Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Duben 2014

Čtěte ho!

 

         Chcete-li se pobavit (inteligentně!), zasmát od srdce i nahlas, přitom se hodně dozvědět a získat řadu podnětů k zamyšlení, pak čtěte Stanislava Komárka. Toho Stanislava bych zdůraznila. Známější onoho jména Martin (Komárek) získal jakýs věhlas v dobách svého novinářského působení. Nyní co by poslanci (hnutí ANO) jako by mu „šťáva“ jak u psaní, tak i při různých politických vystoupeních vyschla. Možná vám v hlavě rezonuje ještě jméno Valtra Komárka, Martinova otce, takto po listopadu 1989 vzývaného politika, prognostika a ekonoma. Najděte si, třeba o prázdninách, čas na jeho obsáhlou Kroniku zoufalství a naděje. Podstatně vám odhalí mnohé z našich nedávných dějinných událostí a vztahů a hlavně poznáte, jak lze čtivě napsat to, co autor napsat chce, a současně obratně  obejít otázky, které se čtenáři vtírají a na něž by se odpovědí rád domohl.

         Ale zpět ke Stanislavu Komárkovi. Nahlédneme-li do Wikipedie, těch atributů vzdělanosti a činností Stanislava Komárka je požehnaně. Shrňme je do jeho působnosti na Katedře filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK. Mně je Stanislav Komárek nejbližší coby autor svébytných esejů. Naživo jsem ho opakovaně viděla a slyšela jako vítaného hosta na řadě Ekologických dnů v Olomouci. Ostatně vystoupí na nich i letos koncem dubna s přednáškou na téma Vzdor v přírodě i ve společnosti. Téma jistě blízké nejen ekologům, etologům a antropologům, ale také učitelům. Otázkám výchovy a vzdělávání se Stanislav Komárek zhusta věnuje také v knížce vynikajících esejů Listy v lahvích, v již druhém svazku – slovy autora –“ novinových sloupků a příbuzných textů…z let 2007 – 2009″. A můžu jen potvrdit autorovo přesvědčení, že „…v době klipové má takováto kniha nepochybnou výhodu, že ji lze otevřít kdekoli a kousek „učíst“v tramvaji či mezi vyplňováním excelových tabulek, což se Zločinem a trestem provádět nelze“. Jestliže po čase na webu čtu opět jméno Evy Vondrákové, léta letoucí beroucí se za adekvátní přístup ke vzdělávání  nadaných dětí, uvedu z knížky Listy v lahvích alespoň kousek z eseje Povznesení lidu: „Talentovaných lidí ve společnosti je jen určité procento, a to malé, a žádný dekret je nezvýší. Bylo-li noční můrou pedagoga minulých ér vidět nadané děti či mladé lidi dřít v továrnách a na polích bez šance na vzdělání, je přízrakem toho dnešního vidět zástupy omrzelých hlupáků plnit univerzity masového typu a povahy spíše střední školy jen proto, že nevědí, co se životem, a spatřit jedince, kteří by stěží zvládli napsat dopis, promovat. Ne že by ti mimořádní zmizeli, vůbec ne, ale rozplynuli se v davu jako lžička soli v Bodamském jezeře.

         Naše společnost dělá neobyčejně málo pro podporu talentovaných studentů, zato vše pro „pozdvižení“ ostatních. Každý, kdo situaci „v terénu“ vidí, ví, jak je to frustrující….úřad vysokoškolského profesora se co do četnosti i společenského významu brzy přiblíží funkci pana řídícího měšťanské školy za c.a k. Možná je na čase si koupit špacírku a několik včelstev“.

         Mám knížek Stanislava Komárka víc a také jsem na ně již vícekrát mínila upozornit. Aktuálně bych chtěla připomenout článek v Lidových novinách ze dne 10.dubna 2014 . Je nadepsaný Země, ty špatně vypadáš! Pomůžeme ti… a začíná slovy: „Boj za lepší životní prostředí, jehož kořeny jsou půlstoletí staré, dnes už není jen „o naší planetě“. Stal se náboženstvím. A jako kterékoliv jiné náboženství přinesl mnoho zlého i dobrého“. Obtížně jsem se rozhodovala, co z celostránkového článku ocitovat. Takže jen zkratkovitě. „Dá se říci“, píše Stanislav Komárek ve zmiňovaném článku, „že environmentalismus, který se vyvinul v šedesátých letech v nejvyspělejších ekonomikách té doby z pochopitelné starosti o životní prostředí, ohrožené technologickými zásahy (například velkoplošné aplikace DDT), na sebe postupně nabalil řadu paranáboženských rysů a emočních nábojů, stejně jako předtím nacismus a komunismus, dvě neblahá sekulární náboženství první poloviny 20.století“. Tuto myšlenku Stanislav Komárek dále rozvádí a dokládá, kromě jiného i poznámkou, že „německá třetí říše měla na svou dobu špičkovou ochranu přírody i zvířat a tyto momenty je s ní třeba zatracovat stejně málo jako řekněme skutečnost, že se nacisté ráno myli: čelit nacionalismu tím, že my se mýt nebudeme, je strategie pošetilá“. A o nějaký řádek níže příhodně pokračuje: „Propojení raného environmentalismu s protestem proti establishmentu….dalo v sedmdesátých letech vznik „německé alternativě“ jako životnímu stylu. Je pozoruhodné, do jaké míry by Hitlerův mimopolitický život mohl být tomuto hnutí předobrazem – vegetarián, přítel zvířat, odpůrce církví, bezdětný a žijící ve volném vztahu…Podobnost čistě náhodná? Německá alternativa měla i jeden dost deprimující rys. Její alternativnost vůči uniformní, konzumní společnosti byla stejně uniformní a ubíjejícím způsobem stejná: indický oblek, lýčená torba, kolo a sójové klíčky místo saka s kravatou, auta a šunky, vše ze specializovaných prodejen“.

         Náboženské rysy v hnutí ochránců životního prostředí shledává Stanislav Komárek i v jiných spojitostech. „Jeden důležitý rys si environmentalismus, byť nepřiznaně a zřejmě z větší části neuvědoměle, z židovsko-křesťanské tradice přece jenom odnesl: apokalyptičnost, brzké očekávání konce a rozvratu, který přijde z environmentálních příčin….Prvokřesťané si, hlupáci, mysleli, že zánik světa je přede dveřmi, ač všechny potraviny byly bio: to dnes, dnes je to zcela jiné, dnes už víme ,že…Velká Ekologická Katastrofa, kterou pravověrní vyznavači očekávali a sporadicky ještě očekávají (a zároveň se na ni nepřiznaně třásli), všechno jaksi vyřeší, byť bude strašlivá, a po ní nastane kýžené plesání nemnohých přeživších v harmonii s přírodou, většinou imaginované jako jakýsi obnovený neolit, ale s dnešními formami smýšlení“.

         Nemá snad biolog a filosof Stanislav Komárek pravdu, když píše, že „…proroci katastrofismu patřili donedávna v západním světě ke společensky nejúspěšnějším intelektuálům a ti, kdo tyto koncepce kritizovali, k veřejným nepřátelům“?…Politické kariéry, poháněné tímto strachem, se zdály dosahovat nebes, Al Gore se stal bezmála prezidentem Spojených států právě na této vlně a musel se nakonec spokojit jen s Nobelovou cenou“.Těžko budeme odporovat autorovu tvrzení podpořenému žertem, že „..civilizované poměry jsou křehké a v čemsi dnešní situace připomíná starý vtip o čtyřech nepřátelích socialismu, což byli: větřík, deštík, mrazík a imperialismus“.

            Stanislav Komárek rozhodně není jednostranný. Připomeňme, že je pravidelným aktivním účastníkem Ekologických dnů Olomouc (EdO), druhdy se Zdeňkem Neubauerem, renomovaným filosofem a biologem, blízkým přítelem Václava Havla. Ve vzpomínaném novinovém článku Stanislav Komárek píše: „…to naprosto neznamená, že minimalizování produkce exhalací a energetických nákladů výrob a bydlení není na místě. Planeta je skutečně lidskou činností značně poškozena a brutální a nevratné odlesňování, v mnoha tropických krajích postupující rychlostí stepního požáru, skutečně lokální klima mění a krajina, nevhodná kvůli půdním poměrům k trvalému zemědělství, se mění v neplodnou polopoušť. Jeden trefný vtip říká: „Země, ty špatně vypadáš!“ „ Ale, chytila jsem Homo sapiens…“ „Neboj, to přejde…“

         Stanislav Komárek však jen nežertuje. K výkyvům v rámci drobných klimatických cyklů podotýká: „Predikční možnosti klimatologie a meteorologie, jednající s obrovskými soubory dat, jsou velice limitované: podobně jako v roce 2002 nikdo nebyl schopen po 200 letech meteorologického a hydrologického průzkumu Čech říci, o kolik že po deštích stoupne Vltava, není dnes síly, která by v létě předpověděla, zda následující zima na severní polokouli bude mírná, nebo tuhá, s lepší pravděpodobností, než kdysi prorokovaly báby podle mravenců a slupek od cibule. Za tohoto stavu věci předvídat vývoj klimatu na sto let dopředu je holá pošetilost“.

            Kdo ještě pamatuje výzvy a varování Římského klubu? Stanislav Komárek k nim podotýká: „Ač výzva ke skromnosti, kterou Club of Rome v roce 1970 vyřkl, má mnoho do sebe (dobrovolná skromnost)…v globálu se však chmurné vize Římského klubu, po desetiletí velmi vlivné, neuskutečnily – doba kamenná ostatně neskončila vyčerpáním zásob pazourku, ale přechodem k bronzovým technologiím“.

            Článek, z něhož se pokouším citovat krátké úryvky, je mnohem obsáhlejší a také obsažnější. Místy lehkost a nadhled, se kterým Stanislav Komárek své myšlenky dává na papír, nabývá naléhavosti: „Obecně má environmentalismus mnoho styčných bodů s „paleokonzervatismem“ – vše je třeba uchovávat tak, jak bylo….Vytváření velkoplošných skanzenů je snem až přítomné doby. Některé cesty se ukázaly uličkami slepými, jako třeba celá koncepce biopaliv – je těžko nesahat po pistoli, vidíme-li kácet asijský primární prales na kulturu olejových palem, abychom si mohli „ekologičtěji“ zajezdit ve svém autě. I solární panely by patřily spíše na Saharu než do našich mlžných a sněžných šířek. Vůbec založil environmentalismus celé velké větve podnikání, někdy dubiózní, poháněné penězi daňových poplatníků a vybavené svým vlastním lobbismem.“

            Příspěvky Stanislava Komárka čítávám také v časopise Vesmír. Moc by mě zajímalo, jak by reagoval na článek Hany Librové Environmentální žal z dubnového čísla uvedeného časopisu. Zásadní změnu postojů a taktiky(?) dříve bojovných environmentalistů (o nichž se Komárek také zmiňuje) vysvětluje autorka tím, že aktuální  „…texty Wilsona a Lovelocka svědčí o nesnadném přerodu postojů významných autorů. Je na místě vysvětlit ho věkem a intelektuálním opotřebením“. Ještě že Johann Wolfgang Goethe tím věkem a intelektuálním opotřebením při dokončování Fausta postižen nebyl. Doba však chce své, proto Hana Librová uvádí: „Po třiceti letech, která uplynula od popularity hlubinné ekologie, se v odborné literatuře vynořuje sousloví „environmental grief“ – environmentální žal, zármutek, smutek. Těchto slov se neodvážili biologové, ještě ne. Do odborného diskurzu jej vnesli badatelé jiného vědního oboru – thanatologové, přesněji, nebály se ho thanatoložky ženy. Jistě byly smířeny s tím, že jejich texty nebudou otištěny v impaktovaných biologických časopisech“. Tak nevím, neříkalo se podobným ženám dříve plačky? A neměli bychom víc trvat na přesnějším, rigoróznějším vymezení pojmu vědní obor?

            Shodou náhod se v časové souhře s výše uvedenými novinářskými texty objevila v magazínu Pátek (Lidové noviny) ze dne 11.4.2014 otázka: Je třeba brát skutečně vážně nedávnou zprávu OSN, která varuje před ekologickou krizí? Jak na ni odpověděli pro mě důvěryhodní – rozhlasovým žargonem řečeno – „jaktovidiči“? Nejprve reakce psychiatra Cyrila Höschla: „Všechny zprávy, které nejsou myšleny žertem, je třeba brát vážně, ale zároveň kriticky. Alarmistické předpovědi varující tu před koncem zásob uhlí, tu před ekologickou katastrofou jsou evergreenem a v různých modifikacích přicházejí, co lidstvo lidstvem je. Zatím se ještě nikdy nenaplnily, a když, ukázalo se, že to nebylo tak žhavé. Pokud jde o počasí, jeho změny jsou mnohým nepříjemné, ale dlouhodobé budoucí scénáře mají několik variant. Vážně neznamená nekriticky“ A co na tutéž otázku uvedl fyzioterapeut Pavel Kolář? „ Ochrana přírody a ekologická rovnováha jsou témata, která nemůžeme podceňovat a jež bychom neměli bagatelizovat. Já však problém tolik nevidím v samotné ekologické krizi, ale v názorech na její řešení. Důležitou otázkou je, jaké metody a instituce jsou nejlepší zárukou udržení rovnovážného vztahu mezi člověkem a přírodou. Jsme často svědky, že na základě varovných, až katastrofických scénářů jsou navrhována řešení, která jsou účelová, někdy až ideologická a s vlastní ekologií nemají nic společného. Je třeba rozlišovat mezi ekologií a ekologismem“ . Obě odpovědi jsou přímo čítankovým příkladem rozvážného, nejednobarevného myšlení. Nacházejí takové úrodnou půdu v myslích našich učitelů a ve třídách škol všech stupňů? Nebo spíš u svěřeného žactva a studentstva podporujeme to, co historik Pekař v jiné spojitosti nazýval psinkou mládí, která přejde ? Ale co mezitím v hlavách i realitě napáchá? Možná i o tom bude Stanislav Komárek hovořit ve své přednášce na letošních Ekologických dnech  Olomouc.

 KOMÁREK, S.  Listy v lahvích. Praha: Dokořán, 2010.  ISBN 978-80-7363-300-4.

KOMÁREK, V.  Kronika zoufalství a naděje.  Praha: Academia, 2004. ISBN 80-200-1263-X.

LIBROVÁ, H.  Enviromentální žal. In: Vesmír  2014/4, s. 238 

 

 

 

 

 

 


Tiché zamyšlení

         Někdo se může ozvat, že to není zrovna nejvhodnější čtení pro krásné jarní dny letošních Velikonoc. Jsem opačného názoru, ať už chápeme Velikonoce nábožensky, nebo jako svátky jara. Někdy potřebujeme ostřejší prozření.

            Když mi můj vnuk, působící jako mladý lékař v zahraničí, nabídl knížku Jana Trachty Tichý dech, brala jsem to jako navyklé vzájemné upozornění na zajímavý knižní titul. Drobnou brožovanou knížku s podtitulem Zápisky českého lékaře z Afriky a z Haiti jsem prostě jen tak přiřadila k ostatním na svém nočním stolku určeným k brzkému přečtení. O organizaci Lékaři bez hranic (francouzskou zkratkou MSF – Médecins Sans Frontieres) jakés povědomí mám. Jan Trachta (naroz.1977) byl jako chirurg – jak se dočtu na přebalu knížky – „touto mezinárodní organizací vyslán na sedm misí, převážně do oblastí ozbrojených konfliktů. Pracoval na východě Konžské demokratické republiky, v lednu 2010 odletěl na Haiti, působil také na misích ve Středoafrické republice, v Jižním Súdánu a na Pobřeží slonoviny“.

            S úmyslem upozornit nejen ty, kteří se cítí být příslušníky tzv. pomáhajících profesí, tedy i učitele, na mimořádně silnou výpověď mladého lékaře domovsky náležejícího na Kliniku dětské chirurgie v pražském Motole, nemohu jinak, než citovat, citovat a zase jen citovat. A to nejen – a především – z důvodu, který Šimon Pánek, známý představitel společnosti Člověk v tísni, oceňuje slovy „…Honza se rozhodl k zásadní otevřenosti, která imponuje, překvapuje, šokuje, snad i mate“. Na stránkami knížky Tichý dech si možná strženi hloubkou výpovědi ani hned neuvědomíte, s jakým slovesným mistrovstvím je text napsán. Žádná slovní vata, žádná zbytečná, naoko hlubokomyslná slovní ekvilibristika a kašírované duchovno, naprostá absence silných slov, vulgarismů. Proč si alespoň z tohoto důvodu nepovšimli knížky Tichý dech hodnotitelé uvažující o udělení literární ceny Magnesia Litera? Začíná to již titulem knížky – Tichý dech. Zkuste si vybavit názvy některých novinek české beletrie, nestačíte se popasovat s logicky i gramaticky vykloubenými umělotinami v jejich titulech. Ostatně autor, MUDr.Jan Trachta, má práci se slovem zřejmě rád, jinak by jako motto své knížky nezvolil vyznání Karla Čapka: Psát je dobrodružství, a nic vám už neřeknu k chvále tohoto povolání.

            S četbou Trachtovy knížky jsem někde za polovinou, v kapitole První mise (září – listopad 2008). Čeká mě Návrat do Konga (říjen a listopad 2011), Haiti (leden a únor 2010). Úplné začátky mise jsou zaznamenány kromě jiného i takto: „Do nemocnice je to v toyotě deset minut jízdy, řidič to rve přes kořeny a bahno jako tankista pod palbou. Stáhnu okénko naplno, abych mohl vystrčit pravý loket a nechat se ošlehávat teplou tropickou nocí, vůněmi hniloby, kravských lejn a kouře z ohňů před chýšemi. Nasávám ten noční vítr rozšířenými nozdrami a cítím, že právě teď žiju, jako jsem nikdy předtím nežil, a že to je krásné a silné a já jsem v tom, mám tady svoje místo, svoje poslání, někde mě potřebují. Letím v obrovské, od bahna zadělané toyotě jako v andělském kočáře. Uááá, tohle je můj život, sem patřím! A tak dál, až do příjezdu na nádvoří nemocnice.

            Před nemocnicí vyskočím z vysokých dvířek auta, rozsvítím čelovku a jdu rychlým krokem k hlavnímu vchodu, kde vidím už z dálky skrz otevřené plechové dveře petrolejovou lampu na chodbě. Na zemi vedle lampy leží chlap na nosítkách, zabalený do černé deky, kolem hlavy má koláč sražené krve….“

         Existují také rána – a Jan Trachta patrně co se vstávání týče nebude typ „skřivan“ – po nepředvídané noční službě v nemocnici rozvažuje: „ Druhý den ráno snídaně. Jsem ve své obvyklé formě. Oči jako štěrbiny, vlasy přeležené, nálada nerudná. Stojím pevně jako Čínská zeď proti švitoření Nurie a Elsy. Míchám v hrnku instantní kafe se žmolky sušeného mléka, zírám na smradlavé sušenky a vypadám prý, že bych vraždil, jak to vtipně komentuje Giovanni. Jak koho, příteli, jak koho. Když přijde ke stolu Pierre, ptá se mě, proč jsem jel v noci do nemocnice, že slyšel odjíždět a přijíždět auto.

„Nějakej ožralej chlápek dostal od někoho v noci ránu mačetou. Do hlavy. Muselo to dost krvácet, protože ho přinesli polomrtvýho“, odpovídám hlasem, který pouští clonou nerudnosti záchvěv důležitosti a špatně skrývá mezi řádky dovětek: „Zatímco vy jste spali, děti moje, táta v noci pracoval“.Giovanni se tváří, jako že to neslyšel, ale je inteligentní natolik, že musel pochopit hlavně ten nevyřčený dovětek, a já zase docela dobře chápu, jak mi svou ostentativní lhostejností naznačuje, abych si svoje hrdinské historky nacpal někam, protože on sám byl v takových a jiných situacích snad už stokrát. Jak vidno, mezilidské vztahy jsou složité všude, žádná idylka ani při „ službě lidstvu“.

          Realitu denní služby spolu s hlubší reflexí tvrdé skutečnosti poskytování lékařské péče ve světě, o kterém míváme tak zkreslené představy, co představy, ale pohotově i jednoduché soudy, poznáváme z dalšího úryvku: „V ambulanci beru knihu a Kaileho a stavíme se před hlavní vchod, kde se tísní asi dvě stě lidí: pot afrických těl, upřené, zvědavé nebo rezignované pohledy. Přímo přede mnou drží jedna žena v náručí čtyřletého kluka s obrovským nádorem vyrůstajícím mu odněkud z pusy, který mu dost děsivě deformuje celou tvář. Vypadá takhle Burkittův lymfom? Zatímco se směrem k nám prodírá muž vyvolaný k operaci, táhnu Kaileho k ženě s dítětem. Rozhodl jsem se tohle vyřešit hned a zkrátit jí čekání. Kašlu na všechny formality, není na ně čas a nemám na ně sílu, prostě říkám Kailemu: „Pověz jí, že její dítě má inoperabilní nádor, že tady pro ni nemůžeme udělat vůbec nic. Ať jde do nemocnice v Bukavu, kde mají onkologické oddělení. Možná jí pomůžou tam“. Kaile s ní rozmlouvá tichým hlasem, žena vypadá najednou zoufale a vyděšeně. „Říká, že do Bukavu nemůže, protože nemá peníze“, oznamuje mi Kaile po chvíli. „Ale já jí tady nemůžu pomoct, tohle prostě nejde odstranit. To dítě potřebuje nejdříve chemoterapii“, trvám na svém. Žena znovu něco namítá. „Chce, abychom jí dali peníze, že do Bukavu pojede“. „To nemůžeme, peníze nedáváme“, prohlašuji nekompromisně a začíná mi být z celé situace nanic. Kaile jí to několikrát opakuje, žena vypadá, jako by nechápala. Pak najednou zlehka kývne, sklopí hlavu, aniž by se na mě znovu podívala, otočí se a pomalým unaveným krokem si klestí davem cestu zpátky, pryč od nemocnice. Lidé se před ní starostlivě rozestupují a já ji ještě několik vteřin sleduji. Myslím na to, že malého čeká těžká smrt. Je pravděpodobné, že mu nádor brzy proroste celou pusou a nosem a on se někde ve stínu hliněného domku pomalu a bolestivě udusí.

            V chudých zemích Afriky nebo Asie, kde mají MSF několik stovek nemocnic, jako je ta naše v Kalonge, je těžce nemocných pacientů tolik, že je třeba udělat někde tlustou čáru a říct jasně: „Tady toho pacienta už neléčíme, protože na to nemáme vybavení, anebo je to příliš drahé“. Víme totiž dobře, že komplexní léčba pacienta s nádorem by stála tolik, kolik stojí záchrana života několika stovek dětí umírajících na podvýživu, banální průjem, dehydrataci nebo prostý zápal plic. V rozvojovém světě nelze pomoci každému, smrt a utrpení tam mají svoje pevné místo, které jim nikdo nevezme. Ta tlustá čára se dobře dělá u stolu v operačním centru v Paříži nebo v Amsterdamu, kde se do excelových tabulek zanášejí čísla, malují grafy a stanovují priority. Horší je to pak tváří v tvář jednotlivým pacientům, kterým musíme pomoc odmítnout. Nic proti našim koordinátorům, bez nichž by žádní MSF neexistovali a nefungovali po celém světě tak dobře, jak fungují, ale tu tlustou čáru z grafů a tabulek přenášíme do reálného světa jednotlivých lidských osudů my, lékaři a sestry MSF. A někdy to zatraceně bolí a člověku je z toho úzko.“

             Troufám si soudit, že Jan Trachta ve škole asi nesedával v první lavici a v letech dospívání nepatřil k takřečeným „slušňákům“.  Obávám se, že v naší základní škole dnešních dnů – i když to zase není tak dávno, co ji opustil – by si brzy vysloužil nějakou tu nálepku hyperaktivního žáka. Ti, co se vejdou do pochybné normy, by možná zase nebyli o nějaký ten rok později schopni podobné reflexe: „Na základnu se vracím právě k snídani. Začíná mi být jedno, jak vypadám nebo nevypadám nebo jak se tvářím, jestli přátelsky, nebo ne. Chci mluvit s Pierrem. Říkám mu, že po snídani zpátky do nemocnice nemůžu, protože tímhle tempem se to nedá vydržet, a ptám se, jestli mohu přijet později. Odpovídá , že samozřejmě, ať si odpočinu a přijedu až v poledne, že to s Giovannim domluví. Zalévá mě vlna vděku. Za prvé tam nemusím zpátky a za druhé se vyhnu Giovannimu, se kterým si nevyměníme jedinou větu, aby neměla nějaký pokroucený podtext, na což teď absolutně nemám náladu.

            Nechávám snídani snídaní a mizím ve své cimře v posteli, s mikinou přiloženou na uši, abych ztlumil hluk aut a dělníků, neboť život na základně se znovu dává do pohybu. Jenže stejně nemůžu usnout. Pořád jsem napjatý a vidím všechno před sebou, jako bych to znovu prožíval. Příště si vezmu v nemocnici diazepam, ten tady potřebuju ze všeho nejvíc, jinak neusnu. Ale nikomu to samozřejmě nepovím. Mysleli by si, že to nezvládám. Vzpomínám na psycholožku v Barceloně. Jmenovala se Carla a byla hrozně milá. Hrála s námi před odjezdem samé zábavné hry a dávala nám samé dobré rady. Úplně se mi vybavuje, jak tam sedím odpočatý v učebně a představuju si, jak všechno zvládnu, protože jsem po třetím světě přece hodně cestoval, spal jsem už v parcích i na ulicích, a v osmnácti letech jsem dokonce v jižním Španělsku žil měsíc a půl jako bezdomovec, úplně bez peněz, a jídlo vyžebrával nebo kradl v supermarketech. Jenže to byly všechno pouhé dobrodružné experimenty, kdy jsem si jako synek z dobře zajištěné rodiny osahával životní možnosti. Tady to bylo doopravdy, žádný experiment, a mnohem těžší, než jsem si kdy představoval.

            Po pouhých třech dnech jsou mi všechny Carliny dobré rady málo platné. Chci diazepam, protože mě v té šílené nemocnici čeká ještě celé odpoledne a pak další noc a den…A pořád dokola, celé dva měsíce. Svírá se mi hrdlo jako malému klukovi, kdykoliv si vzpomenu na rodiče, sestru a kamarády v Praze. Nic z toho jim ani nemůžu napsat, a hovor přes satelitní telefon zase neustojím, nedokázal bych souvisle mluvit a odpovídat na takové ty obvyklé otázky jako „Tak co? Jaký to tam je? Dobrý?“ – „Jo, dobrý, je tu hodně práce. Tak čau“. Diazepam a večer pořádného panáka whisky k tomu, ačkoliv mi už v Bukavu zakázali pít, protože jsem jediný chirurg na misi, sedm dní a sedm nocí v pohotovosti. Jděte do háje, myslím si, jak to mám asi všechno vydržet? V podobných úvahách pokračuji, dokud mě sebelítost nepřejde – a nevzbudí mě budík nařízený na dvanáctou polední“.

            Myslím, že četba podobných knížek jako je Trachtův Tichý dech nám ve třídách může hodně pomoci ne s vysvětlováním (většinou je k ničemu a neúčinné), ale s rozumnými a rozumovými prožitky podloženým šířením myšlenek týkajících se multikulturalismu a globalizace. Nechci a nebudu přeskakovat stránky v poutavé knížce. Ale už se zvědavě těším na podkapitolu nadepsanou Postkoloniální historie Konga. Co vím o té části zmenšujícího se světa? Nic.  Janu Trachtovi budu věřit. Předchozími kapitolami své knížky Tichý dech mě přesvědčil. Umí se dívat, uvažuje a na nic si nehraje.

 TRACHTA, J.  Tichý dech. Zápisky českého lékaře z Afriky a z Haiti.

                         Praha-Litomyšl: Paseka, 2013. ISBN 978-80-7432-313-3.

 


Co slavíme (a neslavíme)

         Slavíme ledasco, někdy rádi, jindy z konvence, často naprogramovaně. Teď zrovna se blíží něco z té první kategorie : svátky jara- Velikonoce. Mám takový dojem, že sdělovadla – což je hezký tvar užívaný pro masmédia přívětivým a vědoucím Václavem Větvičkou – se pokoušejí vytlačit z našich kalendářů (jak tradičních, tak inovovaných) jména, kdysi označovaná jako křestní, a nahrazovat je nejrůznějšími Dny. Zrovna včera to byl Den zdraví. Položme si otázku: co je zdraví? Podle WHO ( World Health Organization – Světové zdravotnické organizace) je zdraví stav úplného fyzického, duševního a sociálního dobra. Kdo z vás to má? – chce se říci slovy jednoho ze zhrzených politiků. Podle lékařů Petra Škrabánka a Jamese McCormicka takového stavu úplného fyzického, duševního a sociálního dobra „nelze dosáhnout (snad s výjimkou orgasmu), jakkoli by to mohl být ideál“. Chytrá a vtipná knížka páně doktorů Pošetilosti a omyly v medicíně je uvedena slovy Bertolta Brechta: Hlavním smyslem vědy není otvírat dveře k nekonečné moudrosti, ale omezit nekonečné bludy. Dovoluji si doporučit tuto knížku pozornosti pedagogů spatřujících své poslání v kontinuálním odesílání žáků na nekonečně planá vyšetření, stejně jako školitelům doktorandů či vedoucím studentů zpracovávajících nej(h)různější témata bakalářských a diplomových prací v ranku věd pedagogických, psychologických či sociálních.

            Abych nebyla vůči WHO nespravedlivá, připomenu, co se proslýchá. Slovutná organizace prý už sama naznala neúnosnost propagované definice zdraví a pracuje na jejím zpřesnění. Nic proti Dnu zdraví, ale já bych každého 7.dubna připomínala – jak jsem vždy činívala – ve třídách a posluchárnách něco jiného – den založení Univerzity Karlovy. Pravda, letos s ne právě sympatickou číslovkou 666.výročí , tedy 7.dubna 1348. Ty tři šestky jsou numerologicky obestřeny neblahým propojením s Apokalypsou z novozákonního Zjevení svatého Jana. Pozornost žáků a studentů jsem směrovala k jinému Janovi, přímo k Mistru Janu z Husi, jednomu z prvních rektorů UK. V učebnicích dějepisu bývá zdůrazňována jeho zásluha na tom, že přiměl Václava IV. podepsat – zlovolné jazyky nactiutrhají slabému panovníkovi, že prý ne zrovna ve stavu střízlivém – tzv. Dekret kutnohorský. Stalo se tak 18.ledna 1409, ne sice právě v Kutné Hoře, ale s hrdostí jsme zvyklí si připomínat něco jiného. Onou listinou získali při rozhodování o univerzitě studenti z Čech a Moravy (paradoxně i ti němečtí) tři hlasy oproti jednomu hlasu studentů cizozemců. Jaká sláva, jaký pokrok! A s tím jsme ve třídách, učebnách i literárních výtvorech s hrdostí končívali. S hrdostí na co? Ve skutečnosti Dekret kutnohorský přinesl Univerzitě Karlově mnoho nedobrého. Nejen rozezlení studenti – cizozemci, ale i jejich vyučující a solidárně také právníci pražské vysoké učení opouštěli, odcházeli na univerzity v Krakově, ve Vídni, v Heidelbergu, dokonce si jednu novou univerzitu založili, a to v nedalekém Lipsku. Jak se dovídáme z Wikipedie „kvalita školy fatálně utrpěla“. Není divu, když pozbyla 80% své akademické obce, studentů i vyučujících. Z Karlovy univerzity se tak stala škola po výtce provinční a z následků Dekretu kutnohorského se dlouho, předlouho těžce vzpamatovávala.

            Jak poučné! Nestálo by za to zamyslet se, zda či jak lehce podléháme podobným bludům v přítomnosti? S nazíráním na husity jsme už trochu pokročili.  Už není svatokrádežné přiznat, že mladý Žižka byl zapsán v knize lapků, stejně jako zapochybovat, na čí straně vlastně jako žoldák bojoval ve slavné bitvě u Grunwaldu. I toho proklínaného Koniáše už vidíme jinak ve srovnání s cenzurou a nakládáním s tiskem a tiskovinami v dobách pozdějších. A doba temna? Baroko?

            Buďme aktuálnější. Svatého Vojtěcha z rodu Slavníkovců oslavujeme jako našeho prvního skutečného Evropana. Pravděpodobně jím opravdu byl. Vychován převážně v cizině – v Magdeburgu – se jen těžko srovnával s českými poměry. Jak známo, dokonce dvakrát Čechy znechuceně opustil. Co o tom Kosmas ve své kronice? „Biskup Vojtěch, vida, že stádo jemu svěřené stále upadá do zkázy a že je nemůže obrátiti na pravou dráhu, obával se, aby také sám s hynoucím lidem nezahynul. I neměl odvahu dále s nimi zůstati a nesnesl, aby jeho kazatelská činnost dále přicházela nazmar…..Potom se vydal biskup, jak si umínil, na cestu do Říma a opustil lid, jenž nechtěl býti poslušen jeho příkazů. Protože toho času kníže nemohl vládnouti sám sebou, ale vládli předáci, tito obrátivše se v nenávistníky Boha, ničemných otců nejhorší synové, vykonali velmi zlý a ničemný skutek. Neboť jednoho svátečního dne kradmo vnikli do hradu Libice, v němž bratří svatého Vojtěcha a hradští bojovníci všichni jako nevinné ovečky stáli při slavné mši svaté, slavíce svátek. Oni však jako draví vlci ztekli hradní zdi, muže i ženy do jednoho pobili, a sťavše čtyři bratry svatého Vojtěcha se vším potomstvem před samým oltářem, hrad zapálili, ulice krví zkropili, a obtíženi krvavým lupem a krutou kořistí, vesele se vrátili domů. I bylo zabito na hradě Libici roku narození Páně 995 patero bratří svatého Vojtěch. Jména jejich jsou: Soběbor, Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav“.Čí svátek toho 28.září 995 Slavníkovci mší uctívali ? Přece svatého Václava, Přemyslovce.  Být tehdy biskup Vojtěch doma, neměli jsme koho vzývat a oslavovat a kým se pyšnit. Tehdy ještě ne svatý Vojtěch naštěstí v cizině jako „slavný praporečník Kristův sítěmi víry ulovil Panonii (Uhry) a s ní i Polsko, nakonec, rozsévaje slovo Boží v Prusích, tento vezdejší život pro Krista šťastně zaměnil za mučednickou smrt v pátek dne 23.dubna 997“. Inu, takto „jdou dějiny“, ne papouškováním jednoduchých pravd. Nezapomínejme na to ve školách, a to nejen v hodinách dějepisu. Chce to jediné: dobrou vůli – a také znalosti a rozhled (co neznáte, o čem netušíte, že existuje ani náhodou na webu hledat nebudete).

            Hodně inspirace k přemýšlení najdete ve vynikající knížce perfektního Patrika Ouředníka žijícího od roku 1985 v Paříži – Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku. Končí příznačně: „V roce 1989 vymyslel jeden americký politolog teorii o konci dějin, podle které dějiny roku 1989 vlastně skončily, protože moderní věda a nové komunikační prostředky umožňují lidem žít v blahobytu a všeobecný blahobyt že je zárukou demokracie a ne naopak, jak si to kdysi mysleli osvícenci a humanisté. A občan že je vlastně spotřebitel a spotřebitel že je také občan a všechny formy společnosti že se vyvíjejí k liberální  demokracii a liberální demokracie zase povede k zániku všech autoritářských forem vlády a k politické a ekonomické svobodě a rovnosti a novému věku v lidských dějinách, který už ale nebude dějinný. Ale hodně lidí tu teorii neznalo a dál dělali dějiny, jako by se nechumelilo“. Chce se vám smát, nebo snad….Půjdete s tím pocitem do třídy?

 

ŠKRABÁNEK, P., McCORMICK, J. Pošetilosti a omyly v medicíně. Skeptický průvodce pro lékaře

                                                     i nebojácné pacienty. Praha: Nakladatelství Lidové noviny,1995.

                                                     ISBN  80-7106-129-8.

Kosmova kronika česká  Praha: Nakladatelství Svoboda, 1975.

OUŘEDNÍK, P.  Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku. Praha-Litomyšl: Paseka, 2001.

                                                 ISBN 80-7185-404-2.