Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Víš, o čem mluvíš?

         Konceptuální zahradu bych nechtěla, i když s návrhem na něco takového zvítězila naše rodačka v soutěži Hampton Court Palace Flower Show v zahradách královského paláce jihozápadně od Londýna. O to právě jde – něco takového. V novinovém interview jsem si sice mohla přečíst, jak zahrada umělkyně vyhlíží (a právě proto bych ji nechtěla), ale pojem konceptuální mi ty v přírodě umístěné dva a půl metru vysoké plechovky s etiketami „makarony a sýr“ nebo „rajčatová polévka“ nijak nepřiblížily.

            Protože se to už nějaký čas slovem konceptuální ve spojení s uměním v našich médiích jen hemží, snažila jsem se již dříve domoci, co vlastně znamená. Hledajíc poučení ve Wikipedii jsem se dozvěděla: „Konceptuální umění je spíše nežli forma umění nazírání na umění….příznivci konceptuálního umění netvoří žádné přesně vymezené seskupení, jde spíše o intelektuální orientaci, ve které se od 70.let užívají velmi rozdílné výrazové prostředky“. Tak po tomto jsem – patrně úměrně vlastní intelektuální orientaci – v pochopení pojmu „konceptuální“ příliš nepokročila. Vlastně vůbec. I obrátila jsem se s prosbou o vysvětlení na svého kolegu, takto velice nonkonformního básníka, o čemž jsem se mohla docela nedávno přesvědčit na křtu jeho nové sbírky básní. Zůstal v rozpacích a doznal, že s tímto problémem mi nepomůže.

            Sledovat a sdílet proměny jazyka patří k profesním a profesionálním povinnostem mého životního oboru – logopedie. Jen ve zkratce zopakuji, jak jsem ten potřebný pohyb a posun jazyka vysvětlovala kdysi – velmi dávno – svým osmákům. Na jakékoliv vysvětlování chodím nejraději od lesa – položím otázku. I zeptala jsem se, jak je možné, že se v Jungmannově slovníku z první třetiny 19.století mohlo objevit slovo rychlík, když první Stephensonova dýchavičná parní lokomotiva vyjela na trať v roce 1814? (Nevím, jestli bych si tu otázku troufla položit současným vysokoškolákům.) Myslím, že hoši si mé vysvětlení pamatují dodnes (spolu s jakýmsi povědomím o „pohybu“ a proměnách jazyka). Slovo rychlík znamenalo v počátcích 19.století dítě narozené příliš brzy po svatbě.

         Dnes bych upozorňovala spíš na slova, která se – užívanou terminologií – takzvaně vyprazdňují. Všimli jste si, jak je aktuálně všechno úžasné? V úžasných plavkách si úžasně pochutnáváte na úžasných sušenkách na úžasné dovolené při poslechu úžasné zpěvačky úžasného hitu….mám pokračovat? Zlomyslně dodám, že v ruštině slovo užas znamená zděšení a pohromu.

            Slovo konceptuální ale ještě vyprázdněné není, ono totiž dosud  žádného obsahu nenabylo, což ovšem nemusí v naši konverzaci či médiích vadit. Vzpomínám si, jak jsme před nějakým rokem hýřili slovem postmoderní. Žili jsme v postmoderní společnosti v postmoderní době s postmoderní kulturou, četli knihy postmoderních autorů…. .Zeptala jsem se tehdy – zase ta otázka! – svých vysokoškolských studentek, co si pod pojmem postmoderní představují, jak tomu slovu rozumějí. Ptala jsem se opakovaně ve více studijních skupinách, bezúspěšně, bez odpovědi. Ptala jsem se i ve svém okolí, rezonovalo rozpačitě, neurčitě. Nakonec jsem si jakou takous definici postmoderny vytvořila sama – a kupodivu byla přijímána kladně a souhlasně: postmoderní doba je pro mě dobou relativizace hodnot. Znáte-li lepší vymezení, ozvěte se. K otázkám většinou učitelsky připojuji příklad (pro lepší zapamatování). Mateřská láska léta letoucí líčená krásnou i odbornou literaturou jako bezpodmínečně kladná hodnota je v postmoderním pojetí předkládána v mnoha odstínech šedi (abych byla in!), kupříkladu i jako dusivá až likvidační, čemuž dívky na prahu dospělosti mnohdy velice chápavě přitakaly.

         Být ve třídě, tak od páté výš, zeptala bych se v příhodném okamžiku svých svěřenců, co je to kupříkladu fašismus, nacionalismus, terorismus – podobných slov a pojmů, které děti, žactvo i studenti slyší dennodenně, je hodně. Co si pod nimi představují? Jak jim rozumí? Nechtěla bych žádnou definici ve stylu fašismus je když…. Ostatně – kdo je jí schopen? Zajímaly by mě pohledy a názory těch, kteří se – naštěstí – s ničím z oněch hrůz v životě ještě nesetkali. Nenutila bych jim své názory, ani ten, že kořenem všech těch šíleností je – podle mne – fanatismus. Fanatismus, kterému právě ti mladí a nezkušení – jak rádi připomínáme my starší – tak snadno a rychle podléhají. Nepřeji jim v tomto ohledu jakoukoliv zkušenost, neboť má pravdu klasik, když říká, že zkušenost je sice dobrá škola, ale školné je poněkud vysoké.

            Své pedagogické kolegy jsem dráždila přesvědčením – které jsem šířila i mezi studentkami – že považuji přímo za kontraproduktivní uvádět na začátku vyučovací hodiny její cíl, téma. Žák či student by musel být hodně nedůvtipný, abych ho zrovna takovým způsobem zaujala, motivovala. Nezačala bych proto otázkou, co je to fanatismus, nenapsala ten pojem na tabuli (ani interaktivní). Napadá mi, že bych mohla začít třeba dotazem na oblíbené muzikály (já holduji jenom těm opravdu „klasickým“, ale to bych si nechala pro sebe). A s ukázkou z jednoho z nich bych vzápětí vyrukovala. Stačí jít na YouTube a pustit zhruba čtyřminutový záznam písně Tomorrow belongs to me ( volně přeloženo Zítřek náleží mně) z muzikálu Kabaret. Přehrála bych bez jakéhokoliv komentáře, žádné takové to „co tím chtěl básník říci“, vsadila bych na pocity. Zdravě vím, že nikdy ve třídě, v posluchárně nezaujmu všechny Stačí mi těch několik, kterým – stejně jako mně při prvním poslechu – naskočí husí kůže, mrazí v zádech. Tady zcela nepolopatisticky zjistíte, co je a jak snadno vzniká fanatismus. Je to geniálně natočeno, ne nadarmo získal filmový přepis úspěšného muzikálu v roce 1972 osm Oscarů. Krásný letní, nejspíš sváteční den v zahradní restauraci nějakého letoviska, s různorodým nedělně naladěným osazenstvem. A tu – k překvapení všech – začíná blonďatý hoch s andělsky nevinnou tváří zpívat líbeznou melodii. Najednou sledujete, jak se hochův zpěv proměňuje, jeho rysy tvrdnou, jak se proměňují také prve neúčastně přihlížející a naslouchající výletníci, různého věku i sociálního statusu, takoví ti obyčejní, slušní lidé (kdo to napsal, že právě tito lidé jsou bacilonosiči všeho zla?) se přidávají vstávají, píseň už není líbezná, stává se útočnou, spojuje všechny jedním nevysloveným pocitem….tedy ne všechny, inspirativní jsou záběry na starého muže, který vyloženě davové psychóze nepropadá,asi ví své, ale už není o čem pochybovat! Společný zpěv, hudba plní to, co Milan Kundera nazývá pumpou na nafukování duše. Jsme ve třicátých letech minulého století, krátce po období těžké hospodářské krize, ve společnosti tvrdě zasažené poválečnou frustrací….To všechno by ovšem mí žáci, studenti asi nevěděli. Chvilka pro doznění a následně jedna dvě jednoduché otázky, třeba: líbilo, nelíbilo, znáš, neznáš….Ukázku bych pustila znovu. Potom už by těch otázek mohlo být víc. Nejlíp šikovně vyprovokovaných, vedoucích k tomu, o čem chci mluvit (v podstatě heuristická, dialogická metoda). Netřeba napovídat, kolika nejrůznějšími směry by se dialog mohl ubírat, čeho všeho se dotknout, na co upozornit, co doporučit (k přečtení?), co přislíbit připravit napříště….Tímto způsobem bychom se prokousávali až k termínu fanatismus a jeho aktuální podobě, kořenům, následkům, teritoriím…. Co s tím?  Zajímat se, poznávat, uvažovat, pochybovat, přemýšlet,myslet …vše v závislosti na slovech, kterým rozumíme, kdy nepapouškujeme, ale víme, o čem mluvíme. 


    hodnotili 2 uživatelé

4 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    Konceptuální umění chápu jako snahu umělců přestat vytvářet tradiční umělecké formy (např. obrazy či sochy). Místo toho umělci tvoří různé instalace, kterými se dá procházet (např. zářicí molo, na které vstoupíte, a náhle se ozve bouřlivý potlesk...). Nebo vymýšlejí jen situace, kterým můžete přihlížet nebo se jich i přímo účastnit jako spolutvůrce. V Čechách byl myslím průkopníkem konceptu Milan Knižák. V konceptuálním umění je velmi důležitý neotřelý nápad. Podobně to bude s konceptuální zahradou... Odborněji je to vysvětleno např. zde: http://www.artmuseum.cz/smery_list.php?smer_id=75

  2. avatar

    Děkuji za srozumitelné vysvětlení pojmu konceptuální umění. Nejvíce mi pomohl odkaz na instalace. Oplátkou posílám tip na výbornou knížku (už není k sehnání!), kterou se zájmem a nadšeně právě čtu: Orlando Figes - Natašin tanec. Kulturní historie Ruska. Od téhož autora mám publikaci Šeptem - rovněž vynikající.
    V knize Natašin tanec je velice hluboce rozebrána historie Ruska, např. v kapitole Děti roku 1812 (děkabristé a další). Co se umění týče , je to kapitola Rusko sovětským objektivem (Achmatovová, Pasternak, Prokofjev, Cvetajevová, Zamjatin, Bulgakov, Šostakovič, Gorkij, Ejzenštejn, Mejerchold, Mandelštam a mnozí další, postoj k Puškinovi, k Dostojevskému - vše v souvislostech, ne černobíle). Vřele doporučuji. Četlo by to učitelstvo?

  3. avatar

    Slovo "postmoderní" bylo opravdu jeden čas velmi populární, ale v novém tisíciletí se s ním již nesetkávám... Že by přišla nějaká nová epocha? Rozumím mu jako označení období, které přišlo "po moderně" a jejím selhání. Pro modernu bylo typické, že se umělci a intelektuálové hlásili k nějaké ideologii (zářné zítřky komunistické, fašistické, nacistické...). Postmoderna si vystačí s uměním jako takovým - bez ideologií. Ty vidí dokonce jako velmi nebezpečné! Lepší je různorodost, žánrová pestrost, prolínání vysokého umění s nízkým ("detektivka"  Jméno růže), hravost (Woody Allen a jeho majstrštyk Kdyby expresionisté byli dentisty). Tato pluralita je zásadní hodnotou. Možná ale začíná nová epocha - všudypřítomná nevolnost bez hodnot...

  4. avatar

    Spíše epocha dokonce i bez nevolnosti. Nevolnost vyrůstá z vědomí hodnot. Dnes vládnou pseudohodnoty.

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.