Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Ty májové dny….

            Vážím si poradenského psychologa Tomáše Nováka, a to už od dob, kdy – s posléze předčasně zesnulou – Věrou Capponi napsali knížku Sám sobě psychologem, která se zaslouženě dočkala několikerého vydání. Když jsem v roce 1997 reagovala na článek uveřejněný ve 3.čísle časopisu Rodina a škola týkající se situace v krvavými nepokoji rozbouřené Bosně, vyzval mě jeho autor– právě psycholog Tomáš Novák: „Napište svoje poválečné vzpomínky.“.

            Pozornost známého psychologa mě potěšila, ale ke splnění jeho pokynu jsem se jaksi neměla. Jak léta přibývají, vracívám se ve vzpomínkách k době, která poznamenala celý můj život. Literárně se k ní  podstatněji už nikdy nevrátím, stačí, co jsem v průběhu let zaznamenala jen tak příležitostně. Nejživěji se ty vzpomínky ozývají pochopitelně v prvních májových dnech.

            Asi to chce vzít pěkně z gruntu – nejlíp připomenutím článku, který vyšel v časopise Rodina a škola v cyklu Míjení času (něco ke konci století). Byl nadepsán úvodními slovy následujícího vzpomínání – V Čechách tam já jsem zrozena….

         V Čechách tam já jsem zrozena – zpívávalo se ve znárodnělé písni z doby národního obrození. Pro sebe bych ji musela upravit na zemi moravskou, ačkoliv…

            Má německá babička Matylda Schwarzová zemřela na rychlé souchotě několik let před mým příchodem na svět. Narodila se a bydlela přímo v olomoucké radnici, kde byl její tatínek – můj pradědeček – žalářníkem a zavíral do šatlavy příležitostné zlodějíčky a provinivší se pobudy. Co je pravdy na tom, že se na nádvoří radnice i popravovalo, nevím. Ráda však věřím babiččinu tradovanému tvrzení, že v podzemí naší krásné radnice proudí ponorná řeka a že v době jejího dětství si obyčejní olomoučtí Češi a Němci nijak zvlášť nevadili, vládlo se běžně oběma jazyky. Babiččina světoběžná sestra přeplula oceán tam i zpět a zase tam. Ještě máme na půdě její bytelný lodní kufr. Mohli jsme mít dva, kdyby neztroskotal Titanik. To se pak už mořským vlnám prateta vícekrát nesvěřila a vytoužené pravidelné letecké přepravy se nedočkala. Smrt si ji vyhlídla přímo na rušné newyorské avenue. Své genetické poselství však v Americe zanechala prostřednictvím dcery Josie a jejích potomků.

            Jak si olomouckou Matyldu našel dědeček Franz z východočeské Hnátnice, netuším. Po nějaké žhářské aféře se více než desítka sourozenců rozešla do světa, většina zamířila do Svitav. Pracovali tam a množili se až do odsunu v roce pětačtyřicátém. Ještě předtím si ve válečné vřavě bral maminčin bratr – Onkel Toni – v olomouckém protestantském kostele dívku z Norska – Tante Annie (ovšem s českou babičkou kdesi od Hradce Králové, jak jsme zjistili později). Byla jsem jim na svatbě za družičku, takže i tím mám jistý podíl na našich genech mutujících blíže polárního kruhu.

            Rázný a pragmatický dědeček Franz jako mašinfýra zatím na hypotéky stavěl, kupoval a zase prodával rodinné domky v Olomouci a snil o založení pohřebního ústavu, o jehož prosperitě ani v době hospodářské krize nepochyboval. Abych mu nekřivdila: jeho přičiněním máme objemnou, kurentem psanou knihu Leben der Heiligen z roku 1881, kde nyní už já za titulním listem vpisuji do Familien-Register jména s daty narození, křtu, svatby a bohužel také úmrtí.

            Můj tatínek by si v tom životopise svatých moc nepočetl. Za celý život jsem od něho slyšela jedinou německou větu. Snad v něm dřímala písmácká tradice bratrské školy jeho rodného městečka Brandýsa nad Orlicí. V té škole učil i Jan Amos Komenský, který zde pobýval několik let na panství proslulého diplomata pana Karla staršího ze Žerotína před svým definitivním odchodem do ciziny. V Brandejse – jak říkával můj tatínek – vdovec Komenský pojal za druhou manželku Dorotku Cyrillovou a napsal zde slavný Labyrint světa a lusthauz (ráj) srdce. A v tom Brandejse se jednoho letního dne koncem let devadesátých minulého století objevil netušený příbuzný, mně věkově rovný americký psycholog John, s odháčkovaným příjmením Vojtisek. Řečeno slovy spisovatele Josefa Knapa jsem ve věku, kdy se člověk začíná ohlížet dozadu upřeněji a obnoveně. A tu mi pojednou nějaký John z Nového světa předkládá seznam předků sahající do roku 1 600 a žádá mě o pomoc při rozplétání kořenů a hledání zejména těch žijících příbuzných. Přeříkávám si jméno podruha Tadeáše Kumpošta (jeho potomci dnes rázují po Vídni), čtu o Maříkových a Málkových….Najednou vím, proč při každé cestě vlakem do Prahy kousek od Chocně zvedám oči i od té nejzajímavější knížky a vyhlížím povědomou nádražní budovu a také pomník Komenského v blízkých Klopotech.

            Nežiju s pocitem, že by se mí národnostně rozrůznění předkové ve mně svářili. To jenom okolí jim v různých obdobích přisuzovalo různé role a vlastnosti. Bohužel, ještě to neodeznělo. Před časem jsem se ujala úkolu vysvětlit reptajícím osmákům, proč jsou někteří jejich spolužáci vzhledem ke svým dyslektickým potížím zohledňováni. Po představení, kdy jsem své složité vyvdané příjmení pro jistotu napsala i na tabuli, se ze zadní lavice ozvalo: „To je německý jméno? Takový lidi nemám rád!“ Odbyla jsem onoho žáčka lehce humorně časově nenáročným, že ho taky nemám ráda. Ta správná odpověď mě napadla až cestou ze sídlištní základky. Krásný námět pro hodinu občanské výchovy o nacionalismu! Za svobodna jsem se jmenovala ryze česky – jako John Vojtisek – jen s tím háčkem – Vojtíšková. Pak jsem se provdala za Čecha – až na to příjmení! Co se změnou jména na mé osobě přejinačilo? Měl by mě ten osmák rád jako Vojtíškovou? Klukovi lze tu hloupost ještě odpustit, ale co s tím semínkem zášti a zloby? Kdo mu je nasadil do hlavy – a do duše? A co když mám keltské předky? V české kotlině jsme prý vlastně všichni původem Keltové, jak aktuálně tvrdí některé hlavy rádoby poučené. Módní představě by svědčila i má léty prověřená náklonnost k francouzštině…

            Přála bych si, aby k uším (mozku a srdci) nejen onoho osmáka silněji dolehla úvaha spisovatele a překladatele Zdeňka Urbánka: „Jsem pro společnost nikoli národní, ale občanskou. Řekne-li se „národní“, v mozcích i ovzduší začínají vířit džinové iracionálních pocitů a vášní. Nechme národy umřít. Snad se pak zrodí z jejich pozůstatků lidská a občanská společenství“.

         Tady končí text článku zveřejněném na přelomu tisíciletí. Dodám jen, že o občanském společenství na našem území snil již před rokem 1848 Bernard Bolzano – geniální matematik, jeden z největších českých matematiků 19.stol., univerzitní kazatel v pražském kostele Nejsvětějšího Salvátora (kde dnes slouží mše a káže Tomáš Halík). Přízni mocných se Bernard Bolzano netěšil. Někdy je dokonce označován jako náš první disident. Jenže proti němu se kromě mocných postavil se svým konceptem národního státu také Josef Jungmann – a zvítězil.Co platno, že to po mnoha desetiletích považoval za chybně nastavenou výhybku jak TGM, tak filozof Emanuel Rádl , koncem šedesátých let minulého století i Jan Patočka a začátkem devadesátých let autoři knihy Češi v dějinách nové doby, kteří si zvolili pseudonym Podiven (jedním z nich je MUDr.Petr Příhoda, označovaný jako křesťanský filozof, přednášející lékařskou etiku na UK).

         Dávné vzpomínky ožily, když jsem onehdy zahlédla v knihkupectví brožuru zabývající se těsně poválečnými událostmi v mé rodné Olomouci. Nekoupila jsem si ji. Po prolistování jsem usoudila, že se příliš nese na komerční vlně probuzeného zájmu. Ale vrátila jsem se k textu zaslaném v roce 1997 do časopisu Rodina a škola jako ohlas na článek Tomáše Nováka. Vracím se tomu, co přimělo pana doktora k výzvě, abych sepsala svoje poválečné vzpomínky. Svou reakci jsem nadepsala Něco k těm maglajským učitelkám:

         Nedávno jsem se v reakci na jeden článek snažila obhájit pochopitelnou profesionální deformaci postihující zástupce snad všech povolání. Například u učitelek to vnímám obzvlášť viditelně při každoročním pobytu na milované Šrámkově Sobotce (což můj zeť nazývá sabatem učitelek). Určité profesionální deformaci podlehne zřejmě každý z nás. Čemu bychom však měli odolat, to je ztráta nebo otupení schopnosti vcítit se do druhého.

            Značná míra empatie je nezbytná zejména ve styku s dětmi. Dobře napsaný článek o maglajských učitelkách (oblast střední Bosny) v  časopise Rodina a škola byl proložen otázkami z dětského dotazníku UNICEF, který používá nadace Člověk v tísni k vyhledávání válkou nejvíce traumatizovaných dětí, aby jim údajně – cituji –„mohla poskytnout odbornou psychologickou péči“. Dovolím si zopakovat několik otázek: Zažil jsi někdy ve své blízkosti bombardování či minometnou palbu? Zahynula tvoje matka nebo otec ve válce? Byl zraněn nebo zahynul tvůj bratr (bratři) nebo tvá sestra (sestry)? Nesl jsi zraněného nebo mrtvého člověka? Byl jsi zajat nebo zavřen v lágru během války? Hrozil ti někdo během války, že tě zabije? Viděl jsi, jak někoho tloukli nebo mučili?

            Potud ukázka otázek z dotazníku UNICEF. Moc dobře rozumím maglajským dětem. Patřím k nim. Konec 2.světové války jsem prožívala – stejně jako Schindler ze známého filmu – se svým bratrem a maminkou u německých příbuzných ve Svitavách. Odtamtud si pamatuji příjezd Rudé armády, která pro mě (už tehdy) nebyla armádou – osvoboditelkou. Jako dítě německé maminky a tatínka Čecha jsem v květnových dnech roku pětačtyřicátého přežívala v lágru na okraji Olomouce. K těmto dnům se váží záblesky mých nejranějších vzpomínek. Téměř na všechny otázky citované z dotazníku bych mohla odpovědět kladně. O mnoho lehčí nebyly ani poválečné roky. Jak rychle se dítě dokáže adaptovat, dosvědčuje poznámka, kterou si do smrti neodpustím. Když mě po válce vedla maminka z našeho sklepního bytu do školy, zastavila jsem ji slovy: „Ty se mnou nechoď, ty jsi Němka“ (maminka měla na rukávě povinnou bílou pásku s velkým N). To bylo v době, kdy ještě musela chodit po silnici, chodník měla zakázaný. Moje moudrá maminka to všechno zvládla. Nestrkala prsty do mých ran, nejitřila je, neživila ve mně nenávist. Snažila se naopak vše uvést co nejdříve do jakéhos takéhos normálu (to ovšem chápu až nyní). Nikdy se mnou o prožitých hrůzách nemluvila, já jsem tu potřebu – dnes vím, že právě díky jí – ani neměla. Dost dlouho jsem se v pozdějších letech – vlivem životních zkušeností – potýkala s problémem národnostní schizofrenie a identity. Dnes už mám celkem jasno. Jsem občankou tohoto státu s vřelým vztahem k této zemi, kde jsem prožila celý život, s geneticky zakódovanou německou akorátností a vyhraněným smyslem pro povinnost.

           O Dušičkách vodívám svá vnoučata (stejně jako dříve své dcery) k památníku obětí obou světových válek i k hrobům mladičkých rudoarmějců a amerických letců. Jen já vím, proč od roku 1989 (dříve jsem si netroufala) zapaluji jednu svíčku také na hrbolatém trávníku u hřbitovní zdi, kde je hromadný hrob olomouckých Němců utlučených v lágru i mimo něj.

            K tomuto životnímu nadhledu mi pomohla moje maminka bez psychologického vzdělání. Naštěstí v mém dětství neexistovaly podobné dotazníky a jsem přesvědčena, že maminka by jejich nabídky nevyužila, byť by byly zaštítěny úctyhodnou organizací. Stačilo vcítit se do dětské dušičky a myslet víc na to dítě než na svou osobu.

            Ke všemu jsem se z jiného konce vrátila ještě v roce 1999 v již zmiňovaném cyklu Míjení času (něco ke konci století), a to pod titulem Jak nezapomínat:

          „Jen díky tomu, že jsou si lidé navzájem schopni odpustit, se hříchy a chyby nehromadí jako neodklizený odpad, je to forma společenské hygieny“ – napsal nedávno známý politolog Bohumil Doležal. Nevím, jestli má maminka odpustila těm, kteří nejen jí ublížili. Zeptat se jí už nemůžu. Vím však, že svůj v mnohém trpký úděl zvládla s obdivuhodným nadhledem a moudrostí. Dosud přecházím koleje jednoho okrajového nádraží s neodbytnou vzpomínkou na malého kamaráda v otevřeném dobytčáku ujíždějícím do neznáma. Jméno toho chlapce si už ani nepamatuju, možná to byl Horst či Kurt, možná k nám teď přijíždí v mercedesu a obluzuje markou ziskuchtivé. Maminka možnost našeho odsunu tehdy odmítla. Cítila se zde doma a brala ohled na tatínka, který byl Čech takříkajíc jako poleno. Dnes nechápu, kde vzala sílu k takovému rozhodnutí. V předcházejících měsících rozhodně ne. S Rudou armádou jsem se potkala jako Oskar Schindler ze světoznámého filmu u příbuzných ve Svitavách, ovšem za méně idylických okolností než diskutovaný hrdina. Cesta do rodné Olomouce byla přerušována detonacemi na kolejích. Stáli jsme hodiny v dešti na trati, kde můj bratr nůžkami pižlal skrojek chleba, aby mimino vedle nás – nevím jaké národnosti – mělo vůbec co do pusy. Ty nůžky jsou ve mně zabodnuty přehluboko, takže běda tomu, kdo přede mnou ohrne nos nad nějakým jídlem. Znovu sedím u plápolající svíčky v nočním vlaku, který uprostřed polí zastavují mladí hoši opojení náhlým vlastnictvím zbraní a mocí nad životy druhých. Kdyby tehdejší naši spolucestující na výzvu – „Jsou tady nějaký Němci?“ – ukázali prstem na maminku, která do té chvíle mluvila s námi dětmi německy, kde bych nyní byla? Nedojela bych ani na olomoucké nádraží, kde mi v dnešní informační kanceláři jiní hrdinové vyndali z uší perlové náušničky od kmotřičky a nezapomněli ani na maminčin snubní prstýnek. Z našeho vyrabovaného bytu si pamatuji  jen poházené úlomky gramofonových desek a vysypané špulky nití z povytažené zásuvky šicího stroje. To už jsme byly s maminkou samy. O tom, co se dělo s mým čtrnáctiletým bratrem, psát nechci a nemůžu. Maminka té noci asi moc nenaspala, i když nás samozvaní obyvatelé našeho domu ještě nechali přenocovat na vystěhovaném divanu u prádelny. Ráno nás čekala za tichého souhlasu sousedů – Co tě nepálí, nehas! – cesta do lágru na předměstí Olomouce. Nebylo to v pohraničí, jak se dnes mnozí rádi domnívají v sebepřesvědčování, že to všechno se dělo jen tam někde na výspě civilizace. Nedětské zážitky z lágru přeskočím. Ostatně – všechno jsem to přežila a kolik nás takových bylo – a bohužel stále je – na různých stranách front. Přišla jsem pouze o jméno. Mým raně dětským pojmenováním mě už rodiče po válce nikdy neoslovili. V lágru jsem se setkala s dědečkem, kterého tam dostal mladík ze sousedství, jeden „z hrdinů devátého května“, jak tyto lidi označuje psycholog Tomáš Novák. Dodnes toho pána velice často vidívám a je na něm až příliš patrné, že mě nemá moc rád. Roky jsem také potkávala lidi, kteří si z našeho bytu odnesli koberce, a znala jsem dívenku, která mě vystřídala na mé trojkolce.

            Po jisté době přebývání ve sklepních bytech jsme se souhrou náhod do našeho domu vrátili. Maminka zašla za těmi, kteří nás v květnových dnech nechali ještě přenocovat ve sklepě u prádelny. U toho rozhovoru jsem nebyla. Jeho důsledkem však bylo po kratší době určitého napětí normální sousedské soužití, u paní se dalo hovořit až o jistém ženském přátelství. Její děti mi byly věkově velmi blízké. Vzpomínám na Mirka, který by v současnosti byl bezpochyby ocejchován jako dyslektik. Slýchávala jsem světlíkem jeho vynucované pokusy o hlasité čtení. Následně pak sedával na schodech jako hromádka neštěstí, když ho rodiče ve chvílích bezradnosti vystrčili ze dveří, jen ať si jde, když je takový! S Evou jsem se setkala nedávno při ranní pochůzce na poště. Byly jsme tomu setkání obě očividně rády. Zavzpomínaly jsme na už oboustranně nežijící rodiče, poptaly se po zdraví, poklábosily. Odcházela jsem v tom ránu z pošty s pocitem obrovské lehkosti a nezkalené člověčiny. K onomu prožitku mě dovedla svým životním nadhledem jedna obyčejná ženská. Své mamince aktuálně můžu zazlívat jen to, že na mě po válce přestala mluvit německy. K válečným ani poválečným událostem se nikdy nevracela. Až v dospělosti mi řekla: „Nikdy nezapomeň na pětačtyřicátý!“ Nezapomněla jsem. Nezapomněla jsem také, že k životu je třeba víc než nenávist.“

            Když počátkem roku 1985 vedení tehdejšího Severomoravského kraje vyhlásilo pro školy literární soutěž u příležitosti 40.výročí osvobození Československa Rudou armádou, přesvědčila jsem své osmáky a přihlásili jsme se. Moji žáci na internátní ZŠ pro vadně mluvící byli z různých koutů Moravy. Už během pobytu doma o pololetních prázdninách na mou radu začali pátrat v místních kronikách i mezi pamětníky,psali „na všechny světové strany“, jak ty májové dny roku pětačtyřicátého probíhaly právě v jejich okolí. Už jsem o tom něco napsala. Sestavili jsme potom hvězdicově uspořádaný text končící událostmi kolem osvobozování místa naší školy – tehdy ne Svatého, ale pořád ještě Kopečka u Olomouce. A tečkou byla slova ruského otce, který navštívil hrob svého padlého devatenáctiletého syna na olomouckém hřbitově. V literární soutěži jsme za práci s názvem Za samopaly šly garmošky nezískali první, ale dokonce přímo pro nás ustanovenou mimořádnou cenu. Přebírali jsme ji v Památníku Ostravské operace v Hrabyni. Co to všechno znamenalo pro kluky a děvčata s psychikou poznamenanou předchozími smutnými zkušenostmi získanými ve škole i mimo ni kvůli trýznivé vadě řeči, netřeba vnímavým vysvětlovat.  Prostě psychoterapie v praxi. Nemohla jsem vědět, že je to můj poslední rok na speciální základní škole před přestupem na univerzitu. Jako každoročně jsem se však se svou třídou účastnila Univerzitou Palackého pořádaného pochodu do vypáleného Javoříčka. Osnovy neosnovy, rozvrh sem, rozvrh tam jsem své žáky vodívala místo vyučování na lazeckou střelnici v Olomouci, k památníčku zde popravených účastníků Přerovského povstání ze dne 2.května 1945. Jen jedenkrát se mi podařilo zajet se třídou do Nákla, kde je na hřbitově pochován Jan Opletal. Dokonce jsme si krátce mohli promluvit s jeho ještě žijící sestrou.

            Každé pondělí chodím už kolikátým rokem „na němčinu“, aktuálně louskám komiksovou knížku svého raného dětství – Max und Moritz ( vyšla v krásné dvojjazyčné úpravě v roce 2011 péčí nakladatelství DEUS). Horší je to s nádhernou knížkou – obsahově i vnějškem – Wenn du nicht bei mir bist…111Deutsche Gedichte aus Prag (Když se mnou nejsi ty…111 německých básní z Prahy). Vydalo ji v roce 2009 nakladatelství Franze Kafky, naštěstí také dvojjazyčně. Max Brod, Johannes Urzidil, Egon Erwin Kisch (s jednou básní – básničkou?), Franz Werfel a samozřejmě Rainer Maria Rilke, kromě řádky dalších…

            Ve čtvrtek odpoledne si nejprve ve své kavárně, kde už mám nějaký čas réservé, přečtu noviny a potom s chutí pospíchám na „oprašovací“ kurs ruštiny. Chodí nás jen pár (germanismus!), znáte Čechy – ode zdi ke zdi. Je to pro naši skupinku vždy skoro společenská událost, máme vynikající, kultivovanou vyučující, rodilou mluvčí, takto profesorku angličtiny a francouzštiny.Myslím, že se k rodné ruštině s námi vrací ráda. O její metodice výuky můžu mluvit jen s obdivem. Dokonce jsem před časem uvažovala, že do našich hodin přivedu své studentky učitelství, aby viděly, jak se taky dá učit. A co že právě v ruštině čtu? Čechova, výbor jeho povídek, získávám z nich interesantní slovní spojení hovorového jazyka, pravda časově trochu dřevního, ale zrovna přísloví a pořekadla se přece tolik nemění, že?

             Vzhledem ke svým dalším jazykovým aktivitám skoro nestačím přes týden psát domácí úkoly (zasílané ponejvíce mailem). Snažím se. Je to můj způsob odporu vůči Alzheimerovi. Křížovky jsou k ničemu, přátelé!

 

 

 


    hodnotil 1 uživatel

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.