Nevzdávala bych to

          V posledních srpnových dnech zemřel současný nejslavnější irský básník Seamus Heaney, nositel Nobelovy ceny za literaturu 1995. Tento – podle novinového článku – básník drsného kraje v roce 2002 hostoval v Praze, kde na otázku, k čemu je člověku poezie, odpověděl: „Nemyslím si, že záleží na tom, kolik básní člověk vlastně přečte. Pokud ho hluboce zasáhnou dvě nebo tři básně a on se jich skutečně zmocní, vystačí mu na celý život. Takové básně pak slouží jako zábradlí v hlavě a mohou fungovat po značnou část duševního života jedince. Pokud se člověk nepohybuje ve světě literatury profesionálně, často ho ovlivní pouze jedna nebo dvě básně, což je docela hodně. Kdyby opravdu každého jedince zasáhla jedna báseň, vznikla by skvělá kultura.“

            Irsko má čtyři básníky – nositele Nobelovy ceny za literaturu, my zatím jen jednoho – Jaroslava Seiferta. Udělení nejvyššího ocenění českému poetovi v roce 1984 jsme v mé tehdejší osmé třídě ZŠ prožívali opravdu s nadšením. Kluci – učila jsem povětšinou hochy – možná ani netušili, že právě na Seifertových verších se učili nové technice řeči, potřebné k odstranění jejich řečového handicapu. Zněly až symbolicky: Utři si slzy a usměj se uplakanýma očima….ale důvod jejich užití byl zcela technického rázu (počet přechodů, sklouznutí na samohlásku).

           Poezie v mých třídách, které se osazenstvem pubertálního věku každým rokem obměňovaly, nikdy nestrádala. Docela přirozeně se jí tam dařilo. Dodnes se dohaduju, čím to bylo. Klíčem k rozluštění určitě nebude dávné dětské konstatování mého vnuka: „Babi, ty máš na všecko ty svoje hloupý básničky!“. Je pravda, že veršíky samovolně trousím při jakékoliv příležitosti. V současnosti jimi, opakováním naučených i novými – vedle jazykového vzdělávání – podezdívám svou chátrající paměť.

            Paměť! Jakému opovržení je vystavována v současné škole! Uznáváme jen tu logickou (u toho uznání také většinou končíme), jinak přece máme na všechno tak svůdné a snadno dostupné technické berličky. Vybavuje se mi podzimní ráno, kdy jsem při snídani z rozhlasu uslyšela, že nejen vědecký svět věnuje pozornost probíhajícímu Týdnu mozku. To úterý (dokonce si pamatuji, že to bylo úterý – jaký balast!) jsem pedagogicky „hnětla“ na přednáškách i v seminářích hned pět seskupení vysokoškolských studentů – budoucích učitelů. V rámci svých obvyklých úvodních „pedagogických aktualit“ jsem u každé skupiny zabrousila k Týdnu mozku, s akcentem na paměť ve všech jejích stádiích: vštípivosti, uchovávání a vybavování. V průběhu dne jsem dospěla k truchlivému zjištění. V oněch pěti studijních skupinách se našel jediný student, který byl schopen zpaměti odrecitovat – v latině – úryvek z Ovidiova Umění milovat (s lišáckým doznáním kolikrát že již této své znalosti s úspěchem využil). Jedna studentka spontánně přednesla Puškinovu báseň Můj portrét – autor ji napsal v patnácti letech (francouzsky?) a stojí zato kousek z ní ocitovat:

Jsem školák, mladý větroplach

a dosud ve výcviku,

že bych byl hloupý, nemám strach,

to říkám bez cavyků.

 

Čtverák a rarach, podobný

víc opicím než mužským,

hned vzplane, hned má po ohni.

Hle – takový je Puškin.

         Ke své hanbě jsem ty verše (někdy z roku 1814) neznala, ale studentka mi báseň slíbila napsat – a svému slibu také později dostála. Potud radost. Ale dál? Z desítek toho dne oslovených studentek už jsem vydolovala jen jakési Tú, tú tú auto už je tu… Prostě bída! Básnička zpaměti? Naučená ve škole, ve třídách dětí nastoupivších do školy po roce 1989? Ani náhodou! Rezignovala jsem na budoucí povolání studentek pedagogiky a snažila se je vyburcovat alespoň jako budoucí matky. Co budou říkat v hezkých chvilkách svým dětem? Nevzpomínají si ze svého dětství třeba na kouzelné Hrubínovy verše, jak…

Dědek řepu nasadil,

 u pole se posadil,

čekal, čekal,

mráz ho lekal,

sluníčka se bál,

dešti jenom lál….nebo

Jak to bylo, pohádko?

Zabloudilo kuřátko za zahradou mezi poli.

Pípá, pípá, nožky bolí.

Ve vysokém obilí bude večer za chvíli…

          Od budoucích matek (učitelek) se mi dostalo odpovědi, že až to budou potřebovat, najdou si vše na netu….No nevím, jak to udělají ve chvíli rodičovské pohody, kdy třeba právě půjdou lesní pěšinou, budou se zrovna čváchat u rybníka nebo pospíchat v pozdním odpoledni s dětmi domů ze školky (všímám si, jak málo maminek v těch chvílích s dětmi mluví, povídá si). Oporou jim nebudou ani některé současné slabikáře. Mnoho ne jen rytmických veršíků tam nenajdou. A když – tak takové hrůzy jako v literární cenou odměněném slabikáři, kde se vedle obrázku hamburgru skví „verše“:

 Máme tetu v Americe,

 má se dobře převelice.

 Posílá nám balíky,

 udělá z nás cvalíky.

         Tváří v tvář takové „výchově“ se chce odpustit i těm kolchozníkům, stachanovcům a pionýrům v prvomájových průvodech ve slabikářích a učebnicích z totalitních 50. let minulého století.

            Nikdy mě nenapadlo požadovat po svých žácích, aby se nějakou báseň učili zpaměti. A přece ve většině mých osmých tříd i ta obligátní – mimochodem krásná! – Maryčka Magdonova zněla celá. Nechávala jsem na dětech, aby si báseň „rezebraly“, každý jednu sloku. Ty sloky jsme pak porůznu v rámci dechových (a rytmických – učila jsem na ZŠ pro vadně mluvící) cvičení dost často na začátku hodin opakovali, takže po čase… A vedla jsem třídu k tomu, aby si každý z každého „probíraného“ básníka zapamatoval dva tři verše, které se mu líbí. I stalo , že po návratu z vánočních prázdnin do internátní školy mi na otázku, jak se měl doma, hoch odpověděl: Ach, jaká touha nerozumná opouštět svoje rodná humna (Vítězslav Nezval si přišel na své). Že jsme se všichni naučili zpaměti závěrečné verše básně Jiřího Wolkra, aniž bychom se probírali rozsáhlým pásmem oslavujícím dělníky i Lenina, bylo jaksi samozřejmé. Vždyť naše škola byla na Kopečku u Olomouce (dnes už zase Svatém) a chodívali jsme sáňkovat „na Wolkrovku“, do míst, kam jezdíval básník k babičce na prázdniny. A k „osmáckému“ věku dětí již zakusivších jistou tíži života se tak dobře hodilo:

Svatý Kopečku, kosteli vlající na hoře zelené,

korouhvi této krajiny tiché a svěcené,

spravedlivou sílu, dětské oči a jazyky ohnivé dej nám všem,

ať to, v co věříme dnes, též zítra provedem! 

            Verše sehrávaly ve výuce dětí s řečovým handicapem zcela specifickou roli. Pomáhaly jim vracet se k řeči, k jazyku, k tomu bolavému místu v jejich životě, ukazovat krásná, barvitá slovní spojení, neotřelé výrazy. A rytmičnost veršů ? Aniž jsem žákům cokoliv teoreticky vysvětlovala, sáhla jsem kupříkladu po notoricky známém Erbenovu Vodníku a napsala na tabuli:

Na topole nad jezerem

seděl vodník podvečerem:

„Sviť, měsíčku, sviť,

ať mi šije niť…..

A potom z téhož „materiálu“, ze stejných slovních cihliček, bez vynechání nebo přidání jediného slova napsala

Podvečerem seděl na topole nad jezerem vodník….

Nemusela jsem nic dodávat. Jeden ze zákonů půvabu poezie byl zřejmý, nepřeslechnutelný.

            V té době jsem ještě neznala verše Jana Skácela, před několika dny tak teskně aktuální:

a srpen končí dny jsou zase bosé

rozkvetly astry ozývá se chlad

podzim jak slimák vystrkuje růžky

a babí léto padá do zahrad

           Je podzim, něco začíná, víc toho končí, chvílemi jsme nějak  zadumanější… tedy my, dospělí. Děti, mládež spíš ambivalentně vnímá začátek školy, začátek povinností. S tím podzimním steskem – nádherně vyjádřeným tolika verši – bych na omladinu nechodila. Na to má čas. Ale učitelům něco z těch veršů snad připomenout můžu. Třeba v té nabídce někteří podvědomě najdou to, o čem v novinovém interview hovořil zesnulý laureát Nobelovy ceny za literaturu irský básník Seamus Heaney: Nemyslím si, že záleží na tom, kolik básní člověk vlastně přečte. Pokud ho hluboce zasáhnou dvě nebo tři básně  a on se jich skutečně zmocní, vystačí mu na celý život. Takové básně pak slouží jako zábradlí v hlavě a mohou fungovat po značnou část duševního života jedince. Pokud se člověk nepohybuje ve světě literatury profesionálně, často ho ovlivní pouze jedna nebo dvě básně, což je docela hodně. Kdyby opravdu každého jedince zasáhla jedna báseň, vznikla by skvělá kultura.“ 

        Začněmež tedy. Nebudu pokaždé uvádět báseň celou. Sama si vždycky vybírám, „vyzobávám“ pro mě ta nejhezčí místa. Asi nejznámější je vícevýznamový podzim z básně Františka Halase (1901 – 1949) – Jan Zábrana mu sice autorství ve své knize Celý život trochu upírá poukazem na verše básníka Jindřicha Hořejšího, zde však můžeme říct se Shakespearem:Co do jména? Vždyť co růží zveme, pod jiným jménem vonělo by stejně.

Jak peníz tiše položený slepci

jsi tu můj podzime

jak peníz položený slepci

jste tady vy dny mé

 

Ty krásná větrnosti čistá

mi v dýmu natí dětství vracíš zpět

a zase žádostiv se vracím v stará místa

svou lásku povědět

 

Chudobě tvé a lidské bídě

že navždy jsem jen s ní

podzime ve své tesklivině

jen na mne dohlédni

 

a vyplať kovy listí svého

mě ze dnů odraných

a zbav mě všeho bázlivého

bych jiné v sebe vdých

 

Jak peníz tiše položený slepci

jsi tu můj podzime

jak peníz položený slepci

jste tady vy dny mé 

         Nepřestanu obdivovat melodičnost veršů Paula Verlaina (1844- 1896), a to i v českém překladu (mám jich několik od různých překladatelů). Schválně uvádím také kousek francouzského originálu, pro ty, kdož milují francouzštinu  Zkuste si ty verše říkat nahlas, je to hudba. S těmito verši bych si troufla i do třídy. Soustředila bych se jen na tu melodičnost veršů, nic bych nerozebírala, nechávala doznít – nikdy bych se neptala „co tím chtěl básník říci“.

Podzimní píseň   (Chanson d´automne)

Jak blouznění                             Les sanglots longs

ty housle zní,                              Des violons

když jde zima,                             De l´automne

a jako sen                                     Blessent mon coeur

mi jejich sten                               D´une langueur

srdce jímá.                                   Monotone.

 

Hlas hodin znám

a zesinám,

že už brzy,

když vzpomenu,

že ze všech dnů

zbyly slzy.

 

A odcházím,

jen větrem zlým

dál si jistý:

hned tak, hned tak

mě žene jak

suché listí. 

Do třídy bych si určitě mohla troufnout i s verši předčasně zemřelého Václava Hraběte (1940 – 1965). Tu báseň mi přiblížila a v krásné grafické úpravě předala jedna z mých vysokoškolských studentek. Díky jí za to.

Obloha – šedobílá labuť

za teplem k moři odlétá

a v parku zametají slova

která tu zbyla od léta.

 

Třesavka reklam v očích zebe.

Letní šlágry už vychladly.

Po řece pluje ztuhlé nebe,

pod most v podzim zapadlý.

 

Maličké rudé slunce

se loudá po břehu

jak mince, kterou zítra

už vezmou z oběhu.

Hřeju ho chvíli v dlaních

a dýchám na něj zblízka…

Není to žádná póza!

Ne. Jenom se mi stýská. 

          Jiří Kolář ( 1914 – 2002) je světově proslulý především jako výtvarník. Již před časem jsem s vděkem vzpomínala knížku, kterou napsal spolu s Josefem Hiršalem – Paleček krále Jiřího (Brno: Allantis, 1992) – vynikající texty pro skutečnou scholu ludus s dorostem v širokém věkovém rozpětí od mateřských škol po maturitu. Následujícími verši Jiřího Koláře ráda připomenu jako básníka.

Zas podzim jde a země smeká

Dnes ne dnes nepřicházej

Mně kohout dálek inkoust leká

Zas na dno srdce víno kleká

 

Zas podzim jde a řeky svléká

Z pukrlat píseň závrať seká

Dnes ne dnes nepřicházej

 

Zas podzim jde a vůně stydnou

Za pluhy ticha mlhy vzhlédnou

Dnes ne dnes nepřicházej

        A potom je zde Rainer Maria Rilke (1875 – 1926), jen zlehounka v českých zemích – na rozdíl od světa – připomínaný pražský německy píšící lyrik, současník Franze Kafky. Tak alespoň kousek z jeho Podzimního dne, který zaujal hned několik českých překladatelů.

Je čas, můj Pane. Léta bylo dost.

Již odvrať světlo od slunečních hodin

a z holých rovin přižeň větrnost.

 

Kdo nyní nemá kde, už nerozbije stan.

Kdo nyní osaměl, už nebudou ho zvát.

A bude bdít a číst a dlouhé listy psát,

neklidně bloudit parky sem a tam,

až tudy vítr bude spadlé listí hnát. 

Chtělo by to dál uvést Antonína Sovu ( 1864 – 1928) s jeho verši začínajícími

Den utichl jak prapor v bezvětrnu,

a slunce vadlo zapomenuté jak ovoce. A byl to v říjnu den a ze šípků a trnů…

S povzdechem odkládám Františka Gellnera (1881 – 1914). Kdo příští rok, při stém výročí jeho válečného zmizení, vzpomene, že psal i jiné verše než, že …za ženu vezmu si gorilu. Ty podzimní začínají:  

Rád věděl bych, proč právě nyní vzkvétá

v mé duši smutek s chladným podzimem…

            Parabolou se vracím na začátek – k našemu nositeli Nobelovy ceny za literaturu – k Jaroslavu Seifertovi. Je možné, že ještě i rodiče dnešních školáků (nebo studentů?) pamatují, jak na stránkách čítanky pro 4. či 5.třídu základních škol, tehdy základních devítiletých škol, četli Seifertovu básničku, která se tak lehce, samozřejmě dostávala do hlavy, a některým uvízla i v srdcích, umějí ji dodnes zpaměti. Já bych to ve školách přece jen s tou poezií nevzdávala. Poezie, stejně jako divadlo a výtvarné umění vůbec není pro všechny. Ale i těch několik – víme kolik a kterých? – ve třídě stojí za pokus. Začneme Seifertem?

 

V sychravém větru už to všechno zebe,

suchého listí plný kout.

 Vlaštovko, řekni, pod které zas nebe

přichystala ses odlétnout?

 

Tatínek za vsí pouští dětem draka,

drak zmítaje se stoupá výš.

Buď sbohem, léto!

Havran blízko kráká

a vrána kráčí ještě blíž.

 

Posedají chlapci u ohýnků,

v kapse je hřeje zemák z popele.

Co chvíli setřeš hebkou pavučinku,

jež uvázla ti na čele.

 

Však nestýskej si, vrátí se čas jara

a s jarem míza do proutí.

Do šedé mlhy padá země stará,

na malou chvilku usnouti.

 Tyto řádky věnuji památce Jany Křenkové ze Žďáru nad Sázavou, své přítelkyni, často názorové odpůrkyni a souputnici na mnoha Šrámkových Sobotkách. Chybí a bude chybět nejen dětem a mladým literárním nadšencům na Vysočině, ale také brněnským studentům v seminářích tvůrčího psaní.