Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Říjen 2013

Škola – náplň života

         Jak rádi si připomínáme slova Jana Amose Komenského! Třeba ta o škole jako dílně lidskosti. Přitom je škola, podobně jako téměř veškerá veřejnost, zaplavena ponurou atmosférou nářků, nároků a požadavků, deziluzí, falešným a planým hořekováním. Napadlo mi, že bych se mohla pokusit aspoň na chvíli vnést do myslí učitelů tón laskavější, optimističtější. S notnou dávkou vzpomínkového optimismu – bylo někdy líp? – jsem sáhla po čtrnáctidílném svazku nadepsaném Míjení času, jehož části vycházely v roce přelomu tisíciletí v časopise Rodina a škola. Budiž tedy – vracím se k části věnované přímo škole.

            Do školy jsem chodil velmi rád – tvrdil v jednom čítankovém textu z 50.let Klement Gottwald. Je to patrně to jediné, v čem bych mohla s touto smutnou postavou našich novodobých dějin souhlasit. Do školy chodím přes padesát let, stále ráda a s chutí. Ne však v duchu dobových tanců předstírajících, že by děti měly rána nedospat v naději, že už zase budou moci popílit do školičky, aby tam naplňovaly nesprávně Komenskému přisuzované heslo – škola hrou. Kdyby se něco takového dělo mým vnoučatům, nechám je vyšetřit!

            Škola je instituce, o níž lze přeneseně prohlásit: musíme tam všichni! Patřím ke generacím, které více než jiné pocítily dopad tvrzení Marie Terezie, že škola je politikum.V mé škole zpočátku ještě visel na stěně Ukřižovaný, s paní katechetkou jsme se připravovali na první přijímání a s odporem polykali nuceně podávaný rybí tuk, aby nám zesílily válečnou stravou prořídlé kosti. Pak se objevily první modré svazácké košile (později jsem v takové musela i maturovat) a rudé pionýrské šátky. Krásné klasické ruské pohádky vystřídaly filmy o Mladé gardě, Kubánských kozácích a o Zoje Kosmoděmjanské. Nevzpomínám si na učitele, kteří by mi lhali. Nelhali mi ani doma. Nedětsky rychle jsem se naučila kdy, kde, s kým a o čem mluvit, nebo nemluvit. Naplňovaly mě ale především dětské starosti a takový od neštovic poďobaný Josif Džugašvili řečený Stalin mě moc nezajímal. I když na den, kdy zemřel, mám živou vzpomínku: za mé nechtěné asistence přivedla naše Micka na svět koťata. Ve škole jsme ze záhlaví učebnic povinně vyškubávali Stalinovu fotografii a začerňovali řádky s jeho jménem. Když jsem po mnoha letech se svými osmáky nejen jako dechové cvičení zpívávala Beethovenovu Ódu na radost, důlky po černých neštovicích mi opět vytanuly na mysli. Stalin a Beethoven, oba stejně společensky handicapovaní – z jednoho génius zla, z druhého lidskosti.

            Ve škole jsem patřila k trapným (ale rebelujícím) jedničkářům a pečlivkám. Až životaběh mi vysvětlil úspěšnost a prosperitu trojkařů: z jarých let se vyznají, kdy co a jak trochu zdravě ošidit, k čemu se nachomýtnout, co si naopak moc nepřipustit. Nezazlívám jim to. Možná jsem prožila hlubší vazby ke svým učitelům, aniž ti to tušili. Dosud cítím kamuflovaný křížek na čele, kterým se s celou dívčí třídou loučil ve vlaku cestou ze závěrečného školního výletu náš třídní – fyzikář, pan učitel Kráčmar. Jinak jsem na fyziky štěstí neměla, rozhodně to nebyli ti Dürrenmattovi. Stále nesu svou fyzikální nedostačivost (původem v deficitu motivace) jako pokořující stigma, obzvláště v době, kdy se mužem století stal Albert Einstein a tisíciletí geniální fyzik Isaac Newton. S matematikou jsem na tom líp, ráda jí přiznávám postavení královny věd. Možná i proto, že se mi pojí s učitelem, který nám říkával (a myslel to vážně): „Já jsem Kubeš a u mě se učit budeš, a když nebudeš, tak pudeš!“ Patřil k lidem, kteří – řečeno slovy Elie Wiesela – spoluvytvářeli mou vnitřní krajinu. Prostě, nemnohomluvně, svým příkladem. Jednoho krásného zářijového úterý mi kdysi v 50.letech (přesné datum si pamatuji!) dal na jedenáctiletce – socialistické modifikaci gymnázia – mou první pětku v životě. Byla z deskriptivní geometrie, z řezu kvádrem. Setkávali jsme se v životě nepravidelně, jen letmo, tak na ulici (na pomaturitní srazy nechodil), ale vždy mi řekl něco, co mi pomáhalo přežívat životní strázně a příkoří.

            Úsměvy nehýřila ani moje učitelka češtiny. Dnes vím proč. Byla nemocná a profesně postižená režimem, což zřejmě vytěsnila do podvědomí. Na základní škole – tehdy osmileté střední – nás prostě učila, jak byla zvyklá dříve na gymnáziu. Čím mě vybavila v osmé třídě, stačilo mi do maturity. Dodnes jsem jí vděčna, že mě přirozeně přivedla k odborným termínům, k substantivům, singuláru a plurálu, k pádům od nominativu po instrumentál. Naučili se jim později i mí osmáci, když jsem ty termíny běžně užívala s poťouchlou výmluvou na zvyk a s podotknutím, že oni samozřejmě nemusí, je to jen pro ty nejchytřejší….Do dvou týdnů se jimi oháněli všichni a přiváděli v úžas naslouchající kandidátky učitelství.

            Nejvíce jsem se naučila právě od svých studentíků postižených vadou řeči. Školou prošli – často díky hodným učitelkám – vědomostně značně neposkvrněni, takže v té osmé třídě už to byla rezignovaná čtyřka na čtyřku. Nakoukla jsem pod slupku, musela s tím něco udělat, a tak jsem vymýšlela a vymýšlela….Nebylo podstatné CO učit, ale JAK. Bývala jsem bohatě odměněna. V předjaří přestavbového politického tání 80.let, kdy už do školy nechodil jen Děda Mráz, jsem našla na okně třídy sladkostmi naplněnou podkolenku se vzkazem: Toto dávám já, Mikuláš VIII. s.třídní za pilné a krásné vyučování. Jednou to všechno sepíšu. Poctivě, se vším všudy.

            Učitelkou jsem se stala náhodou, nebyl v tom úmysl, ani dětský sen. Měla jsem prostě štěstí.Shodla jsem se s Thomasem Alvou Edisonem: Tajemství úspěchu v životě není dělat, co se nám líbí, ale nalézat potěšení v tom, co děláme. Ráda bych ve škole ještě setrvala. V roli učitele a případně i žáka. Vždyť jasnozřivý Karel Havlíček Borovský už dávno hlásal: Kdo vždy myslí, že se učí, bude vlasti chlouba. Kdo si myslí, že dost umí, začíná být trouba.

 Tady končí mé zápisky z cyklu Míjení času, sepsaného a publikovaného v roce 2000. Své předsevzetí jsem plnila a plním. Stále jsem žákem, tedy studentkou. Ne Univerzity třetího věku, k této instituci mám po svých vysokoškolských zkušenostech ne zcela vyjasněný, ambivalentní vztah. Třikrát v týdnu sedávám ve školních škamnách, mými spolužáky a spolužačkami jsou šestnáctiletí či osmnáctiletí středoškoláci, často vysokoškoláci i lidé zralejšího věku. Bývám v tom společenství zaručeně nejstarší. Ale jako pedagogický dozor se tam necítím. Je mi tam dobře. Inu, škola!


Jaký rozum, taková řeč aneb ptáka po peří, člověka po řeči poznáš

          Povolání svědka ve mně vždycky vyvolávalo hrůzu. Čím jsem, jestliže se neúčastním? Abych byl, musím se zúčastňovat, napsal autor Malého prince spisovatel Antoine de Saint-Exupéry. Mohou se ta slova týkat někoho víc než učitele? Tady se vrátím k vyjádření Jiřího Ješe (1926 – 2011), ikoně naší rozhlasové publicistiky. Nad povoláním učitele se zamyslel v rozhlasovém fejetonu ke Dni učitelů v roce 2001. Kromě jiného uvedl: „Kdybych byl učitelem, přemýšlel bych hlavně o tom, co z mých hodin budou potřebovat všichni žáci v kterékoliv etapě svého života. Brzy bych si uvědomil, že to bude asi jen malá část vědomostí, z nichž je teď zkouším, které však z devadesáti i více procent brzy zapomenou. Samozřejmě, že bych svůj obor učit nepřestal, ale vytrvale bych uvažoval o tom, jak využít této jedinečné příležitosti uplatňovat svůj vliv na dosud čilé a čisté duše…..každý den bych ve svých hodinách nějak zareagoval na aktuální dění a snažil bych se k němu zaujmout postoj z hlediska věčnosti a obecné mravnosti“.

            Právě o tu reakci na aktuální dění ve třídách a posluchárnách našich škol jde. Zvládáme to jako učitelé přiměřeně věku svých svěřenců ? Nepodléháme příliš „rozlezlé atmosféře pesimismu“ , jak nám to vnucují média? Dokážeme v textech a článcích věnovaných výchově a vzdělávání dostatečně odolávat záplavě šířícího se newspeaku a ptydepe? Krátký příklad z novinářské dílny reagující na nedávný Týden designu: Každý rok se do designu čím dál tím víc dostává konceptuální myšlení a to mě baví. Je to princip spíše umělecký, ale je v něm příběh. To je koncentrát bezobsažného tlachání! Výpovědní hodnota? Nulová. Srozumitelnost sděleného? V zásadě nic nesděleno. Mimochodem – dokážete srozumitelně vysvětlit podstatu konceptuálního umění (o myšlení pak ani nemluvě, přitom je vysokoškolským studijním oborem)? Snažím se o to delší dobu. Zatím jsem se skutečného objasnění pojmu konceptuální u nikoho a nikde nedomohla. Mám za konceptuální umění považovat počiny problematické (mírně řečeno) skupiny Ztohoven?

            Pídím se po pozitivních příkladech. Existují. Už několik týdnů otvírám magazín Pátek, týdenní přílohu Lidových novin s naději nejprve na druhé stránce nadepsané Porota. Imaginární porotu tvoří celkem stálá sestava osobností různého povolání i zaměření. Na otázku reflektující aktuální problémy naší společnosti odpovídá například náš přední psychiatr Cyril Höschl. Kdo se kdy seznámil s jeho různě rozmístěnými vyjádřeními, glosami nebo i souhrnně knižně vydanými fejetony (např. Úhel pohledu aneb všechno je jinak, 2003), nezaváhá.

            Dalším dotazovaným profesorem je Pavel Kolář, médii označovaný za legendu české fyzioterapie. Chce se říci – nejen české, vyjádřit by se k tomu mohl svého času kupříkladu Václav Havel nebo Jaromír Jágr, to už ponechejme zvídavosti čtenářů. Úvahám a zamyšlení učitelů bych ráda předestřela alespoň některé z reakcí profesora Koláře. Ta –zatím – poslední je mimořádně stručná, ale vševypovídající. Na otázku Je pro vás důležité, zda ten, koho volíte, má, či nemá komunistickou minulost? profesor Pavel Kolář odpovídá: „Ano. Není mi to vůbec lhostejné. Je to přece jen určitá výpověď o charakterových vlastnostech“ (11.10.2013). V předchozím čísle vyjadřuje svůj nesouhlas s názorem jistých odborníků o pokračujícím globálním oteplování: „ V této oblasti vidím dva problémy.První spočívá v tom, že řada zastánců globálního oteplování z různých oblastí dělá dalekosáhlé soudy o záležitostech ekonomických, aniž by respektovali či brali v úvahu nejelementárnější souvislosti a zákonitosti, kterými se ekonomie vážně zabývá. Jejich často radikální doporučení se netýkají fyziky, ale ekonomiky a politiky, což s sebou nese velmi nebezpečné důsledky. Druhý související problém je v tom, že doktrína globálního oteplování žije nezávisle na výzkumu tohoto jevu a stává se politickým názorem“. Na dva okruhy problémů upozornil v obsáhlejší odpovědi profesor Kolář v reakci na otázku Ovlivnil Mnichov 1938 českou národní povahu natolik, že to pociťujeme dodnes? (20.9.2013). Stojí za přečtení a za úvahu. Probíráme ve svých myslích a s žáky vždy dostatečně to, co Mnichovu předcházelo?

            Školství se všemi svými problémy není aktuálně v centru celospolečenského zájmu. Přesto čekám, kdy se na druhé straně magazínu Pátek objeví otázka týkající se právě našeho školství. Odpověď Pavla Koláře mě bude obzvlášť zajímat. Pan profesor je k tomu profesně kompetentní. Absolvoval  vysokoškolská studia nikoliv medicínská, ale pedagogická. Pan profesor Pavel Kolář je speciální pedagog, somatoped.

 

 

 

 

 

 

 


Vzpamatujeme se?

         Mateřské školy jsou aktuálně takříkajíc hodně „na tapetě“. Z více důvodů. Tím nejčastějším je nedostatek míst v těchto bohulibých zařízeních pro děti tak formativně závažného věku. Ještě nedávno tomu bylo zcela naopak. Mám v živé paměti paní učitelky zoufale si doplňující různé formy pedagogického vzdělání, v pochopitelné obavě ze ztráty zaměstnání v důsledku úbytku dětí předškolního věku. Nyní jsme – na čas!  – jinde, horečně vymýšlíme možné/ nemožné, zaslepeně zohledňujíce jen současnost. Inu, i v širších souvislostech žijeme podle zásady Carpe diem!

          Kdysi jsem napsala, že paní učitelky v mateřských školách jsou vlastně šťastné osoby, denně se dotýkající zázraku života, sledující neskutečné proměny klubajících se osobností, účastní se zázraku, který se v takovém rozsahu a intenzitě v dalších letech už nikdy opakovat nemůže a nebude. Ta výsada jim zůstává, ale s neuvěřitelně neočekávanou hořkou příměsí.

         S mateřskou školou máme každý své zkušenosti. Já si ty svoje nejvlastnější už moc nepamatuji, jen občas probleskne vzpomínka na houpačku v rozlehlé školní zahradě i s podivem nad tím, že jsem tehdy – v těsně poválečných měsících – chodívala do poměrně vzdálené školky sama, bez doprovodu rodičů. Jestli jsme tehdy také museli po obědě spávat (nebo alespoň ležet), to si opravdu nevybavuji a nemůžu se už ani zeptat své paní učitelky, se kterou jsem se po letech setkala ve škole jako s kolegyní. Vím však bezpečně, že moje děti i vnoučata to poobědové spaní otravovalo. Jako mnoho rodičů a prarodičů znám tu úpěnlivou otázku: „A přijdeš dnes pro mě po o?“ Na chvíli museli po obědě – na doporučení odborného lékaře -na lůžku spočinout i mí žáci ze základní školy pro vadně mluvící. Vyvolávalo to hodně kontroverzí a problémů. Jak jsem těm svým klukům při odpolední cestě ze školy přecpaným autobusem záviděla! Nechápali mě!

            Nechápali mě, stejně jako já nyní nechápu nesmyslný útok na učitelky mateřských škol. Ze své zkušenosti vysokoškolské učitelky vím, že patří v učitelské branži – sebevědomím rozhodně neoplývající – k těm nejzranitelnějším. Nevěřím, že stížnost nějakých rodičů na vyžadovaný odpolední spánek v mateřské škole nevyvolala v prvním okamžiku na tváři našeho ombudsmana – sympatického a literárně zdatného Pavla Varvařovského – shovívavý úsměv. Ovšem povinnost velí – a tak se začalo (prostřednictvím zástupce) vyšetřovat, prověřovat, diskutovat. Zatím jsem zaznamenala převahu výkřiků z tábora těch nemyslících a vždy ochotně přiživujících jen negativa a zlovůli. Bohužel se k nim připojili i zástupci oborů věci snad z povahy svého vzdělání znalejší. Obvyklé mlčení většiny rozumnými připomínkami narušil v jedné rozhlasové besedě jen psycholog Václav Mertin.

         Nejsem rozhodný zastánce ani zarputilý odpůrce spaní dětí po obědě v mateřské škole. Netřeba trvat na tom spaní, stačí snad krátké poležení, s poslechem pohádky, ještě líp hezkého vyprávění. Je však trapné (o odbornosti výroku nemluvě) spojovat tento „problém“ s porušováním práv dítěte, s narušením jeho psychického vývoje, s násilím na dítěti. To bych viděla úplně jinde a je mi skutečně záhadou, proč se někdo ve prospěch dětí rezolutně neozve. Uvedu jen dva hodně křiklavé problémy.

          Neviděla jsem ani jediný díl skutečně ubohého, pokleslého televizního pořadu s názvem Výměna manželek. Stačí mi ukázky, abych uvažovala o podání trestního oznámení (ombudsmana bych už v tomto případě „přeskočila“). Opravdu nikomu nevadí, jsou –li malé i větší děti zatahovány do natáčení televizního pořadu s řadou silně traumatizujících okamžiků, neuvažujeme-li o tom, že již sama několikadenní (malé dítě netuší kolikadenní) „výměna“ matky musí dítětem neskutečně psychicky otřást. Víc snad netřeba dodávat. Kde jsou všichni ti ochránci práv dítěte? Kde jsou psychologové a ostražité sociální pracovnice?

         Druhý příklad je zdánlivě méně otřesný, důsledky však stejně i jinak škodlivý. Je z kavárny. Z kavárny, která je módně dávána za příklad jako „friendly“, přátelská k rodičům a dětem. Normálně bych se podobnému zařízení vyhnula, do kavárny přece chodí – jak říká známý bonmot – člověk, který chce být sám, ale potřebuje k tomu společnost. Ovšem ne společnost rozdováděných dětí na prolézačkách, trampolíně, s kyblíčkem a lopatičkou. Okolnosti mě do jedné (v našem městě naštěstí jediné – pokud vím) takové kavárny přivedly. Přežila jsem to  celkem v klidu (tedy vnitřním) a bez újmy na zdraví. Já ano. Ale ten asi dvoutýdenní kojenec? Jeho přítomnost v tom všem halasu a podzimními infekcemi nabité atmosféře zaznamenala s velkým podivem má mnohem mladší spolusedící. Těch různě starých dětí tam pobíhala, pořvávala , přetahovala se asi desítka. Nebylo by jim líp někde na vzduchu, na hřišti, v přírodě? Zvlášť když je o víkendu jistě čeká ještě celodenní „výlet“ s rodiči do nějakého supermarketu, s dalšími prolézačkami, s dalšími infekcemi, s nějakým tím hamburgrem a kolou navrch? Od rodičů vyhledávajících služby  „friendly“ kavárny víc invence pro  „zdravé a kulturní“ vyžití jejich potomků očekávat nelze.

         Podobných příkladů by se našlo víc. Ještě se vám chce diskutovat o bezpráví a násilí páchaném učitelkami mateřských škol na dětech? Proč ne? Tady nic neriskujete. Učitelky jsou přece tak snadný cíl.


Zpytujme svědomí!

          Zpytovat svědomí? To se teď zrovna moc nenosí – de facto, reálně, ani ve verbální rovině. S gustem bych si na některé ze škol základních, středních i vysokých udělala průzkum (mezi žactvem, studentstvem i jejich vzdělavateli), kdo ještě zná obsah spojení „zpytovat svědomí“. Jeden ze současných Dědů Vševědů – Wikipedie – k tomuto tématu udává, že „zpytovat svědomí je duchovní praktika, spočívající v systematickém zkoumání a hodnocení vlastního života, hledání cesty k nápravě“. Pokusme se protentokrát jako učitelé, chcete-li pedagogové, soustředit na profesní část našich životů v souvislosti s blížícím se Mezinárodním dnem porozumění koktavosti, připomínaným každoročně 22. října. Svědomí je – podle polského básníka a překladatele Juliana Tuwima – ten tichý hlásek, který nám šeptá, že se někdo dívá. A tady se nám budou jakoby přes rameno dívat  ti, kteří mají problém „s tou zamotanou řečí“.Podle statistik tvoří 4% populace, což není zrovna málo a to ještě nepočítám jejich blízké, nejčastěji rodiče, kteří se tím vším také hodně trápí. Téměř totožný statistický  údaj je spojován s diabetiky a také s někdy až zbytečně křečovitě obhajovanou minoritou homosexuálů.

            Je vysoce nepravděpodobné, že by se učitel(ka) mateřskou školou počínaje až po vysokou (tam už z různých smutných důvodů míň) za svého pedagogického působení v řadách žactva nesetkal(a) s někým, kdo koktá. Problém je už v tom, aby učitel(ka) vůbec tu vadu řeči poznal(a) – koktavost má totiž mnoho rozličných podob a ti, kteří s ní zápasí, se často dopracují velmi rafinovaných( psychiku enormně zatěžujících) praktik, jak vše co nejdéle a nejlépe utajit. Víte, kolik slavných a známých osobností koktalo –od Aristotela až po našeho Josefa Jungmanna a třeba i Karla Jaromíra Erbena ?

         Zpytujme tedy svědomí a pokusme se (sami sobě) poctivě odpovědět na předložené otázky. Nabízím pomocnou ruku – na všechny otázky najdou ti zvídavější a odpovědnější pedagogové spolehlivé odpovědi v dostupných knížkách. Alespoň některé z nich jsem před časem stručně charakterizovala na  blogu pod titulkem Dyslexie, autismus, ADHD a teď…Králova řeč? (31.7.2011). Kdo chce zůstat u počítače a trošku mi věří, „nakliká“ si mé starší blogy –„tam to všechno je“. Začnu ještě modulem Články – u data 21.10.2011 je napsáno Co by měl učitel vědět o koktavosti. Z těch blogů uvedu především upozornění na vynikající knížku pana profesora Lechty (a jeho dcery) –Když naše dítě nemluví plynule (26.9.2011). Musejí z ní být nadšeni jak rodiče dětí hlavně předškolního věku, tak paní učitelky v mateřských školách. Ne každou neplynulost řeči v tomto věku totiž můžeme hned označit jako koktavost. Zmýlená v tomto případě přijde dost draho. Nakonec ty „blogové“ příspěvky, koncipované většinou přímo formou otázka – odpověď: Otázky a odpovědi (15.2.2013), Další otázky a odpovědi (19.2.2013), Do třetice otázky a odpovědi (24.2.2013). Ti vytrvalejší a zainteresovanější mohou ještě „skouknout“ blogy Jak vám to mluví (3.10.2012) nebo Když smích bolí (21.10.2012). Do blogu Ne jenom na divadle (15.3.2013) je částečně zakomponován můj starší článek šířený roky dost úspěšně po internetu – Když dítě koktá. Takto vyzbrojeni už se žádné z prezentovaných otázek bát nemusíme. Do díla!

-         Jak rozpoznám koktavé dítě?

-          Vím něco o „obyčejné“ (vývojové) neplynulosti řeči?

-          Kdy mám zasáhnout, mám-li podezření na koktavost u některého dítěte ve třídě?

-          Co způsobuje, vyvolává koktavost?

-          Je koktavost léčitelná?

-         Je koktavý neurotik nebo mentálně postižený?¨

-          Jak mluvit s žákem, který koktá?

-          Jak může učitel konkrétně pomoci?

-          Co koktavost zhoršuje?

-          Kdy nekoktá?

-          Proč koktá jen někdy?

-          Může dítě, které koktá, samo ovlivnit svou vadu řeči?

-          Jaké jsou výsledky léčby koktavosti?

-          Je koktavé dítě zvýšeně unavitelné?

-          Mám žákovi dát znát, že vím o jeho vadě řeči?

-          Mám říct třídě o jeho koktavosti?

-          Jak se mám chovat k někomu, kdo koktá?

-          Jak mám mluvit?

-          Co s těmi, kteří se posmívají?

-          Mám žáka, který koktá, vyvolávat?

-          Co s hlasitým čtením?

-          Může koktavé dítě sportovat?

-          Jak se mám k žákovi, který koktá, chovat v jeho horších dnech?

-          Můžeme ve třídě s koktavým dítětem pořádat soutěže, kvízy apod.?

-          Co s různými nepříjemnými zážitky nebo stresy?

-          Jaká by měla být profesní orientace žáka, který koktá?

-          Jak spolupracovat s rodiči?

-          Jak spolupracovat s logopedem?

-          Liší se koktavé dítě něčím od těch druhých?

         Na závěr bych od těch pozornějších čekala námitku: chybí ta základní otázka – co je to koktavost? Vyhnula jsem se jí úmyslně. Odpověď je natolik složitá a fundovaně odborná, že do nabídnutého souboru mi jaksi „nesedla“. Mým cílem nebylo učitele poučovat, ale naplnit tu část na začátku uvedeného hesla Wikipedie k otázce zpytování svědomí – slova o hledání cesty k nápravě. K nápravě toho, jak málo si balbutiků (těch, co koktají) ve škole všímáme. Zatouží –li někdo po odbornějším ponaučení, přímo po studiu, jsem pohotově: ať sáhne po Portálem vydávaných pracích profesora Viktora Lechty. V roce 2004 to byla ještě paperbacková Koktavost – komplexní přístup. Zakrátko – v roce 2010 – vychází Koktavost – integrativní přístup, druhé, podstatně přepracované a rozšířené vydání, doplněné vždy vítanými a ceněnými kazuistikami. Zásadní posun, ve mi krátkém časovém období. Že by se přece jen něco hnulo? Alespoň v tom odborně zainteresovaném prostředí? Impulzy a zájem „zdola“, z praxe škol by tomu mohly hodně napomoci.