Škola – náplň života

         Jak rádi si připomínáme slova Jana Amose Komenského! Třeba ta o škole jako dílně lidskosti. Přitom je škola, podobně jako téměř veškerá veřejnost, zaplavena ponurou atmosférou nářků, nároků a požadavků, deziluzí, falešným a planým hořekováním. Napadlo mi, že bych se mohla pokusit aspoň na chvíli vnést do myslí učitelů tón laskavější, optimističtější. S notnou dávkou vzpomínkového optimismu – bylo někdy líp? – jsem sáhla po čtrnáctidílném svazku nadepsaném Míjení času, jehož části vycházely v roce přelomu tisíciletí v časopise Rodina a škola. Budiž tedy – vracím se k části věnované přímo škole.

            Do školy jsem chodil velmi rád – tvrdil v jednom čítankovém textu z 50.let Klement Gottwald. Je to patrně to jediné, v čem bych mohla s touto smutnou postavou našich novodobých dějin souhlasit. Do školy chodím přes padesát let, stále ráda a s chutí. Ne však v duchu dobových tanců předstírajících, že by děti měly rána nedospat v naději, že už zase budou moci popílit do školičky, aby tam naplňovaly nesprávně Komenskému přisuzované heslo – škola hrou. Kdyby se něco takového dělo mým vnoučatům, nechám je vyšetřit!

            Škola je instituce, o níž lze přeneseně prohlásit: musíme tam všichni! Patřím ke generacím, které více než jiné pocítily dopad tvrzení Marie Terezie, že škola je politikum.V mé škole zpočátku ještě visel na stěně Ukřižovaný, s paní katechetkou jsme se připravovali na první přijímání a s odporem polykali nuceně podávaný rybí tuk, aby nám zesílily válečnou stravou prořídlé kosti. Pak se objevily první modré svazácké košile (později jsem v takové musela i maturovat) a rudé pionýrské šátky. Krásné klasické ruské pohádky vystřídaly filmy o Mladé gardě, Kubánských kozácích a o Zoje Kosmoděmjanské. Nevzpomínám si na učitele, kteří by mi lhali. Nelhali mi ani doma. Nedětsky rychle jsem se naučila kdy, kde, s kým a o čem mluvit, nebo nemluvit. Naplňovaly mě ale především dětské starosti a takový od neštovic poďobaný Josif Džugašvili řečený Stalin mě moc nezajímal. I když na den, kdy zemřel, mám živou vzpomínku: za mé nechtěné asistence přivedla naše Micka na svět koťata. Ve škole jsme ze záhlaví učebnic povinně vyškubávali Stalinovu fotografii a začerňovali řádky s jeho jménem. Když jsem po mnoha letech se svými osmáky nejen jako dechové cvičení zpívávala Beethovenovu Ódu na radost, důlky po černých neštovicích mi opět vytanuly na mysli. Stalin a Beethoven, oba stejně společensky handicapovaní – z jednoho génius zla, z druhého lidskosti.

            Ve škole jsem patřila k trapným (ale rebelujícím) jedničkářům a pečlivkám. Až životaběh mi vysvětlil úspěšnost a prosperitu trojkařů: z jarých let se vyznají, kdy co a jak trochu zdravě ošidit, k čemu se nachomýtnout, co si naopak moc nepřipustit. Nezazlívám jim to. Možná jsem prožila hlubší vazby ke svým učitelům, aniž ti to tušili. Dosud cítím kamuflovaný křížek na čele, kterým se s celou dívčí třídou loučil ve vlaku cestou ze závěrečného školního výletu náš třídní – fyzikář, pan učitel Kráčmar. Jinak jsem na fyziky štěstí neměla, rozhodně to nebyli ti Dürrenmattovi. Stále nesu svou fyzikální nedostačivost (původem v deficitu motivace) jako pokořující stigma, obzvláště v době, kdy se mužem století stal Albert Einstein a tisíciletí geniální fyzik Isaac Newton. S matematikou jsem na tom líp, ráda jí přiznávám postavení královny věd. Možná i proto, že se mi pojí s učitelem, který nám říkával (a myslel to vážně): „Já jsem Kubeš a u mě se učit budeš, a když nebudeš, tak pudeš!“ Patřil k lidem, kteří – řečeno slovy Elie Wiesela – spoluvytvářeli mou vnitřní krajinu. Prostě, nemnohomluvně, svým příkladem. Jednoho krásného zářijového úterý mi kdysi v 50.letech (přesné datum si pamatuji!) dal na jedenáctiletce – socialistické modifikaci gymnázia – mou první pětku v životě. Byla z deskriptivní geometrie, z řezu kvádrem. Setkávali jsme se v životě nepravidelně, jen letmo, tak na ulici (na pomaturitní srazy nechodil), ale vždy mi řekl něco, co mi pomáhalo přežívat životní strázně a příkoří.

            Úsměvy nehýřila ani moje učitelka češtiny. Dnes vím proč. Byla nemocná a profesně postižená režimem, což zřejmě vytěsnila do podvědomí. Na základní škole – tehdy osmileté střední – nás prostě učila, jak byla zvyklá dříve na gymnáziu. Čím mě vybavila v osmé třídě, stačilo mi do maturity. Dodnes jsem jí vděčna, že mě přirozeně přivedla k odborným termínům, k substantivům, singuláru a plurálu, k pádům od nominativu po instrumentál. Naučili se jim později i mí osmáci, když jsem ty termíny běžně užívala s poťouchlou výmluvou na zvyk a s podotknutím, že oni samozřejmě nemusí, je to jen pro ty nejchytřejší….Do dvou týdnů se jimi oháněli všichni a přiváděli v úžas naslouchající kandidátky učitelství.

            Nejvíce jsem se naučila právě od svých studentíků postižených vadou řeči. Školou prošli – často díky hodným učitelkám – vědomostně značně neposkvrněni, takže v té osmé třídě už to byla rezignovaná čtyřka na čtyřku. Nakoukla jsem pod slupku, musela s tím něco udělat, a tak jsem vymýšlela a vymýšlela….Nebylo podstatné CO učit, ale JAK. Bývala jsem bohatě odměněna. V předjaří přestavbového politického tání 80.let, kdy už do školy nechodil jen Děda Mráz, jsem našla na okně třídy sladkostmi naplněnou podkolenku se vzkazem: Toto dávám já, Mikuláš VIII. s.třídní za pilné a krásné vyučování. Jednou to všechno sepíšu. Poctivě, se vším všudy.

            Učitelkou jsem se stala náhodou, nebyl v tom úmysl, ani dětský sen. Měla jsem prostě štěstí.Shodla jsem se s Thomasem Alvou Edisonem: Tajemství úspěchu v životě není dělat, co se nám líbí, ale nalézat potěšení v tom, co děláme. Ráda bych ve škole ještě setrvala. V roli učitele a případně i žáka. Vždyť jasnozřivý Karel Havlíček Borovský už dávno hlásal: Kdo vždy myslí, že se učí, bude vlasti chlouba. Kdo si myslí, že dost umí, začíná být trouba.

 Tady končí mé zápisky z cyklu Míjení času, sepsaného a publikovaného v roce 2000. Své předsevzetí jsem plnila a plním. Stále jsem žákem, tedy studentkou. Ne Univerzity třetího věku, k této instituci mám po svých vysokoškolských zkušenostech ne zcela vyjasněný, ambivalentní vztah. Třikrát v týdnu sedávám ve školních škamnách, mými spolužáky a spolužačkami jsou šestnáctiletí či osmnáctiletí středoškoláci, často vysokoškoláci i lidé zralejšího věku. Bývám v tom společenství zaručeně nejstarší. Ale jako pedagogický dozor se tam necítím. Je mi tam dobře. Inu, škola!