Jenom nostalgie?

            Že bych navštívila všech pět, to nepřicházelo v úvahu. Nakonec jsem z plánovaných tří stihla dvě. V nové budově Národního muzea v Praze, bývalém stánku bývalého federálního shromáždění, mě na výstavním cyklu Monarchie vítaly melodie vídeňských valčíků, a to navzdory tomu, že tato část je věnována Dětskému světu za císaře pána. S dětským světem se skutečně setkáte, zčásti dokonce v aktuálně preferovaném interaktivním podání, ale teprve ve druhém patře. Trochu již odrostlejší hošani tam vesele cvrnkali kuličky – jenže oni to neuměli! Do důlku ne a ne se strefit, a ty kuličky –  to nebyly ty mně známé hliněnky  mého dětství (pytlík jich ještě opatruji), ani ty onačejší skleněnky. Už už jsem se chtěla do dění zapojit, když dbalá textu na informačním panelu jsem zpozorněla. Výzva zněla: cvrnkejte! Ale my na Moravě jsme šprtali a také úplně jinou technikou (to by chtělo ukázat). Inu, to Rakousko-Uhersko bylo přece jen rozlehlou říší (čítající 676 000 km2 – ČR je zhruba 8,5x menší), rozrůzněnou jazykově( mluvilo se tam německy, česky, slovensky, maďarsky, polsky, rusínsky, jidiš, ukrajinsky, bulharsky, srbsky),i nábožensky ( vedle křesťanů to byli židé, ale i muslimové). Když taková pestrost ve všem, proč by se nemohly lišit hry dětí v Čechách (tehdy se říkalo v království) a na Moravě? Ostatně – dnešní děti už kuličky ani necvrnkají, ani nešprtají . Také nemusí klečet (pamatuju!), když se něčím proviní. Na výstavě v Národním muzeu si to jedna holčička na maminčino vybídnutí vyzkoušela. K experimentu zvolila krabici s hrachem, eventualita s polínky byla přece jen drsnější. Výsledkem bylo radostné zvolání: „Mami, to je ale bezva masáž!“ Co byste chtěli? Ty dnešní děti! I o maňáskové divadlo se aktivně zajímali spíše ti starší. Možná se všechno posune, prosadí-li se návrhy jako nástup do školy až v nějakých sedmi letech. To židovské děti podle Tóry a Talmudu chodily do školy už od pěti let, nesměly tam být trestány metlou ani holí a počet žáků ve třídě neměl přesahovat číslo dvacet pět. To vše ještě před dekrety Josefa II. (toho z Babičky, pamatujete?). Teprve po nich – po roce 1781 – směly židovské děti i do veřejných škol. Tam se ovšem mohly ocitnout v třídním kolektivu i šestatřiceti spolužáků, jak jsem pečlivě spočítala na jedné ze školních fotografií. Pak prý vývoj vede vždy jen k lepšímu!

            Zcela interaktivně byly v této části výstavního cyklu Monarchie v nové budově Národního muzea představeny hračky (feministky pozor! – v rozlišení na pro dívky a chlapce), připomenuty lidové zvyky, rituály a tradice. Temnější částí byly vzpomínky na dětství za válečných let. A potom už jen okrajově škola – proč jinak, školní škamny s tabulkami a kalamáři máme v našich muzeích zastoupeny dostatečně.

            Vraťme se však do přízemí, k instalaci úvodu k pětidílnému výstavnímu cyklu Monarchie nazvané Jak se žilo za císaře pána. S hudebním podkresem valčíků Strausse otce i syna jsem četla na jednom z panelů slova Stefana Zweiga z mé oblíbené knížky Svět včerejška:byl to zlatý věk jistoty. Zdálo se, že vše v naší téměř tisícileté rakouské monarchii je založeno pro dlouhé trvání a nejvyšší zárukou této stálosti je sám stát. Práva, která poskytoval svým občanům, byla zaručena parlamentem, svobodně zvolenými zástupci lidu, a každá povinnost byla přesně vymezena. Každý věděl, kolik vlastní, co mu náleží, co je dovoleno a co zakázáno. Vše mělo svou normu, svou určitou míru a váhu…

            Stefan Zweig, světově proslulý rakouský spisovatel, ukončil spolu se svou ženou  život vlastním rozhodnutím v roce 1942 v daleké Brazílii. V připomenuté knize s podtitulem Vzpomínky jednoho Evropana píše o situaci ve střední Evropě krátce po tehdy ještě Velké válce (ta tzv.druhá světová čekala v povzdálí) prozíravě: „…není nic nebezpečnější než velikášství malých, vždyť  prvními činy malých států, sotvaže vznikly, byly vzájemné intriky, spory o malá území, Poláků s Čechy, Maďarů s Rumuny, Bulharů se Srby, a jako nejslabší ze všech zde v tomto soupeření stálo maličké Rakousko proti přemocnému Německu… Nevím, jestli znal Stefan Zweig písemnou odpověď Františka Palackého z roku 1848 na pozvání k účasti na sněmu ve Frankfurtu, který směřoval k vypracování ústavy pro celoněmecký stát. Z několikastránkového dopisu jen dvě tři myšlenky: „Příroda nezná žádných ani panujících ani služebných národův….pozvednu-li zraku svého za hranice české, pudí mě přirozené i historické příčiny k tomu, abych neobracel jeho do Frankfurta, ale do Vídně, a tam abych hledal ono ústředí, ježto se k tomu hodí i povoláno jest, aby ujistilo i hájilo národu mému pokoj, svobodu a právo…pomyslete si říši rakouskou rozdělenou na množství republik a republiček – jaký to milý základ k universální ruské monarchii!“ Kdyby monarchii – chce se říci s dnešními zkušenostmi! Zatím ale procházím sály nové budovy Národního muzea, mezi portréty mocnáře Františka Josefa I. v nadživotní velikosti. Toho panovníka, který jako osmnáctiletý mladíček nastoupil v mé rodné Olomouci na trůn v bouřlivém roce 1848. V době, kdy platil místně rozrůzněný tzv.lokální čas, zaniknuvší teprve s výstavbou železnic. V roce 1880 trvala cesta vlakem z Prahy do Vídně dvanáct hodin. Kdo si dnes uvědomuje, že téměř všechny hlavní železniční tratě v Československu byly vybudovány v době Rakouska – Uherska? Na dalším portrétu je už císař zachycen jako zralý muž, možná v době, kdy přispěl částkou 10 000 zlatých na výstavbu českého Národního muzea (a ta budova se mu – mimochodem – moc líbila). Ve vrcholném období vládl 50 milionům obyvatel (třeba zohlednit tehdejší počet obyvatel zeměkoule), bez oficiální státní vlajky, s právem jmenovat profesory. V dalším rámu vidím už postaršího muže, těžce zkoušeného osudem. Vídeň měla kolem roku 1910 dva miliony obyvatel, a osmašedesát roků vlády Františka Josefa I. se chýlilo ke konci. Zažil popravu svého bratra v Mexiku, sebevraždu syna korunního prince Rudolfa a také smrtící atentát na svou ženu císařovnu Sisi.

            Bohužel, od poloviny 19.století s ideály občanské společnosti přichází také nacionalismus. Osvícenec Bernard Bolzano , profesor pražské univerzity, filozof a matematik, umírá v roce 1848. Příliš brzy na to, aby se mu podařilo prosadit návrh vytvořit na našem území národ občanský, dvojjazyčný, česko-německý, směřující k něčemu podobnému, co známe z obdivovaného Švýcarska. Vítězí koncept Josefa Jungmanna, jak píše bohemista Alexandr Stich (zažila jsem jeho vystoupení na Šrámkových Sobotkách) „…Jungmann byl přijímán naprosto bez výhrad“. Ne tak později Masarykem, v době první republiky pak českým filozofem Emanuelem Rádlem, o němž Alexandr Stich ve velmi zajímavé knížce Duchem, ne mečem píše, že  „…vystoupil s teorií, že pravdu měl Bernard Bolzano, že Jungmann přehodil výhybky špatně, když zvolil směr k národu jazykově etnickému, nikoliv k národu občanskému, řekněme dvojjazyčnému. Je zajímavé, že toto mínění později zastával i další náš filozof Jan Patočka, který koncem šedesátých let dvacátého století publikoval některé články, v nichž se stavěl k Jungmannovi značně kriticky a vyzdvihoval odkaz bolzanovský. Toto odsudlivé mínění začátkem devadesátých let ještě zesílili autoři knihy Češi v dějinách nové doby, kteří si zvolili pseudonym Podiven“. Je na místě  zdůraznit, že se jedná o devadesátá léta konce dvacátého, teprve nedávno ukončeného století.

            Přes propukající nacionální třenice se slibně rozvíjel především společenský život. Pohybu v hospodářské sféře se výstava nějak zvlášť nevěnuje. Stačila jsem si zaznamenat, že do roku 1857 existovaly tři peněžní systémy: tolary – zlatníky – krejcary, přičemž jeden tolar se rovnal dvěma zlatým a ty zase sto dvaceti krejcarům. V roce 1892 došlo k měnové reformě, po níž se začalo platit korunami. Co se týče daní, obyvatelstvo monarchie jich odvádělo skutečně hodně, existovala už dokonce i daň ze psů. Bohatě začal pulzovat společenský život doložený artefakty z činnosti různých spolků, národopisných výstav, poutí a jarmarků, vystoupení tamburášů, zápolení Gustava Frištenského. Netušila jsem, že již v roce 1896 se v Kladně konal mezinárodní cyklistický závod dam. Že by v tom měl prsty Vojta Náprstek (vlastním jménem Adalbert Fingerhut)? To bude možná doloženo v části výstavního cyklu Monarchie uspořádané v Náprstkově muzeu pod heslem Po stopě Karla Maye aneb Na vlastní nebezpečí. Tam jsem nebyla, stejně jak jsem do svých plánů nezařadila Národní památník na Vítkově nabízející vhled Jak se sportovalo za císaře pána – čili Sportsmeni v zemích českých.

          Umělečtěji založení návštěvníci části výstavy v nové budově Národního muzea najdou portrétní fotografie známých osobností (například Emy Destinnové, půvabné Madly Záhořové, takto vnučky Boženy Němcové), ale také skutečné fotografické skvosty z roku 1908 z prací Františka Drtikola. Už vícekrát jsem se zamýšlela nad faktem, že na dobových fotografiích se naši předkové nikdy nepitvoří, po nějakém „keep smiling“ ani stopy. Někam mezi lidovou tvorbu a umění lze řadit kupříkladu střelecké terče s dobovými texty: Žižka Čech byl jako skála, zawzniž mu potomků chwála. Kdo zná z knihy Roberta Saka Salon dvou století výborně zachycenou atmosféru v českých zemích nepříliš rozšířené kultury literárně společenských salonů, ten se potěší důkazy národnostně společenského významu salonu Anny Lauermannové – Mikschové.

       Přejdu ukázky módy (velmi ženské), nočního života (včetně nevěstinců) i prezentaci stavu úřednického jako symbolu monarchie, tzv. zajištěné existence „pod penzí“. Ti hravější si mohou na modelové mapě Prahy vyzkoušet alespoň zkrácenou verzi potrubní pošty. Smutek zavane z trhaných filmových záběrů posledního rakouského císaře, dnes již blahoslaveného Karla I. Je zachycen v okamžicích srdečného setkání s členy vojenské posádky v Brandýse nad Labem, kde panovník pobýval rád nejen jako člen jezdeckého oddílu.Prožil zde na zámku, který si zakoupil, první měsíce jako novomanžel císařovny Zity, té, která ve vysokém věku zemřela zcela nedávno a byla uložena do známé kapucínské hrobky ve Vídni. Po vzniku Československé republiky nenašel prezident Masaryk dost velkorysosti, aby vyhověl přání odstoupivšího císaře znovu si zámek v Brandýse nad Labem odkoupit. Karel I. se pak s rodinou usídlil na ostrově Madeira, kde v roce 1922 zemřel jako jedna z obětí zákeřné španělské chřipky.

         Ale to už je rakousko – uherská monarchie minulostí. V Praze je 28.října 1918 vyhlášena svobodná, samostatná Republika československá. Za Slováky všechny dokumenty podepisuje Vavro Šrobár, který byl v té době v Praze již pevně zabydlen (přesvědčený čechoslovakista, interesantní osobnost i ve vztahu k Masarykovi, pro mě Vavro Šrobár navíc zajímavý tím, že zemřel v roce 1950 v Olomouci). Vzniká stát, o kterém Pavel Tigrid mnohem později napsal: „Ta republika, kterou ctím, byla ve světě uznávána jako demokratická a liberální, ale dostala do vínku zárodek svého konce“. Málo se ví, že ještě tři dny po vyhlášení republiky v Praze, tedy 31.října 1918 se v USA na pozvánky jím pořádané večeře TGM podepisuje jako „president Demokratické středoevropské unie – Very truly vours President Democratic Mid-European Union). Předpokládaná unie dvanácti v Rakousku – Uhersku utlačených národností nakonec nevznikla v důsledků vnitřních rozporů, např. Masaryka s Polákem Paderewskim. Zato vzniklo něco, co nikdy neexistovalo –Čechoslovák. S tím označením přišel Emanuel Voska, postava, o níž se raději nemluví. Bývá označován jako eso mezi špiony (a to i za druhé světové války), jako agent, kromě jiného rozšiřující za hranicemi rakousko-uherské monarchie falešné zprávy třeba o popravě Masarykovy dcery Alice.

         Bylo na čase po stravě ducha posilnit  také tělo. Já, zarputilý odpůrce bufetů všeho druhu stejně jako fast foodů, jsem ve snaze pospíšit si zkusmo nahlédla do kavárny – restaurace v přízemí budovy federálního shromáždění, aktuálně části Národního muzea. S čistým svědomím vám můžu návštěvu této občerstvovací instituce doporučit. Najíte se zde rychle, v pěkném, čistém prostředí, za sebe můžu říct i chutně. Jediná připomínka : ty příbory! Ráda bych viděla původce, designéra. To nebyla vidlička, ale vidle! Mohla jsem porovnávat – to když jsem metrem i pěšmo dorazila do letohrádku Kinských, kde se v Musaionu  nachází další instalace výstavního cyklu Monarchie – Jak chutnala monarchie aneb Krmě – jídlo – žrádlo (pro ty, co jsou in dish – meal – grub). V letos vzácném slunném jarním dni jsem vystoupala částí krásné Kinského zahrady, s lítostí, že si jí z časových důvodů nebudu moct užít podstatněji. A to jsem již tušila, že ani tak nestihnu třetí část své plánované výstavnické trasy. Měla se jí stát nádherná budova Českého muzea hudby, kterou jsem obdivovala už vícekrát (nedaleko ministerstva školství). V současnosti jsou tam pod otázkou Co si broukal císař pán pod vousy? shromážděny Kouzelné hrací strojky. Ti, co přijdou po 29.červnu, se octnou ve Století valčíku a polky.

         Národopisné muzeum v letohrádku Kinských je s citem v roce 2005 restaurovaná budova, se stálou národopisnou expozicí, která sama o sobě skutečně stojí za prohlídku. Já jsem však byla vlídnými kustody uvedena nejprve do části, které – podle mého názoru – úplně stačilo to označení krmě – jídlo, třetí dodatek byl neopodstatněný, pro dobytek jsem tam nic nenašla. Zprvu jsem se cítila trochu jakoby o rok zpět – kdy jsem byla v Litomyšli a zevrubně se tam seznámila s milou Magdalenou Dobromilou Rettigovou. Pozoruhodná osobnost! Daleká pouhého pokynu – vraž do toho deset vajec! I v Praze je vystaveno několik vyšívaných kuchyňských – jak je nazvat? –nástěnek, jejichž rozverná i mravoučná připomenutí si s chutí opisuji: Co užijem, mít budem, za sto let tu nebudem – Chceš-li míti všude čisto, dávej všechno na své místo – Komu se to u nás nelíbí, ať si to doma lépe zařídí. Zatím preferuji to z luhačovického muzea Zálesí, nečekaně prosté moralistního náboje, na pražskou výstavu by „sedlo“: Hodně jídej, málo zvídej!

         Samozřejmě jsem si mohla přečíst několik Majdaleniných (tak je napsána na náhrobku na hřbitově v Litomyšli) receptů. Po žábách zadělávaných s petružilkou bych zrovna netoužila, zato perníky, jak Její Milost paní hrabinka Kinská ráčila dělati (1916), ty bych ochutnala. Netušila jsem, že konzervování potravin (sterilizace teplem) vzniklo vlastně z válečných potřeb uchovávání menáže pro vojsko. Místo (h)různých diet by pomohlo inspirovat se třeba jídelníčkem domkáře z Kobylí, někdy kolem roku 1899. A pro nedůtklivé manželky jsem opsala, co patrně opakovaně „prudící“, v gramatice ne zrovna kovaný manžel napsal rovnou na hrníček: Milená ženuško! Když se chceš zlobit, tak si to přečti na tomto hrnečku. Vem tento hrneček a ktomu rohlíček, dopij to kafičko nezlob se škodito, vždiť víš že jsem divny ale dobry Tvuj upřímný Manžel Jozef Veselý. Podle připojeného data – 24.12.1883 – kajícník zřejmě zabil hned dvě mouchy jednou ranou, měl pro ženu vánoční dárek.

         Prošla jsem si obřad zabíjačky, k němuž se vyjádřil ve svém díle Orbis pictus dokonce sám Jan Amos Komenský: „Svině (vepře) opaluje ohněm aneb opařuje várem a činí šoldry, šinky a slaniny…všelijaké jelita, hrubé jelita, krevné jelita, kolbasy. Sádlo a loj vypouštěné aneb vysmažené bývá“. Vidím, že budu muset zapátrat, co to byly ty šoldry.

        My, kteří teď jíme jak v pátek, tak ve svátek, bychom se mohli občas vrátit k rozlišení stravy sváteční (ne nákladné, ale hojné, magickými počty 3,6,9,12…chodů), stravy obyčejové (spojené vedle sytící funkce s výročními a rodinnými obřady) nebo obřadní (vážící se k liturgickému kalendáři). Nevěděla jsem, že v rohu selské světnice oproti peci byl tak zvaný svatý kout. Nad ním visíval kříž, obrázky svatých a upomínkové předměty z poutí. Nepřicházelo v úvahu, aby tam stojící stůl byl dán z domu, nedej bože prodán. Na tom stole se nesmělo ničím tlouct, sedět, přebalovat dítě. Na stole měl čestné místo chléb – a tomu je také na výstavě věnována patřičná pozornost. Musel být položen bílou kůrkou na stole vespod, nakrojenou stranou ode dveří, aby ho neubývalo, aby se domu vyhnula bída a mrzutosti.Vzpomněla jsem si na knížku, ke které se ráda občas vracívám – je to publikace Josefa Staňka – Ukrojte si u nás. Doporučuji. I pro zpestření školní výuky. Příležitost, jak téma včlenit a vhodně využít, se vždycky najde. Nabízelo by se propojení s výstavní vitrínou, stojící jaksi bokem. Že by ji odsunuli pro její smutný obsah? Tvořily ho převážně potravinové lístky. Já znám ty z doby po druhé světové válce. Ale měly své předchůdce – jak vidno – i v posledních válečných letech rakousko-uherské monarchie. Čtu: legitimace k odběru bramborů, legitimace k odběru hovězích vnitřností ( to bude asi námi staršími tak opovrhovaný „pajšl“, dnes slavící návrat pod označením „plíčky“), Raucherkatre s vročením 1918.

         Ráda si prohlížím staré sporáky, s troubou a nádržkou na stále teplou vodu (pokud se topilo). Zní to jako vtip, ale není to vtip, že mnohé děti předčasně narozené, nedonošené byly takříkajíc „odchovány v troubě“, jakémsi předchůdci inkubátoru. Kdysi jsem měla takto zachráněnou kolegyni, pozůstatkem problematického příchodu na svět byla luxace kyčelního kloubu, tu v troubě nezvládli.

      Celá expozice nadepsaná Jak chutnala monarchie je zaměřena víceméně na stravovací návyky lidu obecného. Teprve v poschodí letohrádku Kinských jsem se setkala se způsoby stolování aristokracie. A přes noblesní jídelní soupravy a příbory (i té vzpomínané vidličky) jsem cítila, že se něco mění (změnilo?), že už o panovníkovi mluvíme a píšeme jako o císaři pánu a toho Procházku na mostě vzpomeneme s vlídným nadhledem, ne s tou nejapně umanutou švejkovštinou.

        Před rokem jsem se v Litomyšli seznámila s myšlenkami Germana Presidenta, v první polovině 19. století vedoucí osobností humanitního směru filosofických studií v Litomyšli, který v roce 1837 převzal katedru historie na vídeňské univerzitě (zůstáváme tak v rakouské monarchii). Své studenty na filosofickém ústavu v Litomyšli vedl ke kritickému myšlení, k posuzování svědků historie podle tří hledisek: co svědek říci mohl (tedy co věděl), co říci chtěl (tedy podle jeho morálních kvalit a osobních zájmů) a co říci mohl (co mu okolnosti, vliv doby a situace, v níž žil, dovolovaly). Inspirující myšlenky – návštěvou výstavního cyklu Monarchie si je ještě do podzimu můžete přijít ověřit.

 

ZWEIG, S.  Svět včerejška (Vzpomínky jednoho Evropanana) Praha: Torst, 1999.

                     ISBN 80-7215-083-9.

STANĚK, J.  Ukrojte si u nás. Praha: Práce, 1989. ISBN 80-208-0312-2.

MORAVA, J.  Palacký, Čech, Rakušan, Evropan  Praha: Vyšehrad, 1998. ISBN 80-7021-249-KOLEKTIV   Duchem, ne mečem (fakta- úvahy-souvislosti) Praha: nakladatelství Lidové noviny,

                    2003. ISBN 80-7106-649-4.

DRCHAL, V.  Masaryk coby prezident „středoevropské unie“ .Lidové noviny ze dne