Co vy na to?

         Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) zveřejňuje každé tři roky výsledky testů PISA, které se staly jedním z hlavních kritérií úspěšnosti vzdělávacích systémů ve vyspělých zemích světa. Andreas Schleicher, náměstek ředitele pro vzdělávání OECD, vystoupí  v pondělí 16. září 2013 v Praze s přednáškou na téma Lepší vzdělání, lepší práce, lepší život na konferenci Česká škola 21.století, pořádanou Lidovými novinami, Nadací Depositum Bonum a Českou spořitelnou.

            Jako předzvěst svého konferenčního vystoupení poskytl Andreas Schleicher rozhovor Lidovým novinám. Otázky mu kladl redaktor Luboš Palata a rozhovor byl uveřejněn ve víkendovém vydání Lidových novin v sobotu 14.září 2013.

            Ráda bych upozornila alespoň na některé myšlenky Andrease Schleichera z tohoto rozhovoru, muže,  který bude podle vyjádření Lidových novin  během příštích měsíců „jedním z nejcitovanějších lidí na planetě“. Koho ze školských pracovníků, učitelů, pedagogů všech stupňů českých škol zaujmou, bez problémů si vyhledá článek celý.

            Začala bych přesvědčením Andrease Schleichera, že „…nemůžeme dnes lidi připravovat na to, co bylo potřeba pro minulost, ale musíme je připravovat na to, co bude třeba v budoucnosti. Na technologie, které ještě dnes nebyly vyvinuty. Nedokážeme říci, jak bude vypadat svět v budoucnosti. Ale víme, že se mění stále rychleji a to, co potřebujete, abyste se v něm uplatnili, je flexibilita“. Komu tyto myšlenky připadají známé a stále omílané, bych položila jednoduchý dotaz: Víte, ve kterém roce začal v naší republice fungovat internet? Napovím: v roce 1993 – nějakých ubohých dvacet let. Položte tu otázku svým žákům, studentům. Dokáží si představit svět, svůj život bez tohoto fenoménu? Odkaz na rychlost a rozsah proměny světa, našeho okolí hned nabývá jiného odstínu.

            Jedna z dalších redaktorových otázek logicky zněla: „Dnes všichni mluví o tom, že budoucnost je v technických oborech, že se má studovat matematika, mladí lidé se mají stát programátory, konstruktéry. Ale všichni přece nejsou talentovaní na matematiku, všichni nemůžeme být programátory“. Ztotožnění výuky matematiky s programátorstvím mi nepřipadlo nejvhodnější. Podle jistých dlouhodobých výzkumů vzdělávání mimořádně nadaných bylo kromě jiného zjištěno, že ti nejnadanější jedinci ve svých povoláních k programátorství zrovna neinklinují. Jak však reagoval představitel OECD? „Náš dosavadní vzdělávací systém je příliš selektivní. U nás se řekne, ten je talentovaný na matematiku a ten ji může studovat. Týká se to pěti, deseti procent dětí, a to je příliš málo. Ale podívejte se na dnešní Čínu. Tam musí matematiku prostě zvládnout každé dítě. V Číně neexistuje výmluva, že někdo nemá na matematiku talent. Učitel má prostě za úkol, aby matematiku dobře naučil. Podívejte se na výsledky našich testů v Šanghaji. Všichni tam umí matematiku, všichni se o matematiku zajímají a nejen o matematiku, ale o přírodní vědy. U nás mají děti k matematice odpor, obtěžuje je. Ale matematika, to dnes není specializace, to je základ naší společnosti. Nejen pro matematiky, programátory, ale pro každého. My jsme se v České republice ptali dětí, co je třeba k tomu, aby člověk zvládl dobře matematiku, a odpověď v drtivé většině případů byla, že člověk na to musí mít talent. Když jsme tutéž otázku položili v Číně, v Japonsku, v Singapuru, tak devět dětí z deseti řeklo, že k tomu, aby dobře zvládlo matematiku, je třeba mít jen dobrého učitele, který mě ji dokáže naučit. Takže ta otázka, zda máme „tolik matematiků“, je nesmyslná. Matematiku se může naučit téměř každý a téměř každý ji v životě potřebuje. Bez matematiky nemůžete porozumět třeba problémům současného světa, jako je třeba globální oteplování nebo mnoho společenských problémů“. Zajímavý pohled na věc, že ano. Takže: v čem je jádro pudla? Proč všichni a všechny v českých školách směrujeme jen k tzv.“vymazleným“ studijním oborům, jak ty obory(netřeba specifikovat) nedávno případně nazval jeden z povolaných?

            Následující redaktorova otázka končila slovy: „Dá se říci, že Západ a Evropa i tady prohrávají?“ Ani odpověď neocituji celou (článek je skutečně snadno dohledatelný): V Asii je to dnes tak, že lidi dávají velkou část peněz na vzdělání svých dětí, místo aby je utráceli za konzumní život. Každé dítě tam ví, že jeho život bude záviset na tom, co se naučí ve škole. Ale na druhé straně země jako Finsko nebo Nizozemsko ukazují, že i v Evropě lze poskytovat dobré vzdělání“. K té Asii – malý , ale přesvědčivý vzorek přece máme u dětí našich spoluobčanů- Vietnamců.

            Redaktor je od toho, aby oponoval, proto pokračuje námitkou: „Dobře, říkáte, že je v Evropě konzumní společnost a máme se tu příliš dobře. Ale i Japonsko je na tom podobně, také je to konzumní společnost, také se mají hodně dobře. V čem je to v Japonsku jiné?“ Andreas Schleicher reaguje: „V Japonsku je především jiné postavení a role učitele. Učitelé kladou na žáky vysoké nároky, na každé dítě, neexistuje žádná omluva, prostě každý musí být dobrý a učitelé se cítí být  za to osobně zodpovědni“. Jako bych už slyšela reakce některých českých učitelů, ty stesky na nízkou prestiž učitelského povolání. Jenže ta prestiž se nezískává pouhým zvýšením platu. To jsou především ty vysoké nároky , které ovšem může klást jen ten, kdo je schopen a ochoten klást je nejprve na sebe sama. A je zde také ten pocit odpovědnosti.

            Redaktor se pochopitelně ptá i na základ finského úspěchu. Dostává se mu odpovědi, že „…je to kombinace profesní autonomie učitelů, která je ale spojena s osobní odpovědností, a současně velice propracovaného systému. Každý učitel je ve Finsku součástí vzdělávacího systému a podílí se na jeho fungování a dalším rozvoji. Ve Finsku se učitelé každodenně  dále vzdělávají, stále se pracuje na dalším rozvoji vzdělávacího systému, na jeho transparentnosti. Učitelé jsou nejen slušně placeni, ale jejich povolání je vysoce ceněno celou společností. Dnes je ve Finsku povolání učitele druhé nejžádanější vůbec“. K tomu jen malou poznámku – točíme se v kruhu a pokud vím, třeba vysokoškolští učitelé si v českém žebříčku společností vážených profesí také nestojí právě špatně, naopak. Nakročeno bychom tedy měli.

            Redaktor nemůže v novinovém rozhovoru pokračovat jinak, než poukazem na prostředky vkládané do školství. Dostává se mu opět konkrétní odpovědi, zpočátku i u nás proklamovaným sdělením, s následným doplněním: „Investice do vzdělání jsou investice do naší budoucnosti. Ve Finsku ale hlavně platí heslo, že vzdělávací systém může být dobrý jen tak, jak dobří jsou naši učitelé.Proto ve Finsku je vzdělání a kvalita učitelů zásadní prioritou. A učitele tam mohou dělat jen ti nejlepší. Podobné je to i v Asii. Tam mají sice ve třídách velké množství žáků, ale skvělé učitele.  A ještě jeden příklad z Asie a Finska. Tam je to tak, že do nejproblematičtějších škol posílají jen ty nejlepší učitele. Například když je někdo v Šanghaji dobrý učitel a chce povýšit, stát se třeba ředitelem školy,tak ho nejdříve pošlou do některé z nejhorších škol ve městě. A teprve když tam uspěje, může být povýšen. A podobně je to ve Finsku. To, co je na Finsku fascinující, není jen to, jakých dosahuje celkových výsledků, ale i to, jak jsou vyrovnané na všech školách, kdy se od sebe liší o pouhých pět procent . Každá škola má dobrý výsledek. V mnoha evropských zemích, včetně České republiky, ten rozdíl mezi znalostmi žáků z jednotlivých škol dosahuje klidně i padesát procent“. Máme zase o čem přemýšlet (a napodobovat)! 

            Mnohým se zřejmě nebudou líbit slova zástupce OECD k otázce školného. To už nechám na zvídavých čtenářích. Já bych určitě nesouzněla s myšlenkami na potřebu zvyšování počtu vysokoškolských studentů. Tu smutnou a trpkou zkušenost snad už máme za sebou. Nepokračujme v ní – alespoň ne na pedagogických fakultách, tam prosím rozhodně ne! Tam začněme s těmi vysokými nároky – na studenty i na vyučující.