Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Květen 2014

Zase jeden z těch…

         „Lidský mozek je nejsložitější věc ve vesmíru. V mozkové kůře samé, v tenkém obalu mozku a zároveň hlavní administrativě celého podniku sedí okolo deseti miliard pracovníků – neuronů…..Neurony neustále odumírají…. umírají děsivým tempem, díváme-li se na číslo samé: 50 000 denně v nejlepším věku, podstatně víc za blahých dob seniority. Nedejte se však mýlit množstvím těchto tichých pohřbů. Nejsou zdaleka, možná vůbec ne příčinou skluzu do známých, málo vítaných projevů stáří. Pohřbíváme-li 50 000 neuronů denně, dá to úctyhodné číslo 18 milionů ročně a 180 milionů za deset let, dejme tomu mezi třicítkou a čtyřicítkou. Za deset let to nejsou ani dvě procenta celkové výbavy mozkové kůry….V osmdesáti letech, jestliže vás nepostihla jiná nepříjemnost než odumírání neuronů, máte ještě stále osmdesát procent původního kompletu, s nímž jste vstoupili, nebo spíše byli vytaženi do vnějšího světa. A přitom daleko víc než počet buněk rozhoduje struktura mozku a čilost spojů. Ne v počtu buněk, ale v čilosti a koordinaci spojů je hlavní malér stárnoucího mozku“- tento úryvek z knížky Renesance rozumu jsem čítávala svým studentkám i zřídkavým studentům učitelství ve snaze vštípit jim přesvědčení, že právě oni budou mít ve škole mimořádnou příležitost, ale i povinnost starat se o ty spoje a čilost mozku svěřených dětí ve věku, kdy je to nejefektivnější, a současně s přibývajícími léty nerezignovat nebo nehledat výmluvy u sebe samých. Mozek prostě potřebuje práci. Mysleme na to ve školách! Mechanicky klikat nestačí.

            Autor knížky Renesance rozumu Jiří Krupička , který podle vlastních slov „nepsal pro ozvěnu budoucnosti“, zemřel 24.dubna 2014, několik dní pře svými 101.narozeninami, v kanadském Edmontonu, kam odešel po sovětské okupaci v roce 1968 a kde do roku 1988 přednášel geologii na University of Alberta . Za svou vědeckou činnost obdržel v roce 2009 medaili Za zásluhy o stát v oblasti vědy. Jako spisovatel a esejista převzal v roce 2001 z rukou svého spoluvězně, autora televizní Zdivočelé země a vynikající inscenace Bumerang Jiřího Stránského ocenění českého PEN klubu. Nejen pro mne byl a zůstává především spolehlivým svědkem a glosátorem složitého 20. století.

         Narozen v Praze v roce 1913 zažil obě světové války a v poúnorovém Československu byl za pokus o přechod hranic a také za úmysl vyvézt rukopis své první anglicky psané knihy odsouzen na 16 let. Propuštěn byl po jedenácti na známou amnestii v roce 1960. Svědectví nejen o pobytu ve smutně proslulých věznicích a uranových táborech, především z leopoldovské vyhlazovací věznice podává bez patosu, ale tím působivěji v knize s pravděpodobně dvojznačným titulem  Stará pevnost. S obtížemi vybírám, co ocitovat z necelého sta stránek útlé knížky. Stačily by názvy kapitol zpoza zdí oné pevnosti. Volím kapitolu Seminář – zaznamenává řadu dialogů se spoluvězni různého politického, národnostního, náboženského i obecně lidského zaměření, mezi nimiž se objevují jména známých generálů, kněží, politiků, ale také příslušníků německého wehrmachtu – diskutuje se Kant, Chestertonovy povídky stejně jako Marxův Kapitál. Nad draným peřím se střetávají různé názory: „Všude na světě, i v těch starých demokraciích je lid, přes všechny svobodný volby, jen vnější fasáda, a uvnitř baráku si politici dělaj, co chtěj“. Nejsilněji z knížky Stará pevnost působí závěrečná kapitola Konec a začátek. Co dodat k niterné výpovědi Jiřího Krupičky, z níž si neodpustím delší citaci:  „ Na jaře 1960 začalo poletovat ve staré pevnosti nové slovo…Velká amnestie….Ve všech hlavách se rozvířil roj myšlenek, tužeb a starostí a u mnohých převládalo to poslední. Najdu vůbec něco v místě, které jsem před deseti nebo dvanácti lety opustil, a existuje to místo vůbec? Nebylo málo těch, na něž žádné místo nečekalo. Věděli to, a to vědomí bylo vidět na jejich tvářích….

         I léta mého života ležela pohřbena. Bylo mi už čtyřicet sedm let. Věk, kdy se mnoho mužů dívá zpět s dobrým pocitem, promíseným i pýchou na nejlepší léta své práce….O existenci domova jsem nemusel pochybovat, v tom nejdůležitějším jsem patřil mezi ty šťastné….Lež neotrávila mou rodinu, posílila ji. A mně bylo čtyřicet sedm let, ne už, ale teprve…   Můj starý strýc otevřel ústa, zavřel je, a když je opět otevřel, zašeptal: „Tak ty ses přece jen vrátil“.  Chtěl jsem se však setkat se svou rodinou a začít novou etapu života na přívětivějším místě, než byl starý činžák s jedním agentem Státní bezpečnosti a přinejmenším třemi donašeči. Vybrat místo bylo dílem okamžiku…Můj plán byl prostý. …Strýc váhavě vstoupil do dílenského vchodu. Brzy se opět objevil se ženou v dělnické zástěře a s vykasanými rukávy. Škublo to se mnou, neviděl jsem ji skoro tři roky. Zastavili se před vchodem a strejda vykládal i rukama, zřejmě ne příliš úspěšně, žena potřásala hlavou….Odpoledne jsem stoupal staletou ulicí a zároveň i dějinami země. Vysoko na svahu se ulice stáčí téměř zpět a poslední kroky rozšiřují chodci pohled.. Cizinci zůstávají stát stále častěji a kamery vytrvale pracují. Neměl jsem kameru…Byl jsem unaven…Zdvihl jsem hlavu k Hradu. Lež tam seděla stále, sebejistá a arogantní. Seděla i všude okolo – pod Hradem a na všech stranách, kam oko dohlédlo, a ještě mnohem dál, na východ obtáčela půl planety Země…úzký stín obelisku bylo místo pro muže, který čekal a chtěl neviděn sám první vidět. Do modrého nebe se zařezávalo jižní průčelí chrámu a vykusovalo z něj fantastické tvary. Oko se na nich zastavilo trochu déle, a když sklouzlo zpět na nádvoří, blížily se k soše mého patrona tři ženské postavy. Panebože, má žena byla nejmenší z nich. To všechno, celý ten vnější i vnitřní růst svých dětí jsem zameškal“.

            Na Renesanci rozumu volně navazují knížky  Flagelantská civilizace a Zkouška dospělosti. Je až s podivem, jak jsou ty knihy aktuální, a to ve více směrech. Politické dění vidí autor v další knize Rozmanitost života následovně: „Politika je neustálá volba mezi zly, je to její podstata. V demokracii stejně jako v diktatuře. Svobodný politický systém má však zabránit vzniku neúnosného zla…..nebrat jako primární měřítko hodnoty politických systémů a programů velikost dobra, které slibují, ale velikost zla, které mohou napáchat. Politika je volba menšího zla….občané dnešních demokracií nechtějí volbu mezi socialismem a kapitalismem. Chtějí obojí zároveň.…..Karl Popper dává toto základní kritérium kvality politického systému: „Vybudovat politické zřízení tak, aby neschopní a špatní lidé nemohli způsobit příliš velké škody“. Na téma lidské povahy a přirozenosti Jiří Krupička podotýká: „Největším nepřítelem člověka je lenost. Na jeden hřích se zapomnělo ve všech náboženských a mravních soustavách – na lenost mysli. Na zaviněnou, dobrovolnou pitomost. Zapomněli jsme ji zařadit mezi sedm smrtelných hříchů… vzdělání je především věcí vůle. Lenost mysli zabila mnoho talentů, mezi nimi asi i velkých, o nichž se svět nikdy nedověděl. Zdaleka ne všechen osobní neúspěch v životě je způsoben jen nepřízní osudu, bídou a špatnými sociálními podmínkami“.

            Některé Krupičkovy práce mají místy intertextuální charakter, znamená to, že vznikají na základě  knih jiných, s vědomím jejich existence a kulturního odkazu. Tím širší přehled svým čtenářům poskytují, spolu s vybídnutím k četbě citovaných prací. V tomto smyslu lze hovořit zejména o knížkách  Flagelantská civilizace  a Zkouška dospělosti. Výmluvným příkladem autorových postojů může být odkaz na Ninu Silverovou, afroamerickou spisovatelku a její článek v New Internationalist z listopadu 1993: „Student na University of Pennsylvania jménem Eden Jacobowitz, Žid, byl vytržen ze spánku řevem a řáděním opilých spolužáků a nazval je stádem buvolů. Byl ihned obviněn z rasismu, neboť všichni výtržníci byli černí. Jacobowitz dostal univerzitní důtku za rasistické chování…na řadě univerzit se profesoři přestali vůbec v přednáškách dotýkat námětů spojených s rasou. Důvod: strach z propuštění. Jestliže přeci jen někdy s pojmem rasa pracovat musí, natáčejí zároveň svou přednášku na pásku proti možnému obvinění. Být rasově uražen se stalo politickou agendou, pro některé lidi přímo povoláním“. V knize Rozmanitost života Jiří Krupička píše: „Je snadnější a působivější, a také nepoctivější, vytáhnout do boje proti skutečné nebo domnělé diskriminaci pojem rasismu, zamést tak všechny vady menšin pod tento velmi efektivní ochranný stůl, srazit postoj většiny na nejnižší úroveň a zároveň vyzdvihnout morální čistotu nespokojené menšiny – která je zásadně vždy bez viny. Takto pojatý humanismus, pěstovaný s oblibou i v Bruselu, sotva povede k vnitřnímu sblížení odlišných etnik a zatvrdí spíš postoj většiny“. Jak dlouho potrvá, než budeme podobné problémy řešit v našich školách? Ostatně – neděje se to už? Na jiném místě uvedené knihy Jiří Krupička dodává: „Autor této knihy byl sociální demokrat a svým politickým pohledem na svět stále je. Víru v možnost demokratizace světa podle vzoru demokratických systémů v jednotlivých státech pokládám však za iluzi. Nebezpečnou svou naivitou…. Žádný stát na světě nevznikl podle pravidel obecné spravedlnosti, ačkoli potom se jimi každá vláda ohání“.

         Potřebujeme-li k diskusi se svými žáky či studenty fakta k pojmům demokracie, globalizace, národní povaha,zdravý rozum, sáhněme po knížce Rozmanitost života, oněm problémům je tam věnována celá rozsáhlá kapitola nadepsaná Hra s pojmy. Kupříkladu na vrub národní povahy se dočtete kromě jiného:  „Řeč je o národní povaze. O pojmu, který vyklouzává z ruky jako had, jakmile jej použijeme na konkrétní situaci. Jsou Němci agresivní,  Rusové dobrosrdeční, Angličané nafoukaní, Poláci potrhlí a Češi mazaní? Sáhněte do svého slovníku lidských vlastností, přiřkněte kteroukoli z nich některému evropskému národu a s podivem zjistíte, že v jeho historii byly doby, kdy by se na něj byla dobře hodila. Stačí prohlásit přechodnou mentalitu za  trvalý národní rys a rodí se hluboké úvahy“.

       Mám všechny knihy Jiřího Krupičky. Často se k nim vracím, hlavně k těm zatrženým řádkům a odkazům na stránky na předsádce. S Jiřím Krupičkou odešel zase jeden z těch moudrých, věrohodných a přemýšlivých svědků celého složitého 20.století. Ale jeho knihy nám přece zůstávají…

KRUPIČKA, J.  Renesance rozumu. Praha: Český spisovatel,a.s.,1994. ISBN 80-202-0511-X

KRUPIČKA,J.  Flagelantská civilizace. Praha: nakladatelství Hynek, s.r.o., 1999.

                        ISBN80-85906-83-X

KRUPIČKA,J.   Zkouška dospělosti. Praha-Litomyšl: Paseka, 2000. ISBN 80-7185-270-8.

KRUPIČKA, J.  Stará pevnost. Praha-Litomyšl: Paseka, 2001. ISBN 80-7185-377-1.

KRUPIČKA, J.  Rozmanitost života. Praha-Litomyšl: Paseka, 2002. ISBN 80-7185-076-4.

KRUPIČKA, J.  Kosmický mozek. Praha-Litomyšl: Paseka,2005. ISBN 80-7185-691-6.


Ty májové dny….

            Vážím si poradenského psychologa Tomáše Nováka, a to už od dob, kdy – s posléze předčasně zesnulou – Věrou Capponi napsali knížku Sám sobě psychologem, která se zaslouženě dočkala několikerého vydání. Když jsem v roce 1997 reagovala na článek uveřejněný ve 3.čísle časopisu Rodina a škola týkající se situace v krvavými nepokoji rozbouřené Bosně, vyzval mě jeho autor– právě psycholog Tomáš Novák: „Napište svoje poválečné vzpomínky.“.

            Pozornost známého psychologa mě potěšila, ale ke splnění jeho pokynu jsem se jaksi neměla. Jak léta přibývají, vracívám se ve vzpomínkách k době, která poznamenala celý můj život. Literárně se k ní  podstatněji už nikdy nevrátím, stačí, co jsem v průběhu let zaznamenala jen tak příležitostně. Nejživěji se ty vzpomínky ozývají pochopitelně v prvních májových dnech.

            Asi to chce vzít pěkně z gruntu – nejlíp připomenutím článku, který vyšel v časopise Rodina a škola v cyklu Míjení času (něco ke konci století). Byl nadepsán úvodními slovy následujícího vzpomínání – V Čechách tam já jsem zrozena….

         V Čechách tam já jsem zrozena – zpívávalo se ve znárodnělé písni z doby národního obrození. Pro sebe bych ji musela upravit na zemi moravskou, ačkoliv…

            Má německá babička Matylda Schwarzová zemřela na rychlé souchotě několik let před mým příchodem na svět. Narodila se a bydlela přímo v olomoucké radnici, kde byl její tatínek – můj pradědeček – žalářníkem a zavíral do šatlavy příležitostné zlodějíčky a provinivší se pobudy. Co je pravdy na tom, že se na nádvoří radnice i popravovalo, nevím. Ráda však věřím babiččinu tradovanému tvrzení, že v podzemí naší krásné radnice proudí ponorná řeka a že v době jejího dětství si obyčejní olomoučtí Češi a Němci nijak zvlášť nevadili, vládlo se běžně oběma jazyky. Babiččina světoběžná sestra přeplula oceán tam i zpět a zase tam. Ještě máme na půdě její bytelný lodní kufr. Mohli jsme mít dva, kdyby neztroskotal Titanik. To se pak už mořským vlnám prateta vícekrát nesvěřila a vytoužené pravidelné letecké přepravy se nedočkala. Smrt si ji vyhlídla přímo na rušné newyorské avenue. Své genetické poselství však v Americe zanechala prostřednictvím dcery Josie a jejích potomků.

            Jak si olomouckou Matyldu našel dědeček Franz z východočeské Hnátnice, netuším. Po nějaké žhářské aféře se více než desítka sourozenců rozešla do světa, většina zamířila do Svitav. Pracovali tam a množili se až do odsunu v roce pětačtyřicátém. Ještě předtím si ve válečné vřavě bral maminčin bratr – Onkel Toni – v olomouckém protestantském kostele dívku z Norska – Tante Annie (ovšem s českou babičkou kdesi od Hradce Králové, jak jsme zjistili později). Byla jsem jim na svatbě za družičku, takže i tím mám jistý podíl na našich genech mutujících blíže polárního kruhu.

            Rázný a pragmatický dědeček Franz jako mašinfýra zatím na hypotéky stavěl, kupoval a zase prodával rodinné domky v Olomouci a snil o založení pohřebního ústavu, o jehož prosperitě ani v době hospodářské krize nepochyboval. Abych mu nekřivdila: jeho přičiněním máme objemnou, kurentem psanou knihu Leben der Heiligen z roku 1881, kde nyní už já za titulním listem vpisuji do Familien-Register jména s daty narození, křtu, svatby a bohužel také úmrtí.

            Můj tatínek by si v tom životopise svatých moc nepočetl. Za celý život jsem od něho slyšela jedinou německou větu. Snad v něm dřímala písmácká tradice bratrské školy jeho rodného městečka Brandýsa nad Orlicí. V té škole učil i Jan Amos Komenský, který zde pobýval několik let na panství proslulého diplomata pana Karla staršího ze Žerotína před svým definitivním odchodem do ciziny. V Brandejse – jak říkával můj tatínek – vdovec Komenský pojal za druhou manželku Dorotku Cyrillovou a napsal zde slavný Labyrint světa a lusthauz (ráj) srdce. A v tom Brandejse se jednoho letního dne koncem let devadesátých minulého století objevil netušený příbuzný, mně věkově rovný americký psycholog John, s odháčkovaným příjmením Vojtisek. Řečeno slovy spisovatele Josefa Knapa jsem ve věku, kdy se člověk začíná ohlížet dozadu upřeněji a obnoveně. A tu mi pojednou nějaký John z Nového světa předkládá seznam předků sahající do roku 1 600 a žádá mě o pomoc při rozplétání kořenů a hledání zejména těch žijících příbuzných. Přeříkávám si jméno podruha Tadeáše Kumpošta (jeho potomci dnes rázují po Vídni), čtu o Maříkových a Málkových….Najednou vím, proč při každé cestě vlakem do Prahy kousek od Chocně zvedám oči i od té nejzajímavější knížky a vyhlížím povědomou nádražní budovu a také pomník Komenského v blízkých Klopotech.

            Nežiju s pocitem, že by se mí národnostně rozrůznění předkové ve mně svářili. To jenom okolí jim v různých obdobích přisuzovalo různé role a vlastnosti. Bohužel, ještě to neodeznělo. Před časem jsem se ujala úkolu vysvětlit reptajícím osmákům, proč jsou někteří jejich spolužáci vzhledem ke svým dyslektickým potížím zohledňováni. Po představení, kdy jsem své složité vyvdané příjmení pro jistotu napsala i na tabuli, se ze zadní lavice ozvalo: „To je německý jméno? Takový lidi nemám rád!“ Odbyla jsem onoho žáčka lehce humorně časově nenáročným, že ho taky nemám ráda. Ta správná odpověď mě napadla až cestou ze sídlištní základky. Krásný námět pro hodinu občanské výchovy o nacionalismu! Za svobodna jsem se jmenovala ryze česky – jako John Vojtisek – jen s tím háčkem – Vojtíšková. Pak jsem se provdala za Čecha – až na to příjmení! Co se změnou jména na mé osobě přejinačilo? Měl by mě ten osmák rád jako Vojtíškovou? Klukovi lze tu hloupost ještě odpustit, ale co s tím semínkem zášti a zloby? Kdo mu je nasadil do hlavy – a do duše? A co když mám keltské předky? V české kotlině jsme prý vlastně všichni původem Keltové, jak aktuálně tvrdí některé hlavy rádoby poučené. Módní představě by svědčila i má léty prověřená náklonnost k francouzštině…

            Přála bych si, aby k uším (mozku a srdci) nejen onoho osmáka silněji dolehla úvaha spisovatele a překladatele Zdeňka Urbánka: „Jsem pro společnost nikoli národní, ale občanskou. Řekne-li se „národní“, v mozcích i ovzduší začínají vířit džinové iracionálních pocitů a vášní. Nechme národy umřít. Snad se pak zrodí z jejich pozůstatků lidská a občanská společenství“.

         Tady končí text článku zveřejněném na přelomu tisíciletí. Dodám jen, že o občanském společenství na našem území snil již před rokem 1848 Bernard Bolzano – geniální matematik, jeden z největších českých matematiků 19.stol., univerzitní kazatel v pražském kostele Nejsvětějšího Salvátora (kde dnes slouží mše a káže Tomáš Halík). Přízni mocných se Bernard Bolzano netěšil. Někdy je dokonce označován jako náš první disident. Jenže proti němu se kromě mocných postavil se svým konceptem národního státu také Josef Jungmann – a zvítězil.Co platno, že to po mnoha desetiletích považoval za chybně nastavenou výhybku jak TGM, tak filozof Emanuel Rádl , koncem šedesátých let minulého století i Jan Patočka a začátkem devadesátých let autoři knihy Češi v dějinách nové doby, kteří si zvolili pseudonym Podiven (jedním z nich je MUDr.Petr Příhoda, označovaný jako křesťanský filozof, přednášející lékařskou etiku na UK).

         Dávné vzpomínky ožily, když jsem onehdy zahlédla v knihkupectví brožuru zabývající se těsně poválečnými událostmi v mé rodné Olomouci. Nekoupila jsem si ji. Po prolistování jsem usoudila, že se příliš nese na komerční vlně probuzeného zájmu. Ale vrátila jsem se k textu zaslaném v roce 1997 do časopisu Rodina a škola jako ohlas na článek Tomáše Nováka. Vracím se tomu, co přimělo pana doktora k výzvě, abych sepsala svoje poválečné vzpomínky. Svou reakci jsem nadepsala Něco k těm maglajským učitelkám:

         Nedávno jsem se v reakci na jeden článek snažila obhájit pochopitelnou profesionální deformaci postihující zástupce snad všech povolání. Například u učitelek to vnímám obzvlášť viditelně při každoročním pobytu na milované Šrámkově Sobotce (což můj zeť nazývá sabatem učitelek). Určité profesionální deformaci podlehne zřejmě každý z nás. Čemu bychom však měli odolat, to je ztráta nebo otupení schopnosti vcítit se do druhého.

            Značná míra empatie je nezbytná zejména ve styku s dětmi. Dobře napsaný článek o maglajských učitelkách (oblast střední Bosny) v  časopise Rodina a škola byl proložen otázkami z dětského dotazníku UNICEF, který používá nadace Člověk v tísni k vyhledávání válkou nejvíce traumatizovaných dětí, aby jim údajně – cituji –„mohla poskytnout odbornou psychologickou péči“. Dovolím si zopakovat několik otázek: Zažil jsi někdy ve své blízkosti bombardování či minometnou palbu? Zahynula tvoje matka nebo otec ve válce? Byl zraněn nebo zahynul tvůj bratr (bratři) nebo tvá sestra (sestry)? Nesl jsi zraněného nebo mrtvého člověka? Byl jsi zajat nebo zavřen v lágru během války? Hrozil ti někdo během války, že tě zabije? Viděl jsi, jak někoho tloukli nebo mučili?

            Potud ukázka otázek z dotazníku UNICEF. Moc dobře rozumím maglajským dětem. Patřím k nim. Konec 2.světové války jsem prožívala – stejně jako Schindler ze známého filmu – se svým bratrem a maminkou u německých příbuzných ve Svitavách. Odtamtud si pamatuji příjezd Rudé armády, která pro mě (už tehdy) nebyla armádou – osvoboditelkou. Jako dítě německé maminky a tatínka Čecha jsem v květnových dnech roku pětačtyřicátého přežívala v lágru na okraji Olomouce. K těmto dnům se váží záblesky mých nejranějších vzpomínek. Téměř na všechny otázky citované z dotazníku bych mohla odpovědět kladně. O mnoho lehčí nebyly ani poválečné roky. Jak rychle se dítě dokáže adaptovat, dosvědčuje poznámka, kterou si do smrti neodpustím. Když mě po válce vedla maminka z našeho sklepního bytu do školy, zastavila jsem ji slovy: „Ty se mnou nechoď, ty jsi Němka“ (maminka měla na rukávě povinnou bílou pásku s velkým N). To bylo v době, kdy ještě musela chodit po silnici, chodník měla zakázaný. Moje moudrá maminka to všechno zvládla. Nestrkala prsty do mých ran, nejitřila je, neživila ve mně nenávist. Snažila se naopak vše uvést co nejdříve do jakéhos takéhos normálu (to ovšem chápu až nyní). Nikdy se mnou o prožitých hrůzách nemluvila, já jsem tu potřebu – dnes vím, že právě díky jí – ani neměla. Dost dlouho jsem se v pozdějších letech – vlivem životních zkušeností – potýkala s problémem národnostní schizofrenie a identity. Dnes už mám celkem jasno. Jsem občankou tohoto státu s vřelým vztahem k této zemi, kde jsem prožila celý život, s geneticky zakódovanou německou akorátností a vyhraněným smyslem pro povinnost.

           O Dušičkách vodívám svá vnoučata (stejně jako dříve své dcery) k památníku obětí obou světových válek i k hrobům mladičkých rudoarmějců a amerických letců. Jen já vím, proč od roku 1989 (dříve jsem si netroufala) zapaluji jednu svíčku také na hrbolatém trávníku u hřbitovní zdi, kde je hromadný hrob olomouckých Němců utlučených v lágru i mimo něj.

            K tomuto životnímu nadhledu mi pomohla moje maminka bez psychologického vzdělání. Naštěstí v mém dětství neexistovaly podobné dotazníky a jsem přesvědčena, že maminka by jejich nabídky nevyužila, byť by byly zaštítěny úctyhodnou organizací. Stačilo vcítit se do dětské dušičky a myslet víc na to dítě než na svou osobu.

            Ke všemu jsem se z jiného konce vrátila ještě v roce 1999 v již zmiňovaném cyklu Míjení času (něco ke konci století), a to pod titulem Jak nezapomínat:

          „Jen díky tomu, že jsou si lidé navzájem schopni odpustit, se hříchy a chyby nehromadí jako neodklizený odpad, je to forma společenské hygieny“ – napsal nedávno známý politolog Bohumil Doležal. Nevím, jestli má maminka odpustila těm, kteří nejen jí ublížili. Zeptat se jí už nemůžu. Vím však, že svůj v mnohém trpký úděl zvládla s obdivuhodným nadhledem a moudrostí. Dosud přecházím koleje jednoho okrajového nádraží s neodbytnou vzpomínkou na malého kamaráda v otevřeném dobytčáku ujíždějícím do neznáma. Jméno toho chlapce si už ani nepamatuju, možná to byl Horst či Kurt, možná k nám teď přijíždí v mercedesu a obluzuje markou ziskuchtivé. Maminka možnost našeho odsunu tehdy odmítla. Cítila se zde doma a brala ohled na tatínka, který byl Čech takříkajíc jako poleno. Dnes nechápu, kde vzala sílu k takovému rozhodnutí. V předcházejících měsících rozhodně ne. S Rudou armádou jsem se potkala jako Oskar Schindler ze světoznámého filmu u příbuzných ve Svitavách, ovšem za méně idylických okolností než diskutovaný hrdina. Cesta do rodné Olomouce byla přerušována detonacemi na kolejích. Stáli jsme hodiny v dešti na trati, kde můj bratr nůžkami pižlal skrojek chleba, aby mimino vedle nás – nevím jaké národnosti – mělo vůbec co do pusy. Ty nůžky jsou ve mně zabodnuty přehluboko, takže běda tomu, kdo přede mnou ohrne nos nad nějakým jídlem. Znovu sedím u plápolající svíčky v nočním vlaku, který uprostřed polí zastavují mladí hoši opojení náhlým vlastnictvím zbraní a mocí nad životy druhých. Kdyby tehdejší naši spolucestující na výzvu – „Jsou tady nějaký Němci?“ – ukázali prstem na maminku, která do té chvíle mluvila s námi dětmi německy, kde bych nyní byla? Nedojela bych ani na olomoucké nádraží, kde mi v dnešní informační kanceláři jiní hrdinové vyndali z uší perlové náušničky od kmotřičky a nezapomněli ani na maminčin snubní prstýnek. Z našeho vyrabovaného bytu si pamatuji  jen poházené úlomky gramofonových desek a vysypané špulky nití z povytažené zásuvky šicího stroje. To už jsme byly s maminkou samy. O tom, co se dělo s mým čtrnáctiletým bratrem, psát nechci a nemůžu. Maminka té noci asi moc nenaspala, i když nás samozvaní obyvatelé našeho domu ještě nechali přenocovat na vystěhovaném divanu u prádelny. Ráno nás čekala za tichého souhlasu sousedů – Co tě nepálí, nehas! – cesta do lágru na předměstí Olomouce. Nebylo to v pohraničí, jak se dnes mnozí rádi domnívají v sebepřesvědčování, že to všechno se dělo jen tam někde na výspě civilizace. Nedětské zážitky z lágru přeskočím. Ostatně – všechno jsem to přežila a kolik nás takových bylo – a bohužel stále je – na různých stranách front. Přišla jsem pouze o jméno. Mým raně dětským pojmenováním mě už rodiče po válce nikdy neoslovili. V lágru jsem se setkala s dědečkem, kterého tam dostal mladík ze sousedství, jeden „z hrdinů devátého května“, jak tyto lidi označuje psycholog Tomáš Novák. Dodnes toho pána velice často vidívám a je na něm až příliš patrné, že mě nemá moc rád. Roky jsem také potkávala lidi, kteří si z našeho bytu odnesli koberce, a znala jsem dívenku, která mě vystřídala na mé trojkolce.

            Po jisté době přebývání ve sklepních bytech jsme se souhrou náhod do našeho domu vrátili. Maminka zašla za těmi, kteří nás v květnových dnech nechali ještě přenocovat ve sklepě u prádelny. U toho rozhovoru jsem nebyla. Jeho důsledkem však bylo po kratší době určitého napětí normální sousedské soužití, u paní se dalo hovořit až o jistém ženském přátelství. Její děti mi byly věkově velmi blízké. Vzpomínám na Mirka, který by v současnosti byl bezpochyby ocejchován jako dyslektik. Slýchávala jsem světlíkem jeho vynucované pokusy o hlasité čtení. Následně pak sedával na schodech jako hromádka neštěstí, když ho rodiče ve chvílích bezradnosti vystrčili ze dveří, jen ať si jde, když je takový! S Evou jsem se setkala nedávno při ranní pochůzce na poště. Byly jsme tomu setkání obě očividně rády. Zavzpomínaly jsme na už oboustranně nežijící rodiče, poptaly se po zdraví, poklábosily. Odcházela jsem v tom ránu z pošty s pocitem obrovské lehkosti a nezkalené člověčiny. K onomu prožitku mě dovedla svým životním nadhledem jedna obyčejná ženská. Své mamince aktuálně můžu zazlívat jen to, že na mě po válce přestala mluvit německy. K válečným ani poválečným událostem se nikdy nevracela. Až v dospělosti mi řekla: „Nikdy nezapomeň na pětačtyřicátý!“ Nezapomněla jsem. Nezapomněla jsem také, že k životu je třeba víc než nenávist.“

            Když počátkem roku 1985 vedení tehdejšího Severomoravského kraje vyhlásilo pro školy literární soutěž u příležitosti 40.výročí osvobození Československa Rudou armádou, přesvědčila jsem své osmáky a přihlásili jsme se. Moji žáci na internátní ZŠ pro vadně mluvící byli z různých koutů Moravy. Už během pobytu doma o pololetních prázdninách na mou radu začali pátrat v místních kronikách i mezi pamětníky,psali „na všechny světové strany“, jak ty májové dny roku pětačtyřicátého probíhaly právě v jejich okolí. Už jsem o tom něco napsala. Sestavili jsme potom hvězdicově uspořádaný text končící událostmi kolem osvobozování místa naší školy – tehdy ne Svatého, ale pořád ještě Kopečka u Olomouce. A tečkou byla slova ruského otce, který navštívil hrob svého padlého devatenáctiletého syna na olomouckém hřbitově. V literární soutěži jsme za práci s názvem Za samopaly šly garmošky nezískali první, ale dokonce přímo pro nás ustanovenou mimořádnou cenu. Přebírali jsme ji v Památníku Ostravské operace v Hrabyni. Co to všechno znamenalo pro kluky a děvčata s psychikou poznamenanou předchozími smutnými zkušenostmi získanými ve škole i mimo ni kvůli trýznivé vadě řeči, netřeba vnímavým vysvětlovat.  Prostě psychoterapie v praxi. Nemohla jsem vědět, že je to můj poslední rok na speciální základní škole před přestupem na univerzitu. Jako každoročně jsem se však se svou třídou účastnila Univerzitou Palackého pořádaného pochodu do vypáleného Javoříčka. Osnovy neosnovy, rozvrh sem, rozvrh tam jsem své žáky vodívala místo vyučování na lazeckou střelnici v Olomouci, k památníčku zde popravených účastníků Přerovského povstání ze dne 2.května 1945. Jen jedenkrát se mi podařilo zajet se třídou do Nákla, kde je na hřbitově pochován Jan Opletal. Dokonce jsme si krátce mohli promluvit s jeho ještě žijící sestrou.

            Každé pondělí chodím už kolikátým rokem „na němčinu“, aktuálně louskám komiksovou knížku svého raného dětství – Max und Moritz ( vyšla v krásné dvojjazyčné úpravě v roce 2011 péčí nakladatelství DEUS). Horší je to s nádhernou knížkou – obsahově i vnějškem – Wenn du nicht bei mir bist…111Deutsche Gedichte aus Prag (Když se mnou nejsi ty…111 německých básní z Prahy). Vydalo ji v roce 2009 nakladatelství Franze Kafky, naštěstí také dvojjazyčně. Max Brod, Johannes Urzidil, Egon Erwin Kisch (s jednou básní – básničkou?), Franz Werfel a samozřejmě Rainer Maria Rilke, kromě řádky dalších…

            Ve čtvrtek odpoledne si nejprve ve své kavárně, kde už mám nějaký čas réservé, přečtu noviny a potom s chutí pospíchám na „oprašovací“ kurs ruštiny. Chodí nás jen pár (germanismus!), znáte Čechy – ode zdi ke zdi. Je to pro naši skupinku vždy skoro společenská událost, máme vynikající, kultivovanou vyučující, rodilou mluvčí, takto profesorku angličtiny a francouzštiny.Myslím, že se k rodné ruštině s námi vrací ráda. O její metodice výuky můžu mluvit jen s obdivem. Dokonce jsem před časem uvažovala, že do našich hodin přivedu své studentky učitelství, aby viděly, jak se taky dá učit. A co že právě v ruštině čtu? Čechova, výbor jeho povídek, získávám z nich interesantní slovní spojení hovorového jazyka, pravda časově trochu dřevního, ale zrovna přísloví a pořekadla se přece tolik nemění, že?

             Vzhledem ke svým dalším jazykovým aktivitám skoro nestačím přes týden psát domácí úkoly (zasílané ponejvíce mailem). Snažím se. Je to můj způsob odporu vůči Alzheimerovi. Křížovky jsou k ničemu, přátelé!