Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Zase jeden z těch…

         „Lidský mozek je nejsložitější věc ve vesmíru. V mozkové kůře samé, v tenkém obalu mozku a zároveň hlavní administrativě celého podniku sedí okolo deseti miliard pracovníků – neuronů…..Neurony neustále odumírají…. umírají děsivým tempem, díváme-li se na číslo samé: 50 000 denně v nejlepším věku, podstatně víc za blahých dob seniority. Nedejte se však mýlit množstvím těchto tichých pohřbů. Nejsou zdaleka, možná vůbec ne příčinou skluzu do známých, málo vítaných projevů stáří. Pohřbíváme-li 50 000 neuronů denně, dá to úctyhodné číslo 18 milionů ročně a 180 milionů za deset let, dejme tomu mezi třicítkou a čtyřicítkou. Za deset let to nejsou ani dvě procenta celkové výbavy mozkové kůry….V osmdesáti letech, jestliže vás nepostihla jiná nepříjemnost než odumírání neuronů, máte ještě stále osmdesát procent původního kompletu, s nímž jste vstoupili, nebo spíše byli vytaženi do vnějšího světa. A přitom daleko víc než počet buněk rozhoduje struktura mozku a čilost spojů. Ne v počtu buněk, ale v čilosti a koordinaci spojů je hlavní malér stárnoucího mozku“- tento úryvek z knížky Renesance rozumu jsem čítávala svým studentkám i zřídkavým studentům učitelství ve snaze vštípit jim přesvědčení, že právě oni budou mít ve škole mimořádnou příležitost, ale i povinnost starat se o ty spoje a čilost mozku svěřených dětí ve věku, kdy je to nejefektivnější, a současně s přibývajícími léty nerezignovat nebo nehledat výmluvy u sebe samých. Mozek prostě potřebuje práci. Mysleme na to ve školách! Mechanicky klikat nestačí.

            Autor knížky Renesance rozumu Jiří Krupička , který podle vlastních slov „nepsal pro ozvěnu budoucnosti“, zemřel 24.dubna 2014, několik dní pře svými 101.narozeninami, v kanadském Edmontonu, kam odešel po sovětské okupaci v roce 1968 a kde do roku 1988 přednášel geologii na University of Alberta . Za svou vědeckou činnost obdržel v roce 2009 medaili Za zásluhy o stát v oblasti vědy. Jako spisovatel a esejista převzal v roce 2001 z rukou svého spoluvězně, autora televizní Zdivočelé země a vynikající inscenace Bumerang Jiřího Stránského ocenění českého PEN klubu. Nejen pro mne byl a zůstává především spolehlivým svědkem a glosátorem složitého 20. století.

         Narozen v Praze v roce 1913 zažil obě světové války a v poúnorovém Československu byl za pokus o přechod hranic a také za úmysl vyvézt rukopis své první anglicky psané knihy odsouzen na 16 let. Propuštěn byl po jedenácti na známou amnestii v roce 1960. Svědectví nejen o pobytu ve smutně proslulých věznicích a uranových táborech, především z leopoldovské vyhlazovací věznice podává bez patosu, ale tím působivěji v knize s pravděpodobně dvojznačným titulem  Stará pevnost. S obtížemi vybírám, co ocitovat z necelého sta stránek útlé knížky. Stačily by názvy kapitol zpoza zdí oné pevnosti. Volím kapitolu Seminář – zaznamenává řadu dialogů se spoluvězni různého politického, národnostního, náboženského i obecně lidského zaměření, mezi nimiž se objevují jména známých generálů, kněží, politiků, ale také příslušníků německého wehrmachtu – diskutuje se Kant, Chestertonovy povídky stejně jako Marxův Kapitál. Nad draným peřím se střetávají různé názory: „Všude na světě, i v těch starých demokraciích je lid, přes všechny svobodný volby, jen vnější fasáda, a uvnitř baráku si politici dělaj, co chtěj“. Nejsilněji z knížky Stará pevnost působí závěrečná kapitola Konec a začátek. Co dodat k niterné výpovědi Jiřího Krupičky, z níž si neodpustím delší citaci:  „ Na jaře 1960 začalo poletovat ve staré pevnosti nové slovo…Velká amnestie….Ve všech hlavách se rozvířil roj myšlenek, tužeb a starostí a u mnohých převládalo to poslední. Najdu vůbec něco v místě, které jsem před deseti nebo dvanácti lety opustil, a existuje to místo vůbec? Nebylo málo těch, na něž žádné místo nečekalo. Věděli to, a to vědomí bylo vidět na jejich tvářích….

         I léta mého života ležela pohřbena. Bylo mi už čtyřicet sedm let. Věk, kdy se mnoho mužů dívá zpět s dobrým pocitem, promíseným i pýchou na nejlepší léta své práce….O existenci domova jsem nemusel pochybovat, v tom nejdůležitějším jsem patřil mezi ty šťastné….Lež neotrávila mou rodinu, posílila ji. A mně bylo čtyřicet sedm let, ne už, ale teprve…   Můj starý strýc otevřel ústa, zavřel je, a když je opět otevřel, zašeptal: „Tak ty ses přece jen vrátil“.  Chtěl jsem se však setkat se svou rodinou a začít novou etapu života na přívětivějším místě, než byl starý činžák s jedním agentem Státní bezpečnosti a přinejmenším třemi donašeči. Vybrat místo bylo dílem okamžiku…Můj plán byl prostý. …Strýc váhavě vstoupil do dílenského vchodu. Brzy se opět objevil se ženou v dělnické zástěře a s vykasanými rukávy. Škublo to se mnou, neviděl jsem ji skoro tři roky. Zastavili se před vchodem a strejda vykládal i rukama, zřejmě ne příliš úspěšně, žena potřásala hlavou….Odpoledne jsem stoupal staletou ulicí a zároveň i dějinami země. Vysoko na svahu se ulice stáčí téměř zpět a poslední kroky rozšiřují chodci pohled.. Cizinci zůstávají stát stále častěji a kamery vytrvale pracují. Neměl jsem kameru…Byl jsem unaven…Zdvihl jsem hlavu k Hradu. Lež tam seděla stále, sebejistá a arogantní. Seděla i všude okolo – pod Hradem a na všech stranách, kam oko dohlédlo, a ještě mnohem dál, na východ obtáčela půl planety Země…úzký stín obelisku bylo místo pro muže, který čekal a chtěl neviděn sám první vidět. Do modrého nebe se zařezávalo jižní průčelí chrámu a vykusovalo z něj fantastické tvary. Oko se na nich zastavilo trochu déle, a když sklouzlo zpět na nádvoří, blížily se k soše mého patrona tři ženské postavy. Panebože, má žena byla nejmenší z nich. To všechno, celý ten vnější i vnitřní růst svých dětí jsem zameškal“.

            Na Renesanci rozumu volně navazují knížky  Flagelantská civilizace a Zkouška dospělosti. Je až s podivem, jak jsou ty knihy aktuální, a to ve více směrech. Politické dění vidí autor v další knize Rozmanitost života následovně: „Politika je neustálá volba mezi zly, je to její podstata. V demokracii stejně jako v diktatuře. Svobodný politický systém má však zabránit vzniku neúnosného zla…..nebrat jako primární měřítko hodnoty politických systémů a programů velikost dobra, které slibují, ale velikost zla, které mohou napáchat. Politika je volba menšího zla….občané dnešních demokracií nechtějí volbu mezi socialismem a kapitalismem. Chtějí obojí zároveň.…..Karl Popper dává toto základní kritérium kvality politického systému: „Vybudovat politické zřízení tak, aby neschopní a špatní lidé nemohli způsobit příliš velké škody“. Na téma lidské povahy a přirozenosti Jiří Krupička podotýká: „Největším nepřítelem člověka je lenost. Na jeden hřích se zapomnělo ve všech náboženských a mravních soustavách – na lenost mysli. Na zaviněnou, dobrovolnou pitomost. Zapomněli jsme ji zařadit mezi sedm smrtelných hříchů… vzdělání je především věcí vůle. Lenost mysli zabila mnoho talentů, mezi nimi asi i velkých, o nichž se svět nikdy nedověděl. Zdaleka ne všechen osobní neúspěch v životě je způsoben jen nepřízní osudu, bídou a špatnými sociálními podmínkami“.

            Některé Krupičkovy práce mají místy intertextuální charakter, znamená to, že vznikají na základě  knih jiných, s vědomím jejich existence a kulturního odkazu. Tím širší přehled svým čtenářům poskytují, spolu s vybídnutím k četbě citovaných prací. V tomto smyslu lze hovořit zejména o knížkách  Flagelantská civilizace  a Zkouška dospělosti. Výmluvným příkladem autorových postojů může být odkaz na Ninu Silverovou, afroamerickou spisovatelku a její článek v New Internationalist z listopadu 1993: „Student na University of Pennsylvania jménem Eden Jacobowitz, Žid, byl vytržen ze spánku řevem a řáděním opilých spolužáků a nazval je stádem buvolů. Byl ihned obviněn z rasismu, neboť všichni výtržníci byli černí. Jacobowitz dostal univerzitní důtku za rasistické chování…na řadě univerzit se profesoři přestali vůbec v přednáškách dotýkat námětů spojených s rasou. Důvod: strach z propuštění. Jestliže přeci jen někdy s pojmem rasa pracovat musí, natáčejí zároveň svou přednášku na pásku proti možnému obvinění. Být rasově uražen se stalo politickou agendou, pro některé lidi přímo povoláním“. V knize Rozmanitost života Jiří Krupička píše: „Je snadnější a působivější, a také nepoctivější, vytáhnout do boje proti skutečné nebo domnělé diskriminaci pojem rasismu, zamést tak všechny vady menšin pod tento velmi efektivní ochranný stůl, srazit postoj většiny na nejnižší úroveň a zároveň vyzdvihnout morální čistotu nespokojené menšiny – která je zásadně vždy bez viny. Takto pojatý humanismus, pěstovaný s oblibou i v Bruselu, sotva povede k vnitřnímu sblížení odlišných etnik a zatvrdí spíš postoj většiny“. Jak dlouho potrvá, než budeme podobné problémy řešit v našich školách? Ostatně – neděje se to už? Na jiném místě uvedené knihy Jiří Krupička dodává: „Autor této knihy byl sociální demokrat a svým politickým pohledem na svět stále je. Víru v možnost demokratizace světa podle vzoru demokratických systémů v jednotlivých státech pokládám však za iluzi. Nebezpečnou svou naivitou…. Žádný stát na světě nevznikl podle pravidel obecné spravedlnosti, ačkoli potom se jimi každá vláda ohání“.

         Potřebujeme-li k diskusi se svými žáky či studenty fakta k pojmům demokracie, globalizace, národní povaha,zdravý rozum, sáhněme po knížce Rozmanitost života, oněm problémům je tam věnována celá rozsáhlá kapitola nadepsaná Hra s pojmy. Kupříkladu na vrub národní povahy se dočtete kromě jiného:  „Řeč je o národní povaze. O pojmu, který vyklouzává z ruky jako had, jakmile jej použijeme na konkrétní situaci. Jsou Němci agresivní,  Rusové dobrosrdeční, Angličané nafoukaní, Poláci potrhlí a Češi mazaní? Sáhněte do svého slovníku lidských vlastností, přiřkněte kteroukoli z nich některému evropskému národu a s podivem zjistíte, že v jeho historii byly doby, kdy by se na něj byla dobře hodila. Stačí prohlásit přechodnou mentalitu za  trvalý národní rys a rodí se hluboké úvahy“.

       Mám všechny knihy Jiřího Krupičky. Často se k nim vracím, hlavně k těm zatrženým řádkům a odkazům na stránky na předsádce. S Jiřím Krupičkou odešel zase jeden z těch moudrých, věrohodných a přemýšlivých svědků celého složitého 20.století. Ale jeho knihy nám přece zůstávají…

KRUPIČKA, J.  Renesance rozumu. Praha: Český spisovatel,a.s.,1994. ISBN 80-202-0511-X

KRUPIČKA,J.  Flagelantská civilizace. Praha: nakladatelství Hynek, s.r.o., 1999.

                        ISBN80-85906-83-X

KRUPIČKA,J.   Zkouška dospělosti. Praha-Litomyšl: Paseka, 2000. ISBN 80-7185-270-8.

KRUPIČKA, J.  Stará pevnost. Praha-Litomyšl: Paseka, 2001. ISBN 80-7185-377-1.

KRUPIČKA, J.  Rozmanitost života. Praha-Litomyšl: Paseka, 2002. ISBN 80-7185-076-4.

KRUPIČKA, J.  Kosmický mozek. Praha-Litomyšl: Paseka,2005. ISBN 80-7185-691-6.


    hodnotil 1 uživatel

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.