Když můj vnuk v roce 2006 maturoval, byla zrovna média plná zpráv o únosu dvou italských učitelek mateřských škol – tuším někde v Iráku. Aby nedošlo k mýlce, jsem pochopitelně tvrdým odpůrcem podobných praktik (víc než zrazovat mladé lidi od cest do neklidných zemí ovšem nesvedu). Zdánlivě nesourodě se mi tehdy tato smutná událost (naštěstí s dobrým koncem) propojila s diskusí k vnukovu názoru, proč by se on, přírodovědně vyladěný, měl učit k maturitě něco o spisovatelích a o tom, co a proč kdysi napsali. Jako učitelka, což nezůstalo bez vlivu na mé babičkovství, jsem vždy byla vedena snahou přimět své svěřence, aby nepodléhali jednoduchému černobílému pohledu na věc. Něco v duchu zásady římského práva – Audiatur et altera pars (Budiž slyšena i druhá strana), nebo podle slov Moskalykovy televizní adaptace Babičky – Podle toho, z kterého konce se díváš. „Víš“,oponovala jsem vnukovi, „ kdyby sis přečetl něco z Jiráska, měl bys ponětí o existenci janičářů a možná by se ti propojili i s tzv. pátou kolonou, o které by ses zase mohl dočíst v knížkách modernějších, i světových autorů“. Při vší úctě k misiím podobných paní učitelek vidím tady přece jen jistou paralelu – dnes se tomu moderně říká filosofii – dřívějších janičářů. Zájem o vysvětlení jsem u svého vnuka začala poukazem na aktuálně asi politicky nekorektní přísloví, že „ Poturčenec horší Turka“ . Nemusíte ani listovat v Jiráskovi, stačí kliknout v počítači, abyste se na webu dočetli, že janičáři – to byli příslušníci elitní pěchotní jednotky osmanské (dnes bychom řekli turecké) armády, rekrutovaní z nemuslimského, tedy křesťanského obyvatelstva, především z řad Slovanů na Balkáně. Pochytané děti, vlastně malí chlapci byli na sultánově dvoře převychováni v duchu islámského fanatismu. Dostalo se jim důkladného vojenského výcviku a těšili se řadě výhod a privilegií. Stali se z nich sultánu nesmírně oddaní bojovníci, nasazovaní v prvních útočných řadách v době tureckého tažení do Evropy proti svým krajanům, rodákům (vše skončilo –jak víme – zásluhou Habsburků v roce 1683 u Vídně).
Na první pohled je misijní činnost třeba zmiňovaných učitelek mateřských škol chvályhodná a – bohulibá. Při hlubším zamyšlení se však naskýtá otázka právě té bohulibosti. K libosti kterého boha? V naší sekularizované společnosti otázka nepodstatná, ale třeba v takové Indii? Ošatím-li a nakrmím zubožené děti, umožním-li jim přístup ke vzdělání, uvědomuji si plně dosah své dobročinnosti? Bude je škola, do níž docházejí nebo v ní dokonce žijí, vychovávat v duchu místního náboženství, zůstaneme-li u příkladu Indie bude to v duchu hinduismu, buddhismu nebo islámu? Děti nebudou mít hlad, budou slušně oblečené, naučí se číst a psát – ale současně se budou v mnoha případech neviditelným příkopem vzdalovat svým rodinám, sourozencům a odcizí se svým blízkým, své komunitě natolik, že se do ní vlastně již nikdy skutečně nevrátí, zůstanou vykořeněny.
Jen jeden z příkladů, jak málo a mělce o mnohém uvažujeme, přemýšlíme. Přitom se stále oháníme potřebou kritického myšlení. Klikání na internet nás k němu nepřivede. Tam získáváme jenom informace, často dosti pofiderní. Ke kritickému myšlení potřebujeme poznatky. Informaci přirovnávám k papírovému kapesníku, který v patřičný okamžik ráda potřebně použiji – a vzápětí zahodím. Poznatek je něco, co se stává mým majetkem, je součástí mé mentální mapy, obohacuje mě sítí propojenosti, je úložištěm, kde se můžu a dokážu v pravou chvíli zorientovat, posunout dál.
Jak snadno, přesnadno podléháme myšlenkovým stereotypům jsem se přesvědčila při četbě jednoho z fejetonů kultivovaného a moudrého Jiřího Ješe. Asi by se ohradil proti označení intelektuál, ale opravdu jím byl, v tom nejlepším slova smyslu. Krátce po listopadu 1989 – kromě jiného – působil pod prezidentskou standartou s nápisem Pravda vítězí na Pražském hradě jako poradce Václava Havla. Vlastním rozhodnutím tuto funkci brzy opustil. Jiří Ješ se ve svém pohnutém životě často obracel do hájemství hudby, lidsky i profesionálně. Není proto divu, že měl co říci i k naší národní opeře, aktuálně v roce 1999:
Prodaná nevěsta ve své historicky už devatenácté premiéře byla v Národním divadle vyprodaná a také část televizního národa dala přímému přenosu na dvojce přednost před jiným programem. Režie posunula výpravou i kostýmy děj opery dost nelogicky o čtyřicet let kupředu. Naší době se to Vaškovým velocipédem příliš nepřiblížilo a sbor údajně vesnických pijáků „nebeského daru“ připomínal spíše skupinovou fotografii správní rady Plzeňského Prazdroje.
Ale ponechme hodnocení nových nápadů odborné kritice a zamysleme se nad tím, co zůstalo beze změn – hudba a libreto. Ta hudba je tak krásná a bez jediné vady, že nás po celé naše životy smiřuje s tím, co říká ono Sabinovo libreto – že totiž dobrá věc se podařila, protože věrná láska zvítězila, ale za jakou cenu! Četl jsem si o tom v Nejedlém, Hostomské i v Holzknechtovi a žádný z těchto autorů se nepozastavil nad tím, že Jeníkova smlouva s Kecalem nebyla „pouhá jenom lest“, ale podvod jako hrom. Lest by to byla, kdyby šlo pouze o záměnu dvou Míchových synů, jenže tady šlo o to, že Jeník na základě smlouvy podepsané falešným jménem Horák vyinkasoval od druhé smluvní strany tři sta zlatých, které jaksi nevrátil, neboť smlouvu i s tím falešným jménem klidně považoval za právoplatnou. Kecal to přijal nakonec bez námitek, protože peníze stejně nebyly jeho, ale Míchovy, takže když se „dobrá věc podařila“, zůstaly jaksi v rodině – právo sem, právo tam.
Když jsme na tento problém kdysi s Mirkem Kováříkem upozornili v rozhlase, poslal nám jeden posluchač opis trestního zákoníku platného v době vzniku opery, kde právě 300 zlatých bylo kritickou, pro značně zvýšenou trestní sazbu pro příslušného podvodníka. Ještě horší je, co podnikavá česká Mařenka vyvádí s mentálně retardovaným a vadou řeči postiženým Vaškem. I ona popře svou identitu slečny Marie Krušinové a jakožto jiná osoba využije Vaškova pubertálního obdivu k jejím půvabům a pod příslibem falešného manželství přinutí Vaška k přísaze, že se zříká jemu neznámé Mařenky Krušinové ve prospěch anonymní dívky, která ve skutečnosti je onou Mařenkou. Je to nejen eticky ošklivé, ale jelikož účelem celé scény je uvést Vaška v omyl a přimět ho k falešné přísaze, je to i z trestně-právního hlediska povážlivé.
Řeknete asi, co tady blábolím, v literatuře najdeme přece takových případů nekonečně. To je pravda, jenže s každou takovou věcí se zpravidla setkáváme jen jednou a pak na ni zapomeneme. Ale Prodaná nevěsta znásobená tou jedinečnou hudbou se nám opakuje mnohokrát za život a vešla nám i s libretem později usvědčeného konfidenta do krve.A s ní možná i jakási neúcta k právu, která nás učí věřit, že dobré je to, co ti mazanější Jeníkové a Mařenky ke svému vlastnímu prospěchu vymyslí na hloupé Kecaly a Vašky.
Při obhlídce podobných myšlenkových stereotypů se vrátím do literatury. Začnu připomenutím Josefa Jedličky (1927 – 1990), podle záložky na jeho knížce České typy a jiné eseje „…jednoho z nejpozoruhodnějších českých spisovatelů druhé poloviny 20.století…který zůstává ve stínu svých přátel – Josefa Škvoreckého, Jana Zábrany či Václava Havla“. Čtenářské obci vřele doporučuji zvláště jeho rodinnou ságu Krev není voda (1991). Pro potřebu ukázat na myšlenkové stereotypy zůstanu u jeho knížky České typy a jiné eseje, textů původně připravovaných pro pravidelný pořad Rádia Svobodná Evropa. Jedličkův pohled na národní charakter a jeho historický vývoj obsahuje i výhledy do budoucna. A nejméně toto by nás – doma i ve škole – zajímat mělo.
Hned první esej je nadepsán O hrdinství aneb Hloupý Honza. Z něho alespoň několik úryvků: „….česká kulturní tradice, a tedy ani česká literatura nemá skutečného hrdinu….Marně budeme obracet české písemnictví z rubu na líc – Rolanda, Parsifala, Robina Hooda, Tři mušketýry, Tarase Bulbu, Dona Quijota, ale ani Sardinského bubeníka anebo Roberta Jordana tu nenajdeme….figury rekovného ražení prostě neprodukujeme, a kdykoli jsme se o to pokusili, dopadlo to vždycky nevalně…Už naši obrozenci z toho měli pocit méněcennosti a těžkou hlavu…a když nenašli při nejlepší vůli po hrdinských zpěvech ani stopy, sestrojili k všeobecnému užitku Záboje, Slavoje a ještě asi půl tuctu národních reků…“staročeské“ rukopisné podvrhy se venkoncem neujaly…Jen Aloisu Jiráskovi se povedlo několik vskutku životných „rekovných“ ražeb: po Kosmovi zděděný Bivoj a Horymír, Jánošík a Kozina, mlynář z Lucerny…Jirásek totiž postřehl, či intuitivně vycítil, že česká figura rekovná neodolatelně inklinuje do folklorní oblasti a že se vlastně autenticky realizuje výhradně jako postava pohádková….princ,rytíř, důstojník či intelektuál se proměnil v Hloupého Honzu….nositeli onoho lidového hrdinství v českých pohádkách jsou spíše mazaní krejčíci, nejmladší chalupničtí synkové, vykutálení ševci, chasníci čtrnáct let kojení….popsalo se mnoho papíru výklady o tom, že Český Honza vůbec není hloupý…je politickým symbolem….on svými chytráckými vítězstvími pomáhá hojit národní i sociální pocity méněcennosti…je kanonizovaným ústupkem trpké zkušenosti“.
Jen v těch ukázkách z obsáhlejšího textu je materiálu na besedy ve školách neurekom, jak by řekli šarišským dialektem bratři Slováci. A to jsme ještě prostřednictvím pohledu Josefa Jedličky nesáhli po argumentech onačejších – kupříkladu po Švejkovi. Ale ouha! I na toho v knížce Josefa Jedličky došlo, a to hned v první části nadepsané České typy aneb Poptávka po našem hrdinovi. Je to čtení s přímo psychoterapeutickými účinky:
Když jsou časy zlé, bereme si obvykle za vzor Josefa Švejka…Švejk je především člověk, který chce žít a přežít…komu z nás někdy někdo terapeuticky neradil, abychom si představili zlého profesora v podvlíkačkách, abychom překonali strach tím, že si velké nebezpečí učiníme malým a komickým? To právě dělá Švejk a v tom je také negativní stránka a všechno nebezpečí švejkovství a švejkárny – že hlava nehlava strhává všechno do bláta, všemu se vysmívá, všechno snižuje, vším pohrdá a všechno lidské snažení pokládá za „nadstavbu“ nad jediným skutečným a pravým životním smyslem, jímž je holá existence sama o sobě a sama pro sebe…vzbuzuje značné podezření, když se komunistický totalitarismus od tohoto postoje nedistancoval, ba když jej – alespoň v zásadě a teoreticky – dokonce uznával a podporoval. Švejkování jako metoda a technika odporu je totiž produktivní jenom v prvním vnějším plánu, ve své podstatě a svých dlouhodobých důsledcích diktatuře vyhovuje. Švejk není jen mazaný chytrák, který vodí své představené za nos. Je zároveň i člověk, kterému už není nic svaté, kterému nic nestojí za riziko, který je za to, že ho vůbec nechají žít , ochoten přistoupit na všechno. Právě takové lidi totalitarismus potřebuje…..byla by už naše vina, kdybychom národem švejků chtěli být a zůstat.
Pro ty, co při čtení vytrvali až sem, už jen krátký dovětek z části knížky nazvané Outsideři a opomíjení. Nezávisle na tom, koho z oněch outsidrů a opomíjených se následující úryvek týká, ocitujme i pro dnešek to podstatné: „ …chtěli jsme alespoň trochu otřást českou jistotou, že se nám všechno děje jen z dopuštění osudu, tedy vzbudit podezření, že si přeci jen za leccos můžeme sami, a že to tedy můžeme i změnit“.
JEŠ, J. Poslední slovo Lidové noviny 17.7.1999
JEDLIČKA, J. České typy a jiné eseje. Praha: Plus, Albatros Media a.s. 2009.
ISBN 978-80-00-02324-3.
Zdeněk Sotolář
6.4.2013 at 16.20Nezdá se vám ta paralela misijní školy a janičáčů až příliš přitažená za vlasy? Tady by to chtělo více kritického myšlení. Ale jak vůbec souvisí první odstavec s odstavcem posledním?
Omlouvám se předem za upřímnost, ale chci něco říci ke stylu vašich textů. (Těžko říci, co je to za žánr.) Zmatek myšlenkový se projevuje zmatkem jazykovým. Hlavním znakem stylu vašich textů je „didaktismus“, snaha neustále poučovat, vysvětlovat, docpávat okrajové až zbytečné informace. Ale tentokráte tato snaha vyznívá už velice, velice směšně. (Možná je to tím, že neustále kompilujete své staré texty do nové podoby. Kdoví, komu byl určen původně?)
Např. „jednotky osmanské (dnes bychom řekli turecké)“. Promiňte, ale máte čtenáře za takové blbce? Bude snad potřeba ještě dovysvětlit, co je turecké? Nebo „z nemuslimského, tedy křesťanského“. Tady už je zaděláno dokonce na zmatek, jako by nemuslimský muselo znamenat křesťanský. (Janičáři byli vybíráni právě jen z křesťanských dětí). Vysloveně křečovitě vyznívá věta „pochytané děti, vlastně malé chlapce“. Vlastně chlapce! To necítíte tu nadbytečnost slov? (I dívky byly často pochytány, ale tato informace se nedostavila, kapesníček byl odhozen snad předčasně.)
Radek Sárközi
6.4.2013 at 19.28Když jsem si četl tento článek, vzpomněl jsem si na skvělou přednášku z cimrmanovského představení Švestka: http://www.youtube.com/watch?v=219dYct4h9c 🙂
Alžběta Peutelschmiedová • Post Author •
6.4.2013 at 21.12Pánové, máte bezpochyby nárok na svůj názor. Vypovídáte jím však o sobě víc, než byste chtěli. Napište něco sami, ať se poučím. Přeji nám všem brzký příchod jara!
Pavlína Hublová
7.4.2013 at 13.04Komentář paní Kataríny Strakové:
Na rozdíl od pánů Sotoláře a Sárköziho jsem text pochopila, nedomnívám se, že jsem čtenář, kterého má autorka za blbce, pro mě článek nevyznívá směšně – naopak, vnímám široký rozhled paní Peutelschmiedové a další kvality. Dokonce nevidím ani žádný zmatek jazykový ani myšlenkový, o kterých pan Sotolář píše.
Odkaz pana Sárköziho na video s tématem „stařecké neschopnosti udržet myšlenku a neschopnosti myšlenku opustit…“ považuji za hrubost, která je nehodna učitele.
Domnívám se, že směřování diskusí na UČITELSKÉM portálu k tak hrubým invektivám nemůže být přínosem pro obraz školství, ve kterém by měla být snaha o povznesení se k ušlechtilosti, snaha o slušnost, tvoření skutečných hodnot, vzájemné respektování, úctu, kultivovanost atd.
Komentář publikován se souhlasem autorky.
Zdeněk Sotolář
7.4.2013 at 22.32Paní Hublová, můžete místo autorky, prosím, vyložit onu paralelu misijní školy a janičářů? (Možná to bude zajímavý příspěvek i k 1150. výročí cyrilometodějské misie na Velké Moravě.)
Ano, uvědomuji si, že jsem vůči autorce možná tvrdý, ale o hrubosti nemůže být řeč. Tvrdost v diskusi nijak nepopírá „vzájemné respektování, úctu, kultivovanost“, i když to zjevně nechápete. A připomínat autorčiny „další kvality“ je zcela mimo mísu, protože já přece nijak nenapadám paní autorku v jejích dalších kvalitách (jako logopedku, pedagožku, docentku…) Mimochodem výzva, abych něco sám napsal, je pro mě jasným vyjádřením neochoty nebo neschopnosti argumentovat a diskutovat k meritu věci, tedy k paralele misijní školy a janičářů (všimněte si, že slovo tedy jsem použil zcela správně).
Zdeněk Sotolář
7.4.2013 at 22.34P.S. Asi jsem měl oslovit spíše přímo paní Katarínu Strakovou.