Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Září 2014

Čabajka

         Nezačínejte přestávat a nepřestávejte začínat – je zásadní pravidlo těch, kteří podle jednoho ze Shakespearových hrdinů již „sestoupili do údolí let“. I když jsem vody našeho pedagogického rybníku před třemi lety po půlstoletí pravidelného plácání se v něm už opustila, ráda do těch vod příležitostně z různých břehů opětovně vstupuji. Stalo se tak (zatím) naposledy nedávno na jedné z našich univerzit, kam jsem si zajela popovídat s paními učitelkami ZŠ o komunikačních problémech dětí školního věku (muži – učitelé, jak už je v českých krajích obvyklé, absentovali).To „popovídání“ bylo velice interaktivní a k mému potěšení – dá se říci – opravdově vydařené. Žádná přednáška, žádné „klikání“, ale nejdříve do auditoria rozhozené lístky papíru, na které mohla každá ze zúčastněných napsat dotaz týkající se narušení komunikační schopnosti svých žáků, jak už nějaký čas chápeme v mnohem širším pojetí to, o čem v  běžném hovoru mluvíme jako o vadě nebo poruše řeči. Společně jsme potom dotazy rozplétaly, tu s odborným podotknutím, tu s poznatkem z praxe.

         Hlavní náplní semináře měla být diskuse nad reálnými kazuistikami, tak, jak jsem se s nimi setkala při svém e-mailovém logopedickém poradenství. Z plánovaných pěti jsme s paními učitelkami stihly rozebrat jen dvě, zbývající si odnesly domů k možnému samostudiu (spolu se seznamem dostupné doporučené literatury). Analýzu kazuistik považuji za velmi účinnou metodu práce. Každá paní učitelka měla před sebou (ne formou PowerPointu, na to byl text příliš rozsáhlý) xerokopii skutečné případové studie, pochopitelně s absolutním respektem ke klientovi (pozměněny všechny osobní údaje, věk, případně pohlaví, jméno v nic neříkajících iniciálách apod.). Paní učitelky si v intervalu několika minut mohly text prostudovat, přičinit k němu poznámky, zatrhnout zajímavá fakta atd. A potom se diskutovalo: co by se odpovědělo, co a jak poradilo, jak citlivá sdělení, rady formulovat, čeho si v dotazu všímat, co vypovídá forma a obsah sděleného o dotazovaném….Na závěr každé z provětrávaných kazuistik běžně „dávám všanc“ (opět písemnou formou) své vlastní odpovědi, a to v originální podobě.

         Proč jsme z připravených pěti kazuistik popsaným způsobech realizovaly jen dvě? Inu, ženské, zapovídaly jsme se.  Zapovídaly jsme se u bodu, který v mé přípravě na seminář figuruje pod označením – didaktická literatura. Je to mé vlastní označení textových materiálů pro práci s dětmi. Žádné ty bezduché brožury a příručky vydávané za logopedické. Invenční paní učitelka najde mnohem vhodnější a přitažlivější materiál pro posilování mluvního apetitu a jazykového citu dětí, jen se porozhlédnout, zalistovat v knížkách. Zejména o ten mluvní apetit, chuť a zájem mluvit, komunikovat, nacházet v mluvení radost a vtip – o to nejvíce jde právě (ale nejen) u dětí, kterým potíže v řeči potěšení ze vzájemného slovního sdílení odepřely.

         Začala jsem zpolehoučka, s vděčnou vzpomínkou na studentku, která mě v roce 1987 – byla jsem druhým rokem na univerzitě – upozornila na Jiřího Havla. Ve stáncích Poštovní novinové služby jsme tehdy v širokém okolí naší univerzitní budovy vykoupili brožovaný výtisk s titulem Ať se mračí jenom mrak v ceně tehdejších 14 Kčs. Paní učitelky jsem z něho nyní – skoro po třiceti letech – navnadila ukázkou:

Kdo tohle správně přeloží z češtiny do češtiny, může si zazpívat tři známé písničky:

Hopsal nejlepší přítel člověka přes obilninu,

přes plochu s porostem zelené trávy,

šel za ním člen loveckého sdružení

se součástí opeřence na pokrývce hlavy.

Jedna ukázka nestačila. Zasmály jsme se i při druhé:

Domácí zvíře se protahuje otvorem,

domácí hlídač osvětlovacím otvorem ve zdi,

jestli nespadnou dešťové srážky,

mokří nebudem.

         Třetí písničku jsem už ponechala na iniciativě paní učitelek, s doporučením poohlédnout se i po dalších textech Jiřího Havla. Po roce 1989 se začaly hojněji objevovat také v učebnicích nižších ročníků ZŠ. Když jsem pozvala Jiřího Havla do našeho Klubu speciálních pedagogů, byl jedním z mála, kdo mému pozvání s omluvou „odolali“. Dosud mám jeho dopis z 5.ledna 1989, v němž  píše: „ Psaní pro děti mě už dlouho baví a těší, pořád mě nutí vymýšlet si pro ně a setrvávat v tom jejich báječném světě plném fantazie. Škoda jen, že jejich upřímnost, bezelstnost a čistota není až příliš často v souladu s tím, co kolem sebe vidí a slyší“. Co by asi Jiří Havel napsal dnes?

            Zájem byl probuzen, už jsem mohla pokračovat knížkou, z níž jsem čítávala svým vnoučatům před usnutím na našich společných dovolených. Takové krátké texty, plné vtipu a slovní ekvilibristiky. Prostě Josef Hiršal a aktuálně hodně vzpomínaný jubilující Jiří Kolář a jejich knížka Paleček krále Jiřího. Při ukázce Palečkových chytaček jsem postupovala učitelsky od jednoduchého ke složitějšímu – to abych snad prvním nezdarem některou z paní učitelek od dalšího snažení neodradila:

Jakých kamenů je ve vodě nejvíce? (Mokrých)

Co dělá čáp, když stojí na jedné noze? (Zdvihá druhou)

Kdo uhodí bez ruky? (Hrom)

Kdo má listy a není strom? (Kniha)

Bez přiznání logopedického záměru jsem postoupila k Palečkovým hádankám. Nejdříve opatrně:

Která BOTA se nehodí na žádnou nohu? SoBOTA

Který BYT je ze všech nejlepší? BlahoBYT

Potom jsem přitvrdila otázkou, jestli není na těch hádankách něco zvláštního:

Která PAST velká i malá je myším pro smích? ProPAST

Tady už paní učitelky logopedický „fígl“ oživující jazykový cit odhalily. Přišla jsem ještě s jednou Palečkovou hádankou, ovšem s podotknutím, že tu bych dětem ve škole určitě nedávala. Je v ní skryté slovo, které bezpochyby neznají:

Která BAJKA je na venkově nejznámější?

Než jsem stačila přispěchat s rozluštěním, vykřikla vítězně jedna z účastnic – ČABAJKA!

Kampak s kacaBAJKOU na paní učitelku o dvě tři generace mladší než autoři prezentované knížky! Krásný – a určitě využitelný – doklad pohybu, vývoje jazyka, i společnosti.

            Ve vstřícně uvolněné atmosféře jsem z knížky Paleček krále Jiřího přečetla ještě úryvek slovně vtipného textu o měsíci listopadu:

Lehký mráz se dá snést. Tak neváhej a snes ho do dřevníku a poruč mu, dřív než začne štípat lidi do uší, aby ti naštípal dříví. Slib mu za to, že nebudeš nosit smutek za nehty, aby se neumazal, kdyby ti tam náhodou zalezl.

         Ve třídě bych takový text nikdy nemrzačila otázkami typu „co tím chtěl básník říci“. Jsem skromná. Počítám s tím, že při prvním přečtení pochopí krásu a vtip přečteného třeba jen několik žáků. Díky za ně. Možná se k tomu textu nebo jemu podobnému ještě nenásilně vrátím a těch chápajících přibude. Do omrzení opakuji, že učitel nikdy nezaujme všechny žáky ve třídě – nebo nezaujme stejnou měrou. Říkávám si repliku ze známého oscarového filmu: Aspoň jsem to zkusila.

         Zájem v auditoriu semináře byl probuzen. Železo je třeba kout, pokud je žhavé. Sáhla jsem proto hned po knížce Pavly Loucké – Zahrada ochočených slov a četla jeden z jejích jazykových sloupků (před časem vycházely pravidelně v našem nejstarším přírodovědném časopise Vesmír, kdeže loňské sněhy jsou!):

Našinec rád přirovnává své bližní ke zvířatům. Spatřuje v nich špinavá prasata, povolné ovce, mlsné kozy, hloupé husy, smrduté skunky, slizké hady, nenažrané vlky atd. Jeden soused je podle něj nasupený, druhý říká koniny, třetí je pěkný všivák, protože si nakřečkoval, další chodí jako slon, kváká jako žába, vyspává po opici, nosí se jako páv, toká jako tetřev, líný je jako veš a kouká jako sůva z nudlí. „Zvířecí“ jsou v lidských očích i mnohé nepříjemné choroby. Zaječí pysk ani koňská noha už u nás nejsou aktuální, zato vlk (impetigo) či houser (ischias) si své pozice drží a o rakovině raději nemluvme.

            Přes veškerý despekt ke zvířatům člověk rád cvrliká se sousedkou, plazí se před šéfem, a když uspěje, chrochtá blahem, načež mu naroste hřebínek, furiantsky něco zepsuje, s potěšením šťourne do vosího hnízda a nad půllitrem to pak vyslepičí ostatním. Pyšní se lví silou, vzletem sokolím, ženu má štíhlou jako laň (prostě kočku), děti hravé jako kůzlátka, takové milé broučky.

            Pravda, poněkud delší úryvek, ale stál za to! Tak ještě jeden od téže autoky, pro změnu z knížky určené přímo dětem (a jazykovým „fajnšmekrům“) – Dech, duch a duše češtiny, a to z kapitoly Hra s lidovým rčením:

Následující příběh je sestaven z lidových rčení vztahujících se k vodě. Vaším úkolem je určit, co NENÍ součástí rčení o vodě:

Janíček rostl jako z vody, byl už samá ruka samá noha, kalhoty měl, jako by velkou vodu čekal. Brzy se z něj stal junák nebojácný, do práce se hnal jako velká voda, a když mu do bot teklo, urputně se držel nad vodou. Spával, jako když ho do vody hodí – a žil by tak dodnes, kdyby nezačal honit velkou vodu. Vyšňořil se, jak nejlíp uměl, a šel k muzice. Seděla tam v koutku, tichá voda břehy mele, a jakmile ji spatřil, zůstal, jako když ho poleje. Od toho dne spal jako na vodě…a to byla voda na její mlýn. Teď ho mohla utopit na lžíci vody. Sama dosud spávala, jako když ji do vody hodí, v žilách jí kolovala voda místo krve. On by pro ni oheň s vodou smířil, ona kalila vodu, kde mohla. Přemlouval ji, do duše jí promlouval, ale jako by vodu cedníkem nabíral. A jak to dopadlo? Tak dlouho chodila se džbánem pro vodu, až se ucho utrhlo. Pustil ji k vodě…Mnoho vody už od těch dob uplynulo, ale kdyby ji potkal, možná i dnes by pro ni do vody skočil.

         Času nebylo nazbyt – už vzhledem k připraveným kazuistikám – proto jsem jen krátce zalistovala v útlé knížce Co se slovy všechno poví. Znovu se dostávám ke jménu Josefa Hiršala a připojuji spoluautorku, nedávno zesnulou Bohumilu Grögerovou. Hodně zde záleželo na ilustracích, které bravurně zvládli potomci bratří Čapků – Věra a Pavel Brázdovi. Co vybrat z pouhopouhých nějakých čtyřiceti stran? Jedna hra s jazykem vedle druhé (rozluštění připojena). Zkuste to! Zvláště v oněch třídách, kde se vám rozmnožili (údajní?) dyslektici.

         Když jsem po celodenním mluvení a postávání (neb sedící učitel je mrtvý učitel) spočinula ve vlaku s úmyslem dočíst si ranní noviny, nepříjemně mě ze čtení vytrhlo imperativní zahulákání : Připravte jízdenky! Po přece jen obvyklém „prosím“ ani vidu, ani slechu. Ale bylo hůř! Chvíli na to se hulákání – nepřeslechnutelné – ozvalo znovu, tentokrát zacílené na mladíka, tak kolem pětadvaceti, jeho vlastí mohla být –odhaduji – Indie, žádný sebevědomý typ, spíš takový Teddy bear. Nevím, jestli rozuměl výkřikům paní průvodčí: „Kde máš ten kufr, jdi si pro něho! Říkám, ten kufr! No tak, jdi! Ten vagón se v Olomouci odpojuje!“ Pouze přitakával opakovaným nesmělým „Yes, yes“, zatím co všichni kolem jen zírali. Proč tomu mladíkovi paní průvodčí tykala? Proč ten tón a intenzita hlasu? Jaké dojmy si onen mladý muž odnese z České republiky? Že jsme národ hulvátů? Stydím se, že jsem v tom překvapení nesebrala odvahu, abych se paní průvodkyně na něco z toho zeptala. Dokonce jsem si nestačila všimnout ani jejího jména na jmenovce. Druhý den jsem e-mailem vylíčila nemilou cestovní epizodu příslušnému oddělení Českých drah. Prý se mi do třiceti dnů ozvou.

         Paní průvodčí byla žena středních let. V jaké rodině vyrůstala, kdo ji učil? Její chování mi připomnělo úryvek z dopisu Boženy Němcové synovi Karlovi, zahradničícímu v Zaháni (z 27.května 1856):

Musíme mít s lidmi, kteří mají nešťastnou povahu, slitování, neboť oni při vší zlobě mívají obyčejně pěkné stránky – ale s člověkem tupým, hloupým, zlomyslným, s tím nic nemít. S hloupostí se nepouští ani pánbůh do boje, těm se vyhni vždy, dokonce jestli se s hloupostí i zloba spolčí, to jsou nejhorší potvory člověcké.

            Ve školách bychom ale uhýbat neměli. Zvláště když rodina chřadne, jak mi kdysi případně napsal v dopise pan režisér Miloš Horanský.

 SOBKOVÁ H.   Božena Němcová a Zaháň  Praha: ARSCI, 2001 ISBN80-86078-11-6.

LOUCKÁ. P. Zahrada ochočených slov. Jazyková zákampí. Praha: Dokořán: 2007.

                     ISBN 978-80-7363-106-2

LOUCKÁ, P. Dech, duch a duše češtiny. Praha: Albatros, 2008. ISBN 978-80-00-01862-1

HIRŠAL, J., GRÖGEROVÁ, B. Co se slovy všechno poví. Praha: Portál, 2007.

                      ISBN 978-80-7367-202-7.


Výhybkáři

         Už si skutečně nevzpomenu, jestli jsem někdy četla povídku Boženy Němcové Pan učitel. Asi ano. Kdybych se k té četbě kdy vrátila, tuším, že výsledkem bude zjištění, že už se jedná o text jenom pro některé.   

            Otevírám velice střízlivě, ale důkladně pojednaný životopis významného lékaře, mezinárodně uznávaného odborníka, zakladatele naší endokrinologie akademika Josefa Charváta ( 1897 – 1984) – Můj labyrint světa. K té knížce se vracím častěji, na jejích stránkách nacházím spoustu faktů, zaznamenaných nesentimentálně, věcně, s nadhledem. Je to pohled na bohatě naplněný život vynikajícího lékaře, ale také osobnosti zapojené do veřejného dění. A kdesi na začátku stál v náhodně rozhodující chvíli pan učitel.

         Nevím, kolik dnešních žáků a studentů bude schopno tak nepatetické vzpomínky na svého učitele. Jak jsem se přesvědčila, mnozí vysokoškolští studenti si nepamatují ani jméno své paní učitelky z 1.třídy, s ohrazením, že je to přece tak dávno! Josef Charvát po více než půlstoletí vzpomíná: Obecná škola v Korunovační ulici stála nedaleko letenské vodárny. Od druhé až do páté třídy jsme měli pana učitele Jakubšeho. Byl pomenší, s licousy a cvikrem, bydlel v Třebízského ulici, měl dceru a syna. Pocházel z Domažlic. Zpíval s námi, hrál při tom na housle a nohou si udával takt. Jeho tresty byly jednoduché. Za menší přestupek plácl žáka pravítkem do napřažené dlaně, při větším neváhal před celou třídou použít rákosku. Mám na něho dobré vzpomínky, on vlastně určil mou další životní dráhu ve chvíli, když mě otec vedl k zápisu do holešovické reálky. Táta rozuměl strojárně a dovedl si mě představit jen jako inženýra. Vyšli jsme ze Šnelovky a na Letenském náměstí nás potkal Jakubše. „Kampak jdete s Pepou, pane Charváte?“ Sotva se dověděl pravdu, rázně otci vysvětlil, že tak nadaný chlapec musí na gymnázium a pak dál na univerzitu. Chudák táta nevěděl, co říct. Ale protože si Jakubšeho vážil, dal si nakonec poradit a místo do reálky mě na učitelovu radu zavedl do klasického gymnázia v Truhlářské ulici.

             Jsou tomu dva, nebo tři roky, kdy jsem zašla do Pelléovy vily v ulici téhož jména v Praze 6. Byla tam umístěna retrospektiva výtvarných děl Jiřího Anderle, včetně jeho africké sbírky. Jiří Anderle (nar. 1936) je výtvarník světového renomé, stačí uvést, že jeho obrazy jsou stálou součástí uměleckých sbírek například v Národní galerii Washington, v Metropolitním muzeu a Židovském muzeu New York, v Centre Georges Pompidou v Paříži. Já mám dvě knížky ilustrované Jiřím Anderlem. Autorem té první, nádherné po všech stránkách , je jeden z našich – v tomto případě bohužel krátkodobých – polistopadových ministrů školství pan profesor Petr Piťha. Ano ten, který se ani po ukončení svého ministerského působení nepřestal zabývat závažnými otázkami našeho školství. Někteří ještě možná pamatují jeho projev na Univerzitě Hradec Králové. V Učitelských novinách vyšel v roce 2008 (19/2008) jeho článek Velká iluze českého školství. Ve spojitosti s tématem, kterému se v tomto textu věnuji, bych připomněla jedinou větu: Nedostatek lidské a stavovské důstojnosti učitelstva je vážným problémem společnosti. Kniha Petra Piťhy Paměť a naděje- Z pověstí Čech a Moravy ještě před titulní stránkou nese sdělení: Univerzita Karlova v Praze vyslovuje poděkování Jiřímu Anderlovi za nezištné poskytnutí výtvarného doprovodu této knihy.

            Stejně nezištně, bez nároků na honorář, vznikl rozhlasový seriál vyprávěných příběhů ze života Láska za lásku, který v  rozsahu 280 odvysílaných a posluchači vřele přijímaných hodinových pořadů Jiří Anderle věnoval rozhlasu k jeho výročí založení. Na základě onoho rozhlasového pořadu a vlastně jako důsledek jeho posluchačské obliby vznikla kniha s nezměněným názvem – Láska za lásku. Křest této knížky, přístupný nejširší veřejnosti v Pelléově vile v Praze , jsem nestihla. Už mě tam tak vlídně jako poprvé nikdy nepřivítají. Pod tlakem zastupitelů Městské části Praha 6 byl Jiří Anderle donucen k 2.březnu 2014 stávající expozici v Pelléově vile ukončit.

            Ale máme tu knížku! Údajně už rozebranou, zkuste to však, třeba někde v zapadlejším knihkupectví menšího města. Já ji mám. Mám ji jako dárek k letošním Vánocům pro svou dospělou vnučku. Přibalím k ní jeden z pohledů, které jsem už dříve dostala při návštěvě Pelléovy vily, Jiří Anderle pojmenoval svůj obrázek Kočičí Arie. Vnučka moje blogy nečte, nic proto nevyzrazeno.

            Přemýšlím, co na přiložený pohled napíšu. Těžká otázka při záměru vystihnout knížku jednou dvěma větami. Zdánlivě emfatický titul Láska za lásku přináší v pojetí Jiřího Anderle to nejupřímnější a nejlaskavější vzpomínání na dobu dětství, mládí, na to, co bylo, co ho formovalo. Doplněno působivými kresbami, to všechno na krásném papíře – držíte v rukou něco, co vás může jenom a jenom naplnit vyžadovaným pozitivním myšlením, nebojím se napsat –zušlechtit.

            Opravdovost těch vzpomínek s detailně přesnými konturami – po tolika letech! – je obdivuhodná. Snad vysvětlitelná výtvarným nadáním spojeným s jinak vnímanou realitou a s tím uvedeným doznáním, že ….snad tušíte, že jsem nebyl ani šikovný, ani odvážný. Jenom zevlování mi šlo dobře. Koneckonců kdybych nekoukal pořád kolem, kdyby se mi obrazy a děje, tváře a události, ale i sousedské řeči nezapsaly do paměti, mnoho mých obrazů by se asi nenarodilo, neměl bych možná dnes o čem vyprávět. A Jiří Anderle vypráví, vypráví krásnou, zdánlivě jednoduchou, ale pestrou češtinou, okořeněnou prvky nářečí rodného místa, bez složitých souvětí a hlubokomyslných úvah. Vypráví a vyprávěné ilustruje. Nemůže vynechat školu a nechce vynechat své učitele: Má rodná vesnice Pavlíkov leží pár kilometrů od Rakovníka. Tam jsem poprvé seděl ve školní lavici a později jsem kalhotami leštil ty v rakovnické měšťanské škole. Odtud mne pihovatý, někdy trochu prchlivý, ale převážně laskavý třídní učitel Mostecký vyslal na životní pouť. V lednu roku 1951 mi s vážnou tváří řekl, že sice směrnice ministerstva žádá, aby kluci po ukončení školy nastoupili do hornických učilišť, ale on že pro mne vyjednal výjimku. Protože mám talent, nebudu horníkem, ale budu v Praze studovat výtvarné umění – pokud ovšem projdu přijímacími talentovými zkouškami. Jako výhybkář na rakovnickém nádraží přehazuje vlakům koleje, tak učitel Mostecký výhybku mého osudu přehodil směr umění. V kreslírně umělecké průmyslovky jsem musel nakreslit povalený kbelík, vedle ležící hadr a koště opřené o zeď. Dalším úkolem byla figura. Nakreslil jsem běžícího partyzána střílejícího ze samopalu a byl jsem přijat. Tenkrát jsem měl štěstí, ve správnou dobu jsem potkal správného člověka – učitele Jana Mosteckého. Vlastně to on rozhodl o mém osudu.

             Na portrétu pana učitele Jana Mosteckého vidíte popisované pihy, s údajem o době vzniku ilustrace 30.8.2012. Budou mít dnešní děti na svých technicky stále dokonalejších udělátkách něco takového jako Jiří Anderle? Budou citově chudší o vzpomínky, které jsou podle Bohumila Hrabala – jak také čtu v knížce Láska za lásku – druhou přítomností. Zanecháváme svým žákům vzkazy do budoucna působící a ovlivňující již jejich přítomnost? Jiří Anderle se i v pokročilé dospělosti k jednomu takovému vrací: Pokaždé když beru do ruky stařičký památník ze školních let, dojme mě zápis od pana učitele Vachtla: Vysoko, synáčku, vysoko leť, na cíle nejvyšší odvážně hleď. I podobu pana učitele Jiřího Vachtla v knížce najdeme.

        O několik stránek dál potom obrázek paní učitelky Stočesové, o které …. všichni říkali, že je tak hodná, že když přivřou oči, vidí kolem její hlavy svatozář. Tady budu trochu osobní. Léta čekám, kdy módní stylisté a všichni ti tvůrci společenských trendů  vezmou na milost štucl, roztomilou, v mé rané paměti z bíločerného králíka součást zimní výbavy. Co je to štucl, v podání Jiřího Anderle štucel? Paní učitelka Stočesová…… byla oblečená jako herečka ze starého filmu….v zimě nosila štucel zavěšený přes krk a ramena, tam, kde dámy z lepších rodin z města nosívaly drahé kožešinové límce. Štucel neboli rukávník paní učitelce visel na prosté šňůrce. Byl to sametový válec, uvnitř vyplněný teplou látkou nebo kožešinou, v němž si naše milovaná paní učitelka v mrazivých dnech hřála pacinky. Na přední straně byla kapsička na trochu peněz, kapesníček a nezbytné brýle. Bydlela v podnájmu u Ledvinků. Odkud do Pavlíkova přišla, jsme nevěděli, nebyla už nejmladší.

            Jiří Anderle vzpomíná i na „měšťanku“ , dnes bychom řekli 2.stupeň ZŠ, v blízkém Rakovníku, a to přímo na pana ředitele, tehdy pana řídícího, včetně jeho zobrazení: Pan řídící Řežábek byl jako z filmu.Vždy pečlivě a elegantně oblečen, puky na kalhotách nažehlené, v kapsičce vesty zlaté hodinky visící na řetízku, kravata a kapesníček v kapse saka stejného vzoru, pečlivě vyholený, pod nosem knírek, zlaté kulaté brýle a i přes pokročilejší věk husté, prošedivělé vlasy střižené na ježka. Byl jednou z předních osobností obce, zastával čestnou funkci ve vedení naší kampeličky.

            Myslím na učitele Jakubšeho, na někdy trochu prchlivého pana učitele Mosteckého, na postarší milovanou paní učitelku Stočesovou, na vždy elegantního pana řídícího Řežábka a vidím pana učitele Vachtla, jak píše povzbudivá slova svému žákovi…. Určitě to ve své době neměli lehčí. Připomenu, že vzpomínající výtvarník Jiří Anderle je ročník 1936. Kolik současných žáků a studentů bude moci po mnoha letech napsat, že… tenkrát jsem měl štěstí, ve správnou dobu jsem potkal správného člověka – učitele. Vlastně to on rozhodl o mém osudu. Byl to takový osudový výhybkář.

 

CHARVÁT, J.  Můj labyrint světa.  Praha: Galen: 2005 ISBN 80-7262-266-8.

ANDERLE, J.  Láska za lásku. Praha: Radioservis, 2013. ISBN 978-80-87530-27-6.

PIŤHA, P.  Paměť a naděje. Z pověstí Čech a Moravy. Praha: nakladatelství Karolinum, 2003. 

                   ISBN 80-246-0641-0.