V čem je problém?

           Učila jsem více něž padesát let, do posledního dne s chutí. Nejprve skoro čtvrtstoletí na základní škole (speciální, logopedické), v letech 1986 až 2011 pak na škole vysoké, na Pedagogické fakultě. Na základce jsem prožila opěvovaná léta šedesátá a následně dobu normalizace, ta vysokoškolská byla poznamenána politickými a společenskými zvraty. Vše jako aktér, spíš divák, bez politické příslušnosti. Zkrátka -„mohla bych vyprávět“ (kdyby to někoho zajímalo). Třeba o tom, co přináší takový přechod ze základky na vysokou, zejména když už nejste zrovna nejmladší.

            Při zpětném pohledu si možná víc než dříve uvědomuji, jak hodně jsem ze své základoškolské praxe přenesla do svého působení na Pedagogické fakultě. Ty, kteří si teď povzdechnou – Bože,bože, jak někdo může tak deklasovat vysokoškolskou přípravu učitelů!- uklidním. Už jako učitelka základní školy jsem byla dost aktivní, od článků do odborných tiskovin jsem dospěla třeba i ke scénářům vzdělávacích pořadů realizovaných ostravskou TV. Nezbylo mi z nich vůbec nic, zasloužila se o to velká voda zachvátivší v roce 1997 nejen mou rodnou Olomouc, ale i Ostravu. Když jsem v roce 1986 byla vyzvána k přestupu na Pedagogickou fakultu, šla jsem tam – s realitou nižšího platu – za příslibem větší tvůrčí svobody (tehdy se tomu ještě neříkalo výzva). Nebylo to v mnoha směrech jednoduché a velice chápu, proč se tak málo zkušených učitelů podobnou cestou vydává.

          Dnes mohu s klidným svědomím říct, že jsem povinnostem vysokoškolské učitelky se ctí dostála. Jen tak namátkou: napsala jsem řadu odborných textů, vysokoškolských skript a učebních textů, nějaké publikace, navázala spolupráci se Stuttering Foundation of America a přeložila z jejich produkce sedm knížek týkajících se problematiky koktavosti (balbuties), stála jsem u zrodu Centra pomoci handicapovaným (dnes působícím již pod jiným názvem ), spoluzakládala občanské sdružení Balbus, účastnila se s pracovníky  odborného ústavu v americké Bethesdě výzkumu genetických faktorů u hereditárního výskytu balbuties, zapojila se do grantových projektů, většinou aktivně se účastnila konferencí… ale při tom všem jsem se stále cítila především učitelkou a také se podle toho – v nejlepším slova smyslu – chovala. Možná i proto jsem nikdy nestihla působit na více vysokoškolských a jiných institucích souběžně a všechny své síly věnovala výlučně své „rodné“ katedře, fakultě.

            Projevovalo se to kupříkladu mým hodně kritickým pohledem na pořádání různých konferencí, ty mezinárodní nevyjímaje. Neváhala jsem svým studentkám – vzhledem k realitě Pedagogické fakulty hrstku pánů studentů poněkud odsunu – své pohledy zdůvodněně předávat. Literárně vzato – stačí odkázat na Hostující profesory anglického spisovatele Davida Lodge. Ne že bych adeptky učitelského povolání od účasti na konferencích zrazovala, ba naopak. Jen jsem je varovala před přehnanými očekáváními. Každý frekventant již na třetí čtvrté konferenci svého oboru brzy dojde ke zjištění, že moc nového se – alespoň v plénu – nikdy nedoví. Důležitější jsou jednání v sekcích, kde je zase nejpodstatnější částí diskuse – pokud ovšem někdo diskutuje. A vůbec nejpřínosnější jsou přestávky , případně rauty a recepce. Přestávky i ty eventuální kulinářské obřady je třeba co nejefektivněji využít k navazování odborných kontaktů, ke zjišťování, co dělá, čím se v mém oboru zabývá ten nebo onen, do čeho bych se mohla zapojit, čím přispět, co využít pro zpracování své diplomové (bakalářské) práce…

            Tady jsem se oslím můstkem dostala k meritu věci, k podstatě úvodem položené otázky – V čem je problém? Opravdu tomu nerozumím. Opravdu nerozumím problému plagiátorství, opisování diplomových (bakalářských, rigorosních) prací, abych zůstala v okruhu své působnosti. Časově už se zase blíží jejich obhajoby.Proč se o tom problému tolik rozepisovat, proč vyvíjet a pořizovat různé programy pro odkrývání nepoctivců, nebojím se říct podvodníků, když řešení je zcela nasnadě? Každá z diplomových (bakalářských, disertačních) prací má přece svého vedoucího (školitele), jehož jméno je uvedeno na titulní straně daného textu prokazujícího jistou schopnost studenta (autora) na vysokoškolské úrovni se zmocnit zvoleného tématu. Ten vedoucí (školitel) nese veškerou odpovědnost – odbornou, jejíž součástí je i ta morální, etická. Mýlím-li se, prosím, vyvraťte mi to. Vycházím ze své vysokoškolské zkušenosti, proto se ji pokusím stručně nastínit.

            Podle požadavků jsem v daném termínu předložila vedení katedry ke schválení návrh požadovaného počtu témat diplomových (bakalářských) prací, a to pro prezenční (denní) i kombinovanou (dříve dálkovou) formu studia. Posluchači se měli rozhodnout, koho z vyučujících (navrhovatelů témat) osloví. Neznamenalo to, že by za mnou nemohl někdo přijít s vlastním návrhem,tématem, třeba na základě svého doloženého dlouhodobého zájmu nebo aktivity. Stačilo potom se zájemcem jeho návrh probrat a rozhodnout, zda požádat vedení katedry o schválení dodatečného tématu. Témata písemných prací jsem vždy volila tak, aby byla –jak se dnes ošoupaným slovem říká – smysluplná. Tedy nic jako kupříkladu Výchova dětí s autismem– abych zůstala v oblasti logopedie. Jednak jsem se vždy vyhýbala „módním, trendy“ tématům. Na druhé straně smysl má pouze jasně vymezená problematika. V daném případě by bylo třeba nejprve „vykolíkovat hřiště“, na němž se máme při zpracovávání tématu práce pohybovat. Zaměřím se na předškolní věk (detailněji mladší, starší), na děti s diagnostikovaným autismem (v jakém věku) , nebo „jen“ s poruchou autistického spektra, budu se věnovat komunikaci těchto dětí, nebo celé známé triádě postižení, zohledním děti integrované ve školských zařízeních, nebo jinak socializované atd. atd.? V opačném případě bude vše, co student napíše, jen povrchním kompilátem obecných frází, velice „snadnou kořistí“ pro oponenta.

            Přiznávám, že se ke mně diplomanti příliš nehrnuli. Měla jsem prostě „špatnou pověst“, byla jsem známá svými důsledně kladenými požadavky. Při jednom z prvotních rozhovorů mi studentka na mou víceméně v žertu prohozenou poznámku, že „jsem pes“, odpověděla, že ona „má psy ráda“. Porozuměly jsme si a dopadlo to výborně – vztahově i hodnocením diplomové práce při její obhajobě. Právě tomu prvnímu – zdánlivě zcela nezávaznému rozhovoru – jsem přikládala mimořádnou důležitost a věnovala vždy dostatek času. Prohovořily, probraly jsme to základní, vzájemně se „oťukaly“. A bylo již jen na studentce, jestli se za mnou znovu stavila, s rozhodnutím spolupracovat.Pokud se ze strany diplomantky projevovala tendence submisivně zjišťovat, jaká je moje představa o zpracování zvažované diplomové práce, situaci jsem jednoznačně vyjasnila. Práce bude plně v její kompetenci a odpovědnosti, já – a případní konzultanti, které si může zvolit – jí budeme ku pomoci. Sama bude rovněž rozhodovat o časovém harmonogramu zpracování, s mou jedinou připomínkou: koncept své práce mi předloží naposledy nejpozději dva týdny před fakultou stanoveným datem pro odevzdání diplomových prací. To aby nedocházelo k situacím, kdy diplomanti ještě v předvečer inkriminovaného termínu přibíhají s hrstí nějakých narychlo spáchaných stránek, a knihaři, který práci narychlo váže, stojí téměř za zády (existují i takoví studenti – a někde se jim to toleruje – kteří odevzdání diplomové práce v knihařsky zpracované podobě považují za trapný přežitek).

            Veškerou iniciativu k poradním schůzkám jsem ponechávala v rukou diplomantky s tím, že se pokaždé na termínu předem dohodneme, nejlépe mailem. Mobilem ne. Probíraly jsme pochopitelně představu o charakteru práce. Bude to kazuistika (velmi oblíbené)? Nebo výzkum? Tady jsem rozlet studentky trochu brzdila. Nestačilo by uvažovat o šetření? Není užití termínu výzkum trochu „silná káva“? Jak velký vzorek respondentů je studentka schopna „obhospodařovat“ – vzhledem ke svým časovým i finančním možnostem? Bude muset na místo šetření dojíždět? Jak často? Je schopna sestavit relevantní referenční skupinu respondentů? Uvažuje o dotazníku? Otevřeně jsem přiznávala, že sama dotazníkům nefandím. Z mnoha důvodů. Položíte-li přede mne dotazník, vím, co ode mne jako respondenta očekáváte a je přece v lidském naturelu vidět se a prezentovat vždy z té lepší stránky. Je naivní položit rodičům otázku, jestli svým dětem čtou. Trvá na dotaznících? Nešť! Bude schopna formulovat položky dotazníku tak, aby nebyly sugestibilní? Jak bude dotazníky distribuovat? To už se ocitám ve fázi rozhovoru, který jsem budoucí diplomantce otevřeně označila jako „házení balvanů do cesty“. Bylo jistě lepší a rozumnější zvážit různé eventuální problémy hned na počátku, než na ně „narazit“ později, po několikaměsíčním úsilí.  

            Jedno z mých zásadních doporučení se týkalo pojetí a struktury teoretické a praktické části studentské práce. Svým diplomantkám jsem doporučovala, aby se přednostně věnovaly právě praktické části. Dalo se předpokládat, že u teoretických premis byly nejméně s tím základním seznámeny již v průběhu vlastního studia. Teoretická část je v zásadě vždy kompilací. Tento termín – kompilace – má hanlivý přídech. Ne vždy zcela zaslouženě. Jste-li schopni shromáždit v adekvátní míře a přehledu data nezbytná k pochopení určitého problému, velice tím usnadňujete práci těm, kteří se s problematikou vaší písemné práce teprve seznamují. Prostě – již na obsahu, pojetí a struktuře teoretické části poznám, jak dalece je autor věrohodně a potřebně se svým tématem obeznámen. Začíná-li v každém případě redundantně, nadbytečně tzv. od Adama, jímá mě nepotlačitelné podezření, že chce hlavně „nahonit“ co nejvíce stránek. Nepominutelná je v teoretické části práce s citacemi,  přímými, nepřímými….Avšak – shromažďovat, třídit a sepisovat potřebné údaje je přece jen snazší než se zabývat tím, co má být skutečným přínosem vysokoškolské práce. Znamená to, že teoretickou část jsem schopna v případě časové tísně zvládnout i v kratším, šibeničním termínu. Nebudu se jí proto věnovat jako první, ukolébána slastným pocitem, jak mi to hezky jde, zatímco čas běží a běží….až najednou zjistím, že to podstatné, část praktickou už musím dát dohromady v rychlosti, s termínem odevzdání práce nebezpečně na dohled.

         I když studentky pedagogických fakult absolvují zkoušku z metodologie pedagogického výzkumu, považovala jsem vždy za nutné probrat se svými diplomantkami náležitosti týkající se třeba formulace hypotéz (stačí jedna dvě, u tří už mě jímá hrůza – mnoho psů, zajícova smrt!), prezentace tabulek a grafů, interpretace výsledků či chcete-li diskuse a vyplývajícího závěru (neztotožňovat se závěrem celé práce). Co mi bylo vždy trochu proti srsti, to bylo užití  tzv. ich – formy záznamu. Stále si myslím, že do odborné práce nepatří. Vím, že západní větry přinášejí jiné pojetí.

            V následujících týdnech mi studentky posílaly nebo donášely koncepty zpracovaných částí svých prací. To už jsem měla jejich souhlas (k odmítnutí kupodivu nikdy nedošlo), že můžu do zaslaného textu zasáhnout svými poznámkami. Opatrně jsem se pokaždé hned v začátcích naší spolupráce zeptala, zda to (psychicky) ustojí. Texty mi byly zasílány většinou mailem. Tady na mně fakulta asi dost tratila (s tonery i papírem je třeba na univerzitách zacházet obezřetně). Nad vytištěnými stránkami jsem pak sedala doma s měkkou tužkou v ruce (tou píšu nejraději) a vepisovala, připisovala, eventuálně opravovala gramatické i stylistické prohřešky – prostě učitelka! Co nejdříve jsem se studentce ozvala, abychom si domluvily termín schůzky, kdy jsme nad připomínkovanými stránkami seděly, hezky vedle sebe, ne přes stůl, a uvažovaly, přemítaly, hledaly kompromisy a nejlepší řešení.

          Poslední fází naší spolupráce byla příprava na obhajobu, už s konkrétním posudkem oponenta v ruce. Po jedné z úspěšných obhajob jsem dostala kytici s desítkou vevázaných tužek, jako vtipnou reakci na můj dřívější lehký povzdech, kolikže jsem těch tužek při postupném pročítání inkriminované práce vypsala. Ráda si připomínám práce, jejichž části byly publikovány v časopisech se slušným odborným renomé (např. Psychológia a patopsychológia dieťaťa), jako studijní text je vydalo univerzitní nakladatelství a jednu odezvu máme dokonce ze zahraniční univerzity (Kypr). Tolik v náznacích a ve stručnosti k „historii“ mnou vedených diplomových (a jiných) prací, o nichž můžu s nejvyšší rozhodností prohlásit, že opsáno v nich nebylo vůbec nic.

            Vedení diplomových (bakalářských, disertačních) prací tvoří nedílnou součást práce vysokoškolského učitele, pochopitelně navíc nehonorovanou. Nikdo také nestanovuje počet vedených prací na jednoho pracovníka. Rozhodnu-li se vést třeba osmnáct prací (i to jsem zažila), je nepochybné, že je za dobu vyhrazených dvou let vysokoškolského studia uvidím tak právě při podpisu zadání a potom – kolikrát ještě? Doba státních zkoušek a obhajob studentských vysokoškolských prací se blíží. Určitě i novinářsky vděčné téma plagiátorství, opisování. Znovu pak budu ve svém okolí klást otázku: v čem je problém?