Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Červen 2013

Nedivme se!

         Věříte na náhody? Mě potkaly v rozmezí několika dnů hned tři. Rozhodnuta vystoupat na městskou věž při kostele sv. Martina v Třebíči jsem nemohla minout místní gymnázium. Mám ráda ty prvorepublikové školní budovy, tolik se lišící svým duchem od současných pavilonových sídlištních škol. V architektonickém pojetí to není. Před jedním ze dvou třebíčských gymnázií se s překvapením zastavím před bustou Kurta Konrada  a pod jeho jménem čtu známá slova a fakta: Umírám čestně – 25.září 1941 Drážďany. Známá proto, že jsem je před cestou do Třebíče četla v knize, kterou napsal Kurtův bratr. Autentické sdělení našla manželka popraveného skrytě zapsané v podšívce šatů, které jí byly s německou důkladností po exekuci zaslány. Jak se později příbuzní dozvěděli, Kurt Konrad nebyl popraven. V obavě, že by další mučení nevydržel a něco snad vyzradil, řešil tehdy třiatřicetiletý absolvent třebíčského gymnázia situaci sám.

            A pak to přišlo. Ne další náhoda, ale opakovaná smutná zkušenost. Využila jsem první nahodilé příležitosti, abych se čerstvého absolventa třebíčského gymnázia zeptala, co ví o Kurtu Konradovi, kolem jehož busty procházel denně po čtyři léta při cestě za vzděláním. Odpovědí mi byl rozpačitý úsměv na nesporně inteligentní tváři mladého muže. Podobnou zkušenost jsem učinila před časem, když jsem se studentky navštěvující gymnázium v Litovli zeptala, kdože byl ten Jan Opletal, po němž její škola nese jméno. A korunu všemu nasadila vysokoškolačka – budoucí učitelka – bez uzardění doznávající, že neví nic o nějakém Palackém, po němž je pojmenována univerzita, na které studuje.

            Delší dobu přemítám a pořád si nejsem schopna zodpovědět otázku: jsou na vině učitelé těchto vzdělávacích ústavů, nebo zde má svou roli liknavost, nezájem samotných studentů, rozhodně už ve věku, kdy by se sami zajímat mohli, spíše měli?

            A jsem u druhé náhody v oněch několika dnech. Mé úvahy probudila k životu náhodně vyslechnutá podvečerní rozhlasová beseda o neblahém stavu našeho školství. Tu besedu vedla kulometným způsobem řeči a dikcí nepřipouštějící nesouhlas mladá redaktorka na téma výuky dějepisu reflektující především společenské a politické dění v našich zemích řekněme posledních padesáti let. Spíš než skutečně nepříjemný způsob moderování mě v tomto případě zaujala osoba přizvaná jako odborně kompetentní k ožehavému problému se odpovědně vyjádřit. Pojednou jsem opět byla účastnicí prázdninového cyklu seminářů na téma Nové metody ve výuce, které onen odborník prezentující se právě v rozhlasové besedě tehdy vedl. Proklamovaně jsme se my – prázdninoví učitelští nadšenci – měli dozvědět něco přelomově nového o metodách výuky na našich školách. Po úvodu, jak se přednášející pomocí internetu naučil skládat tričko, bylo zřejmé, že se jaksi počítá s konzumním pojetím seminářů. Jenže – nebylo co konzumovat. Kdepak nějaké nové metody výuky! Jen klikání a klikání. Tam najdeš to a tam ono – účastníci zjistili,že věkem patří povětšinou k net generacím X a Z. Z praxe vyhledávání na netu se bezesporu dověděli ledasco nového. Jen jim jaksi brzy začala chybět odpověď na opakovaně marketingově prezentovaný obrázek hošíka dožadujícího se: Nauč mě myslet! Když předestřený charakter seminářů (byly celkem tři) zájmem účastníků nabýval rysů interaktivních seancí, reagoval přednášející na z auditoria opakované Jak? Co s tím? odkazy na přednášky profesorů (většinou z USA) na YouTube EDU. Ze značně znejistěného lektora se postupně klubal až jakýsi mythmaker. I bez křišťálové koule věštil – velice blízkou! – budoucnost českých škol, ve smyslu zániku těch tradičních. Rozhodně se podle něho i ve školství nejpozději do pěti let – psal se rok 2011 – prosadí aktuální trendy outsourcingu, ad hoc týmů, práce z domova, Wikinomie (to není překlep), vzdělávání se prostě stane byznysem. A tohoto „věštce“ jsem nyní poslouchala jako kompetentní osobu vyjadřující se v rozhlasové besedě k otázce výuky dějepisu na našich školách, zejména co se týče historie našich zemí, společenských a politických událostí probíhajících v posledních několika desetiletích. Po pravdě řečeno, zaslechla jsem jméno tohoto „experta“ tentokrát na výuku nejnovějších dějin při podobných akcích s jinými tématy už vícekrát. Bude hodně otřepané, když použiju přirovnání, že se jedná o „brouka Pytlíka – práce všeho druhu“? Kolika takovým nasloucháme? Proč a čemu se potom divíme?

         Nějak se to sešlo: podvečerní rozhlasová beseda o neblahém stavu výuky nejnovějších dějin v našich školách a moje náhodné setkání s knihou, která mě zásadně a zcela zaujala.Tou knížkou autor- narozený roku 1911 v Brně – oslovuje přímo  své vnuky, aby jim krátce před svou smrtí v roce 2006 již bez potřeby předstírání čehokoliv přiblížil složité, přesložité 20.století. Autor- mladší bratr známého komunistického novináře Kurta Konrada – je známý nejen v literárním světě pod jménem Fritz Beer. V roce 1979 mu jako aktivnímu účastníkovi československé zahraniční armády a po válce redaktoru BBC v Londýně britská královna udělila Řád Britského impéria. Knihou …a tys na Němce střílel dědo? oslovil své vnuky Alexe a Oliviera, aby – jak píše – věděli, jak to bylo.

          Kdo to vůbec byl Fritz Beer? Do svého deníku si ve třicátých letech 20.století poznamenal: „Jsem německy mluvící Žid. Mluvím česky jako německy, i když je to pro mě cizí řeč. Myslím německy. Ne. Myslím v němčině. Německo není moje vlast. Tou je Československo, jeho krajina, Praha, hory a lesy, světlo a stíny Čech, hudba české řeči, kterou před dvěma sty lety zachránili před zánikem vypravěči, básníci a jarmareční písničkáři, jenže já v ní neumím myslet, i když mě obklopuje….nejsem Němec. Ale ani Čech. Takže výlučně Žid? Když zkoumám, co cítím a vím, pak to, co mi bylo zprostředkováno čtyřmi tisíci lety jako tradice a zkušenost, je sice důležitá část mé osobnosti, ale ne jediná. Je ve mně i to, co jsem se naučil od Lessinga, Heina a Rilka, Hegela…taky lüneburské vřesoviště…to všechno ve mně je a je to německé….bylo to vždycky mou součástí stejně jako Balzac, Dostojevskij, Dickens, česká hudba a čeští vypravěči….“

            To autoru těchto řádků bylo – narozen 1911 – nějakých třicet let. Ovlivněn bratrem Kurtem podlehl myšlenkám komunismu. K tomu píše: „Kurt mi napsal z Prahy, že v řadách komunistického hnutí najdu „bratrství revoluce, které obepíná kontinenty“. Dal jsem se až příliš rád přesvědčit. Jako tolik mladých lidí jsem hledal recept na všechny tísně a klíč k světu, v němž jsem byl jako německy mluvící Žid hned dvakrát cizincem…bylo mi osmnáct, žil jsem ve světě, jehož hodnoty se vůčihledně rozpadaly.Potřeboval jsem víru, že na jeho troskách půjde vystavět říši rozumu a zákonnosti. Oslepilo mě to jako každá víra. Dosud nebylo zřejmé, že kdekoli komunistické hnutí dosáhne moci, budou lidé osamělejší a odcizenější nežli v zemích nekomunistických….. Trvalo mnoho let, než jsem pochopil, kolik neštěstí a zkázy přinesly světu pochody pod vlajícími prapory“. Nevím, jestli Fritz Beer znal ukrajinské přísloví: Když vlají prapory, je rozum v háji. Ale my bychom si je občas připomínat mohli.

            V knize …a tys na Němce střílel, dědo? najdeme řadu velice cenných a zajímavých postřehů, které nejen dnešním mladým lidem pomohou porozumět mnohému. Co taková aktuálně stále probíraná krize? K té ze začátku 30.let Fritz Beer poznamenává: „Ve světě bylo tenkrát třicet milionů nezaměstnaných. Na Žižkově bylo na každé volné místo deset uchazečů. Mladí lidé bez přístřeší žebrali o dvě koruny na noční azyl ve Vysočanech nebo o korunu na azyl v blízkém Karlíně, kde se spalo vsedě na lavicích bez opěradel, hlavu a ruce opřené o lano tažené sálem, jež se při probuzení odvazovalo, a ti nešťastníci padali. Mnohé nezaměstnané rodiny spaly zase na zemi a pronajímaly postele „spáčům“, často na dvě směny, takže noční dělník už čekal, když vstával denní.

            V inkriminované knize je řada postřehů a osobních vzpomínek vztahujících se k známým osobnostem jako byl kupříkladu „zuřivý reportér“ Egon Ervín Kisch. Úplně jinak dnes rozumím Mileně Jesenské. A pro mladé lidi přestane být Jozef Gabčík pouhým jménem hrdiny spojeného s obdobím heydrichiády, přečtou –li si o něm osobní vzpomínku jeho spolubojovníka Fritze Beera z výcvikového stanového tábora v západní Anglii: „ …rotmistr Gabčík… byl sice přísný, panovačný, nevraživý, příkrý a náladový, jak se na výkonného rotmistra sluší, byl však ve své tvrdosti spravedlivý. Jeho nálady byly vypočitatelné, staral se o blaho svých vojáků stejně energicky, jako od nich vyžadoval plnění povinností, odmítal drobná korumpující privilegia své pozice, lepší kousky masa při rozdělování jídla, deku navíc nebo cigaretové příděly odvelených vojáků. A svědomitě se přičiňoval, aby rota dostala, co jí patřilo…..když jsme hodiny čekali na rozkaz, pokoušel jsem se s ním mluvit. Marně. Žili jsme v rozdílných světech….Jeho názory na dobro a zlo byly jednoznačné, pevné a prosté. Němci obsadili vlast a bylo samozřejmou povinností každého slušného Čechoslováka je vyhnat. Ve svém modelu světa nedokázal najít místo pro německy mluvícího židovského intelektuála z Brna a mátlo ho, že jsem do armády vstoupil jako dobrovolník. Na můj dotaz, v co věří, odpověděl: „Na nic. Já jsem malý člověk a nemám velké myšlenky. Člověk musí konat svou povinnost, to je všecko“.

            Bylo by omylem domnívat se, že Beerova kniha je pouhým záznamem historicky vážných událostí v zrcadle jednoho lidského osudu. Fritz Beer byl i literárně zdatný autor, při četbě jeho knížky oceníte jeho kulturu slova i schopnost nadhledu, o čemž mohou svědčit třeba dvě ukázky. Ta první je z mládí: „Obecní knihovna měla velký výběr, jenže byla spravována v duchu pruské polepšovny. Před okénkem, kde se knihy vracely, se čekalo ve frontě a odevzdával se tu seznam toho, co si člověk přál. Pak se šlo chodbou knižního vězení do fronty před výdejem, a tam jste buď dostali, co jste chtěli, anebo se vám sdělilo, abyste přišli jindy. Styk s úřednicemi knihovny neexistoval, ty jenom razítkovaly datum vrácení a s výrazem násilněných panen inkasovaly pokuty za zpoždění. Občas bylo možno zahlédnout přes jejich ramena bledé postavy, které poletovaly mezi regály – asi mladí hříšníci, které zde zazdili za jejich neodpustitelnou lásku k četbě“. Druhá ukázka autorovy schopnosti nebrat se příliš vážně se váže k udělení Řádu Britského imperia: „Jak ví každý, kdo se pohybuje ve vyšších společenských sférách, existují tři druhy řádů: zasloužené, vysloužené a vyslužebníčkované. Ať mě ti, kteří mi gratulovali, řadili do kterékoli z těchto kategorií, v jednom si byli všichni zajedno: s tím plechem na hrudi jsem získal nový charakter, něco mezi důležitou osobou a zasloužilým chovným beranem – respekt a důkaz svého kmetství“.

            Nabízí se ještě spousta citací dokazujících, že kniha Fritze Beera  …a tys na Němce střílel, dědo? v rukou schopného učitele může vyvolat v řadách žáků a studentů mnoho otázek. Ne všechny jsou snadno zodpověditelné. Ale právě o to přece jde: ukázat dějiny, historii jako složitý, komplikovaný proces, nesnášející černobílé vidění a v jeho důsledku jednoduchá řešení. Voláme přece stále po potřebě kritického myšlení! Tak mu jako učitelé pomáhejme na svět.

       Fritz Beer je svým viděním světa stále aktuální. Doložím to jeho pohledem na naši realitu, jak ji interpretuje svým vnukům (s připomenutím, že autor zemřel v roce 2006) :„ Na prázdninové chatě, Alexi a Oliviere, jste o Vánocích 1989 sledovali na obrazovce vzrušující události v Rumunsku, Ceaucescův pád. „Co tomu říkáš, dědo? ptali jste se. „Vždyť ty jsi přežil Hitlera a Stalina, nacismus a komunismus!“ Co cítím, když v Praze, Berlíně a Budapešti končí, nač jsem ve svém mládí tolik věřil a proti čemu jsem později bojoval? Lidé, kteří v těch dnech ztráceli ve střední a východní Evropě moc, byli moji současníci. Pár jsem jich poznal osobně. Byli to zločinci, zaprodanci chtiví moci, anebo pobloudilci? Během návštěvy v Praze roku 1990 jsem na to hledal odpověď. Byla to tísnivá zkušenost. Nacházel jsem stejné lidské typy a zakopával o tytéž lži, obojetnosti, vytěsňování a agresivní argumenty, jaké jsem zažil v roce 1944 ve Francii u těch, kteří spolupracovali s okupační mocí, a po válce v Německu při setkáních s nacisty všech možných odstínů a jejich souputníky. Zažíval jsem tedy potřetí, jak lidé revidují role, jež hráli ve svrženém režimu, upravují fakta, ospravedlňují podezřelé činy, vystrašené nebo zkorumpované chování, aby se mohli předvést jako morálně méně opovrženíhodní. Opět jsem objevil tísnivý syndrom všech historických převratů – útěk do groteskního sebeklamu, odsouvání nechvalně známých pravd, dvojí morálku, zkreslování nedávného, ztrátu paměti a flikování dějin jen proto, aby dotyční nemuseli sami sebou pohrdat“.

            Z knížky, se kterou bych se opakovaně obracela na své žáky, ještě jeden úryvek: „Píšu tyhle poslední stránky příběhu svého života ve svém domě ve Wimbledonu….Žiji v Anglii padesát let a jsem tu osamělý, přestože mám rodinu a pár ještě přežívajících přátel. Je to jenom zčásti následek emigrace, války, holocaustu a ve stáří často nevyhnutelné izolace, které jen posílily stav, jehož počátek leží v mém dětství, zesílil v mládí a vládl mi už léta před mým útěkem. Hlubší příčiny znám  dnes stejně málo jako tenkrát. Nevím, proč jsem se tak často cítil, že stojím někde vně a k tomu uvnitř nepatřím: k dětem na hřišti, ke své školní třídě, k soudruhům ve straně, ke kolegům v redakci, ke kamarádům v armádě. Že jsem byl Žid mezi Němci, Němec mezi Čechy, komunista mezi měšťáky, opozičník mezi straně věrnými, heretik mezi konformisty, je jenom částečné vysvětlení…“

            Na závěr několik praktických poznámek. Knížku jsem musela po přečtení vrátit, ale rozloučit bych se s ní nemohla. Vyšla v roce 2008, podle sdělení mého knihkupce už byla stažena (!!) z prodeje. Našla jsem ji na internetu za pouhopouhých 49 Kč! (samozřejmě + hříšné porto). Dostane ji k svátku můj dospělý vnuk, občas si stěžující, že tomu či onomu z nedávné doby moc nerozumí a ve škole se o tom taky nic moc nedozvěděl, takže….

            Vím, že sebelépe doloženými fakty v sebedokonalejším podání nikdy nezaujmu celou třídu. Ale já stojím a usiluji o tzv. maveny. Podle Malcolma Gladwella slovo maven pochází z jidiš a znamená někoho, kdo shromažďuje znalosti, šířením informací se stává spojovatelem. Více se o tom dočtete v knize Bod zlomu – O malých příčinách s velkými následky. Tam se také píše, že „…být mavenem znamená být učitelem….maven si rozhodně neklade za cíl vás za každou cenu přesvědčit….maveni jsou vlastně informační makléři, kteří směňují a rozdávají to, co vědí“. Ty myšlenky se mi líbí. I když knížka je vpravdě trochu (dost) „amerikánská“. Ale řiďme se pokynem sv.Augustina:  Všechno poznej a dobrého se drž!

            Nedá mi, abych zcela na závěr neupozornila ještě na jeden svůj nedávný čtenářský „úlovek“. Naprosto zapadá do zvažovaných možností využití ve třídách při přibližování malých i větších dějinných událostí v našich zemích v nedávných desetiletích. A je také skutečným čtenářským zážitkem. Mám na mysli knížku Antonína Bajaji, nominovanou na literární cenu Josefa Škvoreckého a následně i Magnesii Literu, – Na krásné modré Dřevnici. Beletrii běžně už moc nečtu, časem – ani tím čtenářským – už nehýřím, ale v tomto případě….Snad bude dostupnější než ta knížka předešlá. Čtěte s tužkou v ruce, abyste po prázdninách mohli…..Třeba se potom nebudeme muset tolik divit.

 BEER, F.  …a tys na Němce střílel, dědo?  Praha: Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-944-4.

GLADWELL, M.  Bod zlomu.  O malých příčinách s velkými následky.

                             Praha: Dokořán, 2006. ISBN 80-7363-070-2.

BAJAJA , A.    Na krásné modré Dřevnici. Praha: Host, 2009. ISBN 978-80-7294-329-6.


Veselý den

          Možná to znáte – pomaturitní srazy bývají poznamenány různými neduhy. Nás se letos sešla zhruba třetina původního počtu. Není divu, po tolika letech. Ale viděli jsme se očividně rádi, neprobírali jsme choroby, neventilovali úspěchy svých už dávno dospělých dětí, nekolovaly fotografie roztomilých vnoučat… Ačkoliv – něco kolovalo! Knížka! Knížka, kterou s jistým ostychem položila na stůl jedna ze spolužaček. Kdo někdy byť jen lehce zavadil o knižní svět co se týče jednání s nakladatelstvím, jeho redaktory a vším tím okolo vydání nějaké tiskoviny, ví, co zrod knížky obnáší. Nemluvě o tom, že nejen jako autor napíšete text, ale také si sami knížku ilustrujete, vybavíte ji „cédéčkem“ i záznamem kytarových akordů. To vše zvládl syn naší spolužačky Aleš Kánský tak dobře, že mu jeho knížku Veselý den s podtitulem Pohádky, říkanky, písničky pro kluky a holčičky neváhalo vydat renomované pražské nakladatelství Fragment. Jaksi jsme se při listování pěknou knížkou zapomněli zeptat na povolání vícero múzami nesporně políbeného Aleše Kánského. Tuším, že se slovesným uměním, výtvarnem a hudbou nesouvisí, a také netuším, zda se jedná o jeho literární počin – prvotinu. Že chystá něco dalšího, vím, ale prozrazovat se to – nejen z pověrčivosti – nesluší.

            Aleš Kánský moudře přizval ke spolupráci nejen vlastní děti, ale i řadu jejich kamarádů, a podle obsáhlého Poděkování i několik svých přátel. Společně pak nahráli a nazpívali na připojené CD celkem devět písniček. Ta první se názvem Až budeme velcí shoduje s titulem úvodní kapitoly. Téměř všechny z celkových devíti kapitol končí otázkou. Znamená to nejen se něco dozvědět, něčím se pobavit, ale také se zamyslet, případně se aktivně zapojit. To třeba v kapitole O barvách (prozradím, že se ztratily).

            Dříve jsme v tiráži knížek nacházeli doporučení, pro který věk je nabízený text nejvhodnější. Ilustrace srpku Měsíce s čepičkou i čísla každé stránky napovídá, že bychom dětem z té knížky mohli číst v kouzelné rodičovsky intimní chvilce před usnutím. A četla bych ji hlavně předškolákům, přesněji těm klukům a holčičkám, které čeká důležitý obřad zápisu do školy. Časově – teď před prázdninami – je jen zdánlivě v nedohlednu. Na co že se bude ptát paní učitelka u zápisu? Vyznáme se v Ročních obdobích? Poradit by nám mohl pan Kotvička, takto plavčík, kterému ale děti ve stejnojmenné kapitole říkají pane Kapitáne. O barvách jsme se již zmiňovali, ale co třeba zvířátka, cestování, dopravní prostředky, dění na hřišti, dění v kuchyni? O všem si můžeme povídat. A jak je to povídání důležité, jak je zachytit písmenky, z nichž ani jedno se nesmí ztratit – to se dozvíme v pohádce Popletená abeceda.

            Stránky knížky Veselý den jsou plné patřičně veselých obrázků. Písmenka na nich jsou tak veliká a tak seřazená do řádků, aby je mohla bez potíží – případně bez brýlí – číst i babička. A samozřejmě také začínající školáci. Až se pak dorůžova vyspí, můžou si u snídaně zopakovat i zazpívat říkanku z pohádky O koblížku a palačince:

Z ovoce a zeleniny bereme si vitamíny.

Z masa zase rostou svaly,

bez něj bychom byli malí…

Ten, kdo skoro vůbec nejí,

hubený je jako tyčka.

A kdo správně jí a pije,

ten na světě veselý je!

            Z plakátů a médií všeho druhu slyší rodiče dětí předškolního i raně školního věku o akcích typu Celé Česko čte dětem. Možná by i četli, možná tu chvilku denně našli, ale často váhají: co číst? Co četli rodiče mně? Četli mi vůbec? Tady by měla jako profesionál přijít s nenásilnou radou paní učitelka v mateřské škole, na prvním stupni ZŠ, nebojme se poradit ani v tzv. mateřských centrech. Kolik a jakých knížek dokážete rodičům doporučit? Najdou v šatně na nástěnce nějakou nabídku, pobídku? Už jste tam připsali Veselý den Aleše Kánského?

 KÁNSKÝ, A.  Veselý den. Pohádky, říkanky, písničky pro kluky a holčičky.

                            Praha: Fragment,2013. ISBN 978-80-253-1749-5.   


Písnička

         Tak nevím: zařadili by módní stylisté a designéři semišky (míněny semišové boty) do retro nebo glamour stylu? Myslím, že ani o jedné z těch dvou přihrádek Zdeněk Svěrák s Jaroslavem Uhlířem neuvažovali, když někdy v 90.letech skládali písničku Semiška. Jedno sobotní ráno jsme si ji pouštěli jako zvukovou kulisu rodinné snídaně, když mě bystrý postřeh mého vnuka přivedl k myšlence, že ten svěrákovsky teskný text je nečekaně vhodný a plodný také pro logopedické využití. I nelenila jsem – a mnoha vysokoškolským studentkám speciální pedagogiky pak dokazovala, že není třeba při úpravě narušené komunikační schopnosti (abych dostála odborné terminologii) spoléhat vždy jen na „profláknuté“ a často i bezduché, do nekonečna omílané logopedické říkanky. A hned jsem mohla přispěchat s konkrétním příkladem, třeba právě písničky Semiška.

Vezměme to pěkně po pořádku, tedy nejprve text (kdo si chce i zazpívat, najde kytarové akordy na webu):

Kdysi krásná, kdysi módní, kdysi nová,

na smetišti polobotka semišová.

V útrobách té semišky

usadily se myšky

a ty myši v skrýši slyší divná slova:

Kde je asi moje pravá kamarádka,

proč jsem sama na smetišti zvaném skládka?

Snad se na mě nehněvá,

že jsem na všechno levá,

levá bota, která vzala život zkrátka.

 

Vzpomínáš, neříkej, že ne,

jak jsme byly v Praze koupené,

jak jsme pozdě k ránu

chodívaly z flámů,

jak jsme byly V Poděbradech na dovolené.

Vzpomínáš, neříkej, že ne,

jak jsme byly krásně kožené,

jak jsme byly v gala

a jak hudba hrála,

jak jsme byly krásně rozpoložené.

 

Tak si zpívá polobotka neduživá,

už je sivá, už si světa neužívá.

S vyplazeným jazykem

na smetišti velikém,

stará bota, leklá bota, bota tklivá.

Rozpadá se vlivem deště šněrovadlo,

její srdce ale ještě neuvadlo.

I když semiš plešatí,

chtělo by se plesati,

myslí na bál, na procházku, na divadlo.

 

Vzpomínáš, neříkej, že ne….

        Teď k tomu logopedickému využití. V moderním pojetí rozlišuje logopedie deset okruhů narušení komunikační schopnosti (v obecně známém, mnohem zúženějším pojetí vady nebo poruchy řeči). Text písničky Zdeňka Svěráka můžeme efektivně i efektně využít nejméně u dvou z nich. Obecně známější je okruh narušení článkování řeči, blížeji jeho část označovaná jako patlavost (dyslalie). Zaměřme však nejprve pozornost na okruh narušení grafické stránky řeči, tedy řeči čtené a psané. Pokud jste se až dosud „nechytli“, stačí napovědět dyslexie, dysgraxie….Ve které české třídě by neměli žáka s poruchou (specifickou poruchou) čtení, psaní, prostě ty tzv. dyslektiky, dysgrafiky….Tyto děti mívají (ale nemusejí mít) velmi zhusta specifické poruchy, označované jako sykavková asimilace a narušení fonematického sluchu (fonemického uvědomování). Pokusím se ty pojmy vyložit co nejstručněji – s tichým povzdechem, že učitel(ka) ZŠ by jako vzdělávací profesionál s nimi měl(a ) již být obeznámený (á).

Sykavková asimilace

         Opět zjednodušeně řečeno má čeština dvě řady sykavek: ostré (S,Z,C) a tupé (Š,Ž, Č). Už mnohokrát jsem uplatnila větu, že ČEŠTÍ HADI SYČÍ O STO ŠEST, prostě je těch sykavek, když mluvíme, v hovoru opravdu hodně. U sykavkové asimilace se v žádném případě nejedná o stav, kdy by dítě nedokázalo některou sykavku (nebo i více) správně vyslovit, artikulovat. S tím potíže nemá. Může mít problém, který známe všichni. V případě, že se sykavek ve slovech nebo ve větě sejde víc, nějak se nakupí v blízkém sousedství, stává se každému občas, že se mu jazyk na nějaké té ŠUSENCE nebo ŠESITU jakoby zasukuje. Dětem se specifickými poruchami učení (dyslexie, dysgrafie…) se to stává častěji. Nemají totiž dostatečně rozvinutý fonematický sluch, upevněné fonemické vnímání. Co to znamená? Snadno si osvětlíme na paralele s výukou cizích jazyků. Učíme se anglicky, čteme, překládáme, zvládáme nejrůznější cvičení a potom najednou – ouvej! Přijde poslech a my zjišťujeme, že při prvním poslechu v nejlepším případě zachytíme sem tam nějaké slovo. Při druhém už je to lepší. Naše ucho, od narození nastavené, přivyklé mateřské řeči prostě není hned schopné zachytit, zaznamenat a rozlišovat zvuky cizího jazyka. Náš fonematický sluch je navyklý na rodný jazyk, na zvuky těch dalších si musí teprve zvykat – a čím jsme starší, tím mu to jde hůř. Proto ty akcenty a mnoho dalších potíží. Nerodíme se ovšem s již vybroušeně připraveným fonematickým sluchem ani pro svou mateřštinu, ale naopak si tu schopnost od mala cvičíme, vylepšujeme. A právě dětem s poruchami jako je např. dyslexie to jde pomaleji, vyzrávání jejich fonematického sluchu probíhá složitěji, stává se to dokonce jedním z typických příznaků specifických poruch učení. Proto bývají při odborných vyšetřeních vyzývány, aby opakovaly věty jako Cvičenci cvičili na lavičce….sušené švestky….

       Vrátíme-li se k textu Svěrákovy písničky, vidíme, že na několika místech nabízí mimořádné příležitosti pro dolaďování fonematického sluchu. Opravdu dolaďování, protože začínat musíme někde tam, kde a jak nám radí Brigitte Sindelarová. Výbornou knížku rakouské autorky vydává letos – pro velký zájem – opakovaně nakladatelství Portál. Najdete ji pod titulem Předcházíme poruchám učení. Ještě lépe užitečnou knížku vymezuje podtitul – Soubor cvičení pro děti v předškolním roce a v první třídě. Až si budete jisti, že případným nezdarem dítě nezraníte ani neodradíte, zkuste to s úryvky

-          na smetišti polobotka semišová

-          v útrobách té semišky usadily se myšky

-          i když semiš plešatí, chtělo by se plesati

-          neslyšíme na smetišti žádná slova, jelikož jsou velmi tichá, semišová.

Zabijete hned několik (dyslektických) much jednou ranou. Nedokonale rozvinutý fonematický sluch totiž dále způsobuje, že děti obtížněji rozlišují délky slabik. Klasicky třeba ve slovech dráha / drahá (v jedné příručce nabízela paní učitelka nerozvážně dětem ve druhé třídě dvojici slov váha / váhá). V nabízené písničce jsou to dva příklady (k oběma se ještě z jiného pohledu vrátíme):

-          i když semiš plešatí, chtělo by se plesati

-          v útrobách té semišky usadily se myšky.

Sami musíte cítit, jak si ve druhém příkladu – v útrobách té semišky usadily se myšky – fonematický sluch jemnou nuancí doslova „zaskotačil“.

            Nerozvinutý fonematický sluch toho má na svědomí ještě víc. Ztěžuje tzv.měkčení, rozlišování slabik di/dy, ti/ty, ni/ny. Dítě s podezřením nebo diagnózou dyslexie pak čelí otázkám: Proč píšeš hodyni? Říkáme přece hodiny! Copak ty to neslyšíš? A ono to opravdu neslyší nebo s potížemi sluchem rozlišuje. V tomto případě sice Svěrákova písnička neposkytuje explicitně oboustranný příklad sluchového rozlišení například slov se slabikami di/di. Ale všimněte si, kolikrát se v ní opakuje slůvko smetiště a dále spojení usadily se, snad se na mě nehněvá, pozdě k ránu chodívaly z flámů, v Poděbradech,rozpadá se vlivem deště šněrovadlo. Ekvivalenty slov se slabikami např .di/dy, de/dě už můžeme kreativně vyhledávat a doplňovat sami.

            Nyní k druhému okruhu narušení komunikační schopnosti, k jeho části dyslalie (patlavost) a nabídce písničky Semiška. Nebude žádným překvapením, že to je především nabídka procvičení tak hojně se v českém jazyce vyskytujících sykavek. Možná s poznámkou, že vadná nebo nesprávná výslovnost sykavek (lidově šlapání si na jazyk) svého nositele společensky silně deklasuje. Zajímavost: zkuste ráčkovat – budete ve společnosti přijímání možná se zvýšenou pozorností, ale laskavě a s porozuměním. Budete-li „šišlat“, představa o vašem IQ podstatně utrpí.

             Ale pozor! Kdysi krásná, kdysi módní,kdysi nová, na smetišti polobotka semišová i ty myši v skrýši, které slyší, jak si neduživá polobotka sivá už světa neužívá, neb jí semiš plešatí a vlivem deště rozpadá se šněrovadlo – abych připomenula aspoň některá slova se sykavkami – ta všechna připadnou pro procvičování jejich výslovnosti pouze ve fázi automatizace. Krátce: hláska je (odborníkem) vyvozena, procvičována v různých spojeních (např. na začátku a na konci slova, po znělé nebo neznělé souhlásce, mezi dvěma samohláskami), čímž se užívání správně artikulované hlásky upevňuje, fixuje. A nakonec přichází fáze třetí – poslední – automatizace. Zde bude využití Svěrákovy písničky zcela na místě, ne dříve.

            Nezůstaneme-li pouze u textu, ale využijeme–li i zvukovou nahrávku (proč ne? melodie je to hezká, jímavá), můžeme na ni zájemcům demonstrovat tzv. tvrdý hlasový začátek. To pro hlasivky velmi škodlivé, nefyziologické jejich násilné rozražení je dobře slyšet zejména u slov s „pé“ a  „ká“ na začátku : v Praze koupené….pozdě k ránu….krásně kožené.Tomu by mohli věnovat pozornost učitelé uvažující o potřebě dodržování hlasové hygieny – profesně u sebe i u svých žáků. Je možné, že o tzv. tvrdém hlasovém začátku už někde četli, ale slyšeli ho „in natura“? Seznámení s ním prospěje i těm, kdo zápasí s narušením plynulosti řeči, balbutikům, koktavým, kterým právě násilné rozrážení na tuho  sevřené hlasové štěrbiny působí nejvíce problémů.

            Potud praktické poznámky, krapet poučení, teorie. Ale stačili jste při tom vnímat celkové vyznění písničky, jejího textu? To je úplná poetická jazyková lázeň! Proč si ji nedopřát? Hodíte se někdy do gala? Na flámy se vás ptát nebudu. Míváte pocit, že jste na všechno leví, že vás život bere zkrátka? A co potom vaše rozpoložení? Máte pravou kamarádku? Stíháte věci s vyplazeným jazykem? Kdy jste naposledy slyšeli slovo neduživá? Kterými synonymy je nahrazujete a v jakých situacích? Klobouk dolů před autorem textu Zdeňkem Svěrákem (je to taky pan učitel)! Důvtipnou personifikaci okořeněnou vtipnou hrou se slovy a jejich významy bych s radostí nabízela všem dětem. A dvojnásob potom – s pedagogickým taktem – těm, kterým mluvení zrovna moc radosti nepřináší. Kolik podobných příkladů bychom našli v textech Jarka Nohavici (tam vím o několika výborně se hodících pro poeticky přibližovanou sexuální výchovu). Kdysi jsem způsobem, který dnes dostává různá honosná označení, učila podle písničky Pavla Dobeše Zum – zum. Napadá mě také Jiří Suchý a….hledejte a doplňte už sami. Bude to pěkné a užitečné hledání.

 SINDELAROVÁ, B.  Předcházíme poruchám učení.  Praha: Portál, 2013.

                                  ISBN 978-80-262-0405-3.