Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Únor 2014

Poločas rozpadu

         Snad jsem se nepřeslechla a ta rozhlasová zpráva je pravdivá: u každé školy by mělo být do několika let centrum předškolního vzdělávání. Konečně ! S učitelkami z „mateřinek“ (mateřských škol) se setkávám často a ráda. Jestli se jim něčeho nedostává, tak je to sebevědomí. Profesně i lidsky. Přicházejí s dětmi do kontaktu v tom nejtvárnějším věku, říkávám jim – s omluvou – že mají v rukou ten nejcennější „materiál“. A ptávám se, proč se víc neprosazují, nedávají o sobě víc vědět. „Když my máme jenom středoškolské vzdělání…“, pípla v odpověď na mé hartusení jedna z paní učitelek. Ta námitka už neobstojí, učitelky mateřských škol získávají v současnosti různými formami i vysokoškolské vzdělání. Jen si je třeba přát, aby bylo skutečně něčím navíc, ne pouhým omíláním pouček a definic. Děti předškolního věku potřebují paní učitelky vzdělané, vědoucí, ne pouze – v tom hloupém slova smyslu – hodné. Tady se chce zopakovat slova TGM: „Víte, hodnýma lidma by člověk zastavil Vltavu. Hodných lidí je moc. Ale jsou to obyčejně slaboši a jsou to lenoši a my potřebujeme energické lidi, výkonné lidi“.

            Abych nezůstala pozadu, vydala jsem se po letech zakoupit Mateřídoušku. Zjistivši, že je určena dětem od sedmi let, obrátila jsem pozornost ke Sluníčku. „Vychází ještě?“ ptala jsem se paní trafikantky. Samozřejmě, překvapivě – jak ten čas letí! – už 40. ročníkem. Zakoupené číslo časopisu bylo chytře monotematické, s podtitulem Hrajeme si s hudbou. Jeho stránky – radost pohledět! A také podnět k zamyšlení: s termínem předškolní věk (rozuměj 3 – 6 let) už nevystačíme, uvážlivější je plynulý přechod až do osmi let věku. Časopis Sluníčko to respektuje. Děti rozhodně nepodceňuje, ani z něho neční falešně starostlivá obava z jejich přetěžování. Paní učitelky bezpochyby rozpoznají, která ze stránek má podpořit rozvoj zrakového vnímání (příprava na čtení), která grafomotoriku (příprava na psaní), k čemu jsou vystřihovánky (rozvoj jemné motoriky) atd. Co takhle na to upozornit maminky dětí? Ne připíchnutím stránky časopisu na vývěsku, to prosím ne! Vždyť v šatně školičky se vždycky tak spěchá! Přímý kontakt je lepší. Účinnější. Navíc otevře mnohým rodičům oči: ta paní učitelka je ale chytrá, neslouží jenom jako plot k hlídání našeho kluka, není zde proto, aby mu utřela nos, zastrčila košilku a nalila polívku.

            Na adresu Sluníčka také jeden kritický postřeh. Ještě si pamatuju, že my, moravská děcka, jsme do školy chodily s aktovkou na zádech, nikdy ne se školní brašnou jako naši čeští souputníci. Teď už je to jedno, protože všichni školáci v Česku putují za vzděláním s batohy na zádech. Tak nevím, který obrázek budou zvídavá dítka přiřazovat k písmenku A, nabízenou školní aktovku neznajíce (jinak to nevychází, vyzkoušela jsem!). podobně je tomu s obrázkem lahvičky inkoustu, kaňky v sešitech už dnešní školáci opravdu nedělají, ani nemohou. Důrazné příklady věkového ustrnutí dospěláků – myslíme na to vždycky dostatečně, uvědomujeme si?

            Pojem hra patří k nejfrekventovanějším slovům našeho současného školství. Hru však často vnímáme a vykládáme pokřiveně a bohužel tím neblaze směrujeme vztah dětí k dalšímu vzdělávání a učení. Sluníčko se v době, kdy je všechno „o komunikaci“ nebojí hrát se slovy, jít po smyslu idiomů, přísloví, rčení či pořekadel. Vzácný jev v čase komunikačního marasmu a zplanění, na rozvíjení jazykového citu dětí se myslívá málokdy.

            V jednom ze svých posledních televizních vystoupení pan profesor Matějček vyslovil názor, že to, čím jsme, si asi ze 70% přinášíme na svět. Ale hodně potom záleží, jak s tímto vkladem prostředí – pěkně vyjádřeno – dál hospodaří. V předlistopadových dobách jsme se učili, že výchova je záměrný proces. To jsme úlohu vychovatelů (učitelů i rodičů) silně přeceňovali. Ale neměli bychom se ocitat na druhém břehu. Přejme už dnešním batolatům, aby se zamýšlená centra předškolního vzdělávání co nejdříve stala realitou. A na adresu paní učitelek mateřských škol dodejme, že tato skutečnost pro ně bude mimořádnou příležitostí a – jak se dnes rádo říká – také výzvou.

          Tak, tady končí můj text  napsaný v srpnu 2007 a posléze uveřejněný v časopise Moderní vyučování. Proč se k němu po necelých sedmi letech vracím? Ne kvůli zamýšleným centrům, která zůstala v oblasti snů. Vracím se ze zvědavosti. Podíváš se, říkám si, jak a kam se takový časopis za krátké časové údobí posunul. A to jsem skutečně hleděla! Na cestách „žlutými autobusy“ si můžete krátit chvíli nabízenými tiskovinami. Já jsem zvolila Mateřídoušku (Sluníčko v nabídce nebylo). Zopakuji, že Mateřídouška je uváděna jako časopis pro děti od 7 let. Horní věková hranice zůstává pochopitelně neuzavřena, ale pochybuji, že by po Mateřídoušce sáhlo víc dětí starších osmi, devíti let.

            Po svém zvyku každé čtivo nejprve zběžně prolistuji. Na první pohled mě inkriminované číslo Mateřídoušky zarazilo svým výtvarným pojetím, lze-li v takové změti o výtvarnu vůbec uvažovat. Nešť, třeba to dnešním dětem vyhovuje, uklidňuji se. Ale jako rodiče či učitele by mě rozhodně nenechala v klidu přemíra reklam a hlavně jejich pojetí. Vím, že časopisy musejí z něčeho žít. Tak tedy aspoň věku přiměřeně, prosím. Je potřeba sedmileté holčičky ponoukat na stránce nadepsané „Moje vášeň“ nalepovacími nehty, které „ budou ladit s její kamarádkou Bratz“ ? Pominu všechny „nové modely Chichi Love“, na jiné stránce „nekonečné možnosti nekonečné zábavy“ s příšerkami „Disney INFINITY“. Takříkajíc bych spolkla i lákadlo na soutěž o „šmoulí legrácky“ s vyhlídkou na sladkou odměnu. Co však určitě „nedám“ (v současném jazykovém modu), to je inzerce společenské hry „Černé historky“. Slibované detektivní příběhy skrývají – nastojte! –  „31 zločinů, 49 mrtvol, 11 vražd, 12 sebevražd a jedno otrávené jídlo“. To vše pro dva až dvacet hráčů „ na party či na cesty, za méně než 250 Kč“. No, nekupte to! Nejste-li zrovna krvelačně naladěni, najdete na jiné stránce poradnu, „jak někomu říct, že ho miluju?“, v opačném případě pokyn k tomu, „jak se rozejít“. Pro věk sedmi let tak akorát!

            Nejsem již v přímém kontaktu s dětmi mladšího školního věku, kterým je časopis Mateřídouška určen. Nejsem dost spolehlivě schopna posoudit komunikační kompetence dětí uvedeného věku. I tak mám dojem, že jazyková stránka textů není adekvátní zvolené věkové kategorii, odpovídá spíš dětem starším. V době, kdy přepisujeme, „překládáme“ dětem i studentům do novodobé češtiny klasické pohádky a díla našich klasiků, nevím, jak si sedmiletý čtenář poradí s následujícími texty: „…vytvořili harmonický pár….není záludná ani vůči lidem, i když na druhou stranu si dovede vydobýt své….právě za svůj pevný a odmítavý postoj…..takový malý soukromý katalog….citový vztah….natrávená potrava putuje….hormon gastrin stimuluje žaludeční buňky, které začínají uvolňovat kyselinu chlorovodíkovou a pepsin…“. Je zřejmé, že třeba s poslední ukázkou si autor textu moc těžkou hlavu nedělal. Prostě těm sedmiletým jen něco opsal z učebnice nebo jiného osvětově vzdělávacího textu.

     Jsem tvrdým zastáncem respektování Vygotského sféry nejbližšího rozvoje (odkážu na učebnice psychologie). Ale ničeho příliš! Opačným extrémem podceňování schopností oslovených malých čtenářů je stránka vybízející pod reklamou Billy (Přesně podle mého gusta!) k nalezení pouhopouhých čtyř (!)rozdílů na velkém obrázku plyšáka.

            Je číslo Mateřídoušky, které se mi náhodou dostalo do rukou, výjimkou v současném trendu dětských časopisů? Nevím, zkusím se zorientovat. Jinak bych musela v oblasti tiskovin pro děti dané věkové kategorie začít uvažovat – ve vztahu ke zkušenosti se Sluníčkem v roce 2007 – o velmi znepokojivém poločase rozpadu. Rozpadu čeho? Ve hře je příliš mnoho.


Široká cesta (nejen) k výročím

 Široká cesta (nejen) k výročím

 

            „A vy opravdu nemáte takovou tu tašku na kolečkách?“ divila se paní, která masážemi pečuje o mou chátrající tělesnou stránku. Byla to reakce na povzdech, že nevím, jak těch jedenáct knížek dopravím až…Ne, takovou „tu tašku na kolečkách“ opravdu nemám a nikdy mít nebudu! Nákup si z nedaleké prodejny nosívám v  hrubě plátěném saku hozeném přes rameno, který jsem si před časem ještě obhlídla u jedné ze svých studentek a na její radu také v příslušném obchůdku zakoupila. Knížky jsem nakonec odnesla ve dvou taškách v naději, že zpět to bude lehčí o ty, které si mí přátelé  na čtení rozeberou. Stalo se.

            Do činnosti regionálního centra Živé paměti jsem se aktivně zapojila zhruba před třemi roky. Ráda a s chutí. Scházíme se k různým besedám, chodíme na výstavy, navzájem se informujeme i doprovázíme na všemožných aktivitách, jezdíme na výlety, máme společně prodiskutovaný a připravovaný program vždy nejméně na půl roku dopředu. Oficiálně je projekt Živá paměť – podporovaný německou nadací Připomínka, odpovědnost a budoucnost a nadačním fondem Česká rada pro oběti nacismu – označován jako centrum pro oběti nacismu a mezigenerační dialog. V realitě je toto společenství otevřeno každému. Přicházejí ti, co zažili totální nasazení „v Reichu“ i členové židovské obce s mnohem horší zkušeností nejen válečného pronásledování, většinou lidé přes pokročilý věk aktivní a zaujatí přítomností. Mezigenerační dialog pro tento školní rok zajišťuje především Sára, čerstvá maturantka, která nás na lednovém setkání naprosto „dostala“ svou schopností – po čtyřech měsících pobytu – povyprávět nám česky(!) své zážitky z vánočního pobytu doma, v německém Trevíru.

            Počátkem února jsme se sešli podruhé s programem tzv. literárního čtvrtku. Přinášíme knížky, které nás zaujaly, předčítáme si z nich úryvky, diskutujeme. Když jsem při předchozím „čtvrtku“ uspěla s knížkami orientovanými na město, ve kterém žijeme (Olomouc), rozhodla jsem se u podobného tematického pojetí setrvat. Výchozím bodem bylo smutné výročí osvobození koncentračního tábora Osvětim, připomínané každoročně 27.ledna jako Den holocaustu.

            Postála jsem před svými knihovnami (mám jich víc a kam se podívám) a výsledkem bylo oněch zmiňovaných jedenáct knížek, seřazených do promyšleného sledu.

            Nikdy bych se neodvážila oslovit své přátele podobně, jak jsem to dělávala ve škole – základní i na univerzitě: Zapomeňte na dobré vychování a skákejte mi do řeči, kdykoliv budete chtít něco dodat, s něčím nesouhlasit. V kruhu svých přátel jsem ani nemusela, vše probíhalo spontánně.

            Začali jsme – podobně jako u města Olomouce – Kosmovou kronikou. Tedy ne přímo jejím textem, ale citací z knihy Tomáše Pěkného – Historie v Čechách a na Moravě. Nedávno zemřelý Tomáš Pěkný byl renesanční osobnost. Už kdysi jsem si do svého poznámkového sešitu zapsala jeho verše:

Ach, lidské cesty,

kresby prstem v kůře,

odněkud někam,

někam odjinud…

a cesty ke křížku

a cesty křížem krážem…

Tomáš Pěkný, prozaik a dramatik, autor pohádek a rozhlasových i televizních her pro děti, kulturní historik a editor nakladatelství Sefer, šéfredaktor časopisu určeného českým a slovenským židovským obcím Roš chodeš v uvedené knize, která je považována za současný kánon literatury tohoto okruhu,  cituje z Kosmase (1045 – 1125) slova manželky knížete Konráda I. určená Vratislavovi, který v roce 1091 táhl na Moravu: „Nikde se lépe neobohatíš, ani se více nezvelebíš než v podhradí pražském a v ulici vyšehradské. Tam jsou Židé, mající plno zlata a stříbra, tam jsou ze všech národů nejbohatší kupci, tam jsou nejzámožnější peněžníci, tam je tržiště, na němž se bohaté kořisti přebohatě dostane tvým vojákům“. Nebyla jen konference ve Wannsee (20.1.1942), ale také Jedwabne (kniha My z Jedwabneho). A co chování českých lékařů, právníků v období po „křišťálové noci“? Kde, v čem jsou kořeny rasismu, nacionalismu? Mluvíme o tom s žáky, se studenty? Vždycky jsem si na to našla čas. I na vysoké škole při výuce logopedie.

            Z Moravy a Čech jsme přešli do světa. Tedy alespoň v Dějinách židovského národa. Jejich autorem je renomovaný – a pilný! podobně jako Umberto Eco – Paul Johnson. Z mnohastránkového díla jsem svým přátelům nabídla jen kratičké úryvky z Úvodu: „Proč jsem napsal dějiny Židů? Ze čtyř důvodů. Prvním je pouhá zvědavost. Když jsem pracoval na Dějinách křesťanství, poprvé v životě jsem si uvědomil, za kolik věcí vděčí křesťanství judaismu…..Druhým důvodem k napsání knihy bylo nesmírné rozpětí židovských dějin. Od doby Abrahamovy až do současnosti uplynula téměř čtyři tisíciletí. To jsou více než tři čtvrtiny celých dějin civilizovaného lidstva…..Třetím důvodem bylo to, že židovské dějiny pokrývají nejen rozsáhlá časová údobí, ale odehrávají se také v obrovském prostoru. Židé pronikli do mnoha společností a do všech otiskli svou pečeť. Napsat dějiny Židů je téměř jako napsat dějiny světa s tím rozdílem, že se díváte pod velmi neobvyklým úhlem. Jde o světové dějiny viděné očima vzdělané a inteligentní oběti…..A konečně mi tato kniha dala příležitost, abych v rámci studia zahrnujícího 4 000 let znovu posoudil tu nejúpornější ze všech lidských otázek: kvůli čemu jsme na zemi?“

            Živý zájem vzbudila celkem útlá, ale obsahem bohatá paperbacková publikace Co by měl každý vědět o židovství. Ten zájem jsem navíc přiživila otázkou – (ty otázky! jak nám ve škole chybí, z obou stran!) – kolik že je židovských přikázání(?), pokynů(?). Zajímavé číslo: 613. A ještě zajímavější je počet těch pozitivních, co dělat smíme: celkem 248, přesně tolik, kolik je kostí a důležitých orgánů v lidském těle. Těch zákazů potom zbývá 365 (ejhle! počet dní v roce). Stačilo jen přečíst některé z názvů kapitol, abych si tu knížku domů neodnášela.

         Elie Wiesel, nositel Nobelovy ceny za mír z roku 1986, je uváděn jako ten, kdo poprvé užil termínu holocaust. Pravidelný účastník Havlových konferencí Fórum 2 000, narozený v malém městečku na rumunsko-maďarské hranici, vězeň z Buchenwaldu, od roku 1976 přednáší na univerzitě v Bostonu. Podle vlastních slov chce ve své roli svědka být strážcem paměti. Na předsádce  jeho knížky nazvané právě prostě Paměti – s krásným podtitulem Všechny řeky spějí do moře – mám podle svého zvyku tolik poznámek a odkazů (kromě jiného i na školu, učení a učitele) na jednotlivé stránky, že jsem nakonec svým přátelům přečetla jen hluboce filosofickou úvahu ze stránky první: „Svého otce jsem vlastně neznal. Tedy ne doopravdy. Těžko se mi to přiznává, ale ublížil bych mu ještě víc, kdybych se zarputile pokoušel sám sebe oklamat. O tajemství vnitřního života člověka, jehož jsem na celém světě miloval nejvíce, jsem ve skutečnosti věděl jen velmi málo. Na co myslel, když mlčenlivě hleděl do dáli….co bylo jeho nejsoukromější radostí….své starosti, zájmy i zklamání přede mnou skrýval.Bylo to proto, že jsem byl příliš mladý, či snad nehodný toho, abych je pochopil?“ Tak vzpomíná Elie Wiesel na svého otce, se kterým jako šestnáctiletý rok přežíval v nelidských podmínkách v Osvětimi. Transport z tohoto pekla nakonec jeho otec nepřežil, stejně jako dřív Elieho babička, matka i sestry.

            Se jménem Elie Wiesla jako autora jsme se setkali i u další knížky – Svět chasidů – Portréty a legendy. Svět židovské komunity v Haliči – části dnešního Polska a Ukrajiny – se počátkem  18. století – po pogromech Bohdana Chmelnického – utekl do hnutí  chasidismu. A jsme opět v současnosti! Dnešní Ukrajina – to je z velké části nešťastné území desetiletí, až staletí zmítané krveprolitími, kde se v těžko rozlišitelných řežích navzájem vraždili tu Ukrajinci, tu Poláci, hned Rusové a Němci a mezi nimi žila, či živořila početná židovská komunita. Chasid znamená zbožný, znamená člověka pokorného, vyznávajícího za všech okolností prostou radost z každodenního konání.

            Mýtické legendy nejsou vždy rozumově zcela přístupné. Obraz skutečného chasida však najdeme v nám podstatně bližším zobrazení. Četli jsme si o něm v knížce Jiřího Langra. Onoho Jiřího Langra, který je uváděn mezi tzv.pátečníky, scházejícími se ve vile Karla Čapka. Víme, co se s ní aktuálně děje? V levných knihách ještě nedávno nabízeli Langrovu vzpomínkovou knížku Byli a bylo. Jedna z jejích kapitol je nadepsána Můj bratr Jiří. Odjel do Haliče, odkud se vrátil do Prahy ve splývavém kaftanu, s dlouhými vlasy a stočenými pejzami až na ramena. Ale hlavně – inspirován svým pobytem mezi chasidy napsal knihu Devět bran. Dnes to jméno nese multižánrový festival česko-německo-židovské kultury konaný každoročně od roku 2 000 v Praze. Zaloužil by si samostatný komentář. Prezidentem tohoto festivalu byl až do své smrti Arnošt Lustig. Mezi oceněnými čteme jméno Nicolase Wintona a také poslední – nedávno zemřelé -  pražské německé spisovatelky Lenky Reinerové, stejně jako projekt Židovského muzea v Praze Zmizelí sousedé. Chci věřit, že ten poslední údaj už našim učitelům něco říká.

            Do minulosti se vrací také čtivá knížka Američanky Heleny Epsteinové – Nalezená minulost. Zachycuje reálné hledání vlastních kořenů někde v okolí Jihlavy, Polné (vzpomněli jsme hilsneriádu a Masarykovu účast), přes osud vídeňské babičky soustředěné nakonec do Brtnice. Tam jsem zatím nebyla, ale třeba nedalekou Třebíč s památkami UNESCO (židovským městem a hřbitovem) každému vřele doporučuji.

            Knížku Victora Klemperera jsem přinesla do výuky na univerzitě několikrát, a to právě u příležitosti Dne holocaustu koncem ledna. Victor Klemperer (1881- 1960), syn berlínského rabína, se díky árijské manželce dost dlouho vyhýbal transportu, od kterého ho nakonec paradoxně zachránilo bombardování Drážďan 13.února 1945. Pro něho to měl být den nástupu. Bombardování přežil a o nějakém transportu už bylo zbytečné uvažovat. Svou knihu nazval prostě – Deníky 1942 -1945. Chci vydat svědectví. O norimberských zákonech, o povinnosti nosit Davidovu hvězdu – to slyšeli žáci i studenti  jistě vícekrát. Když jim ale čtete z Klempererovy knihy na stranách 80-81 seznam konkrétních 31 zákazů, to je jiná. Slyší, že Židé například nesměli chovat psy, kočky, ani nějaké andulky, ty domácí mazlíčky nepochybně i tehdy doma tak opečovávané…Člověku zatrne, když čte autorovo doznání, že milovanou kočičku s ženou raději utratili, než by ji vystavili neznámému osudu. Co znamená pro Žida zákaz kupování knih a časopisů, včetně jejich předplatného, to si uvědomíme z vyznání: „Knihy jsou v židovském domě vzácným jměním – většinu nám jich vzali, obstarávání nových a užívání veřejných knihoven je zakázáno. Když árijská manželka vypůjčí něco na své vlastní jméno a gestapo u nás takový svazek najde, znamená to v nejlepším případě výprask – právě tímto výhodným způsobem jsem již několikrát vyvázl“. Victor Klemperer byl významný lingvista. Jeho knihu Jazyk Třetí říše jsem do probíraných publikací nezařadila. Ale mohli by se na ni podívat učitelé, aby si lépe uvědomili, co jazyk, způsob, jakým se vyjadřujeme – v dobrém i zlém – dokáže. Jen krátký citát: „Nacismus totiž pronikl lidem do masa a krve jednotlivými slovy, hovorovými obraty, tvary vět, které se vnucovaly milionkrát opakovaně a které se přejímaly mechanicky a podvědomě…..Jazyk za mne nejen básní a myslí, ale také řídí můj citový život, ovládá celou mou psychiku tím silněji, čím samozřejměji a bezděčněji se mu odevzdám. A co když je jazyk vytvořen z jedovatých prvků nebo se z něho stane nositel jedovatých látek? Slova mohou působit jako nepatrné dávky arzenu: polykáme je nepozorovaně, zdánlivě nepůsobí a po určité době člověka otráví. Jestliže někdo dost dlouho říká „fanatický“ místo „hrdinský“ a „ctnostný“, nakonec skutečně věří, že fanatik je ctnostný hrdina a že bez fanatismu se hrdinou nelze stát. Slova „fanatický“ a „fanatismus“ nepocházejí ze Třetí říše, ta jen změnila jejich hodnotu a užívala je za jediný den vícekrát, než se předtím objevila za celé dlouhé roky“. (Maně mi napadlo, že bude asi třeba vysvětlit pojem „Třetí říše“.)

            S další knihou se pojí obrovský dluh, který bychom ve vědomí veřejnosti a hlavně v pedagogice konečně měli začít splácet. Pokusil se o to Pavel Kosatík knihou Sám proti zlu: Život Přemysla Pittra (1895 – 1976). Kolik učitelů ji četlo? Kolik studentů na pedagogických fakultách kdy o Přemyslu Pittrovi slyšelo? My v Živé paměti jsme si Přemysla Pittra připomenuli ve spojitosti s knihou Pavla Kohna – Kolik naděje má smrt. Autor se v ní v rozhovorech vrací k židovským dětem, dnes lidem pokročilého věku, většinou žijících v Izraeli nebo jinde v cizině, kteří po mnoha letech s láskou vzpomínají právě na Přemysla Pittra.

         V poněkud jiné spojitosti na něho vzpomínala i Olga Havlová. Hlavně na jím vybudovaný Milíčův (kdo to byl?) dům v Praze na Žižkově, kde se děti z chudé pražské čtvrti scházely k nejrůznějším činnostem, místo aby se někde poflakovaly a „lumpačily“.Milíčův dům i jeho prázdninová verze na venkově byly stručně řečeno jakýmisi předchůdci Domů dětí a mládeže. Přemysl Pitter, nábožensky bezpochyby komplikovaná osobnost, zaměřením asi nejblíže protestantství, zůstává v paměti Pavlem Kohnem oslovených jako ten, kdo se jich jako válečných sirotků ujal hned v prvních poválečných dnech a týdnech. Dokázal silou své autority přesvědčit čerstvě nastolenou správu věcí veřejných k tzv.“akci zámky“. Znamenalo to, že získal v okolí Prahy konfiskovaná sídla pro válečné sirotky (např. zámek Štiřín). Poskytl a zajistil tak humanitární pomoc více než 800 dětí bez rodičů. A co bylo v té době mimořádné, vpravdě až hrdinské, nerozlišoval mezi osiřelými dětmi židovskými, českými ani německými. Kdo se začte do Kosatíkovy knížky, pozná, s jakými reakcemi okolí se kvůli tomu Přemysl Pitter potýkal.

          Museli jsme však zahrát i na veselejší notu. Pod taktovkou koho jiného než Leo Rostena, který jako čtyřletý polský Žid naštěstí včas emigroval s rodiči do USA. Mohl pak ze svých zkušeností a zážitků nejen s jazykovými problémy a výukou ve večerní škole vytěžit nesmírně oblíbenou knížku o panu Kaplanovi. Dnes si ho můžeme poslechnout na audionahrávce v přednesu Miroslava Donutila. Já jsem ovšem u svých studentek logopedie – z důvodů fonetických poznatků – požadovala k zápočtu znalost pana Kaplana ve čtenářské podobě. Mohly si vybrat převod do češtiny z pera obdivovatele češtiny pražského židovského spisovatele Pavla Eisnera, nebo později, kdy měl pan Kaplan třídu „stále rád“ v pojetí brněnského Antonína Přidala. V obou případech to byl a je vynikající ne překlad, ale převod. Jak byste chtěli z anglického originálu přeložit kapitolu o výslovnosti anglického „W“. V českém převodu byla chytře a s obdivuhodným jazykovým citem přemodelována na problematiku českého „Ř“.  Při „čtenářském čtvrtku“ jsem nabídla přátelům další knihu vyskytující se druhdy v regálech prodejen Levných knih – Rostenovu Jidiš pro ještě větší radost. Aby nedošlo k (častému) omylu: jidiš a hebrejština jsou dva naprosto rozdílné jazyky, Leo Rosten jejich rozdílnost přirovnává k odlišnosti angličtiny a francouzštiny. Jidiš vzniká ve středověkých ghettech jako směsice střední a horní němčiny, pozůstatků staroněmčiny, starofrancouzštiny, staroitalštiny, a hebrejských jmen. Stojí zato podotknout, že jidiš je pravděpodobně jediným jazykem, jehož nikdy nepoužívali mocní tohoto světa. Před příchodem Hitlera k moci se jazykem jidiš dorozumívalo jedenáct milionů lidí na světě – srovnejme to se zhruba pěti miliony uživatelů češtiny. A protože Leo Rosten podle vlastních slov pokládá historku, anekdotu a vtip za pedagogický nástroj jedinečné účinnosti, v knížce abecední seznam nejužívanějších jidiš výrazů prokládá vtipným výkladem a mnoha anekdotami. Mohli jsme si to hned ukázat na jednom jidiš slově, které mnozí známe i užíváme: mešuge. Hebrejsky znamená blázen, cvok – doloženo anekdotou: Pan Klein se vrátil z návštěvy svého přítele Teitelbauma, který ležel na psychiatrické klinice. Zvědavá paní Kleinová ho hned zahrnula otázkami. „Chudák Teitelbaum,“ vzdychl si pan Klein. „Přeskočilo mu. Cokoliv řekne, nemá hlavu ani patu, chvilkami zuří – prostě mešuge!“ „A jak sis s ním vůbec mohl povídat?“ „To víš, snažil jsem se ho přivést k rozumu. Mluvil jsem s ním o běžných každodenních věcech, o počasí, o jídle, jestli nepotřebuje teplejší prádlo, o těch deseti dolarech, co nám dluží…“ „No a? Vzpomněl si?“ „Tak mešuge zase není!“

            Z dalších jidiš slov, která možná nevědomky v řeči užíváme, uveďme ještě mišmaš a čurbes. Záviděníhodný vztah Židů ke vzdělání se odráží v následující historce: Na promenádě se potkaly dvě dámy. Paní Blumenfeldová nesla nákup, paní Kovarská tlačila kočárek se svými dvěma synáčky. „Dobré dopoledne, paní Kovarská. To jsou ale krásní chlapečci! Kolik jim je?“ „Lékaři tři“, na to paní Kovarská, „a tady právníkovi dva“.

          Pro odlehčení tíživého tématu jsme si v kroužku Živé paměti z knížky Jidiš pro ještě větší radost těch anekdot přečetli víc. Tady aspoň jednu, do třetice: Na hostině seděl rabín vedle katolického kněze.“Kdy se konečně zbavíte předsudků a začnete jíst jídla, která nejsou rituální?“ optal se kněz. „Na vaší svatbě, důstojnosti“, odpověděl rabín

            Poslední knížka, kterou jsem svým přátelům nabídla, byla Slunečnice Simona Wiesenthala, známého „lovce nacistů“, původem ze Lvova, studenta pražského vysokého učení , vězně několika koncentračních táborů. Je to knížka o vině a odpuštění. Píše i mluví se o ní těžko. V kostce: mladý Simon Wiesenthal jako vězeň koncentračního tábora byl přiveden k těžce raněnému  umírajícímu mladému esesmanovi. Ten se s předtuchou konce upřímně vyznává ze všech svých zločinů a prosí přivedeného židovského vězně o odpuštění. Jestli mu Simon Wiesenthal odpustil, nebo ne, se nedovídáme. Po válce dokonce navštívil matku onoho umírajícího. Ale hlavně: položil těžkou otázku odpustit, nebo neodpustit 43 světově známým osobnostem. Nelze napsat světově proslulým, protože mezi oslovenými byl vedle třeba italského židovského spisovatele podobného osudu Prima Levi (doporučuji román nebo film Příměří) také Albert Speer, souzený v Norimberském procesu jako přední Hitlerův architekt, autor megalomanských projektů plánovaných pro „tisíciletou říši“. V drobné, krásně graficky vypravené knížce Slunečnice autor předkládá jen deset ze získaných odpovědí. Stačí. Nebo ne?

            Od mala ráda a hodně chodím, miluju cesty, ne ty vyasfaltované, nejraději lesní, třebaže se v jejich příšeří někdy i trochu bojím. Nebloumám, nepotuluju se, jdu vždy za nějakým cílem. Knížky, stejně jako ty lesní cesty, nabízejí množství dalších stezek a cestiček, na kterých pokaždé dojdete něčeho nového, pěkného. Proč se po nich nevydávat? I ve škole, tam hlavně. Vždyť co se v mládí….

 

PĚKNÝ, T.  Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer, 2001. ISBN 80-85924-33-1.

JOHNSON, P. Dějiny židovského národa. Praha: Rozmluvy, 1996. ISBN 80-85336-31-6.

BAUMAN, A.H.  Co by měl každý vědět o židovství. Praha: kalich, 2000. ISBN 80-7017-205-3.

WIESEL, E.  Paměti. Všechny řeky spějí do moře. Praha: Pragma, 1997. ISBN 80-7205-509-7.

Wiesel, E.  Svět chasidů. Portréty a legendy.Praha: Sefer, 1996. ISBN 80-85924-09-9.

Langer, J. Byli a bylo. Praha: Čs.spisovatel, 1963

EPSTEINOVÁ, H. Nalezená minulost. Praha: Knižní klub, Rybka Publishers,2000.

             ISBN 80-86182-23-1.

KLEMPERER, V.  Deníky 1942-1945. Chci vydat svědectví. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004.

              ISBN 80-7185-615-0.

KOHN, P. Kolik naděje má smrt. Brno: nakl. Marek, 2000. ISBN 80-86263-09-6.

 

ROSTEN, L.   Jidiš pro ještě větší radost. Praha: Garamond, 2004. ISBN 80-86379-75-WIESENTHAL, S. Slunečnice. Praha: H+H, 2005. ISBN 80-7319-041-9.