Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Srpen 2014

Vaříte guláš?

         K jídlu a vaření mám velmi utilitární vztah, vyjádřený snad nejlépe známým – jím, abych žila, nežiju, abych jedla. K aktuálnímu nahlédnutí do kuchařských knih mě nepřivedl hlad, ani televizní tsunami gastronomického šílení, ale četba. Mám na mysli knížku Mileny Štráfeldové – Guláš pro Masaryka. K listováni v kulinářských tiskovinách mě přiměla slova Jiřiny Šiklové na přebalu uvedené knížky: Tento příběh spojuje a trochu i zesměšňuje historii vlastenectví našich pradědů s poučením o tehdejším životě. A navíc se člověk dozví, jak správně připravit jíšku pod guláš. Mé pozastavení mělo hned dva důvody. Nejprve ten kuchyňský. Celý život jsem vařila, v současnosti už míň, pochopitelně i guláš. Ale nikdy, opravdu nikdy jsem k jeho přípravě nepotřebovala jíšku. V nejistotě, že jsem snad něco léta opomíjela, jsem tedy listovala v kuchařkách, klikala na počítači, probírala recepty na guláš tu vepřový, pak hovězí, jindy údajně hospodský nebo klasický (prý vídeňský), neselhala ani Wikipedie. Po jíšce do guláše ani vidu, ani slechu!

         Když jsem se do knížky Guláš pro Masaryka začetla, došla jsem k náhledu, že jindy tak pohotová, někdy i rezolutní a vše s přehledem zvládající socioložka Jiřina Šiklová tentokrát ten text nestrávila, nepřišel jí k chuti. Líp nepochodil ani Pavel Maurer, označující se jako Good Food Lover, poznámkou: Při četbě této knihy mne znovu napadá, že když se člověk dobře nají, zdá se mu celý svět přívětivější a laskavější. Řešení nejzávažnějších osobních i politických problémů je najednou snazší. Lidé si více odpouštějí a jsou k sobě ohleduplnější. Jídlo ´nakrmí´´naše tělo, duši i srdce.  Prostě – kolem té knížky se nějak obezřetně, opatrně našlapuje.

            Autorka inkriminované knížky spisovatelka a publicistka Milena Štráfeldová pracovala mnoho let jako redaktorka v Českém rozhlase, v 70. a 80.letech vydala v samizdatu tři sbírky poezie, v roce 2012 měla premiéru její divadelní hra Osamělé večery Dory N., monodrama o životě dcery Boženy Němcové. Jak literárně zařadit její novou knížku Guláš pro Masaryka? Žánrově je sice označována jako román, sleduje dějovou linii pohnutých životů takzvaně obyčejných lidí, ale text je doplňován citacemi jak z různých dokumentů, tak z literárních děl i lidové slovesnosti, v neposlední řadě i útržky kuchařských receptů a doporučení.

            Jíšku jsem tedy z přípravy guláše odstranila. Stejně tak se musím ohradit proti tvrzení, že Milena Štráfeldová svým literárním textem „zesměšňuje historii vlastenectví našich pradědů“. Ani náznakem! V knížce Guláš pro Masaryka je velmi laskavým způsobem postaveno do protikladu vlastenectví a pouhé – škodlivé a zhoubné! – vlastenčení. Že se autorka dotýká také důsledků přeměny zemského nacionalismu v ten jedovatě národní, ukazuje, že zná i názory TGM a filozofů Emanuela Rádla a Jana Patočky, poukazující na „špatné přehození výhybky Josefem Jungmannem“ ( Duchem, ne mečem, nakladatelství LN, 2003, s.196).

            Asi bych lépe ve zkratce neshrnula obsah publikace Guláš pro Masaryka, než je uvedeno na obalu knížky, kde po připomínce Poldinky, vyhlášené kuchařky a hostinské v moravských Židlochovických, která vařila svůj „královský“ guláš i pro prezidenta Masaryka, čteme: „Guláš pro Masaryka není jen kronikou statečných ženských, které zachraňují hroutící se svět tím nejprostším způsobem, třeba právě hrncem guláše. V Blouzněních o Vlasti, o Divadle, o Republice a „lepších zítřcích“, které román prolínají, se autorka také kriticky dívá na nedotknutelné národní mýty a idoly naší novodobé historie. Ptá se, jak jinak by se třeba naše dějiny vyvíjely, kdyby věc národního obrození nevzala za svou jakási kávová společnost básníků, kteří si národ vysnili jako literární postavu? Proč horliví vlastenci raději uvěřili padělkům, i když je před podvrženými Rukopisy varoval už sám Josef Dobrovský? A proč se celá desetiletí hádali nad Národním divadlem? Proč studenti uspořádali za hilsneriády štvanici na svého profesora T. G. Masaryka, a titíž studenti ho pak nadšeně vítali jako prezidenta Osvoboditele? A zaplatil skutečně Masaryk z peněz, které byly určeny pro Čs. legie, atentát na Lenina? Byl Edvard Beneš agentem NKVD? Nebyl nakonec vznik samostatného Československa historickým omylem? A umíme se dnes, po sto letech, vyrovnat s tak provokativní otázkou?“

            Jak často v současnosti žehráme na vyvanutí pocitu vlastenectví, na nedostatek národní hrdosti! Jak voláme ve školách po potřebě ne biflování, ale schopnosti diskutovat, a to na základě dovednosti kritického myšlení! V knížce Mileny Štráfeldové je materiálu k diskusím nad konkrétními fakty nepřeberně. A stravitelným způsobem. Jeden příklad za všechny: (s.86) „Prvního srpna 1856 byl pátek. Z bytu švagra Jaroše v dnešní Havlíčkově ulici se vydá smuteční kondukt až na Olšanský hřbitov. Kráčí v něm František Palacký, František Rieger….Rakev s Havlíčkem ponesou nejprve vlastenci na ramenou, teprve za městskými hradbami ji položí na pohřební vůz. Sejde se jich prý až pět tisíc, i když policejní hlášení jsou střízlivější. Zmiňují především vrchního finančního komisaře Josefa Němce, který se postaral o tisk smutečních oznámení a teď je rozdává kolem. Policie mu to vzápětí spočítá, bude odsouzen na osm dní do vězení. O Boženě Němcové v této zprávě není ani slovo.

            Nicméně právě ona se stala součástí národní mučednické legendy. Přišla totiž s nápadem položit na Havlíčkovu rakev věnec vavřínový a na hlavu mu dát mučednickou korunu. Do rukou mu dokonce vložila květy mučenky. Všechno sice zaplatil Ferda Fingerhut, známý pražský pivovarník a bratr Vojty Náprstka, dokonce inkriminovaný věnec položil sám Havlíčkovi na rakev. BN si však tuto zásluhu po pohřbu přisoudila sama a rozepsala se o ní v dopisech svým přátelům (self image maker, poznamenala by k tomu zapisovatelka. Tento obraz se ponese našimi dějinami příštích sto padesát let, bude několikrát zfilmován a mnohokrát odrecitován. Za další národní falzum ho ale může označit jen hulvát a necita, že?) O nějakou stránku dál pak můžeme na vrub Boženy Němcové číst slova: „  Byla jiná. Měla odvahu být jiná. Možná ani nemohla jinak než být jiná. Žila s pocitem, že jako tvůrčí člověk má na svou jinakost právo. Že se nemusí podřídit šosáckým představám biedermeierovských salonů. Snad toužila být českou George Sandovou“.

            Některé z kapitol jsou uvedeny ukázkami lidové tvořivosti: Možná zrovna babka z Polné (ještě se k ní Milena Štráfeldová vrátí) zpívávala:

Bramborová kaše, to zdrava naše,

v pondělí je polívčička, v úterý je

i ve středu je zelí, a to je kyselý.

Ve čtvrtek je hrách s kroupama,

v pátek zelí s knedlíkama,

a v sobotu na robotu,

to mně nejde pod mou notu,

v neděli je maso: Najezte se, chaso!

            Možná je ta zlidovělá říkanka mnohem staršího data. Kdo ji asi zaznamenal a proč? Někdo z národních buditelů, nebo to bylo jinak? V knížce Guláš pro Masaryka se dovídám překvapivý fakt: „ Roku 1819 se na scénu opět vrací bezejmenný kněz, tentokrát aby vyhověl příkazu z Vídně. Za panování císaře a krále Františka I. je totiž nařízen tzv. guberniální sběr. Sám císař o něm nejspíš ani netuší, proto bude v našem vlasteneckém dramatu trvale nepřítomen. Všichni příslušní zřízenci, tj. kněží, učitelé a další úřední osoby, ale dostali od ministra vnitra (!) povel, aby po celém mocnářství sbírali a zapisovali lidové písně, říkadla, pohádky, pověsti atd. Účel tohoto nařízení: Zachytit bohatství lidové kultury jednotlivých národů říše, dokud je čas. Dřív, než zahyne. Tolik k té proklínané germanizaci….“

            Ale vedle těch bezejmenných defilují na stránkách knížky Mileny Štráfeldové se svými skutky a záměry jména známá,velmi známá, i ta pozapomenutá, hodna připomenutí: první nositelka Nobelovy ceny za mír Bertha von Suttner, malý Slávek Ludvíček Lojzík Balbínů, Otec národa František Palacký s manželkou Terezií, Karel Havlíček Borovský i jeho dcera Zdenička, vedle Boženy Němcové její dcera Dora, další „dcera národa“, Karel Sabina pojatý hned z několika stran, generace Národního divadla v Příbězích lunet, opony a trig, TGM nejen v bojích o Rukopisy, Anežka Hrůzová, Sokolové i Gavrilo Princip, tvořící se československé legie na území revolucí zachváceného Ruska, „muži října“ – Karel Kramář, Alois Rašín a Jiří Stříbrný, Franta Sauer mířící se svou žižkovskou partou na Staroměstské náměstí ….Stačí jako náměty k diskusím a dalšímu vyhledávání fakt a spojitostí? Nejdůležitější budou ty otázky, které knížka vyvolá. Jak píše Elie Wiesel v novele Noc: „…každá otázka obsahuje sílu, která je větší než síla odpovědi“.     

         Nesmíme však zapomenout na Poldinku, vyhlášenou to kuchařku a hostinskou. Jako poklad chová zápisky své maminky a rozmnožuje je vlastními. Netýkají se jenom přípravy guláše, ale i tady se můžeme poučit:

Maso vyber pěkné, nejlíp kližku, a nech ji den dva uležet.

Guláš tak bude chutnější.

A krájej ji ne po vláknu, ale napříč. Líp se podusí.

Kosti a odřezky nevyhazuj!

Svař z nich dobrou polívku.

A pilně tím guláš podlívej.

A teď to tajemství, Poldinko.

Když osmahneš cibuli,

vlej do ní malou štamprli dobrého octa!

Cibule tak nebude smrdět.

A guláš dostane mnohem lepší chuť.

A to je všechno. Máma.“

            Vařte v novém školním (i akademickém) roce ve školách všech stupňů rádi a s chutí, pro tělo i duši. Mohli byste se přitom zamyslet na obojakostí poznámky, kterou jsem našla na internetu u jednoho receptu: Jestli zvolíte jinou formu zahuštění, nechávám na vás. My máme rádi guláš takto.

ŠTRÁFELDOVÁ, M.   Guláš pro Masaryka. Praha: Mladá fronta, 2014.

                                    ISBN 978-80-204-3282-7.

KOLEKTIV                   Duchem, ne mečem. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003.

                                    ISBN 80-7106-649-4.

WIESEL, E.                 Noc. Praha: Sefer, 2007. ISBN 978-85924-53-4. 

 


Z pohádky do pohádky

V soumraku prázdnin přichází do našich kin vyprávění otce a syna Svěrákových uvité z klasických pohádek – Tři bratři. Renomé prověřeně sehrané autorské dvojice dává tušit, že se nám dostane kladné odpovědi na otázku položenou začátkem srpna v magazínu Lidových novin: Umí režiséři ještě natočit klasickou českou pohádku? Z odpovědí dotazovaných mi nejvíce konvenovala reakce známého fyzioterapeuta Pavla Koláře: Na tuhle otázku nedokážu odpovědět. Dobrým pohádkám možná nepřeje doba. Že by paradox? Vždyť pohádkami jsme syceni zejména v televizi už nejen o Vánocích, ale – jak aktuálně vidno – i o prázdninách. Čertovo kopýtko bude zřejmě v důrazu na slovo „dobrých“.

             Prý si ty pohádky „lid“ žádá. No, nevím, sama se bez televizních pohádek obejdu, o Vánocích i v létě. Už se upřímně těším, až vnucovaná televizní „okurková sezóna“ (anglicky případně silly season) pomine. Nic proti pohádkám, naopak. Ve škole všech stupňů bych se neobešla bez Devatera pohádek bratří Čapků, u menších dětí bez knížky Dvakrát sedm pohádek z dílny Františka Hrubína a Jiřího Trnky. Ale o tom až jindy.

          Když jsem chtěla potěšit jednu „čerstvou“ babičku, zašla jsem – jak jinak – do knihkupectví poohlédnout se po nějaké hezké knížce pro narozené vnouče. Znalá běžné nabídky z častých návštěv těchto míst, nečekala jsem, že to bude úkol snadný. A ejhle! Stačilo jedno rozhlédnutí, abych sáhla po knížce, kterou jsem po několika dnech šla koupit znovu (tentokrát už jako dárek k Vánocům pro svou dospělou vnučku,v naději, že ji jednou dobře využije při výchově svých dětí). Co je překvapující, ta knížka nemá uvedeného autora! Pro mě, která jsem vždy měla své studentky k tomu, aby se při volbě knih (zejména těch odborných) orientovaly především podle autora, něco skoro nepředstavitelného. Ať jsem se dívala, jak dívala, více než nabádavý titul Povídej pohádku a jméno ilustrátora Adolfa Dudka jsem nenašla. Potom už jen odkaz na nakladatelství LIBREX. Úroveň ilustrací si hodnotit netroufám, ani nechci, ale rozhodně mi nejsou „proti srsti“. Stačí však knížku čítající celkových 70 stran textu (a záložku!) otevřít a hned na předsádce jste vtaženi do přívětivého povídání právě tak na večerní předčítání krátce před usnutím: „Byl jednou jeden pasáček a ten vyháněl na pastvu velké stádo ovcí, a když se zlaté sluníčko sklánělo k západu, zase je zaháněl domů cestičkou přes potok s uzounkou lávkou, takže po ní mohla přecházet jen jedna ovečka za druhou Zvonečky na hrdlech oveček vyzváněly, ovečky pokojně přecházely a pasáček trpělivě čekal, až budou všechny za potokem. Také my musíme chvíli počkat, než ovečky lávku nad rozvodněným potokem přejdou, a přitom je budeme počítat: jedna ovečka, druhá ovečka, třetí ovečka….“ Totéž se opakuje na poslední stránce a desce knížky, kdy jste již uposlechli vybídnutí Povídej pohádku a vybrali jednu ze dvanácti skutečně klasických (nejen českých) pohádek. Každá čítá pět šest stran střídmě zaplněných textem, více obrázky. Z oněch dvanácti pohádek, z nichž většina začíná známým „O“ (Budulínkovi, Červené karkulce, kohoutkovi a slepičce, Smolíčkovi, Perníkové chaloupce, koblížkovi…), jsem neznala – než jsem si ji přečetla – jedinou: O třech medvědech. Jsou to tedy – chce se mi říci – notoricky známé pohádky, kdybych z praxe logopedky nevěděla, že už dávno dětem všeobecně známé nejsou. Děti jsou zahlceny těmi „gulášově“ namíchanými, často rádoby moderními pohádkami. Těžko se dají dětsky převyprávět, nepodpoří známou dětskou touhu po opakování, ještě jednou a ještě jednou, pořád dokola….Tomu ostatně odpovídají i poslední věty knížky Povídej pohádku: „Čekáš ještě na pohádku? Začni znovu od počátku“.

          Pohádky jsou napsány srozumitelnou, ale ne chudou češtinou, ve větách kolem desítky slov. Nezapomenu na předlistopadovou přednášku Vladimíra Smetáčka, kromě jiného už tehdy autora knížky Lidé a informace (Albatros, 1981). Ve spojitosti s výchovou ke čtenářství upozorňoval také na délku vět v knížkách pro děti a mládež. V paměti mi pro příklad zůstali Karafiátovi Broučci s častým, přečastým opakováním slov (A už leželi a už spali a spali a spali….A svítili a svítili, celou noc krásně svítili…Pac a pusu, a už leželi a už spali…A tak tam visel a visel…ale on pořád nic a nic a nic…). Mimochodem – ty Broučky máme doma hned dvakrát. Jedno vydání z roku 1941, to druhé s nádhernými ilustracemi Jiřího Trnky (dotisk Studio, Praha 2013) se loni objevilo pod naším vánočním stromečkem. Jen tak – pro strýčka příhodu. V kontrastu s Broučky mám v paměti (vedle zatěžujících jazykových archaismů) údaj o délce vět v Jiráskových Starých pověstech českých – v průměru 27 slov, což znamená, že čtenář už ztrácí přehled o souvislostech děje.

          Jiráskovy Staré pověsti české, ani v převyprávěné podobě, dětem nejmladšího věku před spaním jistě číst nebudete. Ale právě této věkové kategorii se věnuje – jak jsem si na internetu zjistila –ostravské nakladatelství LIBREX. Mnou objevenou knížku – Povídej pohádku – muselo naštěstí přede mnou zakoupit již mnoho jiných rodičů a prarodičů (také učitelů? učitelek mateřských škol?). Jinak by ta moje knížka nenesla informaci o (již) pátém vydání a dokonce jeho dotisku. Když jsem se přece jen neodbytně pídila po autorství, dozvěděla jsem se, že nakladatelství LIBREX přináší pro ty nejmenší děti knížky asi osmi autorů, mezi jinými pochopitelně Hanse Christiana Andersena, ale také Františka Hrubína nebo Miloše Nesvadby. Podívám se po nich. Zatím se budu kochat pomyšlením, že je pořád dost rodičů a prarodičů (a paní učitelek v MŠ), kteří svým ratolestem nejútlejšího věku předčítají ty stále zelené veršíky jako

Smolíčku, pacholíčku,

otevři nám svou světničku,

jen dva prstíčky tam strčíme,

jen co se ohřejeme,

hned zas půjdeme.

A o nějakou stránku dál, jiný večer zase třeba

Já koblížek, koblížek,

na másle smažený,

na okénku chlazený,

dědečkovi a babičce jsem utekl,

a tobě, zajíčku,

taky uteču.

Ale nám dospělým by ty hezké chvilky u večerního čtení krásných textů utíkat neměly. Kvůli těm malým pod peřinou – a našemu čistému svědomí. Nakonec malá nápověda: co kdybychom to předčítání tiše, tichounce podbarvili hudbou z baletu Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky? To by se to teprv usínalo!

Povídej pohádku. Ostrava: LIBREX (vydání páté, dotisk). ISBN  978-80-7228-516-7.

                                www.librex.cz

 

 

 v


Víš, o čem mluvíš?

         Konceptuální zahradu bych nechtěla, i když s návrhem na něco takového zvítězila naše rodačka v soutěži Hampton Court Palace Flower Show v zahradách královského paláce jihozápadně od Londýna. O to právě jde – něco takového. V novinovém interview jsem si sice mohla přečíst, jak zahrada umělkyně vyhlíží (a právě proto bych ji nechtěla), ale pojem konceptuální mi ty v přírodě umístěné dva a půl metru vysoké plechovky s etiketami „makarony a sýr“ nebo „rajčatová polévka“ nijak nepřiblížily.

            Protože se to už nějaký čas slovem konceptuální ve spojení s uměním v našich médiích jen hemží, snažila jsem se již dříve domoci, co vlastně znamená. Hledajíc poučení ve Wikipedii jsem se dozvěděla: „Konceptuální umění je spíše nežli forma umění nazírání na umění….příznivci konceptuálního umění netvoří žádné přesně vymezené seskupení, jde spíše o intelektuální orientaci, ve které se od 70.let užívají velmi rozdílné výrazové prostředky“. Tak po tomto jsem – patrně úměrně vlastní intelektuální orientaci – v pochopení pojmu „konceptuální“ příliš nepokročila. Vlastně vůbec. I obrátila jsem se s prosbou o vysvětlení na svého kolegu, takto velice nonkonformního básníka, o čemž jsem se mohla docela nedávno přesvědčit na křtu jeho nové sbírky básní. Zůstal v rozpacích a doznal, že s tímto problémem mi nepomůže.

            Sledovat a sdílet proměny jazyka patří k profesním a profesionálním povinnostem mého životního oboru – logopedie. Jen ve zkratce zopakuji, jak jsem ten potřebný pohyb a posun jazyka vysvětlovala kdysi – velmi dávno – svým osmákům. Na jakékoliv vysvětlování chodím nejraději od lesa – položím otázku. I zeptala jsem se, jak je možné, že se v Jungmannově slovníku z první třetiny 19.století mohlo objevit slovo rychlík, když první Stephensonova dýchavičná parní lokomotiva vyjela na trať v roce 1814? (Nevím, jestli bych si tu otázku troufla položit současným vysokoškolákům.) Myslím, že hoši si mé vysvětlení pamatují dodnes (spolu s jakýmsi povědomím o „pohybu“ a proměnách jazyka). Slovo rychlík znamenalo v počátcích 19.století dítě narozené příliš brzy po svatbě.

         Dnes bych upozorňovala spíš na slova, která se – užívanou terminologií – takzvaně vyprazdňují. Všimli jste si, jak je aktuálně všechno úžasné? V úžasných plavkách si úžasně pochutnáváte na úžasných sušenkách na úžasné dovolené při poslechu úžasné zpěvačky úžasného hitu….mám pokračovat? Zlomyslně dodám, že v ruštině slovo užas znamená zděšení a pohromu.

            Slovo konceptuální ale ještě vyprázdněné není, ono totiž dosud  žádného obsahu nenabylo, což ovšem nemusí v naši konverzaci či médiích vadit. Vzpomínám si, jak jsme před nějakým rokem hýřili slovem postmoderní. Žili jsme v postmoderní společnosti v postmoderní době s postmoderní kulturou, četli knihy postmoderních autorů…. .Zeptala jsem se tehdy – zase ta otázka! – svých vysokoškolských studentek, co si pod pojmem postmoderní představují, jak tomu slovu rozumějí. Ptala jsem se opakovaně ve více studijních skupinách, bezúspěšně, bez odpovědi. Ptala jsem se i ve svém okolí, rezonovalo rozpačitě, neurčitě. Nakonec jsem si jakou takous definici postmoderny vytvořila sama – a kupodivu byla přijímána kladně a souhlasně: postmoderní doba je pro mě dobou relativizace hodnot. Znáte-li lepší vymezení, ozvěte se. K otázkám většinou učitelsky připojuji příklad (pro lepší zapamatování). Mateřská láska léta letoucí líčená krásnou i odbornou literaturou jako bezpodmínečně kladná hodnota je v postmoderním pojetí předkládána v mnoha odstínech šedi (abych byla in!), kupříkladu i jako dusivá až likvidační, čemuž dívky na prahu dospělosti mnohdy velice chápavě přitakaly.

         Být ve třídě, tak od páté výš, zeptala bych se v příhodném okamžiku svých svěřenců, co je to kupříkladu fašismus, nacionalismus, terorismus – podobných slov a pojmů, které děti, žactvo i studenti slyší dennodenně, je hodně. Co si pod nimi představují? Jak jim rozumí? Nechtěla bych žádnou definici ve stylu fašismus je když…. Ostatně – kdo je jí schopen? Zajímaly by mě pohledy a názory těch, kteří se – naštěstí – s ničím z oněch hrůz v životě ještě nesetkali. Nenutila bych jim své názory, ani ten, že kořenem všech těch šíleností je – podle mne – fanatismus. Fanatismus, kterému právě ti mladí a nezkušení – jak rádi připomínáme my starší – tak snadno a rychle podléhají. Nepřeji jim v tomto ohledu jakoukoliv zkušenost, neboť má pravdu klasik, když říká, že zkušenost je sice dobrá škola, ale školné je poněkud vysoké.

            Své pedagogické kolegy jsem dráždila přesvědčením – které jsem šířila i mezi studentkami – že považuji přímo za kontraproduktivní uvádět na začátku vyučovací hodiny její cíl, téma. Žák či student by musel být hodně nedůvtipný, abych ho zrovna takovým způsobem zaujala, motivovala. Nezačala bych proto otázkou, co je to fanatismus, nenapsala ten pojem na tabuli (ani interaktivní). Napadá mi, že bych mohla začít třeba dotazem na oblíbené muzikály (já holduji jenom těm opravdu „klasickým“, ale to bych si nechala pro sebe). A s ukázkou z jednoho z nich bych vzápětí vyrukovala. Stačí jít na YouTube a pustit zhruba čtyřminutový záznam písně Tomorrow belongs to me ( volně přeloženo Zítřek náleží mně) z muzikálu Kabaret. Přehrála bych bez jakéhokoliv komentáře, žádné takové to „co tím chtěl básník říci“, vsadila bych na pocity. Zdravě vím, že nikdy ve třídě, v posluchárně nezaujmu všechny Stačí mi těch několik, kterým – stejně jako mně při prvním poslechu – naskočí husí kůže, mrazí v zádech. Tady zcela nepolopatisticky zjistíte, co je a jak snadno vzniká fanatismus. Je to geniálně natočeno, ne nadarmo získal filmový přepis úspěšného muzikálu v roce 1972 osm Oscarů. Krásný letní, nejspíš sváteční den v zahradní restauraci nějakého letoviska, s různorodým nedělně naladěným osazenstvem. A tu – k překvapení všech – začíná blonďatý hoch s andělsky nevinnou tváří zpívat líbeznou melodii. Najednou sledujete, jak se hochův zpěv proměňuje, jeho rysy tvrdnou, jak se proměňují také prve neúčastně přihlížející a naslouchající výletníci, různého věku i sociálního statusu, takoví ti obyčejní, slušní lidé (kdo to napsal, že právě tito lidé jsou bacilonosiči všeho zla?) se přidávají vstávají, píseň už není líbezná, stává se útočnou, spojuje všechny jedním nevysloveným pocitem….tedy ne všechny, inspirativní jsou záběry na starého muže, který vyloženě davové psychóze nepropadá,asi ví své, ale už není o čem pochybovat! Společný zpěv, hudba plní to, co Milan Kundera nazývá pumpou na nafukování duše. Jsme ve třicátých letech minulého století, krátce po období těžké hospodářské krize, ve společnosti tvrdě zasažené poválečnou frustrací….To všechno by ovšem mí žáci, studenti asi nevěděli. Chvilka pro doznění a následně jedna dvě jednoduché otázky, třeba: líbilo, nelíbilo, znáš, neznáš….Ukázku bych pustila znovu. Potom už by těch otázek mohlo být víc. Nejlíp šikovně vyprovokovaných, vedoucích k tomu, o čem chci mluvit (v podstatě heuristická, dialogická metoda). Netřeba napovídat, kolika nejrůznějšími směry by se dialog mohl ubírat, čeho všeho se dotknout, na co upozornit, co doporučit (k přečtení?), co přislíbit připravit napříště….Tímto způsobem bychom se prokousávali až k termínu fanatismus a jeho aktuální podobě, kořenům, následkům, teritoriím…. Co s tím?  Zajímat se, poznávat, uvažovat, pochybovat, přemýšlet,myslet …vše v závislosti na slovech, kterým rozumíme, kdy nepapouškujeme, ale víme, o čem mluvíme.