Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Září 2013

Chcete příběh? Máte ho mít!

         Byl to jeden z mých mnoha pokusů, jak šířit tak potřebnou osvětu v oblasti problému, který se stal nepominutelnou součástí mého profesního a profesionálního života. Ve vysokoškolské pracovně přede mnou seděla novinářka rozhodnutá napsat chytlavý příspěvek o těch, kteří zápasí „s tou zamotanou řečí“, o balbuticích, srozumitelněji o těch, kteří koktají. Blížil se totiž 22.říjen – i v České republice už nějaký čas připomínaný jako Mezinárodní den porozumění koktavosti. A hned vyvstal obvyklý zádrhel. Plánovaný novinový článek neměl nikterak přispět k onomu proklamovanému POROZUMĚNÍ ožehavému problému, jen falešně a zbytečně dojmout, vloudit slzu v oko. Žurnalistka asi nejrozšířenějšího českého deníku ze mne nepokrytě vábila tzv. háelpéčko, zainteresovaným známý „hluboký lidský příběh“. Bez uzardění (proč taky?) doznala, že text „spíchne“ přes obědovou pauzu, aby mi ho mohla už odpoledne dát k autorizaci, na které jsem po vícero nedobrých zkušenostech trvala. Žiju mezi lidmi s řečovými problémy a vůbec ve sféře tzv. pomáhajících profesí (termín nepodarek) dost dlouho, abych na něco podobného přistoupila. Článek dobrý tak leda do bulváru se tedy nekonal.

         I v letošním – představě babího léta velmi vzdáleném – září začínám uvažovat, jak nebo proč vůbec připomínat blížící se 22. říjen – Mezinárodní den porozumění koktavosti. Loni ho s námi v Brně slavila i Jane Fraser, prezidentka Stuttering Foundation of America, organizace, jejíchž už celkem šesti publikacím jsem v českém překladu pomohla na náš nejen odborný knižní trh – prospěšně a potřebně rozprostřených po všech věkových kategoriích řečově handicapovaných. Už zase přemýšlím a rozvažuji, co a kam napíšu o problému koktavosti u příležitosti letošního Mezinárodního dne porozumění koktavosti. Kde to budou ochotni otisknout, nenaplním-li aktuální bažení po – dojímavém, srdcervoucím – příběhu. To z mnoha důvodů nemůžu, nechci a neudělám.               Jde to však i jinak. Vracím se do 90.let , kdy jsme zakládali občanské sdružení Balbus (pro připomenutí: koktavý – balbutik). Navrhla jsem tehdy svým přátelům, že by třeba mohli sepsat něco o tom, co a jak v životě se svým řečovým problémem zakusili, prožívali. Vybírám ze složky jeden z takových příběhů, napsaný ještě na obyčejném psacím stroji, ponechávám ho zcela v originální podobě, svědčící ostatně o záviděníhodných literárních schopnostech pisatele:

            V dálkovém autobuse na mě pro tentokrát zbylo sedadlo až v poslední řadě pod zadním oknem. To nejsou právě pohodlná místa, ale jako vždy jsem byl rád, že vůbec sedím. Otevřel jsem knížku a měl v úmyslu číst tak dlouho, než mě přepadne příjemná dřímota. Že dnešní alespoň začátek cesty nebude mít tak idylický průběh, jak jsem si představoval, mě upozornil krátký průvan, při kterém mě pleskl cíp šátku mé sousedky přes obličej. Dvě řady před námi zůstalo otevřené okénko. Ta starší paní, sedící upjatě vedle mě, která se v autobuse plném studentů ocitla jaksi nedopatřením, ještě nic netušila. Ale já už věděl, že za pár minut, až vyjedeme z města a nabereme rychlost, tu bude pěkně větrno. Paní po mně jistě bude chtít, abych okno zavřel, a já, protože na něj z uličky nedosáhnu, budu muset požádat cestujícího pod ním. A to se mi tedy vůbec nechce, dnes rozhodně nemám formu. Ale co, uklidňoval jsem se, snad ho to napadne samotného.

            Autobus mezitím minul poslední domy a průvan rychle zesiloval. Paní vedle se poprvé pohnula. Rozhlížela se a když uviděla otevřené okénko, chvíli jej pozorovala. Čekala jako já, že ho někdo zavře, avšak marně. Pak zaregistrovala zvláštní věc – průvan vadil jen nám dvěma, soused v rožku spal zachumlán, sotva nasedl. Její pozornost se tak logicky přesunula na mě. Seděl jsem v uličce, stačilo se jen zvednout a udělat tři kroky.

„Tady ale táhne“, řekla ke mně. Zvedl jsem hlavu od knihy a předstíral překvapení.

„Hm“, souhlasil jsem.

Po chvíli znovu, směrem k cestujícímu pod oknem: „Že to nezavře…“

Hleděl jsem do knihy. Jak je to jednoduché říct: „Prosím vás, mohl byste zavřít to okno?“ Zkusil jsem si to představit. To „prosím vás“ bych možná vyhrkl nepozorovaně, ale pak by se ke mně otočily dva obličeje a viděly by ten můj, rty křečovitě sevřené na M, vytřeštěné oči – ještě by si mysleli, že mi někdo vrazil nůž do zad. Ne, nikam nejdu, radši zmrznu.

            Paní byla očividně nesvá. Mezi námi se hlučně třepetal její velký šátek. Vtom se zvedla, namáhavě se procpala mezi mnou a sedadlem a nejistě se vydala k okénku. Když bylo zavřené, vracela se stejně ztěžka nazpátek. „S dovolením“, slyšel jsem jakýsi osten kousavosti. Nebo se mi to zdálo?

            Tu cestu jsem usnul o něco později než obvykle.

Až ve vás dozní dosud neuvědomované poznání hloubky dopadu řečového handicapu na obyčejný každodenní život postiženého, zkuste si položit několik otázek. Opravdu jste se na své pedagogické pouti nesetkali s žákem, studentem prožívajícím a řešícím podobné situace, pro vás všední, pro něho dramatické a psychicky opakovaně zraňující? Jste schopni takovým dětem, žákům, studentům porozumět? Víte, jak jim pomoci? Zajímají vás?


Co vy na to?

         Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) zveřejňuje každé tři roky výsledky testů PISA, které se staly jedním z hlavních kritérií úspěšnosti vzdělávacích systémů ve vyspělých zemích světa. Andreas Schleicher, náměstek ředitele pro vzdělávání OECD, vystoupí  v pondělí 16. září 2013 v Praze s přednáškou na téma Lepší vzdělání, lepší práce, lepší život na konferenci Česká škola 21.století, pořádanou Lidovými novinami, Nadací Depositum Bonum a Českou spořitelnou.

            Jako předzvěst svého konferenčního vystoupení poskytl Andreas Schleicher rozhovor Lidovým novinám. Otázky mu kladl redaktor Luboš Palata a rozhovor byl uveřejněn ve víkendovém vydání Lidových novin v sobotu 14.září 2013.

            Ráda bych upozornila alespoň na některé myšlenky Andrease Schleichera z tohoto rozhovoru, muže,  který bude podle vyjádření Lidových novin  během příštích měsíců „jedním z nejcitovanějších lidí na planetě“. Koho ze školských pracovníků, učitelů, pedagogů všech stupňů českých škol zaujmou, bez problémů si vyhledá článek celý.

            Začala bych přesvědčením Andrease Schleichera, že „…nemůžeme dnes lidi připravovat na to, co bylo potřeba pro minulost, ale musíme je připravovat na to, co bude třeba v budoucnosti. Na technologie, které ještě dnes nebyly vyvinuty. Nedokážeme říci, jak bude vypadat svět v budoucnosti. Ale víme, že se mění stále rychleji a to, co potřebujete, abyste se v něm uplatnili, je flexibilita“. Komu tyto myšlenky připadají známé a stále omílané, bych položila jednoduchý dotaz: Víte, ve kterém roce začal v naší republice fungovat internet? Napovím: v roce 1993 – nějakých ubohých dvacet let. Položte tu otázku svým žákům, studentům. Dokáží si představit svět, svůj život bez tohoto fenoménu? Odkaz na rychlost a rozsah proměny světa, našeho okolí hned nabývá jiného odstínu.

            Jedna z dalších redaktorových otázek logicky zněla: „Dnes všichni mluví o tom, že budoucnost je v technických oborech, že se má studovat matematika, mladí lidé se mají stát programátory, konstruktéry. Ale všichni přece nejsou talentovaní na matematiku, všichni nemůžeme být programátory“. Ztotožnění výuky matematiky s programátorstvím mi nepřipadlo nejvhodnější. Podle jistých dlouhodobých výzkumů vzdělávání mimořádně nadaných bylo kromě jiného zjištěno, že ti nejnadanější jedinci ve svých povoláních k programátorství zrovna neinklinují. Jak však reagoval představitel OECD? „Náš dosavadní vzdělávací systém je příliš selektivní. U nás se řekne, ten je talentovaný na matematiku a ten ji může studovat. Týká se to pěti, deseti procent dětí, a to je příliš málo. Ale podívejte se na dnešní Čínu. Tam musí matematiku prostě zvládnout každé dítě. V Číně neexistuje výmluva, že někdo nemá na matematiku talent. Učitel má prostě za úkol, aby matematiku dobře naučil. Podívejte se na výsledky našich testů v Šanghaji. Všichni tam umí matematiku, všichni se o matematiku zajímají a nejen o matematiku, ale o přírodní vědy. U nás mají děti k matematice odpor, obtěžuje je. Ale matematika, to dnes není specializace, to je základ naší společnosti. Nejen pro matematiky, programátory, ale pro každého. My jsme se v České republice ptali dětí, co je třeba k tomu, aby člověk zvládl dobře matematiku, a odpověď v drtivé většině případů byla, že člověk na to musí mít talent. Když jsme tutéž otázku položili v Číně, v Japonsku, v Singapuru, tak devět dětí z deseti řeklo, že k tomu, aby dobře zvládlo matematiku, je třeba mít jen dobrého učitele, který mě ji dokáže naučit. Takže ta otázka, zda máme „tolik matematiků“, je nesmyslná. Matematiku se může naučit téměř každý a téměř každý ji v životě potřebuje. Bez matematiky nemůžete porozumět třeba problémům současného světa, jako je třeba globální oteplování nebo mnoho společenských problémů“. Zajímavý pohled na věc, že ano. Takže: v čem je jádro pudla? Proč všichni a všechny v českých školách směrujeme jen k tzv.“vymazleným“ studijním oborům, jak ty obory(netřeba specifikovat) nedávno případně nazval jeden z povolaných?

            Následující redaktorova otázka končila slovy: „Dá se říci, že Západ a Evropa i tady prohrávají?“ Ani odpověď neocituji celou (článek je skutečně snadno dohledatelný): V Asii je to dnes tak, že lidi dávají velkou část peněz na vzdělání svých dětí, místo aby je utráceli za konzumní život. Každé dítě tam ví, že jeho život bude záviset na tom, co se naučí ve škole. Ale na druhé straně země jako Finsko nebo Nizozemsko ukazují, že i v Evropě lze poskytovat dobré vzdělání“. K té Asii – malý , ale přesvědčivý vzorek přece máme u dětí našich spoluobčanů- Vietnamců.

            Redaktor je od toho, aby oponoval, proto pokračuje námitkou: „Dobře, říkáte, že je v Evropě konzumní společnost a máme se tu příliš dobře. Ale i Japonsko je na tom podobně, také je to konzumní společnost, také se mají hodně dobře. V čem je to v Japonsku jiné?“ Andreas Schleicher reaguje: „V Japonsku je především jiné postavení a role učitele. Učitelé kladou na žáky vysoké nároky, na každé dítě, neexistuje žádná omluva, prostě každý musí být dobrý a učitelé se cítí být  za to osobně zodpovědni“. Jako bych už slyšela reakce některých českých učitelů, ty stesky na nízkou prestiž učitelského povolání. Jenže ta prestiž se nezískává pouhým zvýšením platu. To jsou především ty vysoké nároky , které ovšem může klást jen ten, kdo je schopen a ochoten klást je nejprve na sebe sama. A je zde také ten pocit odpovědnosti.

            Redaktor se pochopitelně ptá i na základ finského úspěchu. Dostává se mu odpovědi, že „…je to kombinace profesní autonomie učitelů, která je ale spojena s osobní odpovědností, a současně velice propracovaného systému. Každý učitel je ve Finsku součástí vzdělávacího systému a podílí se na jeho fungování a dalším rozvoji. Ve Finsku se učitelé každodenně  dále vzdělávají, stále se pracuje na dalším rozvoji vzdělávacího systému, na jeho transparentnosti. Učitelé jsou nejen slušně placeni, ale jejich povolání je vysoce ceněno celou společností. Dnes je ve Finsku povolání učitele druhé nejžádanější vůbec“. K tomu jen malou poznámku – točíme se v kruhu a pokud vím, třeba vysokoškolští učitelé si v českém žebříčku společností vážených profesí také nestojí právě špatně, naopak. Nakročeno bychom tedy měli.

            Redaktor nemůže v novinovém rozhovoru pokračovat jinak, než poukazem na prostředky vkládané do školství. Dostává se mu opět konkrétní odpovědi, zpočátku i u nás proklamovaným sdělením, s následným doplněním: „Investice do vzdělání jsou investice do naší budoucnosti. Ve Finsku ale hlavně platí heslo, že vzdělávací systém může být dobrý jen tak, jak dobří jsou naši učitelé.Proto ve Finsku je vzdělání a kvalita učitelů zásadní prioritou. A učitele tam mohou dělat jen ti nejlepší. Podobné je to i v Asii. Tam mají sice ve třídách velké množství žáků, ale skvělé učitele.  A ještě jeden příklad z Asie a Finska. Tam je to tak, že do nejproblematičtějších škol posílají jen ty nejlepší učitele. Například když je někdo v Šanghaji dobrý učitel a chce povýšit, stát se třeba ředitelem školy,tak ho nejdříve pošlou do některé z nejhorších škol ve městě. A teprve když tam uspěje, může být povýšen. A podobně je to ve Finsku. To, co je na Finsku fascinující, není jen to, jakých dosahuje celkových výsledků, ale i to, jak jsou vyrovnané na všech školách, kdy se od sebe liší o pouhých pět procent . Každá škola má dobrý výsledek. V mnoha evropských zemích, včetně České republiky, ten rozdíl mezi znalostmi žáků z jednotlivých škol dosahuje klidně i padesát procent“. Máme zase o čem přemýšlet (a napodobovat)! 

            Mnohým se zřejmě nebudou líbit slova zástupce OECD k otázce školného. To už nechám na zvídavých čtenářích. Já bych určitě nesouzněla s myšlenkami na potřebu zvyšování počtu vysokoškolských studentů. Tu smutnou a trpkou zkušenost snad už máme za sebou. Nepokračujme v ní – alespoň ne na pedagogických fakultách, tam prosím rozhodně ne! Tam začněme s těmi vysokými nároky – na studenty i na vyučující.


Nevzdávala bych to

          V posledních srpnových dnech zemřel současný nejslavnější irský básník Seamus Heaney, nositel Nobelovy ceny za literaturu 1995. Tento – podle novinového článku – básník drsného kraje v roce 2002 hostoval v Praze, kde na otázku, k čemu je člověku poezie, odpověděl: „Nemyslím si, že záleží na tom, kolik básní člověk vlastně přečte. Pokud ho hluboce zasáhnou dvě nebo tři básně a on se jich skutečně zmocní, vystačí mu na celý život. Takové básně pak slouží jako zábradlí v hlavě a mohou fungovat po značnou část duševního života jedince. Pokud se člověk nepohybuje ve světě literatury profesionálně, často ho ovlivní pouze jedna nebo dvě básně, což je docela hodně. Kdyby opravdu každého jedince zasáhla jedna báseň, vznikla by skvělá kultura.“

            Irsko má čtyři básníky – nositele Nobelovy ceny za literaturu, my zatím jen jednoho – Jaroslava Seiferta. Udělení nejvyššího ocenění českému poetovi v roce 1984 jsme v mé tehdejší osmé třídě ZŠ prožívali opravdu s nadšením. Kluci – učila jsem povětšinou hochy – možná ani netušili, že právě na Seifertových verších se učili nové technice řeči, potřebné k odstranění jejich řečového handicapu. Zněly až symbolicky: Utři si slzy a usměj se uplakanýma očima….ale důvod jejich užití byl zcela technického rázu (počet přechodů, sklouznutí na samohlásku).

           Poezie v mých třídách, které se osazenstvem pubertálního věku každým rokem obměňovaly, nikdy nestrádala. Docela přirozeně se jí tam dařilo. Dodnes se dohaduju, čím to bylo. Klíčem k rozluštění určitě nebude dávné dětské konstatování mého vnuka: „Babi, ty máš na všecko ty svoje hloupý básničky!“. Je pravda, že veršíky samovolně trousím při jakékoliv příležitosti. V současnosti jimi, opakováním naučených i novými – vedle jazykového vzdělávání – podezdívám svou chátrající paměť.

            Paměť! Jakému opovržení je vystavována v současné škole! Uznáváme jen tu logickou (u toho uznání také většinou končíme), jinak přece máme na všechno tak svůdné a snadno dostupné technické berličky. Vybavuje se mi podzimní ráno, kdy jsem při snídani z rozhlasu uslyšela, že nejen vědecký svět věnuje pozornost probíhajícímu Týdnu mozku. To úterý (dokonce si pamatuji, že to bylo úterý – jaký balast!) jsem pedagogicky „hnětla“ na přednáškách i v seminářích hned pět seskupení vysokoškolských studentů – budoucích učitelů. V rámci svých obvyklých úvodních „pedagogických aktualit“ jsem u každé skupiny zabrousila k Týdnu mozku, s akcentem na paměť ve všech jejích stádiích: vštípivosti, uchovávání a vybavování. V průběhu dne jsem dospěla k truchlivému zjištění. V oněch pěti studijních skupinách se našel jediný student, který byl schopen zpaměti odrecitovat – v latině – úryvek z Ovidiova Umění milovat (s lišáckým doznáním kolikrát že již této své znalosti s úspěchem využil). Jedna studentka spontánně přednesla Puškinovu báseň Můj portrét – autor ji napsal v patnácti letech (francouzsky?) a stojí zato kousek z ní ocitovat:

Jsem školák, mladý větroplach

a dosud ve výcviku,

že bych byl hloupý, nemám strach,

to říkám bez cavyků.

 

Čtverák a rarach, podobný

víc opicím než mužským,

hned vzplane, hned má po ohni.

Hle – takový je Puškin.

         Ke své hanbě jsem ty verše (někdy z roku 1814) neznala, ale studentka mi báseň slíbila napsat – a svému slibu také později dostála. Potud radost. Ale dál? Z desítek toho dne oslovených studentek už jsem vydolovala jen jakési Tú, tú tú auto už je tu… Prostě bída! Básnička zpaměti? Naučená ve škole, ve třídách dětí nastoupivších do školy po roce 1989? Ani náhodou! Rezignovala jsem na budoucí povolání studentek pedagogiky a snažila se je vyburcovat alespoň jako budoucí matky. Co budou říkat v hezkých chvilkách svým dětem? Nevzpomínají si ze svého dětství třeba na kouzelné Hrubínovy verše, jak…

Dědek řepu nasadil,

 u pole se posadil,

čekal, čekal,

mráz ho lekal,

sluníčka se bál,

dešti jenom lál….nebo

Jak to bylo, pohádko?

Zabloudilo kuřátko za zahradou mezi poli.

Pípá, pípá, nožky bolí.

Ve vysokém obilí bude večer za chvíli…

          Od budoucích matek (učitelek) se mi dostalo odpovědi, že až to budou potřebovat, najdou si vše na netu….No nevím, jak to udělají ve chvíli rodičovské pohody, kdy třeba právě půjdou lesní pěšinou, budou se zrovna čváchat u rybníka nebo pospíchat v pozdním odpoledni s dětmi domů ze školky (všímám si, jak málo maminek v těch chvílích s dětmi mluví, povídá si). Oporou jim nebudou ani některé současné slabikáře. Mnoho ne jen rytmických veršíků tam nenajdou. A když – tak takové hrůzy jako v literární cenou odměněném slabikáři, kde se vedle obrázku hamburgru skví „verše“:

 Máme tetu v Americe,

 má se dobře převelice.

 Posílá nám balíky,

 udělá z nás cvalíky.

         Tváří v tvář takové „výchově“ se chce odpustit i těm kolchozníkům, stachanovcům a pionýrům v prvomájových průvodech ve slabikářích a učebnicích z totalitních 50. let minulého století.

            Nikdy mě nenapadlo požadovat po svých žácích, aby se nějakou báseň učili zpaměti. A přece ve většině mých osmých tříd i ta obligátní – mimochodem krásná! – Maryčka Magdonova zněla celá. Nechávala jsem na dětech, aby si báseň „rezebraly“, každý jednu sloku. Ty sloky jsme pak porůznu v rámci dechových (a rytmických – učila jsem na ZŠ pro vadně mluvící) cvičení dost často na začátku hodin opakovali, takže po čase… A vedla jsem třídu k tomu, aby si každý z každého „probíraného“ básníka zapamatoval dva tři verše, které se mu líbí. I stalo , že po návratu z vánočních prázdnin do internátní školy mi na otázku, jak se měl doma, hoch odpověděl: Ach, jaká touha nerozumná opouštět svoje rodná humna (Vítězslav Nezval si přišel na své). Že jsme se všichni naučili zpaměti závěrečné verše básně Jiřího Wolkra, aniž bychom se probírali rozsáhlým pásmem oslavujícím dělníky i Lenina, bylo jaksi samozřejmé. Vždyť naše škola byla na Kopečku u Olomouce (dnes už zase Svatém) a chodívali jsme sáňkovat „na Wolkrovku“, do míst, kam jezdíval básník k babičce na prázdniny. A k „osmáckému“ věku dětí již zakusivších jistou tíži života se tak dobře hodilo:

Svatý Kopečku, kosteli vlající na hoře zelené,

korouhvi této krajiny tiché a svěcené,

spravedlivou sílu, dětské oči a jazyky ohnivé dej nám všem,

ať to, v co věříme dnes, též zítra provedem! 

            Verše sehrávaly ve výuce dětí s řečovým handicapem zcela specifickou roli. Pomáhaly jim vracet se k řeči, k jazyku, k tomu bolavému místu v jejich životě, ukazovat krásná, barvitá slovní spojení, neotřelé výrazy. A rytmičnost veršů ? Aniž jsem žákům cokoliv teoreticky vysvětlovala, sáhla jsem kupříkladu po notoricky známém Erbenovu Vodníku a napsala na tabuli:

Na topole nad jezerem

seděl vodník podvečerem:

„Sviť, měsíčku, sviť,

ať mi šije niť…..

A potom z téhož „materiálu“, ze stejných slovních cihliček, bez vynechání nebo přidání jediného slova napsala

Podvečerem seděl na topole nad jezerem vodník….

Nemusela jsem nic dodávat. Jeden ze zákonů půvabu poezie byl zřejmý, nepřeslechnutelný.

            V té době jsem ještě neznala verše Jana Skácela, před několika dny tak teskně aktuální:

a srpen končí dny jsou zase bosé

rozkvetly astry ozývá se chlad

podzim jak slimák vystrkuje růžky

a babí léto padá do zahrad

           Je podzim, něco začíná, víc toho končí, chvílemi jsme nějak  zadumanější… tedy my, dospělí. Děti, mládež spíš ambivalentně vnímá začátek školy, začátek povinností. S tím podzimním steskem – nádherně vyjádřeným tolika verši – bych na omladinu nechodila. Na to má čas. Ale učitelům něco z těch veršů snad připomenout můžu. Třeba v té nabídce někteří podvědomě najdou to, o čem v novinovém interview hovořil zesnulý laureát Nobelovy ceny za literaturu irský básník Seamus Heaney: Nemyslím si, že záleží na tom, kolik básní člověk vlastně přečte. Pokud ho hluboce zasáhnou dvě nebo tři básně  a on se jich skutečně zmocní, vystačí mu na celý život. Takové básně pak slouží jako zábradlí v hlavě a mohou fungovat po značnou část duševního života jedince. Pokud se člověk nepohybuje ve světě literatury profesionálně, často ho ovlivní pouze jedna nebo dvě básně, což je docela hodně. Kdyby opravdu každého jedince zasáhla jedna báseň, vznikla by skvělá kultura.“ 

        Začněmež tedy. Nebudu pokaždé uvádět báseň celou. Sama si vždycky vybírám, „vyzobávám“ pro mě ta nejhezčí místa. Asi nejznámější je vícevýznamový podzim z básně Františka Halase (1901 – 1949) – Jan Zábrana mu sice autorství ve své knize Celý život trochu upírá poukazem na verše básníka Jindřicha Hořejšího, zde však můžeme říct se Shakespearem:Co do jména? Vždyť co růží zveme, pod jiným jménem vonělo by stejně.

Jak peníz tiše položený slepci

jsi tu můj podzime

jak peníz položený slepci

jste tady vy dny mé

 

Ty krásná větrnosti čistá

mi v dýmu natí dětství vracíš zpět

a zase žádostiv se vracím v stará místa

svou lásku povědět

 

Chudobě tvé a lidské bídě

že navždy jsem jen s ní

podzime ve své tesklivině

jen na mne dohlédni

 

a vyplať kovy listí svého

mě ze dnů odraných

a zbav mě všeho bázlivého

bych jiné v sebe vdých

 

Jak peníz tiše položený slepci

jsi tu můj podzime

jak peníz položený slepci

jste tady vy dny mé 

         Nepřestanu obdivovat melodičnost veršů Paula Verlaina (1844- 1896), a to i v českém překladu (mám jich několik od různých překladatelů). Schválně uvádím také kousek francouzského originálu, pro ty, kdož milují francouzštinu  Zkuste si ty verše říkat nahlas, je to hudba. S těmito verši bych si troufla i do třídy. Soustředila bych se jen na tu melodičnost veršů, nic bych nerozebírala, nechávala doznít – nikdy bych se neptala „co tím chtěl básník říci“.

Podzimní píseň   (Chanson d´automne)

Jak blouznění                             Les sanglots longs

ty housle zní,                              Des violons

když jde zima,                             De l´automne

a jako sen                                     Blessent mon coeur

mi jejich sten                               D´une langueur

srdce jímá.                                   Monotone.

 

Hlas hodin znám

a zesinám,

že už brzy,

když vzpomenu,

že ze všech dnů

zbyly slzy.

 

A odcházím,

jen větrem zlým

dál si jistý:

hned tak, hned tak

mě žene jak

suché listí. 

Do třídy bych si určitě mohla troufnout i s verši předčasně zemřelého Václava Hraběte (1940 – 1965). Tu báseň mi přiblížila a v krásné grafické úpravě předala jedna z mých vysokoškolských studentek. Díky jí za to.

Obloha – šedobílá labuť

za teplem k moři odlétá

a v parku zametají slova

která tu zbyla od léta.

 

Třesavka reklam v očích zebe.

Letní šlágry už vychladly.

Po řece pluje ztuhlé nebe,

pod most v podzim zapadlý.

 

Maličké rudé slunce

se loudá po břehu

jak mince, kterou zítra

už vezmou z oběhu.

Hřeju ho chvíli v dlaních

a dýchám na něj zblízka…

Není to žádná póza!

Ne. Jenom se mi stýská. 

          Jiří Kolář ( 1914 – 2002) je světově proslulý především jako výtvarník. Již před časem jsem s vděkem vzpomínala knížku, kterou napsal spolu s Josefem Hiršalem – Paleček krále Jiřího (Brno: Allantis, 1992) – vynikající texty pro skutečnou scholu ludus s dorostem v širokém věkovém rozpětí od mateřských škol po maturitu. Následujícími verši Jiřího Koláře ráda připomenu jako básníka.

Zas podzim jde a země smeká

Dnes ne dnes nepřicházej

Mně kohout dálek inkoust leká

Zas na dno srdce víno kleká

 

Zas podzim jde a řeky svléká

Z pukrlat píseň závrať seká

Dnes ne dnes nepřicházej

 

Zas podzim jde a vůně stydnou

Za pluhy ticha mlhy vzhlédnou

Dnes ne dnes nepřicházej

        A potom je zde Rainer Maria Rilke (1875 – 1926), jen zlehounka v českých zemích – na rozdíl od světa – připomínaný pražský německy píšící lyrik, současník Franze Kafky. Tak alespoň kousek z jeho Podzimního dne, který zaujal hned několik českých překladatelů.

Je čas, můj Pane. Léta bylo dost.

Již odvrať světlo od slunečních hodin

a z holých rovin přižeň větrnost.

 

Kdo nyní nemá kde, už nerozbije stan.

Kdo nyní osaměl, už nebudou ho zvát.

A bude bdít a číst a dlouhé listy psát,

neklidně bloudit parky sem a tam,

až tudy vítr bude spadlé listí hnát. 

Chtělo by to dál uvést Antonína Sovu ( 1864 – 1928) s jeho verši začínajícími

Den utichl jak prapor v bezvětrnu,

a slunce vadlo zapomenuté jak ovoce. A byl to v říjnu den a ze šípků a trnů…

S povzdechem odkládám Františka Gellnera (1881 – 1914). Kdo příští rok, při stém výročí jeho válečného zmizení, vzpomene, že psal i jiné verše než, že …za ženu vezmu si gorilu. Ty podzimní začínají:  

Rád věděl bych, proč právě nyní vzkvétá

v mé duši smutek s chladným podzimem…

            Parabolou se vracím na začátek – k našemu nositeli Nobelovy ceny za literaturu – k Jaroslavu Seifertovi. Je možné, že ještě i rodiče dnešních školáků (nebo studentů?) pamatují, jak na stránkách čítanky pro 4. či 5.třídu základních škol, tehdy základních devítiletých škol, četli Seifertovu básničku, která se tak lehce, samozřejmě dostávala do hlavy, a některým uvízla i v srdcích, umějí ji dodnes zpaměti. Já bych to ve školách přece jen s tou poezií nevzdávala. Poezie, stejně jako divadlo a výtvarné umění vůbec není pro všechny. Ale i těch několik – víme kolik a kterých? – ve třídě stojí za pokus. Začneme Seifertem?

 

V sychravém větru už to všechno zebe,

suchého listí plný kout.

 Vlaštovko, řekni, pod které zas nebe

přichystala ses odlétnout?

 

Tatínek za vsí pouští dětem draka,

drak zmítaje se stoupá výš.

Buď sbohem, léto!

Havran blízko kráká

a vrána kráčí ještě blíž.

 

Posedají chlapci u ohýnků,

v kapse je hřeje zemák z popele.

Co chvíli setřeš hebkou pavučinku,

jež uvázla ti na čele.

 

Však nestýskej si, vrátí se čas jara

a s jarem míza do proutí.

Do šedé mlhy padá země stará,

na malou chvilku usnouti.

 Tyto řádky věnuji památce Jany Křenkové ze Žďáru nad Sázavou, své přítelkyni, často názorové odpůrkyni a souputnici na mnoha Šrámkových Sobotkách. Chybí a bude chybět nejen dětem a mladým literárním nadšencům na Vysočině, ale také brněnským studentům v seminářích tvůrčího psaní.