Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Květen 2013

Jenom nostalgie?

            Že bych navštívila všech pět, to nepřicházelo v úvahu. Nakonec jsem z plánovaných tří stihla dvě. V nové budově Národního muzea v Praze, bývalém stánku bývalého federálního shromáždění, mě na výstavním cyklu Monarchie vítaly melodie vídeňských valčíků, a to navzdory tomu, že tato část je věnována Dětskému světu za císaře pána. S dětským světem se skutečně setkáte, zčásti dokonce v aktuálně preferovaném interaktivním podání, ale teprve ve druhém patře. Trochu již odrostlejší hošani tam vesele cvrnkali kuličky – jenže oni to neuměli! Do důlku ne a ne se strefit, a ty kuličky –  to nebyly ty mně známé hliněnky  mého dětství (pytlík jich ještě opatruji), ani ty onačejší skleněnky. Už už jsem se chtěla do dění zapojit, když dbalá textu na informačním panelu jsem zpozorněla. Výzva zněla: cvrnkejte! Ale my na Moravě jsme šprtali a také úplně jinou technikou (to by chtělo ukázat). Inu, to Rakousko-Uhersko bylo přece jen rozlehlou říší (čítající 676 000 km2 – ČR je zhruba 8,5x menší), rozrůzněnou jazykově( mluvilo se tam německy, česky, slovensky, maďarsky, polsky, rusínsky, jidiš, ukrajinsky, bulharsky, srbsky),i nábožensky ( vedle křesťanů to byli židé, ale i muslimové). Když taková pestrost ve všem, proč by se nemohly lišit hry dětí v Čechách (tehdy se říkalo v království) a na Moravě? Ostatně – dnešní děti už kuličky ani necvrnkají, ani nešprtají . Také nemusí klečet (pamatuju!), když se něčím proviní. Na výstavě v Národním muzeu si to jedna holčička na maminčino vybídnutí vyzkoušela. K experimentu zvolila krabici s hrachem, eventualita s polínky byla přece jen drsnější. Výsledkem bylo radostné zvolání: „Mami, to je ale bezva masáž!“ Co byste chtěli? Ty dnešní děti! I o maňáskové divadlo se aktivně zajímali spíše ti starší. Možná se všechno posune, prosadí-li se návrhy jako nástup do školy až v nějakých sedmi letech. To židovské děti podle Tóry a Talmudu chodily do školy už od pěti let, nesměly tam být trestány metlou ani holí a počet žáků ve třídě neměl přesahovat číslo dvacet pět. To vše ještě před dekrety Josefa II. (toho z Babičky, pamatujete?). Teprve po nich – po roce 1781 – směly židovské děti i do veřejných škol. Tam se ovšem mohly ocitnout v třídním kolektivu i šestatřiceti spolužáků, jak jsem pečlivě spočítala na jedné ze školních fotografií. Pak prý vývoj vede vždy jen k lepšímu!

            Zcela interaktivně byly v této části výstavního cyklu Monarchie v nové budově Národního muzea představeny hračky (feministky pozor! – v rozlišení na pro dívky a chlapce), připomenuty lidové zvyky, rituály a tradice. Temnější částí byly vzpomínky na dětství za válečných let. A potom už jen okrajově škola – proč jinak, školní škamny s tabulkami a kalamáři máme v našich muzeích zastoupeny dostatečně.

            Vraťme se však do přízemí, k instalaci úvodu k pětidílnému výstavnímu cyklu Monarchie nazvané Jak se žilo za císaře pána. S hudebním podkresem valčíků Strausse otce i syna jsem četla na jednom z panelů slova Stefana Zweiga z mé oblíbené knížky Svět včerejška:byl to zlatý věk jistoty. Zdálo se, že vše v naší téměř tisícileté rakouské monarchii je založeno pro dlouhé trvání a nejvyšší zárukou této stálosti je sám stát. Práva, která poskytoval svým občanům, byla zaručena parlamentem, svobodně zvolenými zástupci lidu, a každá povinnost byla přesně vymezena. Každý věděl, kolik vlastní, co mu náleží, co je dovoleno a co zakázáno. Vše mělo svou normu, svou určitou míru a váhu…

            Stefan Zweig, světově proslulý rakouský spisovatel, ukončil spolu se svou ženou  život vlastním rozhodnutím v roce 1942 v daleké Brazílii. V připomenuté knize s podtitulem Vzpomínky jednoho Evropana píše o situaci ve střední Evropě krátce po tehdy ještě Velké válce (ta tzv.druhá světová čekala v povzdálí) prozíravě: „…není nic nebezpečnější než velikášství malých, vždyť  prvními činy malých států, sotvaže vznikly, byly vzájemné intriky, spory o malá území, Poláků s Čechy, Maďarů s Rumuny, Bulharů se Srby, a jako nejslabší ze všech zde v tomto soupeření stálo maličké Rakousko proti přemocnému Německu… Nevím, jestli znal Stefan Zweig písemnou odpověď Františka Palackého z roku 1848 na pozvání k účasti na sněmu ve Frankfurtu, který směřoval k vypracování ústavy pro celoněmecký stát. Z několikastránkového dopisu jen dvě tři myšlenky: „Příroda nezná žádných ani panujících ani služebných národův….pozvednu-li zraku svého za hranice české, pudí mě přirozené i historické příčiny k tomu, abych neobracel jeho do Frankfurta, ale do Vídně, a tam abych hledal ono ústředí, ježto se k tomu hodí i povoláno jest, aby ujistilo i hájilo národu mému pokoj, svobodu a právo…pomyslete si říši rakouskou rozdělenou na množství republik a republiček – jaký to milý základ k universální ruské monarchii!“ Kdyby monarchii – chce se říci s dnešními zkušenostmi! Zatím ale procházím sály nové budovy Národního muzea, mezi portréty mocnáře Františka Josefa I. v nadživotní velikosti. Toho panovníka, který jako osmnáctiletý mladíček nastoupil v mé rodné Olomouci na trůn v bouřlivém roce 1848. V době, kdy platil místně rozrůzněný tzv.lokální čas, zaniknuvší teprve s výstavbou železnic. V roce 1880 trvala cesta vlakem z Prahy do Vídně dvanáct hodin. Kdo si dnes uvědomuje, že téměř všechny hlavní železniční tratě v Československu byly vybudovány v době Rakouska – Uherska? Na dalším portrétu je už císař zachycen jako zralý muž, možná v době, kdy přispěl částkou 10 000 zlatých na výstavbu českého Národního muzea (a ta budova se mu – mimochodem – moc líbila). Ve vrcholném období vládl 50 milionům obyvatel (třeba zohlednit tehdejší počet obyvatel zeměkoule), bez oficiální státní vlajky, s právem jmenovat profesory. V dalším rámu vidím už postaršího muže, těžce zkoušeného osudem. Vídeň měla kolem roku 1910 dva miliony obyvatel, a osmašedesát roků vlády Františka Josefa I. se chýlilo ke konci. Zažil popravu svého bratra v Mexiku, sebevraždu syna korunního prince Rudolfa a také smrtící atentát na svou ženu císařovnu Sisi.

            Bohužel, od poloviny 19.století s ideály občanské společnosti přichází také nacionalismus. Osvícenec Bernard Bolzano , profesor pražské univerzity, filozof a matematik, umírá v roce 1848. Příliš brzy na to, aby se mu podařilo prosadit návrh vytvořit na našem území národ občanský, dvojjazyčný, česko-německý, směřující k něčemu podobnému, co známe z obdivovaného Švýcarska. Vítězí koncept Josefa Jungmanna, jak píše bohemista Alexandr Stich (zažila jsem jeho vystoupení na Šrámkových Sobotkách) „…Jungmann byl přijímán naprosto bez výhrad“. Ne tak později Masarykem, v době první republiky pak českým filozofem Emanuelem Rádlem, o němž Alexandr Stich ve velmi zajímavé knížce Duchem, ne mečem píše, že  „…vystoupil s teorií, že pravdu měl Bernard Bolzano, že Jungmann přehodil výhybky špatně, když zvolil směr k národu jazykově etnickému, nikoliv k národu občanskému, řekněme dvojjazyčnému. Je zajímavé, že toto mínění později zastával i další náš filozof Jan Patočka, který koncem šedesátých let dvacátého století publikoval některé články, v nichž se stavěl k Jungmannovi značně kriticky a vyzdvihoval odkaz bolzanovský. Toto odsudlivé mínění začátkem devadesátých let ještě zesílili autoři knihy Češi v dějinách nové doby, kteří si zvolili pseudonym Podiven“. Je na místě  zdůraznit, že se jedná o devadesátá léta konce dvacátého, teprve nedávno ukončeného století.

            Přes propukající nacionální třenice se slibně rozvíjel především společenský život. Pohybu v hospodářské sféře se výstava nějak zvlášť nevěnuje. Stačila jsem si zaznamenat, že do roku 1857 existovaly tři peněžní systémy: tolary – zlatníky – krejcary, přičemž jeden tolar se rovnal dvěma zlatým a ty zase sto dvaceti krejcarům. V roce 1892 došlo k měnové reformě, po níž se začalo platit korunami. Co se týče daní, obyvatelstvo monarchie jich odvádělo skutečně hodně, existovala už dokonce i daň ze psů. Bohatě začal pulzovat společenský život doložený artefakty z činnosti různých spolků, národopisných výstav, poutí a jarmarků, vystoupení tamburášů, zápolení Gustava Frištenského. Netušila jsem, že již v roce 1896 se v Kladně konal mezinárodní cyklistický závod dam. Že by v tom měl prsty Vojta Náprstek (vlastním jménem Adalbert Fingerhut)? To bude možná doloženo v části výstavního cyklu Monarchie uspořádané v Náprstkově muzeu pod heslem Po stopě Karla Maye aneb Na vlastní nebezpečí. Tam jsem nebyla, stejně jak jsem do svých plánů nezařadila Národní památník na Vítkově nabízející vhled Jak se sportovalo za císaře pána – čili Sportsmeni v zemích českých.

          Umělečtěji založení návštěvníci části výstavy v nové budově Národního muzea najdou portrétní fotografie známých osobností (například Emy Destinnové, půvabné Madly Záhořové, takto vnučky Boženy Němcové), ale také skutečné fotografické skvosty z roku 1908 z prací Františka Drtikola. Už vícekrát jsem se zamýšlela nad faktem, že na dobových fotografiích se naši předkové nikdy nepitvoří, po nějakém „keep smiling“ ani stopy. Někam mezi lidovou tvorbu a umění lze řadit kupříkladu střelecké terče s dobovými texty: Žižka Čech byl jako skála, zawzniž mu potomků chwála. Kdo zná z knihy Roberta Saka Salon dvou století výborně zachycenou atmosféru v českých zemích nepříliš rozšířené kultury literárně společenských salonů, ten se potěší důkazy národnostně společenského významu salonu Anny Lauermannové – Mikschové.

       Přejdu ukázky módy (velmi ženské), nočního života (včetně nevěstinců) i prezentaci stavu úřednického jako symbolu monarchie, tzv. zajištěné existence „pod penzí“. Ti hravější si mohou na modelové mapě Prahy vyzkoušet alespoň zkrácenou verzi potrubní pošty. Smutek zavane z trhaných filmových záběrů posledního rakouského císaře, dnes již blahoslaveného Karla I. Je zachycen v okamžicích srdečného setkání s členy vojenské posádky v Brandýse nad Labem, kde panovník pobýval rád nejen jako člen jezdeckého oddílu.Prožil zde na zámku, který si zakoupil, první měsíce jako novomanžel císařovny Zity, té, která ve vysokém věku zemřela zcela nedávno a byla uložena do známé kapucínské hrobky ve Vídni. Po vzniku Československé republiky nenašel prezident Masaryk dost velkorysosti, aby vyhověl přání odstoupivšího císaře znovu si zámek v Brandýse nad Labem odkoupit. Karel I. se pak s rodinou usídlil na ostrově Madeira, kde v roce 1922 zemřel jako jedna z obětí zákeřné španělské chřipky.

         Ale to už je rakousko – uherská monarchie minulostí. V Praze je 28.října 1918 vyhlášena svobodná, samostatná Republika československá. Za Slováky všechny dokumenty podepisuje Vavro Šrobár, který byl v té době v Praze již pevně zabydlen (přesvědčený čechoslovakista, interesantní osobnost i ve vztahu k Masarykovi, pro mě Vavro Šrobár navíc zajímavý tím, že zemřel v roce 1950 v Olomouci). Vzniká stát, o kterém Pavel Tigrid mnohem později napsal: „Ta republika, kterou ctím, byla ve světě uznávána jako demokratická a liberální, ale dostala do vínku zárodek svého konce“. Málo se ví, že ještě tři dny po vyhlášení republiky v Praze, tedy 31.října 1918 se v USA na pozvánky jím pořádané večeře TGM podepisuje jako „president Demokratické středoevropské unie – Very truly vours President Democratic Mid-European Union). Předpokládaná unie dvanácti v Rakousku – Uhersku utlačených národností nakonec nevznikla v důsledků vnitřních rozporů, např. Masaryka s Polákem Paderewskim. Zato vzniklo něco, co nikdy neexistovalo –Čechoslovák. S tím označením přišel Emanuel Voska, postava, o níž se raději nemluví. Bývá označován jako eso mezi špiony (a to i za druhé světové války), jako agent, kromě jiného rozšiřující za hranicemi rakousko-uherské monarchie falešné zprávy třeba o popravě Masarykovy dcery Alice.

         Bylo na čase po stravě ducha posilnit  také tělo. Já, zarputilý odpůrce bufetů všeho druhu stejně jako fast foodů, jsem ve snaze pospíšit si zkusmo nahlédla do kavárny – restaurace v přízemí budovy federálního shromáždění, aktuálně části Národního muzea. S čistým svědomím vám můžu návštěvu této občerstvovací instituce doporučit. Najíte se zde rychle, v pěkném, čistém prostředí, za sebe můžu říct i chutně. Jediná připomínka : ty příbory! Ráda bych viděla původce, designéra. To nebyla vidlička, ale vidle! Mohla jsem porovnávat – to když jsem metrem i pěšmo dorazila do letohrádku Kinských, kde se v Musaionu  nachází další instalace výstavního cyklu Monarchie – Jak chutnala monarchie aneb Krmě – jídlo – žrádlo (pro ty, co jsou in dish – meal – grub). V letos vzácném slunném jarním dni jsem vystoupala částí krásné Kinského zahrady, s lítostí, že si jí z časových důvodů nebudu moct užít podstatněji. A to jsem již tušila, že ani tak nestihnu třetí část své plánované výstavnické trasy. Měla se jí stát nádherná budova Českého muzea hudby, kterou jsem obdivovala už vícekrát (nedaleko ministerstva školství). V současnosti jsou tam pod otázkou Co si broukal císař pán pod vousy? shromážděny Kouzelné hrací strojky. Ti, co přijdou po 29.červnu, se octnou ve Století valčíku a polky.

         Národopisné muzeum v letohrádku Kinských je s citem v roce 2005 restaurovaná budova, se stálou národopisnou expozicí, která sama o sobě skutečně stojí za prohlídku. Já jsem však byla vlídnými kustody uvedena nejprve do části, které – podle mého názoru – úplně stačilo to označení krmě – jídlo, třetí dodatek byl neopodstatněný, pro dobytek jsem tam nic nenašla. Zprvu jsem se cítila trochu jakoby o rok zpět – kdy jsem byla v Litomyšli a zevrubně se tam seznámila s milou Magdalenou Dobromilou Rettigovou. Pozoruhodná osobnost! Daleká pouhého pokynu – vraž do toho deset vajec! I v Praze je vystaveno několik vyšívaných kuchyňských – jak je nazvat? –nástěnek, jejichž rozverná i mravoučná připomenutí si s chutí opisuji: Co užijem, mít budem, za sto let tu nebudem – Chceš-li míti všude čisto, dávej všechno na své místo – Komu se to u nás nelíbí, ať si to doma lépe zařídí. Zatím preferuji to z luhačovického muzea Zálesí, nečekaně prosté moralistního náboje, na pražskou výstavu by „sedlo“: Hodně jídej, málo zvídej!-

         Samozřejmě jsem si mohla přečíst několik Majdaleniných (tak je napsána na náhrobku na hřbitově v Litomyšli) receptů. Po žábách zadělávaných s petružilkou bych zrovna netoužila, zato perníky, jak Její Milost paní hrabinka Kinská ráčila dělati (1916), ty bych ochutnala. Netušila jsem, že konzervování potravin (sterilizace teplem) vzniklo vlastně z válečných potřeb uchovávání menáže pro vojsko. Místo (h)různých diet by pomohlo inspirovat se třeba jídelníčkem domkáře z Kobylí, někdy kolem roku 1899. A pro nedůtklivé manželky jsem opsala, co patrně opakovaně „prudící“, v gramatice ne zrovna kovaný manžel napsal rovnou na hrníček: Milená ženuško! Když se chceš zlobit, tak si to přečti na tomto hrnečku. Vem tento hrneček a ktomu rohlíček, dopij to kafičko nezlob se škodito, vždiť víš že jsem divny ale dobry Tvuj upřímný Manžel Jozef Veselý. Podle připojeného data – 24.12.1883 – kajícník zřejmě zabil hned dvě mouchy jednou ranou, měl pro ženu vánoční dárek.

         Prošla jsem si obřad zabíjačky, k němuž se vyjádřil ve svém díle Orbis pictus dokonce sám Jan Amos Komenský: „Svině (vepře) opaluje ohněm aneb opařuje várem a činí šoldry, šinky a slaniny…všelijaké jelita, hrubé jelita, krevné jelita, kolbasy. Sádlo a loj vypouštěné aneb vysmažené bývá“. Vidím, že budu muset zapátrat, co to byly ty šoldry.

        My, kteří teď jíme jak v pátek, tak ve svátek, bychom se mohli občas vrátit k rozlišení stravy sváteční (ne nákladné, ale hojné, magickými počty 3,6,9,12…chodů), stravy obyčejové (spojené vedle sytící funkce s výročními a rodinnými obřady) nebo obřadní (vážící se k liturgickému kalendáři). Nevěděla jsem, že v rohu selské světnice oproti peci byl tak zvaný svatý kout. Nad ním visíval kříž, obrázky svatých a upomínkové předměty z poutí. Nepřicházelo v úvahu, aby tam stojící stůl byl dán z domu, nedej bože prodán. Na tom stole se nesmělo ničím tlouct, sedět, přebalovat dítě. Na stole měl čestné místo chléb – a tomu je také na výstavě věnována patřičná pozornost. Musel být položen bílou kůrkou na stole vespod, nakrojenou stranou ode dveří, aby ho neubývalo, aby se domu vyhnula bída a mrzutosti.Vzpomněla jsem si na knížku, ke které se ráda občas vracívám – je to publikace Josefa Staňka – Ukrojte si u nás. Doporučuji. I pro zpestření školní výuky. Příležitost, jak téma včlenit a vhodně využít, se vždycky najde. Nabízelo by se propojení s výstavní vitrínou, stojící jaksi bokem. Že by ji odsunuli pro její smutný obsah? Tvořily ho převážně potravinové lístky. Já znám ty z doby po druhé světové válce. Ale měly své předchůdce – jak vidno – i v posledních válečných letech rakousko-uherské monarchie. Čtu: legitimace k odběru bramborů, legitimace k odběru hovězích vnitřností ( to bude asi námi staršími tak opovrhovaný „pajšl“, dnes slavící návrat pod označením „plíčky“), Raucherkatre s vročením 1918.

         Ráda si prohlížím staré sporáky, s troubou a nádržkou na stále teplou vodu (pokud se topilo). Zní to jako vtip, ale není to vtip, že mnohé děti předčasně narozené, nedonošené byly takříkajíc „odchovány v troubě“, jakémsi předchůdci inkubátoru. Kdysi jsem měla takto zachráněnou kolegyni, pozůstatkem problematického příchodu na svět byla luxace kyčelního kloubu, tu v troubě nezvládli.

      Celá expozice nadepsaná Jak chutnala monarchie je zaměřena víceméně na stravovací návyky lidu obecného. Teprve v poschodí letohrádku Kinských jsem se setkala se způsoby stolování aristokracie. A přes noblesní jídelní soupravy a příbory (i té vzpomínané vidličky) jsem cítila, že se něco mění (změnilo?), že už o panovníkovi mluvíme a píšeme jako o císaři pánu a toho Procházku na mostě vzpomeneme s vlídným nadhledem, ne s tou nejapně umanutou švejkovštinou.

        Před rokem jsem se v Litomyšli seznámila s myšlenkami Germana Presidenta, v první polovině 19. století vedoucí osobností humanitního směru filosofických studií v Litomyšli, který v roce 1837 převzal katedru historie na vídeňské univerzitě (zůstáváme tak v rakouské monarchii). Své studenty na filosofickém ústavu v Litomyšli vedl ke kritickému myšlení, k posuzování svědků historie podle tří hledisek: co svědek říci mohl (tedy co věděl), co říci chtěl (tedy podle jeho morálních kvalit a osobních zájmů) a co říci mohl (co mu okolnosti, vliv doby a situace, v níž žil, dovolovaly). Inspirující myšlenky – návštěvou výstavního cyklu Monarchie si je ještě do podzimu můžete přijít ověřit.

 

ZWEIG, S.  Svět včerejška (Vzpomínky jednoho Evropanana) Praha: Torst, 1999.

                     ISBN 80-7215-083-9.

STANĚK, J.  Ukrojte si u nás. Praha: Práce, 1989. ISBN 80-208-0312-2.

MORAVA, J.  Palacký, Čech, Rakušan, Evropan  Praha: Vyšehrad, 1998. ISBN 80-7021-249-KOLEKTIV   Duchem, ne mečem (fakta- úvahy-souvislosti) Praha: nakladatelství Lidové noviny,

                    2003. ISBN 80-7106-649-4.

DRCHAL, V.  Masaryk coby prezident „středoevropské unie“ .Lidové noviny ze dne 


Tož bať

          Tou otázkou jsem mezi žactvem i studenty opakovaně bodovala: Jak se mohlo slovo „rychlík“ dostat už v roce 1836 do Jungmannova slovníku, když první dýchavičná Stephensonova parní lokomotiva vyjela na trať teprve krátce předtím, v roce 1815? Dlužno říct, že původně jsem podobné slovní rozmary využívala k zvyšování zájmu o jazyk, o jeho příjemnější stránky u svých žáků stižených vadou řeči, tedy těch, kteří řeči a mluvení pochopitelně zrovna neholdovali. Myslím si však, že podobně bych se nezdráhala postupovat v běžné třídě při pocitu, že už jsme všichni – žáci i učitel – notně uondaní, veskrze malátní, tedy ve stavu, kdy stěží něčeho rozumného dosáhneme. Proč urputně a klopotně bez valného účinku na úkor psychického zdraví zvyšovat obapolnou rozmrzelost ústící do nicoty?

            Odpověď na v úvodu položenou otázku je nasnadě: v roce 1836 slovo „rychlík“ označovalo dítě narozené příliš rychle po svatbě. Ajta! Ptáka po peří, člověka po řeči poznáš – dí lidová moudrost. Jazyk je živý organismus, který se neustále proměňuje. Poslední dvacetiletí je toho víc než pádným důkazem. Použít před čtvrtstoletím v řeči vyloženou komunikační veteš, slova jako „starosta, radní“ znamenalo vystavit se podezření, že právě čtete Jiráska, nedej bože i Třebízského. A dnes? Ta slova se nám vrátila. V těch návratech hodně pomáhá jazykový cit. Pravda, někdy úpí. To když se v aktuálních školských dokumentech necitlivě (hloupě?) křísí třeba slovo „kolaborace“a jsme vybízeni, aby učitelé při projektech navzájem „kolaborovali“ Rodina slov (termín z francouzštiny, moc se mi líbí a hodně i žákům vysvětluje) kolem slovesa „kolaborovat“ nadlouho dějinnými zvraty ztratila svou nevinnost, je v češtině v neutrálním pojetí neupotřebitelná, vyloučená. A zase jsme u jazykového citu. Rozvíjí se přirozeně četbou, psaním dopisů, kdy si urovnáváte myšlenky – jenže: kdeže loňské sněhy jsou?

            Vím, už nerozlišujeme, co nosit ve všední den a co si obléknout na svátek, v čem jít do divadla a v čem na kolo. Takzvaný dress code mají jen banky, do školy můžete – coby žák či učitel – přijít jako hadrník, trhan, mnohdy čím odranější, tím líp, k maturitě, na státnice, k „přijímačkám“ s holými rameny nebo v teniskách. Stejně je tomu s jazykem, s řečí. Mluvíme, chce se mi říct po hanácky plkáme nedbale, obsahově i jinak. Nechtělo by to trochu potěšení z jazyka? Sem tam, nenásilně nějaké to hezké, byť trochu nezvyklé, neošoupané slůvko?(Několik jsem se jich snažila vplést do úvodního odstavce.) Těm chudákům zneužitým a zneužívaným se raději vyhýbat? V 90.letech bylo všechno smysluplné, teď zase úžasné, bez příběhu už nekoupíte ani sýr, v restauraci vám nabídnou k pití vodovodu….. Zlobíte se, nebo se hněváte? Cítíte ten rozdíl? Cítíte, kdy je které z těchto dvou sloves vhodnější? Pak váš jazykový cit ještě úplně neokoral.

          Ale co s ním dál? Hodně číst, psát dopisy, číst verše, případně se učit zpaměti básničky – to není pro každého. Ačkoliv zrovna u toho čtení bych se pozdržela. Jsou knížky, které vybízejí k nahlédnutí, nemusíte jim věnovat delší soustavnou pozornost. A přece vás obohatí, navodí hezký pocit, vyvolají milé vzpomínky a v rodinné knihovně časem nabývají na ceně. Jednu takovou jsem koupila přednedávnem a s potěšením zjišťuji, že vyšla dokonce v dotisku – znamená to, že je o ni zájem! Je to také výborný tip na dárek! Víte, co mají společného slova bandaska, mezulán, stoupa nebo štoudev? Najdete je spolu s desítkami podobných v knížce, kterou Alena Vondrušková výmluvně nazvala Jařmo, parkán, trdlice aneb výkladový slovník historických pojmů, které upadají v zapomnění. Na krásném křídovém papíře (ten knížkám tohoto druhu obzvlášť sluší) je vedle obrázku daného předmětu nebo objektu krátký srozumitelný a přívětivě podaný výklad slova, které třeba občas ještě sami použijeme, tu a tam si i přečteme, ale co vlastně znamená, to už tak moc nevíme. Tak třeba zrovna ta štoudev. Dočtete se, že „…byla větší než běžné vědro…(i to je v abecedním pořádku vysvětleno)…nahoře měla buď dvě ucha s vyvrtanými otvory pro lepší uchopení, anebo tyčku upevněnou napříč…štoudve se většinou nacházely v síni poblíž kuchyně a sloužily jako zásobnice na vodu potřebnou pro vaření…název je odvozen z německého Stand, tedy stojící, což má zřejmě souvislost s jejím umístěním a funkcí. Ty, které stály v síních, byly totiž poměrně velké a po naplnění vodou i velice těžké, proto je lidé nepřenášeli, ale vodu do nich nosili“. V užitečné knížce Aleny Vondruškové jsem našla slovo, k němuž mám specifický vztah – žebřiňák. A protože se někdy i sympatické okolnosti kupodivu řetězí, s opravdickým žebřiňákem jsem se v těchto dnech – nastojte!- setkala.

          Kde? K tomu krátké vysvětlení. Ke Dni matek jsem dostala knížku fejetonů, básniček, pověstí, vzpomínek a jiných….kdybych napsala i to poslední slůvko z podtitulu, hodně bych prozradila. Se samotným titulem to bude zapeklité – Tož bať. Jak ho přeložit ? Poptávala jsem se ve svém okolí, nelehký úkol i pro ty na Hané narozené. Nakonec jsme se shodli na něčem jako Tak jo. Nebojte se, nebudu vám vnucovat slova, která mě vracela desítky let zpátky, slova, o nichž vím, i když jsem je sama nikdy neužila, ale jsou mému hanáckému srdci blízká. Musela jsem se pousmát nad paskřivcem, legátem nebo jak pantata kolele očeskama. Nepropaguji hanáčtinu, ale vybízím k pozornosti pro zbytky nářečí tam u vás, ve vašem okolí. Nejste-li zrovna Středočeši, vždycky by se našlo něco pro zpestření jazyka, komunikace. I jako jakási vakcinace zmiňovaného jazykového citu, proti bujícím novodobým jazykovým zhovadilostem. Možná je to jedna z cest k rozumnému vlastenectví, k tomu vážit si těch, co tady byli před námi, emočně bohatá hra s jazykem, se slovy.

          Jak jsem se dočetla, Tož bať není autorova první knížka. Petru Linduškovi nelze upřít literární talent a nakažlivě pozitivní pohled na svět. Ten mě přivedl k myšlence koupit onu knížku někomu, kdo na rodné Hané neprožívá právě nejlepší životní období. Na mysl mi přišli hned dva lidé. Příkazy jsou typická, kdysi bohatá hanácká vesnice, v dosahu olomoucké příměstské autobusové dopravy. Jdete širokou hlavní ulicí, domy, většinou pečlivě opravené, rozlehlými vraty, kudy vjíždívaly selské povozy naložené úrodou, nezapřou původ poctivých gruntů. V jednom z nich Hanácký skanzen, kde jsem v předsezonní sobotní dopoledne byla jedinou návštěvnicí. Nebyla jsem zde poprvé, mohla jsem porovnávat, jak se expozice rozrůstá, co všechno přibylo, jak čas letí. Vlídná mladičká kustodka se mi ochotně věnovala, v podstatě jsme si navzájem sdělovaly, co o vystavených exponátech víme: ona původem nepochybně z vesnice (moravsky z dědiny), já z města – a navíc pamětnice. A najednou jsme stály u žebřiňáku. Alena Vondrušková se o něm ve své knížce bohatě rozepisuje, kromě jiného uvádí: „I když ze starých vyobrazení venkovského života víme, že rolníci používali různé typy vozů, málokdo asi tuší, že v každé zemědělské usedlosti byl ve skutečnosti jen jediný vůz, který se podle potřeby přistrojoval různými nástavci…..podle toho, jak dlouhý vůz zrovna hospodář potřeboval…rozvora za vozem vystupovala a na ní se rády vozívaly děti…“ To všechno nevěděla zhruba před deseti lety jedna z mých vysokoškolských studentek. V semináři jsme analyzovali kazuistiku, v níž byla příčina vady řeči přisuzována úrazu hlavy způsobenému v dětství pádem ze žebřiňáku. Vtom se mě jedna ze studentek zeptala, co že je to ten žebřiňák? Trochu mě ten dotaz překvapil, ale zase ne natolik, abych se doma nezeptala svého tehdy gymnaziálního vnuka, ví-li on, co je to žebřiňák. „Žebřík?“, zazněla váhavá odpověď. Jenom rozmnožila počet mých učitelských zkušeností, kdy jsme si ve třídě nemuseli vždy rozumět. Myslíme na to, když mluvíme ke svým žákům, ke studentům? Všichni se vždycky neozvou – jako tehdy moje „žebřiňáková“studentka.

          Z Hanáckého skanzenu v Příkazích jsem odcházela hned s třemi výtisky Linduškovy knížky Tož bať (řady zájemců se po mé propagaci totiž rozšířily). Nad obědem v místní restauraci – v žádném „kulturáku“, ale v takovém tom prvorepublikovém domě s tanečním sálem v poschodí a blízkou sokolovnou – jsem mohla rozvažovat, jestli ve třídách a posluchárnách dost využíváme příležitostí k hrám s jazykem, s řečí – tak neokázale, ale mile a potřebně. Asi bychom to dělat měli. A vlastně si na ty myšlenky nedokážu odpovědět jinak než souhlasným- Tož bať!

 VONDRUŠKOVÁ, A.   Jařmo, parkán, trdlice aneb výkladový slovník historických pojmů,které

                                 upadají v zapomnění. Praha: Grada Publishing, 2012.

                                    ISBN 978-80-247-3946-5.

LINDUŠKA, P.          Tož bať. Olomouc: vydavatelství Baštan, 2011. ISBN 978-80-87091-23-4.


To už tady bylo

          Se zájmem sleduji úterní přílohu Lidových novin věnovanou školství. Dne 7.května mě zaujal článek Radky Kvačkové reflektující názor jistého pedagoga, který „…chce, aby ředitel školy mohl v odůvodněných výjimečných případech rozhodnout, že upouští od požadavku na splnění odborné kvalifikace u učitele, který prokáže odborné předpoklady k výkonu pedagogické činnosti jiným způsobem, než je uvedeno v zákoně“. Názor nesporně zajímavý a podnětný, jsem zvědavá, zda a jakou vyvolá odezvu. Sama bych k němu chtěla přispět svou troškou do mlýna. Budu ovšem muset začít trochu zeširoka.

            Ve školství jsem se ocitla náhodou, dnes už vím, že šťastnou. Když jsem se z té dráhy chtěla zpočátku odchýlit, mladická otevřenost v jednání s jedním inspektorem mi „zatrhla“ další studium kýženého oboru. Dodnes mám schované záporné vyjádření k mé žádosti,  odůvodněné tím, že „…dálkové studium by vám znemožňovalo vzorný výkon služby, který dosud vykazujete“.Znalí poměrů ještě možná pamatují, že ti různě nepohodlní bývali často „uklizeni“ do speciálních škol, tehdy fungujících pod závratnou zkratkou ŠMVZP (školy pro mládež vyžadující zvláštní péči). Stalo se tak i v mém případě.

          Na takové škole jsem prožila sedm učitelských roků  pod vedením pro mě v oné době již postaršího ředitele J.Š. (jeho jméno bych ráda uvedla celé, zasloužil by si to, ale neučiním tak, nemám možnost vyžádat si souhlas jeho rodinných příslušníků). Po územní reorganizaci se jako bývalý inspektor stal ředitelem ZŠ (původně ZDŠ) pro vadně mluvící. Jeho životní data se podivuhodně shodují s daty tehdejší logopedické modly profesora Sováka (1905 – 1989). Uvádím je proto, aby jeho odchod ze školy v roce 1970 nebyl spojován s politickou situací. Ostatně nástup do důchodu v 65 letech byl na tu dobu dost neobvyklý, téměř pozdní. Jako bývalý inspektor byl ředitel J.Š. nepochybně dobře obeznámen se všemi stávajícími školskými předpisy a nařízeními. Ráda připojuji, že to byl ředitel vznosný nejen svou postavou, ale také noblesním chováním. Do školy dojížděl jako většina vyučujících, ráno prošel školní budovou i internátem, tu se zastavil s paní uklizečkou, tu prohodil upřímně vlídné slovo se službu končící noční vychovatelkou, pozdravil se s žáky, učiteli….Nechtěla bych být podezírána ze vzpomínkového optimismu, ale školní dny takto nastavené probíhaly víceméně v pohodě. Tedy dnes by se řeklo „v poho“, ale vím, že toto by ředitel J.Š. stejně jako všechny ty „hoďky, sváči, narozky a dovči“ nesnesl a s grácií by nám to vytkl. V době jeho „kralování“ jsme ze švestek v přináležející arcibiskupské zahradě vařili povidla, ba i odváželi v sudu ty napadené do blízké palírny. Když se v roce 1964 sešli v naší škole zástupci všech spřízněných škol z celého tehdejšího Československa, u přípitku se metanolu obávat nemuseli. I to celorepublikové setkání s neproklamativním zaměřením na praxi a budoucnost českých a slovenských logopedických škol svědčilo o aktivitách pana ředitele. Na ty další by se dalo z pohledu dnešních technických vymožeností pohlížet se shovívavým úsměvem. Ovšem byli jsme například první, kteří začali s nesmělými pokusy aplikace tzv. Lee-efektu (dnes D.A.F. – Delayed Auditory Feedback) pomocí neuměle propojených dvou magnetofonů Sonet duo. Zmiňuji se o tom proto, aby nikoho neudivilo, že ředitel J.Š  byl progresivní i v otázce našeho speciálně pedagogického působení.

             Je třeba krátce přiblížit situaci ZŠ pro vadně mluvící, dnes ZŠ logopedické. Žáci zde v převážné většině pobývali jeden školní rok, sjížděli se ze všech krajů Čech a Moravy, učili se podle osnov běžné základní školy, ve třídě jich bývalo do dvanácti, pobývali v internátě školy, domů jezdili jednou za měsíc, z počátku jsem zažila i delší intervaly. Byli to žáci – v duchu dnešní terminologie – s narušením komunikační schopnosti, podle tiché dohody mezi sesterskými školami většinou s koktavostí (v Brně zase byly – pro zajímavost – nejvíce děti s rozštěpovými vadami). První dva týdny školního roku se neučilo, takzvaně jsme navozovali novou techniku řeči. Zbytek školního roku měla být právě tato nově navozená technika řeči fixována v průběhu běžného vyučovacího procesu. Tedy běžného, jak se to vezme. Aby si žáci novou techniku řeči co nejspolehlivěji během jednoho školního roku upevnili, bylo třeba jim dát ve vyučování co nejvíce prostoru k vlastnímu mluvnímu projevu. Učitel byl tedy – řekněme – upozadněn. K tomu nemohlo dojít jinak, než užitím takových metod a forem výuky, které přednostní mluvní projev žáků umožňovaly, přímo vyvolávaly. K té otázce jsem se písemně detailně a konkrétně vyjádřila vícekrát, ráda tak v případě zájmu učiním znovu. Krátce řečeno – žádné tiché zaměstnání v hodinách, taktéž minimum písemností, hlavně aby děti mluvily, mluvily, mluvily… Moc to prospělo i mně, protože jsem se dostala k metodám dialogickým, heuristickým apod., z nichž mnohé byly po roce 1989 na školách uváděny jako novum. Je to první případ, kdy bych mohla poukázat na nadpis této stati – to už tady bylo.

            Za stav mluvního projevu žáků – kontrolovaný mimo jiné pravidelnými návštěvami foniatra v hodinách – odpovídal prioritně třídní učitel, pochopitelně ve spolupráci s vychovatelem dané skupiny. Učit ve třídě ZŠ pro vadně mluvící znamenalo nepřetržitě vést žáky ve všech vyučovacích hodinách k užívání navozené nové techniky řeči, vhodně sledovat každé nadechnutí, každý slovní začátek (měl být takříkajíc měkký). Snažili se tomu úkolu dostát všichni, kteří v té které třídě učili, v odpoledních a večerních hodinách za volným pohybem žáků ztížených podmínek samozřejmě také vychovatelé, i ti tzv. noční. Na druhém stupni základní školy se ve třídách střídali učitelé s příslušnou aprobací. Odpovídejte však za stav řeči žáků své třídy, jste-li „matikář, chemikář“, učíte-li přírodopis, zeměpis, dějepis a z týdenního rozvrhu žáků více něž třiceti hodin se „ve své“ třídě objevujete nějakých pět šest hodin! Specifikem této školy byly dvě hodiny navíc tzv. ILP (individuální logopedické péče), ale ty byly určeny pro dolaďování nezbytného. V tom pádě došel ředitel J.Š. k nezvyklému řešení – a dlužno dodat, že se ho přidrželi i následující tři ředitelé, které jsem ještě na oné škole zažila. Mohli jsme se zcela svobodně rozhodnout, zda chceme v zájmu svých žáků – a v zájmu toho, abychom ve svých třídách pobyli co nejvíce času – učit i ty předměty, pro které nemáme příslušnou aprobaci. Co já pamatuji – a prožila jsem na oné škole více než dvacet školních let – využili oné možnosti v různé míře všichni učitelé vyučující na druhém stupni.

          Stalo se to zcela běžnou praxí, nezpochybňovanou, nezavrhovanou a nezakazovanou krajskými školními inspektory, pod které naše škola patřila, ani okresními metodiky jednotlivých předmětů. Sama jsem jako neaprobovaná ruštinářka velmi zdatně (heč!) přežila tzv. ukázkovou hodinu ruského jazyka v 8.ročníku navštívenou kolegy z řady běžných škol našeho okresu. Nemluvě o tom, že třídy ZŠ pro vadně mluvící byly naprosto normálně a často obohacovány přítomností adeptů učitelského povolání z nedaleké pedagogické fakulty.

            Nepochybuji, že uvedená praxe prospěla našim žákům. Velice však prospěla i mně jako učitelce. Dozvěděla jsem se o sobě mnohé a taky jsem hodně získala. Dodnes nemám – jak jsem se vyjádřila již vícekrát – vyřešenou otázku, co je pro učitele – a hlavně jeho žáky – důležitější: perfektní znalost oboru, nebo metodické schopnosti? Nemíním žádným způsobem snižovat význam učitelových vědomostí. Naopak, poznala jsem, že orientuji-li se v daném oboru „jako ryba ve vodě“, učí se mi lehce a snáz. I ta příprava je snazší a především reakce na zvídavé dotazy (kéž by!) svěřenců. Toto jsem řešila naprostou otevřeností vůči žákům, o čemž se zmíním ještě později. Ale přece jen malinko v uvedeném problému preferuji metodické schopnosti. Umět látku adekvátně žákům vyložit, přiblížit ji, podat ji znovu (raději k poznání přivést znovu), jinou cestou. Motivovat, učit, vést, ne jen přednášet s následným – tak to se naučte! K dalším mým ziskům patřilo,  že jsem byla stále vedena k tomu něco poznávat, něčím se zaobírat, něco číst, o něčem přemýšlet. I za to děkuji rozhodnutí ředitele J.Š., který – domyslíme-li to – nám učitelům především věřil.

            Učila jsem široké spektrum předmětů. Otevřeně napíšu, že já – založením češtinářka – i matematiku, a to do roku 1976, do nově zaváděných množin, s těmi už se mi jaksi vyrovnávat nechtělo. Musím dodat, že mám dosud k matematice velmi vřelý vztah. Sleduji a pokouším se zdolávat i příklady současných maturitních zkoušek. Tady se ovšem často nemám čím chlubit. Když jsem před časem jeden z příkladů začínající slovy Jeník vyběhl od kapličky ukázala jednomu ze svých mladších kolegů, aniž tušil, že se jedná o maturitní příklad, zareagoval: „To jsme počítávali v šesté třídě, jenže tehdy by Jeník nemohl vyběhnout od kapličky“.

        Asi nadzvednu hodně učitelů, když uvedu, že základem pro mě bylo, jak bych dané látce jako dítě rozuměla já, jak bych se k ní nejlíp dostala. Moji žáci byli z valné části v osmé třídě výukově už neblaze poznamenáni vadou řeči, v podstatě přístupem tzv. hodných paní učitelek, které je drahnou dobu ve škole raději nevyvolávaly, což neslo své trpké ovoce. Možná žákům můj méně akademický přístup vyhovoval. Jednou jsem uslyšela větu: „S váma bych vystudoval i vysokou“ (což mělo v 80.letech minulého století svou platnost). Ale dostalo se mi uznání i jinak. Tím nemíním zrovna medaili Jana Amose Komenského, kterou jsem převzala v roce 1992 v Praze z rukou ministra školství ještě existujícího Československa.

            Má závěrečná poznámka kupodivu velmi aktuálně a úsměvně navazuje přímo na titul novinového článku, který mě v dobré víře vyprovokoval k prezentovanému textu: Češtinářka fyziku učit může, technik ne. Znám své limity a vím, že velice pokulhávám ve fyzice. Mrzí mě to, přemýšlím o nešťastné sešlosti mých učitelů fyziky, jeden z nich byl ve svém oboru vědátor, ale zoufale metodicky nezpůsobilý. I v pokročilém věku se s tím pokouším něco dělat, prokousávám se knihami Stephena Hawkinga, alespoň těmi populárně naučnými, píše je velmi přístupně, přeskakuji co nejmíň odpovídající články v časopise Vesmír, který léta odebírám. Ale fyziku jsem ve škole učit nechtěla. Až jednou…Ta vzpomínka je spojena s žákem, kterého považuji za nejchytřejšího z těch, které jsem kdy učila, a občas jsme – i přes jeho ženu – stále v kontaktu. Dnes se jako inženýr pohybuje IT sféře. Nastoupil na naši školu neobvykle v pololetí 7.ročníku, kdy jsem ho učila dějepis (neaprobovaně). Hledali jsme cestu k sobě zpočátku trochu komplikovaně. Ne proto, že dějepis nebyl právě ve středu jeho zájmů. Přesto ke mně koncem školního roku přišel s dotazem, jestli bych v té osmé třídě, kam měl po prázdninách postoupit, nemohla učit i fyziku. Překvapena jsem ihned odmítla, s patřičným vysvětlením svých nedostatků. Ale nedalo mi to – co bych pro své žáky neudělala! Nakonec jsem v té osmé třídě tu fyziku učila! Jen ten jeden rok a za specifických podmínek, které jsem předem prodiskutovala s ředitelem školy J.Š.

            Na začátku inkriminovaného školního roku jsem klukům – těch byla vzhledem k výskytu vad řeči vždy většina – otevřeně řekla, že je budu učit i fyziku, ve které rozhodně nejsem „pevná v kramflících“, ale že vše proběhne za mimořádných podmínek a okolností, které jim hned vyložím. Na přírodovědecké fakultě blízké univerzity jsem si domluvila s metodikem fyziky (a autorem učebnic) pravidelné konzultace při zpracovávání příprav na jednotlivé hodiny. Přicházela jsem na ně obvykle s otázkami svých žáků, které vyplynuly v hodinách. V těch jsem se nebála říct – Tak na to se zeptám. S pomůckami mi pomáhal onen žák, který mě k tomuto učitelskému experimentu přiměl. Navíc jsme se v intervalu čtyř, pěti týdnu dostavovali přímo na fakultu a s metodikem probranou látku prodiskutovali a doladili. Jsem dodnes přesvědčená, že toho roku se mí žáci z fyziky naučili mnohem víc, než by tomu bylo za standardních podmínek. Pro mě to ovšem bylo časově i jinak tak náročné, že jsem nic podobného už nikdy nepodstoupila. Na pole fyziky jsem se víckrát nevydala. S mimořádným potěšením jsem tuto neortodoxní výuku později líčila svým studentkám na pedagogické fakultě. Zvláště pro dodatek, že v onom školním roce iniciátor mého učitelského extempore získal první místo v krajském kole fyzikální olympiády, s následnou nabídkou studia na speciálním matematickém gymnáziu.

            Tolik kousek učitelské historie k článku v Lidových novinách. Ředitel školy J.Š. nepochybně pro své rozhodnutí a nastolenou praxi splňoval podmínku odůvodněných a výjimečných případů. Za důležitější považuji, že to vše s myšlenkou na prospěch svěřených dětí ve vztahu k učitelům probíhalo na základě dobrovolnosti, důvěry a odpovědnosti.

 Radka Kvačková: Češtinářka fyziku učit může, technik ne. Lidové noviny ze dne 7.5.2013


Učitelskýma očima

         Někde jsem četla, že člověk má pořád něco dělat, na něco se těšit, něčemu věřit a něco (někoho) mít rád. V mém věku, kdy – slovy Jiřího Suchého – mi už minulost otevírá dveře, to beru za své dvojnásob. I rozhodla jsem se, že na každý týden si musím naplánovat něco, co bude vyžadovat mou aktivitu a budu se na to těšit ve víře, že mi to přinese cosi příjemného. Minulý týden jsem své předsevzetí naplnila měrou vrchovatou, když jsem tři krásné jarní dny prožila v Poděbradech. Ještě před zahájením lázeňské sezóny v již pečlivě upraveném městě proběhl 51.ročník Poděbradských dnů poezie (pro mě takto trapně překřtěných z původních Neumannových Poděbrad).

            Však „čas nový nové chce mít činy“, takže první den májový jsem zamířila do olomouckého Vlastivědného muzea s rozhodnutím projít potom krásnými parkánovými zahradami za Filosofickou fakultou do svěže zelených Bezručových sadů, to vše se závěrečnou tečkou v mé oblíbené kavárně.

            Jen jsem vešla do muzea, všechno bylo jinak. Můžete snad rovnou zamířit k plánované nedávno otevřené expozici Galerie osobností Olomouckého kraje a jen tak minout výstavu fotografií Jindřicha Štreita Ocelový svět? V krásném jarním odpoledni pustý sál odsvěceného kostela nabízel tím nejprostším způsobem instalované černobílé snímky světově oceňovaného umělce, jehož jsem mívala tu čest potkávat na chodbách olomoucké univerzity. Industriální téma je fascinujícím způsobem velice civilně koncentrováno do očí  – neadekvátně řečeno – portrétovaných lidí v moravských, rumunských a francouzských hutnických a železářských provozech. Všechno je v těch očích: momentální nálada, život, síla okamžiku. Mimovolně jsem sáhla po bločku, který naštěstí nosím většinou u sebe, abych si ten dojem zaznamenala. Do návštěvní knihy jsem nic nenapsala, v obavě, že bych příliš podlehla nečekanému prožitku.

            Ale ten bloček jsem už neschovala. Najednou se zase ozvalo mé staré učitelské svrbění, aktuálně už opravdu zbytečné. Kdysi jsme se na jedné ze Šrámkových Sobotek s kolegyněmi shovívavě usmívaly nad větou Antala Staška, kterou se přiznával, že jej něco „pudilo psát verše“. Já trpím podobným „puzením“, kdykoliv něco vidím, slyším, dozvídám se, pozoruji, poznávám… Zmocňuje se mně pocit, že to musím honem honem někomu sdělit, někomu se s tím svěřit, s někým vše prodiskutovat. První obětí bývali mí žáci a studenti.

         Teď jsem stála (sednout nebylo kde) před panely, na nichž – podle plakátu zvoucího na výstavu – byli v chronologickém sledu představeni „panovníci, církevní hodnostáři, umělci, vědci, vojáci a sportovci, kteří během jedenácti století zanechali výrazný otisk na tváři našeho regionu“. Nejslaběji byli zastoupeni ti sportovci. Stydím se, ale ještě nikdy jsem v blízké Litovli nezašla do pamětní síně Gustava Frištenského (1879 – 1957), nevím, jestli vůbec existuje, jakés takés povědomí mám jenom z televizního vysílání. Když jsem si přečetla, kde všude a jak svou vlast reprezentoval, jak se choval v dobách nejtěžších, nevím, jak se přihodilo, že jsem se svými žáky do Litovle nikdy nezajela. Alespoň na jeho hrob, podobně jak jsme kdysi navštívili místo posledního odpočinku Jana Opletala v nedalekém Nákle a dokonce vyslechli vzpomínky staré paní, Opletalovy sestry. Když jsem po letech zjistila, že studentka litovelského gymnázia neví, proč její škola nese jméno Jana Opletala, zatrnulo mi. Kdo pochybil? Že zrovna Jan Opletal – symbol 17.listopadu 1939, na jehož paměť svět slaví Mezinárodní den studentstva – do Galerie osobností Olomouckého kraje zařazen nebyl, je s podivem.

          Ze sportovců by kluky určitě zaujala olomoucká rodačka, naše nejslavnější automobilová závodnice Eliška Junková (1900 – 1924). Při školním výletě jsme si kdysi na Hradčanech ukazovali její pražskou vilu s nádherným výhledem na Prahu. V Olomouci navštěvovala známé Pöttingeum, prvorepublikovou „vyšší dívčí“ pro dívky z vyšších společenských vrstev. Spíš než jako sociologickou sondu bych využila nabídky matematických výpočtů týkajících se podzemní chodby (a kolik že jich v Olomouci je!) vedoucí od oné vznosné školní budovy stovky metrů až k tržnici u starého autobusového nádraží.

         Uvádím-li za jmény vzpomínaných osobností data ohraničující jejich životy, neznamená to, že bych něčím podobným zatěžovala ve třídě či posluchárně. Jen bych se vždy pokusila nějak šikovně tu dobu propojit s jistými jinými událostmi, zasadit do kontextu. Vždyť paměť lze podpořit právě budováním mentální sítě, upevňovat synapsemi. Taky by mě ani ve snu nenapadlo vláčet svěřené žactvo na zmiňovanou či podobnou výstavu. Zato bych veškerou svou výuku získanými poznatky co nejpečlivěji a nejčastěji neodbytně „prošpikovávala“. Ono to jde! Stále platí: kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá zdůvodnění. Hlavní je získat zájem – zde se přiznám k jisté „manipulaci“. Děti jsou totiž – obrazně řečeno – „krvežíznivé příšerky“, musíte z toho, čím chcete upoutat, vyhmátnout nějakou zajímavost, něco neobvyklého, ne jen ta učebnicově omílaná fakta (v případě nutnosti i na ně potom dojde, ale už mnohem snáze a přirozeněji).

         Z olomouckých mordů je nejznámější ten spáchaný 4.srpna 1306 na sedmnáctiletém, dosti zhýralém mládenci Václavu III., čímž jak známo vymřeli Přemyslovci. Jenže dodnes tápeme – kdo tu vraždu spáchal? Kdo ji zosnoval? Údajný vrah byl na místě rozsekán. Připomíná to něco z nedávných světových událostí (JFK v USA)? A co se té královské vraždy týče, co tak sáhnout po úryvcích z knihy Miroslava Ivanova Český pitaval aneb Královraždy? Já osobně si pořád myslím, že to byla pomsta za popravu Záviše z Falkenštejna (v roce 1290). A jsme u aktuálního problému nejrůznějších spikleneckých teorií. Záviš byl na louce před zámkem Hluboká popraven (prý) obzvlášť krutým způsobem – sťat prknem. A Kunhuta…… Když už se půjdeme na ta místa podívat, proč nenakouknout do nedávno zbudovaného Arcidiecézního muzea, instituce vskutku evropské úrovně? Nezapomínejme, že Olomouc je po Praze naší druhou největší památkovou rezervací.

          Z duchovní oblasti mám – jak se teď módně říká – trochu problém se sv. Janem Sarkrandrem (1576 – 1620). Kněz z nedalekého Holešova byl (a stále je) opředen různými pochybnostmi ohledně své údajné role v počátcích války třicetileté. Svatořečen byl skutečně nedávno, v roce 1995. Městské vězení, vlastně mučírna v podzemí kaple jemu zasvěcené je stále středem zájmu turistů. Asi jim unikne pamětní deska umístěna dosti vysoko v ohbí protější budovy. Dnes je v ní opět Teologická fakulta. Před rokem 1989 jsem tam prožila tři počáteční roky svého vysokoškolského působení. Požádána tehdy vedoucí svého pracoviště napsala jsem článek informující o aktivitách katedry speciální pedagogiky. Měl být uveřejněn v regionálním tisku a jak bylo v té době zvykem, předložila jsem sepsaný text vedoucí katedry ke schválení. Dala jsem si na uloženém úkolu záležet, dokonce jsem vyběhla před budovu, abych si z pamětní desky vedle vrat přesně opsala údaje o tom, jak ve zdech této budovy studoval zakladatel genetiky a objevitel zákonů dědičnosti Gregor Johann Mendel ( 1822 – 1884). Článek nikdy odevzdán do tisku nebyl, až příliš svědomitě jsem z pamětní tabulky opsala, že se jedná o budovu bývalého jezuitského semináře. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se po roce 1989 s uvedenou pamětní deskou víc neshledala. Dodnes je po ní vedle vrat Teologické fakulty viditelně prázdné místo. Až časem jsem cestou za roh budovy zvedla oči náhodou tak vysoko, že jsem tu informaci o vědci světového významu zahlédla. Přišlo mi to líto. V 50.letech se Mendel nehodil, genetika byla „prodejnou děvkou imperialismu“ . A nyní? Své místo v Galerii osobností Olomouckého kraje obhájil. Téma k rozhovoru? K zamyšlení?

          Z hudebního světa se Olomoucí mihl – na dobu dvou měsíců v roce 1883 – skladatel Gustav Mahler. Žil v domě U zlaté štiky, dnes tam můžete zajít na kávu. Moc se mu ve funkci dirigenta olomouckého operního souboru nelíbilo. Svému příteli napsal: „Od chvíle, kdy jsem překročil práh olomouckého divadla, bylo mi jako tomu, koho čeká boží soud. Zapřáhneš-li nejušlechtilejšího oře ke káře s voly, nemůže nic jiného než táhnout s sebou, zalévaje se potem…“(zprávu bych využila k opravdu všestrannému rozboru, nejen mluvnického charakteru) Ještě že nic z toho nečetl můj pradědeček Schwarz, který bydlel v nedaleké radnici, kde vykonával povolání žalářníka. Dnes je v těch místech restaurace Caesar a já jsem své studentky nabádala, aby se tam chovaly slušně, neb vlastně budou u nás doma.

          Ještě kratší dobu pobyl v Olomouci tvůrce psychoanalýzy Sigmund Freud (1856 – 1939), a to jako „Oberarzt“ na vojenském cvičení v roce 1886. I on si písemně postěžoval příteli: „Olomouc má jedinou snesitelnou kavárnu se zmrzlinou, novinami a dobrým pečivem. Obsluha však trpí vojenským prostředím, ostatně tak jako všechno ostatní“. Inu, Olomouc v té době byla stále ještě největší vojenskou pevností v Rakousku – Uhersku. Zmiňovanou kavárnou bylo proslulé Café Hirsch, později stejně proslulé Café Ruprecht. Dnes je to po několika polistopadových peripetiích opět kavárna, tentokrát Opera. A chtělo by se Sigmundu Freudovi vzkázat: zákusky zde mají nesporně vynikající, ale ta obsluha, škoda slov….A vřískající děti k tomu. Kavárna dětem „friendly“, s dětským koutkem, s prolézačkami…. Je to vůbec ještě kavárna? Hloupě likvidujeme jednu specifickou kulturu.

         Hned v sousedství kavárny Opera je pamětní deska připomínající dalšího abonenta Galerie osobností Olomouckého kraje. V roce 1469 zde byl zvolen českým králem Matyáš Korvín (1443 – 1490), navzdory svému tchánovi Jiřímu z Poděbrad. Vše bylo zase v Olomouci urovnáno v roce 1479 potvrzením mírové smlouvy s Vladislavem Jagellonským. Nezapomněla bych na mírotvorné a sjednotitelsky evropotvorné snahy krále Jiřího z Poděbrad. Nebyly to jen myšlenky, ale i konkrétní činy. Kudy že putovalo ono poselstvo? A s čím? Jak dopadlo?

          Kariéru slavného válečníka v Olomouci zahájil Albrecht Václav Eusebius Valdštejn (1583 – 1634). Podle některých historiků to nebyl zrovna začátek, kterým by se mohl chlubit – Valdštejn měl z města ujet s ukradenou vojenskou pokladnou. Pochopitelně ne prázdnou. Paralely s dneškem? Valdštejnovo  jméno je v roce 1606 uvedeno v matrice olomoucké jezuitské akademie. Tady se dostáváme ke druhé nejstarší univerzitě v českých zemích, letos oslavující jubileum – k Univerzitě Palackého. Raději než Valdštejna bych svým svěřencům přiblížila jeho švagra – Karla staršího ze Žerotína( 1564 – stejně jako Shakespeare – 1636). Po neslavném skonu manžela své sestry Anny o něm napsal: „Jaký strom, takové ovoce, jaké dílo, taková záplata, jaká služba, taková odměna“. Karel starší ze Žerotína sice v našem regionu zřejmě nepobýval, ale významné osobnosti našeho kraje podstatně podpořil. Ke své škodě si málo všímáme tohoto moravského patriota žijícího v době vlády Rudolfa II. a jeho bratra Matyáše. V pohnutých letech 1608 – 1615 byl nejvlivnějším moravským politikem. Své listy psal kromě jiných jazyků krásnou dobovou češtinou. Je mu vyčítáno, že v době kolem pražské defenestrace v roce 1618 se nepřipojil k povstání českých stavů. Stal se přesvědčeným pacifistou, odmítl náboženskou válku. Méně mluvil, více jednal. Také inspirace, není-liž pravda? Po bitvě na Bílé hoře poskytl na několik let asyl Janu Amosu Komenskému na svém panství v Brandejse, jak mluvíval o svém rodišti můj tatínek. Právě v Brandýse nad Orlicí napsal Jan Amos Komenský (1592 – 1670) Labyrint světa a lufthaus (ráj) srdce. Bylo to už řádku let po tom, co v moravském Přerově, vzdáleném 20 km od Olomouce, absolvoval za pouhé tři roky na bratrské škole studia rozvržená původně na roků šest. Mimochodem – do Přerova přišel mladý Komenský pěšky až z Heidelbergu, za poslední peníze si tam totiž na studiích koupil Koperníkův spis O pohybech těles nebeských. S pousmáním se můžeme v Komenského díle dočíst, že „….dítě byť andělem bylo, metly potřebuje“. Tou metlou však neměli být žáci postihování za nevědomost, nýbrž pouze za hrubé porušení morálky. Co by dnes bylo kritériem oněch porušení?

            V Přerově se narodil a ještě před Komenským působil biskup Jednoty bratrské Jan Blahoslav (1523 – 1571). Tomuto vzdělanci s bohatými kontakty v tehdejším odborném světě vděčíme za mnohé, vzpomeňme alespoň Gramatiku českou (s vročením 1571) a pro mnohé dnešní uživatele jazyka (včetně učitelů) užitečný drobný spisek Vady kazatelův.

          Několik jmen uvedených v Galerii osobností Olomouckého kraje je spojeno s významnou památkou, nedávno obdivuhodně velkoryse opraveným Klášterním Hradiskem v Olomouci. Byla jsem u toho, když Pavel Tigrid vkládal dobové dokumenty do věžní kopule, aby svědčili o nás pokolením budoucím. Tato léta letoucí vojenská nemocnice, v horších dobách válečný lazaret, i dnes slouží stonajícím. Ale v architektonicky skvostných prostorách se konají také koncerty, vědecké konference a v neposlední řadě jsou tam promování absolventi Lékařské fakulty Univerzity Palackého. Z nějakého zákoutí to jistě všechno bedlivě sleduje do jazykozpytu zahloubaný modrý abbé Josef Dobrovský (1753 – 1829), jezuita (vzhledem ke zrušení řádu jen krátkodobě), svým přínosem češtině, v jejíž životnost nevěřil, popírající odsudek Karla Havlíčka Borovského (aktuální poznámka v době nástupu jezuity Františka na papežský stolec). V srpnu 1789 – rok Velké francouzské revoluce – se stal rektorem generálního semináře na Hradisku. Počítám, že se v té funkci příliš nevyžíval. Trpěl tím, co se dnes označuje jako bipolární afektivní porucha. Studentkám logopedie jsem nabízela svou domněnku, že do ticha knihoven a studoven Dobrovského přivedlo jeho narušení komunikační schopnosti, porucha hlasu – snad nedokončená mutace.

          Původní stavba Klášterního Hradiska se zvedala nad řekou Moravou již v dobách kronikáře jménem Kosmas. Ten píše o Přemyslovci Břetislavu I., synu pradleny Boženy a únosci Jitky ze Svinibrodu. V Olomouci na Hradisku se jim narodil první syn Spytihněv a zde také Břetislav před svými výboji směrem na Krakov razil pro válečná tažení potřebné první moravské mince – denáry. Hodně se o tom dovíme v Kosmově kronice, najdeme zde první písemnou zmínku o Olomouci z roku 1055, ale méně o Jindřichu Zdíkovi (?1083 – 1150), v historických análech často zmiňovaném olomouckém biskupovi, údajně synovi pražského kapitulního děkana kronikáře Kosmy (v té době se ještě kněží směli ženit).

          Historie vůbec našla v Olomouci zalíbení. Když Vídeň v březnu 1848 začala revoltovat, přesunul se císařský dvůr se vším všudy do největší pevnosti své říše – do Olomouce. Dnes můžete v Arcibiskupském paláci shlédnout trůn, na nějž 2.prosince 1848 nastoupil teprve osmnáctiletý císař František Josef I., aby panoval „Mým národům“ až do roku 1916. Vypráví se, že předchůdci mladého císaře se do abdikace zrovna moc nechtělo. I nalíčila to císařovna matka tak, že údajný duch jednoho z císařových předků Ferdinanda I.Dobrotivého v noci probudil familiérním oslovením: „Nandl, vzdej se trůnu, zachráníš Rakousko!“ A bylo to! Dnes už se trochu zdrženlivěji o Františku Josefu I. vyjadřujeme jako o „Františku Procházkovi“. Ale původ té přezdívky by žactvo určitě pobavil, nezapomeňte.

         Když pevnost, tak pevnost, jak se patří – i s kasematami. Dnes tam mládež vyráží „na párty“. Ale v  polovině 19.století tam úpěl „zrádce národa“ Karel Sabina, své si v těch zdech odbyl i anarchista Bakunin. Ti v Galerii osobností Olomouckého kraje nefigurují. Proč? I negativní výsledek je výsledek, říkávala jsem při řešení problémů diplomových prací. Oba uvedené však světovostí překonal ten prezentovaný – generál La Fayette (1757 – 1834), hrdina dvou revolucí, americké a francouzské, blízký přítel prvního prezidenta USA Georga Washingtona a spoluautor přelomové Deklarace práv člověka a občana z roku 1789. Svobodný zednář La Fayette byl v roce 1794 převezen do olomouckých kasemat. Za nezdařený pokus o útěk byl potrestán jen zákazem dalších vyjížděk. Právo na útek totiž bylo tehdy považováno u vězně za legitimní. Zajímavé! Vězení v Olomouci s ním po čase sdílela i jeho žena a dvě dcery, což se stalo námětem literárních děl i dramatického zpracování. Napoleon se po jednom ze svých vítězství v roce 1797 ukázal být velkorysým a generála propustil.

         To už bylo po tzv. josefínských reformách. Nejstarší syn Marie Terezie Josef II. povědomý nám z Babičky (a jsme v literatuře!) jak známo církvi zrovna nepřál. V Olomouci se to projevilo kromě jiného výstavbou zbrojnice jakoby natruc postavené do výhledu Arcibiskupského paláce. Stojí tak dosud a slouží dnes univerzitě studovnou,skriptárnou, prostory vydavatelství, restaurací atd. To císařovna Marie Terezie (1717 – 1780) jednu ze svých četných návštěv Olomouce připomíná renovovanou Terezskou branou (kdysi v sousedství synagogy se zajímavou historií vypálení), aktuálně rekonstruovanou Korunní pevnůstkou s příslibem zajímavých výstavních prostor, a nakonec i ta zmiňovaná zbrojnice nese oficiální označení Tereziánská zbrojnice.

        Olomouc nebyla jen útočištěm před revoltujícími Vídeňany. V sousedství Arcidiecézního muzea na olomouckém Václavském náměstí pamětní deska připomíná, že zde v říjnu až prosinci 1767 pobýval s otcem a sestrou jedenáctiletý Wolfgang Amadeus Mozart ( 1756 – 1791). Černým neštovicím ohrožujícím tehdejší Vídeň sice neunikl, ale zřejmě byl průběh nemoci mírnější, když zde hoch stačil ještě složit 6.symfonii F dur. Jeho sestra Nannerl o tom napsala: „V Olomouci dostal můj bratr neštovice a onemocněl tak, že devět dní nic neviděl a několik týdnů po svém uzdravení si musel šetřit oči“.

          S Olomoucí jako pevností je spojováno ještě jedno slavné jméno historie vojenství, také si je v posledních letech pěkně připomínáme – je to Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče (1766 – 1858). V roce 1829 se stal velitelem olomoucké pevnosti a následně zde měl důstojně a v klidu prožívat dny zaslouženého odpočinku na penzi. Nestalo se. Zapojil se do vřavy evropských dějin rozhodným způsobem ještě několikrát. A to do té míry úspěšně, ve prospěch císařského dvora, že mu v roce 1848 – aktivnímu Radeckému bylo 82 let – Johann Strauss st. věnoval známý Radeckého marš. S nadšením ho Vídeňané každoročně vytleskávají na závěr novoročního koncertu Vídeňských filharmoniků. Obvykle se u televizoru přidávám.

          V souznění s v olomouckém muzeu instalovanou výstavou Galerie osobností Olomouckého kraje musím opustit rodné město a vydat se například na blízký Svatý Kopeček. Blízký mi i tím, že jsem tam 23 roků jako učitelka dojížděla. Takzvaně „pod boudkami“ se narodil malíř Karel Svolinský (1896 – 1986), na kterého v expozici zapomněli. Snad ne kvůli tomu „socialistickému“  olomouckému orloji. Tvrdě nese otisk doby svého vzniku, roku 1955. Původní orloj, srovnatelný s pražským, už asi po válečném běsnění nikdo neobnoví. Ale Svolinský jako ilustrátor byl skvostný. Rokem jeho narození je zřejmé, že se mohl na Kopečku setkávat s malým Jiřím Wolkrem (1900 – 1924), který sem jezdíval k babičce na prázdniny. Také věnoval Svatému Kopečku báseň, formou připomínající Apollinairovo pásmo či Nezvalova Edisona (všímali jsme si toho s osmáky). I dnes se chodí na Kopečku sáňkovat na „wolkrovku“. Básník modré poštovní schránky Jiří Wolker je ovšem na výstavě připomínán jako prostějovský rodák. V místním muzeu má pěknou stálou expozici. Ještě onačejší stálicí je recitační soutěž, festival poezie Wolkrův Prostějov, letos proběhl už 56.ročník. Sarkasticky poznamenáno, Wolker umřel včas, aby mu jeho soutěž nepřejmenovali (Lenin v básni o Sv.Kopečku byl shovívavě přehlédnut). Jen ty poštovní schránky už nejsou modré. A co je horší, tu báseň dnes z mladých umí – a zná – málokdo. Škoda.

          Prostějov má víc slavných rodáků. Přední místo mezi nimi zaujímá Otto Wichterle (1913 – 1998). Vypsat všechny jeho tituly, vynálezy, vůbec zásluhy – to vzdávám! Čítávala jsem o tom – i studentkám učitelství – raději úryvky z knížky Objevy a vynálezy tisíciletí, jak se podle legendy Otto Wichterle inspiroval pro své objevy pohledem na kávu míchanou v šálku, nahlížením přes rameno čtoucímu spolucestujícímu ve vlaku z Prostějova do Prahy, jak na Štědrý den vynalézal pomocí stavebnice Merkur a dynama ze synova kola, jak….Přečtěte si a inspirujte se– nejen vy sami. Jen místní znají upravené pořekadlo o někom nedůvtipném, že kdyby blbost kvetla, byl by jako Wichterleho zídka. Zídka okolo domu Wichterových prý byla porostlá šípkovými keři. No, nevím. Když jsem kolem toho domu nedaleko prostějovského nádraží naposledy procházela, co tam rostlo, to šípkové keře nebyly. Jinak ale tam bujelo ledasco. Snad s tím někdo pohne, teď – v roce 100. výročí narození vynikajícího člověka.

       V Čechách pod Kosířem jsem byla naposledy loni na podzim. Vzniká tam pěkná tradice řemeslnických slavností – Josefkol. Mezinárodní setkání řemeslníků probíhá v krásném zámeckém parku. Až tam pojedu letos, snad už bude po renovaci otevřen místní zámek, proslulý opakovanými pobyty malíře Josefa Mánesa (1820 – 1871). Býval zde rád, z dohledu své autoritativní sestry, odvděčil se kraji zobrazením rázovitých obyvatel. Nabízí se propojení krásna s užitkem: vychutnat scenérii přírody nevšedního parku, přiblížit se životu a dílu autora medailonů na Staroměstském orloji a seznámit se s řemesly, která už mnohdy nemáme možnost poznávat

       Když jsem v roce 1958 maturovala, zbývaly Petru Bezručovi (1867 – 1958) poslední týdny života tráveného v ústraní v Kostelci na Hané. Skonal toho roku v září v  olomoucké nemocnici. Autorstvím jeho veršů se netrápím, sytí mě jejich krása. S očima „na šťopkách“ jsem svým žákům půjčovala vzácný výtisk Slezských písní z roku 1926. Moji „Chachaři“(Ostraváků jsem učila poměrně hodně) dokázali některé výrazy ocenit líp něž já. Nemívala jsem s poezií ve třídě problémy, až je mi to s podivem. Možná proto, že jsem se už tehdy nevědomky držela slov Jiřího Suchého: „Budu-li vyprávět žákům v 5.B, jak jsem se potkával na Národní třídě s Vítězslavem Nezvalem, nebudou o nic míň ani o nic víc překvapeni, než kdybych jim tvrdil, že jsem tu potkával Karla Hynka Máchu nebo snad Michnu z Otradovic“. Moji žáci se nikdy nedozvěděli, že z Bezruče mám nejraději Stužkonosku modrou. Nemohli ve svém věku pochopit její úvodní otázku Byl jsem já jednou také mlád? Ta otázka zní v duši tichá…a potom závěrečné…i stužkonosku viděl jsem v jeseni pozdní žití svého.

         Předposlední zastavení věnují rodišti lišky Bystroušky. Pro mnohé bude překvapením, že jsou to Loštice. Psala jsem o nich vícekrát. Nyní jen zopakuji, že o chytré lišce kdysi vyprávěl loštický revírník místnímu akademickému malíři Stanislavu Lolkovi. Ten vytvořil soubor kreseb o neposedné lišce a odtud už vedla přímá cesta k brněnskému novináři Rudolfu Těsnohlídkovi. Nepůjdeme liščinou stopou až na Hukvaldy k Janáčkům. Zůstaneme v Lošticích, které si oblíbil a na čas se v nich i usadil významný český malíř Adolf Kašpar (1879 – 1934). Jeho jméno je nezapomenutelně spojeno s ilustracemi Babičky. Jako ilustrátor spolupracoval Adolf Kašpar s mimořádným nakladatelem a knihkupcem Romualdem Prombergrem. Dnes jen se smutkem chodím kolem pamětní desky na jeho proslulém knihkupectví, kde už nestávají o knižních čtvrtcích zástupy nedočkavých čtenářů. Sem tam vchází do přebudovaných vstupních dveří nějaký ten klient jedné z olomouckých bank.

          Nevzpomenula jsem všechna jména z panelů výstavy Galerie osobností Olomouckého kraje. Vedle již uvedených mi tam některá chyběla, ráda bych tam viděla Aloise Vojtěcha Šemberu (1807 – 1882), jazykovědce, kterého se nebojím označit za jednoho z předních českých národních buditelů. Jako profesor českého jazyka a literatury působil v Olomouci, později na univerzitě ve Vídni, kde kromě jiného vlastním nákladem vydal v roce 1861 Paměti a znamenitosti města Olomouce. A nezaškodilo by pro paměť národa zmínit i proradného Zdeňka Fierlingera (1891 – 1976), narozeného v učitelské rodině v Olomouci , kde je na místním hřbitově uložen vedle svého za heydrichiády popraveného synovce Evžena Rošického, novináře a atleta, který nás v roce 1936 reprezentoval na olympiádě. Takové jsou zákruty života.

            V době, kdy Zděněk Fierlinger kul pikle směřující k přijetí bolševicky podezděného Košického vládního programu, Josef Bryks po složitém opuštění okupované republiky bojoval za svou vlast v Anglii jako stíhací pilot perutí RAF. Narodil se v roce 1916 v Lašťanech, poblíž obyvateli Olomouce chatařsky a výletně oblíbeného Bělkovického údolí. Sestřelen unikal – i pod cizí identitou – opakovaně z nacistických vězení. Britové jeho hrdinství a zásluhy ocenili udělením Řádu britského imperia a natočili o něm film Srdce v zajetí. Po válce si do Olomouce přivezl anglickou manželku, narodila se jim dcera. To poválečné vydechnutí trvalo jen krátce, již v květnu 1948 začala Josefu Bryksovi jako západnímu letci strastiplná pouť po československých kriminálech. Strasiplnější o to, že byl vězněm velmi nepoddajným. Zemřel na infarkt v uranových dolech v roce 1957. To už jeho žena i s dcerou byly naštěstí zpět ve Velké Británii. Skoro denně chodívám kolem obyčejného činžovního domu, na kterém je už nějaký rok umístěna pamětní deska připomínající pobyt rodiny Josefa Brykse. Paní Trudie Bryksové, která ve věku 91 let zemřela v roce 2011 ve Washingtonu, byly teprve po roce 1989 vydány ostatky manžela. Dnes všichni, i s dcerou, odpočívají v rodinné hrobce Bryksových. Paní Trudie se do vlasti a k rodině svého manžela v posledních letech opakovaně vracela. Nejen proto, aby z rukou prezidenta republiky přijala pro svého manžela Řád Bílého lva. Nevím, zda se některá z olomouckých škol pokusila kontaktovat příbuzné Josefa Brykse, pozvat je třeba na besedu. Pozvání by bývala jistě přijala i paní Trudie Bryksová. Napsala o osudu své rodiny zajímavou knihu Naděje a beznaděje a velmi aktivně a se zájmem doprovázena překladatelkou oné knihy a současně tlumočnicí se účastnila v České republice vzpomínkových akcí. Jsem velmi ráda, že Josef Bryks našel své místo na panelech výstavy Galerie osobností Olomouckého kraje. Možná to některého z pedagogických pracovníků inspiruje. Příbuzní Josefa Brykse stále žijí v Lašťanech, téměř v dosahu městské hromadné dopravy. Ale v tom asi jádro pudla nebude. Potřebujeme stále ke všemu metodické příručky a návody?

 Houdek, F., Tůma, J.  Objevy a vynálezy tisíciletí  Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002

                                       ISBN 80-7106-475-0.                          

Bryksová, T.  Naděje a beznaděje. Votobia 2003. ISBN 80-7220-154-9.