Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Srpen 2013

Co s tou porcí vtipné kaše?

         Kdo by nechtěl pojíst vtipné kaše? Dovedeme ji však navařit a nabídnout ve školách? Já jsem vařívala z toho, co bylo po ruce – v mém případě nejčastěji nějaké čtivo, literární podhoubí. Spojovalo se tak příjemné (zajímavé a vtipné) s užitečným (potřeba něco žactvo naučit, k něčemu ho přivést). Příjemné s užitečným – vida, Francouzi to rčení mají v opačném pořadí: užitečné s příjemným. Proč asi? Rčení vůbec miluju. Co jsem se jen ve třídě nanosila sov do Atén, navozila dříví do lesa, naházela hrachu na zeď nebo perel sviním. U toho posledního se mi jednou – v kontextu s dobovým učitelským oslovením – dostalo velice trefné odpovědi: Jen jestli házíte perly, soudružko !? Hochova pohotovost prostá vší zlomyslnosti mi dala vědět, že mi chlapec důvěřuje, že se v mém případě neobává nějaké nepříznivé tvrdě učitelské reakce.

            Vedle rčení a pořekadel jsou zde ještě přísloví – přímo eldorádo pro myšlenkové, znalostní, vědomostní, etické a další eskapády. Vzpomněla jsem si na to letos o prázdninách, když jsem stanula tváří v tvář tablu s několika příslovími ilustrovanými Vladimírem Renčínem. Ne takovými těmi trapně známými jako že Bez práce nejsou koláče nebo  S poctivostí nejdál dojdeš. Tak bych své žáky nikdy nepodcenila (a taky nezaujala). Ještě stále mám schovanou obálku v těch letech žádaného časopisu 100 + 1 ZZ (zahraničních zajímavostí), č.16 z roku 1979. Celá – na přední i zadní straně – je pokryta Renčínovými obrázky k vtipným českým příslovím. U mých osmáků tehdy zabodovalo přísloví tvrdící, že Ze sytosti břicha užitek béře zadek. Když pominu podstatu ilustrace v popředí s velkým balvanem a za ním vykukující hlavou aktéra děje, už toto přísloví, tato věta nabízí nepřeberně materiálu k výuce (nejen jazykové), a výchově (nejen etické).

            A tak jsem se rozhodla – po letech – přijít s nabídkou (módnější je výzva) několika přísloví. Většinou jsou z českých luhů a hájů (celkem 24), ale najdete i přísloví polská, anglická, německá, po jednom také uzbecké, romské, čínské, africké, vietnamské, holandské, ukrajinské, arabské, japonské a konečně i americké (nejsnazší to asi bude s tím čínským, to abych vás navnadila, ale tímto směrem bych nepostupovala). Netřeba v nabídce přehršle přísloví hledat jakýkoliv klíč, vše je prezentováno zcela nahodile.

Tak tedy:

Dost je slíbit. Proč ještě dát? 

Od staršího vola se mladší učí orat.

Mnoho medu vyvolává zvracení.

Ježek sobě kadeřav.

Nasycené břicho se nerado učí.

Plný břich, rozum ztich

Zápasí-li sloni, pošlapána bude tráva.

Když chceš od vola srnčí, jsi vůl sám.

Ten most překročíme, kdybychom k němu náhodou někdy měli dojít.

Nezříkej se ani neštěstí, za tři léta ti může být k užitku.

Okolo močidla chodě nádchy neujdeš.

Kapka štěstí nad bečku moudrosti.

Když máš štěstí za přítele, vůl porodí zdravé tele.

Štěstí se nastěhuje do domu, z jehož oken zní smích.

Se štěstím je to jako s brýlemi: marně je hledáme a ony nám sedí na nose.

Život je jako dětská košilka: děravý, špinavý a krátký.

Kdo je samý med, toho neoblizuj.

Dcera – lampa pro cizí dům.

Lítaly husy za moře, lítaly – labutě se z nich nestaly.

Běž k lékaři, nemoc už se najde.

Nemoc poučuje, co jsme.

Kdo platí, tomu hrajou.

Kdo chodí na slunci, stín ho následuje.

Tupost je tupcova ostrá zbraň.

Větru poručit nemůžeš, ale můžeš postavit větrný mlýn.

Na každé zboží se najde kupec.

Vděčnost a pšenice rostou jen na dobré půdě.

Moudrý se mýlí sedmkrát denně.

Týden pracovitého člověka je sedm dní, týden lenocha je sedmkrát zítra.

Kde cesta rovná, nezajížděj.

Dávej s rozumem, béř s pamětí.

Za dobré nečekej, za zlé tě nemine.

Jeden za duchem, druhý za břichem.

Člověka po řeči, bylinu po vůni poznáš.

Každé pachole plné svévole.

Běžet po rovině dokáže i slepá kobyla.

Rci pravdu a viz, kudy utečeš.

Vzácných předků potomek bývá často holomek.

Nezasel, prý, aby mu kroupy nepotloukly.

Až se najím, půjčím ti lžíci.

Štěstí se trousí, neštěstí sype.

Co rozum nedává, čas přináší

Nedávej mi rybu, když mám hlad, ale nauč mě ryby lovit.

 

         Předešlu poznámku ke způsobu prezentace souboru přísloví. V těch školně dřevných dobách jsem je – nehledíc na to, co předepisují osnovy – rozdávala žákům  poctivě v mnoha průklepech naťukaná na psacím stroji, vždy nějaký ten den předem, aby se s příslovími mohli předem seznámit. Pochopitelně jsem netrpěla představou, že tak všichni učiní, ale s tím přece musíme počítat vždy. Jde o tu možnost, o tu nabídku. Dnes ji lze realizovat mnohem snadněji a v mnoha variantách, které bych ponechala na volbě toho kterého vyučujícího.

A nyní – co s tím vším ?

         Přednostně, což nemusí být  z více důvodů nejšikovnější a učitelsky nejtaktičtější, se vnucuje možnost využití z hlediska mluvnického učiva. Jen namátkou: věta jednoduchá, souvětí (souřadné, podřadné), druh vedlejší věty, věta  jednočlenná atd., neobvyklá  (i archaická) slova  a slovní tvary jako pachole, svévole, kadeřav,ztich,béř, rci, případně celé přísloví Okolo močidla chodě nádchy neujdeš.

          Tím se dostáváme k eventualitě pokusit se některá přísloví (volbu bych ponechala na žácích) vysvětlit vlastními slovy, případně označit to, které se mi nejvíc líbí a proč (nic nátlakem, tak oblíbeným v současné škole pod pláštíkem potřeby „otevření se“ druhým, začněme konečně zase ctít soukromí).

                Hodně by o třídě vypovědělo rozdělení přísloví na optimistická a pesimistická . Možná bychom společně hledali ta, která si protiřečí s příslovími obecně známějšími. Určitě by se v nabízeném souboru našla konstatování žákům nesrozumitelná (ostatně proto jsou sem zařazena, v duchu aplikace Vygotského zóny nejbližšího rozvoje). Příklad? Ježek sobě kadeřav (známější varianta – Každá liška svůj ocas chválí). Co s takovým pragmatickým Dost je slíbit. Proč ještě dát? (varianty Sliby se slibují, blázni se radují – Slibem podělíš dva). Podněcovala bych třídu, jednotlivce, aby ukázali na ta přísloví, se kterými nesouhlasí – vše s neodbytnou otázkou proč? proč? proč? Nebo ta, kterým nevěří. Je to totéž?  Nebylo by možné vytvořit z předložených přísloví skupiny, grupy stejného pozadí, zaměření?

                Nadhodila jsem pouze několik možností, jak uvedená přísloví ve třídě využít. Kreativní učitel(ka) jistě najde, objeví řadu dalších. Úmyslně nezmiňuji, kam takové aktivity v rozvrhu zařadit.  Bez problémů jsem touto cestou šla na základní škole sešněrované v 70. a 80. letech minulého století závaznými osnovami (po pravdě řečeno – pro mě ne až tak příliš – a přežila jsem to!). Že by si s tím neporadili učitelé podstatně rozvolněné školy? Školy, která pořád prohlašuje, jak chce vést žáky ke kritickému, kreativnímu myšlení a učit je tak také komunikaci? Přemýšlejme. Jsem učitelsky alergická na omílanou školu hrou. Přitom jsem si ve škole tak ráda hrála, i s těmi příslovími. Aniž jsem věděla o jednom (vlastně umělém), že Přísloví jde z rozumu a rozum za příslovím.

  Jen namátková inspirace:

ČELAKOVSKY, F.L.  Mudrosloví národu slovanského ve příslovích. Praha: Lika klub, 2000.

                              ISBN 80-86069-04-4.

ZAORÁLEK, J.  Lidová rčení. Praha: Aurora, 1996. ISBN 80-85974-10-X.

URBAN, Z., ROBEK,A.   Svatý Petr seno seče, svatá Anna buchty peče aneb Česká pranostika.

                            Třebíč, ArcaJiMFa a spol., 1997. ISBN 80-85766-85-X.

SMIL FLAŠKA Z PARDUBIC           

 

 

 

 


Až budete chtít vysvětlit…

         Když v srpnu roku osmašedesátého na Rudém náměstí v Moskvě protestovalo oněch známých osm statečných proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, Vladimír Bukovskij mezi nimi nebyl. Ani být nemohl. V letech 1967 až 1970 byl ve vězení. Jak čtu na záložce knihy A vítr se vrací „ Vladimír Bukovskij (naroz.1942) v letech 1963 až 1966 organizoval veřejné čtení poezie a později demonstrace na podporu souzených disidentů. Několikrát byl – aniž byla vznesena jakákoli obvinění – „hospitalizován“ v různých psychiatrických léčebnách…v letech 1967 až 1970 byl vězněn za podporu jiných disidentů. V roce 1971 propašoval na západ 150 stránek dokumentace o zneužívání psychiatrických léčeben proti odpůrcům režimu….  opět vězněn a poslán do vyhnanství…. roce 1976 byl „vyměněn“ za chilského komunistu Luise Corvalána….v současné době žije ve Velké Británii“ .

            Až budete mít pocit, že byste měli svým žákům či studentům vysvětlit pro ně něco zcela nepochopitelného nebo nepředstavitelného z opravdu nedávné minulosti, spolehněte se na Vladimíra Bukovského. Jeho kniha A vítr se vrací s podtitulem Příběh disidenta je nepatetická, beze stopy laciné atraktivity, navíc napsaná se zřejmým literárním talentem. Pokud čtete s tužkou v ruce, zatržených míst, ke kterým se budete vracet, bude nepočítaně. Autor s jasným vědomím ztrát a problémů zvoleného způsobu života prožil a zaznamenal události a fakta z let celkem nedávných, z let, která jsme my starší přímo zažívali, mnozí rodiče dnešních školáků a studentů je znají z útržkovitých vyprávění nebo náhodných vzpomínek prarodičů a příbuzných. Avšak -stará zkušenost  - mladí jen málokdy mají chuť a zájem takovým vyprávěnkám naslouchat.

            Psychiatrie ve službách totalitní moci? Známá věc! Známá? Nakolik? Zkuste ve třídě začít číst úryvek z Bukovského knížky týkající se prvního výslechu zatčeného. Dočtete – a nemusíte nic dodávat (s.218): Přivezli mě na nejbližší policejní stanici. Celého mě prohledali. Jako na potvoru jsem si jeden exemplář výzvy nechal, abych si z něj mohl udělat další kopie. Nic víc nenašli…..Asi za dvacet minut si mě předvolali do kabinetu. U stolu seděla žena v šatech. Před ní ležely nějaké papíry a můj exemplář výzvy.

           „Dobrý den. Sedněte si. Jak se cítíte?“ Tak je to jasné, je to psychiatrička.. To člověk pozná už podle úsměvu, takhle s porozuměním a pohrdáním se usmívají jenom psychiatři. A ten její pohled – jako by se dívala na brouka: „Kam se hrabeš, ty chudáku?!“ Jako bych dostal lopatou po hlavě, tak silně na mě najednou dýchla vzpomínka na Leningrad s celým zástupem odraných bláznů. Naše malinká Osvětim. Dokonce jsem ucítil pach nemocnice.

          Každé moje slovo a každé moje gesto tahle ženská překroutí a zapíše do chorobopisu. Nic z toho už nikdy nevezmu zpátky. Hádat se s psychiatrem nemá žádný význam. Neposlouchají, CO jim člověk říká. Zajímá je pouze, JAK jim to člověk říká. Nesmím se rozčilovat, jinak se mi tam okamžitě objeví zápis: „Rozrušen, chorobně se soustředí na témata, která nesou emocionální význam“. To stačí, abych vyfasoval aminazin (zneužívaný lék). A když budu skleslý a smutný, tak tam napíše depresi. Ale člověk také nesmí být v žádném případě veselý: „neadekvátní reakce“. Lhostejnost je ještě horší : zapíše „ztráta emocí“ a „unylost“ jako symptomy schizofrenie.

Nesmím vypadat jako ostražitý, podezřívavý a uzavřený. Nesmím mluvit příliš sebejistě a rozhodně („přeceňování vlastní osobnosti“). A hlavně – nezdržovat, odpovídat rychle a co nejpřirozeněji. Nic z toho, co teď napíše, už v žádném případě nezpochybním. Ona mě vidí jako první, takže jí budou všichni věřit. Hlavní slovo mají v psychiatrii ti, kteří nemocného vidí jako první. Za deset minut už může nastoupit zlepšení. Pomáhej mi Bůh a  také Stanislavskij!

         A odpovídám srdečným, bodrým tónem jako svojí matce: „Dobrý den. Děkuji, na zdraví si nemůžu stěžovat.“ Dvě tři rutinní otázky: příjmení, adresa, rok narození….“Hospitalizujeme vás na základě příkazu primáře psychiatrického oddělení hlavního města Moskvy.“ „A proč?“ podivil jsem se úplně přirozeně , „nikomu nic nedělám, na lidi se nevrhám, nekoušu je.“ Ale na ni jsem byl krátký. „A tohle je co!?“ odpověděla prudce a ukázala na ten můj prokletý leták…..    Je naprosto zbytečné něco namítat.Psychiatr má přece vždycky pravdu.

          A provinění Vladimíra Bukovského ? Nenásilnou cestou – šířením letáků a tiskovin – se zastával vězněných přátel, v mnoha případech, což je pro Rusko až typické, známých literátů. Píše o tom na straně 216: A tak se stalo, že v listopadu roku 1965 několik lidí začalo šířit mezi svými známými letáky opisované na psacím stroji. Byla na nich otištěna Občanská výzva: „Před několika měsíci zatkly orgány KGB dva občany: spisovatele A.Siňavského a J.Daniela….V minulosti zaplatily za nedodržování zákonů ze strany moci miliony sovětských občanů životem. Krvavá minulost nás vyzývá k ostražitosti i dnes. Raději obětujme jeden den klidu, než abychom potom trpěli celá léta důsledky zlovůle, kterou jsme včas nezastavili. Občané mají v rukou prostředky, kterými mohou vést boj se soudní zvůlí. Mimo jiné jsou to „veřejný mítinky“….jakékoliv výkřiky nebo hesla, která překračují rámec vyžadování přísného dodržování zákonů, by byly škodlivé, dokonce provokativní. Účastníci mítinku je nesmějí dopustit, případně se je musí pokusit ihned zastavit. Na mítinku je třeba dodržovat přísnou disciplínu. Na první výzvu pořádkových sil sdělíme orgánům důvod našeho mítinku a rozejdeme se. Ty osobně jsi pozván na mítink 5.prosince tohoto roku v šest hodin večer v parku na Puškinově náměstí. Sejdeme se u básníkovy sochy. Pozvi ještě další dva občany prostřednictvím textu této výzvy.“

            Autor knihy A vítr se vrací – Vladimír Bukovskij – je nejen vynikající pozorovatel a psycholog, ale i člověk se smyslem pro humor. Nalistujete-li následující řádky s úmyslem přečíst je ve třídě, raději se předem ubezpečte, že budete potom schopni zodpovědět všechny dotazy (s.121): Myslím si, že někdy u nás někdo určitě postaví památník politickým vtipům….Ve vtipech najdete všechno, po čem nebylo v tisku ani stopy: názor lidu na to, co se děje. Na jakoukoli otázku existovala odpověď. Jak třeba lid ocenil odhalení kultu osobnosti? Když byl například Stalin vynesen z mauzolea a pohřben u kremelské zdi, na jeho hrobě se objevil věnec s nápisem: „Posmrtně pronásledovanému od posmrtně rehabilitovaných“….A jednou zmizel z mauzolea Lenin. Začali ho hledat, prohledali každý kout, ale našli jenom lístek: „Odjel jsem do Curychu, začnu všechno znova“…….Takových vtipů jsou stovky tisíc a každý z nich je jako celá poema. Po vtipech bych postavil památník psacímu stroji.Vždyť porodil úplně novou formu vydavatelství – samizdat: sám si tvořím, sám dělám korektury, sám cenzuruji, sám vydávám, sám rozšiřuji a sám si za to sedím v chládku. Samizdat začínal básněmi, verši a poemami zakázaných, zapomenutých nebo pronásledovaných autorů.Všechno, co nemohlo  být kvůli cenzuře otištěno, patřilo do samizdatu. Teď má samizdat mezi svými autory dva, kteří obdrželi Nobelovu cenu.

         Znáte jména oněch nositelů Nobelovy ceny za literaturu? Víte, jak to bylo s Leninem a s jeho spoluprací s předválečným Německem, které ho nejen finančně podporovalo? Co to byl kult osobnosti? A co slovo samizdat? Jeho etymologie? Jeho role v českých dějinách?

            Vraťme se k politickým poměrům v Sovětském svazu v 60. a 70. letech minulého století. Přece tam musely platit nějaké zákony. Když Bukovskij líčí, jak s nimi ti mocní a vlivní zacházeli, čtenáře musí maně napadnout klasické „nic nového pod sluncem“(s.244): Mimochodem, ještě pár slov k paragrafům.Když někoho zatknou za kriminální čin, není obviněn obecně z vraždy, z krádeže nebo podvodu jako takového. Vždy je obviněn z vraždy toho a toho, z krádeže něčeho konkrétního, z podvodu takového nebo makového. Ve vyšetřování politického případu se ovšem nejdříve formuluje obvinění podle nějakého paragrafu a fakta se potom shromažďují během vyšetřování: něco se podaří potvrdit díky svědkům, něco přiznáním a něco díky předmětům zabaveným při osobních a domovních prohlídkách. Všechny tyhle materiály jsou potom zařazeny do obžaloby pro soud. Často se také stává, že prohlídky a zatčení probíhají na základě naprosto nečekaných důvodů: chystaný atentát na tajemníka ÚV KSSS, neplacení výživného opuštěným dětem, pokus o útěk z vlasti nebo plánované přepadení banky. Dělají to tak, že na člověka, na kterého si chtějí došlápnout, vezmou to nejpikantnější udání….Podívejte se, co je to za člověka! Podívejte se, čeho se dopouští! Už dávno jsme ho měli zatknout a poslat do vězení. Vede propagandu, bere úplatky a popral se se ženou. Zatím ho zavřeme za rvačku se ženou a potom se uvidí…

         Tak začíná případ občana N. Nepracuje na něm jeden vyšetřovatel, ale celá armáda, probírají jeho život den po dni, hodinu po hodině. Neexistuje člověk, který by „něco“ v životě neprovedl, tak čistí holoubci u nás nelétají. Dobře, když nechtěl zavraždit generálního tajemníka, tak na něj určitě někde v opilosti nadával. Nebo vychvaloval Ameriku, dal někomu úplatek, prodal něco „pod rukou“. Je to jako u Kafky – vina se musí vyjevit sama. Vedou náš případ, který se týká demonstrace, zatkli pět lidí, na náměstí jich bylo maximálně padesát, prohlídky provedou u sta osob a je jasné, že najdou samizdat. Tenhle postup funguje jako způsob zastrašování i jako naděje, že někoho „vyloví“.

Nejvíc ze všeho zajímá vyšetřovatele intimní život vyšetřovaného N., s kým a kde spal, kdy to bylo a jak to probíhalo. Nikdo není bez hříchu. Přiznejte se. A když se takový hřích najde, tak zabili hned několik much jednou ranou. Zaprvé: občan N. má samozřejmě ženu a nechce, aby se to dozvěděla. Zadruhé: občanka, se kterou k tomu došlo, má jistě také muže a toho by taková informace jistě velmi zajímala. Její muž je předem ideální svědek vyšetřování: vypoví na N takové podrobnosti, až z toho vyšetřovateli vypadne pero z ruky. Zatřetí: zmíněná občanka podepíše úplně všechno, hlavně aby se její muž nic nedozvěděl. Kombinace mohou být ještě rozmanitější. Vyšetřovatel je ani nestačí zapisovat. No a nakonec: na povrch vypluje amorální podoba občana N., jeho takříkajíc pravá tvář, což se velmi hodí pro soud a do novin.Vždyť politické vyšetřování nevyšetřuje nějaký zločin, ale sbírá kompromitující materiál.

            K zahraniční pomoci či podpoře se Vladimír Bukovskij vyjadřuje velmi realisticky (s.368): Já jsem si nikdy ohledně Západu nedělal velké iluze. Stovky zoufalých peticí, které jsme posílali do OSN, zůstaly všechny bez odpovědi.Copak to o něčem nevypovídá? Dokonce i ze sovětských instancí nám chodily odpovědi. Sice naprosto nesmyslné, ale chodily. A odtamtud – ticho jako v hrobě. A co jsem si myslel o „politickém uvolnění“? O helsinských dohodách? My ve vladimirském vězení jsme byli první, kteří na vlastní kůži pocítili, kdo z nich odešel jako vítěz.

            Do toho vladimirského vězení a posléze do vyhnanství se Vladimír Bukovskij dostává až po delším pobytu v psychiatrické léčebně. Jaká diagnóza mu hrozila?(s.304) Koncem šedesátých let ovládla všechny rozhodující pozice psychiatrie.Koncepce pomalé schizofrenie, té zvláštní mystické nemoci, která nemá symptomy, neoslabuje intelekt a nemění vnější chování, se stala obecně uznávanou, a dokonce povinnou. „Odlišný názor může být způsoben nemocí mozku“, psal profesor Timofejev, „dokud se patologický proces rozvíjí velmi pomalu a měkce (pomalá schizofrenie), a ostatní příznaky jsou dlouho (někdy do spáchání trestného činu) neznatelné“…..A opravdu. Schizofrenie se mohla vyvíjet velmi pomalu, ale léčit ji bylo třeba zostra. Ve jménu záchrany nemocného. Skoro všem začali píchat mučivý haloperidol v koňských dávkách.

            Vladimír Bukovskij není a nikdy nebyl revolucionář v obecně chápaném smyslu toho slova. Od mého oblíbeného profesora litomyšlského piaristického gymnasia ho dělí více než jedno století. German President  byl toho názoru, že v revolucích vystupují lidé, kteří provádějí tzv. Freiheitschwindl (k pochopení postačí minimální znalost němčiny). Vladimír Bukovskij píše (s.278): …dokud se lidi nenaučí vyžadovat to, co jim po právu náleží, tak je žádná revoluce neosvobodí.Ale jakmile se to naučí, žádná revoluce už nebude nutná. Ne, opravdu nevěřím na revoluce a nevěřím na násilnou spásu. Je lehké si představit, co by se s touhle zemí stalo v případě revoluce: všeobecné rozkrádání, rozpad, vraždění na ulicích, moje banda a můj „kmotr“. A pasivní, terorizovaná většina by se ochotně podřídila jakékoliv tvrdé moci, tedy nové diktatuře.

            Dalo mi dost přemýšlení, abych z mnoha skvostných úvah v knize A vítr se vrací vybrala jen několik. Ale tuto si odpustit nemůžu! (s.94): Podivný, strašlivý a nelidský je utopický sen o všeobecné a absolutní rovnosti. Jakmile se usídlí lidem v hlavě, začínají téct potoky krve a začínají růst hory mrtvých těl. Hrbatí se nechávají násilím napřimovat a příliš dlouzí zkracovat. Pamatuji si, že na psychiatrické expertize se používal test na zjišťování idiotismu. Lékaři zadávali pacientovi otázku: „Představte si havárii vlaku. Je všeobecně známo, že při havárii je nejpoškozenější poslední vagon. Co musíme udělat, aby se nepoškodil?“ Čeká se, že idiot navrhne, aby se poslední vagon odpojil. Zdá se to jako veselá historka, ale popřemýšlejte, zda jsou ideje a praxe socialismu moudřejší.

         Ve společnosti, říkají socialisté, existují bohatí a chudí. Bohatí bohatnou a chudí chudnou. Co s tím? Odpojit poslední vagon – zničit ty nejbohatší, zabavit jejich bohatství a rozdat ho chudým. A už se vagony odpojují jeden po druhém. Ale potom zjistíme, že stále zbývá nějaký poslední vagon, že pořád je někdo bohatší a někdo chudší, protože společnost je jako magnet: i kdyby se rozřezala na sebemenší kousky, vždycky si uchová dva póly. Ale copak by něco takového mohlo zastavit skutečného socialistu? Hlavní je přece realizovat sen, proto se teď zničí nejbohatší vrstva společnosti a všichni se radují – každý má o trošku víc! Ale ten malý zisk rychle zmizí a zase bije do očí nerovnost, zase jsou tu bohatí a chudí, je třeba odpojit další vagon a potom ještě jeden…A nebere to konce, protože absolutní rovnost je nedosažitelná. Netrvá to dlouho a rolník, který má dva koně a krávu, se najednou ocitá v posledním vagonu. A už ho obec rozkulačuje ve jménu světlých idejí budoucnosti. Koho ještě překvapuje, že tam, kde vzniká touha po rovnosti a bratrství, se vzápětí objevuje gilotina? Vždyť je to tak prosté a lákavé – vzít a rozdělit! Všechny srovnat, jedním šmahem a jediným krokem vyřešit všechny problémy. Je tak mámivé zbavit se jednou provždy bídy, zločinnosti, hoře a muk. Stačí jen chtít, stačí napravit ty, kteří překážejí všeobecnému štěstí. A potom nastane ráj na zemi, úplná spravedlnost a pokoj lidem dobré vůle! Je těžké nepoddat se tomu snu, nepokusit se o ten mohutný a překrásný skok, hlavně pro osoby upřímné a energické. A ty potom také jako první začínají stínat hlavy:

Popela, potupy – neboj se.

Pekla a mučení – neboj se.

Měj se však na pozoru před osobou,

co říká: znám cestu pravou,

co říká: kráčejte za mnou, věřte mi!

A slibuje ráj na Zemi.

            Už chápete a věříte, že knížku Vladimíra Bukovského A vítr se vrací. Příběh disidenta nemůžete nechat bez povšimnutí? Ve prospěch svůj i svěřených mladých lidí. To, o čem Bukovskij píše, se dělo před pouhými nějakými čtyřiceti lety. Velice blízko nás. A to ještě svět nebyl tak malý jako dnes.

BUKOVSKIJ, V.   A vítr se vrací. Příběh disidenta.Praha: Volvox Globator, 2010.

                            ISBN 978-80-7207-864-6.


Až budete chtít vysvětlit…

          Když v srpnu roku osmašedesátého na Rudém náměstí v Moskvě protestovalo oněch známých osm statečných proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, Vladimír Bukovskij mezi nimi nebyl. Ani být nemohl. V letech 1967 až 1970 byl ve vězení. Jak čtu na záložce knihy A vítr se vrací „ Vladimír Bukovskij (naroz.1942) v letech 1963 až 1966 organizoval veřejné čtení poezie a později demonstrace na podporu souzených disidentů. Několikrát byl – aniž byla vznesena jakákoli obvinění – „hospitalizován“ v různých psychiatrických léčebnách…v letech 1967 až 1970 byl vězněn za podporu jiných disidentů. V roce 1971 propašoval na západ 150 stránek dokumentace o zneužívání psychiatrických léčeben proti odpůrcům režimu….  opět vězněn a poslán do vyhnanství…. roce 1976 byl „vyměněn“ za chilského komunistu Luise Corvalána….v současné době žije ve Velké Británii“ .

            Až budete mít pocit, že byste měli svým žákům či studentům vysvětlit pro ně něco zcela nepochopitelného nebo nepředstavitelného z opravdu nedávné minulosti, spolehněte se na Vladimíra Bukovského. Jeho kniha A vítr se vrací s podtitulem Příběh disidenta je nepatetická, beze stopy laciné atraktivity, navíc napsaná se zřejmým literárním talentem. Pokud čtete s tužkou v ruce, zatržených míst, ke kterým se budete vracet, bude nepočítaně. Autor s jasným vědomím ztrát a problémů zvoleného způsobu života prožil a zaznamenal události a fakta z let celkem nedávných, z let, která jsme my starší přímo zažívali, mnozí rodiče dnešních školáků a studentů je znají z útržkovitých vyprávění nebo náhodných vzpomínek prarodičů a příbuzných. Avšak -stará zkušenost  - mladí jen málokdy mají chuť a zájem takovým vyprávěnkám naslouchat.

            Psychiatrie ve službách totalitní moci? Známá věc! Známá? Nakolik? Zkuste ve třídě začít číst úryvek z Bukovského knížky týkající se prvního výslechu zatčeného. Dočtete – a nemusíte nic dodávat (s.218): Přivezli mě na nejbližší policejní stanici. Celého mě prohledali. Jako na potvoru jsem si jeden exemplář výzvy nechal, abych si z něj mohl udělat další kopie. Nic víc nenašli…..Asi za dvacet minut si mě předvolali do kabinetu. U stolu seděla žena v šatech. Před ní ležely nějaké papíry a můj exemplář výzvy. „Dobrý den. Sedněte si. Jak se cítíte?“ Tak je to jasné, je to psychiatrička.. To člověk pozná už podle úsměvu, takhle s porozuměním a pohrdáním se usmívají jenom psychiatři. A ten její pohled – jako by se dívala na brouka: „Kam se hrabeš, ty chudáku?!“ Jako bych dostal lopatou po hlavě, tak silně na mě najednou dýchla vzpomínka na Leningrad s celým zástupem odraných bláznů. Naše malinká Osvětim. Dokonce jsem ucítil pach nemocnice.  

        Každé moje slovo a každé moje gesto tahle ženská překroutí a zapíše do chorobopisu. Nic z toho už nikdy nevezmu zpátky. Hádat se s psychiatrem nemá žádný význam. Neposlouchají, CO jim člověk říká. Zajímá je pouze, JAK jim to člověk říká. Nesmím se rozčilovat, jinak se mi tam okamžitě objeví zápis: „Rozrušen, chorobně se soustředí na témata, která nesou emocionální význam“. To stačí, abych vyfasoval aminazin (zneužívaný lék). A když budu skleslý a smutný, tak tam napíše depresi. Ale člověk také nesmí být v žádném případě veselý: „neadekvátní reakce“. Lhostejnost je ještě horší : zapíše „ztráta emocí“ a „unylost“ jako symptomy schizofrenie.

          Nesmím vypadat jako ostražitý, podezřívavý a uzavřený. Nesmím mluvit příliš sebejistě a rozhodně („přeceňování vlastní osobnosti“). A hlavně – nezdržovat, odpovídat rychle a co nejpřirozeněji. Nic z toho, co teď napíše, už v žádném případě nezpochybním. Ona mě vidí jako první, takže jí budou všichni věřit. Hlavní slovo mají v psychiatrii ti, kteří nemocného vidí jako první. Za deset minut už může nastoupit zlepšení. Pomáhej mi Bůh a  také Stanislavskij!

          A odpovídám srdečným, bodrým tónem jako svojí matce: „Dobrý den. Děkuji, na zdraví si nemůžu stěžovat.“ Dvě tři rutinní otázky: příjmení, adresa, rok narození….“Hospitalizujeme vás na základě příkazu primáře psychiatrického oddělení hlavního města Moskvy.“ „A proč?“ podivil jsem se úplně přirozeně , „nikomu nic nedělám, na lidi se nevrhám, nekoušu je.“ Ale na ni jsem byl krátký. „A tohle je co!?“ odpověděla prudce a ukázala na ten můj prokletý leták…..    Je naprosto zbytečné něco namítat.Psychiatr má přece vždycky pravdu.

         A provinění Vladimíra Bukovského ? Nenásilnou cestou – šířením letáků a tiskovin – se zastával vězněných přátel, v mnoha případech, což je pro Rusko až typické, známých literátů. Píše o tom na straně 216: A tak se stalo, že v listopadu roku 1965 několik lidí začalo šířit mezi svými známými letáky opisované na psacím stroji. Byla na nich otištěna Občanská výzva: „Před několika měsíci zatkly orgány KGB dva občany: spisovatele A.Siňavského a J.Daniela….V minulosti zaplatily za nedodržování zákonů ze strany moci miliony sovětských občanů životem. Krvavá minulost nás vyzývá k ostražitosti i dnes. Raději obětujme jeden den klidu, než abychom potom trpěli celá léta důsledky zlovůle, kterou jsme včas nezastavili. Občané mají v rukou prostředky, kterými mohou vést boj se soudní zvůlí. Mimo jiné jsou to „veřejný mítinky“….jakékoliv výkřiky nebo hesla, která překračují rámec vyžadování přísného dodržování zákonů, by byly škodlivé, dokonce provokativní. Účastníci mítinku je nesmějí dopustit, případně se je musí pokusit ihned zastavit. Na mítinku je třeba dodržovat přísnou disciplínu. Na první výzvu pořádkových sil sdělíme orgánům důvod našeho mítinku a rozejdeme se. Ty osobně jsi pozván na mítink 5.prosince tohoto roku v šest hodin večer v parku na Puškinově náměstí. Sejdeme se u básníkovy sochy. Pozvi ještě další dva občany prostřednictvím textu této výzvy.“

            Autor knihy A vítr se vrací – Vladimír Bukovskij – je nejen vynikající pozorovatel a psycholog, ale i člověk se smyslem pro humor. Nalistujete-li následující řádky s úmyslem přečíst je ve třídě, raději se předem ubezpečte, že budete potom schopni zodpovědět všechny dotazy (s.121): Myslím si, že někdy u nás někdo určitě postaví památník politickým vtipům….Ve vtipech najdete všechno, po čem nebylo v tisku ani stopy: názor lidu na to, co se děje. Na jakoukoli otázku existovala odpověď. Jak třeba lid ocenil odhalení kultu osobnosti? Když byl například Stalin vynesen z mauzolea a pohřben u kremelské zdi, na jeho hrobě se objevil věnec s nápisem: „Posmrtně pronásledovanému od posmrtně rehabilitovaných“….A jednou zmizel z mauzolea Lenin. Začali ho hledat, prohledali každý kout, ale našli jenom lístek: „Odjel jsem do Curychu, začnu všechno znova“…….Takových vtipů jsou stovky tisíc a každý z nich je jako celá poema. Po vtipech bych postavil památník psacímu stroji.Vždyť porodil úplně novou formu vydavatelství – samizdat: sám si tvořím, sám dělám korektury, sám cenzuruji, sám vydávám, sám rozšiřuji a sám si za to sedím v chládku. Samizdat začínal básněmi, verši a poemami zakázaných, zapomenutých nebo pronásledovaných autorů.Všechno, co nemohlo  být kvůli cenzuře otištěno, patřilo do samizdatu. Teď má samizdat mezi svými autory dva, kteří obdrželi Nobelovu cenu.

          Znáte jména oněch nositelů Nobelovy ceny za literaturu? Víte, jak to bylo s Leninem a s jeho spoluprací s předválečným Německem, které ho nejen finančně podporovalo? Co to byl kult osobnosti? A co slovo samizdat? Jeho etymologie? Jeho role v českých dějinách?

            Vraťme se k politickým poměrům v Sovětském svazu v 60. a 70. letech minulého století. Přece tam musely platit nějaké zákony. Když Bukovskij líčí, jak s nimi ti mocní a vlivní zacházeli, čtenáře musí maně napadnout klasické „nic nového pod sluncem“(s.244): Mimochodem, ještě pár slov k paragrafům.Když někoho zatknou za kriminální čin, není obviněn obecně z vraždy, z krádeže nebo podvodu jako takového. Vždy je obviněn z vraždy toho a toho, z krádeže něčeho konkrétního, z podvodu takového nebo makového. Ve vyšetřování politického případu se ovšem nejdříve formuluje obvinění podle nějakého paragrafu a fakta se potom shromažďují během vyšetřování: něco se podaří potvrdit díky svědkům, něco přiznáním a něco díky předmětům zabaveným při osobních a domovních prohlídkách. Všechny tyhle materiály jsou potom zařazeny do obžaloby pro soud. Často se také stává, že prohlídky a zatčení probíhají na základě naprosto nečekaných důvodů: chystaný atentát na tajemníka ÚV KSSS, neplacení výživného opuštěným dětem, pokus o útěk z vlasti nebo plánované přepadení banky. Dělají to tak, že na člověka, na kterého si chtějí došlápnout, vezmou to nejpikantnější udání….Podívejte se, co je to za člověka! Podívejte se, čeho se dopouští! Už dávno jsme ho měli zatknout a poslat do vězení. Vede propagandu, bere úplatky a popral se se ženou. Zatím ho zavřeme za rvačku se ženou a potom se uvidí…

          Tak začíná případ občana N. Nepracuje na něm jeden vyšetřovatel, ale celá armáda, probírají jeho život den po dni, hodinu po hodině. Neexistuje člověk, který by „něco“ v životě neprovedl, tak čistí holoubci u nás nelétají. Dobře, když nechtěl zavraždit generálního tajemníka, tak na něj určitě někde v opilosti nadával. Nebo vychvaloval Ameriku, dal někomu úplatek, prodal něco „pod rukou“. Je to jako u Kafky – vina se musí vyjevit sama. Vedou náš případ, který se týká demonstrace, zatkli pět lidí, na náměstí jich bylo maximálně padesát, prohlídky provedou u sta osob a je jasné, že najdou samizdat. Tenhle postup funguje jako způsob zastrašování i jako naděje, že někoho „vyloví“.

Nejvíc ze všeho zajímá vyšetřovatele intimní život vyšetřovaného N., s kým a kde spal, kdy to bylo a jak to probíhalo. Nikdo není bez hříchu. Přiznejte se. A když se takový hřích najde, tak zabili hned několik much jednou ranou. Zaprvé: občan N. má samozřejmě ženu a nechce, aby se to dozvěděla. Zadruhé: občanka, se kterou k tomu došlo, má jistě také muže a toho by taková informace jistě velmi zajímala. Její muž je předem ideální svědek vyšetřování: vypoví na N takové podrobnosti, až z toho vyšetřovateli vypadne pero z ruky. Zatřetí: zmíněná občanka podepíše úplně všechno, hlavně aby se její muž nic nedozvěděl. Kombinace mohou být ještě rozmanitější. Vyšetřovatel je ani nestačí zapisovat. No a nakonec: na povrch vypluje amorální podoba občana N., jeho takříkajíc pravá tvář, což se velmi hodí pro soud a do novin.Vždyť politické vyšetřování nevyšetřuje nějaký zločin, ale sbírá kompromitující materiál.

            K zahraniční pomoci či podpoře se Vladimír Bukovskij vyjadřuje velmi realisticky (s.368): Já jsem si nikdy ohledně Západu nedělal velké iluze. Stovky zoufalých peticí, které jsme posílali do OSN, zůstaly všechny bez odpovědi.Copak to o něčem nevypovídá? Dokonce i ze sovětských instancí nám chodily odpovědi. Sice naprosto nesmyslné, ale chodily. A odtamtud – ticho jako v hrobě. A co jsem si myslel o „politickém uvolnění“? O helsinských dohodách? My ve vladimirském vězení jsme byli první, kteří na vlastní kůži pocítili, kdo z nich odešel jako vítěz.

            Do toho vladimirského vězení a posléze do vyhnanství se Vladimír Bukovskij dostává až po delším pobytu v psychiatrické léčebně. Jaká diagnóza mu hrozila?(s.304): Koncem šedesátých let ovládla všechny rozhodující pozice psychiatrie.Koncepce pomalé schizofrenie, té zvláštní mystické nemoci, která nemá symptomy, neoslabuje intelekt a nemění vnější chování, se stala obecně uznávanou, a dokonce povinnou. „Odlišný názor může být způsoben nemocí mozku“, psal profesor Timofejev, „dokud se patologický proces rozvíjí velmi pomalu a měkce (pomalá schizofrenie), a ostatní příznaky jsou dlouho (někdy do spáchání trestného činu) neznatelné“…..A opravdu. Schizofrenie se mohla vyvíjet velmi pomalu, ale léčit ji bylo třeba zostra. Ve jménu záchrany nemocného. Skoro všem začali píchat mučivý haloperidol v koňských dávkách.

            Vladimír Bukovskij není a nikdy nebyl revolucionář v obecně chápaném smyslu toho slova. Od mého oblíbeného profesora litomyšlského piaristického gymnasia ho dělí více než jedno století. German President  byl toho názoru, že v revolucích vystupují lidé, kteří provádějí tzv. Freiheitschwindl (k pochopení postačí minimální znalost němčiny). Vladimír Bukovskij píše (s.278): …dokud se lidi nenaučí vyžadovat to, co jim po právu náleží, tak je žádná revoluce neosvobodí.Ale jakmile se to naučí, žádná revoluce už nebude nutná. Ne, opravdu nevěřím na revoluce a nevěřím na násilnou spásu. Je lehké si představit, co by se s touhle zemí stalo v případě revoluce: všeobecné rozkrádání, rozpad, vraždění na ulicích, moje banda a můj „kmotr“. A pasivní, terorizovaná většina by se ochotně podřídila jakékoliv tvrdé moci, tedy nové diktatuře.

            Dalo mi dost přemýšlení, abych z mnoha skvostných úvah v knize A vítr se vrací vybrala jen několik. Ale tuto si odpustit nemůžu! (s.94): Podivný, strašlivý a nelidský je utopický sen o všeobecné a absolutní rovnosti. Jakmile se usídlí lidem v hlavě, začínají téct potoky krve a začínají růst hory mrtvých těl. Hrbatí se nechávají násilím napřimovat a příliš dlouzí zkracovat. Pamatuji si, že na psychiatrické expertize se používal test na zjišťování idiotismu. Lékaři zadávali pacientovi otázku: „Představte si havárii vlaku. Je všeobecně známo, že při havárii je nejpoškozenější poslední vagon. Co musíme udělat, aby se nepoškodil?“ Čeká se, že idiot navrhne, aby se poslední vagon odpojil. Zdá se to jako veselá historka, ale popřemýšlejte, zda jsou ideje a praxe socialismu moudřejší.

            Ve společnosti, říkají socialisté, existují bohatí a chudí. Bohatí bohatnou a chudí chudnou. Co s tím? Odpojit poslední vagon – zničit ty nejbohatší, zabavit jejich bohatství a rozdat ho chudým. A už se vagony odpojují jeden po druhém. Ale potom zjistíme, že stále zbývá nějaký poslední vagon, že pořád je někdo bohatší a někdo chudší, protože společnost je jako magnet: i kdyby se rozřezala na sebemenší kousky, vždycky si uchová dva póly. Ale copak by něco takového mohlo zastavit skutečného socialistu? Hlavní je přece realizovat sen, proto se teď zničí nejbohatší vrstva společnosti a všichni se radují – každý má o trošku víc! Ale ten malý zisk rychle zmizí a zase bije do očí nerovnost, zase jsou tu bohatí a chudí, je třeba odpojit další vagon a potom ještě jeden…A nebere to konce, protože absolutní rovnost je nedosažitelná. Netrvá to dlouho a rolník, který má dva koně a krávu, se najednou ocitá v posledním vagonu. A už ho obec rozkulačuje ve jménu světlých idejí budoucnosti. Koho ještě překvapuje, že tam, kde vzniká touha po rovnosti a bratrství, se vzápětí objevuje gilotina? Vždyť je to tak prosté a lákavé – vzít a rozdělit! Všechny srovnat, jedním šmahem a jediným krokem vyřešit všechny problémy. Je tak mámivé zbavit se jednou provždy bídy, zločinnosti, hoře a muk. Stačí jen chtít, stačí napravit ty, kteří překážejí všeobecnému štěstí. A potom nastane ráj na zemi, úplná spravedlnost a pokoj lidem dobré vůle! Je těžké nepoddat se tomu snu, nepokusit se o ten mohutný a překrásný skok, hlavně pro osoby upřímné a energické. A ty potom také jako první začínají stínat hlavy:

Popela, potupy – neboj se.

Pekla a mučení – neboj se.

Měj se však na pozoru před osobou,

co říká: znám cestu pravou,

co říká: kráčejte za mnou, věřte mi!

A slibuje ráj na Zemi.

            Už chápete a věříte, že knížku Vladimíra Bukovského A vítr se vrací. Příběh disidenta nemůžete nechat bez povšimnutí? Ve prospěch svůj i svěřených mladých lidí. To, o čem Bukovskij píše, se dělo před pouhými nějakými čtyřiceti lety. Velice blízko nás. A to ještě svět nebyl tak malý jako dnes.

BUKOVSKIJ, V.   A vítr se vrací. Příběh disidenta.Praha: Volvox Globator, 2010.

                            ISBN 978-80-7207-864-6.


Žalostná sbírka

          Milujete čokoládu? Budiž vám přáno! Já na sladké zrovna nejsem, kávu i čaj s citronem piju neslazené, je to jen na zvyku. Můžu pak potměšile kolem sebe trousit, že cukr je jed! Vyhýbám se mu hlavně proto, aby mi s léty nepřibývala i ta nežádoucí kila. Z čokolády navíc mívám bolení hlavy, medicínsky vzato prý nic neobvyklého. Ale vy, co čokoládě bez problémů holdujete, možná ani netušíte, že zrovna probíhá čokoládová revoluce. Nejslibněji ve Francii a v Itálii, výbornou čokoládou proslulé země jako Belgie a Švýcarsko ztrácejí pozice. Dozvěděla jsem se to z rozhlasového interwiev s českým čokolatiérem (ano i taková povolání existují). Až potud to pro mne byla jen běžná ranní rozhlasová kulisa. Zbystřila jsem při poznámce, že vše je důsledkem stále nových odrůd čokolády. Snad kakaových bobů, zauvažovala jsem. Ale kde, čokolatiér trval na odrůdách, které můžete otestovat, vlastně ochutnat nákupem doporučovaných tabulek cukrovinky. Ví o těch nových odrůdách čokolády něco známý český botanik Václav Větvička?

            Chápu ty, kteří navzdory ode zdi ke zdi pendlujících výzkumů o škodlivosti sladkého nepodlehnou a trvají na svém: Čokoládu prostě miluju! Můžete ale milovat nábytek? Možná máte rádi hezký nábytek, líbí se vám, ale že byste ho přímo milovali? Nezapomenu, jak se mi před mnoha a mnoha lety jedna z mých pubertálních lásek snažila vysvětlit rozdíl mezi pojmy mít rád a milovat (přičemž musím zdůraznit, že sloveso milovat tehdy ani zdaleka nemělo tentýž obsah jako dnes). Proč to píšu? Protože po jednom menším českém městě jezdí firemní auto s nápisem Miluju nábytek! A jde to ještě dál. Na výkladní skříni realitní kanceláře se vás snaží upoutat sloganem Milujeme prodávat vaše nemovitosti. Snad nějaká nákaza? V rodném městě chodím kolem billboardů obchodu se spotřebním zbožím, který mě ujišťuje o svých malých cenách. Dosud jsem si myslela, že ceny mohou být vysoké nebo nízké. Už se duševně připravuju na malé a velké teploty, ať už ty venkovní či o mém zdraví vypovídající.

         Zdráhala bych se napsat, že miluju češtinu. Vyhýbám se velkým slovům a patetickým prohlášením. Pamatujete? Saturnin Zdeňka Jirotky byl před nějakým časem zařazen mezi nejpěknější (nejčtenější?) české knížky. Na stránce 176 nacházím větu: „V mé kapličce lásky visí tabulka: Prosím, nemluvte“. Ale zastat se devastované mateřštiny snad můžu. Rozhlas, televize, noviny (o „časácích“ nemluvě), všudypřítomné reklamy k tomu mou pedagogicky vyladěnou duši přímo nutí.

         Nejsem učitelský hnidopich. Pobaví mě domovní znamení U bílího zvonu s datovým vročením 1790. Ač už tehdy vstoupily v platnost školské reformy Marie Terezie, povinné trivium asi tuto látku nezahrnovalo. Nebo to můžu brát jako signifikantní ukázku rozdílu lidového jazyka v Čechách a na Moravě. Ale do blízkého čajobaru bych posedět nešla. Poněkud mi to připomíná obrozeneckou čistonosoplenku. Pro mě to o majitelích něco vypovídá. Když však poodejdu, moc si nepomůžu. Zvyklá číst, co vidím, nevěřím svým očím. Informační centrum, ta užitečná a mnou hojně všude využívaná instituce, přijme dalšího brigádníka s dobrou znalostí z cizích jazyků. Copak z  těch cizích jazyků by  měl znát? Nedbalost, ignorace, amatérismus? Jak asi je na tom pisatel se znalostí mateřského jazyka?

         Beru do rukou jednu z nabízených propagačních brožurek a – je to tady! Nemusím si vybavovat žádný z jazykových poklesků, jak je slýchávám denně – opravdu denně! –z rozhlasu, televize nebo čtu v novinách. Nad otázkou Do jakých lázní jedete letos na dovolenou? vyvstává nezbytnost malého prázdninového opakování o rozdílu mezi užíváním tázacích zájmen JAKÝ a KTERÝ. Na Moravě se podívám (v Čechách se kouknou nebo to i skouknou) do Slovníku spisovné češtiny. Opravdu jen stručně a nejlíp s konkrétním příkladem: slůvkem JAKÝ se ptám na vlastnost (Jaké má oči?), otázkou KTERÝ vybírám z daných možností (Kterou – z těch tří – si vybral?). Jaké mohou být lázně? Termální, slatinné, klimatické, světově proslulé….Ale do kterých z těch termálních nakonec pojedu, v tom mi zmiňovaná brožura neporadí. Nacházím v ní jenom přehled lázeňských míst podle jednotlivých regionů naší republiky. Rozhodovat můžu, do kterých z nich nakonec pojedu.

            Pro ty, kteří ten rozdíl stále ještě dost necítí, uvedu několik konkrétních, přímo adresných ukázek. Z televizních programů si velmi dbale vybírám. Takže nemohu sloužit příklady z těch pokleslejších. Sklizeň by to byla nepochybně bohatá. Bohužel, ten jazykový nemrav nerozlišování tázacích zájmen JAKÝ a KTERÝ pronikl i do mého oblíbeného podvečerního televizního pořadu Taxík, a to nejednou. Kupříkladu otázkami:

 

jakém roce bylo Rakousko připojeno k Německé říši? Nepřemýšlím, jaký ten rok byl, jestli tehdy bylo sucho, nebo naopak hodně pršelo. My pamětlivější víme, ve kterém roce k té neblahé události došlo. Podobné je to s dotazem V jakém světadíle leží poušť…..?Je to ten na západní, nebo na východní polokouli? Ne, správně se ptáme, ve kterém světadíle…..A jaká je největší kanadská provincie? Logická odpověď na špatně položenou otázku by zněla: No přece právě  ta největší! – ale tázající chtěl jistě vědět, která provincie to je.

         Abych netepala jen zhusta neznalostmi i jinými projevy pasažérů televizního taxíku deprimující pořad, ocituji hlasatele jedné komerční televizní stanice. U příležitosti úmrtí režiséra Jiřího Krejčíka zazněl stručný výčet toho, jaká  nejvýznamnější díla po něm zůstanou. Které filmy to byly? Dovedli byste si vybavit alespoň některé ? Jistě byste neřekli  nějaké. Dovrším to výmluvným příkladem z politiky. Ve zprávách o možném propuštění vězněných Palestinců zaznělo: O jaké vězně jde? Mělo se rozhodovat mezi vězni politickými, nebo kriminálními? Zeptáme-li se, o které ze zadržených se jedná, chceme znát konkrétní jména konkrétních osob.

                Od tázacích zájmen jaký, který je to jen krůček k  přídavným jménům přivlastňovacím. Ta jsou na tom opravdu bledě. A už dlouho. Mluví se o“ nákaze“ ruským genitivem (2.pád – např.v televizních titulcích matka Pavla – místo Pavlova matka)). Na vysvětlenou  si vypomůžu odkazem na  hořkou filmovou komedii z dílny Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka. V roce 1987 – před více než čtvrtstoletím! – jsme do kina chodili na cimrmanovsky laděnou Nejistou sezonu. A už tehdy ta jazyková nepravost bolela ! Čerpám z poznámek z roku 2007 – už je to taky nějaký ten pátek  – s chutí a se zájmem sledované rubriky v Lidových novinách nadepsané  Jazyková ordinace  ( zašla na úbytě – proč asi?): „V divadelní šatně si jeden z protagonistů filmu stěžuje na stav českého jazyka. Nelíbí se mu obraty ramínko režiséra nebo vítězství Lendla. Do rozhlasu, kde prý jakýsi odborník tyto výrazy hájil,proto napsal: „Jsem starý člověk. Až půjdu jednou přes Most Karla do Divadla národa na Stěnu čerta, smířím se s tím, že jste zvítězili. Ale upozorňuji vás, že to bude vítězství Pyrrhy, dříve Pyrrhovo vítězství“. S lítostí si uvědomuji, že se najde dost těch, kterým Pyrrha nic neřekne (ani v přeneseném slova smyslu) a o Smetanově opeře Čertova stěna v životě neslyšeli. Jsou prostě chudší.

                Zbývá češtinářská lahůdka – zájmeno svůj. Co se s ním cizinci zdolávající češtinu dříve natrápili, nic podobného v rodném jazyce nemajíce! S tím zájmenem si však už hlavu nelámou ani Češi. Jak to potom dopadá, vidno na úryvku z novinové glosy Další sexuální aféra exkongresmana (Lidové noviny ze dne 25.7.2013, s.5): „…Anthony  Weiner však odstoupit z boje nehodlá. Skandál před dvěma lety propukl, když internetové stránky konzervativního zaměření informovaly, že jedenadvacetiletá americká studentka od Weinera dostala fotku  svého rozkroku v šedém spodním prádle“. Čtete-li pozorně, pak opakovaně ještě jednou raději nahlas, divíte se. Jak se dostal onen politik k fotografiím intimních partií uvedené studentky? A že by teď bylo v NY „in“ spodní prádlo šedivé barvy? Přece se píše, že studentka dostala „fotku svého rozkroku“. Inu, autor novinové zprávy zapomněl, že zájmenem svůj přivlastňujeme podmětu. Podmět snad ještě poznáme. V inkriminované části souvětí (jednadvacetiletá americká studentka od Weinera dostala fotku rozkroku v šedém spodním prádle) je tím podmětem studentka a v žádném případě nemůžeme uvažovaný rozkrok přivlastňovat její osobě – byl to jeho, politikův rozkrok.

            Patřím ke generaci, která zrovna nemá potřebu vyžívat se v podobných „lechtivých“ tématech. Ale když je to ku prospěchu věci….I tentokrát se odvolám na Jazykovou ordinaci Lidových novin, bohužel ne doslovnou citací a uvedením data zveřejnění. To nevadilo mně ani mým studentkám, protože ten příklad z Jazykové ordinace je výbornou, lehce zapamatovatelnou, přímo mnemotechnickou pomůckou. Porovnejte, prosím, dvě věty: Miloval se se svou ženou – Miloval se s jeho ženou. Která z vět je správná? Obě! Záleží na tom, co jsme chtěli říct. V první větě – Miloval se se svou ženou - je všechno v pořádku, mluvnicky i lidsky (zájmenem svou jsme přivlastňovali podmětu, v tomto případě zákonnému manželovi). V té druhé větě – Miloval se s jeho ženou – je něco jinak, než by mělo být. Na kom se ten chlapík provinil? Komu ženu obloudil? Příteli? Kamarádovi?

            Vzpomínám na doby, kdy jsme spolu mluvili, povídali si, bavili se, hovořili, klábosili. Teď už jenom komunikujeme, záležitosti vykomunikujeme, někdy dokonce byly vykomunikovány. Doporučila bych ve chvilkách volna zalistovat v knížce Květy Koževnikové s případným názvem Aby řeč nestála. Krásné čtení! Ta naše komunikace často přímo trčí, je studená, neosobní, ne-li horší. Vešla jsem nedávno do nové prodejny potravin, se záměrem obhlédnout si nabízený sortiment sýrů. Byla jsem tam sama samotinká, vlastně já a tři mladé prodavačky. Nevadila jsem jim. Živě komunikovaly, jedna z nich rozhorleně o zážitku zřejmě z minulého večera, kdy byla  „…úplně v pr….“. Měla jsem v té chvíli na jazyku, že já jsem „tam“ taky! Chuť na sýry mě přešla. Už do té prodejny nevkročím. Naštěstí mám poblíž jinou se stejným sortimentem, ale s jiným chováním personálu.

            Mám ráda „small talk“, vždycky jsem ty malé slovní kontakty ve škole i mezi studentkami propagovala a ráda využiju každé vhodné příležitosti. Někdy narazíte (ale to se dá dost spolehlivě předem odhadnout,dobrá psychologická rozcvička), jindy prosvětlíte čímkoliv pošmourný den chvilkou vstřícného porozumění. Mohla bych uvést řadu příkladů, plusových i těch slabších. Kam zařadit ten nedávný? V prázdninové pohodě mě míjel manželský pár, když jsem zaslechla poznámku: „Jé, tady mají lázeňské oplatky!“ Chopila jsem se příležitosti, neb jsem právě jedny v nedaleké příjemné kavárničce zakoupila. A ne ledajaké – lokálně specifické, nabízené v jedinečných (dnes se raději říká exkluzivních) krabicích s obrázky místního výtvarníka, prodávaných skutečně exkluzivně (výlučně) jen v oné jedné kavárničce. „Á, nám je to jedno“, mávla rukou na mé doporučení paní a s úsměvem pokračovala v cestě, s dodatkem „my něco koupíme“. Přehlédnutelná příhoda, skoro jsme se při tom rozhovoru ani nezastavili. Bez významu? Víte, já si pořád myslím, že dárek, pozornost z cest nemá být „něco“, co povinně a obligátně koupíme a přivezeme, jako že „jsme si vzpomněli“. Že má mít vtip a má ukázat, že jsme chtěli podarované skutečně potěšit.Taky způsob komunikace.

            Ludvík Vaculík , jistě svébytný mistr českého jazyka , snahy o „vylepšení“ našeho pravopisu a zásahy do jazyka vůbec už v dobách předlistopadových nazýval traktorovými reformami. V mých prvních školních letech bylo ještě na rozvrhu náboženství. S paní katechetkou jsme do sešitu kreslili dvě jednoduché košilky jako alegorii našich dušiček. Jedna košilka zůstávala bez poskvrnky, druhá byla umazaná na znamení našich dětských hříchů. Říká-li Ludvík Vaculík, že jazyk je pro něho vždycky duševní krajinou národa, kde jinde než ve škole a doma bychom se měli snažit, aby těch skvrn na košilce češtiny, ještě stále naší mateřštiny bylo co nejméně?

 JIROTKA, Z.  Saturnin. Praha: Československý spisovatel, 1990. ISBN 80-202-0031-2.

TUČEK, O.   Nejistá sezona přivlastňovacích adjektiv (Jazyková nemocnice) 

                     Lidové noviny 27.4.2007

KOŽEVNIKOVÁ, K.   Aby řeč nestála (povídky pro lidojedy).. Praha: Mladá fronta, 1984.


Ulice jako učebna

          Ne že bych měla málo témat k písemnému zpracování, mám jich po svých letních toulkách – s bločkem vždy po ruce – pomalu tucet. Ale v podobě různě pomíchaných zkratkovitých záznamů a hesel čekají na utřídění a promyšlení. A už při počátečním sumírování myšlenek mi napadlo, že jeden z námětů se silně vztahuje k tomu, co jsem napsala (a ve výuce studentek pedagogiky využila) na podzim roku 2010. Možná nebude ke škodě ten text oživit. Už si nevybavím, jestli byl tehdy opublikován v časopise Rodina a škola nebo v Informatoriu 3 -8. Vracím se tedy o necelé tři roky zpět.

           Šla jsem ulicí, již po ránu jako obvykle zaplavenou parkujícími auty, když mě z všednodenního zamyšlení vytrhlo hlasité „Hopla!“ To na protějším chodníku mladá žena zareagovala na nešikovné zdolávání obrubníku. Svého synka málem vyklopila z kočárku, kterému jsme před lety říkávali golfové hole. Z hlediska mé profese logopedky typ vozítka velice kritizovaný. Batole v něm sedí zády k dospělému, což k vzájemné konverzaci, chcete-li komunikaci, rozhodně nepřispívá. Avšak – jak praví klasik – šedá je všechna teorie, zelený strom života! Mladá, na dnešní dobu skutečně velmi mladá maminka, dívčí typ, tak odhadem něco přes dvacet, celá v černém, s černou kšiltovkou na hlavě dala mým úvahám zcela jiný směr. Svěžím tempem pokračovala v jízdě a současně svého synka, kterému jistě chyběl nějaký ten měsíc do věku dvou let, atakovala hlasitými dotazy: „A toto je?“ Chlapcovu odpověď jsem přes silnici nezachytila, zato maminčinu odpověď – „Ano, správně, je to volvo“ – ano. A hned následovala další otázka a další, s upřesněním: „A ten bílej?“ To už jsem svou chůzi na protějším chodníku přizpůsobila sledované dvojici, aby mi nic z jejich konverzace neuniklo. Byla to radost! Ne proto, že hošík na všechny dotazy podle reakce své maminky odpovídal správně (zřejmě tu hru spolu nehráli poprvé). Plesalo mé srdce logopedky! A jeho potěšení narůstalo, když mladá žena k podvědomému procvičování barev přidala i směrovost  otázkou: „A tamto naproti?“ Na každou – ve věku zúčastněného dítěte jistě ne úplně správně artikulované slovo – zaznělo matkou opakované perfektně artikulované potvrzení správné odpovědi.  Prostě – fonematický sluch dostával svou potřebnou dávku přirozeného procvičování. Co věděla mladá žena o prospěšnosti svého jednání? Řekl jí někdo, jak svému dítěti prospívá, jak je dobře, že všechno komentuje, jak rozumně vychází z klukovského zájmu o auta, jak určováním jednotlivých značek procvičuje rozlišování tvarů, což chlapci jednou hodně pomůže při zvládání počátečního čtení? Byla jsem v silném pokušení na mladou ženu promluvit, říct jí tak obyčejně, lidsky, jak mě její chování potěšilo. Ale netroufla jsem si, s ohledem na značnou generační vzdálenost a zjevně jinou, rozdílnou – takříkajíc – životní filosofii.

         Ještě jsem zaznamenala konstatování: „Ano, to je škodovka, to je móc stará škodovka“ – když jsme se skupinou chodců dorazili ke světelné křižovatce. Při čekání na zelenou stačila mladá žena  reagovat na spontánní dětský projev poopravením: „To nebyl firemní autobus, to byla městská hromadná“. Vůbec si nedělala hlavu z použití složitějších výrazů. Proč by? Slovně přivítala také „zeleného panduláka“, který nám všem dovolil přejít frekventovanou silnici. Hošíka ten slovní ping pong viditelně – vlastně slyšitelně – stále bavil. V chumlu pospíchajících jsem stačila zaslechnout: „To byl bavorák? Ani jsem si nevšimla. Jenom jestli nekecáš!“ Ten slovní obrat mě vůbec nerozladil. Nevím, kam ta mladá maminka s chlapcem pospíchala. Mě podarovala. Mám pěkný příklad z praxe pro své studentky, hodně podnětů k zamyšlení a důkaz, že přiučit se něčemu můžeme všude, i na ulici. Jen být otevřeni světu a nevnímat negativně a s předsudky. Bylo mi najednou nějak veseleji, třebaže se ulice ještě ani neprobrala z ranního zádumčivého podzimního oparu.