Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Učitelskýma očima

         Někde jsem četla, že člověk má pořád něco dělat, na něco se těšit, něčemu věřit a něco (někoho) mít rád. V mém věku, kdy – slovy Jiřího Suchého – mi už minulost otevírá dveře, to beru za své dvojnásob. I rozhodla jsem se, že na každý týden si musím naplánovat něco, co bude vyžadovat mou aktivitu a budu se na to těšit ve víře, že mi to přinese cosi příjemného. Minulý týden jsem své předsevzetí naplnila měrou vrchovatou, když jsem tři krásné jarní dny prožila v Poděbradech. Ještě před zahájením lázeňské sezóny v již pečlivě upraveném městě proběhl 51.ročník Poděbradských dnů poezie (pro mě takto trapně překřtěných z původních Neumannových Poděbrad).

            Však „čas nový nové chce mít činy“, takže první den májový jsem zamířila do olomouckého Vlastivědného muzea s rozhodnutím projít potom krásnými parkánovými zahradami za Filosofickou fakultou do svěže zelených Bezručových sadů, to vše se závěrečnou tečkou v mé oblíbené kavárně.

            Jen jsem vešla do muzea, všechno bylo jinak. Můžete snad rovnou zamířit k plánované nedávno otevřené expozici Galerie osobností Olomouckého kraje a jen tak minout výstavu fotografií Jindřicha Štreita Ocelový svět? V krásném jarním odpoledni pustý sál odsvěceného kostela nabízel tím nejprostším způsobem instalované černobílé snímky světově oceňovaného umělce, jehož jsem mívala tu čest potkávat na chodbách olomoucké univerzity. Industriální téma je fascinujícím způsobem velice civilně koncentrováno do očí  – neadekvátně řečeno – portrétovaných lidí v moravských, rumunských a francouzských hutnických a železářských provozech. Všechno je v těch očích: momentální nálada, život, síla okamžiku. Mimovolně jsem sáhla po bločku, který naštěstí nosím většinou u sebe, abych si ten dojem zaznamenala. Do návštěvní knihy jsem nic nenapsala, v obavě, že bych příliš podlehla nečekanému prožitku.

            Ale ten bloček jsem už neschovala. Najednou se zase ozvalo mé staré učitelské svrbění, aktuálně už opravdu zbytečné. Kdysi jsme se na jedné ze Šrámkových Sobotek s kolegyněmi shovívavě usmívaly nad větou Antala Staška, kterou se přiznával, že jej něco „pudilo psát verše“. Já trpím podobným „puzením“, kdykoliv něco vidím, slyším, dozvídám se, pozoruji, poznávám… Zmocňuje se mně pocit, že to musím honem honem někomu sdělit, někomu se s tím svěřit, s někým vše prodiskutovat. První obětí bývali mí žáci a studenti.

         Teď jsem stála (sednout nebylo kde) před panely, na nichž – podle plakátu zvoucího na výstavu – byli v chronologickém sledu představeni „panovníci, církevní hodnostáři, umělci, vědci, vojáci a sportovci, kteří během jedenácti století zanechali výrazný otisk na tváři našeho regionu“. Nejslaběji byli zastoupeni ti sportovci. Stydím se, ale ještě nikdy jsem v blízké Litovli nezašla do pamětní síně Gustava Frištenského (1879 – 1957), nevím, jestli vůbec existuje, jakés takés povědomí mám jenom z televizního vysílání. Když jsem si přečetla, kde všude a jak svou vlast reprezentoval, jak se choval v dobách nejtěžších, nevím, jak se přihodilo, že jsem se svými žáky do Litovle nikdy nezajela. Alespoň na jeho hrob, podobně jak jsme kdysi navštívili místo posledního odpočinku Jana Opletala v nedalekém Nákle a dokonce vyslechli vzpomínky staré paní, Opletalovy sestry. Když jsem po letech zjistila, že studentka litovelského gymnázia neví, proč její škola nese jméno Jana Opletala, zatrnulo mi. Kdo pochybil? Že zrovna Jan Opletal – symbol 17.listopadu 1939, na jehož paměť svět slaví Mezinárodní den studentstva – do Galerie osobností Olomouckého kraje zařazen nebyl, je s podivem.

          Ze sportovců by kluky určitě zaujala olomoucká rodačka, naše nejslavnější automobilová závodnice Eliška Junková (1900 – 1924). Při školním výletě jsme si kdysi na Hradčanech ukazovali její pražskou vilu s nádherným výhledem na Prahu. V Olomouci navštěvovala známé Pöttingeum, prvorepublikovou „vyšší dívčí“ pro dívky z vyšších společenských vrstev. Spíš než jako sociologickou sondu bych využila nabídky matematických výpočtů týkajících se podzemní chodby (a kolik že jich v Olomouci je!) vedoucí od oné vznosné školní budovy stovky metrů až k tržnici u starého autobusového nádraží.

         Uvádím-li za jmény vzpomínaných osobností data ohraničující jejich životy, neznamená to, že bych něčím podobným zatěžovala ve třídě či posluchárně. Jen bych se vždy pokusila nějak šikovně tu dobu propojit s jistými jinými událostmi, zasadit do kontextu. Vždyť paměť lze podpořit právě budováním mentální sítě, upevňovat synapsemi. Taky by mě ani ve snu nenapadlo vláčet svěřené žactvo na zmiňovanou či podobnou výstavu. Zato bych veškerou svou výuku získanými poznatky co nejpečlivěji a nejčastěji neodbytně „prošpikovávala“. Ono to jde! Stále platí: kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá zdůvodnění. Hlavní je získat zájem – zde se přiznám k jisté „manipulaci“. Děti jsou totiž – obrazně řečeno – „krvežíznivé příšerky“, musíte z toho, čím chcete upoutat, vyhmátnout nějakou zajímavost, něco neobvyklého, ne jen ta učebnicově omílaná fakta (v případě nutnosti i na ně potom dojde, ale už mnohem snáze a přirozeněji).

         Z olomouckých mordů je nejznámější ten spáchaný 4.srpna 1306 na sedmnáctiletém, dosti zhýralém mládenci Václavu III., čímž jak známo vymřeli Přemyslovci. Jenže dodnes tápeme – kdo tu vraždu spáchal? Kdo ji zosnoval? Údajný vrah byl na místě rozsekán. Připomíná to něco z nedávných světových událostí (JFK v USA)? A co se té královské vraždy týče, co tak sáhnout po úryvcích z knihy Miroslava Ivanova Český pitaval aneb Královraždy? Já osobně si pořád myslím, že to byla pomsta za popravu Záviše z Falkenštejna (v roce 1290). A jsme u aktuálního problému nejrůznějších spikleneckých teorií. Záviš byl na louce před zámkem Hluboká popraven (prý) obzvlášť krutým způsobem – sťat prknem. A Kunhuta…… Když už se půjdeme na ta místa podívat, proč nenakouknout do nedávno zbudovaného Arcidiecézního muzea, instituce vskutku evropské úrovně? Nezapomínejme, že Olomouc je po Praze naší druhou největší památkovou rezervací.

          Z duchovní oblasti mám – jak se teď módně říká – trochu problém se sv. Janem Sarkrandrem (1576 – 1620). Kněz z nedalekého Holešova byl (a stále je) opředen různými pochybnostmi ohledně své údajné role v počátcích války třicetileté. Svatořečen byl skutečně nedávno, v roce 1995. Městské vězení, vlastně mučírna v podzemí kaple jemu zasvěcené je stále středem zájmu turistů. Asi jim unikne pamětní deska umístěna dosti vysoko v ohbí protější budovy. Dnes je v ní opět Teologická fakulta. Před rokem 1989 jsem tam prožila tři počáteční roky svého vysokoškolského působení. Požádána tehdy vedoucí svého pracoviště napsala jsem článek informující o aktivitách katedry speciální pedagogiky. Měl být uveřejněn v regionálním tisku a jak bylo v té době zvykem, předložila jsem sepsaný text vedoucí katedry ke schválení. Dala jsem si na uloženém úkolu záležet, dokonce jsem vyběhla před budovu, abych si z pamětní desky vedle vrat přesně opsala údaje o tom, jak ve zdech této budovy studoval zakladatel genetiky a objevitel zákonů dědičnosti Gregor Johann Mendel ( 1822 – 1884). Článek nikdy odevzdán do tisku nebyl, až příliš svědomitě jsem z pamětní tabulky opsala, že se jedná o budovu bývalého jezuitského semináře. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se po roce 1989 s uvedenou pamětní deskou víc neshledala. Dodnes je po ní vedle vrat Teologické fakulty viditelně prázdné místo. Až časem jsem cestou za roh budovy zvedla oči náhodou tak vysoko, že jsem tu informaci o vědci světového významu zahlédla. Přišlo mi to líto. V 50.letech se Mendel nehodil, genetika byla „prodejnou děvkou imperialismu“ . A nyní? Své místo v Galerii osobností Olomouckého kraje obhájil. Téma k rozhovoru? K zamyšlení?

          Z hudebního světa se Olomoucí mihl – na dobu dvou měsíců v roce 1883 – skladatel Gustav Mahler. Žil v domě U zlaté štiky, dnes tam můžete zajít na kávu. Moc se mu ve funkci dirigenta olomouckého operního souboru nelíbilo. Svému příteli napsal: „Od chvíle, kdy jsem překročil práh olomouckého divadla, bylo mi jako tomu, koho čeká boží soud. Zapřáhneš-li nejušlechtilejšího oře ke káře s voly, nemůže nic jiného než táhnout s sebou, zalévaje se potem…“(zprávu bych využila k opravdu všestrannému rozboru, nejen mluvnického charakteru) Ještě že nic z toho nečetl můj pradědeček Schwarz, který bydlel v nedaleké radnici, kde vykonával povolání žalářníka. Dnes je v těch místech restaurace Caesar a já jsem své studentky nabádala, aby se tam chovaly slušně, neb vlastně budou u nás doma.

          Ještě kratší dobu pobyl v Olomouci tvůrce psychoanalýzy Sigmund Freud (1856 – 1939), a to jako „Oberarzt“ na vojenském cvičení v roce 1886. I on si písemně postěžoval příteli: „Olomouc má jedinou snesitelnou kavárnu se zmrzlinou, novinami a dobrým pečivem. Obsluha však trpí vojenským prostředím, ostatně tak jako všechno ostatní“. Inu, Olomouc v té době byla stále ještě největší vojenskou pevností v Rakousku – Uhersku. Zmiňovanou kavárnou bylo proslulé Café Hirsch, později stejně proslulé Café Ruprecht. Dnes je to po několika polistopadových peripetiích opět kavárna, tentokrát Opera. A chtělo by se Sigmundu Freudovi vzkázat: zákusky zde mají nesporně vynikající, ale ta obsluha, škoda slov….A vřískající děti k tomu. Kavárna dětem „friendly“, s dětským koutkem, s prolézačkami…. Je to vůbec ještě kavárna? Hloupě likvidujeme jednu specifickou kulturu.

         Hned v sousedství kavárny Opera je pamětní deska připomínající dalšího abonenta Galerie osobností Olomouckého kraje. V roce 1469 zde byl zvolen českým králem Matyáš Korvín (1443 – 1490), navzdory svému tchánovi Jiřímu z Poděbrad. Vše bylo zase v Olomouci urovnáno v roce 1479 potvrzením mírové smlouvy s Vladislavem Jagellonským. Nezapomněla bych na mírotvorné a sjednotitelsky evropotvorné snahy krále Jiřího z Poděbrad. Nebyly to jen myšlenky, ale i konkrétní činy. Kudy že putovalo ono poselstvo? A s čím? Jak dopadlo?

          Kariéru slavného válečníka v Olomouci zahájil Albrecht Václav Eusebius Valdštejn (1583 – 1634). Podle některých historiků to nebyl zrovna začátek, kterým by se mohl chlubit – Valdštejn měl z města ujet s ukradenou vojenskou pokladnou. Pochopitelně ne prázdnou. Paralely s dneškem? Valdštejnovo  jméno je v roce 1606 uvedeno v matrice olomoucké jezuitské akademie. Tady se dostáváme ke druhé nejstarší univerzitě v českých zemích, letos oslavující jubileum – k Univerzitě Palackého. Raději než Valdštejna bych svým svěřencům přiblížila jeho švagra – Karla staršího ze Žerotína( 1564 – stejně jako Shakespeare – 1636). Po neslavném skonu manžela své sestry Anny o něm napsal: „Jaký strom, takové ovoce, jaké dílo, taková záplata, jaká služba, taková odměna“. Karel starší ze Žerotína sice v našem regionu zřejmě nepobýval, ale významné osobnosti našeho kraje podstatně podpořil. Ke své škodě si málo všímáme tohoto moravského patriota žijícího v době vlády Rudolfa II. a jeho bratra Matyáše. V pohnutých letech 1608 – 1615 byl nejvlivnějším moravským politikem. Své listy psal kromě jiných jazyků krásnou dobovou češtinou. Je mu vyčítáno, že v době kolem pražské defenestrace v roce 1618 se nepřipojil k povstání českých stavů. Stal se přesvědčeným pacifistou, odmítl náboženskou válku. Méně mluvil, více jednal. Také inspirace, není-liž pravda? Po bitvě na Bílé hoře poskytl na několik let asyl Janu Amosu Komenskému na svém panství v Brandejse, jak mluvíval o svém rodišti můj tatínek. Právě v Brandýse nad Orlicí napsal Jan Amos Komenský (1592 – 1670) Labyrint světa a lufthaus (ráj) srdce. Bylo to už řádku let po tom, co v moravském Přerově, vzdáleném 20 km od Olomouce, absolvoval za pouhé tři roky na bratrské škole studia rozvržená původně na roků šest. Mimochodem – do Přerova přišel mladý Komenský pěšky až z Heidelbergu, za poslední peníze si tam totiž na studiích koupil Koperníkův spis O pohybech těles nebeských. S pousmáním se můžeme v Komenského díle dočíst, že „….dítě byť andělem bylo, metly potřebuje“. Tou metlou však neměli být žáci postihování za nevědomost, nýbrž pouze za hrubé porušení morálky. Co by dnes bylo kritériem oněch porušení?

            V Přerově se narodil a ještě před Komenským působil biskup Jednoty bratrské Jan Blahoslav (1523 – 1571). Tomuto vzdělanci s bohatými kontakty v tehdejším odborném světě vděčíme za mnohé, vzpomeňme alespoň Gramatiku českou (s vročením 1571) a pro mnohé dnešní uživatele jazyka (včetně učitelů) užitečný drobný spisek Vady kazatelův.

          Několik jmen uvedených v Galerii osobností Olomouckého kraje je spojeno s významnou památkou, nedávno obdivuhodně velkoryse opraveným Klášterním Hradiskem v Olomouci. Byla jsem u toho, když Pavel Tigrid vkládal dobové dokumenty do věžní kopule, aby svědčili o nás pokolením budoucím. Tato léta letoucí vojenská nemocnice, v horších dobách válečný lazaret, i dnes slouží stonajícím. Ale v architektonicky skvostných prostorách se konají také koncerty, vědecké konference a v neposlední řadě jsou tam promování absolventi Lékařské fakulty Univerzity Palackého. Z nějakého zákoutí to jistě všechno bedlivě sleduje do jazykozpytu zahloubaný modrý abbé Josef Dobrovský (1753 – 1829), jezuita (vzhledem ke zrušení řádu jen krátkodobě), svým přínosem češtině, v jejíž životnost nevěřil, popírající odsudek Karla Havlíčka Borovského (aktuální poznámka v době nástupu jezuity Františka na papežský stolec). V srpnu 1789 – rok Velké francouzské revoluce – se stal rektorem generálního semináře na Hradisku. Počítám, že se v té funkci příliš nevyžíval. Trpěl tím, co se dnes označuje jako bipolární afektivní porucha. Studentkám logopedie jsem nabízela svou domněnku, že do ticha knihoven a studoven Dobrovského přivedlo jeho narušení komunikační schopnosti, porucha hlasu – snad nedokončená mutace.

          Původní stavba Klášterního Hradiska se zvedala nad řekou Moravou již v dobách kronikáře jménem Kosmas. Ten píše o Přemyslovci Břetislavu I., synu pradleny Boženy a únosci Jitky ze Svinibrodu. V Olomouci na Hradisku se jim narodil první syn Spytihněv a zde také Břetislav před svými výboji směrem na Krakov razil pro válečná tažení potřebné první moravské mince – denáry. Hodně se o tom dovíme v Kosmově kronice, najdeme zde první písemnou zmínku o Olomouci z roku 1055, ale méně o Jindřichu Zdíkovi (?1083 – 1150), v historických análech často zmiňovaném olomouckém biskupovi, údajně synovi pražského kapitulního děkana kronikáře Kosmy (v té době se ještě kněží směli ženit).

          Historie vůbec našla v Olomouci zalíbení. Když Vídeň v březnu 1848 začala revoltovat, přesunul se císařský dvůr se vším všudy do největší pevnosti své říše – do Olomouce. Dnes můžete v Arcibiskupském paláci shlédnout trůn, na nějž 2.prosince 1848 nastoupil teprve osmnáctiletý císař František Josef I., aby panoval „Mým národům“ až do roku 1916. Vypráví se, že předchůdci mladého císaře se do abdikace zrovna moc nechtělo. I nalíčila to císařovna matka tak, že údajný duch jednoho z císařových předků Ferdinanda I.Dobrotivého v noci probudil familiérním oslovením: „Nandl, vzdej se trůnu, zachráníš Rakousko!“ A bylo to! Dnes už se trochu zdrženlivěji o Františku Josefu I. vyjadřujeme jako o „Františku Procházkovi“. Ale původ té přezdívky by žactvo určitě pobavil, nezapomeňte.

         Když pevnost, tak pevnost, jak se patří – i s kasematami. Dnes tam mládež vyráží „na párty“. Ale v  polovině 19.století tam úpěl „zrádce národa“ Karel Sabina, své si v těch zdech odbyl i anarchista Bakunin. Ti v Galerii osobností Olomouckého kraje nefigurují. Proč? I negativní výsledek je výsledek, říkávala jsem při řešení problémů diplomových prací. Oba uvedené však světovostí překonal ten prezentovaný – generál La Fayette (1757 – 1834), hrdina dvou revolucí, americké a francouzské, blízký přítel prvního prezidenta USA Georga Washingtona a spoluautor přelomové Deklarace práv člověka a občana z roku 1789. Svobodný zednář La Fayette byl v roce 1794 převezen do olomouckých kasemat. Za nezdařený pokus o útěk byl potrestán jen zákazem dalších vyjížděk. Právo na útek totiž bylo tehdy považováno u vězně za legitimní. Zajímavé! Vězení v Olomouci s ním po čase sdílela i jeho žena a dvě dcery, což se stalo námětem literárních děl i dramatického zpracování. Napoleon se po jednom ze svých vítězství v roce 1797 ukázal být velkorysým a generála propustil.

         To už bylo po tzv. josefínských reformách. Nejstarší syn Marie Terezie Josef II. povědomý nám z Babičky (a jsme v literatuře!) jak známo církvi zrovna nepřál. V Olomouci se to projevilo kromě jiného výstavbou zbrojnice jakoby natruc postavené do výhledu Arcibiskupského paláce. Stojí tak dosud a slouží dnes univerzitě studovnou,skriptárnou, prostory vydavatelství, restaurací atd. To císařovna Marie Terezie (1717 – 1780) jednu ze svých četných návštěv Olomouce připomíná renovovanou Terezskou branou (kdysi v sousedství synagogy se zajímavou historií vypálení), aktuálně rekonstruovanou Korunní pevnůstkou s příslibem zajímavých výstavních prostor, a nakonec i ta zmiňovaná zbrojnice nese oficiální označení Tereziánská zbrojnice.

        Olomouc nebyla jen útočištěm před revoltujícími Vídeňany. V sousedství Arcidiecézního muzea na olomouckém Václavském náměstí pamětní deska připomíná, že zde v říjnu až prosinci 1767 pobýval s otcem a sestrou jedenáctiletý Wolfgang Amadeus Mozart ( 1756 – 1791). Černým neštovicím ohrožujícím tehdejší Vídeň sice neunikl, ale zřejmě byl průběh nemoci mírnější, když zde hoch stačil ještě složit 6.symfonii F dur. Jeho sestra Nannerl o tom napsala: „V Olomouci dostal můj bratr neštovice a onemocněl tak, že devět dní nic neviděl a několik týdnů po svém uzdravení si musel šetřit oči“.

          S Olomoucí jako pevností je spojováno ještě jedno slavné jméno historie vojenství, také si je v posledních letech pěkně připomínáme – je to Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče (1766 – 1858). V roce 1829 se stal velitelem olomoucké pevnosti a následně zde měl důstojně a v klidu prožívat dny zaslouženého odpočinku na penzi. Nestalo se. Zapojil se do vřavy evropských dějin rozhodným způsobem ještě několikrát. A to do té míry úspěšně, ve prospěch císařského dvora, že mu v roce 1848 – aktivnímu Radeckému bylo 82 let – Johann Strauss st. věnoval známý Radeckého marš. S nadšením ho Vídeňané každoročně vytleskávají na závěr novoročního koncertu Vídeňských filharmoniků. Obvykle se u televizoru přidávám.

          V souznění s v olomouckém muzeu instalovanou výstavou Galerie osobností Olomouckého kraje musím opustit rodné město a vydat se například na blízký Svatý Kopeček. Blízký mi i tím, že jsem tam 23 roků jako učitelka dojížděla. Takzvaně „pod boudkami“ se narodil malíř Karel Svolinský (1896 – 1986), na kterého v expozici zapomněli. Snad ne kvůli tomu „socialistickému“  olomouckému orloji. Tvrdě nese otisk doby svého vzniku, roku 1955. Původní orloj, srovnatelný s pražským, už asi po válečném běsnění nikdo neobnoví. Ale Svolinský jako ilustrátor byl skvostný. Rokem jeho narození je zřejmé, že se mohl na Kopečku setkávat s malým Jiřím Wolkrem (1900 – 1924), který sem jezdíval k babičce na prázdniny. Také věnoval Svatému Kopečku báseň, formou připomínající Apollinairovo pásmo či Nezvalova Edisona (všímali jsme si toho s osmáky). I dnes se chodí na Kopečku sáňkovat na „wolkrovku“. Básník modré poštovní schránky Jiří Wolker je ovšem na výstavě připomínán jako prostějovský rodák. V místním muzeu má pěknou stálou expozici. Ještě onačejší stálicí je recitační soutěž, festival poezie Wolkrův Prostějov, letos proběhl už 56.ročník. Sarkasticky poznamenáno, Wolker umřel včas, aby mu jeho soutěž nepřejmenovali (Lenin v básni o Sv.Kopečku byl shovívavě přehlédnut). Jen ty poštovní schránky už nejsou modré. A co je horší, tu báseň dnes z mladých umí – a zná – málokdo. Škoda.

          Prostějov má víc slavných rodáků. Přední místo mezi nimi zaujímá Otto Wichterle (1913 – 1998). Vypsat všechny jeho tituly, vynálezy, vůbec zásluhy – to vzdávám! Čítávala jsem o tom – i studentkám učitelství – raději úryvky z knížky Objevy a vynálezy tisíciletí, jak se podle legendy Otto Wichterle inspiroval pro své objevy pohledem na kávu míchanou v šálku, nahlížením přes rameno čtoucímu spolucestujícímu ve vlaku z Prostějova do Prahy, jak na Štědrý den vynalézal pomocí stavebnice Merkur a dynama ze synova kola, jak….Přečtěte si a inspirujte se– nejen vy sami. Jen místní znají upravené pořekadlo o někom nedůvtipném, že kdyby blbost kvetla, byl by jako Wichterleho zídka. Zídka okolo domu Wichterových prý byla porostlá šípkovými keři. No, nevím. Když jsem kolem toho domu nedaleko prostějovského nádraží naposledy procházela, co tam rostlo, to šípkové keře nebyly. Jinak ale tam bujelo ledasco. Snad s tím někdo pohne, teď – v roce 100. výročí narození vynikajícího člověka.

       V Čechách pod Kosířem jsem byla naposledy loni na podzim. Vzniká tam pěkná tradice řemeslnických slavností – Josefkol. Mezinárodní setkání řemeslníků probíhá v krásném zámeckém parku. Až tam pojedu letos, snad už bude po renovaci otevřen místní zámek, proslulý opakovanými pobyty malíře Josefa Mánesa (1820 – 1871). Býval zde rád, z dohledu své autoritativní sestry, odvděčil se kraji zobrazením rázovitých obyvatel. Nabízí se propojení krásna s užitkem: vychutnat scenérii přírody nevšedního parku, přiblížit se životu a dílu autora medailonů na Staroměstském orloji a seznámit se s řemesly, která už mnohdy nemáme možnost poznávat

       Když jsem v roce 1958 maturovala, zbývaly Petru Bezručovi (1867 – 1958) poslední týdny života tráveného v ústraní v Kostelci na Hané. Skonal toho roku v září v  olomoucké nemocnici. Autorstvím jeho veršů se netrápím, sytí mě jejich krása. S očima „na šťopkách“ jsem svým žákům půjčovala vzácný výtisk Slezských písní z roku 1926. Moji „Chachaři“(Ostraváků jsem učila poměrně hodně) dokázali některé výrazy ocenit líp něž já. Nemívala jsem s poezií ve třídě problémy, až je mi to s podivem. Možná proto, že jsem se už tehdy nevědomky držela slov Jiřího Suchého: „Budu-li vyprávět žákům v 5.B, jak jsem se potkával na Národní třídě s Vítězslavem Nezvalem, nebudou o nic míň ani o nic víc překvapeni, než kdybych jim tvrdil, že jsem tu potkával Karla Hynka Máchu nebo snad Michnu z Otradovic“. Moji žáci se nikdy nedozvěděli, že z Bezruče mám nejraději Stužkonosku modrou. Nemohli ve svém věku pochopit její úvodní otázku Byl jsem já jednou také mlád? Ta otázka zní v duši tichá…a potom závěrečné…i stužkonosku viděl jsem v jeseni pozdní žití svého.

         Předposlední zastavení věnují rodišti lišky Bystroušky. Pro mnohé bude překvapením, že jsou to Loštice. Psala jsem o nich vícekrát. Nyní jen zopakuji, že o chytré lišce kdysi vyprávěl loštický revírník místnímu akademickému malíři Stanislavu Lolkovi. Ten vytvořil soubor kreseb o neposedné lišce a odtud už vedla přímá cesta k brněnskému novináři Rudolfu Těsnohlídkovi. Nepůjdeme liščinou stopou až na Hukvaldy k Janáčkům. Zůstaneme v Lošticích, které si oblíbil a na čas se v nich i usadil významný český malíř Adolf Kašpar (1879 – 1934). Jeho jméno je nezapomenutelně spojeno s ilustracemi Babičky. Jako ilustrátor spolupracoval Adolf Kašpar s mimořádným nakladatelem a knihkupcem Romualdem Prombergrem. Dnes jen se smutkem chodím kolem pamětní desky na jeho proslulém knihkupectví, kde už nestávají o knižních čtvrtcích zástupy nedočkavých čtenářů. Sem tam vchází do přebudovaných vstupních dveří nějaký ten klient jedné z olomouckých bank.

          Nevzpomenula jsem všechna jména z panelů výstavy Galerie osobností Olomouckého kraje. Vedle již uvedených mi tam některá chyběla, ráda bych tam viděla Aloise Vojtěcha Šemberu (1807 – 1882), jazykovědce, kterého se nebojím označit za jednoho z předních českých národních buditelů. Jako profesor českého jazyka a literatury působil v Olomouci, později na univerzitě ve Vídni, kde kromě jiného vlastním nákladem vydal v roce 1861 Paměti a znamenitosti města Olomouce. A nezaškodilo by pro paměť národa zmínit i proradného Zdeňka Fierlingera (1891 – 1976), narozeného v učitelské rodině v Olomouci , kde je na místním hřbitově uložen vedle svého za heydrichiády popraveného synovce Evžena Rošického, novináře a atleta, který nás v roce 1936 reprezentoval na olympiádě. Takové jsou zákruty života.

            V době, kdy Zděněk Fierlinger kul pikle směřující k přijetí bolševicky podezděného Košického vládního programu, Josef Bryks po složitém opuštění okupované republiky bojoval za svou vlast v Anglii jako stíhací pilot perutí RAF. Narodil se v roce 1916 v Lašťanech, poblíž obyvateli Olomouce chatařsky a výletně oblíbeného Bělkovického údolí. Sestřelen unikal – i pod cizí identitou – opakovaně z nacistických vězení. Britové jeho hrdinství a zásluhy ocenili udělením Řádu britského imperia a natočili o něm film Srdce v zajetí. Po válce si do Olomouce přivezl anglickou manželku, narodila se jim dcera. To poválečné vydechnutí trvalo jen krátce, již v květnu 1948 začala Josefu Bryksovi jako západnímu letci strastiplná pouť po československých kriminálech. Strasiplnější o to, že byl vězněm velmi nepoddajným. Zemřel na infarkt v uranových dolech v roce 1957. To už jeho žena i s dcerou byly naštěstí zpět ve Velké Británii. Skoro denně chodívám kolem obyčejného činžovního domu, na kterém je už nějaký rok umístěna pamětní deska připomínající pobyt rodiny Josefa Brykse. Paní Trudie Bryksové, která ve věku 91 let zemřela v roce 2011 ve Washingtonu, byly teprve po roce 1989 vydány ostatky manžela. Dnes všichni, i s dcerou, odpočívají v rodinné hrobce Bryksových. Paní Trudie se do vlasti a k rodině svého manžela v posledních letech opakovaně vracela. Nejen proto, aby z rukou prezidenta republiky přijala pro svého manžela Řád Bílého lva. Nevím, zda se některá z olomouckých škol pokusila kontaktovat příbuzné Josefa Brykse, pozvat je třeba na besedu. Pozvání by bývala jistě přijala i paní Trudie Bryksová. Napsala o osudu své rodiny zajímavou knihu Naděje a beznaděje a velmi aktivně a se zájmem doprovázena překladatelkou oné knihy a současně tlumočnicí se účastnila v České republice vzpomínkových akcí. Jsem velmi ráda, že Josef Bryks našel své místo na panelech výstavy Galerie osobností Olomouckého kraje. Možná to některého z pedagogických pracovníků inspiruje. Příbuzní Josefa Brykse stále žijí v Lašťanech, téměř v dosahu městské hromadné dopravy. Ale v tom asi jádro pudla nebude. Potřebujeme stále ke všemu metodické příručky a návody?

 Houdek, F., Tůma, J.  Objevy a vynálezy tisíciletí  Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002

                                       ISBN 80-7106-475-0.                          

Bryksová, T.  Naděje a beznaděje. Votobia 2003. ISBN 80-7220-154-9.

 


    hodnotil 1 uživatel

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.