Tiché zamyšlení

         Někdo se může ozvat, že to není zrovna nejvhodnější čtení pro krásné jarní dny letošních Velikonoc. Jsem opačného názoru, ať už chápeme Velikonoce nábožensky, nebo jako svátky jara. Někdy potřebujeme ostřejší prozření.

            Když mi můj vnuk, působící jako mladý lékař v zahraničí, nabídl knížku Jana Trachty Tichý dech, brala jsem to jako navyklé vzájemné upozornění na zajímavý knižní titul. Drobnou brožovanou knížku s podtitulem Zápisky českého lékaře z Afriky a z Haiti jsem prostě jen tak přiřadila k ostatním na svém nočním stolku určeným k brzkému přečtení. O organizaci Lékaři bez hranic (francouzskou zkratkou MSF – Médecins Sans Frontieres) jakés povědomí mám. Jan Trachta (naroz.1977) byl jako chirurg – jak se dočtu na přebalu knížky – „touto mezinárodní organizací vyslán na sedm misí, převážně do oblastí ozbrojených konfliktů. Pracoval na východě Konžské demokratické republiky, v lednu 2010 odletěl na Haiti, působil také na misích ve Středoafrické republice, v Jižním Súdánu a na Pobřeží slonoviny“.

            S úmyslem upozornit nejen ty, kteří se cítí být příslušníky tzv. pomáhajících profesí, tedy i učitele, na mimořádně silnou výpověď mladého lékaře domovsky náležejícího na Kliniku dětské chirurgie v pražském Motole, nemohu jinak, než citovat, citovat a zase jen citovat. A to nejen – a především – z důvodu, který Šimon Pánek, známý představitel společnosti Člověk v tísni, oceňuje slovy „…Honza se rozhodl k zásadní otevřenosti, která imponuje, překvapuje, šokuje, snad i mate“. Na stránkami knížky Tichý dech si možná strženi hloubkou výpovědi ani hned neuvědomíte, s jakým slovesným mistrovstvím je text napsán. Žádná slovní vata, žádná zbytečná, naoko hlubokomyslná slovní ekvilibristika a kašírované duchovno, naprostá absence silných slov, vulgarismů. Proč si alespoň z tohoto důvodu nepovšimli knížky Tichý dech hodnotitelé uvažující o udělení literární ceny Magnesia Litera? Začíná to již titulem knížky – Tichý dech. Zkuste si vybavit názvy některých novinek české beletrie, nestačíte se popasovat s logicky i gramaticky vykloubenými umělotinami v jejich titulech. Ostatně autor, MUDr.Jan Trachta, má práci se slovem zřejmě rád, jinak by jako motto své knížky nezvolil vyznání Karla Čapka: Psát je dobrodružství, a nic vám už neřeknu k chvále tohoto povolání.

            S četbou Trachtovy knížky jsem někde za polovinou, v kapitole První mise (září – listopad 2008). Čeká mě Návrat do Konga (říjen a listopad 2011), Haiti (leden a únor 2010). Úplné začátky mise jsou zaznamenány kromě jiného i takto: „Do nemocnice je to v toyotě deset minut jízdy, řidič to rve přes kořeny a bahno jako tankista pod palbou. Stáhnu okénko naplno, abych mohl vystrčit pravý loket a nechat se ošlehávat teplou tropickou nocí, vůněmi hniloby, kravských lejn a kouře z ohňů před chýšemi. Nasávám ten noční vítr rozšířenými nozdrami a cítím, že právě teď žiju, jako jsem nikdy předtím nežil, a že to je krásné a silné a já jsem v tom, mám tady svoje místo, svoje poslání, někde mě potřebují. Letím v obrovské, od bahna zadělané toyotě jako v andělském kočáře. Uááá, tohle je můj život, sem patřím! A tak dál, až do příjezdu na nádvoří nemocnice.

            Před nemocnicí vyskočím z vysokých dvířek auta, rozsvítím čelovku a jdu rychlým krokem k hlavnímu vchodu, kde vidím už z dálky skrz otevřené plechové dveře petrolejovou lampu na chodbě. Na zemi vedle lampy leží chlap na nosítkách, zabalený do černé deky, kolem hlavy má koláč sražené krve….“

         Existují také rána – a Jan Trachta patrně co se vstávání týče nebude typ „skřivan“ – po nepředvídané noční službě v nemocnici rozvažuje: “ Druhý den ráno snídaně. Jsem ve své obvyklé formě. Oči jako štěrbiny, vlasy přeležené, nálada nerudná. Stojím pevně jako Čínská zeď proti švitoření Nurie a Elsy. Míchám v hrnku instantní kafe se žmolky sušeného mléka, zírám na smradlavé sušenky a vypadám prý, že bych vraždil, jak to vtipně komentuje Giovanni. Jak koho, příteli, jak koho. Když přijde ke stolu Pierre, ptá se mě, proč jsem jel v noci do nemocnice, že slyšel odjíždět a přijíždět auto.

„Nějakej ožralej chlápek dostal od někoho v noci ránu mačetou. Do hlavy. Muselo to dost krvácet, protože ho přinesli polomrtvýho“, odpovídám hlasem, který pouští clonou nerudnosti záchvěv důležitosti a špatně skrývá mezi řádky dovětek: „Zatímco vy jste spali, děti moje, táta v noci pracoval“.Giovanni se tváří, jako že to neslyšel, ale je inteligentní natolik, že musel pochopit hlavně ten nevyřčený dovětek, a já zase docela dobře chápu, jak mi svou ostentativní lhostejností naznačuje, abych si svoje hrdinské historky nacpal někam, protože on sám byl v takových a jiných situacích snad už stokrát. Jak vidno, mezilidské vztahy jsou složité všude, žádná idylka ani při „ službě lidstvu“.

          Realitu denní služby spolu s hlubší reflexí tvrdé skutečnosti poskytování lékařské péče ve světě, o kterém míváme tak zkreslené představy, co představy, ale pohotově i jednoduché soudy, poznáváme z dalšího úryvku: „V ambulanci beru knihu a Kaileho a stavíme se před hlavní vchod, kde se tísní asi dvě stě lidí: pot afrických těl, upřené, zvědavé nebo rezignované pohledy. Přímo přede mnou drží jedna žena v náručí čtyřletého kluka s obrovským nádorem vyrůstajícím mu odněkud z pusy, který mu dost děsivě deformuje celou tvář. Vypadá takhle Burkittův lymfom? Zatímco se směrem k nám prodírá muž vyvolaný k operaci, táhnu Kaileho k ženě s dítětem. Rozhodl jsem se tohle vyřešit hned a zkrátit jí čekání. Kašlu na všechny formality, není na ně čas a nemám na ně sílu, prostě říkám Kailemu: „Pověz jí, že její dítě má inoperabilní nádor, že tady pro ni nemůžeme udělat vůbec nic. Ať jde do nemocnice v Bukavu, kde mají onkologické oddělení. Možná jí pomůžou tam“. Kaile s ní rozmlouvá tichým hlasem, žena vypadá najednou zoufale a vyděšeně. „Říká, že do Bukavu nemůže, protože nemá peníze“, oznamuje mi Kaile po chvíli. „Ale já jí tady nemůžu pomoct, tohle prostě nejde odstranit. To dítě potřebuje nejdříve chemoterapii“, trvám na svém. Žena znovu něco namítá. „Chce, abychom jí dali peníze, že do Bukavu pojede“. „To nemůžeme, peníze nedáváme“, prohlašuji nekompromisně a začíná mi být z celé situace nanic. Kaile jí to několikrát opakuje, žena vypadá, jako by nechápala. Pak najednou zlehka kývne, sklopí hlavu, aniž by se na mě znovu podívala, otočí se a pomalým unaveným krokem si klestí davem cestu zpátky, pryč od nemocnice. Lidé se před ní starostlivě rozestupují a já ji ještě několik vteřin sleduji. Myslím na to, že malého čeká těžká smrt. Je pravděpodobné, že mu nádor brzy proroste celou pusou a nosem a on se někde ve stínu hliněného domku pomalu a bolestivě udusí.

            V chudých zemích Afriky nebo Asie, kde mají MSF několik stovek nemocnic, jako je ta naše v Kalonge, je těžce nemocných pacientů tolik, že je třeba udělat někde tlustou čáru a říct jasně: „Tady toho pacienta už neléčíme, protože na to nemáme vybavení, anebo je to příliš drahé“. Víme totiž dobře, že komplexní léčba pacienta s nádorem by stála tolik, kolik stojí záchrana života několika stovek dětí umírajících na podvýživu, banální průjem, dehydrataci nebo prostý zápal plic. V rozvojovém světě nelze pomoci každému, smrt a utrpení tam mají svoje pevné místo, které jim nikdo nevezme. Ta tlustá čára se dobře dělá u stolu v operačním centru v Paříži nebo v Amsterdamu, kde se do excelových tabulek zanášejí čísla, malují grafy a stanovují priority. Horší je to pak tváří v tvář jednotlivým pacientům, kterým musíme pomoc odmítnout. Nic proti našim koordinátorům, bez nichž by žádní MSF neexistovali a nefungovali po celém světě tak dobře, jak fungují, ale tu tlustou čáru z grafů a tabulek přenášíme do reálného světa jednotlivých lidských osudů my, lékaři a sestry MSF. A někdy to zatraceně bolí a člověku je z toho úzko.“

             Troufám si soudit, že Jan Trachta ve škole asi nesedával v první lavici a v letech dospívání nepatřil k takřečeným „slušňákům“.  Obávám se, že v naší základní škole dnešních dnů – i když to zase není tak dávno, co ji opustil – by si brzy vysloužil nějakou tu nálepku hyperaktivního žáka. Ti, co se vejdou do pochybné normy, by možná zase nebyli o nějaký ten rok později schopni podobné reflexe: „Na základnu se vracím právě k snídani. Začíná mi být jedno, jak vypadám nebo nevypadám nebo jak se tvářím, jestli přátelsky, nebo ne. Chci mluvit s Pierrem. Říkám mu, že po snídani zpátky do nemocnice nemůžu, protože tímhle tempem se to nedá vydržet, a ptám se, jestli mohu přijet později. Odpovídá , že samozřejmě, ať si odpočinu a přijedu až v poledne, že to s Giovannim domluví. Zalévá mě vlna vděku. Za prvé tam nemusím zpátky a za druhé se vyhnu Giovannimu, se kterým si nevyměníme jedinou větu, aby neměla nějaký pokroucený podtext, na což teď absolutně nemám náladu.

            Nechávám snídani snídaní a mizím ve své cimře v posteli, s mikinou přiloženou na uši, abych ztlumil hluk aut a dělníků, neboť život na základně se znovu dává do pohybu. Jenže stejně nemůžu usnout. Pořád jsem napjatý a vidím všechno před sebou, jako bych to znovu prožíval. Příště si vezmu v nemocnici diazepam, ten tady potřebuju ze všeho nejvíc, jinak neusnu. Ale nikomu to samozřejmě nepovím. Mysleli by si, že to nezvládám. Vzpomínám na psycholožku v Barceloně. Jmenovala se Carla a byla hrozně milá. Hrála s námi před odjezdem samé zábavné hry a dávala nám samé dobré rady. Úplně se mi vybavuje, jak tam sedím odpočatý v učebně a představuju si, jak všechno zvládnu, protože jsem po třetím světě přece hodně cestoval, spal jsem už v parcích i na ulicích, a v osmnácti letech jsem dokonce v jižním Španělsku žil měsíc a půl jako bezdomovec, úplně bez peněz, a jídlo vyžebrával nebo kradl v supermarketech. Jenže to byly všechno pouhé dobrodružné experimenty, kdy jsem si jako synek z dobře zajištěné rodiny osahával životní možnosti. Tady to bylo doopravdy, žádný experiment, a mnohem těžší, než jsem si kdy představoval.

            Po pouhých třech dnech jsou mi všechny Carliny dobré rady málo platné. Chci diazepam, protože mě v té šílené nemocnici čeká ještě celé odpoledne a pak další noc a den…A pořád dokola, celé dva měsíce. Svírá se mi hrdlo jako malému klukovi, kdykoliv si vzpomenu na rodiče, sestru a kamarády v Praze. Nic z toho jim ani nemůžu napsat, a hovor přes satelitní telefon zase neustojím, nedokázal bych souvisle mluvit a odpovídat na takové ty obvyklé otázky jako „Tak co? Jaký to tam je? Dobrý?“ – „Jo, dobrý, je tu hodně práce. Tak čau“. Diazepam a večer pořádného panáka whisky k tomu, ačkoliv mi už v Bukavu zakázali pít, protože jsem jediný chirurg na misi, sedm dní a sedm nocí v pohotovosti. Jděte do háje, myslím si, jak to mám asi všechno vydržet? V podobných úvahách pokračuji, dokud mě sebelítost nepřejde – a nevzbudí mě budík nařízený na dvanáctou polední“.

            Myslím, že četba podobných knížek jako je Trachtův Tichý dech nám ve třídách může hodně pomoci ne s vysvětlováním (většinou je k ničemu a neúčinné), ale s rozumnými a rozumovými prožitky podloženým šířením myšlenek týkajících se multikulturalismu a globalizace. Nechci a nebudu přeskakovat stránky v poutavé knížce. Ale už se zvědavě těším na podkapitolu nadepsanou Postkoloniální historie Konga. Co vím o té části zmenšujícího se světa? Nic.  Janu Trachtovi budu věřit. Předchozími kapitolami své knížky Tichý dech mě přesvědčil. Umí se dívat, uvažuje a na nic si nehraje.

 TRACHTA, J.  Tichý dech. Zápisky českého lékaře z Afriky a z Haiti.

                         Praha-Litomyšl: Paseka, 2013. ISBN 978-80-7432-313-3.