Poločas rozpadu

         Snad jsem se nepřeslechla a ta rozhlasová zpráva je pravdivá: u každé školy by mělo být do několika let centrum předškolního vzdělávání. Konečně ! S učitelkami z „mateřinek“ (mateřských škol) se setkávám často a ráda. Jestli se jim něčeho nedostává, tak je to sebevědomí. Profesně i lidsky. Přicházejí s dětmi do kontaktu v tom nejtvárnějším věku, říkávám jim – s omluvou – že mají v rukou ten nejcennější „materiál“. A ptávám se, proč se víc neprosazují, nedávají o sobě víc vědět. „Když my máme jenom středoškolské vzdělání…“, pípla v odpověď na mé hartusení jedna z paní učitelek. Ta námitka už neobstojí, učitelky mateřských škol získávají v současnosti různými formami i vysokoškolské vzdělání. Jen si je třeba přát, aby bylo skutečně něčím navíc, ne pouhým omíláním pouček a definic. Děti předškolního věku potřebují paní učitelky vzdělané, vědoucí, ne pouze – v tom hloupém slova smyslu – hodné. Tady se chce zopakovat slova TGM: „Víte, hodnýma lidma by člověk zastavil Vltavu. Hodných lidí je moc. Ale jsou to obyčejně slaboši a jsou to lenoši a my potřebujeme energické lidi, výkonné lidi“.

            Abych nezůstala pozadu, vydala jsem se po letech zakoupit Mateřídoušku. Zjistivši, že je určena dětem od sedmi let, obrátila jsem pozornost ke Sluníčku. „Vychází ještě?“ ptala jsem se paní trafikantky. Samozřejmě, překvapivě – jak ten čas letí! – už 40. ročníkem. Zakoupené číslo časopisu bylo chytře monotematické, s podtitulem Hrajeme si s hudbou. Jeho stránky – radost pohledět! A také podnět k zamyšlení: s termínem předškolní věk (rozuměj 3 – 6 let) už nevystačíme, uvážlivější je plynulý přechod až do osmi let věku. Časopis Sluníčko to respektuje. Děti rozhodně nepodceňuje, ani z něho neční falešně starostlivá obava z jejich přetěžování. Paní učitelky bezpochyby rozpoznají, která ze stránek má podpořit rozvoj zrakového vnímání (příprava na čtení), která grafomotoriku (příprava na psaní), k čemu jsou vystřihovánky (rozvoj jemné motoriky) atd. Co takhle na to upozornit maminky dětí? Ne připíchnutím stránky časopisu na vývěsku, to prosím ne! Vždyť v šatně školičky se vždycky tak spěchá! Přímý kontakt je lepší. Účinnější. Navíc otevře mnohým rodičům oči: ta paní učitelka je ale chytrá, neslouží jenom jako plot k hlídání našeho kluka, není zde proto, aby mu utřela nos, zastrčila košilku a nalila polívku.

            Na adresu Sluníčka také jeden kritický postřeh. Ještě si pamatuju, že my, moravská děcka, jsme do školy chodily s aktovkou na zádech, nikdy ne se školní brašnou jako naši čeští souputníci. Teď už je to jedno, protože všichni školáci v Česku putují za vzděláním s batohy na zádech. Tak nevím, který obrázek budou zvídavá dítka přiřazovat k písmenku A, nabízenou školní aktovku neznajíce (jinak to nevychází, vyzkoušela jsem!). podobně je tomu s obrázkem lahvičky inkoustu, kaňky v sešitech už dnešní školáci opravdu nedělají, ani nemohou. Důrazné příklady věkového ustrnutí dospěláků – myslíme na to vždycky dostatečně, uvědomujeme si?

            Pojem hra patří k nejfrekventovanějším slovům našeho současného školství. Hru však často vnímáme a vykládáme pokřiveně a bohužel tím neblaze směrujeme vztah dětí k dalšímu vzdělávání a učení. Sluníčko se v době, kdy je všechno „o komunikaci“ nebojí hrát se slovy, jít po smyslu idiomů, přísloví, rčení či pořekadel. Vzácný jev v čase komunikačního marasmu a zplanění, na rozvíjení jazykového citu dětí se myslívá málokdy.

            V jednom ze svých posledních televizních vystoupení pan profesor Matějček vyslovil názor, že to, čím jsme, si asi ze 70% přinášíme na svět. Ale hodně potom záleží, jak s tímto vkladem prostředí – pěkně vyjádřeno – dál hospodaří. V předlistopadových dobách jsme se učili, že výchova je záměrný proces. To jsme úlohu vychovatelů (učitelů i rodičů) silně přeceňovali. Ale neměli bychom se ocitat na druhém břehu. Přejme už dnešním batolatům, aby se zamýšlená centra předškolního vzdělávání co nejdříve stala realitou. A na adresu paní učitelek mateřských škol dodejme, že tato skutečnost pro ně bude mimořádnou příležitostí a – jak se dnes rádo říká – také výzvou.

          Tak, tady končí můj text  napsaný v srpnu 2007 a posléze uveřejněný v časopise Moderní vyučování. Proč se k němu po necelých sedmi letech vracím? Ne kvůli zamýšleným centrům, která zůstala v oblasti snů. Vracím se ze zvědavosti. Podíváš se, říkám si, jak a kam se takový časopis za krátké časové údobí posunul. A to jsem skutečně hleděla! Na cestách „žlutými autobusy“ si můžete krátit chvíli nabízenými tiskovinami. Já jsem zvolila Mateřídoušku (Sluníčko v nabídce nebylo). Zopakuji, že Mateřídouška je uváděna jako časopis pro děti od 7 let. Horní věková hranice zůstává pochopitelně neuzavřena, ale pochybuji, že by po Mateřídoušce sáhlo víc dětí starších osmi, devíti let.

            Po svém zvyku každé čtivo nejprve zběžně prolistuji. Na první pohled mě inkriminované číslo Mateřídoušky zarazilo svým výtvarným pojetím, lze-li v takové změti o výtvarnu vůbec uvažovat. Nešť, třeba to dnešním dětem vyhovuje, uklidňuji se. Ale jako rodiče či učitele by mě rozhodně nenechala v klidu přemíra reklam a hlavně jejich pojetí. Vím, že časopisy musejí z něčeho žít. Tak tedy aspoň věku přiměřeně, prosím. Je potřeba sedmileté holčičky ponoukat na stránce nadepsané „Moje vášeň“ nalepovacími nehty, které „ budou ladit s její kamarádkou Bratz“ ? Pominu všechny „nové modely Chichi Love“, na jiné stránce „nekonečné možnosti nekonečné zábavy“ s příšerkami „Disney INFINITY“. Takříkajíc bych spolkla i lákadlo na soutěž o „šmoulí legrácky“ s vyhlídkou na sladkou odměnu. Co však určitě „nedám“ (v současném jazykovém modu), to je inzerce společenské hry „Černé historky“. Slibované detektivní příběhy skrývají – nastojte! –  „31 zločinů, 49 mrtvol, 11 vražd, 12 sebevražd a jedno otrávené jídlo“. To vše pro dva až dvacet hráčů „ na party či na cesty, za méně než 250 Kč“. No, nekupte to! Nejste-li zrovna krvelačně naladěni, najdete na jiné stránce poradnu, „jak někomu říct, že ho miluju?“, v opačném případě pokyn k tomu, „jak se rozejít“. Pro věk sedmi let tak akorát!

            Nejsem již v přímém kontaktu s dětmi mladšího školního věku, kterým je časopis Mateřídouška určen. Nejsem dost spolehlivě schopna posoudit komunikační kompetence dětí uvedeného věku. I tak mám dojem, že jazyková stránka textů není adekvátní zvolené věkové kategorii, odpovídá spíš dětem starším. V době, kdy přepisujeme, „překládáme“ dětem i studentům do novodobé češtiny klasické pohádky a díla našich klasiků, nevím, jak si sedmiletý čtenář poradí s následujícími texty: „…vytvořili harmonický pár….není záludná ani vůči lidem, i když na druhou stranu si dovede vydobýt své….právě za svůj pevný a odmítavý postoj…..takový malý soukromý katalog….citový vztah….natrávená potrava putuje….hormon gastrin stimuluje žaludeční buňky, které začínají uvolňovat kyselinu chlorovodíkovou a pepsin…“. Je zřejmé, že třeba s poslední ukázkou si autor textu moc těžkou hlavu nedělal. Prostě těm sedmiletým jen něco opsal z učebnice nebo jiného osvětově vzdělávacího textu.

     Jsem tvrdým zastáncem respektování Vygotského sféry nejbližšího rozvoje (odkážu na učebnice psychologie). Ale ničeho příliš! Opačným extrémem podceňování schopností oslovených malých čtenářů je stránka vybízející pod reklamou Billy (Přesně podle mého gusta!) k nalezení pouhopouhých čtyř (!)rozdílů na velkém obrázku plyšáka.

            Je číslo Mateřídoušky, které se mi náhodou dostalo do rukou, výjimkou v současném trendu dětských časopisů? Nevím, zkusím se zorientovat. Jinak bych musela v oblasti tiskovin pro děti dané věkové kategorie začít uvažovat – ve vztahu ke zkušenosti se Sluníčkem v roce 2007 – o velmi znepokojivém poločase rozpadu. Rozpadu čeho? Ve hře je příliš mnoho.