Když v srpnu roku osmašedesátého na Rudém náměstí v Moskvě protestovalo oněch známých osm statečných proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, Vladimír Bukovskij mezi nimi nebyl. Ani být nemohl. V letech 1967 až 1970 byl ve vězení. Jak čtu na záložce knihy A vítr se vrací „ Vladimír Bukovskij (naroz.1942) v letech 1963 až 1966 organizoval veřejné čtení poezie a později demonstrace na podporu souzených disidentů. Několikrát byl – aniž byla vznesena jakákoli obvinění – „hospitalizován“ v různých psychiatrických léčebnách…v letech 1967 až 1970 byl vězněn za podporu jiných disidentů. V roce 1971 propašoval na západ 150 stránek dokumentace o zneužívání psychiatrických léčeben proti odpůrcům režimu…. opět vězněn a poslán do vyhnanství…. roce 1976 byl „vyměněn“ za chilského komunistu Luise Corvalána….v současné době žije ve Velké Británii“ .
Až budete mít pocit, že byste měli svým žákům či studentům vysvětlit pro ně něco zcela nepochopitelného nebo nepředstavitelného z opravdu nedávné minulosti, spolehněte se na Vladimíra Bukovského. Jeho kniha A vítr se vrací s podtitulem Příběh disidenta je nepatetická, beze stopy laciné atraktivity, navíc napsaná se zřejmým literárním talentem. Pokud čtete s tužkou v ruce, zatržených míst, ke kterým se budete vracet, bude nepočítaně. Autor s jasným vědomím ztrát a problémů zvoleného způsobu života prožil a zaznamenal události a fakta z let celkem nedávných, z let, která jsme my starší přímo zažívali, mnozí rodiče dnešních školáků a studentů je znají z útržkovitých vyprávění nebo náhodných vzpomínek prarodičů a příbuzných. Avšak -stará zkušenost – mladí jen málokdy mají chuť a zájem takovým vyprávěnkám naslouchat.
Psychiatrie ve službách totalitní moci? Známá věc! Známá? Nakolik? Zkuste ve třídě začít číst úryvek z Bukovského knížky týkající se prvního výslechu zatčeného. Dočtete – a nemusíte nic dodávat (s.218): Přivezli mě na nejbližší policejní stanici. Celého mě prohledali. Jako na potvoru jsem si jeden exemplář výzvy nechal, abych si z něj mohl udělat další kopie. Nic víc nenašli…..Asi za dvacet minut si mě předvolali do kabinetu. U stolu seděla žena v šatech. Před ní ležely nějaké papíry a můj exemplář výzvy. „Dobrý den. Sedněte si. Jak se cítíte?“ Tak je to jasné, je to psychiatrička.. To člověk pozná už podle úsměvu, takhle s porozuměním a pohrdáním se usmívají jenom psychiatři. A ten její pohled – jako by se dívala na brouka: „Kam se hrabeš, ty chudáku?!“ Jako bych dostal lopatou po hlavě, tak silně na mě najednou dýchla vzpomínka na Leningrad s celým zástupem odraných bláznů. Naše malinká Osvětim. Dokonce jsem ucítil pach nemocnice.
Každé moje slovo a každé moje gesto tahle ženská překroutí a zapíše do chorobopisu. Nic z toho už nikdy nevezmu zpátky. Hádat se s psychiatrem nemá žádný význam. Neposlouchají, CO jim člověk říká. Zajímá je pouze, JAK jim to člověk říká. Nesmím se rozčilovat, jinak se mi tam okamžitě objeví zápis: „Rozrušen, chorobně se soustředí na témata, která nesou emocionální význam“. To stačí, abych vyfasoval aminazin (zneužívaný lék). A když budu skleslý a smutný, tak tam napíše depresi. Ale člověk také nesmí být v žádném případě veselý: „neadekvátní reakce“. Lhostejnost je ještě horší : zapíše „ztráta emocí“ a „unylost“ jako symptomy schizofrenie.
Nesmím vypadat jako ostražitý, podezřívavý a uzavřený. Nesmím mluvit příliš sebejistě a rozhodně („přeceňování vlastní osobnosti“). A hlavně – nezdržovat, odpovídat rychle a co nejpřirozeněji. Nic z toho, co teď napíše, už v žádném případě nezpochybním. Ona mě vidí jako první, takže jí budou všichni věřit. Hlavní slovo mají v psychiatrii ti, kteří nemocného vidí jako první. Za deset minut už může nastoupit zlepšení. Pomáhej mi Bůh a také Stanislavskij!
A odpovídám srdečným, bodrým tónem jako svojí matce: „Dobrý den. Děkuji, na zdraví si nemůžu stěžovat.“ Dvě tři rutinní otázky: příjmení, adresa, rok narození….“Hospitalizujeme vás na základě příkazu primáře psychiatrického oddělení hlavního města Moskvy.“ „A proč?“ podivil jsem se úplně přirozeně , „nikomu nic nedělám, na lidi se nevrhám, nekoušu je.“ Ale na ni jsem byl krátký. „A tohle je co!?“ odpověděla prudce a ukázala na ten můj prokletý leták….. Je naprosto zbytečné něco namítat.Psychiatr má přece vždycky pravdu.
A provinění Vladimíra Bukovského ? Nenásilnou cestou – šířením letáků a tiskovin – se zastával vězněných přátel, v mnoha případech, což je pro Rusko až typické, známých literátů. Píše o tom na straně 216: A tak se stalo, že v listopadu roku 1965 několik lidí začalo šířit mezi svými známými letáky opisované na psacím stroji. Byla na nich otištěna Občanská výzva: „Před několika měsíci zatkly orgány KGB dva občany: spisovatele A.Siňavského a J.Daniela….V minulosti zaplatily za nedodržování zákonů ze strany moci miliony sovětských občanů životem. Krvavá minulost nás vyzývá k ostražitosti i dnes. Raději obětujme jeden den klidu, než abychom potom trpěli celá léta důsledky zlovůle, kterou jsme včas nezastavili. Občané mají v rukou prostředky, kterými mohou vést boj se soudní zvůlí. Mimo jiné jsou to „veřejný mítinky“….jakékoliv výkřiky nebo hesla, která překračují rámec vyžadování přísného dodržování zákonů, by byly škodlivé, dokonce provokativní. Účastníci mítinku je nesmějí dopustit, případně se je musí pokusit ihned zastavit. Na mítinku je třeba dodržovat přísnou disciplínu. Na první výzvu pořádkových sil sdělíme orgánům důvod našeho mítinku a rozejdeme se. Ty osobně jsi pozván na mítink 5.prosince tohoto roku v šest hodin večer v parku na Puškinově náměstí. Sejdeme se u básníkovy sochy. Pozvi ještě další dva občany prostřednictvím textu této výzvy.“
Autor knihy A vítr se vrací – Vladimír Bukovskij – je nejen vynikající pozorovatel a psycholog, ale i člověk se smyslem pro humor. Nalistujete-li následující řádky s úmyslem přečíst je ve třídě, raději se předem ubezpečte, že budete potom schopni zodpovědět všechny dotazy (s.121): Myslím si, že někdy u nás někdo určitě postaví památník politickým vtipům….Ve vtipech najdete všechno, po čem nebylo v tisku ani stopy: názor lidu na to, co se děje. Na jakoukoli otázku existovala odpověď. Jak třeba lid ocenil odhalení kultu osobnosti? Když byl například Stalin vynesen z mauzolea a pohřben u kremelské zdi, na jeho hrobě se objevil věnec s nápisem: „Posmrtně pronásledovanému od posmrtně rehabilitovaných“….A jednou zmizel z mauzolea Lenin. Začali ho hledat, prohledali každý kout, ale našli jenom lístek: „Odjel jsem do Curychu, začnu všechno znova“…….Takových vtipů jsou stovky tisíc a každý z nich je jako celá poema. Po vtipech bych postavil památník psacímu stroji.Vždyť porodil úplně novou formu vydavatelství – samizdat: sám si tvořím, sám dělám korektury, sám cenzuruji, sám vydávám, sám rozšiřuji a sám si za to sedím v chládku. Samizdat začínal básněmi, verši a poemami zakázaných, zapomenutých nebo pronásledovaných autorů.Všechno, co nemohlo být kvůli cenzuře otištěno, patřilo do samizdatu. Teď má samizdat mezi svými autory dva, kteří obdrželi Nobelovu cenu.
Znáte jména oněch nositelů Nobelovy ceny za literaturu? Víte, jak to bylo s Leninem a s jeho spoluprací s předválečným Německem, které ho nejen finančně podporovalo? Co to byl kult osobnosti? A co slovo samizdat? Jeho etymologie? Jeho role v českých dějinách?
Vraťme se k politickým poměrům v Sovětském svazu v 60. a 70. letech minulého století. Přece tam musely platit nějaké zákony. Když Bukovskij líčí, jak s nimi ti mocní a vlivní zacházeli, čtenáře musí maně napadnout klasické „nic nového pod sluncem“(s.244): Mimochodem, ještě pár slov k paragrafům.Když někoho zatknou za kriminální čin, není obviněn obecně z vraždy, z krádeže nebo podvodu jako takového. Vždy je obviněn z vraždy toho a toho, z krádeže něčeho konkrétního, z podvodu takového nebo makového. Ve vyšetřování politického případu se ovšem nejdříve formuluje obvinění podle nějakého paragrafu a fakta se potom shromažďují během vyšetřování: něco se podaří potvrdit díky svědkům, něco přiznáním a něco díky předmětům zabaveným při osobních a domovních prohlídkách. Všechny tyhle materiály jsou potom zařazeny do obžaloby pro soud. Často se také stává, že prohlídky a zatčení probíhají na základě naprosto nečekaných důvodů: chystaný atentát na tajemníka ÚV KSSS, neplacení výživného opuštěným dětem, pokus o útěk z vlasti nebo plánované přepadení banky. Dělají to tak, že na člověka, na kterého si chtějí došlápnout, vezmou to nejpikantnější udání….Podívejte se, co je to za člověka! Podívejte se, čeho se dopouští! Už dávno jsme ho měli zatknout a poslat do vězení. Vede propagandu, bere úplatky a popral se se ženou. Zatím ho zavřeme za rvačku se ženou a potom se uvidí…
Tak začíná případ občana N. Nepracuje na něm jeden vyšetřovatel, ale celá armáda, probírají jeho život den po dni, hodinu po hodině. Neexistuje člověk, který by „něco“ v životě neprovedl, tak čistí holoubci u nás nelétají. Dobře, když nechtěl zavraždit generálního tajemníka, tak na něj určitě někde v opilosti nadával. Nebo vychvaloval Ameriku, dal někomu úplatek, prodal něco „pod rukou“. Je to jako u Kafky – vina se musí vyjevit sama. Vedou náš případ, který se týká demonstrace, zatkli pět lidí, na náměstí jich bylo maximálně padesát, prohlídky provedou u sta osob a je jasné, že najdou samizdat. Tenhle postup funguje jako způsob zastrašování i jako naděje, že někoho „vyloví“.
Nejvíc ze všeho zajímá vyšetřovatele intimní život vyšetřovaného N., s kým a kde spal, kdy to bylo a jak to probíhalo. Nikdo není bez hříchu. Přiznejte se. A když se takový hřích najde, tak zabili hned několik much jednou ranou. Zaprvé: občan N. má samozřejmě ženu a nechce, aby se to dozvěděla. Zadruhé: občanka, se kterou k tomu došlo, má jistě také muže a toho by taková informace jistě velmi zajímala. Její muž je předem ideální svědek vyšetřování: vypoví na N takové podrobnosti, až z toho vyšetřovateli vypadne pero z ruky. Zatřetí: zmíněná občanka podepíše úplně všechno, hlavně aby se její muž nic nedozvěděl. Kombinace mohou být ještě rozmanitější. Vyšetřovatel je ani nestačí zapisovat. No a nakonec: na povrch vypluje amorální podoba občana N., jeho takříkajíc pravá tvář, což se velmi hodí pro soud a do novin.Vždyť politické vyšetřování nevyšetřuje nějaký zločin, ale sbírá kompromitující materiál.
K zahraniční pomoci či podpoře se Vladimír Bukovskij vyjadřuje velmi realisticky (s.368): Já jsem si nikdy ohledně Západu nedělal velké iluze. Stovky zoufalých peticí, které jsme posílali do OSN, zůstaly všechny bez odpovědi.Copak to o něčem nevypovídá? Dokonce i ze sovětských instancí nám chodily odpovědi. Sice naprosto nesmyslné, ale chodily. A odtamtud – ticho jako v hrobě. A co jsem si myslel o „politickém uvolnění“? O helsinských dohodách? My ve vladimirském vězení jsme byli první, kteří na vlastní kůži pocítili, kdo z nich odešel jako vítěz.
Do toho vladimirského vězení a posléze do vyhnanství se Vladimír Bukovskij dostává až po delším pobytu v psychiatrické léčebně. Jaká diagnóza mu hrozila?(s.304): Koncem šedesátých let ovládla všechny rozhodující pozice psychiatrie.Koncepce pomalé schizofrenie, té zvláštní mystické nemoci, která nemá symptomy, neoslabuje intelekt a nemění vnější chování, se stala obecně uznávanou, a dokonce povinnou. „Odlišný názor může být způsoben nemocí mozku“, psal profesor Timofejev, „dokud se patologický proces rozvíjí velmi pomalu a měkce (pomalá schizofrenie), a ostatní příznaky jsou dlouho (někdy do spáchání trestného činu) neznatelné“…..A opravdu. Schizofrenie se mohla vyvíjet velmi pomalu, ale léčit ji bylo třeba zostra. Ve jménu záchrany nemocného. Skoro všem začali píchat mučivý haloperidol v koňských dávkách.
Vladimír Bukovskij není a nikdy nebyl revolucionář v obecně chápaném smyslu toho slova. Od mého oblíbeného profesora litomyšlského piaristického gymnasia ho dělí více než jedno století. German President byl toho názoru, že v revolucích vystupují lidé, kteří provádějí tzv. Freiheitschwindl (k pochopení postačí minimální znalost němčiny). Vladimír Bukovskij píše (s.278): …dokud se lidi nenaučí vyžadovat to, co jim po právu náleží, tak je žádná revoluce neosvobodí.Ale jakmile se to naučí, žádná revoluce už nebude nutná. Ne, opravdu nevěřím na revoluce a nevěřím na násilnou spásu. Je lehké si představit, co by se s touhle zemí stalo v případě revoluce: všeobecné rozkrádání, rozpad, vraždění na ulicích, moje banda a můj „kmotr“. A pasivní, terorizovaná většina by se ochotně podřídila jakékoliv tvrdé moci, tedy nové diktatuře.
Dalo mi dost přemýšlení, abych z mnoha skvostných úvah v knize A vítr se vrací vybrala jen několik. Ale tuto si odpustit nemůžu! (s.94): Podivný, strašlivý a nelidský je utopický sen o všeobecné a absolutní rovnosti. Jakmile se usídlí lidem v hlavě, začínají téct potoky krve a začínají růst hory mrtvých těl. Hrbatí se nechávají násilím napřimovat a příliš dlouzí zkracovat. Pamatuji si, že na psychiatrické expertize se používal test na zjišťování idiotismu. Lékaři zadávali pacientovi otázku: „Představte si havárii vlaku. Je všeobecně známo, že při havárii je nejpoškozenější poslední vagon. Co musíme udělat, aby se nepoškodil?“ Čeká se, že idiot navrhne, aby se poslední vagon odpojil. Zdá se to jako veselá historka, ale popřemýšlejte, zda jsou ideje a praxe socialismu moudřejší.
Ve společnosti, říkají socialisté, existují bohatí a chudí. Bohatí bohatnou a chudí chudnou. Co s tím? Odpojit poslední vagon – zničit ty nejbohatší, zabavit jejich bohatství a rozdat ho chudým. A už se vagony odpojují jeden po druhém. Ale potom zjistíme, že stále zbývá nějaký poslední vagon, že pořád je někdo bohatší a někdo chudší, protože společnost je jako magnet: i kdyby se rozřezala na sebemenší kousky, vždycky si uchová dva póly. Ale copak by něco takového mohlo zastavit skutečného socialistu? Hlavní je přece realizovat sen, proto se teď zničí nejbohatší vrstva společnosti a všichni se radují – každý má o trošku víc! Ale ten malý zisk rychle zmizí a zase bije do očí nerovnost, zase jsou tu bohatí a chudí, je třeba odpojit další vagon a potom ještě jeden…A nebere to konce, protože absolutní rovnost je nedosažitelná. Netrvá to dlouho a rolník, který má dva koně a krávu, se najednou ocitá v posledním vagonu. A už ho obec rozkulačuje ve jménu světlých idejí budoucnosti. Koho ještě překvapuje, že tam, kde vzniká touha po rovnosti a bratrství, se vzápětí objevuje gilotina? Vždyť je to tak prosté a lákavé – vzít a rozdělit! Všechny srovnat, jedním šmahem a jediným krokem vyřešit všechny problémy. Je tak mámivé zbavit se jednou provždy bídy, zločinnosti, hoře a muk. Stačí jen chtít, stačí napravit ty, kteří překážejí všeobecnému štěstí. A potom nastane ráj na zemi, úplná spravedlnost a pokoj lidem dobré vůle! Je těžké nepoddat se tomu snu, nepokusit se o ten mohutný a překrásný skok, hlavně pro osoby upřímné a energické. A ty potom také jako první začínají stínat hlavy:
Popela, potupy – neboj se.
Pekla a mučení – neboj se.
Měj se však na pozoru před osobou,
co říká: znám cestu pravou,
co říká: kráčejte za mnou, věřte mi!
A slibuje ráj na Zemi.
Už chápete a věříte, že knížku Vladimíra Bukovského A vítr se vrací. Příběh disidenta nemůžete nechat bez povšimnutí? Ve prospěch svůj i svěřených mladých lidí. To, o čem Bukovskij píše, se dělo před pouhými nějakými čtyřiceti lety. Velice blízko nás. A to ještě svět nebyl tak malý jako dnes.
BUKOVSKIJ, V. A vítr se vrací. Příběh disidenta.Praha: Volvox Globator, 2010.
ISBN 978-80-7207-864-6.
