Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Výborný nápad

          Na tom, že to byl výborný nápad, se shodlo víc účastníků onoho setkání. Byl to výborný nápad svým způsobem přivést k životu střední a starší generací s povzdechem vzpomínané „knižní čtvrtky“. Pro ty mladší – ty čtvrtky, kdy vycházely nové knihy a před knihkupectvími se v ony dny od brzkého rána vytvářely fronty  „nových knížek chtivých“. Prostě – nebývaly fronty jen na banány a pomeranče, ale také na knížky, vydávané podle nařízení „shora“ každý čtvrtek.

            Scházíme se podle oficiálního programu dvakrát měsíčně, jinak porůznu podle zájmu v menších skupinkách na výstavách, zajímavých přednáškách, výletech do okolí a podobných bohulibých akcích. Úředně se tak děje pod hlavičkou Živá paměť – regionální kontaktní centrum pro oběti nacismu a mezigenerační dialog. Scházíme se my, kterým se ještě nedávno kulantně říkalo dříve narození. Ten mezigenerační dialog udržuje v chodu povětšinou jedna dívka, letos – měřeno školním rokem – čerstvá maturantka Sára z rodiště Karla Marxe, z německého Trevíru. Pobyt německých studentských dobrovolníků v České republice zajišťují české a německé organizace usilující o překonávání pozůstatků minulosti.

          V olomouckém regionálním centru Živé paměti Sára na základě vzájemné dohody v pravidelných intervalech navštěvuje ty, kteří přežili holocaust nebo totální nasazení. Stará se jim o drobné pochůzky, skočí pro léky, nakoupí, pomůže s úklidem nebo si jen tak lidsky popovídají. Sára je již několikátou německou dobrovolnicí, jejíž pobyt  u nás mohu sledovat. Někdy přivádí na naše pravidelná setkání své české přátele, které velice rychle získává nejen v olomouckých studentských klubech, ve kterých to v  tomto univerzitním městě skutečně žije. Znáte snad lepší způsob, jak překonávat antagonismy a předsudky? Zatím jsem bohužel nezaznamenala – a mezi mými přáteli je to kvitováno s lítostí a  povzdechem – že by se o činnost kontaktního centra Živé paměti nějak zajímaly olomoucké školy, hlavně jejich pedagogové. Ani Sára do škol na užitečné besedy sama nepůjde, tak to zatím zůstává na těch hospodách. Pokusím se zjistit, jak tomu je v „sesterských“ regionálních centrech Živé paměti, například v Ostravě, Českých Budějovicích či přímo v Praze. Možná mají lepší zkušenost.

         Ostatně – nikoho z desítek městských škol (všech stupňů) ani z dostupného okolí jsem neviděla ani na tradiční pietní vzpomínce konané u příležitosti Dne válečných veteránů 11.listopadu na významném vojenském hřbitově přináležejícím k impozantnímu komplexu vojenské nemocnice (dříve lazaretu) olomouckého Klášterního Hradiska. Pietní akt podle celosvětové tradice v návaznosti na hodinu podepsání smlouvy o ukončení Velké (později 1.světové) války probíhal o jedenácté dopoledne, městský autobus č.17 má konečnou přímo u černovírského hřbitova – tak v čem je problém? Pořád se oháníme velkými slovy, hledáme řešení vznešeně pojmenovávaných výchovných a vzdělávacích problémů, ale skutek utek. Stále si nějak nepřiznáváme prostou pravdu: Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá zdůvodnění. Nebo jinak: Kde vůle, tam cesta.

            S některými přáteli ze Živé paměti jsem se setkala i na zmiňovaném pietním aktu. Víc se nás sešlo na pravidelné schůzce anoncované jako náš první literární čtvrtek. Kdyby jen sešlo! Ale hlavně aktivně zapojilo! Přesně v duchu programové pozvánky: Srdečně zveme k posezení nad dobrou knihou a šálkem kávy či čaje. Ti z vás, kteří chtějí seznámit ostatní s novými přírůstky svých knihoven, přineste si prosím knihy s sebou a připravte si literární ukázku, kterou na setkání chcete přednést. Já, znalá situace mlčícího davu usazeného v co možná nejzadnějších řadách tříd a poslucháren, bych vzdělavatelům a informátorům všeho druhu přála zažít podobnou atmosféru. Patřím ve společenství Živé paměti k těm nejmladším, se zájmem naslouchám nenápadně žensky elegantní – v projevech i oblékaní – paní, s níž jsme nedávno oslavili její devadesátiny, těším se z návratu pána přes osmdesát, kterého před časem dost sklátila závažná choroba. Takoví lidé přišli s knížkami, v nichž měli založené stránky, ze kterých předčítali, co je zaujalo a o čem si mysleli, že by mohlo zajímat i ostatní. Nemýlili se. Knížky kolovaly, zainteresovaní si zapisovali jejich názvy a ptali se po možnostech zakoupení nebo vypůjčení.

            To všechno byla voda na můj mlýn! Přišla jsem hned se dvěma knížkami, o nichž jsem ostatním předem řekla – když na mě přišla řada – že obě knížky jsou velice aktuální, obě s výhledem do budoucnosti, přitom jedna navozující mírně depresivní myšlenky, zato ta druhá podloženě a oprávněně hodně optimistické.

            Začala jsem knížkou rozhovorů, které s Pavlem Tigridem vedl v roce 1992 – těsně před rozpadem Československa – Petr Kotyka. Knížka má titul Mně se nestýskalo. Těžce jsem se doma rozhodovala, co z knížky přímo přečíst, co jen naznačit, na co upozornit. Nakonec jsem krátce přečetla něco o kořenech Pavla Tigrida, Schönfelda: „Do Semil patřím jen rodem, tam pradědeček Schönfeld vařil pivo jako nájemce pivovaru a tím vzniklo i příbuzenské promíšení se Zemanovými – Antalem Staškem i Ivanem Olbrachtem. Jsem Žid po mamince i tatínkovi, podle norimberských zákonů bezpochyby, moje rozvětvená rodina, vlastní i nevlastní matka, příbuzenstvo, všichni byli nacisti vybiti. Otec zemřel začátkem roku 1940, a tak se toho naštěstí nedožil“. Víte o hutnějším odrazovém můstku pro hodiny literatury ,občanské výchovy, dějepisu? Myslíte, že byste děti a mládež, přiměřeně věku, nezaujali? Zvláště kdybyste v konceptu projektového vyučování došli třeba přes nádherný film Golet v údolí k Nikolu Šuhaji v pojetí brněnského Provázku (Ivan Olbracht )-A mohli byste dojít – doslova – až k aktuálně instalovaným pamětním kamenům – Stolpersteine. U vás ve městě, městečku, na vesnici nejsou? Co se tak v tom případě přičinit o jejich instalaci?

            Znovu připomenu, že rozhovor s Pavlem Tigridem byl veden v roce 1992. Musela jsem ocitovat, jak se před jednadvaceti lety Pavel Tigrid vyjadřoval k naší politické scéně. Tady alespoň útržkovitě: „Poznal jsem na svých cestách po celé zemi daleko od Prahy spoustu řadových Čechů a Slováků a viděl, že pořádných politiků se jim nedostalo, ale zároveň si je zvolili, dali jim moc a není žádných výmluv. Nikdo jim nekoukal do ruky, co hází do urny, nikdo je k ničemu nenutil….je to začarovaný kruh a mám šok z toho, jak se nám nepříznivá historie opakuje. Potřetí se nepovedlo budování státu, ale tentokrát, jak už jsem stokrát řekl, nejsou žádné polehčující okolnosti, žádní Němci, žádní Rusové, žádní komunisti nás odnikud netlačí, nikdo! Sami jsme strůjci svého osudu a můj optimismus pramení z poznání, že když vyjedu z Prahy, z takzvaných intelektuálských kruhů, ze zaplivaných hospod a nekonečných debat, kde každý ví všecko lépe, kde každý dovede všechno řešit, z prostředí, ze kterého je mi nanic, ačkoliv jsem sám součástí té ukecanosti, jak říkají Židé „beservisovství“, od besser wissen, tak vždy vyjedu na Moravu, do jižních Čech, ale i do hrozného českého severu, je lépe. Inteligenční kvocient českého „folku“, jak stále říkám, je vysoký, žádné mindráky! A je pro mě nepochopitelné, že tato slušná průměrná občanská společnost vypotí, vysmaží politikářské, sobecké, nevzdělané, nekultivované nestvůry, samozřejmě ne všichni jsou takoví, ale mnozí! A že ve svobodných, rovných a tajných volbách dostanou komunisté čtrnáct procent, v tom je náboj zkázy, demokracie je neúprosná….proto šok, mně se zdá, že v Československu se historie opakuje a není to historie dobrá“.

            Přečetla jsem svým přátelům ještě Tigridovy názory na prezidenta Beneše, velice blízké pohledům spisovatele a disidenta Jiřího Gruši (také byl chvíli naším polistopadovým ministrem školství). Velice zajímavé ve vztahu kupříkladu k probíhajícímu televiznímu projektu České století. Bavíte se o něm s dětmi, s žáky? S ohledem na ubíhající čas jsem již jen upozornila na Tigridův pohled na emigraci (žádné vzdechy, tvrdý realismus), na problém národní povahy či vztahu k Němcům.

            Slíbené optimističtější vyznění měla druhá knížka – Český špalíček pohádek, říkadel, hádanek, přísloví a písniček. Nejsem zrovna fandou – v politické korektnosti fanynkou – Knižního klubu, ale tato publikace se nakladatelství skutečně povedla! Do mrtě – řečeno lidovým jazykem – plní to, co v titulu slibuje. A plní to na pěkném papíře, s pěknou grafickou úpravou, citlivými ilustracemi a navíc – dobře metodicky. I pro to všechno jsem tuto knížku hned v roce jejího prvního vydání 2006 koupila svým (eventuálním) pravnoučatům. Teď jsem zaslechla, že snad má být nabízena i ve slevě, takže si mohou přijít na své ( třeba pod stromečkem) i děti či vnoučata šetřílků (ve vztahu ke knihám). Dovolím si doporučit, abyste až knížku koupíte, s ní sami prožili tichou, intimní chvilku, nejlépe v tichu noci. Zkusila jsem to – a proběhlo mi hlavou moc a moc hezkých vzpomínek, ledasco dávno zapomenuté se vykutalo a s tím i mnohé souvislosti, jak tenkrát, když jsme tu písničku zpívali….

            Opět jen v krátkosti, pokud toho budu s ohledem na přemíru hezkých příkladů schopna. Začíná se pohádkami, řekla bych v dobré posloupnosti nejprve s těmi základními, pro nejmenší. Na schůzce Živé paměti jsem své přátele ponoukala, aby se pokoušeli názvy těch pohádek vylovit z paměti: O veliké řepě, O Smolíčkovi, O Budulínkovi, Hrnečku, vař!….Uhodila jsem na správnou strunu! Z „auditoria“ se tituly pohádek jen hrnuly, nakonec jsme dali dohromady skoro všech patnáct, které ve jmenované knížce nalezneme. Občas se vmísil název pohádky, která je určena již starším dětem, patří k těm – řekněme – uměle shromažďovaným: O Popelce, Zlatovláska, O dvanácti měsíčkách, Tři zlaté vlasy děda Vševěda….Těch jsem napočítala přes dvacet. U některých jsme si připomenuli i jejich přesahy – Čert a Káča (opera Antonína Dvořáka), Sůl nad zlato (Shakespearův král Lear), Dlouhý, Široký a Bystrozraký (v pojetí Járy Cimrmana). Někdy takové mírné pedagogické postrčení nezaškodí, v dobré víře můžeme i přestřelit…však to znáte. Pověsti nemá zmiňovaná knížka v titulu a také jimi nehýří. Něco málo o Krakonošovi, ale pro nás na Hané – nemůžeme přehlédnout pověst o hanáckém králi –O Ječmínkovi. Což hned vyvolalo nápad, že bychom se zjara mohli zajet podívat do Chropyně, na údajný zámek krále Ječmínka. Ještě nedávno tam přitahovala návštěvníky obrazová galerie rodáka z místního nádraží – významného představitele kubismu Emilla Filly. Poté, co profesor Knížák přemístil Fillovy originály do Prahy, zámek nespravedlivě strádá menším zájmem turistů a návštěvníků.

            Vrátím-li se k dětem, v knížce Český špalíček je pro ně shromážděno celkem třicet(!) stran říkanek a písniček, znovu ve věkové posloupnosti. Jsou to ty domácí hříčky, jak je nazýval pan profesor Zdeněk Matějček, které vytvářejí nádhernou atmosféru období v „matějčkovském“ pojetí „univerzity dětského věku“ už od nějakého desátého měsíce života každého dítěte. Opravdu ještě umíte , jak vařila myšička kašičku…takhle jedou páni….šiju boty do roboty….? Je to pokladnice emocí a emoce jsou přece – podle chytřejších – palivem našeho vývoje. Co taková –pro dospěláky existencionalismem zavánějící – říkanka Byl jeden domeček….až po Kde jsou ti pání? Na hřbitově zakopáni. S chutí jsme si zazpívali Když jsem já sloužil…No, zazpívali, spíš se jen pokusili, z paměti lovili, až po to osmé léto to již nedotáhl nikdo z nás. Nevím, co budou zpívat děti mých studentek, které se – podle jejich sdělení – v případě vůbec nutnosti nějakého zpěvu prý s důvěrou obrátí na internet. To ty žádoucí emoce ale pěkně rychle vychladnou! Pokud se vůbec vyjeví.

            U stránky 113 – jak symbolické: cifrou i svou ojedinělostí – jsem nezapřela profesi logopedky. Jazykolamy u dětí prosím ne! Nikdy! Proč u křehkého organismus vyvíjející se dětské řeči a komunikačních schopností obecně pokoušet ďábla? Proč lechtat chřestýše holou nohou? Dopad může být nepředvídatelně neblahý.

            O to víc jsme si užívali oddílu Hádanky. Bylo čeho – nacházejí se celkem na čtrnácti stranách textu. Pedagogicky jsem začala těmi snazšími : Když to vyhodíš, je to bílé, když to spadne, je to žluté (vajíčko). Postupně přituhovalo: Tělo nemá, a přece mu srdce bije (zvon)…Mladá je velká, stará malá (svíčka)…Čím je tomu víc let, tím je to novější, čím je tomu méně let, tím je to starší (letopočet). Líbí? Jistě byste našli další podle svého gusta.

            Po kapitole věnované koledám, nejen vánočním, ale i velikonočním, nejen textem, ale jednoduchým notovým partem, přišla moje – v životě i ve škole – oblíbená Přísloví a pořekadla. Najdete ta O učení, O řeči, O štěstí a neštěstí, O lecčems. Najdete tam všeobecně známá, jako že Co je šeptem, to je čertem, ale i méně známá či varianty těch rozšířených jako Ne vždy zlato, co se leskne, ne vždy pravda, co se pleskne.

            Náš první literární, knižní čtvrtek se prostě vydařil. Knižní čtvrtky se nám vracejí – jinak, ale to už je život.Těšíme na další, má tentokrát dokonce své téma – Vánoce. Už vím, které knížky přinesu. Určitě nebudu sama.           

 

PAVEL TIGRID  Mně se nestýskalo – rozhovor Petra Kotyka

                          Praha: nakladatelství Gutenberg, 2010. ISBN 978-80-86349-41-1.

MOTLOVÁ,M., BARÁNKOVÁ, V.  Český špalíček pohádek, říkadel,hádanek, přísloví a písniček

                          Praha: Knižní klub, 2006. ISBN 80-242-1720-1.

Živá paměť, regionální centrum pro oběti nacismu a mezigenerační dialog

                          www.zivapamet.cz


    hodnotil 1 uživatel

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.