každého oboru, navíc usnadňují orientaci v zahraničních odborných publikacích . Studentkám logopedie jsem to ve zkratce ukazovala na slovenštině prezentací českého termínu huhňavost souběžně se slovenským fufnavosť. Odborný termín rinolálie/rhinolalia řeší vše, včetně práce s odbornými logopedickými publikacemi např. v preferované angličtině. Jsem schopna dílčí logopedickou problematiku shrnout do kratšího pojednání, ale rozhodně bez následně požadovaného dodatku, za kolik že minut byste měli výše uvedené penzum studijně zvládnout. Asi nejmenší odpor ve mně vyvolával požadavek završení dané kapitoly shrnutím ve smyslu „…po nastudování dané problematiky byste měli být schopni…“ K sepisování takto „přežvýkaných“ údajně vysokoškolských studijních materiálů jsem se nikdy nesnížila. Pochopitelně nacházely a nacházejí v řadách exponovaných studentů horlivé zastánce, ale to je právě na nich to nejhorší. Ne tento způsob léta, ale tento způsob vysokoškolského studia zdá se mi poněkud nešťastným. Obávám se, aby v článku Bořivoje Brdičky zmiňované MOOC (Massive open online courses) nesledovalo obdobnou stopu. V tom případě by jako náhrada (či vývojový trend) prezenčního studia na pedagogických fakultách bylo nanejvýš nežádoucím.

             Učila jsem ráda a se zaujetím. Na pedagogickou fakultu jsem přišla po mnoha letech praxe na základní škole. Určitě to bylo znát. Ohlížím-li se, jsem přesvědčena, že to nebylo na škodu. Akademici by mi zřejmě vytkli podstatné stírání rozdílu mezi přednáškou a seminářem.Vysokoškoláky považuji za gramotné, netřeba jim tedy předčítat ze skript, později – jak šel čas – z power pointové prezentace, kterou lze ostatně studentům (zůstanu u maskulin) rozeslat mailem. Základ je v interakci,v diskusi, které jsem se však dožadovala a domáhala s velkými obtížemi. Nebylo to zvykem. O to zažitější byly nejrůznější testy,na kteroužto praxi jsem zase nepřistoupila já. Nebylo mi vždycky hej. Ještě mám někde seznam asi jedenadvaceti knižních titulů, které na první pohled neměly nic společného s předmětem, který jsem učila.Proč by měla budoucí logopedka (tady je femininum zcela na místě) číst něco třeba o panu Kaplanovi, který má třídu stále rád, nebo Těšitelové O češtině v číslech, Blažka a Olmrové Krásu a bolest, knížku lingvistky Květy Koževnikové Aby řeč nestála …Každý z těch jedenadvaceti knižních titulů měl své logopedické opodstatnění,o kterém se tady nebudu rozepisovat.Seznámit se s těmito knihami a umět o dvou třech z nich (vybráno číselným losem) pohovořit – to byl můj požadavek k udělení zápočtu. Nebyla jsem tak naivní, abych si myslela, že studentky všechny opravdu přečtou. Byla jsem předem skromně smířena s tím, že ty knihy alespoň vezmou do ruky, promluví si o nich s kolegyněmi, v podstatě se dostanou k typu, k povědomí o existenci literatury, o níž v souvislosti s logopedií (tedy výchovou řeči) předtím neuvažovaly. V zápočtovém pohovoru jsem pochopitelně poznala, jak se věci skutečně mají. Šla jsem tak daleko, že jsem vstřícně studentkám pomáhala, jak danou situaci zvládnout – to znamená ve chvilce se kurzoricky probrat určitou knížkou, zorientovat se v ní, najít zajímavou pasáž…a o té potom mluvit (hlavně u žádné zkoušky či zápočtu nemlčte!). Studentky – budoucí učitelky – se tak učily  MLUVIT! Pro mnohé na vysoké škole celkem vzácná příležitost, jestliže – jak se mi svěřily – za celý semestr nepodstoupily v některém předmětu ani jedinou ústní zkoušku – vše „odzkoušeno“ testem, čemuž já slovy své tehdy gymnaziální vnučky říkám „dlouho nebylo Bé, dáme Bé“. I když otužena praxí na základní škole, kdy jsem si z nějakých osnov hlavu moc nedělala , přednostní byly potřeby „mých osmáků“, s oním seznamem literatury k zápočtu jsem s mírným mrazením v zádech očekávala nějakou stížnost z řad studentstva (především kvůli skladbě seznamu). Nestalo se. Tehdy – na počátku 90.let – mě toho pocitu zbavila Jiřina Šiklová. Po návratu z amerických univerzit psala, jak tamější studenti musejí pravidelně zpracovávat – myšlenkově i písemně – stohy literatury. Vida, řekla jsem si, vlastně jsem ten trend v jistém smyslu u nás předběhla. To u aktivity Univerzity Hradec Králové posvěcené akademickou vrchností, k níž jsem se s chutí připojila, nebyla žádná obava na místě. Akce nesla název „Zkouším to jinak“ – kdo si na ni ještě vzpomene? Krátce řečeno – na přednášce jsem prezentovala určité téma spolu s nabídkou seznamu příslušné odborné literatury. Studenti si měli problematiku sami nastudovat, na dalším setkání přijít se svými dotazy,problémy, nejasnostmi, které bylo možné neprodleně probrat, ale z větší části mi sloužily jako podklad pro zpracování následné přednášky, kde jsem se věnovala již jen sporným nebo obtížnějším otázkám dané problematiky. Základem byla aktivita studentů, interakce, opět založená na slovní komunikaci, na schopnosti formulovat problém, diskutovat. Vzpomínám si na hodně aktivní studentky, ale větší část se „vezla“. Chtělo to delší čas, vyzrávání studentstva. Dali jsme jim k tomu na vysokých školách příležitost? Nejvíce prostoru ke komunikaci bylo u kolokvií, formy vysokoškolského rozhovoru, jak se obšírněji dočtete již v Ottově slovníku naučném. Brala jsem to doslova, vždy s trojicí studentek vzájemně reagujících na dané téma. Nezaměňovala jsem kolokvium ani za test, ani za klasickou vysokoškolskou zkoušku.

       Je evidentní, že vše, co jsem „zkoušela jinak“, bylo – pro studentky i pro mě – časově náročné. Pravděpodobně to byla také jedna z příčin, proč jsem se pracovně plně soustředila na svou mateřskou pedagogickou fakultu, netříštila své síly působením na více vzdělávacích institucích. Prostě bych to nestíhala. Je otázkou – cui bono? Měla jsem stále na mysli slova pana profesora Františka Kábele (některým ho připomenu jako autora oblíbeného Brousku pro tvůj jazýček): „Speciální pedagog, logoped je poslední nadějí rodičů dítěte s nějakým postižením. Lékař konstatuje, že dítě neslyší, nevidí, je mentálně retardované. Co z dítěte bude, je plně v rukou především speciálního pedagoga, logopeda“. Můžete se pak ve výuce spokojit s nějakým testem, výukou založenou na nonverbální komunikaci?

         Učitel je řečový profesionál. Počítá s tím forma studia MOOC (Massive open online courses), která by případně měla nahradit zpochybňovanou formu prezenčního studia na pedagogických fakultách? Řeknou k tomu své slovo mí mladší kolegové? Ráda o jejich názorech popřemýšlím.

 

 


Co rozhoduje?

         Chodila jsem tam jako školačka, po půlstoleté přestávce se tam vracívám v seniorském věku. Míním tím budovu, na jejímž balkoně je právě upevněn transparent s nápisem Týden knihoven. V kupce posledně vypůjčených knih jsem si přinesla jednu, kterou byste si klidně mohli vzít s sebou na cesty, třeba jako čtení do vlaku, místo v zavazadle by nezabrala, vahou zbytečně nezatížila. Svým obsahem by však mohla – a měla – ve vaší mysli zanechat podstatnou stopu, a to nadlouho, i proto, že je až překvapivě aktuální. Kdybych ještě učila, věděla bych, co si s onou knížkou počít ve třídě,ve studijní skupině, a tu příležitost bych určitě nepropásla.

         Zápisků a vzpomínek přeživších holocaust a děsivé válečné roky jsem přečetla bezpočet. Jedno mají společné: navzdory prožitým hrůzám v nich nenajdete zlobu, nenávist, pomstychtivost. Paradoxně jsou nejlepší učebnicí a svědectvím o síle lidského ducha, ušlechtilosti. Je tomu tak i v Opožděných vzpomínkách Eveliny Merové, která píše:„…jedenáct mi bylo v Praze, dvanáct v Terezíně, třináct v Osvětimi, čtrnáct na pochodu smrti“. Něco jen krátce o autorce, nejlépe citací z přebalu její knížky: „Evelina Merová se narodila v roce 1930 v Praze do asimilované židovské rodiny…osvobození Evelinu zastihuje ve Východním Prusku, odkud je evakuována vojenským vlakem Rudé armády do SSSR. Ujme se jí vojenský lékař, který ji adoptuje…následují čtyři desetiletí života v Sovětském svazu, s novou identitou a starými vzpomínkami…se svým traumatem zůstává sama.…jako rámec vyprávění tu slouží válkou zničený a posléze znovu budovaný Leningrad. Židovství je třeba utajovat, protože ve stalinském režimu je cejchem. Denní život určuje ideologie, bída vydávaná komunistickým režimem za blahobyt a všudypřítomný strach. Prožívá však velké soukromé štěstí s manželem a dětmi“.

            Četba knížky Opožděné vzpomínky se mi velmi aktuálně propojila s novinovým článkem uveřejněným v příloze Orientace v Lidových novinách ze 4.října 2014. Je nepochybné, že článek nadepsaný Film jako nástroj terezínské lži se Ester Gerové, prohlašující se za publicistku, stylisticky a žurnalisticky příliš nepovedl. Nějak mi připomněl dobu, kdy jsme v hodinách češtiny „na základce“ ještě psávali kompozice. O to více se mi propojil s knížkou Eveliny Merové. Ne proto, že evokuje konkrétní reálie vzpomínané rovněž v Opožděných vzpomínkách. Novinový článek reflektuje říjnovou konferenci v Terezíně pořádanou pod heslem „Filmy z ghett a lágrů: propaganda – motáky – historické prameny“. Jedná se o velmi závažný problém, jak nakládat s propagandistickými filmy z období druhé světové války. Po jejím ukončení jich bylo přes dvě stě zařazeno mezi zakázané, tzv. vorbehaltsfilme. Cituji: „Nejvyšší velitelství spojeneckých sil je zabralo v roce 1945 ve všech čtyřech okupačních zónách Německa. Striktní podmínky je dovolují uvést jen tehdy, když jsou uvedeny a promítány s navazující diskusí….dodnes jich zůstává pod restrikcí čtyřicet čtyři, většinou se jedná o celovečerní filmy.Terezínský film Kurta Gerrona (Vůdce daroval Židům město, s původním názvem Terezín. Dokumentární film ze židovského sídelního území) mezi nimi však není, jelikož se nikdy nepromítal masovému publiku…zákaz nyní už fungovat nemůže, pokud má film na serveru YouTube třeba 107 000 zhlédnutí“.

            Na uvedené konferenci vystoupil v diskusi osmdesátiletý režisér Juraj Herz. Je autorem hraného filmu z prostředí terezínského ghetta Transport z ráje. Má osobní tíživé zážitky a zkušenosti z koncentračních táborů Ravensbrück, Sachsenhausen a Osvětim. Hovořil o své zkušenosti z natáčení dalšího koncentráčnického filmu Zastihla mě noc v šedesátých letech. Autorka novinového článku uvádí: „Svěřil se mi, že do něj angažoval osm set polských žen – nehereček. Rozdělil je do dvou skupin, přičemž v jedné hrály ženy vězenkyně a v druhé esesačky. Herz mi řekl: Ač byly všechny ženy z jednoho města, za den za dva jsem zjistil, že ta skupina hrající esesačky se cítila povýšena nad svými přítelkyněmi v koncentráčnických oděvech. Nastalo pohrdání. Tady jsem viděl, co udělá s člověkem uniforma“.

            Uniformou nemusí být vždy jen vojenský mundúr. Uvědomujeme si, kolik „uniforem“ – oblečením i smýšlením – vyznávají naši žáci a studenti, mladí lidé? S tím vědomím se potom jinak čtou závěrečná slova Eveliny Merové v její knížce Opožděné vzpomínky: „Zdá se mi strašné, že se zase vyskytují nacisté, kteří smějí hlásat rasovou ideologii, pochodovat po ulicích, setkávat se na povolených shromážděních, nad nimiž dokonce kvůli „zachování pořádku“ bdí policie. Politici se občas před kamerami rozhořčí, ale propříště se nic neděje, znalci se dohadují nad výkladem té či oné pasáže rasistické písně, další experti posuzují, jestli se u nášivek jedná o fašistické emblémy nebo o volné ztvárnění neurčitých motivů. Na „soukromých“ koncertech za účasti desítek osob smí zaznívat rasistický hnus, ale jen v uzavřené místnosti! Pod jejími okny hlídkuje za peníze daňových poplatníků policie, a když už je zpěv k nepřeslechnutí a novináři přítomní, občas i produkci ukončí. To vše už tady jednou bylo. Nevinný začátek, pochod k jedné mnichovské pivnici, hulákání, písně, jejichž dikce se podobá štěkotu – a lhostejný dav. O deset let později již tu byly lágry, plynové komory a krematoria“.

            Mluvíme o tom se svými žáky, studenty? Dáváme jim otevřeně najevo svůj postoj, co si o tom všem myslíme? Jsme-li pro ně autoritou (třeba v daném věku na oko pochopitelně nepřiznávanou), děláme hodně. V knížce Opožděné vzpomínky o takových autoritách – v nesrovnatelně jiných podmínkách terezínského ghetta – píše Evelina Merová: „ Hlavní vychovatelkou byla Ella Pollaková, které se říkalo Tella. Ale český výraz „vychovatelka“ či „opatrovnice“ se nepoužíval, veškerá označení a funkce byly německé a my jsme si je jen počešťovali. Z „Betreuerin“ se tak stala „betreuerka“…..začátky byly těžké nejen pro nás děti, ale zřejmě také pro naše betreuerky. Nejednalo se o mladé ženy s pedagogickým vzděláním a s praxí podloženou zkušenostmi. Do našeho  kinderheimu přišly děti velmi rozdílné, z různých společenských vrstev, z vesnic i z velkých měst…naše milé betreuerky se daly do těžké a namáhavé práce na stmelení našeho budoucího kolektivu…naše vychovatelky si přály, abychom i v neradostných podmínkách Terezína vedly hodnotný a zajímavý život, něčemu se naučily, abychom se k sobě chovaly kamarádsky a tělesně i duševně se dobře vyvíjely. Vedly nás k tomu, abychom se samy chtěly zdokonalovat po mravní stránce. Předsevzetí to bylo ušlechtilé, podmínky ovšem nebyly odpovídající: nedostatek místa, málo jídla a ve špatné kvalitě, naprosto nedostatečné hygienické podmínky. K tomu nacisté zakázali, abychom se učili. Betreuerky tudíž musely vyvinout hodně úsilí, odhodlanosti a obětavosti a zároveň i velkou míru pedagogického důvtipu, vynalézavosti i taktu, aby to, co si předsevzaly, mohly také uvádět v život“. V děsivém prostředí terezínského ghetta  čtrnáctiletá Lenka Lindtová píše do památníku kamarádce Anně Flachové: „ Člověk je na světě, aby konal dobro. Kdo to nedělá, nemá právo být člověkem. Chceš-li splnit poslání člověka, řiď se jen, jak tě Tella vychovala a co ona by v tvém případě dělala. Myslím, že je to nejneomylnější člověk, kterého jsi dosud poznala. Lenka Lindtová, 15. října 1944, Terezín.“ A Evelina Merová dodává: „Krátce nato odjela Lenka s transportem do Osvětimi. Nevrátila se. Byla to vážná, inteligentní dívka. Přátelily jsme se a věnovala mi dvě ze svých básní“.

            O nastudování dětské opery Brundibár přímo v prostředí terezínského ghetta se často píše. Jak už to však bývá, málokdo by dokázal o tomto mimořádném počinu říct zájemcům něco bližšího. Tady odkazuji opět na Opožděné vzpomínky, kde se Evelina Merová  o všem – i s ukázkami – s láskou na více stránkách rozepisuje. Stejně tak vzpomíná na mimořádnou osobnost Fredyho Hirsche: „Plným jménem se jmenoval Alfred Hirsch a narodil se v roce 1916 v německých Cáchách. Po příchodu Hitlera se jeho rodině podařilo emigrovat do Bolivie, Fredy však zůstal v Německu. Odmítal odejít do Jižní Ameriky, krátce uvažoval  o Palestině. V roce 1935 musel rovněž uprchnout, přesídlil do Československa….především se věnoval sportovní výchově. Působil v Brně, v Ostravě a na Slovensku, později také v Praze. Do ghetta přijel koncem roku 1941….Navzdory prožitým útrapám to byl nadále velmi pohledný mladý muž…Neustále něco organizoval v náš prospěch…Fredy byl dobrý, ale přísný člověk. Pamatuji si, jak nám prohlížel krk a uši, obojí muselo být čisté, což v podmínkách tábora nebylo snadné….ovšem snahy o dodržování hygieny byly v koncentračním táboře otázkou života a smrti. Vši přenášely tyfus a tyfus znamenal epidemii a smrt. Také prohlížel naše nádobí, než jsme se dali do jídla. I to muselo být čisté. Naše betreuerka Zuzana Růžičková, pozdější světoznámá cembalistka, dokonce pro naši dětskou skupinu zvanou Tabaat (hebrejsky prsten) složila říkanku, kterou jsme před jídlem odrecitovali:

Ve skupině Tabaat

máme všichni velký hlad.

Není ale proč se smát,

neb musíme nádobí si čisté brát,

nebo bude Fredy řvát.

            Fredy Hirsch zemřel za ne zcela vyjasněných okolností v předvečer velké tragedie, kterou málokdy vzpomeneme: v noci na 8.března 1944 zemřelo v plynových komorách 3 791 židovských dětí, mužů a žen z tzv. rodinného tábora. Evelina Merová vzpomíná:  „Fredy byl mimořádná osobnost a zaslouží si malé ohlédnutí. Zde je Moje malá vzpomínka na Fredyho Hirsche:

Život by byl šedý,

kdyby nebyl Fredy,

zapískal nám na píšťalku,

až jsme z toho bledý…

 

              S osobností Fredyho Hirsche se pojí ještě jedna zajímavá vzpomínka, a to i ve spojitosti s výše zmiňovaným článkem v Lidových novinách. Evelina Merová píše: „ Fredy chodil vždy vzpřímeně a ve styku s esesmany vystupoval přirozeně sebevědomě“. V novinovém článku Film jako nástroj terezínské lži  se dovídáme, že první z nacistických propagačních filmů v Terezíně natočila česká filmová producentka, scénáristka a režisérka Irena Dodalová, která v roce 1942 byla v tomto místě hrůzy – jak píše autorka článku – „ nejzkušenější filmovou profesionálkou“. A pokračuje, že „…v pozici vedoucí produkce komunikovala Dodalová se zástupci německé moci bezproblémovou němčinou, jelikož se narodila do bilingvní rodiny. Chovala se sebevědomě, což prý k přežití pomáhalo“. Je třeba dodat, že se v článku dovídáme o následném statečném chování této ženy.

            Evelina Merová po odchodu do důchodu v roce 1995 přesídlila natrvalo do staré vlasti, žije v Praze, kde také v roce 2008 sepsala svůj Životopis, který se nevešel na jednu stránku, což je podtitul její knížky. Syn Víťa „…v roce 1990 odjel do Německa na návštěvu, ze které se už nemínil vrátit. Dnes je uznávaným architektem a malířem…..Dnes pro mě situace nepostrádá jistou ironii – po všem, co jsem prožila, mám rodinu v Německu, narodila se zde má vnučka, která mluví německy, navštěvuje německé gymnázium a v Německu je doma….dcera Irena a její rodina žijí v Sankt Petěrburgu, dokonce v našem starém bytě, ke kterému mě váže tolik vzpomínek. Já žiji na půli cesty mezi oběma městy. Ale zároveň žijeme v Evropě bez hranic. Můžeme se vídat, jak chceme“.

            Velmi aktuální jsou v knížce Opožděné vzpomínky postřehy autorky, která ve vzpomínkách na svou domovinu prožila čtyři desítky let v sovětském Leningradě.  V mnohém pro mě nejsou vůbec překvapující, jinými slovy jsem se před časem dozvěděla totéž – o nás samých –od své obdivuhodné paní profesorky v „oprašovacím“ kurzu ruštiny, která jako profesorka angličtiny a francouzštiny žije a pracuje od roku 1997 v České republice. Evelina Merová o tom píše následovně:Občas se mě lidé ptají na rozdíly v životě v Československu a v Sovětském svazu a rovněž na rozdíly mezi Čechy a Rusy. Na takovou všeobecnou otázku je těžké odpovědět. Možná existuje „typický Čech“, člověk s charakteristickými vlastnostmi malého národa, který v sobě nese zkušenosti ze středoevropské historie. Ale ruská společnost, a to nemluvím o mnohonárodnostní v bývalém Sovětském svazu, je nesmírně rozvrstvená, takže o „typickém Rusovi“ bych si nedovolila hovořit. Žila jsem také pouze v Leningradě a celý život se stýkala s určitým okruhem lidí. Ale když občas v Praze zaslechnu, co si Češi o Rusech myslí, cítím, že jejich názory jsou klišé a že ruskou povahu neznají.

         Po materiální stránce se lidem v mé staré vlasti žilo mnohem lépe, i když oni to tak možná nevnímali, protože od poloviny šedesátých let měli možnost více nahlédnout do života na Západě. Povšimla jsem si ovšem, že některým z těch, kterým se dařilo dobře, nesvoboda příliš nevadila. Zdálo se mi také, že v Praze je mezi mými známými ve srovnání s Leningradem mnohem více členů strany. Je ovšem pravda, že mezi našimi přáteli v Rusku bylo hodně Židů, těm režim tradičně nedůvěřoval, a proto si je patrně také nepřál mít v řadách KSSS. A „sympatie“ byly zjevně i opačné. Také oslovení „soudruhu“ a „soudružko“, se kterým se člověk v Československu v úředním styku běžně setkával, v SSSR neexistovalo, podobně jako stranický pozdrav „Čest práci“. Prvomájové průvody se samozřejmě konaly, ale nevnímali jsme je jako nutný „existenční pochod“, jak jsem zaslechla ve staré vlasti. Spousta lidí to brala jako svátek či výlet a vzala s sebou děti. Na druhé straně, když se člověk průvodu nezúčastnil, mohlo se stát, že mu to později bylo vytknuto, ale sankce žádné nebyly. Že by nás napadlo, že se kvůli tomu naše děti nedostanou na vysokou školu? To určitě ne. Vzpomínám si také na jednu scénu z filmu „Kolja“,kdy domovnice vytýká nájemníkovi, že při nějaké oficiální příležitosti nevyvěsil praporky. „Říkal jste, že vyvěsíte, a zase jste nevyvěsil.“ Podobný důkaz loajality s režimem se u nás nevyžadoval. A když se v Československu na schůzích a při podobných příležitostech rozdávaly zdarma párky, připadalo mi to už úplně jako partajní maloměšťáctví.  Nic lichotivého – prostě Poturčenec horší Turka!

         Přiznávám, že zjištění o zákazu promítání některých propagandistických filmů z doby druhé světové války ve mně nejprve vyvolalo vlnu nevole. Tak zase cenzura? Zase si někdo osobuje právo rozhodovat, co smím, nebo nesmím vidět? Pak jsem se rozhlédla kolem sebe, pustila si rozhlas, podívala se na televizi, očima přelétla nabídku novin a časopisů a…. připomenula si citát Oscara Wilda, se kterým jsem se setkala v perfektních dopisech Jiřího Voskovce: Truth is never simple –and rarely pure (Pravda není nikdy prostá – a jen málokdy čistá). Nejen v otázce promítání či nepromítání propagandistických fašistických filmů není na místě ptát se KDO, ale CO rozhoduje. Půda se připravuje v rodinách – a ve škole.

 MEROVÁ, E.  Opožděné vzpomínky. Brno: Společnost pro odbornou literaturu –Barrister and  

                        Principal, 2009. ISBN 978-80-87029-52-7.

Voskovec – Wachsmann. Z rodinné kroniky a dopisů. Uspořádala a úvodní vzpomínkovou   

                        statí  a poznámkami opatřila Adriena Borovičková (Voskovcova neteř)

                       Praha: nakladatelství Krechler, 2005. ISBN 80-903455-2-2.

GEROVÁ, E.   Film jako nástroj terezínské lži. In: Lidové noviny/Orientace, 4.10.2014, s.24