Jak dobře je vědět, znát a přemýšlet

         Když můj vnuk v roce 2006 maturoval, byla zrovna média plná zpráv o únosu dvou italských učitelek mateřských škol – tuším někde v Iráku. Aby nedošlo k mýlce, jsem pochopitelně tvrdým odpůrcem podobných praktik (víc než zrazovat mladé lidi od cest do neklidných zemí ovšem nesvedu). Zdánlivě nesourodě se mi tehdy tato smutná událost (naštěstí s dobrým koncem) propojila s diskusí k vnukovu názoru, proč by se on, přírodovědně vyladěný, měl učit k maturitě něco o spisovatelích a o tom, co a proč kdysi napsali. Jako učitelka, což nezůstalo bez vlivu na mé babičkovství, jsem vždy byla vedena snahou přimět své svěřence, aby nepodléhali jednoduchému černobílému pohledu na věc. Něco v duchu zásady římského práva – Audiatur et altera pars (Budiž slyšena i druhá strana), nebo podle slov  Moskalykovy televizní adaptace Babičky – Podle toho, z kterého konce se díváš. „Víš“,oponovala jsem vnukovi, „ kdyby sis přečetl něco z Jiráska, měl bys ponětí o existenci janičářů a možná by se ti propojili i s tzv. pátou kolonou, o které by ses zase mohl dočíst v knížkách modernějších, i světových autorů“. Při vší úctě k misiím podobných paní učitelek vidím tady přece jen jistou paralelu – dnes se tomu moderně říká filosofii – dřívějších janičářů. Zájem o vysvětlení jsem u svého vnuka začala poukazem na aktuálně asi politicky nekorektní přísloví, že „ Poturčenec horší Turka“ . Nemusíte ani listovat v Jiráskovi, stačí kliknout v počítači, abyste se na webu dočetli, že janičáři – to byli příslušníci elitní pěchotní jednotky osmanské (dnes bychom řekli turecké) armády, rekrutovaní z nemuslimského, tedy křesťanského obyvatelstva, především z řad Slovanů na Balkáně. Pochytané děti, vlastně malí chlapci byli na sultánově dvoře převychováni v duchu islámského fanatismu. Dostalo se jim důkladného vojenského výcviku a těšili se řadě výhod a privilegií. Stali se z nich sultánu nesmírně oddaní bojovníci, nasazovaní v prvních útočných řadách v době tureckého tažení do Evropy proti svým krajanům, rodákům (vše skončilo –jak víme – zásluhou Habsburků v roce 1683 u Vídně).

            Na první pohled je misijní činnost třeba zmiňovaných učitelek mateřských škol chvályhodná a – bohulibá. Při hlubším zamyšlení se však naskýtá otázka právě té bohulibosti. K libosti kterého boha? V naší sekularizované společnosti otázka nepodstatná, ale třeba v takové Indii? Ošatím-li a nakrmím zubožené děti, umožním-li jim přístup ke vzdělání, uvědomuji si plně dosah své dobročinnosti? Bude je škola, do níž docházejí nebo v ní dokonce  žijí, vychovávat v duchu místního náboženství, zůstaneme-li u příkladu Indie bude to v duchu hinduismu, buddhismu nebo islámu? Děti nebudou mít hlad, budou slušně oblečené, naučí se číst a psát – ale současně se budou v mnoha případech neviditelným příkopem vzdalovat svým rodinám, sourozencům a odcizí se svým blízkým, své komunitě natolik, že se do ní vlastně již nikdy skutečně nevrátí, zůstanou vykořeněny.  

            Jen jeden z příkladů, jak málo a mělce o mnohém uvažujeme, přemýšlíme. Přitom se stále oháníme potřebou kritického myšlení. Klikání na internet nás k němu nepřivede. Tam získáváme jenom informace, často dosti pofiderní. Ke kritickému myšlení potřebujeme poznatky. Informaci přirovnávám k papírovému kapesníku, který v patřičný okamžik ráda potřebně použiji – a vzápětí zahodím. Poznatek je něco, co se stává mým majetkem, je součástí mé mentální mapy, obohacuje mě sítí propojenosti, je úložištěm, kde se můžu a dokážu v pravou chvíli zorientovat, posunout dál.

          Jak snadno, přesnadno podléháme myšlenkovým stereotypům jsem se přesvědčila při četbě jednoho z fejetonů kultivovaného a moudrého Jiřího Ješe. Asi by se ohradil proti označení intelektuál, ale opravdu jím byl, v tom nejlepším slova smyslu. Krátce po listopadu 1989 – kromě jiného – působil pod prezidentskou standartou s nápisem Pravda vítězí na Pražském hradě jako poradce Václava Havla. Vlastním rozhodnutím tuto funkci brzy opustil. Jiří Ješ se ve svém pohnutém životě často obracel do hájemství hudby, lidsky i profesionálně. Není proto divu, že měl co říci i k naší národní opeře, aktuálně v roce 1999:

          Prodaná nevěsta ve své historicky už devatenácté premiéře byla v Národním divadle vyprodaná a také část televizního národa dala přímému přenosu na dvojce přednost před jiným programem. Režie posunula výpravou i kostýmy děj opery dost nelogicky o čtyřicet let kupředu. Naší době se to Vaškovým velocipédem příliš nepřiblížilo a sbor údajně vesnických pijáků „nebeského daru“ připomínal spíše skupinovou fotografii správní rady Plzeňského Prazdroje.

            Ale ponechme hodnocení nových nápadů odborné kritice a zamysleme se nad tím, co zůstalo beze změn – hudba a libreto. Ta hudba je tak krásná a bez jediné vady, že nás po celé naše životy smiřuje s tím, co říká ono Sabinovo libreto – že totiž dobrá věc se podařila, protože věrná láska zvítězila, ale za jakou cenu! Četl jsem si o tom v Nejedlém, Hostomské i v Holzknechtovi a žádný z těchto autorů se nepozastavil nad tím, že Jeníkova smlouva s Kecalem nebyla „pouhá jenom lest“, ale podvod jako hrom. Lest by to byla, kdyby šlo pouze o záměnu dvou Míchových synů, jenže tady šlo o to, že Jeník na základě smlouvy podepsané falešným jménem Horák vyinkasoval od druhé smluvní strany tři sta zlatých, které jaksi nevrátil, neboť smlouvu i s tím falešným jménem klidně považoval za právoplatnou. Kecal to přijal nakonec bez námitek, protože peníze stejně nebyly jeho, ale Míchovy, takže když se „dobrá věc podařila“, zůstaly jaksi v rodině – právo sem, právo tam.

            Když jsme na tento problém kdysi s Mirkem Kováříkem upozornili v rozhlase, poslal nám jeden posluchač opis trestního zákoníku platného v době vzniku opery, kde právě 300 zlatých bylo kritickou, pro značně zvýšenou trestní sazbu pro příslušného podvodníka. Ještě horší je, co podnikavá česká Mařenka vyvádí s mentálně retardovaným a vadou řeči postiženým Vaškem. I ona popře svou identitu slečny Marie Krušinové a jakožto jiná osoba využije Vaškova pubertálního obdivu k jejím půvabům a pod příslibem falešného manželství přinutí Vaška k přísaze, že se zříká jemu neznámé Mařenky Krušinové ve prospěch anonymní dívky, která ve skutečnosti je onou Mařenkou. Je to nejen eticky ošklivé, ale jelikož účelem celé scény je uvést Vaška v omyl a přimět ho k falešné přísaze, je to i z trestně-právního hlediska povážlivé.

            Řeknete asi, co tady blábolím, v literatuře najdeme přece takových případů nekonečně. To je pravda, jenže s každou takovou věcí se zpravidla setkáváme jen jednou a pak na ni zapomeneme. Ale Prodaná nevěsta znásobená tou jedinečnou hudbou se nám opakuje mnohokrát za život a vešla nám i s libretem později usvědčeného konfidenta do krve.A s ní možná i jakási neúcta k právu, která nás učí věřit, že dobré je to, co ti mazanější Jeníkové a Mařenky ke svému vlastnímu prospěchu vymyslí na hloupé Kecaly a Vašky.

          Při obhlídce podobných myšlenkových stereotypů se vrátím do literatury. Začnu připomenutím Josefa Jedličky (1927 – 1990), podle záložky na jeho knížce České typy a jiné eseje „…jednoho z nejpozoruhodnějších českých spisovatelů druhé poloviny 20.století…který zůstává ve stínu svých přátel – Josefa Škvoreckého, Jana Zábrany či Václava Havla“. Čtenářské obci vřele doporučuji zvláště jeho rodinnou ságu Krev není voda (1991). Pro potřebu ukázat na myšlenkové stereotypy zůstanu u jeho knížky České typy a jiné eseje, textů původně připravovaných pro pravidelný pořad Rádia Svobodná Evropa. Jedličkův pohled na národní charakter a jeho historický vývoj obsahuje i výhledy do budoucna. A nejméně toto by nás – doma i ve škole – zajímat mělo.

         Hned první esej je nadepsán O hrdinství aneb Hloupý Honza. Z něho alespoň několik úryvků: „….česká kulturní tradice, a tedy ani česká literatura nemá skutečného hrdinu….Marně budeme obracet české písemnictví z rubu na líc – Rolanda, Parsifala, Robina Hooda, Tři mušketýry, Tarase Bulbu, Dona Quijota, ale ani Sardinského bubeníka anebo Roberta Jordana tu nenajdeme….figury rekovného ražení prostě neprodukujeme, a kdykoli jsme se o to pokusili, dopadlo to vždycky nevalně…Už naši obrozenci z toho měli pocit méněcennosti a těžkou hlavu…a když nenašli při nejlepší vůli po hrdinských zpěvech ani stopy, sestrojili k všeobecnému užitku Záboje, Slavoje a ještě asi půl tuctu národních reků…“staročeské“ rukopisné podvrhy se venkoncem neujaly…Jen Aloisu Jiráskovi se povedlo několik vskutku životných „rekovných“ ražeb: po Kosmovi zděděný Bivoj a Horymír, Jánošík a Kozina, mlynář z Lucerny…Jirásek totiž postřehl, či intuitivně vycítil, že česká figura rekovná neodolatelně inklinuje do folklorní oblasti a že se vlastně autenticky realizuje výhradně jako postava pohádková….princ,rytíř, důstojník či intelektuál se proměnil v Hloupého Honzu….nositeli onoho lidového hrdinství v českých pohádkách jsou spíše mazaní krejčíci, nejmladší chalupničtí synkové, vykutálení ševci, chasníci čtrnáct let kojení….popsalo se mnoho papíru výklady o tom, že Český Honza vůbec není hloupý…je politickým symbolem….on svými chytráckými vítězstvími pomáhá hojit národní i sociální pocity méněcennosti…je kanonizovaným ústupkem trpké zkušenosti“.

             Jen v těch ukázkách z obsáhlejšího textu je materiálu na besedy ve školách neurekom, jak by řekli šarišským dialektem bratři Slováci. A to jsme ještě prostřednictvím pohledu Josefa Jedličky nesáhli po argumentech onačejších – kupříkladu po Švejkovi. Ale ouha! I na toho v knížce Josefa Jedličky došlo, a to hned v první části nadepsané České typy aneb Poptávka po našem hrdinovi. Je to čtení s přímo psychoterapeutickými účinky:

         Když jsou časy zlé, bereme si obvykle za vzor Josefa Švejka…Švejk je především člověk, který chce žít a přežít…komu z nás někdy někdo terapeuticky neradil, abychom si představili zlého profesora v podvlíkačkách, abychom překonali strach tím, že si velké nebezpečí učiníme malým a komickým? To právě dělá Švejk a v tom je také negativní stránka a všechno nebezpečí švejkovství a švejkárny – že hlava nehlava strhává všechno do bláta, všemu se vysmívá, všechno snižuje, vším pohrdá a všechno lidské snažení pokládá za „nadstavbu“ nad jediným skutečným a pravým životním smyslem, jímž je holá existence sama o sobě a sama pro sebe…vzbuzuje značné podezření, když se komunistický totalitarismus od tohoto postoje nedistancoval, ba když jej – alespoň v zásadě a teoreticky – dokonce uznával a podporoval.  Švejkování jako metoda a technika odporu je totiž produktivní jenom v prvním vnějším plánu, ve své podstatě a svých dlouhodobých důsledcích diktatuře vyhovuje. Švejk není jen mazaný chytrák, který vodí své představené za nos. Je zároveň i člověk, kterému už není nic svaté, kterému nic nestojí za riziko, který je za to, že ho vůbec nechají žít , ochoten přistoupit na všechno. Právě takové lidi totalitarismus potřebuje…..byla by už naše vina, kdybychom národem švejků chtěli být a zůstat.

            Pro ty, co při čtení vytrvali až sem, už jen krátký dovětek z části knížky nazvané Outsideři a opomíjení. Nezávisle na tom, koho z oněch outsidrů a opomíjených se následující úryvek týká, ocitujme i pro dnešek to podstatné:  „ …chtěli jsme alespoň trochu otřást českou jistotou, že se nám všechno děje jen z dopuštění osudu, tedy vzbudit podezření, že si přeci jen za leccos můžeme sami, a že to tedy můžeme i změnit“.

 JEŠ, J.  Poslední slovo  Lidové noviny 17.7.1999

JEDLIČKA, J.  České typy a jiné eseje. Praha: Plus, Albatros  Media a.s. 2009.

                       ISBN 978-80-00-02324-3.