Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Vaříte guláš?

         K jídlu a vaření mám velmi utilitární vztah, vyjádřený snad nejlépe známým – jím, abych žila, nežiju, abych jedla. K aktuálnímu nahlédnutí do kuchařských knih mě nepřivedl hlad, ani televizní tsunami gastronomického šílení, ale četba. Mám na mysli knížku Mileny Štráfeldové – Guláš pro Masaryka. K listováni v kulinářských tiskovinách mě přiměla slova Jiřiny Šiklové na přebalu uvedené knížky: Tento příběh spojuje a trochu i zesměšňuje historii vlastenectví našich pradědů s poučením o tehdejším životě. A navíc se člověk dozví, jak správně připravit jíšku pod guláš. Mé pozastavení mělo hned dva důvody. Nejprve ten kuchyňský. Celý život jsem vařila, v současnosti už míň, pochopitelně i guláš. Ale nikdy, opravdu nikdy jsem k jeho přípravě nepotřebovala jíšku. V nejistotě, že jsem snad něco léta opomíjela, jsem tedy listovala v kuchařkách, klikala na počítači, probírala recepty na guláš tu vepřový, pak hovězí, jindy údajně hospodský nebo klasický (prý vídeňský), neselhala ani Wikipedie. Po jíšce do guláše ani vidu, ani slechu!

         Když jsem se do knížky Guláš pro Masaryka začetla, došla jsem k náhledu, že jindy tak pohotová, někdy i rezolutní a vše s přehledem zvládající socioložka Jiřina Šiklová tentokrát ten text nestrávila, nepřišel jí k chuti. Líp nepochodil ani Pavel Maurer, označující se jako Good Food Lover, poznámkou: Při četbě této knihy mne znovu napadá, že když se člověk dobře nají, zdá se mu celý svět přívětivější a laskavější. Řešení nejzávažnějších osobních i politických problémů je najednou snazší. Lidé si více odpouštějí a jsou k sobě ohleduplnější. Jídlo ´nakrmí´´naše tělo, duši i srdce.  Prostě – kolem té knížky se nějak obezřetně, opatrně našlapuje.

            Autorka inkriminované knížky spisovatelka a publicistka Milena Štráfeldová pracovala mnoho let jako redaktorka v Českém rozhlase, v 70. a 80.letech vydala v samizdatu tři sbírky poezie, v roce 2012 měla premiéru její divadelní hra Osamělé večery Dory N., monodrama o životě dcery Boženy Němcové. Jak literárně zařadit její novou knížku Guláš pro Masaryka? Žánrově je sice označována jako román, sleduje dějovou linii pohnutých životů takzvaně obyčejných lidí, ale text je doplňován citacemi jak z různých dokumentů, tak z literárních děl i lidové slovesnosti, v neposlední řadě i útržky kuchařských receptů a doporučení.

            Jíšku jsem tedy z přípravy guláše odstranila. Stejně tak se musím ohradit proti tvrzení, že Milena Štráfeldová svým literárním textem „zesměšňuje historii vlastenectví našich pradědů“. Ani náznakem! V knížce Guláš pro Masaryka je velmi laskavým způsobem postaveno do protikladu vlastenectví a pouhé – škodlivé a zhoubné! – vlastenčení. Že se autorka dotýká také důsledků přeměny zemského nacionalismu v ten jedovatě národní, ukazuje, že zná i názory TGM a filozofů Emanuela Rádla a Jana Patočky, poukazující na „špatné přehození výhybky Josefem Jungmannem“ ( Duchem, ne mečem, nakladatelství LN, 2003, s.196).

            Asi bych lépe ve zkratce neshrnula obsah publikace Guláš pro Masaryka, než je uvedeno na obalu knížky, kde po připomínce Poldinky, vyhlášené kuchařky a hostinské v moravských Židlochovických, která vařila svůj „královský“ guláš i pro prezidenta Masaryka, čteme: „Guláš pro Masaryka není jen kronikou statečných ženských, které zachraňují hroutící se svět tím nejprostším způsobem, třeba právě hrncem guláše. V Blouzněních o Vlasti, o Divadle, o Republice a „lepších zítřcích“, které román prolínají, se autorka také kriticky dívá na nedotknutelné národní mýty a idoly naší novodobé historie. Ptá se, jak jinak by se třeba naše dějiny vyvíjely, kdyby věc národního obrození nevzala za svou jakási kávová společnost básníků, kteří si národ vysnili jako literární postavu? Proč horliví vlastenci raději uvěřili padělkům, i když je před podvrženými Rukopisy varoval už sám Josef Dobrovský? A proč se celá desetiletí hádali nad Národním divadlem? Proč studenti uspořádali za hilsneriády štvanici na svého profesora T. G. Masaryka, a titíž studenti ho pak nadšeně vítali jako prezidenta Osvoboditele? A zaplatil skutečně Masaryk z peněz, které byly určeny pro Čs. legie, atentát na Lenina? Byl Edvard Beneš agentem NKVD? Nebyl nakonec vznik samostatného Československa historickým omylem? A umíme se dnes, po sto letech, vyrovnat s tak provokativní otázkou?“

            Jak často v současnosti žehráme na vyvanutí pocitu vlastenectví, na nedostatek národní hrdosti! Jak voláme ve školách po potřebě ne biflování, ale schopnosti diskutovat, a to na základě dovednosti kritického myšlení! V knížce Mileny Štráfeldové je materiálu k diskusím nad konkrétními fakty nepřeberně. A stravitelným způsobem. Jeden příklad za všechny: (s.86) „Prvního srpna 1856 byl pátek. Z bytu švagra Jaroše v dnešní Havlíčkově ulici se vydá smuteční kondukt až na Olšanský hřbitov. Kráčí v něm František Palacký, František Rieger….Rakev s Havlíčkem ponesou nejprve vlastenci na ramenou, teprve za městskými hradbami ji položí na pohřební vůz. Sejde se jich prý až pět tisíc, i když policejní hlášení jsou střízlivější. Zmiňují především vrchního finančního komisaře Josefa Němce, který se postaral o tisk smutečních oznámení a teď je rozdává kolem. Policie mu to vzápětí spočítá, bude odsouzen na osm dní do vězení. O Boženě Němcové v této zprávě není ani slovo.

            Nicméně právě ona se stala součástí národní mučednické legendy. Přišla totiž s nápadem položit na Havlíčkovu rakev věnec vavřínový a na hlavu mu dát mučednickou korunu. Do rukou mu dokonce vložila květy mučenky. Všechno sice zaplatil Ferda Fingerhut, známý pražský pivovarník a bratr Vojty Náprstka, dokonce inkriminovaný věnec položil sám Havlíčkovi na rakev. BN si však tuto zásluhu po pohřbu přisoudila sama a rozepsala se o ní v dopisech svým přátelům (self image maker, poznamenala by k tomu zapisovatelka. Tento obraz se ponese našimi dějinami příštích sto padesát let, bude několikrát zfilmován a mnohokrát odrecitován. Za další národní falzum ho ale může označit jen hulvát a necita, že?) O nějakou stránku dál pak můžeme na vrub Boženy Němcové číst slova: „  Byla jiná. Měla odvahu být jiná. Možná ani nemohla jinak než být jiná. Žila s pocitem, že jako tvůrčí člověk má na svou jinakost právo. Že se nemusí podřídit šosáckým představám biedermeierovských salonů. Snad toužila být českou George Sandovou“.

            Některé z kapitol jsou uvedeny ukázkami lidové tvořivosti: Možná zrovna babka z Polné (ještě se k ní Milena Štráfeldová vrátí) zpívávala:

Bramborová kaše, to zdrava naše,

v pondělí je polívčička, v úterý je

i ve středu je zelí, a to je kyselý.

Ve čtvrtek je hrách s kroupama,

v pátek zelí s knedlíkama,

a v sobotu na robotu,

to mně nejde pod mou notu,

v neděli je maso: Najezte se, chaso!

            Možná je ta zlidovělá říkanka mnohem staršího data. Kdo ji asi zaznamenal a proč? Někdo z národních buditelů, nebo to bylo jinak? V knížce Guláš pro Masaryka se dovídám překvapivý fakt: „ Roku 1819 se na scénu opět vrací bezejmenný kněz, tentokrát aby vyhověl příkazu z Vídně. Za panování císaře a krále Františka I. je totiž nařízen tzv. guberniální sběr. Sám císař o něm nejspíš ani netuší, proto bude v našem vlasteneckém dramatu trvale nepřítomen. Všichni příslušní zřízenci, tj. kněží, učitelé a další úřední osoby, ale dostali od ministra vnitra (!) povel, aby po celém mocnářství sbírali a zapisovali lidové písně, říkadla, pohádky, pověsti atd. Účel tohoto nařízení: Zachytit bohatství lidové kultury jednotlivých národů říše, dokud je čas. Dřív, než zahyne. Tolik k té proklínané germanizaci….“

            Ale vedle těch bezejmenných defilují na stránkách knížky Mileny Štráfeldové se svými skutky a záměry jména známá,velmi známá, i ta pozapomenutá, hodna připomenutí: první nositelka Nobelovy ceny za mír Bertha von Suttner, malý Slávek Ludvíček Lojzík Balbínů, Otec národa František Palacký s manželkou Terezií, Karel Havlíček Borovský i jeho dcera Zdenička, vedle Boženy Němcové její dcera Dora, další „dcera národa“, Karel Sabina pojatý hned z několika stran, generace Národního divadla v Příbězích lunet, opony a trig, TGM nejen v bojích o Rukopisy, Anežka Hrůzová, Sokolové i Gavrilo Princip, tvořící se československé legie na území revolucí zachváceného Ruska, „muži října“ – Karel Kramář, Alois Rašín a Jiří Stříbrný, Franta Sauer mířící se svou žižkovskou partou na Staroměstské náměstí ….Stačí jako náměty k diskusím a dalšímu vyhledávání fakt a spojitostí? Nejdůležitější budou ty otázky, které knížka vyvolá. Jak píše Elie Wiesel v novele Noc: „…každá otázka obsahuje sílu, která je větší než síla odpovědi“.     

         Nesmíme však zapomenout na Poldinku, vyhlášenou to kuchařku a hostinskou. Jako poklad chová zápisky své maminky a rozmnožuje je vlastními. Netýkají se jenom přípravy guláše, ale i tady se můžeme poučit:

Maso vyber pěkné, nejlíp kližku, a nech ji den dva uležet.

Guláš tak bude chutnější.

A krájej ji ne po vláknu, ale napříč. Líp se podusí.

Kosti a odřezky nevyhazuj!

Svař z nich dobrou polívku.

A pilně tím guláš podlívej.

A teď to tajemství, Poldinko.

Když osmahneš cibuli,

vlej do ní malou štamprli dobrého octa!

Cibule tak nebude smrdět.

A guláš dostane mnohem lepší chuť.

A to je všechno. Máma.“

            Vařte v novém školním (i akademickém) roce ve školách všech stupňů rádi a s chutí, pro tělo i duši. Mohli byste se přitom zamyslet na obojakostí poznámky, kterou jsem našla na internetu u jednoho receptu: Jestli zvolíte jinou formu zahuštění, nechávám na vás. My máme rádi guláš takto.

ŠTRÁFELDOVÁ, M.   Guláš pro Masaryka. Praha: Mladá fronta, 2014.

                                    ISBN 978-80-204-3282-7.

KOLEKTIV                   Duchem, ne mečem. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003.

                                    ISBN 80-7106-649-4.

WIESEL, E.                 Noc. Praha: Sefer, 2007. ISBN 978-85924-53-4. 

 


    hodnotil 1 uživatel

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.