Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Listopad 2013

Jen na dlouhé zimní večery?

         Ten příběh je zaznamenán hned ve dvou knihách, které se mi náhodou a nezávisle na sobě dostaly v rozmezí nějakých tří čtyř let do rukou.  Tu první mám ve své knihovně a už jsem z ní jednou citovala. Nezaškodí zopakovat, protože autorem nezamýšlené poselství do řad učitelstva nepozbývá na aktuálnosti. Profesor Josef Charvát (1897 – 1984) , zakladatel československé endokrinologie, je řazen mezi nejvýznamnější, světově uznávané osobnosti naší medicíny 20.století. Číst Vzpomínky, zápisky z deníků, což je podtitul jeho knihy Můj labyrint světa, znamená procházet na pozadí jednoho života pregnantně zaznamenanou faktografií našich dějin téměř celého minulého století. Pan profesor přitom ani ve vyšším věku nepodléhal vzpomínkovému optimismu. Na přebalu uvedené knížky se dočteme: „Na počátku velmi bystrý a vnímavý chlapec, který prožívá své dětství ve skromných rodinných podmínkách pražské Letné, si musel své místo na slunci vydobýt sám, mnohdy proti vůli svého otce, který se neodvažoval mířit příliš vysoko a pro svého syna plánoval budoucnost nejen podle svých střízlivých představ, ale hlavně podle neutěšené ekonomické situace rodiny. Když se pak Josef Charvát po maturitě přece jen rozhodl pro medicínu, otec ho odmítl podporovat, a tak se musel postavit na vlastní nohy a spoléhat jen sám na sebe. Vyplatilo se to. Stal se vynikajícím odborníkem a není divu, že byl vyhledávaným lékařem. Mezi jeho pacienty patřily i prominentní osobnosti z řad politiků, umělců i dalších osob veřejně činných“.

            Už tady začíná několikeré poselství, pro něž je dobré knize Můj labyrint světa věnovat čtenářskou pozornost. Přejdu tak často se vyskytující nářkologii a odkazy na „těžké dětství“, jimž omlouváme kdeco. Ale neodpustím si – opakovaně – pohled pana profesora na úlohu a význam učitele v životě dítěte.  Cituji: „Obecná škola v Korunovační ulici stála nedaleko letenské vodárny. Od druhé až do páté třídy jsme měli pana učitele Jakubšeho. Byl pomenší, s licousy a cvikrem, bydlel v Třebízského ulici, měl dceru a syna. Pocházel z Domažlic….Mám na něho dobré vzpomínky, on vlastně určil mou další životní dráhu ve chvíli, když mě otec vedl k zápisu do holešovické reálky. Táta rozuměl strojařině a dovedl si mě představit jen jako inženýra. Vyšli jsme ze Šnelovky a na Letenském náměstí nás potkal Jakubše. „Kampak jdete s Pepou, pane Charváte?“. Sotva se dověděl pravdu, rázně otci vysvětlil, že tak nadaný chlapec musí na gymnázium, a pak dál na univerzitu. Chudák táta nevěděl, co říct. Ale protože si Jakubšeho vážil, dal si nakonec poradit, a místo do reálky mě na učitelovu radu zavedl do klasického gymnázia v Truhlářské ulici“. Jak se vše vyvíjelo dál, to už si sami přečtěte v knize Můj labyrint světa. Já bych chtěla jen poukázat na skutečnost, že takto na události z  roku 1908 vzpomíná profesor Charvát na počátku 80.let minulého století. Zkuste se zeptat svých studentů, jak se jmenovala paní učitelka z počátků jejich školní docházky. Udělala jsem tu tristní zkušenost několikrát. Bída!  A to jistě nepatřili učitelé ani v době panování císaře pána k mimořádně finančně ohodnocené profesi. Jakou váhu mělo slovo učitele? Co se stalo?

            Knížku profesora Charváta mám – jak je mým zvykem u knih, které mě zaujmou – bohatě popsanou poznámkami, na předsádce čísla mimořádně zajímavých stránek. Teď zpětně jsem tam našla i odkaz na stránky 198 až 201 . Vrátila jsem se k nim nečekaně poté, co jsem si v městské knihovně vypůjčila knížku s titulem Čtyřiatřicet. V městské knihovně jsem zásadní levičák, po odevzdání vypůjčených knih zamířím většinou hned doleva, do oddělení s naučnou a faktografickou literaturou. Napravo za klasikou – přiznávám – už chodívám zřídka. Knihu mladého Australana Williama Hastingse Burkeho (naroz.1983) jsem již vrátila. Ale současně jsem hned telefonovala do „svého“ knihkupectví, abych jeden její výtisk získala jako vítaný letošní vánoční dárek. Žádná potíž– knížku nadepsanou stručně Čtyřiatřicet vydalo nakladatelství Academia zcela nedávno. Je opatřena nálepkou Životní příběh zachránce Židů Alberta Göringa, bratra Hermanna Göringa. Číslovka Čtyřiatřicet reprezentuje jmenný seznam osob zachráněných v letech 1940 – 1945. Na tento seznam k číslici šest připsal Albert Göring: Prof.dr.med Charvát.

            Kdo byl Hermann Göring netřeba starším vysvětlovat. Těm mladším a do škol bych doporučila vzít do rukou vzpomínky hlavního tlumočníka Norimberského procesu Richarda W.Sonnenfeldta – Svědek z Norimberka. Ve škole stačí dobře zvolený úryvek – třeba právě z přímého kontaktu tlumočníka s Hermannem Göringem, válečným zločincem, který se potupné popravě pověšením vyhnul včasným požitím jedu. Laurence Rees, oceňovaný autor historických dokumentárních seriálů o nacistech a druhé světové válce, dlouhá léta vedoucí redaktor kanálu History televize BBC, o Hermannu Göringovi mimo jiné píše: „Göring byl mnohem složitější povaha než nepokrytě hrubiánská karikatura, která se často prezentuje, a jeho názory na cestu, po níž se Hitler vydal, byly rovněž složité. Ne že by Göring byl proti nacistické agresi – naopak. Povzbuzoval Hitlera, aby pokročil s anšlusem, a nacházel jisté potěšení v tom, že popisoval prezidentu Háchovi, co jeho bombardéry udělají, když je pustí na Prahu. Göring se však, stejně jako Hitlerovi generálové, obával rozsáhlého konfliktu s Británií, Francií a potenciálně i Amerikou, stejně jako Sovětským svazem. Göring byl šťastně ženatý s herečkou Emmy Sonnemannovou a byl otcem dcery Eddy….žili v impozantní nádheře jeho obrovského sídla Carinhallu v Schorfheidském lese i v jeho velkolepém domě v Berlíně. Göring si žil dobře. Proč by měl napomáhat rozpoutání války, v níž by toto vše riskoval? Göring dal najevo své obavy při proslulé hádce s Joachimem Ribbentropem, kdy v době Mnichova řekl útočnému ministrovi zahraničí, že on, Göring, se ve válce vyzná a že když válka přijde, poletí do boje prvním letadlem, ale bude trvat na tom, aby Ribbentrop seděl na vedlejším sedadle. Na druhou stranu Göring absolutně věřil v charisma Adolfa Hitlera. Ve svých servilních veřejných poznámkách, vyslovených v říšském sněmu po Hitlerově projevu 30.ledna 1939, Göring slíbil „slepě následovat Hitlera, muže, který nám vrátil život hodný žití, život nádherný a skvělý“.

            V roce 2005 při promoci ve své rodné Sydney se William H.Burke svěřuje rodičům s myšlenkou, která ho pronásledovala již delší čas, a to – jak píše v první kapitole knihy Čtyřiatřicet – „od chvíle, kdy jsem náhodou viděl dokumentární film, kde se tvrdilo, že Hermann Göring, ztělesnění nacismu, měl antinacisticky smýšlejícího bratra….příběh o tom, že obludné monstrum, o němž se učí v hodinách dějepisu, mohlo mít sourozence opředeného legendou připomínající Oskara Schindlera, se zdál jen stěží uvěřitelný“. V Americkém národním archivu se dostal k pěti listům papíru, které byly seznamem třiceti čtyř jmen, která ze stovek zachráněných sepsal Albert Göring v době svého poválečného věznění. Podle W.H.Burkeho  „seznam se začínal podobat mapě, na níž Albert prostřednictvím těchto třiceti čtyř jmen bezděčně zaznamenal všechny podstatné události svého života za války. Každé jméno je souřadnicí na mapě jeho života“.

            Jednou z těch souřadnic, pod číslem šest, je profesor Josef Charvát. Ve dvacátých letech se Albertovi Göringovi jako mladému inženýrovi dařilo. Jak píše Burke „získal místo u firmy  Professor Junkers Kaloriferwerk. Přestože se tento závod proslavil na poli letectví, každodenní chléb si továrna získávala zejména jako výrobce bojlerů a chladících zařízení….v tomto oddělení…..byl Albert v roce 1928 povýšen na obchodního zástupce pro Rakousko, Maďarsko a Československo…Albert byl ve svém živlu. Jeden den v Praze, hned následující v Budapešti, přesvědčoval své zákazníky v nejvybranějších restauracích a kavárnách….“. Autor knížky Čtyřiatřicet se setkal s Eddou Göringovou, dcerou Hermanna Göringa a Albertovou neteří, která ve vzpomínkách na svého strýce uvedla: „Vždycky říkal, že nejlépe se mu žilo právě mezi Prahou, Vídní a Budapeští, tam pracoval a tam měl také nejvíce přátel. Byl to jeho svět a on se tam skvěle hodil: byl elegantní, okouzlující, bystrý a zábavný“.   William H.Burke na svém putování za příběhem Alberta Göringa pochopitelně dorazil i do Prahy. Sedmá kapitola knihy Čtyřiatřicet začíná v legendární pražské kavárně Slavia: „ Vejdu hlavním vchodem do kavárny a náhle si připadám, jako bych se octl ve Vídni. Jadeitově zelený interiér, mahagonový nábytek a množství mramoru dělají ze Slavie kavárnu s atmosférou Vídně….zahnu do zadní části kavárny, kde spatřím muže ve středních letech…sleduje mě s pobaveným úsměvem. Václav je stejně jako jeho děd vysoký, štíhlý muž s hladce přičesanými stříbrnými vlasy…..“ Tím mužem je Václav Rejholec, vnuk profesora Charváta, který byl nejen vynikajícím lékařem, ale také vedoucí postavou českého skautingu, přežil koncentrační tábory v Dachau a Buchenwaldu a je postavou číslo šest na seznamu Alberta Göringa.

         Při líčení peripetií těžkých dnů a měsíců života Josefa Charváta se autor knihy  dovolává vzpomínek významného lékaře v jeho knize Můj labyrint světa. Uvedu z ní dotyčné vzpomínky rozepsané na čtyřech stranách textu alespoň útržkovitě: „Jezdilo ke mně mnoho cizinců, zejména z Východu, například z Turecka, ale i mocní šejkové třeba z Iráku….Cizinci rádi zaplatili jedno-či dvoutýdenní pobyt…jazyk mi nedělal problémy, ať už se mluvilo anglicky, francouzsky nebo německy….Nepřekvapilo mě tedy, když se u mě jednoho dne objevil ing. Albert Göring s jakousi fešnou Maďarkou a přál si, abych ji vyšetřil…za čas přišel Göring znovu….nějak jsme se potom domluvili, že je bratrem Hermanna Göringa, strojní inženýr, odborník na jeřáby a podobné konstrukce, že je rakouský státní občan a není členem NSDAP, protože ho politika nezajímá….pak přišel znovu, za protektorátu, to už byl ředitelem Göringových závodů v Praze, a přivedl českou sekretářku….později se s ní oženil..zjara 1944 přiletěl nakvap z Bukurešti varovat maršála Göringa, že na Himmlerův a Bohrmannův příkaz má být zastřelen…komplot se mu podařilo objevit proto, že mezi armádou a gestapem existovaly trvale napjaté vztahy…Albert měl mnoho přátel v armádě…živě si ale pamatuji jeden večer v listopadu 1944, kdy u mě někdo zvonil asi v 10 hodin. Neměl jsem pozdní zvonění rád, moc to zavánělo gestapem. Šel jsem sám otevřít, a tam stál Göring ve zbědovaném stavu, špinavý, unavený řekl „utíkám o svůj život“.Poslal jsem ho nejprve do koupelny…v roce 1946 jsem byl čtyři měsíce v USA a Kanadě.Vrátil jsem se až na Vánoce. Nevěděl jsem,co se s Göringem stalo, měl jsem moc jiných starostí…Koncem jara 1947 někdo odpoledne zazvonil u mého bytu. Otevřu, tam stojí groteskně oblečený Göring…Po koupelně a občerstvení začal vyprávět…jakmile se objevili Američané, vzdal se jim.Ti ho však zatkli a poslali do Norimberku před soud. Tam proti němu nic neměli, dali ho tedy do zajateckého tábora…v roce 1946 si ho vyžádala naše vláda. „Jakživ jsem nedostal tolik facek jako v Plzni“…..začaly nekonečné výslechy. Nic se vyšetřovatelům nedařilo. Nevyšla obžaloba, že pomáhal šířit nacismus – nebyl členem NSDAP. Ani že okrádal český národ – celou ředitelskou gáži našli nevybranou v jeho stole v budově Škodovky. Ani že šířil němectví, prokázal, že je rakouským občanem. Ke všemu když se zaměstnanci Škodovky dozvěděli, že je zavřený, začali mu na Pankrác posílat drobná přilepšení, poněvadž byl oblíbený…“

            Josef Charvát v knize Můj labyrint světa ještě líčí okolnosti Albertova osvobození. Žil potom v Mnichově. Hermann a Albert, fyziognomií i smýšlením zcela rozdílní bratři, nikdy nenarušili sourozenecké vztahy, Albert jich spíš v dobrém slova smyslu využíval jednak pro ty, kterým chtěl pomoci, jednak později ve svůj prospěch, když se stával podezřelým. Svého jména, se vším jeho prokletím, se nikdy nezřekl.

         K poválečným letům Alberta Göringa Burke v poslední kapitole své knihy Čtyřiatřicet poznamenává: „Kdyby chtěl, mohl by vést bezstarostný život bohatého člověka někde v Jižní Americe. Místo toho však žije v Mnichově z ubohé penze, pije spoustu kávy a rád si vychutná sklenku dobrého vína. Své memoáry nikdy neprodal, o štědré nabídce jednoho amerického filmového studia ani nemluvě“. Nevlastní dceři Christine dal nadčasovou radu: „Na zemi se vždycky setkáš s dobrými i se zlými lidmi, a to kdekoli na světě. To mě učili. Já jsem nevyrůstal s představou hrozivého Němce, hrozivého Rusa nebo někoho jiného. Mě učili jen o dobru a zlu a to si musíš v životě zapamatovat. To se nikdy nezmění“. Albert Göring zemřel v roce 1966 v Mnichově ve věku jednasedmdesáti let.

         Až se vám za dlouhých zimních večerů už nebude chtít dívat na děsné ordinace ve všelijakých zahradách, na cesty domů, výměny manželek nebo gymply, až poznáte už všechny vyvolené a třeba o Vánocích už se vám budou zajídat i ty nekonečné pohádky, vezměte do rukou některou z výše uvedených knížek. Načerpáte z nich hodně toho, čím můžete u svých žáků vyvolat ne zvědavost, ale mnohem hodnotnější ZVÍDAVOST. Vyzbrojíte je zárodky schopnosti nepodléhat černobílému vidění světa, stejně jako všem těm stále se rojícím kraválistům a spasitelům lidstva s ideou jediného správného a hlavně jednoduchého řešení kteréhokoliv z existujících společenských problémů.

          A jaksi navíc naleznete v knize Můj labyrint světa řadu pregnantních poznámek k výchově a vzdělávání, kupříkladu o tom, co napsal (vlastně chtěl napsat) profesor Charvát v roce 1958 do Časopisu lékařů českých: „Od začátku září se redakce rozmýšlela, má-li či nemá-li to otisknout. Nakonec aspoň škrtla větu navazující na to, že už v dětství máme lovit silné individuality, neboť ani demokracie se totiž bez silných jedinců neobejde. Jinak propadne insektismu, s královnou matkou v čele roje, a pak už jen s nemyslícími roboty a přesně přidělenými úkoly“(s.469). Profesor Charvát věděl, o čem píše, prožil to na vlastní kůži. Obdobně jako politické poválečné turbulence, k nimž poznamenal – stále aktuálně: „Kromě hrstky slušných lidí se do partaje nahrnula spousta charakterů, s nimiž jsem nechtěl mít nic společného. Došel jsem k názoru, že slušný člověk nemůže být členem KSČ. Buď má nižší inteligenční kvocient a věří kdejakým blbinám, nebo jim nevěří, a pak je bezcharakterní“ (s.149). Co se týče knížky W.H.Burkeho Čtyřiatřicet pro literární a jazykové „fajnšmekry“ dodám, že je napsaná neobyčejně svěžím jazykem, prostě potěcha! – a v tom případě „klobouk dolů“ i před překladatelkou Pavlou Machalíkovou.

 BURKE, W.H.  Čtyřiatřicet. Praha: Academia, 2013.  ISBN 978-80-200-2105-2

CHARVÁT, J.   Můj labyrint světa. Vzpomínky, zápisky z deníků. Praha: Galén, 2005.

                         ISBN 80-7262-266-8.

SONNENFELDT, R.W.  Svědek z Norimberka. Praha: Columbus, 2008.

REES, L.             Temné charisma Adolfa Hitlera. Cesta do propasti. Praha: Euromedia Group, 

                           Knižní klub v edici Universum, 2013. ISBN 978-80-242-3987-3.   


Výborný nápad

          Na tom, že to byl výborný nápad, se shodlo víc účastníků onoho setkání. Byl to výborný nápad svým způsobem přivést k životu střední a starší generací s povzdechem vzpomínané „knižní čtvrtky“. Pro ty mladší – ty čtvrtky, kdy vycházely nové knihy a před knihkupectvími se v ony dny od brzkého rána vytvářely fronty  „nových knížek chtivých“. Prostě – nebývaly fronty jen na banány a pomeranče, ale také na knížky, vydávané podle nařízení „shora“ každý čtvrtek.

            Scházíme se podle oficiálního programu dvakrát měsíčně, jinak porůznu podle zájmu v menších skupinkách na výstavách, zajímavých přednáškách, výletech do okolí a podobných bohulibých akcích. Úředně se tak děje pod hlavičkou Živá paměť – regionální kontaktní centrum pro oběti nacismu a mezigenerační dialog. Scházíme se my, kterým se ještě nedávno kulantně říkalo dříve narození. Ten mezigenerační dialog udržuje v chodu povětšinou jedna dívka, letos – měřeno školním rokem – čerstvá maturantka Sára z rodiště Karla Marxe, z německého Trevíru. Pobyt německých studentských dobrovolníků v České republice zajišťují české a německé organizace usilující o překonávání pozůstatků minulosti.

          V olomouckém regionálním centru Živé paměti Sára na základě vzájemné dohody v pravidelných intervalech navštěvuje ty, kteří přežili holocaust nebo totální nasazení. Stará se jim o drobné pochůzky, skočí pro léky, nakoupí, pomůže s úklidem nebo si jen tak lidsky popovídají. Sára je již několikátou německou dobrovolnicí, jejíž pobyt  u nás mohu sledovat. Někdy přivádí na naše pravidelná setkání své české přátele, které velice rychle získává nejen v olomouckých studentských klubech, ve kterých to v  tomto univerzitním městě skutečně žije. Znáte snad lepší způsob, jak překonávat antagonismy a předsudky? Zatím jsem bohužel nezaznamenala – a mezi mými přáteli je to kvitováno s lítostí a  povzdechem – že by se o činnost kontaktního centra Živé paměti nějak zajímaly olomoucké školy, hlavně jejich pedagogové. Ani Sára do škol na užitečné besedy sama nepůjde, tak to zatím zůstává na těch hospodách. Pokusím se zjistit, jak tomu je v „sesterských“ regionálních centrech Živé paměti, například v Ostravě, Českých Budějovicích či přímo v Praze. Možná mají lepší zkušenost.

         Ostatně – nikoho z desítek městských škol (všech stupňů) ani z dostupného okolí jsem neviděla ani na tradiční pietní vzpomínce konané u příležitosti Dne válečných veteránů 11.listopadu na významném vojenském hřbitově přináležejícím k impozantnímu komplexu vojenské nemocnice (dříve lazaretu) olomouckého Klášterního Hradiska. Pietní akt podle celosvětové tradice v návaznosti na hodinu podepsání smlouvy o ukončení Velké (později 1.světové) války probíhal o jedenácté dopoledne, městský autobus č.17 má konečnou přímo u černovírského hřbitova – tak v čem je problém? Pořád se oháníme velkými slovy, hledáme řešení vznešeně pojmenovávaných výchovných a vzdělávacích problémů, ale skutek utek. Stále si nějak nepřiznáváme prostou pravdu: Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá zdůvodnění. Nebo jinak: Kde vůle, tam cesta.

            S některými přáteli ze Živé paměti jsem se setkala i na zmiňovaném pietním aktu. Víc se nás sešlo na pravidelné schůzce anoncované jako náš první literární čtvrtek. Kdyby jen sešlo! Ale hlavně aktivně zapojilo! Přesně v duchu programové pozvánky: Srdečně zveme k posezení nad dobrou knihou a šálkem kávy či čaje. Ti z vás, kteří chtějí seznámit ostatní s novými přírůstky svých knihoven, přineste si prosím knihy s sebou a připravte si literární ukázku, kterou na setkání chcete přednést. Já, znalá situace mlčícího davu usazeného v co možná nejzadnějších řadách tříd a poslucháren, bych vzdělavatelům a informátorům všeho druhu přála zažít podobnou atmosféru. Patřím ve společenství Živé paměti k těm nejmladším, se zájmem naslouchám nenápadně žensky elegantní – v projevech i oblékaní – paní, s níž jsme nedávno oslavili její devadesátiny, těším se z návratu pána přes osmdesát, kterého před časem dost sklátila závažná choroba. Takoví lidé přišli s knížkami, v nichž měli založené stránky, ze kterých předčítali, co je zaujalo a o čem si mysleli, že by mohlo zajímat i ostatní. Nemýlili se. Knížky kolovaly, zainteresovaní si zapisovali jejich názvy a ptali se po možnostech zakoupení nebo vypůjčení.

            To všechno byla voda na můj mlýn! Přišla jsem hned se dvěma knížkami, o nichž jsem ostatním předem řekla – když na mě přišla řada – že obě knížky jsou velice aktuální, obě s výhledem do budoucnosti, přitom jedna navozující mírně depresivní myšlenky, zato ta druhá podloženě a oprávněně hodně optimistické.

            Začala jsem knížkou rozhovorů, které s Pavlem Tigridem vedl v roce 1992 – těsně před rozpadem Československa – Petr Kotyka. Knížka má titul Mně se nestýskalo. Těžce jsem se doma rozhodovala, co z knížky přímo přečíst, co jen naznačit, na co upozornit. Nakonec jsem krátce přečetla něco o kořenech Pavla Tigrida, Schönfelda: „Do Semil patřím jen rodem, tam pradědeček Schönfeld vařil pivo jako nájemce pivovaru a tím vzniklo i příbuzenské promíšení se Zemanovými – Antalem Staškem i Ivanem Olbrachtem. Jsem Žid po mamince i tatínkovi, podle norimberských zákonů bezpochyby, moje rozvětvená rodina, vlastní i nevlastní matka, příbuzenstvo, všichni byli nacisti vybiti. Otec zemřel začátkem roku 1940, a tak se toho naštěstí nedožil“. Víte o hutnějším odrazovém můstku pro hodiny literatury ,občanské výchovy, dějepisu? Myslíte, že byste děti a mládež, přiměřeně věku, nezaujali? Zvláště kdybyste v konceptu projektového vyučování došli třeba přes nádherný film Golet v údolí k Nikolu Šuhaji v pojetí brněnského Provázku (Ivan Olbracht )-A mohli byste dojít – doslova – až k aktuálně instalovaným pamětním kamenům – Stolpersteine. U vás ve městě, městečku, na vesnici nejsou? Co se tak v tom případě přičinit o jejich instalaci?

            Znovu připomenu, že rozhovor s Pavlem Tigridem byl veden v roce 1992. Musela jsem ocitovat, jak se před jednadvaceti lety Pavel Tigrid vyjadřoval k naší politické scéně. Tady alespoň útržkovitě: „Poznal jsem na svých cestách po celé zemi daleko od Prahy spoustu řadových Čechů a Slováků a viděl, že pořádných politiků se jim nedostalo, ale zároveň si je zvolili, dali jim moc a není žádných výmluv. Nikdo jim nekoukal do ruky, co hází do urny, nikdo je k ničemu nenutil….je to začarovaný kruh a mám šok z toho, jak se nám nepříznivá historie opakuje. Potřetí se nepovedlo budování státu, ale tentokrát, jak už jsem stokrát řekl, nejsou žádné polehčující okolnosti, žádní Němci, žádní Rusové, žádní komunisti nás odnikud netlačí, nikdo! Sami jsme strůjci svého osudu a můj optimismus pramení z poznání, že když vyjedu z Prahy, z takzvaných intelektuálských kruhů, ze zaplivaných hospod a nekonečných debat, kde každý ví všecko lépe, kde každý dovede všechno řešit, z prostředí, ze kterého je mi nanic, ačkoliv jsem sám součástí té ukecanosti, jak říkají Židé „beservisovství“, od besser wissen, tak vždy vyjedu na Moravu, do jižních Čech, ale i do hrozného českého severu, je lépe. Inteligenční kvocient českého „folku“, jak stále říkám, je vysoký, žádné mindráky! A je pro mě nepochopitelné, že tato slušná průměrná občanská společnost vypotí, vysmaží politikářské, sobecké, nevzdělané, nekultivované nestvůry, samozřejmě ne všichni jsou takoví, ale mnozí! A že ve svobodných, rovných a tajných volbách dostanou komunisté čtrnáct procent, v tom je náboj zkázy, demokracie je neúprosná….proto šok, mně se zdá, že v Československu se historie opakuje a není to historie dobrá“.

            Přečetla jsem svým přátelům ještě Tigridovy názory na prezidenta Beneše, velice blízké pohledům spisovatele a disidenta Jiřího Gruši (také byl chvíli naším polistopadovým ministrem školství). Velice zajímavé ve vztahu kupříkladu k probíhajícímu televiznímu projektu České století. Bavíte se o něm s dětmi, s žáky? S ohledem na ubíhající čas jsem již jen upozornila na Tigridův pohled na emigraci (žádné vzdechy, tvrdý realismus), na problém národní povahy či vztahu k Němcům.

            Slíbené optimističtější vyznění měla druhá knížka – Český špalíček pohádek, říkadel, hádanek, přísloví a písniček. Nejsem zrovna fandou – v politické korektnosti fanynkou – Knižního klubu, ale tato publikace se nakladatelství skutečně povedla! Do mrtě – řečeno lidovým jazykem – plní to, co v titulu slibuje. A plní to na pěkném papíře, s pěknou grafickou úpravou, citlivými ilustracemi a navíc – dobře metodicky. I pro to všechno jsem tuto knížku hned v roce jejího prvního vydání 2006 koupila svým (eventuálním) pravnoučatům. Teď jsem zaslechla, že snad má být nabízena i ve slevě, takže si mohou přijít na své ( třeba pod stromečkem) i děti či vnoučata šetřílků (ve vztahu ke knihám). Dovolím si doporučit, abyste až knížku koupíte, s ní sami prožili tichou, intimní chvilku, nejlépe v tichu noci. Zkusila jsem to – a proběhlo mi hlavou moc a moc hezkých vzpomínek, ledasco dávno zapomenuté se vykutalo a s tím i mnohé souvislosti, jak tenkrát, když jsme tu písničku zpívali….

            Opět jen v krátkosti, pokud toho budu s ohledem na přemíru hezkých příkladů schopna. Začíná se pohádkami, řekla bych v dobré posloupnosti nejprve s těmi základními, pro nejmenší. Na schůzce Živé paměti jsem své přátele ponoukala, aby se pokoušeli názvy těch pohádek vylovit z paměti: O veliké řepě, O Smolíčkovi, O Budulínkovi, Hrnečku, vař!….Uhodila jsem na správnou strunu! Z „auditoria“ se tituly pohádek jen hrnuly, nakonec jsme dali dohromady skoro všech patnáct, které ve jmenované knížce nalezneme. Občas se vmísil název pohádky, která je určena již starším dětem, patří k těm – řekněme – uměle shromažďovaným: O Popelce, Zlatovláska, O dvanácti měsíčkách, Tři zlaté vlasy děda Vševěda….Těch jsem napočítala přes dvacet. U některých jsme si připomenuli i jejich přesahy – Čert a Káča (opera Antonína Dvořáka), Sůl nad zlato (Shakespearův král Lear), Dlouhý, Široký a Bystrozraký (v pojetí Járy Cimrmana). Někdy takové mírné pedagogické postrčení nezaškodí, v dobré víře můžeme i přestřelit…však to znáte. Pověsti nemá zmiňovaná knížka v titulu a také jimi nehýří. Něco málo o Krakonošovi, ale pro nás na Hané – nemůžeme přehlédnout pověst o hanáckém králi –O Ječmínkovi. Což hned vyvolalo nápad, že bychom se zjara mohli zajet podívat do Chropyně, na údajný zámek krále Ječmínka. Ještě nedávno tam přitahovala návštěvníky obrazová galerie rodáka z místního nádraží – významného představitele kubismu Emilla Filly. Poté, co profesor Knížák přemístil Fillovy originály do Prahy, zámek nespravedlivě strádá menším zájmem turistů a návštěvníků.

            Vrátím-li se k dětem, v knížce Český špalíček je pro ně shromážděno celkem třicet(!) stran říkanek a písniček, znovu ve věkové posloupnosti. Jsou to ty domácí hříčky, jak je nazýval pan profesor Zdeněk Matějček, které vytvářejí nádhernou atmosféru období v „matějčkovském“ pojetí „univerzity dětského věku“ už od nějakého desátého měsíce života každého dítěte. Opravdu ještě umíte , jak vařila myšička kašičku…takhle jedou páni….šiju boty do roboty….? Je to pokladnice emocí a emoce jsou přece – podle chytřejších – palivem našeho vývoje. Co taková –pro dospěláky existencionalismem zavánějící – říkanka Byl jeden domeček….až po Kde jsou ti pání? Na hřbitově zakopáni. S chutí jsme si zazpívali Když jsem já sloužil…No, zazpívali, spíš se jen pokusili, z paměti lovili, až po to osmé léto to již nedotáhl nikdo z nás. Nevím, co budou zpívat děti mých studentek, které se – podle jejich sdělení – v případě vůbec nutnosti nějakého zpěvu prý s důvěrou obrátí na internet. To ty žádoucí emoce ale pěkně rychle vychladnou! Pokud se vůbec vyjeví.

            U stránky 113 – jak symbolické: cifrou i svou ojedinělostí – jsem nezapřela profesi logopedky. Jazykolamy u dětí prosím ne! Nikdy! Proč u křehkého organismus vyvíjející se dětské řeči a komunikačních schopností obecně pokoušet ďábla? Proč lechtat chřestýše holou nohou? Dopad může být nepředvídatelně neblahý.

            O to víc jsme si užívali oddílu Hádanky. Bylo čeho – nacházejí se celkem na čtrnácti stranách textu. Pedagogicky jsem začala těmi snazšími : Když to vyhodíš, je to bílé, když to spadne, je to žluté (vajíčko). Postupně přituhovalo: Tělo nemá, a přece mu srdce bije (zvon)…Mladá je velká, stará malá (svíčka)…Čím je tomu víc let, tím je to novější, čím je tomu méně let, tím je to starší (letopočet). Líbí? Jistě byste našli další podle svého gusta.

            Po kapitole věnované koledám, nejen vánočním, ale i velikonočním, nejen textem, ale jednoduchým notovým partem, přišla moje – v životě i ve škole – oblíbená Přísloví a pořekadla. Najdete ta O učení, O řeči, O štěstí a neštěstí, O lecčems. Najdete tam všeobecně známá, jako že Co je šeptem, to je čertem, ale i méně známá či varianty těch rozšířených jako Ne vždy zlato, co se leskne, ne vždy pravda, co se pleskne.

            Náš první literární, knižní čtvrtek se prostě vydařil. Knižní čtvrtky se nám vracejí – jinak, ale to už je život.Těšíme na další, má tentokrát dokonce své téma – Vánoce. Už vím, které knížky přinesu. Určitě nebudu sama.           

 

PAVEL TIGRID  Mně se nestýskalo – rozhovor Petra Kotyka

                          Praha: nakladatelství Gutenberg, 2010. ISBN 978-80-86349-41-1.

MOTLOVÁ,M., BARÁNKOVÁ, V.  Český špalíček pohádek, říkadel,hádanek, přísloví a písniček

                          Praha: Knižní klub, 2006. ISBN 80-242-1720-1.

Živá paměť, regionální centrum pro oběti nacismu a mezigenerační dialog

                          www.zivapamet.cz


Na cestu

           Jsem knihomol, mám knížky, kam se podívám, prostě zloděj by si u mě jen početl, jak říkávám. Na jedné poličce shromažďuju už několik knížek pro svá (eventuální) pravnoučata. Když se s tímto určením prvně objevila knížka pod naším vánočním stromečkem, vyvolalo to trochu podivu, ale rodina už si zvykla. Odolejte třeba nádherné publikaci Opera nás baví s podtitulem První kniha o opeře pro děti a rodiče. Pochybuji, že ji někdo v dohledné době znovu vydá. O vaření a jídle v ní nenajdete ani slovo.

         Jednu ze svých nejsličnějších knih – obsahem i vyvedením –směrovanou pravděpodobným pravnoučatům mám stále po ruce, pro chvíle sváteční a hlavně ty krušnější. Jejím autorem je noblesní pan profesor Petr Piťha, krátkodobě – bohužel! – jeden z našich polistopadových ministrů školství. V té knížce, s nádhernými ilustracemi Jiřího Anderle, mám založený výstřižek z novin s reakcí pana profesore na vystoupení jednoho z někdejších „oživovatelů“ naší politické scény (kde je mu konec, ale jsou zde jiní!) Pan profesor tehdy řekl: „Jako již starý muž mluvím zřídka, krátce a nevstupuji do hádek s lidmi zkaženými“. Sledovala jsem tenkrát tu scénu se všemi souvislostmi v televizi.

         Naštěstí se pan profesor věnuje také činnosti literární, jejímž plodem je i ona skvostná kniha s titulem Paměť a naděje – Z pověstí Čech a Moravy, uvedená moudrými slovy: „V knize, kterou otvíráte, není vůbec nic nového, protože dávné pověsti a mýty Čech a Moravy vyprávějí stále totéž. Mění se jen dobové zasazení vypravěčů. Od doby, kdy naše pověsti vyprávěl Alois Jirásek, uplynulo sto let. Zkusil jsem je napsat znovu, neboť jsme o jedno století bolavější, zdánlivě zkušenější, ale o nic moudřejší“. Pro mě je to čtení pro sváteční chvíle. Kdybych ještě stávala před lavicemi ( těmi základo- i vysokoškolskými), určitě bych si v tomto potemnělém čase na sklonku roku našla chvilku na krátké počtení před začátkem výuky. Nejlíp hned tak po ránu, ještě za šera, kdy si kluci položili hlavy na ruce složené na lavicích a já jsem četla…tu kousek z Babičky, jak to chodívalo na Starém bělidle před Vánoci, tu z prvního dílu F.L Věka (zemřelý páter bibliotékář na prkně v kapli, to byla skoro detektivka), jindy patřičně dramaticky Svatební košile, potom zase úryvky vzpomínek Karla Svolinského na dětská léta na Svatém Kopečku, kde aktuálně sídlila naše škola…….

            Sbírka pověstí Paměť a naděje není jedinou knížkou, kterou mám z pera pana profesora Petra Piťhy, kultivovaného a úctyhodného vzdělance. Ten termín se dnes neužívá, nahradit ho má  intelektuál, jenže to slovo nabylo velice pejorativního zabarvení.Upřesněně – pan profesor je teolog. Mám na mysli jeho publikaci na první pohled skromnější výpravou i rozsahem – Výchova, naděje společnosti. Vyšla v beletrizované podobě již v roce 2006 a nevím, ke kolika čtenářům se dostala. Někteří ji mohli přejít podrážděni jejím neskrývaně náboženským podtextem, svou koncepcí se víceméně přidržuje Desatera. Každý předsudek je zavádějící, ne-li škodlivý. Já sama rozhodně nejsem „kostelová“, můj postoj k institucionalizovaným církvím asi nejlépe vystihují verše Jana Skácela:

 Nechci, aby mne obmýšlel kterýkoliv bůh.

Mám odedávna svého,

 Pro vlastní potřebu, i svému narovnání.

 A pro pokoru, které je mi třeba.

To neznamená, že se v nedělním odpoledni ráda nepodívám na TV program Uchem jehly, nevyslechnu názory těch nábožensky orientovaných ( čím vehementněji jsou mediálně prosazovaní, tím jsou pro mě nedůvěryhodnější) řídíc se slovy sv.Augustina (nebo Pavla z Tarsu?) : Všechno poznej a dobrého se drž! Z rozhlasu vyslechnu výsledky výzkumu UK Praha: Učitelé nemají jistotu, k čemu vlastně mají děti vést. Příklad dalšího velkohubého, zbytečného a peníze mrhajícího „výzkumu“. Stydím se – za „získaná a prezentovaná fakta“, i vůbec za potřebu podobný výzkum pořádat. Jsme na tom opravdu tak špatně? Přišla by jiná vysokoškolsky vzdělaná profesní skupina s něčím podobným? Chápu ty na začátku profesní pedagogické dráhy. Snaha, touha a chuť o stavu a cílech zvoleného učitelského povolání přemítat je šlechtí.

          Jednou z knih, která by je mohla na té cestě spolehlivě orientovat a vést, je právě publikace Výchova, naděje společnosti. Vadí vám kapitoly nadepsané přikázáními z Desatera? Proč? Znáte lepší a výstižnější etický kodex? Pro uklidnění – z celkových 52 krátkých kapitolek (nanejvýš dvou- třístránkových, vhodná četba i do metra nebo autobusu cestou do školy) těch přímo inspirovaných Desaterem je osm. Obtížně vybírám, ze kterých dalších kousek ocitovat. Že pan profesor Piťha k problémům výchovy (a vzdělávání) nepřistupuje mentorsky suchopárně , doložím citací z kapitolky Paradox výchovné práce: „Vím, že se o mně občas říká:Co to zas ten starej vůl pindá? Inu dobrá, jsem raději starý vůl, který táhne, než abych trpěl chorobou šílených lidí“.

            Velmi aktuální jsou pro celou společnost – a školu logicky především – problémy spojené s otázkami globalizace a multikulturalismu. K tomu druhému se ve stejnojmenné kapitolce pan profesor vyjadřuje na necelých třech stránkách textu. Nedá mi, abych z nich neocitovala alespoň kousek : „Co se týká multikulturní výchovy, domnívám se, že nelze z nějakého jedince vychovat současně plnohodnotného slušného křesťana, žida, muslima a brahmána atd….multikulturní člověk by byl nutně morálně svévolný, protože kdykoli by narazil na nějaký příkaz v jednom náboženství, odvolal by se k jinému. Křesťan ve chvíli potřeby by opustil monogamii a přijal nejprve omezenou polygamii jiných náboženství a kultur, později úplnou promiskuitu. Napadá mě tu jednoduchá paralela. Dovedete si představit v zemědělství multikulturní pole? Bylo by zvláštní, neboť by se nepoznalo, co pěstujete, zda pšenici, brambory, bodláky nebo olše. Jistěže může v přírodě takové pole existovat, některé rostliny se prosadí a jiné vymizí. Ale takové pole označíme za neobdělávané. V multikulturní výchově je to stejné.

            O několik řádků níže přichází pan profesor Piťha s řešením dané situace, s úkolem pro učitele: „Co  můžeme a máme udělat, je vychovat monokulturní lidi tak, že si co nejplněji osvojí slušnost své kultury a její principy. Na jejich základě se pak seznámí s jinými kulturami, vůči kterým budou uctiví právě proto, že budou hluboce kulturní. Mezikulturní dialog je totiž možný jen mezi kulturními lidmi…..Snaha vylhat se z kulturních odlišností a mezikulturních problémů tím, že se hranice kultur smažou, povede k jedinému, totiž k ošklivým výbuchům fanatismu. Za člověka multikulturně vychovaného lze považovat jen toho, u koho je zbudována připravenost žít v různých kulturních prostředích, aniž by to vedlo ke ztrátě jeho identity“.

            Na závěr bych mladým učitelům (a pochopitelně také učitelkám- ach, ta politická korektnost, ty nepřiznané mindráky!) hledajícím cestu nabídla kapitolku Odpovědnost učitele. Kromě jiného v ní můžeme číst: „ Vyrozumívám, že si nevíte rady s otázkou, co vlastně je odpovědnost učitele. Nedivím se, protože se dnes stále mluví o odpovědnosti, a to je vždy znakem toho, že je něco v nepořádku. O tom, co je v pořádku, se nemluví…….Tento obrovský úkol je zvladatelný proto, že žádá jen dvojí: s dětmi opravdu být a neopustit je. Nechtějme od učitelů nemožnosti. Řeknou si, že to, co chceme, se plnit nedá a neudělají tak samozřejmě ani to, co možné je. V době, kdy tolik dospělých tápe, kdy je tolik názorových zmatků, není úkolem učitele znát všechny odpovědi, ale co nejpoctivěji hledat cestu životem a ukázat směr. Znamená to ve svých hodinách a v konkrétní třídě ukázat, kam mají žáci jít, jak se chovat, aby vytvářeli společenství, po jakém by toužili, kdyby snad nepřízní doby a osudu z něho byli vytrženi. Nemyslete si však, že vytvořit takové místo znamená děti hýčkat, rozmazlit a ve všem jim vyhovět. Není to ani místo hry. Je to místo, kde se děti učí, to jest pracují na tom, aby rostlo jejich poznání. Bohužel je tomu tak, že budete-li svědomitě plnit svůj úkol, budete nejednou kritizováni“.

            Maně mi napadá, jak jedna z mých (snad) rad studentkám a absolventkám pedagogických studií zněla: Vyhýbejte se sborovnám, takovým těm řečem starších a „zkušenějších“ (zatrpklejších?, vyhořelých?) jako že – Však ono tě to přejde, však uvidíš, no jo, to já jsem taky kdysi…..  Nedejte se otrávit! Nezapomínejte, co oprávněně říkali mnozí moudřejší: Cesta je cíl!

 PIŤHA, P. Paměť a naděje. Z pověstí Čech a Moravy. Praha: nakladatelství Karolinum, 2003.

                  ISBN 80-246-0641-0.

PIŤHA, P. Výchova, naděje společnosti.  Praha: nakladatelství Poustevník, 2006

                   ISBN 80-86610-18-7

MARKOVÁ, J., NOVOTNÁ, A.  Opera nás baví – první kniha o opeře pro děti i rodiče.

                                              Praha: Práh, Národní divadlo, 2005. ISBN 80-7252-121-7.