Věříte na náhody? Mě potkaly v rozmezí několika dnů hned tři. Rozhodnuta vystoupat na městskou věž při kostele sv. Martina v Třebíči jsem nemohla minout místní gymnázium. Mám ráda ty prvorepublikové školní budovy, tolik se lišící svým duchem od současných pavilonových sídlištních škol. V architektonickém pojetí to není. Před jedním ze dvou třebíčských gymnázií se s překvapením zastavím před bustou Kurta Konrada a pod jeho jménem čtu známá slova a fakta: Umírám čestně – 25.září 1941 Drážďany. Známá proto, že jsem je před cestou do Třebíče četla v knize, kterou napsal Kurtův bratr. Autentické sdělení našla manželka popraveného skrytě zapsané v podšívce šatů, které jí byly s německou důkladností po exekuci zaslány. Jak se později příbuzní dozvěděli, Kurt Konrad nebyl popraven. V obavě, že by další mučení nevydržel a něco snad vyzradil, řešil tehdy třiatřicetiletý absolvent třebíčského gymnázia situaci sám.
A pak to přišlo. Ne další náhoda, ale opakovaná smutná zkušenost. Využila jsem první nahodilé příležitosti, abych se čerstvého absolventa třebíčského gymnázia zeptala, co ví o Kurtu Konradovi, kolem jehož busty procházel denně po čtyři léta při cestě za vzděláním. Odpovědí mi byl rozpačitý úsměv na nesporně inteligentní tváři mladého muže. Podobnou zkušenost jsem učinila před časem, když jsem se studentky navštěvující gymnázium v Litovli zeptala, kdože byl ten Jan Opletal, po němž její škola nese jméno. A korunu všemu nasadila vysokoškolačka – budoucí učitelka – bez uzardění doznávající, že neví nic o nějakém Palackém, po němž je pojmenována univerzita, na které studuje.
Delší dobu přemítám a pořád si nejsem schopna zodpovědět otázku: jsou na vině učitelé těchto vzdělávacích ústavů, nebo zde má svou roli liknavost, nezájem samotných studentů, rozhodně už ve věku, kdy by se sami zajímat mohli, spíše měli?
A jsem u druhé náhody v oněch několika dnech. Mé úvahy probudila k životu náhodně vyslechnutá podvečerní rozhlasová beseda o neblahém stavu našeho školství. Tu besedu vedla kulometným způsobem řeči a dikcí nepřipouštějící nesouhlas mladá redaktorka na téma výuky dějepisu reflektující především společenské a politické dění v našich zemích řekněme posledních padesáti let. Spíš než skutečně nepříjemný způsob moderování mě v tomto případě zaujala osoba přizvaná jako odborně kompetentní k ožehavému problému se odpovědně vyjádřit. Pojednou jsem opět byla účastnicí prázdninového cyklu seminářů na téma Nové metody ve výuce, které onen odborník prezentující se právě v rozhlasové besedě tehdy vedl. Proklamovaně jsme se my – prázdninoví učitelští nadšenci – měli dozvědět něco přelomově nového o metodách výuky na našich školách. Po úvodu, jak se přednášející pomocí internetu naučil skládat tričko, bylo zřejmé, že se jaksi počítá s konzumním pojetím seminářů. Jenže – nebylo co konzumovat. Kdepak nějaké nové metody výuky! Jen klikání a klikání. Tam najdeš to a tam ono – účastníci zjistili,že věkem patří povětšinou k net generacím X a Z. Z praxe vyhledávání na netu se bezesporu dověděli ledasco nového. Jen jim jaksi brzy začala chybět odpověď na opakovaně marketingově prezentovaný obrázek hošíka dožadujícího se: Nauč mě myslet! Když předestřený charakter seminářů (byly celkem tři) zájmem účastníků nabýval rysů interaktivních seancí, reagoval přednášející na z auditoria opakované Jak? Co s tím? odkazy na přednášky profesorů (většinou z USA) na YouTube EDU. Ze značně znejistěného lektora se postupně klubal až jakýsi mythmaker. I bez křišťálové koule věštil – velice blízkou! – budoucnost českých škol, ve smyslu zániku těch tradičních. Rozhodně se podle něho i ve školství nejpozději do pěti let – psal se rok 2011 – prosadí aktuální trendy outsourcingu, ad hoc týmů, práce z domova, Wikinomie (to není překlep), vzdělávání se prostě stane byznysem. A tohoto „věštce“ jsem nyní poslouchala jako kompetentní osobu vyjadřující se v rozhlasové besedě k otázce výuky dějepisu na našich školách, zejména co se týče historie našich zemí, společenských a politických událostí probíhajících v posledních několika desetiletích. Po pravdě řečeno, zaslechla jsem jméno tohoto „experta“ tentokrát na výuku nejnovějších dějin při podobných akcích s jinými tématy už vícekrát. Bude hodně otřepané, když použiju přirovnání, že se jedná o „brouka Pytlíka – práce všeho druhu“? Kolika takovým nasloucháme? Proč a čemu se potom divíme?
Nějak se to sešlo: podvečerní rozhlasová beseda o neblahém stavu výuky nejnovějších dějin v našich školách a moje náhodné setkání s knihou, která mě zásadně a zcela zaujala.Tou knížkou autor- narozený roku 1911 v Brně – oslovuje přímo své vnuky, aby jim krátce před svou smrtí v roce 2006 již bez potřeby předstírání čehokoliv přiblížil složité, přesložité 20.století. Autor- mladší bratr známého komunistického novináře Kurta Konrada – je známý nejen v literárním světě pod jménem Fritz Beer. V roce 1979 mu jako aktivnímu účastníkovi československé zahraniční armády a po válce redaktoru BBC v Londýně britská královna udělila Řád Britského impéria. Knihou …a tys na Němce střílel dědo? oslovil své vnuky Alexe a Oliviera, aby – jak píše – věděli, jak to bylo.
Kdo to vůbec byl Fritz Beer? Do svého deníku si ve třicátých letech 20.století poznamenal: „Jsem německy mluvící Žid. Mluvím česky jako německy, i když je to pro mě cizí řeč. Myslím německy. Ne. Myslím v němčině. Německo není moje vlast. Tou je Československo, jeho krajina, Praha, hory a lesy, světlo a stíny Čech, hudba české řeči, kterou před dvěma sty lety zachránili před zánikem vypravěči, básníci a jarmareční písničkáři, jenže já v ní neumím myslet, i když mě obklopuje….nejsem Němec. Ale ani Čech. Takže výlučně Žid? Když zkoumám, co cítím a vím, pak to, co mi bylo zprostředkováno čtyřmi tisíci lety jako tradice a zkušenost, je sice důležitá část mé osobnosti, ale ne jediná. Je ve mně i to, co jsem se naučil od Lessinga, Heina a Rilka, Hegela…taky lüneburské vřesoviště…to všechno ve mně je a je to německé….bylo to vždycky mou součástí stejně jako Balzac, Dostojevskij, Dickens, česká hudba a čeští vypravěči….“
To autoru těchto řádků bylo – narozen 1911 – nějakých třicet let. Ovlivněn bratrem Kurtem podlehl myšlenkám komunismu. K tomu píše: „Kurt mi napsal z Prahy, že v řadách komunistického hnutí najdu „bratrství revoluce, které obepíná kontinenty“. Dal jsem se až příliš rád přesvědčit. Jako tolik mladých lidí jsem hledal recept na všechny tísně a klíč k světu, v němž jsem byl jako německy mluvící Žid hned dvakrát cizincem…bylo mi osmnáct, žil jsem ve světě, jehož hodnoty se vůčihledně rozpadaly.Potřeboval jsem víru, že na jeho troskách půjde vystavět říši rozumu a zákonnosti. Oslepilo mě to jako každá víra. Dosud nebylo zřejmé, že kdekoli komunistické hnutí dosáhne moci, budou lidé osamělejší a odcizenější nežli v zemích nekomunistických….. Trvalo mnoho let, než jsem pochopil, kolik neštěstí a zkázy přinesly světu pochody pod vlajícími prapory“. Nevím, jestli Fritz Beer znal ukrajinské přísloví: Když vlají prapory, je rozum v háji. Ale my bychom si je občas připomínat mohli.
V knize …a tys na Němce střílel, dědo? najdeme řadu velice cenných a zajímavých postřehů, které nejen dnešním mladým lidem pomohou porozumět mnohému. Co taková aktuálně stále probíraná krize? K té ze začátku 30.let Fritz Beer poznamenává: „Ve světě bylo tenkrát třicet milionů nezaměstnaných. Na Žižkově bylo na každé volné místo deset uchazečů. Mladí lidé bez přístřeší žebrali o dvě koruny na noční azyl ve Vysočanech nebo o korunu na azyl v blízkém Karlíně, kde se spalo vsedě na lavicích bez opěradel, hlavu a ruce opřené o lano tažené sálem, jež se při probuzení odvazovalo, a ti nešťastníci padali. Mnohé nezaměstnané rodiny spaly zase na zemi a pronajímaly postele „spáčům“, často na dvě směny, takže noční dělník už čekal, když vstával denní.
V inkriminované knize je řada postřehů a osobních vzpomínek vztahujících se k známým osobnostem jako byl kupříkladu „zuřivý reportér“ Egon Ervín Kisch. Úplně jinak dnes rozumím Mileně Jesenské. A pro mladé lidi přestane být Jozef Gabčík pouhým jménem hrdiny spojeného s obdobím heydrichiády, přečtou –li si o něm osobní vzpomínku jeho spolubojovníka Fritze Beera z výcvikového stanového tábora v západní Anglii: „ …rotmistr Gabčík… byl sice přísný, panovačný, nevraživý, příkrý a náladový, jak se na výkonného rotmistra sluší, byl však ve své tvrdosti spravedlivý. Jeho nálady byly vypočitatelné, staral se o blaho svých vojáků stejně energicky, jako od nich vyžadoval plnění povinností, odmítal drobná korumpující privilegia své pozice, lepší kousky masa při rozdělování jídla, deku navíc nebo cigaretové příděly odvelených vojáků. A svědomitě se přičiňoval, aby rota dostala, co jí patřilo…..když jsme hodiny čekali na rozkaz, pokoušel jsem se s ním mluvit. Marně. Žili jsme v rozdílných světech….Jeho názory na dobro a zlo byly jednoznačné, pevné a prosté. Němci obsadili vlast a bylo samozřejmou povinností každého slušného Čechoslováka je vyhnat. Ve svém modelu světa nedokázal najít místo pro německy mluvícího židovského intelektuála z Brna a mátlo ho, že jsem do armády vstoupil jako dobrovolník. Na můj dotaz, v co věří, odpověděl: „Na nic. Já jsem malý člověk a nemám velké myšlenky. Člověk musí konat svou povinnost, to je všecko“.
Bylo by omylem domnívat se, že Beerova kniha je pouhým záznamem historicky vážných událostí v zrcadle jednoho lidského osudu. Fritz Beer byl i literárně zdatný autor, při četbě jeho knížky oceníte jeho kulturu slova i schopnost nadhledu, o čemž mohou svědčit třeba dvě ukázky. Ta první je z mládí: „Obecní knihovna měla velký výběr, jenže byla spravována v duchu pruské polepšovny. Před okénkem, kde se knihy vracely, se čekalo ve frontě a odevzdával se tu seznam toho, co si člověk přál. Pak se šlo chodbou knižního vězení do fronty před výdejem, a tam jste buď dostali, co jste chtěli, anebo se vám sdělilo, abyste přišli jindy. Styk s úřednicemi knihovny neexistoval, ty jenom razítkovaly datum vrácení a s výrazem násilněných panen inkasovaly pokuty za zpoždění. Občas bylo možno zahlédnout přes jejich ramena bledé postavy, které poletovaly mezi regály – asi mladí hříšníci, které zde zazdili za jejich neodpustitelnou lásku k četbě“. Druhá ukázka autorovy schopnosti nebrat se příliš vážně se váže k udělení Řádu Britského imperia: „Jak ví každý, kdo se pohybuje ve vyšších společenských sférách, existují tři druhy řádů: zasloužené, vysloužené a vyslužebníčkované. Ať mě ti, kteří mi gratulovali, řadili do kterékoli z těchto kategorií, v jednom si byli všichni zajedno: s tím plechem na hrudi jsem získal nový charakter, něco mezi důležitou osobou a zasloužilým chovným beranem – respekt a důkaz svého kmetství“.
Nabízí se ještě spousta citací dokazujících, že kniha Fritze Beera …a tys na Němce střílel, dědo? v rukou schopného učitele může vyvolat v řadách žáků a studentů mnoho otázek. Ne všechny jsou snadno zodpověditelné. Ale právě o to přece jde: ukázat dějiny, historii jako složitý, komplikovaný proces, nesnášející černobílé vidění a v jeho důsledku jednoduchá řešení. Voláme přece stále po potřebě kritického myšlení! Tak mu jako učitelé pomáhejme na svět.
Fritz Beer je svým viděním světa stále aktuální. Doložím to jeho pohledem na naši realitu, jak ji interpretuje svým vnukům (s připomenutím, že autor zemřel v roce 2006) :„ Na prázdninové chatě, Alexi a Oliviere, jste o Vánocích 1989 sledovali na obrazovce vzrušující události v Rumunsku, Ceaucescův pád. „Co tomu říkáš, dědo? ptali jste se. „Vždyť ty jsi přežil Hitlera a Stalina, nacismus a komunismus!“ Co cítím, když v Praze, Berlíně a Budapešti končí, nač jsem ve svém mládí tolik věřil a proti čemu jsem později bojoval? Lidé, kteří v těch dnech ztráceli ve střední a východní Evropě moc, byli moji současníci. Pár jsem jich poznal osobně. Byli to zločinci, zaprodanci chtiví moci, anebo pobloudilci? Během návštěvy v Praze roku 1990 jsem na to hledal odpověď. Byla to tísnivá zkušenost. Nacházel jsem stejné lidské typy a zakopával o tytéž lži, obojetnosti, vytěsňování a agresivní argumenty, jaké jsem zažil v roce 1944 ve Francii u těch, kteří spolupracovali s okupační mocí, a po válce v Německu při setkáních s nacisty všech možných odstínů a jejich souputníky. Zažíval jsem tedy potřetí, jak lidé revidují role, jež hráli ve svrženém režimu, upravují fakta, ospravedlňují podezřelé činy, vystrašené nebo zkorumpované chování, aby se mohli předvést jako morálně méně opovrženíhodní. Opět jsem objevil tísnivý syndrom všech historických převratů – útěk do groteskního sebeklamu, odsouvání nechvalně známých pravd, dvojí morálku, zkreslování nedávného, ztrátu paměti a flikování dějin jen proto, aby dotyční nemuseli sami sebou pohrdat“.
Z knížky, se kterou bych se opakovaně obracela na své žáky, ještě jeden úryvek: „Píšu tyhle poslední stránky příběhu svého života ve svém domě ve Wimbledonu….Žiji v Anglii padesát let a jsem tu osamělý, přestože mám rodinu a pár ještě přežívajících přátel. Je to jenom zčásti následek emigrace, války, holocaustu a ve stáří často nevyhnutelné izolace, které jen posílily stav, jehož počátek leží v mém dětství, zesílil v mládí a vládl mi už léta před mým útěkem. Hlubší příčiny znám dnes stejně málo jako tenkrát. Nevím, proč jsem se tak často cítil, že stojím někde vně a k tomu uvnitř nepatřím: k dětem na hřišti, ke své školní třídě, k soudruhům ve straně, ke kolegům v redakci, ke kamarádům v armádě. Že jsem byl Žid mezi Němci, Němec mezi Čechy, komunista mezi měšťáky, opozičník mezi straně věrnými, heretik mezi konformisty, je jenom částečné vysvětlení…“
Na závěr několik praktických poznámek. Knížku jsem musela po přečtení vrátit, ale rozloučit bych se s ní nemohla. Vyšla v roce 2008, podle sdělení mého knihkupce už byla stažena (!!) z prodeje. Našla jsem ji na internetu za pouhopouhých 49 Kč! (samozřejmě + hříšné porto). Dostane ji k svátku můj dospělý vnuk, občas si stěžující, že tomu či onomu z nedávné doby moc nerozumí a ve škole se o tom taky nic moc nedozvěděl, takže….
Vím, že sebelépe doloženými fakty v sebedokonalejším podání nikdy nezaujmu celou třídu. Ale já stojím a usiluji o tzv. maveny. Podle Malcolma Gladwella slovo maven pochází z jidiš a znamená někoho, kdo shromažďuje znalosti, šířením informací se stává spojovatelem. Více se o tom dočtete v knize Bod zlomu – O malých příčinách s velkými následky. Tam se také píše, že „…být mavenem znamená být učitelem….maven si rozhodně neklade za cíl vás za každou cenu přesvědčit….maveni jsou vlastně informační makléři, kteří směňují a rozdávají to, co vědí“. Ty myšlenky se mi líbí. I když knížka je vpravdě trochu (dost) „amerikánská“. Ale řiďme se pokynem sv.Augustina: Všechno poznej a dobrého se drž!
Nedá mi, abych zcela na závěr neupozornila ještě na jeden svůj nedávný čtenářský „úlovek“. Naprosto zapadá do zvažovaných možností využití ve třídách při přibližování malých i větších dějinných událostí v našich zemích v nedávných desetiletích. A je také skutečným čtenářským zážitkem. Mám na mysli knížku Antonína Bajaji, nominovanou na literární cenu Josefa Škvoreckého a následně i Magnesii Literu, – Na krásné modré Dřevnici. Beletrii běžně už moc nečtu, časem – ani tím čtenářským – už nehýřím, ale v tomto případě….Snad bude dostupnější než ta knížka předešlá. Čtěte s tužkou v ruce, abyste po prázdninách mohli…..Třeba se potom nebudeme muset tolik divit.
BEER, F. …a tys na Němce střílel, dědo? Praha: Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-944-4.
GLADWELL, M. Bod zlomu. O malých příčinách s velkými následky.
Praha: Dokořán, 2006. ISBN 80-7363-070-2.
BAJAJA , A. Na krásné modré Dřevnici. Praha: Host, 2009. ISBN 978-80-7294-329-6.
