Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Jen na dlouhé zimní večery?

         Ten příběh je zaznamenán hned ve dvou knihách, které se mi náhodou a nezávisle na sobě dostaly v rozmezí nějakých tří čtyř let do rukou.  Tu první mám ve své knihovně a už jsem z ní jednou citovala. Nezaškodí zopakovat, protože autorem nezamýšlené poselství do řad učitelstva nepozbývá na aktuálnosti. Profesor Josef Charvát (1897 – 1984) , zakladatel československé endokrinologie, je řazen mezi nejvýznamnější, světově uznávané osobnosti naší medicíny 20.století. Číst Vzpomínky, zápisky z deníků, což je podtitul jeho knihy Můj labyrint světa, znamená procházet na pozadí jednoho života pregnantně zaznamenanou faktografií našich dějin téměř celého minulého století. Pan profesor přitom ani ve vyšším věku nepodléhal vzpomínkovému optimismu. Na přebalu uvedené knížky se dočteme: „Na počátku velmi bystrý a vnímavý chlapec, který prožívá své dětství ve skromných rodinných podmínkách pražské Letné, si musel své místo na slunci vydobýt sám, mnohdy proti vůli svého otce, který se neodvažoval mířit příliš vysoko a pro svého syna plánoval budoucnost nejen podle svých střízlivých představ, ale hlavně podle neutěšené ekonomické situace rodiny. Když se pak Josef Charvát po maturitě přece jen rozhodl pro medicínu, otec ho odmítl podporovat, a tak se musel postavit na vlastní nohy a spoléhat jen sám na sebe. Vyplatilo se to. Stal se vynikajícím odborníkem a není divu, že byl vyhledávaným lékařem. Mezi jeho pacienty patřily i prominentní osobnosti z řad politiků, umělců i dalších osob veřejně činných“.

            Už tady začíná několikeré poselství, pro něž je dobré knize Můj labyrint světa věnovat čtenářskou pozornost. Přejdu tak často se vyskytující nářkologii a odkazy na „těžké dětství“, jimž omlouváme kdeco. Ale neodpustím si – opakovaně – pohled pana profesora na úlohu a význam učitele v životě dítěte.  Cituji: „Obecná škola v Korunovační ulici stála nedaleko letenské vodárny. Od druhé až do páté třídy jsme měli pana učitele Jakubšeho. Byl pomenší, s licousy a cvikrem, bydlel v Třebízského ulici, měl dceru a syna. Pocházel z Domažlic….Mám na něho dobré vzpomínky, on vlastně určil mou další životní dráhu ve chvíli, když mě otec vedl k zápisu do holešovické reálky. Táta rozuměl strojařině a dovedl si mě představit jen jako inženýra. Vyšli jsme ze Šnelovky a na Letenském náměstí nás potkal Jakubše. „Kampak jdete s Pepou, pane Charváte?“. Sotva se dověděl pravdu, rázně otci vysvětlil, že tak nadaný chlapec musí na gymnázium, a pak dál na univerzitu. Chudák táta nevěděl, co říct. Ale protože si Jakubšeho vážil, dal si nakonec poradit, a místo do reálky mě na učitelovu radu zavedl do klasického gymnázia v Truhlářské ulici“. Jak se vše vyvíjelo dál, to už si sami přečtěte v knize Můj labyrint světa. Já bych chtěla jen poukázat na skutečnost, že takto na události z  roku 1908 vzpomíná profesor Charvát na počátku 80.let minulého století. Zkuste se zeptat svých studentů, jak se jmenovala paní učitelka z počátků jejich školní docházky. Udělala jsem tu tristní zkušenost několikrát. Bída!  A to jistě nepatřili učitelé ani v době panování císaře pána k mimořádně finančně ohodnocené profesi. Jakou váhu mělo slovo učitele? Co se stalo?

            Knížku profesora Charváta mám – jak je mým zvykem u knih, které mě zaujmou – bohatě popsanou poznámkami, na předsádce čísla mimořádně zajímavých stránek. Teď zpětně jsem tam našla i odkaz na stránky 198 až 201 . Vrátila jsem se k nim nečekaně poté, co jsem si v městské knihovně vypůjčila knížku s titulem Čtyřiatřicet. V městské knihovně jsem zásadní levičák, po odevzdání vypůjčených knih zamířím většinou hned doleva, do oddělení s naučnou a faktografickou literaturou. Napravo za klasikou – přiznávám – už chodívám zřídka. Knihu mladého Australana Williama Hastingse Burkeho (naroz.1983) jsem již vrátila. Ale současně jsem hned telefonovala do „svého“ knihkupectví, abych jeden její výtisk získala jako vítaný letošní vánoční dárek. Žádná potíž– knížku nadepsanou stručně Čtyřiatřicet vydalo nakladatelství Academia zcela nedávno. Je opatřena nálepkou Životní příběh zachránce Židů Alberta Göringa, bratra Hermanna Göringa. Číslovka Čtyřiatřicet reprezentuje jmenný seznam osob zachráněných v letech 1940 – 1945. Na tento seznam k číslici šest připsal Albert Göring: Prof.dr.med Charvát.

            Kdo byl Hermann Göring netřeba starším vysvětlovat. Těm mladším a do škol bych doporučila vzít do rukou vzpomínky hlavního tlumočníka Norimberského procesu Richarda W.Sonnenfeldta – Svědek z Norimberka. Ve škole stačí dobře zvolený úryvek – třeba právě z přímého kontaktu tlumočníka s Hermannem Göringem, válečným zločincem, který se potupné popravě pověšením vyhnul včasným požitím jedu. Laurence Rees, oceňovaný autor historických dokumentárních seriálů o nacistech a druhé světové válce, dlouhá léta vedoucí redaktor kanálu History televize BBC, o Hermannu Göringovi mimo jiné píše: „Göring byl mnohem složitější povaha než nepokrytě hrubiánská karikatura, která se často prezentuje, a jeho názory na cestu, po níž se Hitler vydal, byly rovněž složité. Ne že by Göring byl proti nacistické agresi – naopak. Povzbuzoval Hitlera, aby pokročil s anšlusem, a nacházel jisté potěšení v tom, že popisoval prezidentu Háchovi, co jeho bombardéry udělají, když je pustí na Prahu. Göring se však, stejně jako Hitlerovi generálové, obával rozsáhlého konfliktu s Británií, Francií a potenciálně i Amerikou, stejně jako Sovětským svazem. Göring byl šťastně ženatý s herečkou Emmy Sonnemannovou a byl otcem dcery Eddy….žili v impozantní nádheře jeho obrovského sídla Carinhallu v Schorfheidském lese i v jeho velkolepém domě v Berlíně. Göring si žil dobře. Proč by měl napomáhat rozpoutání války, v níž by toto vše riskoval? Göring dal najevo své obavy při proslulé hádce s Joachimem Ribbentropem, kdy v době Mnichova řekl útočnému ministrovi zahraničí, že on, Göring, se ve válce vyzná a že když válka přijde, poletí do boje prvním letadlem, ale bude trvat na tom, aby Ribbentrop seděl na vedlejším sedadle. Na druhou stranu Göring absolutně věřil v charisma Adolfa Hitlera. Ve svých servilních veřejných poznámkách, vyslovených v říšském sněmu po Hitlerově projevu 30.ledna 1939, Göring slíbil „slepě následovat Hitlera, muže, který nám vrátil život hodný žití, život nádherný a skvělý“.

            V roce 2005 při promoci ve své rodné Sydney se William H.Burke svěřuje rodičům s myšlenkou, která ho pronásledovala již delší čas, a to – jak píše v první kapitole knihy Čtyřiatřicet – „od chvíle, kdy jsem náhodou viděl dokumentární film, kde se tvrdilo, že Hermann Göring, ztělesnění nacismu, měl antinacisticky smýšlejícího bratra….příběh o tom, že obludné monstrum, o němž se učí v hodinách dějepisu, mohlo mít sourozence opředeného legendou připomínající Oskara Schindlera, se zdál jen stěží uvěřitelný“. V Americkém národním archivu se dostal k pěti listům papíru, které byly seznamem třiceti čtyř jmen, která ze stovek zachráněných sepsal Albert Göring v době svého poválečného věznění. Podle W.H.Burkeho  „seznam se začínal podobat mapě, na níž Albert prostřednictvím těchto třiceti čtyř jmen bezděčně zaznamenal všechny podstatné události svého života za války. Každé jméno je souřadnicí na mapě jeho života“.

            Jednou z těch souřadnic, pod číslem šest, je profesor Josef Charvát. Ve dvacátých letech se Albertovi Göringovi jako mladému inženýrovi dařilo. Jak píše Burke „získal místo u firmy  Professor Junkers Kaloriferwerk. Přestože se tento závod proslavil na poli letectví, každodenní chléb si továrna získávala zejména jako výrobce bojlerů a chladících zařízení….v tomto oddělení…..byl Albert v roce 1928 povýšen na obchodního zástupce pro Rakousko, Maďarsko a Československo…Albert byl ve svém živlu. Jeden den v Praze, hned následující v Budapešti, přesvědčoval své zákazníky v nejvybranějších restauracích a kavárnách….“. Autor knížky Čtyřiatřicet se setkal s Eddou Göringovou, dcerou Hermanna Göringa a Albertovou neteří, která ve vzpomínkách na svého strýce uvedla: „Vždycky říkal, že nejlépe se mu žilo právě mezi Prahou, Vídní a Budapeští, tam pracoval a tam měl také nejvíce přátel. Byl to jeho svět a on se tam skvěle hodil: byl elegantní, okouzlující, bystrý a zábavný“.   William H.Burke na svém putování za příběhem Alberta Göringa pochopitelně dorazil i do Prahy. Sedmá kapitola knihy Čtyřiatřicet začíná v legendární pražské kavárně Slavia: „ Vejdu hlavním vchodem do kavárny a náhle si připadám, jako bych se octl ve Vídni. Jadeitově zelený interiér, mahagonový nábytek a množství mramoru dělají ze Slavie kavárnu s atmosférou Vídně….zahnu do zadní části kavárny, kde spatřím muže ve středních letech…sleduje mě s pobaveným úsměvem. Václav je stejně jako jeho děd vysoký, štíhlý muž s hladce přičesanými stříbrnými vlasy…..“ Tím mužem je Václav Rejholec, vnuk profesora Charváta, který byl nejen vynikajícím lékařem, ale také vedoucí postavou českého skautingu, přežil koncentrační tábory v Dachau a Buchenwaldu a je postavou číslo šest na seznamu Alberta Göringa.

         Při líčení peripetií těžkých dnů a měsíců života Josefa Charváta se autor knihy  dovolává vzpomínek významného lékaře v jeho knize Můj labyrint světa. Uvedu z ní dotyčné vzpomínky rozepsané na čtyřech stranách textu alespoň útržkovitě: „Jezdilo ke mně mnoho cizinců, zejména z Východu, například z Turecka, ale i mocní šejkové třeba z Iráku….Cizinci rádi zaplatili jedno-či dvoutýdenní pobyt…jazyk mi nedělal problémy, ať už se mluvilo anglicky, francouzsky nebo německy….Nepřekvapilo mě tedy, když se u mě jednoho dne objevil ing. Albert Göring s jakousi fešnou Maďarkou a přál si, abych ji vyšetřil…za čas přišel Göring znovu….nějak jsme se potom domluvili, že je bratrem Hermanna Göringa, strojní inženýr, odborník na jeřáby a podobné konstrukce, že je rakouský státní občan a není členem NSDAP, protože ho politika nezajímá….pak přišel znovu, za protektorátu, to už byl ředitelem Göringových závodů v Praze, a přivedl českou sekretářku….později se s ní oženil..zjara 1944 přiletěl nakvap z Bukurešti varovat maršála Göringa, že na Himmlerův a Bohrmannův příkaz má být zastřelen…komplot se mu podařilo objevit proto, že mezi armádou a gestapem existovaly trvale napjaté vztahy…Albert měl mnoho přátel v armádě…živě si ale pamatuji jeden večer v listopadu 1944, kdy u mě někdo zvonil asi v 10 hodin. Neměl jsem pozdní zvonění rád, moc to zavánělo gestapem. Šel jsem sám otevřít, a tam stál Göring ve zbědovaném stavu, špinavý, unavený řekl „utíkám o svůj život“.Poslal jsem ho nejprve do koupelny…v roce 1946 jsem byl čtyři měsíce v USA a Kanadě.Vrátil jsem se až na Vánoce. Nevěděl jsem,co se s Göringem stalo, měl jsem moc jiných starostí…Koncem jara 1947 někdo odpoledne zazvonil u mého bytu. Otevřu, tam stojí groteskně oblečený Göring…Po koupelně a občerstvení začal vyprávět…jakmile se objevili Američané, vzdal se jim.Ti ho však zatkli a poslali do Norimberku před soud. Tam proti němu nic neměli, dali ho tedy do zajateckého tábora…v roce 1946 si ho vyžádala naše vláda. „Jakživ jsem nedostal tolik facek jako v Plzni“…..začaly nekonečné výslechy. Nic se vyšetřovatelům nedařilo. Nevyšla obžaloba, že pomáhal šířit nacismus – nebyl členem NSDAP. Ani že okrádal český národ – celou ředitelskou gáži našli nevybranou v jeho stole v budově Škodovky. Ani že šířil němectví, prokázal, že je rakouským občanem. Ke všemu když se zaměstnanci Škodovky dozvěděli, že je zavřený, začali mu na Pankrác posílat drobná přilepšení, poněvadž byl oblíbený…“

            Josef Charvát v knize Můj labyrint světa ještě líčí okolnosti Albertova osvobození. Žil potom v Mnichově. Hermann a Albert, fyziognomií i smýšlením zcela rozdílní bratři, nikdy nenarušili sourozenecké vztahy, Albert jich spíš v dobrém slova smyslu využíval jednak pro ty, kterým chtěl pomoci, jednak později ve svůj prospěch, když se stával podezřelým. Svého jména, se vším jeho prokletím, se nikdy nezřekl.

         K poválečným letům Alberta Göringa Burke v poslední kapitole své knihy Čtyřiatřicet poznamenává: „Kdyby chtěl, mohl by vést bezstarostný život bohatého člověka někde v Jižní Americe. Místo toho však žije v Mnichově z ubohé penze, pije spoustu kávy a rád si vychutná sklenku dobrého vína. Své memoáry nikdy neprodal, o štědré nabídce jednoho amerického filmového studia ani nemluvě“. Nevlastní dceři Christine dal nadčasovou radu: „Na zemi se vždycky setkáš s dobrými i se zlými lidmi, a to kdekoli na světě. To mě učili. Já jsem nevyrůstal s představou hrozivého Němce, hrozivého Rusa nebo někoho jiného. Mě učili jen o dobru a zlu a to si musíš v životě zapamatovat. To se nikdy nezmění“. Albert Göring zemřel v roce 1966 v Mnichově ve věku jednasedmdesáti let.

         Až se vám za dlouhých zimních večerů už nebude chtít dívat na děsné ordinace ve všelijakých zahradách, na cesty domů, výměny manželek nebo gymply, až poznáte už všechny vyvolené a třeba o Vánocích už se vám budou zajídat i ty nekonečné pohádky, vezměte do rukou některou z výše uvedených knížek. Načerpáte z nich hodně toho, čím můžete u svých žáků vyvolat ne zvědavost, ale mnohem hodnotnější ZVÍDAVOST. Vyzbrojíte je zárodky schopnosti nepodléhat černobílému vidění světa, stejně jako všem těm stále se rojícím kraválistům a spasitelům lidstva s ideou jediného správného a hlavně jednoduchého řešení kteréhokoliv z existujících společenských problémů.

          A jaksi navíc naleznete v knize Můj labyrint světa řadu pregnantních poznámek k výchově a vzdělávání, kupříkladu o tom, co napsal (vlastně chtěl napsat) profesor Charvát v roce 1958 do Časopisu lékařů českých: „Od začátku září se redakce rozmýšlela, má-li či nemá-li to otisknout. Nakonec aspoň škrtla větu navazující na to, že už v dětství máme lovit silné individuality, neboť ani demokracie se totiž bez silných jedinců neobejde. Jinak propadne insektismu, s královnou matkou v čele roje, a pak už jen s nemyslícími roboty a přesně přidělenými úkoly“(s.469). Profesor Charvát věděl, o čem píše, prožil to na vlastní kůži. Obdobně jako politické poválečné turbulence, k nimž poznamenal – stále aktuálně: „Kromě hrstky slušných lidí se do partaje nahrnula spousta charakterů, s nimiž jsem nechtěl mít nic společného. Došel jsem k názoru, že slušný člověk nemůže být členem KSČ. Buď má nižší inteligenční kvocient a věří kdejakým blbinám, nebo jim nevěří, a pak je bezcharakterní“ (s.149). Co se týče knížky W.H.Burkeho Čtyřiatřicet pro literární a jazykové „fajnšmekry“ dodám, že je napsaná neobyčejně svěžím jazykem, prostě potěcha! – a v tom případě „klobouk dolů“ i před překladatelkou Pavlou Machalíkovou.

 BURKE, W.H.  Čtyřiatřicet. Praha: Academia, 2013.  ISBN 978-80-200-2105-2

CHARVÁT, J.   Můj labyrint světa. Vzpomínky, zápisky z deníků. Praha: Galén, 2005.

                         ISBN 80-7262-266-8.

SONNENFELDT, R.W.  Svědek z Norimberka. Praha: Columbus, 2008.

REES, L.             Temné charisma Adolfa Hitlera. Cesta do propasti. Praha: Euromedia Group, 

                           Knižní klub v edici Universum, 2013. ISBN 978-80-242-3987-3.   


    hodnotili 2 uživatelé

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.