Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Leden 2014

Říkat Ř nestačí

         Pavlíkovi chyběl měsíc do pátých narozenin, když stanul s maminkou ve dveřích logopedické ambulance. Nebylo mu skoro rozumět, jak patlal, a nebylo mu také  CO  rozumět. Moc nemluvil. Zřejmě opožděný vývoj řeči jako když vyšije, byl první dojem logopedky. Sluch v pořádku (potvrzeno i odborným vyšetřením, ne jen tak orientačně, poslechem slov na vzdálenost několika metrů). A intelekt? V budoucnu Pavlík patrně nebude ozdobou páté bé, ale uvěřme konečně, že do tříd našich škol patří i ti čtyřkami, s kvalitami, které musíme trochu pracněji objevovat – a pěstovat. V jednom z pozdějších rozhovorů maminka přiznala, že u ní samé to bylo s řečí nejinak. Mamince sloužilo ke cti, že z vlastního popudu vyhledala logopedickou ambulanci. Na nezbytnost tohoto kroku ji neupozornil dětský lékař (pediatr), jak by se slušelo. Pavlík u něho přece byl na povinných kontrolních prohlídkách ve věku jednoho a tří let. Součástí těchto prohlídek je také kontrola a záznam o stavu řečového vývoje dítěte. Ani paní učitelku v mateřské škole Pavlíkův řečový vývoj patřičně nezaujal. Naopak, trvala spíše na tom, aby Pavlík mateřskou školu opustil, když není schopen se s ostatními dětmi a dospělými normálně dorozumět.

            Není tedy divu, že Pavlíkova maminka chtěla, aby paní logopedka naučila chlapce mluvit. Rozuměla tím, že se Pavlík naučí správně vyslovovat jednotlivé hlásky a tím se problém vyřeší. A v tom byl zádrhel. Logopedka rozumně usoudila, že teoretické výklady a zdůvodnění dalšího postupu nejsou v počáteční fázi pro Pavlíka a jeho maminku tím nejdůležitějším. Z odborného hlediska Pavlíkův verbální věk neodpovídal jeho věku fyzickému. Fyzický věk – to jsou prožité roky a měsíce človíčkova života zaznamenávaná svíčkami na narozeninovém dortu. Věk verbální ukazuje, kam dítko dospělo ve svém řečovém vývoji, tj. jak rozvinutou má slovní zásobu, jak se mu daří sumírovat slova do vět, výslovnost kterých hlásek už zvládá a jakou má vůbec schopnost se s okolím domluvit, komunikovat. Vývoj řeči – to je sled nevýrazně ohraničených etap, z nichž žádnou nelze přeskočit nebo vynechat. Připomeňme někdy málo zohledňovanou zásadu respektování přirozeného vývoje řeči. Pětiletý Pavlík svým verbálním projevem odpovídal zhruba dítěti kolem druhého roku věku.

            Ve dvou letech by snad nikoho ani nenapadlo učit dítě precizní výslovnosti sykavek a ostatních hlásek. Pavlíka prostě bylo třeba nejprve rozmluvit, začít s ním tam, kde se řečově pohybuje průměrné čerstvě dvouleté dítě a trpělivě postupovat krůček za krůčkem, až do blízkosti fyzického věku odpovídajícího datu na rodném listě. A tak si Pavlík s logopedkou hrál a povídal, hrál a mluvil, do všeho dění se zapojovala i jeho maminka a o to snáze potom podle návodu postupovala i doma. Mamince pro uklidnění byly vyvozovány a procvičovány alespoň ty nejjednodušší hlásky, F a CH. Když se začalo ukazovat, že naplánované logopedické tažení se setkává s úspěchem, byla maminka zpětně zasvěcena i do tajů a problémů věku fyzického a verbálního. Pochopila. Pochopila, že říkat Ř nestačí, že víc než výslovnosti nějaké hlásky je třeba všímat si rozvoje slovní zásoby dítěte, jeho mluvní pohotovosti, jazykového citu i gramatické výstavby výpovědi. Je to celá věda, do jejíchž zákoutí může být rodič dítěte podle potřeby a zájmu přiměřeně vtahován. Předpokladem je vytvoření upřímného vztahu přirozeného spojenectví všech zúčastněných: dítěte, jeho rodiče a odborníka, logopeda.

            Málokdy si uvědomujeme, že děti jsou vlastně geniálními lingvisty. Do řeči, do jazyka se dostávají v nejranějším věku, v průběhu několika málo let. Podobný intelektuální výkon v dalších letech už nikdy nezopakují, nezvládnou. Oceňujme to a podporujme ochotou k rozhovorům, k povídání, klábosení, trpělivému odpovídání na nekončící proud otázek, zpěvem písniček, opakováním říkanek i četbou oblíbených pohádek. Važme si dětských otázek. Jsou projevem důvěry v naše schopnosti. Mějme na paměti slova zkušenějších. Vyvarujme se netečnosti a pohodlnosti. Zamysleme se nad propastnou pravdivosti tvrzení, že děti, které se opakovaně nesetkají s ochotnou odpovědí na položenou otázku, se velmi rychle naučí – neptat se a vlastně neučit se.

            Nějak zapomínáme, že stále hrdě oprašovaný Jan Amos Komenský kromě jiného upozorňoval, že „…děti opičátka jsou“. To, jak s nimi od malička mluvíme, moderněji komunikujeme, je významným vkladem na jejich cestu životem.Uvědomujeme si to vždycky dostatečně a do důsledků? Dbát na správnou výslovnost je jistě patřičné a chvályhodné, ale umět říkat Ř skutečně nestačí. Zajímat se jen o to, jestli dítě šišlá, nebo nešišlá?

            Slůvko šišlá pravověrný logoped nikdy nepoužije. Správně bychom měli říkat, že dítě trpí patlavostí, nevyslovuje žádoucím způsobem některé hlásky (možná i slabiky), odborně mluvíme o dyslálii. Je to nejrozšířenější a nejznámější vada řeči dětí předškolního věku. Do jisté doby bychom dokonce neměli hovořit o vadě řeči a neuspokojivou výslovnost hlásek chápat jako vývojový jev, v určitém věku normální, jako něco, co patří k vývoji dětské řeči a na co má dítě nárok.

          Nečekejte přesná časová vymezení, protože ta jsou jablkem sváru i mezi odborníky. Různě uváděné údaje, že dítě má v jednom roce říci tolik a tolik slov, ve třech letech vyslovovat ty a ty hlásky, berte vždycky s rezervou. Řečová norma neexistuje, a to ani ve vývoji dětské řeči. I v učebnicích nacházíme vždy jen jistá schémata. Všimněte si také, jak se vyhýbáme označení nesprávná nebo vadná výslovnost, což jsou dva zcela rozdílné odborné termíny, které bude věci znalý logoped ve vztahu k řečovému problému toho kterého dítěte přísně odlišovat.

          Ve výslovnosti dítěte mohou nastat – velmi zhruba naznačeno – tři situace: dítě určitou hlásku nevyslovuje, jakoby ji vynechává, v dalším případě ji nahrazuje jinou, lehčí hláskou a v posledku hlásku vyslovuje vadně (např. pověstné ráčkování).První dvě situace – vynechávání a nahrazování jinou, artikulačně blízkou hláskou (známá lyba místo ryby) – jsou pro úpravu výslovnosti příznivější, dítě si ještě nevytvořilo a nezafixovalo vadnou výslovnost.

            Dá se říci, že zhruba do čtyř, čtyř a půl roku věku dítěte bychom mohli za normálních podmínek tolerovat nesprávnou (ne vadnou!) výslovnost některých hlásek, na chybějící R a Ř můžeme počkat i ještě o něco déle (jedná se o první dvě výše uvedené řečové situace). K normálním podmínkám řadíme především dobrý sluch, věku přiměřený psychický vývoj, správný řečový vzor okolí a prostředí poskytující dítěti dostatek podnětů. Ideálem by bylo, aby dítě nastupující do školy už nepatlalo a nemuselo si tak dobu, kdy se stává školákem, navíc komplikovat studiem“ v logopedické“ ambulanci. Vyhledat logopeda teprve poté, co se u zápisu do školy zjistí, že s řečí není všecko v pořádku, je hrubá chyba.

       Úprava nesprávné nebo vadné výslovnosti je vždycky záležitostí odborníka, logopeda. Snažit se o „svépomoc“ podle rozličných návodných příruček je velice riskantní záležitost. Rodič má být přítomen všemu, co logoped s dítětem podniká, získá tím náležitý náhled na problém a schopnost s dítětem doma vyvozená spojení procvičovat. Staňte se poučenými a odpovědnými rodiči ve všech směrech. Bude-li logoped odmítat vaši přítomnost v logopedické ambulanci ve chvílích, kdy s dítětem pracuje, opusťte ho. Nezaslouží si vaši důvěru. Ošemetná jsou také rodičům ukládaná domácí cvičení. Měli bychom se již zbavit zlozvyku nadužívání různých sešitků se zdánlivě vstřícnými omalovánkami pro děti. Má-li logoped na práci s dítětem zdravotní pojišťovnou vymezených dvacet minut, je ku škodě všech mrhat doslova drahocenným časem vypisováním cvičných slov. Efektivnější je na archu papíru připravený soubor slov, v němž logoped značkovačem vymezí ta, která dítě v jeho přítomnosti zvládlo. Rodič pak bude doma s dítětem procvičovat právě jen ta označená slova. Tím se minimalizuje jednak možnost vytvoření nesprávných návyků a také výbuchy vzrušených domácích disputací, kdy se dítěti nedaří a pod tlakem zoufalého nebo rozčileného rodiče ztrácí tak potřebnou motivaci. Zvykněte si žádat detailní a přesné informace. Co si představíte pod pokynem, abyste s dítětem cvičili častokrát denně, ale jen krátce? Pět minut? Deset minut? Zkuste si pět minut opakovat stále dokola stejná slova. Poznáte, že v tom případě minuta dvě vrchovatě postačí. V podobné situaci dobře poslouží kuchyňský minutový budíček.

         Nesprávná nebo vadná výslovnost jedné či dvou hlásek by v podstatě neměla být důvodem pro odklad školní docházky, neexistují-li jiné problémy. Aktuálně se na školní zralost díváme z trochu širšího pohledu, rozumně zvažujeme také sociální dopad rozhodnutí, vliv na zařazení dítěte do kolektivu třídy.Pro ilustraci uveďme reálný případ. Hoch narozený v březnu na základě jistých – ne podstatných – zdravotních problémů nastoupí po odkladu do školy v době, kdy mu bude bez jednoho týdne sedm a půl roku. Fyzicky a vlivem dbalé rodinné výchovy i intelektově vyspělý chlapec zasedne do lavice – řekněme – vedle sídlištně ostříleného spolužáka teprve v létě dosáhnuvšího požadovaných šesti let věku. Problémy jsou nasnadě. Ten první chlapec se při sebelepší snaze bude vždy obtížněji začleňovat do kolektivu spolužáků, které už jak fyzicky, tak sociálně hodně předběhl. Do jejich kolektivu se bez problémů zařadí stěží, s dětmi se přirozeně nesžije, zřejmě již zůstane na okraji (nechceme-li mu přisoudit nepravděpodobnou roli vůdce „stáda“). Věkový rozdíl více než dvanácti měsíců sehrává v tomto období významnou roli. Může být kupříkladu živnou půdou pro školní šikanu. V lepším případě vyústit v pocit sociální izolace.

          Správná výslovnost všech hlásek úzce souvisí se správnou funkcí, pohyblivostí, motorikou mluvidel. Odborníci rozlišují motoriku jemnou a hrubou, k jemné řadí pohyblivost pusy (dětsky řečeno) a ruky. Bude každému dítěti jen ku prospěchu, nezapomenou-li rozvoj těchto oblastí podporovat i rodiče. Nejedná se o nic světoborného ani nového. Jen příležitostí nějak ubývá, nebo se nezdravě proměňují. Které z dnešních dětí hraje na ulici kuličky, školky s míčem o zeď nebo o zem, skáče přes švihadlo atd.?Jako jednoduchý test pohyblivosti dětí bývá uváděna schopnost běhat pozadu. Dnešní děti prý už to příliš nedovedou. Který z dnešních kluků umí pískat na prsty? Do čeho všeho dříve děti foukaly? Co nafukovaly? Dnes ani nemusejí umět zavazovat tkaničky u bot a zapínat knoflíčky u košile – vše nahradily suché zipy.

         To nemá být pláč nad rozlitým mlékem. Jen připomenutí, co buď příležitostně oživovat nebo něčím nahrazovat. Stačilo by více s dětmi mluvit. Možná i přestěhovat psací stolky dětí z jejich pokojů do obytných kuchyní. Aby bylo více příležitostí k řeči. A víc dbát na všechno, i na řeč. Nářky nad zvyšujícím se počtem dětí s vadnou či nesprávnou výslovností nahradit zamyšlením nad vzrůstající tolerancí k nedbalé výslovnosti. Je to vůbec ještě tolerance, nebo již nezájem, nedbalost? Nevyhlašujeme tím žádný logopedický fundamentalismus. Naopak. Zaposlouchejte se občas do výslovnosti svých oblíbených herců (např. Jiřiny Bohdalové), zpěváků (obdivuhodné Hany Hegerové), jejich osobitá výslovnost – mimo přísnou logopedickou normu – k nim už neodmyslitelně patří, sluší jim. Přiznejme, že třeba ráčkování, které svému nositeli nevadí, nemusí vadit ani pacientům ráčkujícího lékaře. Ráčkováním pekaře nebude ohrožena kvalita jeho rohlíků, stejně jako interiéry nové budovy postavené podle návrhů ráčkujícího architekta. Ve hře je vždy pouze jejich odpovědnost vůči vlastním dětem, které mohou být ohroženy virem (memem?) nápodoby. Avšak u profesionálů, kteří se takříkajíc živí pusou, máme plné právo požadovat, aby s námi hovořili po všech stránkách s úctou k jazykovým normám. Že k takovým profesionálům patří především učitelé, učitelkami v mateřských školách počínaje, nikdo jistě zpochybňovat nebude. Odpovědnost nesou již ti, kdo budoucí pedagogy vzdělávají. Správná výslovnost učitelů – na školách všech stupňů – by měla být nezpochybnitelnou součástí jejich profesionální i profesní přípravy a výbavy.

       Chcete-li mít i po stránce řečového vývoje svého dítěte čisté svědomí, od narození na ně hodně mluvte, zpívejte mu, opakujte rytmické říkanky, napodobujte přírodní zvuky, hlasy zvířat, řeč spojujte s pěknými zážitky, aby byla pro dítě něčím přirozeně radostným. Říkáme-li od narození, myslíme tím skutečně od nejútlejšího věku, kdy dítě sice ještě nevnímá obsah řečeného, ale už s libostí a užitkem přijímá rytmus, melodii, intonaci, barvu lidského hlasu. Stanete-li se abonenty některého z logopedických pracovišť, obrňte se trpělivostí. Vyvodit správnou výslovnost hlásky nebývá obvykle příliš složité. Náročnější je její „zabudování“ do řeči, do jazyka, aby si dítě zvyklo nový zvuk v řeči automaticky používat. Řeč je zautomatizovaná činnost. V běžném rozhovoru nemůžeme stále kontrolovat činnost svých mluvidel. Budete-li scházet po schodišti, také nemůžete úpěnlivě plánovat a sledovat souhru svalstva nohou, to byste bezpochyby už na třetím schodu upadli. Upevnění jedné hlásky si někdy může vyžádat až tříměsíční lhůtu. Trpělivě dodržujte pokyny logopeda, dbejte na jeho rady, s dítětem doma cvičte. Vždy v klidu a míru, vždy jen po minutách (vícekrát denně), vždy pouze ve výrazech, kterým dítě rozumí (asi to nebudou slova jako drenáž, chronický a frekvence) a vždy jen ve slovech, která se dítěti daří, aby mělo pocit úspěchu.

         V logopedii se čím díl tím více bráníme konfekci, usilujeme o tzv. tailoring, terapeutické plány a postupy ušité tomu kterému dítěti na míru. Jako rodiče dělejte všechno pro to, aby střih řečového a jazykového kabátku vašemu dítěti co nejvíce slušel, seděl mu a nikde neškrtil. Jedná se o velice důležitou výbavu na cestu životem.

         Teď je na místě udělat tlustou čáru. Tlustou čáru za vybranými úryvky ze dvou kapitol příručky Mařenko, řekni Ř. Vrátily mě k nim probíhající zápisy do prvních tříd. Asi jsem s tím mohla přijít o něco dřív, letošním nastávajícím prvňáčkům (jejich rodičům) už nic moc napovědět nestihnou. Ale možná budou ku prospěchu těm napřesrok, stejně jako paním učitelkám v mateřských školách, které si třeba rády opráší něco ze svých studijních let.

 PEUTELSCHMIEDOVÁ, A.  Mařenko, řekni Ř. Aby to dětem dobře mluvilo.

                                              Praha: Grada Publishing, a.s., 2007. ISBN 978-80-247-2353-2.       

Úryvky z kapitol: Když dítě šišlá

                                    Říkat Ř nestačí


Možná přijde i kouzelník

         Přiznávám, že dotazem na jméno stávajícího ministra školství byste mě skutečně zaskočili. Nu což, už má služebně stejně na kahánku. Z těch až nadbytečně se po roce 1989 střídajících by se mi líbilo, kdyby býval v úřadu déle setrval kupříkladu Petr Vopěnka, Jiří Gruša nebo pan profesor Petr Piťha. Aktuálně je důležitější, co by se líbilo eventuálnímu ( in spe – v naději) snad již záhy nově ustanovenému ministru školství – Marcelu Chládkovi. Trochu to rozvedl v krátkém novinovém interview v Lidových novinách ze dne 15.ledna 2014. Nevím, co vedlo redakci k souběžnému (i stránkově) uveřejnění dalšího článečku poodkrývajícímu něco ze zálib pana (skoro) ministra. Patří k nim filmová „řachanda“ režiséra Trošky Slunce, seno, jahody. Ten film jsem nikdy neviděla, ani nemusím. Inu, v trendu nového vydání Babičky snad nepozměněného rčení – Proti gustu žádný dišputát. Aspoň se pan ministr nemíní tvářit jako těžký intelektuál. Věřme, že Káju Maříka, páně ministrovu nejoblíbenější knihu, nikdo jazykově upravovat nemíní. A jak jsem Marcela Chládka opakovaně viděla, milovanou svíčkovou si určitě nedává se šesti. Taky dobře. Už  delší dobu si – kromě jiného – přeji i na pohled hezčí vládu. Jmenování pana ministra vyhlíží bezproblémově. Zatím pan prezident vůči osobě Marcela Chládka , středoškolského učitele s desetiletou zkušeností za katedrou, žádné pochybnosti nenaznačil. Já bych jednu připomínku měla, kdybych ovšem byla logopedkou – fundamentalistkou, jako že jí v žádném případě nejsem. A potom –  požadavky kladené v současné době na mluvní projev i řečových profesionálů jsou přece tak bezpředmětné!

         Dosud se Marcel Chládek nejvíce zviditelňoval proklamovanými požadavky na školu ráno od devíti, výuku cizích jazyků od útlého věku nebo snídaněmi s experty ze školně úspěšného Finska. Všetečný dotaz – co je míněno tím útlým věkem? Od tří, od pěti?  Jak, kým a kde realizováno? Bez této analýzy je to pouhé populistické plácnutí do vody. Vidíme to? Chceme to vidět? Soustřeďme se však na aktuální priority (v médiích to jsou často v obdobných situacích  primární priority!), jak je uvádí Marcel Chládek v prezentovaném novinovém rozhovoru. Pan budoucí ministr chce – ano takto důrazně je to formulováno a ty slovesné tvary přesně cituji – tedy chce pro učitele 32 tisíc hrubého, přičemž jeho cílem je zvýšit platy všech zaměstnanců školy, proto musí vzrůst i platy nepedagogických pracovníků. S dodatkem pro natěšené slovy pana ministra – v dohledné době. A co v mírnější podobě kondicionálu  by pan ministr ještě chtěl? Opět citováno – už v roce 2015 navýšení rozpočtu o tři až pět miliard korun. Tady bych jako matematický nedouk zase já chtěla vědět: je to moc, nebo málo? Jak posoudit, když neznám sumy, které mají býti navyšovány? Řešit se samozřejmě bude i problém nedostatku mateřských škol, a to tak, aby „na konci volebního období nalezl místo pro dítě každý rodič ve školce v blízkosti bydliště“. Kdy že bude končit volební období nastupující vlády? Snad se nemýlím, ale nebudou to ani dva roky. To se bude mít Ministerstvo školství pod vedením pana ministra co ohánět. Ještě aby to stihli, než pomine vzedmutá přílivová demografická vlna dětí předškolního věku, logicky se následně přelívající do základních škol. Přejdeme-li k letitě diskutovaným problémům kolem maturit, podle Marcela Chládka „u státní maturity  musí nastat zefektivnění a stabilizace“. Mezi studenty jsem podobná konstatování a zjištění nazývala „objevem hřebíku“. Ale svým náhledem na nezbytnost povinné maturity z matematiky mě pan ministr skutečně potěšil. Ovšem se stínem, že by se tak mohlo stát v roce 2020. Takže plody onoho zkvalitněného vzdělávání budeme sklízet…..

         Nejlepší nakonec – abych byla in – last but not least – kariérní řád pro učitele. Pan ministr ho chce zavést od roku 2015. To bude kalup! Slovy pana budoucího ministra – „musí být finančně ohodnocený učitel, který na sobě pracuje, má výsledky a umí látku podat“. Jak se pozná, že učitel na sobě pracuje? Kdo to posoudí? Když jsem jako mladá dojíždějící učitelka se dvěma malými dětmi pospíchala ze školy na autobus, moje starší kolegyně ve škole zůstávala. Nikdo už neviděl, že ve sborovně u kávy probírala s náhodně se objevivšími místní „novosti“. Nechci ji podezírat, že nemívala pečlivě vypracované přípravy na příští den. Že by je jako já psávala doma do noci, pochybuji. Opticky se škole věnovala podstatněji než já. Dodám, že mi nikdo z vedení nikdy nic v tomto duchu nevytkl. Mnohem později  jsem se u přihlášek k vysokoškolskému studiu probírala závějemi více či méně patřičně vyvedených certifikátů o absolvování nejroztodivnějších kurzů. Svědčily snad o tom, že uchazeč(ka) o studium na pedagogické fakultě na sobě pracuje? Svatá prostoto! Valná většina těch papírů  byla na pováženou. Spíš byly dokladem, že „vzděláváni“ už můžeme být kýmkoliv a v čemkoli, hlavní je atraktivní označení kurzu. Vysvětlovala jsem tehdy svým studentkám, aby účast na podobných „akcích“ dobře zvažovaly a jako po jisté záruce odborné úrovně nabízeného se pídily aspoň  po garanci vzdělávací nabídky Ministerstvem školství. Co se týče výsledků , zní mi v duši slova paní profesorky Janáčkové z Univerzity Karlovy: „Práce učitele je tichá pošta“.Víc bych k měření výsledků práce učitele nedodávala, není třeba. To už třetí postulát dobrého učitele podle  Marcela Chládka – jak umí učitel látku podat – je kontrole (radši bych to slovo dala do uvozovek) a posouzení dostupnější. Je to ožehavá otázka prioritně metodiky výuky. A zrovna metodika v naší současné škole tone pod nekončícím přílivem stále nových a nejnovějších „inovativních“ postupů, spíš na efekt – a na co ještě? –zaměřených pokusů. Nad výsledky čas od času (poděšeně) žasneme.

         Je toho ještě dost, co jsem si ve dvou novinových článcích vztahujících se k názorům a výhledům budoucího ministra školství zatrhla. Nakonec se mi text propojil s dalším článkem o nějakou stránku dál. Týkal se speciálního vydání bible pro naše vojáky. Kaplan dotazovaný na okolnosti prezentace bible mezi jiným poznamenal: „Když si člověk bibli přebírá, udělám mu povídání a předám letáček, co může v knize hledat“. Přišlo mi moc líto, že už ani kaplani, profesně vlastně kazatelé, nevládnou slovem. Ale v podstatě to kostrbaté vyjádření celkem případně vystihlo ducha probíraného rozhovoru. I budoucí ministr školství nám vlastně „udělal povídání“. Nebo něco víc?

 Lidové noviny 15.ledna 2014 –strana 5

Školství povede bývalý kantor a Rathův náměstek (kal)

Pro učitele chci 32 tisíc hrubého  (Jan Kálal)

Bible v maskáčích se prodražily – strana 1

 

 


Jak jsem byla supervidovaná

         Chodívám tou historicky důstojnou budovou, sídlem vícero školských institucí, dvakrát týdně. Když se mi už poněkolikáté dostalo na chodbě uctivého pozdravení, zneklidněla jsem. Co za tím může být? Došlo mi to! Žádnému z místních pedagogů přece na mysl nepřijde, že by tato starší paní, přiznejme přísnějšího vzezření, mohla v oné budově sedávat jako studentka vedle těch dvacetiletých, i mladších a v předsevzatém boji s Alzheimerem na dohled zdolávat úskalí jazykového vzdělávání. Studentka jazykovky? Spíš nějaká kontrola, nedej bože možná z České školní inspekce?!

          Nějak mě to přivedlo k zamyšlení nad osobními zkušenostmi se školskými úřady a najmě inspektory, kontrolou ve škole obecně. Otázka a problém ve školství stále živý. Co takový kariérní řád, po kterém se v učitelských řadách volá? Kdo a jak bude učitele hodnotit? Co bude kritériem? Vzpomínám na jednu ze svých kolegyň, mně lidsky i věkově velmi blízkou. Pečlivá, přepečlivá paní učitelka, své žáčky nikdy neošidila byť o jediné cvičení v učebnici. Její hodiny byly naplněny svědomitou prací, nic se neodbylo, nic neošidilo, ani minuta nepřišla vniveč. Kolik ředitelů škol či inspektorů by nad podobnou členkou pedagogického sboru zajásalo. Ale – ty vyučovací hodiny byly „bez chuti a bez zápachu“, abych parafrázovala Vladislava Vančuru. Jak tu paní učitelku hodnotit ve srovnání s mladším kolegou, který jako vychovatel v téže internátní škole občas zapomínal na povinné zápisy do knihy služeb, občas na okně společenské místnosti i talíř s nedojedeným krajícem od večeře….Ale svěřené kluky úplně „zfanfrněl“, sestavil z nich hudební skupinu, kde i ti minimálně muzikální hráli alespoň na hřebínek (doslova), sám rybář inspiroval svěřence ke snaze splnit podmínky pro zisk rybářského lístku a ….kluci ho prostě  brali se vším všudy, nic – ve všech směrech – jim nebylo zatěžko. A teď hodnoťte!

            Hněte mě nesplněný slib daný posluchačům na pedagogické fakultě. Předsevzala jsem si po odchodu do důchodu sepsat praktickou příručku, jak se chovat u zkoušky a co a jak s kontrolními orgány, s řediteli a inspektory. Můžu čerpat z více než padesáti let ve škole, skoro půl na půl základní a vysoké. Jsem produktem Nejedlého „jednotné školy“ – osmileté střední se závěrečnou zkouškou a jedenáctiletky s maturitou v sedmnácti. V mém případě – trochu namyšleně formulováno – to zase snad nejhůř nedopadlo. Toho Zdeňka Nejedlého, u jehož sochy před základní školou v jeho rodné Litomyšli jsem si opsala noblesní slova (byla vzpomínaná i v loni vydané monografii): Rozmnožil i poškodil kulturu českou. Přinesl poctu i úhonu rodnému městu, jež oceňuje dobré a zavrhuje špatné jeho skutky. Té noblesy je nám, přátelé, aktuálně třeba, všude – a začněme s ní ve škole, prosím.

            Sloužila jsem celkem pod deseti řediteli či vedoucími. Byly mezi nimi tři ženy a přiklonila bych se ke známému názoru, že „pod ženskou“ se slouží hůř. U jedné to platilo beze zbytku. Shodou okolností u té, která „držela zaměstnance v šachu“ zdůrazňováním svých konexí na nejvyšších stranických postech, neb jeden člen ÚV KSČ , nejvyššího stranického orgánu v Praze, byl kdysi jejím spolužákem z rodné vísky. Když jsem se připojila ke dvacítce těch, kdo hodlali postupně „její“ školu opustit, zvládla to bravurně. Můj přestup, ač nestraničky, byl samozřejmě posuzován také stranickou organizací, kde soudružka ředitelka prohlásila, že by se beze mne ve škole neobešla. A měla jsem utrum! Tak jsem to s ní osm roků vydržela. Už tehdy se mi však osvědčila základní premisa: plnit své povinnosti co nejsvědomitěji a nebát se! Má rodina tvrdí, že nemám dostatečně vyvinutý pud sebezáchovy. Opravdu jsem se nikdy ve škole nebála a zejména s inspektory jsem vycházela přinejmenším bez problémů. U toho posledního jsem se dokonce dozvěděla, že mě na nějakém semináři prohlásil za štiku, jakou by potřebovala každá škola. A se slovy –„A tak to děvčeti dopřejeme!“ – mi jako učitelce základní školy podepsal přihlášku ke studiu francouzštiny a arabštiny (JASPEX – jazyková příprava expertů pro rozvojové země) na UK v Praze.

            Dva z mých ředitelů byli shodou okolností bývalí inspektoři. Na oba vzpomínám ráda. S prvním jsem se setkala při svém původním čtyřletém působení vychovatelky v dětském domově. Práce vychovatelky – to je nádherná práce! Můžete si do nekonečna vymýšlet! Jenže nastupujete-li do služby v pátek a odcházíte z ní v pondělí ráno, sloužíte-li i na Štědrý večer( i noc), těžko se to slučuje s mateřskými povinnostmi, zejména v éře čtyřměsíční mateřské dovolené….jak jsme to tehdy všechno zvládli (spíše zvládly)? – ptávám se sama sebe.

            V té době došlo k mému prvnímu konfliktu se školským úřadem, konfliktu, který nabyl až existenčního charakteru. Má otevřenost a upřímnost vůči nadřízeným nakonec fatálně skončila když ne vyhazovem, tak odmítnutím schválení mé přihlášky k dálkovému studiu. Dodnes ten papír mám schovaný. Vedoucí tehdejšího školského odboru na něm píše, že povinnosti dálkového studia by mi zabraňovaly ve vzorném výkonu funkce vychovatelky, který dosud vykazuji. Můj pan ředitel – už dávno na pravdě boží a je tam už většina těch, na které budu vzpomínat – mě tehdy na základě svých minulých inspektorských konexí „ukryl“ (takových bylo víc) na speciální školu a umožnil „aspoň“ studium defektologie (brzy s politickým táním přejmenované ze sovětského vzoru na speciální pedagogiku). To „aspoň“ dnes dávám do uvozovek s vědomím, že se v mém případě naprosto v kladném slova smyslu naplnilo to, co říkal Thomas Alva Edison: Tajemství úspěchu v životě není dělat, co se nám líbí, ale nacházet potěšení v tom, co děláme. S tím úspěchem, to nevím, ale toho potěšení jsem ve školních třídách a posluchárnách došla vrchovatě! Do posledních dnů budu o učitelském povolání mluvit jako o povolání krásném, kreativním – s dodatkem – pokud je jako kreativní vykonávat chcete.

            S vděkem vzpomínám také na svého prvního ředitele na speciální škole. Zavedl mě ke třídě se slovy: „Hážu vás do vody a plavte!“ Když jsem skoro po čtvrtstoletí „doplavala“ na pedagogickou fakultu, dala jsem mu to vědět. Jako starý pán mi napsal velmi hezký dopis – taky ho mám schovaný. Měl v sobě vrchovatou měrou už vzpomínanou noblesu a kultivoval mě i v mluvním projevu. Dodnes slyším , jak reagoval na má slova , že „….tady něco smrdí“. „Snad páchne, milá kolegyně“, vzpamatoval mě s mírnou výtkou v hlase. Kdybych dnes měla vypsat vše, co se pokoušel ve škole zavést,  vyvolala bych u současných pedagogů shovívavé pousmání. Nemůžu však vynechat něco, co bych mohla klidně označit jako současně diskutovanou supervizi. Za onoho pana ředitele – do důchodu odešel v roce 1970 – jsme všichni v té škole byli svým způsobem „supervidovaní“ (děsný tvar!) učitelé. To když pan ředitel přišel s návrhem, že se jako učitelský a vychovatelský sbor budeme pravidelně scházet na hodinách jednotlivých učitelů, které pak následně rozebereme, zhodnotíme a vůbec prodiskutujeme. Tu vzpomínku mám zošklivenou skutečností, kdy jeden z nás jaksi neunesl tíhu nezdaru a velmi nepěkným způsobem se snažil vše „hodit“ na žáky. Myslíte, že by se to v současnosti nestalo? Jiný kolega se zase zcela zjevně pokusil svou „supervidovanou“ hodinu s žáky předem nacvičit (rozdal otázky, určil odpovídající…). Neznám větší trapas a hlavně větší pedagogické i lidské znemožnění. Byl to učitel (pojmenuji ho Novák), o kterém se říkalo: Proboha, nedávejte to Novákovi, vždyť to zkazí!“ Věděl to a spokojeně s tím žil.

            Studentky speciální pedagogiky jsem se pokoušela vybavit na cestu pedagogickým houštím ponaučením, které jsem si odnesla z jedné hospitace zmiňovaného pana ředitele. Po hospitaci, když se mnou rozebíral, co se mu v hodině líbilo a co nepozdávalo, nakonec prohlásil: „Bylo to pěkné, ale děti si ukazovaly prstem“. Mínil tím, že si žáci při čtení pomáhali ukazováním textu prstem. Já jsem tehdy šla kriticky do sebe, uznala vytýkané s příslibem, že se tak příště už nestane. Svým studentkám jsem říkávala, že při každé hospitaci dojde k nějakému tomu „ukazování prstem“, že je třeba to hospitujícímu orgánu dopřát, jinak by se přece cítil zbytečný, něco najít musí. To vše ovšem stále za předpokladu, že své povolání budou vykonávat s nejvyšší snahou a nejlepším svědomím.

            Na hospitace jsme byli v té škole – učitelé i žáci – poměrně zvyklí. Jednak k nám chodili na náslechy i výstupy studenti a studentky pedagogické fakulty, jednak nás hojně navštěvovali učitelé běžných škol všech stupňů při různých exkurzích. Podobných škol – ZŠ pro vadně mluvící – bylo v celém Československu příslovečně na prsty jedné ruky. Pamatuji – aktivně –i skupinové hospitace metodiků různých předmětů. Pro mě při každé hospitaci nebo jiné podobné aktivitě platí pohádkové „mha přede mnou, mha za mnou“, přítomnost cizího elementu jaksi nevnímám. Asi to bude souviset s tím zmiňovaným deficitem pudu sebezáchovy.

            Všechny hospitace a inspekce pochopitelně avizované nebyly. Ten sešit už nenajdu a je mi to moc líto. S potutelným potěšením bych si v něm znovu četla červeně vepsanou poznámku: Vzorná školní příprava! KŠI (krajský školní inspektor) – a podpis. To jméno si samozřejmě pamatuji, ale netřeba soudruha inspektora po tolika letech ztrapňovat. Podepsal se mi tak totiž do sešitu příprav v době mé už značné lidské zralosti, jako nějakému prvňáčkovi. Jen ta hvězdička u jedničky chyběla! Ono se s tím pojí hezký příběh (a příběhy – to my teď přece rádi!). Do školy jsme dojížděli autobusem. Soudruh inspektor, přijechavší vlakem z Ostravy, si schválně nechal jeden autobus ujet, to aby se s námi nesetkal a nevaroval nás tak. U školních dveří pak zazvonil po první vyučovací hodině (od té doby jsme si my domácí zvykli zvonit třikrát). A hned vyrukoval s požadavkem – o velké přestávce, tedy po další vyučovací hodině – všichni odevzdají své přípravy na vyučování. Jaká mela začala či nezačala v řadách mých kolegů, nevím. Mě to nezaskočilo. Přípravy jsem si (platí to SI – pro sebe, ne pro kontrolu nadřízených) poctivě psala. Ne s koncentrací na to, CO budu učit, ale JAK to budu učit. Některé sešity mám ještě schované.

            Tolik jen přehršel vzpomínek na kontroly, hospitace, supervize(?) na základní škole let drahně minulých. Jak tomu bylo na univerzitě, kam jsem přišla v roce 1986, to už by chtělo samostatné pojednání. Ne vedoucí kateder, nadřízení, ale skutečnými hodnotiteli se stávali sami studenti. Zpětné vazby se vám dostane již zájmem o nepovinné přednášky nebo semináře, počtem a strukturou těch, kteří za vámi přicházejí se zájmem o vedení jejich bakalářské či diplomové práce. Tady bych mohla posloužit poznámkami k  pokusům o tzv. evaluaci výuky. Pokusy iniciovanými „shora“. Několik jsem jich zažila, bohužel nikdy nedotažených do konce. K výsledkům jsme se nějak nikdy nedopracovali, nebo se je vlastně nedozvěděli. Vím, že bych nedopadla nejlíp. Opak bych považovala za prohru. I v tom je jedna zásadní ošemetnost jakékoliv kontroly, supervize. Snažila jsem se vždy hned z počátku stanovit přesná pravidla a potom na nich nemilosrdně trvat. Žádné testy, ale vše ústně (naučme se mluvit), dost písemných úkolů (naučme se psát). Zabere vám to hodně času, vyžádá si hodně úsilí. Obliby vám to nedodá. Někdy se ale po státnicích a po promoci dočkáte kytice s vkomponovanými obyčejnými tužkami. To jako reakce studentky na vaši dříve v lehkém žertu pronesenou větu: „Bože, víte, co jsem na vašich poznámkách a podkladech vypsala tužek?“ Jedna z možných nejhřejivějších supervizí.


Co se (ne)změnilo?

 

            Když svého času rašil v našich školách opatrnými krůčky zájem o nadané (obávám se, že zatím moc daleko nedocupital), začala jsem ve vysokoškolských seminářích naťukávat téma nadaných, mimořádně nadaných a talentovaných dětí. Myslím, že k zájmu o ně mě paradoxně přivedlo mé učitelské působení na ZŠ pro vadně mluvící. Tam jsem se ve vyšších ročnících setkávala s dětmi z valné části školně neúspěšnými, nebojím se říct školně zdevastovanými. Vady řeči vedly k hrubému narušení komunikační schopnosti dětí, narušena byla nejen schopnost, ale v důsledku pochopitelně také ochota mluvit, komunikovat, což vedlo k různě modifikovaným postojům učitelů a ve výsledku (nejen) až k těm horším známkám na vysvědčení. Ve snaze ty neblahé vrstvy odkrývat a pokud možno likvidovat jsem si ve třídě ve výuce vymýšlela a vymýšlela…Do jaké míry úspěšně, k tomu by se museli vyjádřit mí tehdejší školní souputníci. Ve své pedagogické duši chovám z počátku 80.let konejšivou poznámku jednoho z nich: „S váma bych vystudoval i vysokou“.

         Tuším, že Katedra speciální pedagogiky PdF Univerzity Palackého v Olomouci byla v ČR první, která tyto semináře jako povinně volitelné svým posluchačům nabízela. Bylo to v našich zemích po roce 1948 pole neorané, poohlíželi jsme se tu i onde, nejbližší vzor byl u sousedů ve Slovenské republice. Tou dobou se již v České televizi rozjížděl projekt dr. Dagmar Kotmelové, dlouholeté vedoucí redakce pro děti a mládež, kromě jiného iniciátorky dětských televizních pořadů Vega a Magion. Už nevím, jestli jsem novoroční poobědový pořad Zlatý oříšek sledovala hned od jeho prvního ročníku. Ale chovám v paměti, že s poznámkami o jednom z oněch pořadů jsem vyrukovala v prvním naskytnuvším se semináři v rámci svých obvykle provozovaných pedagogicky prospěšných a využitelných„aktualit“. Ty poznámky jsem brzy zpracovala fejetonovým způsobem pro časopis Moderní vyučování, kde vyšel v lednu 2008 (pro zainteresované text připojuji – včetně úryvku  textu týkajícího se gymnázia Open Gate, Babice u Prahy)).

          Loňský Zlatý oříšek jsem nějak nestihla. Zato letošního 1.ledna jsem po novoročním obědě zasedla k televizi „v plné zbroji“ – s poznámkovým blokem a zjitřenou pozorností. Kdybych byla  pozornější, mohla jsem postřehnout, že letošní Zlatý oříšek už nebude přímým přenosem, ale jen záznamem odvysílaného pořadu, navíc ne z Prahy, ale z Brna, už ne v této roli s osvědčeným Alešem Cibulkou, ale s moderátorem, jehož jméno – z hlediska proběhlé prezentace – snad ani netřeba zmiňovat. Pochybuji, že se pozměněný „formát“ pořadu líbil Jiřímu Kotmelovi, který se po smrti své maminky – iniciátorky Zlatého oříšku dr. Dagmar Kotmelové – vysílání od 7.ročníku zúčastňuje. Že by za přínosně inovativní považoval skutečnost, že (citováno z webových stránek „malé soutěžící přišli podpořit „VIP“ patroni“, v realitě jedna popová hvězda, jí po boku očividně nesvá hvězdička vycházející a sportovní komentátor? Neevokuje vám to obdobu „hvězdných“ porot nej(h)různějších televizních reality show? Z dříve anoncovaných dětí nadaných, talentovaných a úspěšných se pojednou podle upoutávek Zlatý oříšek stává „šancí pro všechny šikovné, nadané a úspěšné děti“, o něco dále upřesněno jako „Zlatý koberec úspěšných“. Jestli jsme si kdysi v seminářích lámali hlavu s pojmy nadaný a talentovaný, jak bychom se popasovali s termínem úspěšný? Co by k tomu řekli psychologové, sociologové? Nevypovídá to o něčem, o směřování naší společnosti (včetně školství)?

        Nakonec několik postřehů k těm třem desítkám dětí (nadaných? talentovaných? úspěšných?). Deset z nich bylo – rozumně bez určení pořadí – odměněno Zlatým oříškem. Při vší úctě však nevím, do které z výše uvedených hodnotících kategorií (neřkuli Gardnerových teorií rozmanitých inteligencí) bych zařadila hocha schopného jmenovat hlavní města Evropanům bezpochyby velmi vzdálených států. Chci věřit, že onen hoch ze zeměpisu zvládal mnoho podstatnějšího. Kde by pak zůstal vzývaný internet? Nezasloužil by také Zlatý oříšek? Dívenka, uvedená jako „čarodějka matematiky“, byla v podstatě deklasovaná trapným příkladem mouchy létající mezi body A a B. Přepadá mě smutná myšlenka, že mnozí ze „soutěžících“ mohli brát vystoupení v pořadu Zlatý oříšek spíše jako dobrou propagaci. Když to  jednodušeně shrnu: do kategorie pohybové a sportovní spadalo asi 15 zúčastněných, tedy polovina (tanečnice – opakovaně, karatista, aerobik, motorkář, plavec, orientační běžec, stepař, rocker, baletní a taneční soubor,brankář, krasobruslařka, taneční pár, biatlon). Do hudební kategorie jistě patřil vynikající pianista a skladatel, dále sólová zpěvačka, pěvecký sbor a hráč na bicí. Ze zbývajících ještě uvedu chovatelku morčat, kreslířku, leteckého modeláře, znalce bible, výtvarníka a nepříjemně „dospěle vyzrálou“ novinářku a moderátorku. Těm, které jsem opomenula, se omlouvám.

         Je jistě dobré, když se děti ve věku 6 – 14 let nějakou z výše uvedených aktivit zabývají. Je to nejlepší prevence před různými svody a nežádoucím „zabíjením času“ poflakující se mládeže. Jen mi mezi těmi dětmi – vedle zřejmého celkového poklesu úrovně potřebného televizního pořadu – něco chybělo. Nebo někdo? Módně se nyní říká, že ďábel je skrytý v detailu. Chceme opravdu jen úspěšné děti? Mají se ti nadaní a talentovaní z našeho zorného pole opět vytrácet, mizet? Kde jsou ti i v mezinárodních přírodovědných a jiných soutěžích oceňovaní středoškoláci, o kterých nedávno mluvil Jiří Grygar? Přece museli začínat v některé z našich základních škol!  Příští rok do soutěže o Zlatý oříšek s nimi! Ať má mládež vzory. Kladné. Těch ostatních je dost a dost.

Slíbené dodatky 

Ujasněte si, prosím (Moderní vyučování, leden 2008)

             I školství má své hity, chcete-li módní vlny. Aktuálně je jednou z nich zvýšený zájem o nadané a talentované děti. Zajímají vás – jako učitele nebo rodiče (i potencionální) – třídy či školy, které teď pro tyto děti tu a tam vznikají? Řečeno hrůznou češtinou jedné z našich poslankyň – jedná se o špatně vykomunikované téma a neadekvátně odprezentovanou otázku. Ale vážně: jste-li rodiče, vaše dítě bude bezpochyby…ouha!? Jaké?

            Už poněkolikáté jsem kolem novoročního poledne řešila dilema, co v televizi sledovat: galakoncert Vídeňských filharmoniků, nebo Zlatý oříšek? (Nahrávkám v těchto případech neholduji, stírají pel bezprostředního zážitku.) Zlatý oříšek je prezentován jako projekt ČT pro nadané a úspěšné děti. Pedagogicky začínám zvažovat terminologii: nadané a úspěšné ? V upoutávkách se psalo a hovořilo ještě o mimořádně nadaných a cílevědomých dětech. Herec a senátor Tomáš Töpfer, který pořad vedle oficiálních zástupců MŠMT ČR zaštiťoval, se k přítomným hlásil jako v dětství bystré dítě,kterému se dařilo, na co sáhlo. A odborníci (nejen z řad psychologů a pedagogů) v tom pádě mluví o dětech mimořádně nadaných a talentovaných. Takže: o jaké děti se vlastně jedná?

            Vyjděme ze zmiňovaného televizního pořadu. Aleš Cibulka, kterému moderování tohoto pořadu opravdu „sedne“, jako prvního představil světového rekordmana ve šprtci. Pro neználky: je to obdoba stolního hokeje, v němž se skutečně pořádají světové přebory. Další kytarista předvedl úžasné tremolo, na které prý mimořádně „zabírají holky“ (konkrétně už tři). Závodní plavkyně byla více než kontinentálně úspěšná, navzdory svému zrakovému postižení. Následoval parkur, bicross, biketrial (kdy se podle osmiletého přeborníka „jezdí po šutrech a po skalách“), vítěz motocrossové soutěže ve Velké Británii, letecký modelář, elektrotechnik, chovatelka holubů a potom filatelistka (v obou případech to byly asi desetileté dívenky), pochopitelně další hudebníci a hudebnice včetně komponistky (zpěv, pianistka, flétnistka), jeden spisovatel (první knížku napsal v jedenácti) a osmiletý paleontolog. Obecnou představu mimořádně nadaných naplňoval „šampion na učení“ zaměřený na logiku, ale podle vlastních slov slabší v geometrii. Tomáš Töpfer měl jistě radost z mladého herce a moderátora a přítomný zástupce ekologů z poslance dětského evropského parlamentu (vzešlého právě z ekologických aktivit). Neúplný výčet završme křehkou dívkou – šampiónkou v kickboxu.

            Ale teď: babo, raď! Které z těch dětí je mimořádně nadané, které talentované, které cílevědomé…atd.? Sáhla jsem po Howardu Gardnerovi a jeho teorii rozmanitých inteligencí. Původně jich předkládal sedm, potom už devět a jistě bádá dál. Hledala jsem mezi dětmi zástupce těch nejznámějších kategorií. Do jazykové mi zapadly dvě děti, do hudební pět, představu logicko-matematické inteligence splňovali tři zástupci. Nejhojněji – devíti účastníky – se zaplnila kolonka, kdy jsem si dovolila spojit inteligenci prostorovou a tělesně pohybovou. Vizuálně žádné z dětí neodpovídalo v našich krajích zakořeněné představě bledničkově obrýleného malého génia. Ani feministky by nemohly protestovat. Co bylo překvapující – všechny ty děti uměly mluvit (dnes se říká komunikovat), byly bezprostřední a přirozené. Zvláštního ocenění se nakonec dostalo deseti z nich. Vlastně – ještě jednomu navíc. Přítomný ekolog měl – mimo pravidla a mimo program – potřebu ocenit svého poslance.

            Vraťme se k volání po třídách a školách pro nadané a talentované (další termíny opomenu). Zkuste z těch dětí sestavit třídu. Věkově by třeba mohla být heterogenní, i když….Ale zaměřením? V Praze a větších městech možná „dáte dohromady“ deset dvanáct věkově víceméně rovných dětí zařaditelných do kolonky logicko-matematické inteligence. A v menších městech a na vesnicích? Půjdeme cestou internátních škol známých a zažitých např. ve Velké Británii? Dovolím si ještě – podstatnou otázku: do jaké míry se na úspěchu a schopnostech prezentovaných dětí podílela škola, učitelé? Jako učitelka bych se zamyslela a jako rodič zauvažovala. Jsem dost odpovědná, dám-li svého prvňáčka do třídy pro tzv. mimořádně nadané, aniž bych se zajímala, kdo ho bude učit? Je skutečně ideálním řešením pedagogická novicka? Je sice nezatížená přežívajícím negativně pojatým herbartismem, ale současně také neposkvrněná nezbytnou učitelskou zkušeností. Zajímám se, co a jak bude dál, ve vyšších ročnících? Uspokojí mě odpověď, že „…máme takový nástřel“?

            Učitelé i rodiče by se asi měli zamyslet nad nedávným konstatováním v denním tisku, že „…Česko se vyznačuje silnou závislostí výsledků žáků na jejich rodinném zázemí“. Když nic jiného, tak současní učitelé formují (možná i vychovávají) budoucí rodiče.

 

Proč jim tak ubližujeme? (Moderní vyučování, únor 2006)- úryvek

Více než údaj o nabídce 45 zájmových kroužků zaujme sdělení, že pedagogický sbor včetně patnácti vychovatelů bude žákům do jisté míry organizovat i volný čas, třeba nabídkou televizních programů, v níž mají převažovat dokumentární pořady, podle novinových zpráv to v žádném případě nebudou nějaké reality show. Ostatně studentíci, kteří jsou již od počátku hrdi na své školní uniformy, by o něco takového ani nestáli. Otázka školních uniforem je v našich krajích otázkou velmi ožehavou, příliš navozuje vzpomínky na křídlaté zástěrky sovětských pionýrek. Těm „babickýcm“ studentkám však bílé halenky s vestou a zelenou károvanou sukní sluší, patřičně je střídají s outdorovým oblečením, stejně jako hoši své obleky a košile. Je to jen jedna z mnoha cest kultivace osobnosti. Pro někoho možná maličkost, ale bylo již dávno řečeno, že dokonalost není maličkost, avšak dokonalosti se dosahuje právě maličkostmi. Na těch „babických“ studentících někomu záleží.

            Anglické slůvko „gate“ má ve slovníku řadu významů. V názvu babické školy z nich nejpřípadnější je cesta, směr cesty, brána, vstup, způsob… je mi pojednou nějak líto dětí v našich běžných školách, kde nám – učitelům – už nic nevadí: ani nedbalý zevnějšek, ani nedbalé vyjadřování, ani nemožné chování, poflakování bez zájmu…proč těm dětem tak ubližujeme? Na těch nám nezáleží? V lepším případě nám to jednou budou zazlívat. I ten bouřlivák Villon pozdě hořekoval: „Ach bože, kdybych studoval a ve svém mládí době rušné…“. Věřím, že Antoine de Saint-Exupéry určitě myslel i na učitele, když napsal: „Povolání svědka ve mně vždycky vyvolávalo hrůzu. Čím jsem, jestliže se nezúčastním? Abych byl, musím se zúčastňovat“.