Zpytujme svědomí!

          Zpytovat svědomí? To se teď zrovna moc nenosí – de facto, reálně, ani ve verbální rovině. S gustem bych si na některé ze škol základních, středních i vysokých udělala průzkum (mezi žactvem, studentstvem i jejich vzdělavateli), kdo ještě zná obsah spojení „zpytovat svědomí“. Jeden ze současných Dědů Vševědů – Wikipedie – k tomuto tématu udává, že „zpytovat svědomí je duchovní praktika, spočívající v systematickém zkoumání a hodnocení vlastního života, hledání cesty k nápravě“. Pokusme se protentokrát jako učitelé, chcete-li pedagogové, soustředit na profesní část našich životů v souvislosti s blížícím se Mezinárodním dnem porozumění koktavosti, připomínaným každoročně 22. října. Svědomí je – podle polského básníka a překladatele Juliana Tuwima – ten tichý hlásek, který nám šeptá, že se někdo dívá. A tady se nám budou jakoby přes rameno dívat  ti, kteří mají problém „s tou zamotanou řečí“.Podle statistik tvoří 4% populace, což není zrovna málo a to ještě nepočítám jejich blízké, nejčastěji rodiče, kteří se tím vším také hodně trápí. Téměř totožný statistický  údaj je spojován s diabetiky a také s někdy až zbytečně křečovitě obhajovanou minoritou homosexuálů.

            Je vysoce nepravděpodobné, že by se učitel(ka) mateřskou školou počínaje až po vysokou (tam už z různých smutných důvodů míň) za svého pedagogického působení v řadách žactva nesetkal(a) s někým, kdo koktá. Problém je už v tom, aby učitel(ka) vůbec tu vadu řeči poznal(a) – koktavost má totiž mnoho rozličných podob a ti, kteří s ní zápasí, se často dopracují velmi rafinovaných( psychiku enormně zatěžujících) praktik, jak vše co nejdéle a nejlépe utajit. Víte, kolik slavných a známých osobností koktalo –od Aristotela až po našeho Josefa Jungmanna a třeba i Karla Jaromíra Erbena ?

         Zpytujme tedy svědomí a pokusme se (sami sobě) poctivě odpovědět na předložené otázky. Nabízím pomocnou ruku – na všechny otázky najdou ti zvídavější a odpovědnější pedagogové spolehlivé odpovědi v dostupných knížkách. Alespoň některé z nich jsem před časem stručně charakterizovala na  blogu pod titulkem Dyslexie, autismus, ADHD a teď…Králova řeč? (31.7.2011). Kdo chce zůstat u počítače a trošku mi věří, „nakliká“ si mé starší blogy –„tam to všechno je“. Začnu ještě modulem Články – u data 21.10.2011 je napsáno Co by měl učitel vědět o koktavosti. Z těch blogů uvedu především upozornění na vynikající knížku pana profesora Lechty (a jeho dcery) –Když naše dítě nemluví plynule (26.9.2011). Musejí z ní být nadšeni jak rodiče dětí hlavně předškolního věku, tak paní učitelky v mateřských školách. Ne každou neplynulost řeči v tomto věku totiž můžeme hned označit jako koktavost. Zmýlená v tomto případě přijde dost draho. Nakonec ty „blogové“ příspěvky, koncipované většinou přímo formou otázka – odpověď: Otázky a odpovědi (15.2.2013), Další otázky a odpovědi (19.2.2013), Do třetice otázky a odpovědi (24.2.2013). Ti vytrvalejší a zainteresovanější mohou ještě „skouknout“ blogy Jak vám to mluví (3.10.2012) nebo Když smích bolí (21.10.2012). Do blogu Ne jenom na divadle (15.3.2013) je částečně zakomponován můj starší článek šířený roky dost úspěšně po internetu – Když dítě koktá. Takto vyzbrojeni už se žádné z prezentovaných otázek bát nemusíme. Do díla!

–         Jak rozpoznám koktavé dítě?

–          Vím něco o „obyčejné“ (vývojové) neplynulosti řeči?

–          Kdy mám zasáhnout, mám-li podezření na koktavost u některého dítěte ve třídě?

–          Co způsobuje, vyvolává koktavost?

–          Je koktavost léčitelná?

–         Je koktavý neurotik nebo mentálně postižený?¨

–          Jak mluvit s žákem, který koktá?

–          Jak může učitel konkrétně pomoci?

–          Co koktavost zhoršuje?

–          Kdy nekoktá?

–          Proč koktá jen někdy?

–          Může dítě, které koktá, samo ovlivnit svou vadu řeči?

–          Jaké jsou výsledky léčby koktavosti?

–          Je koktavé dítě zvýšeně unavitelné?

–          Mám žákovi dát znát, že vím o jeho vadě řeči?

–          Mám říct třídě o jeho koktavosti?

–          Jak se mám chovat k někomu, kdo koktá?

–          Jak mám mluvit?

–          Co s těmi, kteří se posmívají?

–          Mám žáka, který koktá, vyvolávat?

–          Co s hlasitým čtením?

–          Může koktavé dítě sportovat?

–          Jak se mám k žákovi, který koktá, chovat v jeho horších dnech?

–          Můžeme ve třídě s koktavým dítětem pořádat soutěže, kvízy apod.?

–          Co s různými nepříjemnými zážitky nebo stresy?

–          Jaká by měla být profesní orientace žáka, který koktá?

–          Jak spolupracovat s rodiči?

–          Jak spolupracovat s logopedem?

–          Liší se koktavé dítě něčím od těch druhých?

         Na závěr bych od těch pozornějších čekala námitku: chybí ta základní otázka – co je to koktavost? Vyhnula jsem se jí úmyslně. Odpověď je natolik složitá a fundovaně odborná, že do nabídnutého souboru mi jaksi „nesedla“. Mým cílem nebylo učitele poučovat, ale naplnit tu část na začátku uvedeného hesla Wikipedie k otázce zpytování svědomí – slova o hledání cesty k nápravě. K nápravě toho, jak málo si balbutiků (těch, co koktají) ve škole všímáme. Zatouží –li někdo po odbornějším ponaučení, přímo po studiu, jsem pohotově: ať sáhne po Portálem vydávaných pracích profesora Viktora Lechty. V roce 2004 to byla ještě paperbacková Koktavost – komplexní přístup. Zakrátko – v roce 2010 – vychází Koktavost – integrativní přístup, druhé, podstatně přepracované a rozšířené vydání, doplněné vždy vítanými a ceněnými kazuistikami. Zásadní posun, ve mi krátkém časovém období. Že by se přece jen něco hnulo? Alespoň v tom odborně zainteresovaném prostředí? Impulzy a zájem „zdola“, z praxe škol by tomu mohly hodně napomoci.