Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Březen 2014

Nihil novi sub sole

          Se jménem spisovatele Václava Jamka jsem se setkala poprvé v 11.čísle časopisu Týden z roku 1995. Dnes už vím, že Václav Jamek, s kapku extravagantním pseudonymem Eberhardt Hauptbahnhof, je nejen česky a francouzsky píšící spisovatel, ale také básník, esejista, publicista a diplomat reprezentující Českou republiku v letech 1995 – 1998 jako kulturní rada v Paříži. Jeho frankofilství je pochopitelné, je absolventem slavného Carnotova lycea v Dijonu. Nepochybuji, že se Václav Jamek angažuje v záležitosti aktuálně diskutované další (ne)možnosti studia českých středoškoláků na ústavu spojovaném kromě jiných i se jménem Jiřího Voskovce. Václav Jamek je autor sršatý, tím spíš se možná podívám na souhrn jeho novinových článků vydaných pod titulem O patřičnosti v jazyce (1998), kde se ostře vymezil vůči jazykovým kodifikátorům.

             I já jsem byla tvrdě a hořce zasažena názorem Václava Jamka, který ve zmiňovaném časopise použil termín učitelka jako metaforu pro „….poučující postoj podprůměrného člověka, který neví, co neví“. Dost dlouho jsem se tou nemilosrdnou (neomalenou?) citací zaobírala. Už nevím, kde jsem po krátkém čase četla další názor téhož autora, který mě ale skutečně – jak se teď jazykově obnošeně říká – oslovil. Prohlásit ve druhé polovině devadesátých let „….ale já jsem žil i před rokem 1989“ bylo skoro  hrdinství. Když to vztáhnu k Jamkem neoblíbeným učitelkám, potažmo k předlistopadovému školství, od nás, kteří jsme ve školách před rokem 1989 působili, by v raných devadesátých letech takříkajíc pes kůrku nevzal, všechno bylo špatně! Do učitelů se tak snadno strefuje! Proč si to nechávají líbit? Vzpomeňme jen ty trapné plakáty s dojímavými výroky hlásících se školáků: Paní učitelko, už nám nemusíte lhát! Když to hodně zkonkretizuji, vzpomenu nedávného výroku mého kolegy, patřícího k nám třem, kteří jsme na katedře působili bez opory červené stranické knížky: „Co se nepodařilo ve školství zničit bolševikovi, podařilo se za posledních dvacet let“.

            Objevujeme objevené, prostě nihil novi sub sole, nic nového pod sluncem. To jsem si aktuálně připomněla u novinové přílohy věnované školství. V kalupu dohánění, co v daném časovém limitu dohnat nelze, se rojí rady, jak zlepšit úroveň maturitních písemných prací. Jejich laťka už je hodně nízko, přesto vyhlížíme výsledky s obavami. V dlouhodobějším konceptu by měla pomoci aktivita společnosti Věda nás baví. Přichází s myšlenkou školních časopisů jako vhodné platformy pro psaní. Vybízí proto k intenzivní podpoře těchto tiskovin, a to k tomu vytvořeným projektem PRESS Klub.

            Ta výzva mě přiměla hrábnout do stohů mých školních písemností. Je mezi nimi složka pěti čísel školního časopisu LOUDAL. Psali ho mí osmáci, jak jsem z textu vyčetla, od ledna do června 1984. Naprosto bez mého přičinění. Byli to hoši na rok pobývající na ZŠ pro vadně mluvící. Určení hoši je zcela na místě, protože inkriminovanou vadou řeči, která je na školu přivedla, trpí z velké části především mužské pokolení. Ta vada řeči nesmlouvavě poznamenala jejich mluvní projev, dnes by se hovořilo spíše o komunikační kompetenci. Neblahý odraz to zanechalo i na školní úspěšnosti, na školním prospěchu. Jedničkáři to rozhodně nebyli. Přesto je v časopise LOUDAL minimum pravopisných chyb, stylisticky by hoši „strčili do kapsy“ mnohé současné maturanty.

            Kde se název časopisu  – LOUDAL – vzal, netuším. Je psán – pro rok 1984 pochopitelně – na obyčejném psacím stroji. Přístup k tehdejší technice nebyl na internátní škole složitý, ale přece jen to vyžadovalo nějakou souhru s vychovateli nebo jiným personálem. Jednotlivá čísla časopisu jsou buď scvaknutá nebo děrovačkou vytvořenými otvory svázaná. Časopis nese hrdé označení INTERNÁTNÍ  MĚSÍČNÍK, v tiráži se dočteme, že tiskovinu vydává 8.třída, dále jméno šéfredaktora a adresu redakce a administrace, stojí za zaznamenání – krabice před 8.třídou.

            S časovými údaji je to trochu slabší, ale dá se odvodit, že 1.číslo LOUDALA vyšlo v lednu 1984. Je uvedeno vyjádřením redakce, které opíšu se vším všudy:

Vážení čtenáři!

Jelikož jsou to naše skromné novinářské začátky, moc bychom si přáli, aby se vám tento časopis líbil. Chceme, aby každému z vás přinesl smích, pohodu a občas i poučení. Nebudou zde samozřejmě chybět zprávy o mezinárodní situaci. Víme všichni, že je dosti vážná. Ale chceme propagovat to, co člověka vždy vyléčí – smích. Člověk někdy potřebuje něco napsat a můžeme vás ujistit, že to co budete v našem časopise číst, bude přímo od nás a ne z nějakého jiného časopisu. Takže na závěr jedno skromné přání – DOBROU  ZÁBAVU!   Redakce

Hnidopiši mohou v textu najít jednu, jedinou chybu (napovím jim – týká se  interpunkce).

            Na další straně čtu titulek Člověk nebo zvíře? (zase ta proklatá interpunkce, ale nešť!): Člověk je tvor, který má schopnost chodit vzpřímeně, mluvit, jíst a pracovat. Těmito vlastnostmi se liší od opice nebo koně. Prostě od zvířat. Vždy byl člověk opěván jako pán světa. Ale proč zrovna on? …Žánrově něco inklinujícího v dnešním pojetí k eseji.

            V každém čísle našli čtenáři rubriku Reklamní novinky. Zajímavý záběr! Volbou témat i dobovými konotacemi. Několik příkladů:

Lék proti nespavosti – LED ZEPPELIN – upadnete do hlubokého bezvědomí!

 

Z podpultového zboží: Obyčejná věcička, která zpříjemňuje člověku život – EXPORTNÍ ZÁCHODOVÝ PAPÍR VÁM DODAJÍ HARMANECKE PAPIERNE A SPOL!!!

 

Je vám těsno a úzko? Ano? K tomu, abyste byli zase fit, vám postačí pouze dvě věci:

50 halířů a městské WC!!!

 

„Pec nám spadla, pec nám spadla….“

Ve výstavbě ochotně pomohou POZEMNÍ STAVBY OSTRAVA!!!

 

„Hola , hoši, na palubu, třeba pluli jsme v záhubu….“

S ČEDOKEM do zahraničí!!!

Nedá mi, abych u poslední reklamní novinky nedodala, že užitý úryvek o hoších na palubě je částí písně Vstanou noví bojovníci, jejíž slova se stala titulem jedné z knih prezidenta Antonína Zápotockého.

            V četbě na pokračování – Dokonalá batolata – mám mezeru, protože mi chybí, nevím proč, druhé, únorové číslo časopisu LOUDAL. Tak aspoň ze 6.čísla závěr této sci-fi povídky:

„A sakra, to jsem se dostal do nějaké kaše“, řekl si polohlasem. Sedl si do křesla pro pilota. Díval se na budík. Najednou se mu zdálo, že vidí ještě jeden takový budík. „S tím Batolata nepočítali, že jsem chytřejší než oni. Chtějí mne tu uvěznit, naštěstí tady zapomněli odpojit náhradní směrovku. Hle, kyslíkových iontů je tam dost.Ale není tu klíč k zapalování“. Chvíli přemýšlel. Potom sáhl do kapsy své pracovní blůzy. Vytáhl měděný drátek. Zasunul ho do zástrčky pro zapalování. Otočil drátkem a uslyšel slabý zvuk. Šlápl na nějaký pedál. Byla to zpátečka. Okamžitě přehodil nohu na jiný pedál. Nebyl to pedál, ale páka pro vzlet. Zdeněk se vznesl s celým monstrem. Narazil na střechu z tvrdého bakelitu. Monstrum náraz nevydrželo. Zřítilo se na zem a rozsypalo se. Zdeněk byl mrtev. Batolata na sebe kývla a řekla si: „Zase jeden, co propadl touze po jiné planetě s roboty a lepším světě!“ Tak tedy končí sci-fi povídka z roku 1984 a z pera osmáka  - s trojkou z češtiny? To už si nepamatuji, ale jedničky se vzhledem k narušenému jazykovému citu a zákopům neznalostí vykopanými „díky“ vadě řeči v předešlých ročnících u nás moc nevyskytovaly.

  Březnové číslo má na titulní straně poznamenáno: Jelikož je Den učitelů, přejeme všem učitelům hodně zdraví a štěstí a připravili jsme jim malý dárek, který najdete na str.4. A na té straně jsou z fotografií vystřižené hlavičky několika učitelů s přikreslenými atributy podle výukových předmětů, kterým se pedagogové věnovali. Těm, kteří se tam pro nedostatek místa nebo nedostupnost fotografie nedostali, se redakce písemně omluvila.

            Ve čtvrtém čísle se objevily výsledky Interšarády, Vznikly na základě předešlé výzvy. Pro zajímavost vypíšu alespoň pořadí zpěvaček, které u žáků ZŠ pro vadně mluvící v roce 1984 zabodovaly: Zagorová, Gombitová, Janů, Filipová, Rottrová a na šestém místě shodně Linková, Zelenková, Hegerová, Vondráčková, Špinarová, Koubková. Zajímavý seznam, není-liž pravda?

             V květnovém čísle nemohla chybět báseň – pochopitelně milostná. Zabírá více než jednu stranu, na ukázku tedy alespoň začátek .Dál je to moc smutné, objeví se nemoc – a smrt.

Jednou jsi mi řekla

Miláčku neodcházej už nikdy ode mne,

chci být s tebou napořád.

Já zůstal.

            Nevzpomínám si, že by v první polovině osmdesátých let nějak zvlášť rezonovalo téma ekologie, neměli jsme ještě farmáře, po biopotravinách ani potuchy. Přesto se v dubnovém čísle LOUDALA – snad jako ohlas Dne země? – objevila povídka Člověk a strom. Začíná docela lyricky: „Dívka vyšla z domu. Kráčela v noční košilce stromovím k osamělému stromu, který stál stranou aleje. Listí tiše šumělo…..Dívka pod stromem usíná  a ve snu si se stromem povídá. Ten se jí svěřuje: „Lidé si neuvědomují,, že nás stromy a veškerou přírodu nezbytně potřebují. Nemilosrdně nás ničí, stejně jako zvířata. Nevím, jak dlouho ještě vydržím. Dnes jsem se doslechl o zítřejším vypouštění popílku z továrny. Jestli se to stane, zemřu“. Příběh nekončí dobře. Ale já i po letech stojím v tichém úžasu, koho jsem to učila.

           Tentýž autor mě  vytrhl ze zamyšlení krátkým textem publikovaným v předchozím čísle LOUDALA. Je nadepsán jednoduše – Hrušky. Stojí za ocitování: „Do třídy přichází soudružka. Nese tři balíky, ale já jsem zvlášť soustředěn na ten Romanův. Roman totiž říkal, že mu pošlou plakáty. Všichni se na něj sesypou. Za chvíli je mám prohlédnuty a teď sedím a přemýšlím. Máme totiž za domácí úkol napsat subjektivně zabarvený popis. Nevím, co mám napsat. Jediné, co právě vím, je, že Roman má v balíku hrušky. A tak beru jednu a chroustám. Stále mě nic nenapadá. Beru druhou a pořád nic. Beru třetí a v hlavě mám vymeteno. A náhle jsem osvícen. Beru tužku a papír a píšu to, co jste si právě přečetli“. Klobouk dolů! Mistrovské dílko! Když pomyslím na všechny ty tlachavé texty a duchaprázdné rozhovory s nejrůznějšími „celebritami“….

  V červnovém čísle čtu na poslední stránce:

Vážení čtenáři!

Končí školní rok a s ním i náš časopis LOUDAL. Snažili jsme se v něm rozdat všem dobrou náladu, smích, ale také trochu melancholie. Jsme vděčni všem, komu se náš časopis líbil, kdo ho četl, komu se stal dobrým přítelem.

            Ke konci školního roku však také patří rozloučení se s.učitely. Měli jsme je rádi. Nejen za to, jaké nám dali známky. Ale i za jejich přístup k nám. Snad bude na místě,když všem poděkujeme za vytrvalost, snahu a obětavost. Nevyjímáme z toho s.vychovatele. Také jim patří náš dík.

            Osmáci letošní rok končí základní školní docházku. Odcházejí do života. Každý svým vlastním krokem. A proto přejeme všem osmákům úspěchy v další školní činnosti a aby se jim splnily všechny jejich sny.

OSMÁ TŘÍDO! POMALU A POTICHU DO ŽIVOTA ODCHOD!     Redakce Loudala

            Schovávám složku s čísly školního časopisu, jehož čtení mě znovu překvapilo a potěšilo. Psali jste dobře (a s minimem chyb, které jsem kvůli autenticitě textu ponechala). Byli jste bezvadní, kluci i ta hrstka děvčat, se kterými jsem se v té škole potkala. O některých vím, kam jste zatím došli. Občas se ozývají další. Třeba minulý týden Petr, jenž mi s poděkováním poslal sken dopisu, který jsem jeho mamince napsala – nastojte! – 28.června 1966!

            Odešla jsem z té školy několik měsíců po přispěvatelích a šéfredaktoru LOUDALA na výzvu pedagogické fakulty. Když jsem se po předchozí zkušenosti ohradila, že ale nejsem členkou KSČ, dostalo se mi odpovědi: „To nevadí, my už máme tak silnou stranickou buňku, že si vás můžeme dovolit!“ A tak si mě na fakultě dovolovali až do roku 2011.

             Myslím, že při četbě časopisu, který jste vydávali, při všech těch vzpomínkách na školu, na v naše výlety do Prahy, na vítězství v literární soutěži – a mohla bych pokračovat – se musím ohradit proti někdy až křečovitým a tím rozhodně kontraproduktivním odsudkům toho, jak a co se dělo a jak pracovali učitelé v našich školách před rokem 1989. Má pravdu spisovatel Václav Jamek: žili jsme i před rokem 1989. Nelehce, s obtížemi, ale většina z nás podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.


Přijít k hotovému

          Spěchajíc podvečerní ulicí už už jsem chtěla ty dva mladé muže – tak kolem třicítky – předejít, když….Podvědomě jsem zaslechla, jak ten první rozhorleně říká: „Jenom jedinkrát jsem byl na dětským tréninku, víckrát už nikdy ne! Jednak tam nemáš žádnou autoritu a hned taky poznáš, který děcko to baví a který ne!“ Zřejmě trenéři (koučové?) nějakého dětského družstva, oddílu, v podstatě pozice hodně blízká učiteli – dejme tomu – na základní škole. „Tož tak si to představujete, holenkové“, reagovala jsem v duchu pokračujíc v chůzi. „Přijít k hotovému se vám zachtělo. Nezasít, přesto a jenom sklízet. Přijít k dětem s představou své neomylnosti a nepostradatelnosti, přehlédnout situaci s rozhodnutím bezpracně zvítězit. Zvítězit – v realitě zavelet, setřít ty, kteří vaši genialitu hned nepochopí nebo neocení, v lepším případě jen sbírat plody toho, co jste vlastně sami ani nezaseli!“

            Pořád ta stará vrchnostenská písnička! Přijdu, blahosklonně sdělím svá moudra, nějakou motivací či metodikou se nezabývaje a -  „doma se to naučte“! Jsem zásadním dlouholetým odpůrcem toho, aby se rodiče s dětmi doma učili a také jsem tuto ideu ve své rodičovské i učitelské praxi důsledně (s úspěchem) realizovala. Rodičovská role spočívá v kontrole plnění zadaných úkolů, každodenního dění ve škole….Má-li se rodič s dítětem doma učit, je vlastně nejen vmanipulován do role učitele, ale především postaven učiteli na roveň. K čemu potom pan učitel ve škole je, když ho doma může – má – rovnocenně zastoupit někdo z rodiny, matka, otec, babička, starší sourozenec ?

            Jádro pudla ve školní práci vidím v motivaci. Vyjadřovala jsem se k tomu mnohokrát. Například v časopise Moderní vyučování ( 9/2004) v ohlasu na článek Roberta Čapka Povolání učitel aneb Jak nevyhořet. Uvedu jen úryvkovitě: „Co mě zaráží, jsou nářky nad setkáváním s neukázněnými a nemotivovanými žáky…Tak pozor! Mám snad jako učitelka vcházet do třídy v očekávání, že budu nadšeně vítána rozdychtěnými, vysoce motivovanými a tím pádem i uvědoměle ukázněnými žáky? Takoví by se pravděpodobně domohli jistého stupně vzdělání (a vychování) i beze mě.…základem úspěchu ve škole (žáků i učitelů) je motivace. Mám takovou průpovídku, že zmotivujete-li žactvo, naučí se vám i Maryčku Magdonovu pozpátku (ne že bych po tom toužila!). A dodávám: motivujete především svou osobností, svým přístupem k problémům, k okolí, k životu…..učitel má být osobnost, což neodvisí od pohlaví ani věku. Největší půvab a síla je v přirozenosti, učitel má být přirozený, otevřený. Pak ho „začnou brát“ i ti –moravsky řečeno – třídní grázlíci….Stálo by za to zamyslet se nad slovy velkého českého herce (původně učitele) Karla Högera: Jen ta práce člověka namáhá, která ho nudí nebo kterou neumí….Svým studentkám i studentům na pedagogické fakultě se snažím – porůznu a co nejméně učitelsky – předávat pár životem nabytých (snad) mouder:

- vyhýbejte se sborovně, tam někteří budou chtít zpacifikovat váš zápal a nadšení, nedejte se, vydržte (bude to trvat možná i nějaký ten rok, ale žáci vám to v dalších letech bohatě vynahradí)

- určitě se budete setkávat s problémy, ale pamatujte na Rochefoucaulda: Dokázali bychom víc, kdybychom se méně snažili vytvářet vhodné situace a spíše vhodně využili těch, které se vytvořily samy

- buďte egoisté, myslete na sebe, připravujte se na vyučování, aby vás to učení bavilo, přípravy nejsou pro inspektora, ale pro vás, přemýšlejte, JAK budete učit (metody, formy), ne CO budete učit (to snad umíte)

- nikdy nezaujmete všechny ve třídě, ale snažte se, aby těch podchycených bylo co nejvíce, příště vám možná pomůžou s ostatními

- dnes se to nepovedlo, nevadí, Francouzi říkají: Demain sera un autre jour (zítra bude jinak)

- mějte stále pohotově učitelská „tykadélka“ – vnímejte, co se děje kolem vás, co říkají a dělají vaši žáci, vítejte dialog, reagujte, žijte, neživořte! Poznáte, že platí Gorkého slova: Když je práce potěšením, je i život štěstím – a to i v dnešní době, kdy prý je naše představa štěstí čím dál slabomyslnější.

            K otázce motivace ve školní práci jsem se vyjádřila již v ohlasu na článek Učitel jako profesionál (Obecná/občanská škola 4/95), z něhož vyjímám: „Zásadní problém vidím především v motivaci vychovávaných a vzdělávaných.Učitel motivuje především svou osobností, tím, jak na žáky působí. Zapomeneme na 90% toho, co jsme si v lavicích více či méně vtloukali do hlavy. Ale nezapomínáme na atmosféru, kterou ten který učitel ve třídě vytvářel a šířil. V paměti uchováváme ty tvrdší a neústupnější, kteří po nás něco požadovali. Teprve později chápeme, že tím kladli vyšší nároky sami na sebe…..problém není v tom, co po dětech chtít, ale jak to po nich chtít.

            Slovy do vlastních řad jsem se připojila v Učitelských novinách (9/1997) k článku psychologa Václava Mertina (Přísněji na učitele): „Skutečně musíme začít od sebe, kolegové! Větší nároky na sebe samé nás opravňují k vyšším nárokům na děti. Nejsou to samí babinští! Jen odpovídají, jak se do lesa volá. Potřebují učitele vzdělané, vstřícné a otevřené lidem, světu. Sluníčko každý den nesvítí, každá vyučovací hodina se nevydaří (při sebelepší přípravě – máte ji?), ve vzpomínkách uvíznou hřejivé střípky těch vzácnějších, lepších chvil. Přesto nezbývá než souhlasit s Davidem Fontanou (Psychologie ve školní praxi, Portál 1997), že vyučovací hodina je společenským setkáním. My učitelé jsme v tom setkání hostiteli, žáčci, žáci, studenti jsou našimi hosty. Chovejme se podle toho.“

 Uplynulo hodně doby od napsání článků, jejichž úryvky jsem uvedla. Co dodat? Snad ještě jedna citace, pro učitele i pro ty dva rozhorlené mladé muže, jejichž rozhovor jsem zaslechla na ulici. V přednášce Jak pracovat? (1898) TGM kromě jiného poznamenal: „ Tak tedy žádné smetánkování (rozuměj: jen povrchně vyslechnout zajímavosti, zvláštnosti) a ať to myšlení pěkně bolí“. Koho? Žáky? Učitele? Cui bono?


Děje se něco?

          Věřme, že náhodní čtenáři nebo i ti, co se o dění kolem sebe hlouběji nezajímají, si budou moci po nějakém čase, po roce, po létech bez povzdechu přečíst sloupek redaktora Lidových novin Petra Kamberského. Ten informuje o jednání evropského parlamentu, který v posledních únorových dnech řešil – citováno – zlepšení služeb cestujícím na železnici, lepší informace, ochranu a poradenství klientům v pojišťovnictví, plány, které mají odradit mladé lidi od kouření, a systém tísňového volání e-call z aut.

         Ta časová shoda – poslední únorové dny – mě ve spojitosti s událostmi na Ukrajině vrátila zpět, k našemu nedávno vzpomínanému výročí „února“1948. Tehdy někteří z angažovaných demokratických ministrů situaci podcenili natolik, že v rozhodujících dnech vládní krize odjeli na hory lyžovat či se oddávali jiným soukromým radovánkám. A jak se lze dočíst v knize amerického politologa českého původu Igora Lukeše, také velvyslanec USA v Československu se plně zaobíral svými soukromými obchodními aktivitami, na nějakou znepokojivou depeši ani nepomýšleje.

         Když jsme si to smutné výročí v intencích trendové orální historie chtěli připomenout na setkání Regionálního centra pro oběti nacismu a mezigenerační dialog, rozvinula se nečekaně bohatá rozprava. S vlastními zážitky přišli ti skutečně „dříve narození“. Mně, která jsem vzpomínané dny a dobu trávila ještě ve školních škamnách, přispěchala na pomoc náhoda v podobě opravdu neskutečně nahodile objevené knížky v městské knihovně – 1948: Vítězný únor. Cesta k převratu (1). K připomenutí smutně proslulého Zdeňka Fierlingera (1891 – 1976) jsem tu knížku nepotřebovala. Je pochovaný spolu se svým sportem  proslaveným synovcem Evženem Rosickým na olomouckém hřbitově hned kousek nalevo od ústřední kaple. Nalezl tak poslední útočiště ve své rodné Olomouci, kde jeho otec učil na obchodní akademii. Zdeněk Fierlinger byl v pohnutých dnech února 1948 po bohaté diplomatické kariéře členem Československé sociálně demokratické strany, od března do června 1948 dokonce jejím předsedou. To již otevřeně usiloval o sloučení sociální demokracie s KSČ. Dnes je zřejmé, že podvratně – jako Stalinův agent – usiloval o totéž dávno předtím. Dlouhá léta patřil k nejdůvěrnějším přátelům jinak emočně chladného Edvarda (původně Eduarda) Beneše. Jejich přátelství bylo stvrzeno vybudováním sousedících rodinných sídel v Sezimově Ústí podle architektonických návrhů Fierlingerova bratra. V posledních měsících svého života se na adresu bývalého „přítele“ prezident Beneš vyjádřil mnohem tvrději, než vyzněl Caesarův podiv: I ty ,Brute?

         Krátce jsme si z medailonků knížky o únoru 1948 osvěžili pohled na další aktéry oněch událostí. Patřil k nim kupříkladu Prokop Drtina (1900- 1980), od roku 1936 osobní tajemník prezidenta Beneše. Za války v londýnském exilu byl Benešovým politickým tajemníkem a pod pseudonymem Pavel Svatý komentoval české vysílání BBC. Od listopadu 1945 zastával post ministra spravedlnosti. Po únoru 1948 se neúspěšně pokusil o sebevraždu. V roce 1953 byl po pěti letech vyšetřovací vazby odsouzen k 15 letům vězení. Zajímavá fakta k tomu podává Jiří Gruša (jeden z našich bohužel krátkodobých polistopadových ministrů školství) v knížce Beneš jako Rakušan (2) O schopnosti českých čtenářů ocenit nejen faktografii, ale také jazykové mistrovství Jiřího Gruši svědčí okolnost, že hlad čtenářů musel být saturován hned dvojím dotiskem. V úvodní kapitole čteme: „Když jsem v létě roku 1970 měl možnost rozmlouvat s Prokopem Drtinou, zarazila mě jeho nevraživost k poúnorovému Benešovi. Zatímco pro prezidentovo chování kolem Mnichova hledal omluvné argumenty, Únor 1948 byl konec české demokracie, zaviněný nedostatkem jeho kuráže. Udivila mě především jedna věta: „Beneš mne ale varoval. V pětačtyřicátém mi řekl: na politickém postu vám nebudu moci pomoci“. A také když ho Drtinova manželka prosila o pomoc (Drtina byl po pokusu o sebevraždu zatčen a Beneš ještě v úřadě), nehnul ani prstem. Znamenalo to prostě, že prezident měl dvojí morální metr ,a že etika nebyla politika.To mi pak po letech potvrdil i Václav Černý při našich setkáních u stolu přátel v kavárně Slavia. Kdykoli padlo jméno Beneš, mávl rukou anebo vyprávěl, jak se s ním sešel na jaře roku 1948 jako s depresivním a devalvovaným mužíčkem. Život v pravdě není život v iluzi, ale bojovná existence. Kdo se obelhává, ten ho často ztrácí“.

       V knížce o únoru 1948 jsme se podívali ještě na dva medailonky. První patřil Bohumilu Laušmanovi (1903 – 1963), sociálnímu demokratovi, který nejprve sdílel Fierlingerovo stanovisko a představy o sbližování sociální demokracie s komunisty. Politické důsledky únoru 1948 ještě mohla odvrátit dodatečná demise sociálně demokratických poslanců, kteří však z rozhodnutí prokomunistické levice ve své straně nakonec neodstoupili. Přesto byla Lušmanova politická kariéra velmi krátkodechá. Již v červnu 1948 vládní funkci opustil a v roce 1949 emigroval. Z Rakouska ho na Štědrý den 1953 unesli agenti StB, byl odsouzen k 17 letům vězení, kde v roce 1963 za velmi nejasných okolností zemřel.

      Poslední, koho jsme si připomenuli, byl celkem zapomenutý Václav Nosek (1892 -1955), komunistický politik, od skončení války tvrdě se podílející na nastolování komunistického režimu. Dá se říci, že právě jeho aktivity posilování bezpečnostních složek ve prospěch KSČ byly jakousi roznětkou událostí února 1948. Není bez významu, že Václav Nosek se po únoru stal důležitým ministrem Gottwaldovy vlády – ministrem vnitra.

        Kořeny politických změn v poválečném Československu je však třeba hledat především ve výsledku parlamentních voleb v květnu 1946. Smutně zopakujme, že v českých zemích tehdy obdrželi komunisté 40,2% všech voličských hlasů, téměř s polovičním propadem (23,7%) za nimi pokulhávali národní socialisté, ČSSD získalo pouhých 15,6% hlasů. Čím a jak to omluvit, vysvětlit – ponechejme historikům, současníkům pak jako memento a varování k zamyšlení.

            Nečekala jsem, že v knížce o únorových událostech roku 1948 vydané před několika měsíci najdu tolik regionálních prvků. Jeden jsme nemohli opomenout. Ocitáme se ve vesnici blízko Olomouce. Cituji: Krčmaňský případ se týkal pokusu o atentát na ministry P. Zenkla, J. Masaryka a P. Drtinu, kterým byla dne 10. září 1947 doručena krabička s výbušninou. Ministr Drtina podal trestní oznámení a žádal vyšetření případu. Následně se rozběhlo policejní pátrání, které ovšem nic neprokázalo (policie ani neměla na řádném vyšetření případu zájem, naopak se snažila vyšetřování svést na falešnou stopu ). Naproti tomu ministr Drtina podal 21. ledna 1948 v poslanecké sněmovně následující vysvětlení: „Na základě přiznání některých obviněných zjistilo státní zastupitelství v Olomouci, že tři krabičky byly vyrobeny na žádost domovníka krajského sekretariátu KSČ v Olomouci Aloise Zapletala v Krčmani. Krabičky vyrobil stolař Jan Kopka se svým učněm. Zapletal s Kopkou se chlubili, že ministrům pošlou krabice na mouku, která je nestravitelná. Kopkova vina byla prokázána i díky jeho vlastnímu přiznání a  přiznání dalších osob zapletených do události. I přesto však ministr vnitra (komunista Nosek) rozkázal Kopku propustit na svobodu. Během vyšetřování bylo nalezeno velké množství zbraní (samopaly, ruční granáty, těžký kulomet, náboje atd.) u Vladimíra Opluštila z Olomouce. Zbraně původně pocházely z olomouckého sekretariátu KSČ. Na příkaz komunistického poslance Jaroslava Sosnára je do tohoto úkrytu přivezl za účelem pozdějšího použití Alois Zapletal“.

            Po únoru chtěli komunisté z případu vyrobit politický proces, jehož cílem mělo být prokázání protikomunistického puče organizovaného národními socialisty. Významně se na tomto „případu“ podílel ministr spravedlnosti Alexej Čepička (později Gottwaldův zeť), byl předsedou olomouckého KV KSČ. Dva pracovníci justice, Z.Marjanko a L.Loveček, kteří se na vyšetřování případu podíleli, nakonec zemřeli ve vězení. Třetí z vyšetřovatelů F.Doležel byl doživotně poznamenán pobytem v komunistickém kriminále.

            Pokoutné pokusy o zneužívání silových složek, především Sboru národní bezpečnosti (SNB) nabyly takového rozsahu, že měly být projednávány na vládní úrovni v prvních týdnech února 1948. Jednání bylo ze strany komunistů bojkotováno, což v podstatě vedlo některé poslance a ministry demokratických stran k úvahám o demisi vlády, čímž mělo být nepříznivým změnám zabráněno. Jak víme, k demisi se nakonec neodhodlal takový počet ministrů, aby vláda padla a mohlo být proto přistoupeno ke konstrukci vlády nové,pouze doplněné podle Gottwaldových představ.

         Zajímavé je svědectví poslance Josefa Lesáka ze dne 23.února 1948: Já jsem tehdy řekl prezidentovi, že nám stačí naznačit. V případě, že si bude myslet, že bude ohrožena demokracie, bezpečnost nebo nezávislost republiky, stačí pokyn a my jej půjdeme bránit. Třeba holýma rukama. Na konci audience mi prezident řekl: „Buďte klidní a vyřiďte všem, že mám situaci pevně v rukou. V Československu bude zachována demokracie v intencích Masarykových a mých, se všemi stranami se dohodneme“. To byl konec audience. Vyšli jsme do předsíně. Přistoupil ke mně kancléř Smutný a řekl: „Pane poslanče, doporučuji vám, abyste netrval na zápisu vaší audience do hradního protokolu. Musel bych tam uvést plná jména vás všech, musel bych tam ocitovat vaše oslovení prezidenta a jeho odpověď. Vy jste chráněn poslaneckou imunitou, ale pro vaše přátele by to mohlo mít nedozírné následky“. Samozřejmě jsem souhlasil.

            Další svědectví o v Nerudově ulici rozehnaném průvodu vysokoškolských studentů směřujících na Hrad ujistit prezidenta Beneše o pevné podpoře, podává jeden ze zúčastněných – Jiří Ješ (1926 -2011). Svou účast v protestním pochodu vysokoškoláků a pozdější pokus o přechod státní hranice odpykal Jiří Ješ v komunistickém vězení. Já ho již pamatuji jako nesmírně kultivovaného publicistu, na jehož rozhlasové komentáře na podvečerní páteční Svobodné Evropě jsem vždy ráda čekávala. Po listopadu 1989 byl Jiří Ješ krátkodobě poradcem prezidenta Havla, z kteréžto funkce podle sdělení, které jsem na jedné z jeho přednášek osobně vyslechla, velmi rád a rychle „vycouval“. Důvody přímo nespecifikoval, ale netajil se například s tím, že produkce skupiny The Plastic People of the Universe nebyla zrovna jeho „šálkem čaje“

         Podstatnou tečku za událostmi února 1948 zachytil Jiří Ješ v komentáři vysílaném v březnu 2006 (3): Hlavní událostí, která se spojuje se dnem 10.března 1948, je dosud plně neobjasněná smrt ministra Jana Masaryka. V jejím stínu tak zůstává událost politicky možná ještě důležitější. Na ten den bylo totiž konečně svoláno Ústavodárné národní shromáždění vzešlé z květnových voleb roku 1946, které se poprvé mělo zabývat tím, co se v naší zemi událo v předcházejících třech týdnech. Během takzvaných únorových událostí totiž komunisté učinili všechno pro to, aby se zrušilo zasedání Poslanecké sněmovny řádně svolané ještě před krizí na 24. února….Stál jsem tehdy před vraty budovy někdejší Peněžní burzy, kde parlament sídlil a kde dnes působí Rádio Svobodná Evropa (Praha – Vinohrady, Dykova 14), a z hloučku poslanců, kteří se na plánovanou schůzi dostavili, jsem zaslechl větu: „Tak to je konec, pánové“. Ano, byl to faktický konec demokracie na nekonečných dvaačtyřicet let, ale nebyl to ještě konec ústavněprávní. Ten si vítězní komunisté naplánovali se značným odstupem až na 10.března , kdy – jak se domnívali – bude už situace poněkud uklidněná. Zřejmě netušili, co se toho rána stane. Zdá se, že smrt Jana Masaryka – ať už to byla vražda, nebo sebevražda – šla jaksi neočekávaně přes jejich hlavu. Ale i když například v knize Dramatické dny února 1948 vydané za normalizace se předstírá, že sněmovna jen nadšeně aklamovala Gottwaldův vítězný projev, všechna líčení očitých svědků se shodují v tom, že atmosféra v sále byla zcela pod dojmem ranní události v Černínském paláci. Zdá se však, že převládajícím činitelem byl až panický strach, který ovládl nekomunistické poslance . Pravda, ze třísetčlenného sboru bylo přítomno jen asi 230 osob, ale i tak pro novou Gottwaldovu vládu kromě 106 komunistických hlasovalo i 124 poslanců nekomunistických, čímž bylo dosaženo více než dvoutřetinové většiny z celkového počtu. Komunistický převrat tím byl i právně zpečetěn, aniž se ozval jediný protestní hlas, který by byl využil tohoto stále ještě reprezentativního a imunitou chráněného shromáždění. I tak je nutno vyzdvihnout, že právě na ten den demonstrativně načasovala svou rezignaci na poslanecký mandát Milada Horáková, čímž dala najevo svůj nesouhlas a nezpronevěřila se důvěře svých voličů. Jinak ovšem – jakkoli nebylo asi v moci vnitřních protikomunistických sil zabránit rozšíření Stalinovy říše až k našim západním hranicím – to absolutní podlehnutí strachu bez jediného hlesu odporu by i dnes ještě mělo varovat.

         Zbývalo jen z knížky o únoru 1948 dodat, že v těch dnech obdržela Gottwaldova „rekonstruovaná“ vláda celkem 5 327 jásavých a souhlasných rezolucí ze všech koutů naší vlasti. Co bylo proti tomu oněch ubohých 150 nesouhlasných? Co zbývalo – zbývá? Zazpívat si tehdy oblíbenou píseň na text básníka, jehož jméno nechci vzpomínat: Teď když máme, co jsme chtěli…..

     Až přiměřeným způsobem podnítíte zájem svých žáků, studentů nebo i vlastních dětí, budete jim umět odpovědět, čím vlastně tzv. Únor 1948 byl? Naposledy jsme nahlédli do zmiňované knížky (1):Prvním a nejčastěji užívaným pojmem v souvislosti s únorovými událostmi je puč. Tento výraz je obvykle definován jako: násilné svržení legitimní vlády a převzetí moci ve státě, přičemž toto je provedeno malou organizovanou skupinou osob bez účasti a podpory lidových mas.

Často se objevuje pojem převrat, který je někdy uváděn jako synonymum slova puč. Podle Marka Bankowicze představuje státní převrat nezákonné svržení existující politické moci malou skupinou spiklenců, kteří využívají strategii náhlého ovládnutí neuralgických státních institucí a zařízení, a je provázeno násilím nebo hrozbou jeho užití. Je dílem konspirátorů, nejedná se tedy o politickou změnu vynucenou masovými společenskými vystoupeními.

            Dalším výrazem, který je, nebo spíše byl, pro únorové události používán, je revoluce. Ta je v politickém smyslu slova charakterizována jako zásadní změna, převrat společenského řádu, často formou ozbrojeného povstání.

            Takže, jakým způsobem se dostala KSČ v únoru 1948 k moci? Z určitého úhlu pohledu je možné říci, že se jednalo o legitimní akt uskutečněný v souladu s tehdejší československou ústavou.Komunistická strana skutečně v roce 1946 vyhrála parlamentní volby a po právu byla nejsilněji zastoupena ve vládě. Stejně tak i vlastní doplnění vlády novými ministry, kteří nahradili odstoupivší zástupce tří nekomunistických stran, by samo o sobě nemuselo být problémem. Je skutečností, že v únoru 1948 podalo demisi 12 ministrů (později ještě 2) z 26. Nebyla jich tedy zpočátku většina, a tudíž vláda mohla být doplněna a rekonstruována. Pokud bychom posuzovali pouze tuto stránku věci, museli bychom uznat, že vše proběhlo v souladu s ústavou, tedy legálně.

          Nabízí se jiná stránka posouzení? V širším kontextu a souvislostech lze hovořit o nelegálním postupu, především předchozím dlouhodobém užívání nelegitimních prostředků (jako příklad je uváděna  krčmaňská aféra) a působení ve smyslu ovládnutí bezpečnostních složek ve státě.

Abychom nekončili tak smutně a v nezvratných pochybách, zalistovali jsme ještě v jedné z aktuálně úspěšných publikací, vlastně shrnující, co nám únor 1948 taky přinesl. Jedná se o knížku nedávno prodávanou i s dobovou síťovkou – Retro ČS – Co bylo (a nebylo) za reálného socialismu (4). Ne vždy jen se vzpomínkovým optimismem jsme porovnávali tehdejší a dnešní chleba, jogurty, socialistický „šunkáč“ – gothaj (obsahoval prý až osmdesát procent jakostního masa!), povzdechli nad zničeným cukrovarnictvím (nám na Hané zvlášť citelném), ale skončili vesele anekdotami populárního „rádia Jerevan“, které mělo odpověď na všechno.Dotaz posluchače: Slyšel jsem, že v Leningradě bylo maso, bude také v Moskvě? Odpověď rádia: Ano, výstava je putovní.

          Námitky, že časově přicházím „s křížkem po funuse“, kam s únorem, vždyť už je březen! – odmítám. Opakovaně se lká nad výukou dějepisu, historie, zejména té poválečné. Podávají se nové a nové granty na vytváření (opisování?) zaručeně kvalitních, (mnohdy strnule akademických)příruček pro výuku naší novodobé historie. Jak vidět, stačí rozhlédnout se, „vyzobávat“ fakta  z existujících dokumentů a knih, vhodně je vkládat do učiva, aktualizovat, porovnávat, diskutovat… Bez ohledu na roční dobu, aktuální, doporučované a zrovna médii do omrzení vágně omílané výročí, bez vhledu, zaujetí, snahy po poznání…Kde vůle, tam cesta.

 

  1. ČAPKA, F., LUNEROVÁ, J.  1948: Vítězný únor. Cesta k převratu. Brno: Edika, 2012.

                                                    ISBN 978-80-264-0089-9.

  1. GRUŠA, J.  Beneš jako Rakušan  Brno. Barrister and Principal, 2011.

                                             ISBN 978-80-87474-12-9.  

  1.  Hovořil Jiří Ješ. Rozhlasové komentáře z let 2003 – 2006.

                                             Praha: Radioservis, a.s. , 2007. ISBN 978-80-86212-06-7.

  1.   PETROV, M. Retro ČS. Co bylo (a nebylo) za reálného socialismu.

                                              Brno: Jota, s.r.o., 2013. ISBN 978-80-7462-422-3.