Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Duben 2013

Dotěrné otázky

         „To bych raději vzala nohy na ramena“, byla má reakce na jednu z otázek rodilé mluvčí, s níž se s radostí a obdivem k metodickým postupům její výuky setkávám každou středu. Ten idiom ji zaujal a hned mi ho vrátila tím , že Rusové v podobných případech berou „ruki v nogi“(přepsáno latinkou). Idiom či frazém je lingvistický termín, jedná se o ustálený víceslovný výraz. V době, kdy ústně (méně již v reálu) holdujeme nejméně bilingvismu, by nás idiomy měly hodně zajímat. A taky těšit a obohacovat – pokud zrovna nečtete nějaký kostrbatý výplod překladatelské rychlokvašky. Schovávají-li si Češi něco pro strýčka Příhodu, Angličané si to nechávají pro deštivý den. Obyvatelé našich končin plavou pod vodou, Francouzi mnohem logičtěji mezi dvěma vodami. Můžeme se dohadovat, příslušníci kterého národa nahrazují české „dnes nejsem ve své kůži“ idiomem, že „nejsou ve svém talíři“. Prostě krásné promrskávání potřebného jazykového citu.

        Jazykový cit dostává v současnosti v českých krajích silně na frak. Podle internetových zdrojů je jazykový cit schopnost uživatele jazyka hodnotit a vytvářet jazykové projevy mluvnicky a statisticky vhodné. Méně akademicky řečeno je pak uvedeno, že jazykový cit vychází z neuvědomělého, spontánního osvojování jazykové normy, ale může být prohlouben a zušlechtěn jazykovým vzděláním. Proč jsem slova prohlouben, zušlechtěn a vzdělání napsala proloženě? Inu proto, že již v tomto punktu internetový vzdělavatel prokázal nedostatek právě onoho jazykového citu. To je ta naše –s hlubokým neblahým dopadem – neschopnost rozlišovat mezi vzděláním a vzděláváním. Nejen pro školství nemůže být lepší příklad významu jazykového citu. A stejně jako kytku nevypěstujete jedním zalitím, nestačí, aby byl jazykový cit prohlouben a zušlechtěn, ale potřebuje být především v mladém věku dlouhodobě prohlubován a zušlechťován. Pokud ten rozdíl slyšíte, cítíte hned napoprvé, není to s vaším jazykovým citem – byť ve vyšším věku – ještě nejhorší. Podle dalších internetových informací ho můžete spolu se svým jazykovým povědomím ovlivňovat způsobem jeho používání, formovat vyučováním, komunikační praxí, vlivy generačními, regionálními i sociálními.

         Tolik možností a příležitostí! Zůstaňme pro příklady jen u té výše uvedené komunikační praxe. V ranním rozhlasovém vysílání se moderátorská dvojice snaží naladit vás do nového dne co nejpozitivněji. Znáte ty zdánlivě nelogické dětské otázky, které jsou u nás doma označovány jako - A proč ten pán jde?. Po pochopitelné odpovědí na dotaz, zda musejí všichni lidé dýchat, moderátorův synek prý zapochyboval: „Já nevím, ale mně by to vadilo při mluvení“. Úsměv vám ztuhne, když vzápětí uslyšíte – to jsou ty děti, to jsou ty jejich dotěrné otázky. A abyste náhodou nebyli na pochybách, moderátorka své vyjádření o dotěrných dětských otázkách ještě zopakuje. Svědčí to o jejím nitru, životních postojích, nebo je prostě neschopná – profesí rozhlasová moderátorka! – jazykovým citem rozpoznat, že tady by bylo na místě zcela jiné adjektivum? Co tak neodbytné dětské otázky (za něž bychom –mimochodem – měli být vždy neskonale vděčni, jsou projevem zájmu o okolí, o komunikaci s námi).

         Že to s tím jazykovým citem „rozhlasáků“nebude úplně v pořádku, mě přesvědčila jiná komentátorka hned o den později, kdy v rozhovoru, který se točil kolem nabídky prodeje pozůstatků válečného opevnění v našem pohraničí, prohlásila, že měla čest navštívit jeden z bunkrů….Tak nevím, ale mám silný pocit, že slovní obrat mít čest v daném spojení nelze označit – jak v otázce jazykového citu požaduje internetový vzor- za stylisticky vhodný. Takové spojení „tahá za uši“, povolanější by je možná označili jako (falešně) hyperkorektní.

          Když mluvčí pana prezidenta do televize prohlásila, že „….v tomto případě se jednalo o rozhovor na čtyři oči“ – šla jsem především do sebe, pochybujíc o své jazykové vybavenosti a kompetentnosti. Vystačím do budoucna se znalostí face to face, nemá angličtina pro tyto okolnosti idiom, jehož doslovného překladu (kalku) se mohla paní mluvčí přidržet? Jazykově vzdělanější než já mi to vyvraceli. Na mysl mi přišly ještě dialekty, regionální komunikační specifika. Vím, jaké veselí i podiv často vyvolávám se svou moravštinou (hanácky bohužel pořádně neumím) u svých příbuzných ve Šluknovském výběžku. Ozve se mi někdo, třeba z Vysočiny?

         V těch vysokých společenských i politických kruzích s příklady nepatřičného nakládání s jazykovým citem ještě zůstanu. Tady se nikoho ptát nemusím. Existují dvě česká slovesa – poděkovat a poděkovat se. První tvar nikomu vysvětlovat netřeba (i když s  jeho užíváním mnozí mezi námi, i ve školách, nemístně šetří). Zvratnou podobu poděkovat se by možná roduvěrnější Čechové označili za germanismus (sich bedanken). V češtině se používá ve smyslu rozloučit se, ukončit něco (To bych se jim poděkoval!). Bylo ukázkou míry vzdělanosti stoupenců jednoho z prezidentských kandidátů, když na opakované užití formulace chtěl bych se poděkovat svého favorita neupozornili. Že toho nevyužil ani „tábor protivníků“, je dalším důkazem obecně pokleslého jazykového citu  české společnosti.

         Kde jinde očekávat (rozumně) vytříbené užívání mateřštiny než na vysokoškolské konferenci zabývající se pedagogickými vědami (ten plurál mi v tomto případě zrovna „nesedí“, ale dovedu si ho rozhodně spíše vysvětlit a zdůvodnit než spojení veřejné politiky). Často si před účastí v sekcích – stejně jako Chodové – kladu perpetuum silentium, aby můj zájem v diskusi nebyl vykládán jako snaha označovaná „pane bože, ona už zase…“ Naposledy jsem svému předsevzetí dostála až do chvíle, kdy referující označila nestálý, těkavý oční kontakt autistického dítěte jako prchlivý. Učitelsky jsem začala dotazem, jak si představuje prchlivého člověka. Nejsem si jista, že mi všichni přítomní porozuměli. Připomněla jsem si situaci ve třídě, dávno tomu, kdy se mě Jirka N. zeptal: „Proč pořád říkáte pneumatika, vždyť se přece říká pleumatika?“ Nedokázala jsem mu to vymluvit, byl tak zvyklý. A zvyk – jak známo – je druhá přirozenost, železná košile. Pak už nám to ani nepřijde…

       Nepřišlo to ani vysokoškolským studentům, kteří v posledním čísle svého iniciativně vydávaného časopisu (název vynechám) položili akademické obci otázku: Kam chodí rektor na oběd? Investigativní žurnalisté z řad vysokoškolských studentů zjistili něco, co já ani po letech netuším: náš pan rektor má svou menzu! Podepsaná studentka – podle svých slov – sice neví nic o stravovacím režimu hlavy univerzity, ale ví určitě, že „…existuje rektorská menza“.  Občas tam taky chodím na oběd, když najdu na internetu, že zrovna bude nějaká dobrá polévka, které tam vaří skutečně dobře! To si pak zadám Výdejna RUP. Všichni, co se na Univerzitě Palackého pohybují déle než měsíc, vědí, že v tom případě půjdou na oběd na rektorát. V tomtéž areálu sídlí i Filosofická fakulta, kde se (vysokoškolští) studenti mohli nechat poučit, že je rozdíl – nejen lingvistický – mezi menzou rektorovou a rektorátní.

         I ve školním prostředí se naprosto zbytečně a škodlivě zbavujeme jazykových nuancí, systematicky přispíváme k narušování jazykového citu. Perfektním příkladem může posloužit slovo student. Angličtina si střeží jemný rozdíl mezi slovesy to learn  a to study (se specifickým příklonem k tomu druhému). A my – rozšiřujíce Komenského poznatek, že děti opičátka jsou, i na dospělé – dnes máme studenty pomalu už i v mateřských školách. Není výjimkou, že nějaký ten snaživec o sobě prohlašuje „základní školu jsem vystudoval v …“ Bohatství češtiny rozlišující školáka, žáka, studenta, posluchače, vysokoškoláka jsme jednoduše zploštili na studenta. Slyším-li na konferenci kazuistiku nějakého studenta, obvykle chvíli trvá, dostane-li se mi (vůbec) informace, o kterou věkovou kategorii se jedná. Mluvit o studentovi základní školy – to znamená shrnout rozsah školního věku od mladšího, přes střední po starší, tedy rozpětí „pouhých“ nějakých devíti, desíti let. A jakých let! Nevím, proč Francouzi si stále zachovávají termíny  écolier – éleve – étudiant. U našeho líbivě všezahrnujícího studenta skutečně neplatí Shakespearovo: Co do jména? Vždyť co růží zveme, pod jiným jménem vonělo by stejně.

         Ale hledejme pozitiva! Jedním z nedávných pro mě byl komentář Jindřicha Forejta, kterým ceremoniář Pražského hradu zprostředkoval českým divákům dění kolem poslední cesty Margaret Thatcherové. Obtížný, několikahodinový úkol, vyžadující jistě nesmírně pečlivou přípravu, zvládnutý bezchybně, s nevtíravou noblesou a okolnostem adekvátním jazykovým citem, do posledního detailu. Guth-Jarkovský by jistě měl ze svého nástupce radost, možná by se líbil i Alici Masarykové, s tím předchozím nespokojené.

         Vím, nelze srovnávat, jednalo se o zcela specifickou situaci a okolnosti. Přesto se domnívám, že i pohřeb britské premiérky by komentátor jisté – velmi sledované – televizní stanice dokázal „prošpikovat“ floskulemi. Jedná se o nadužívané, prázdné slovní obraty, kdy si hlavně všichni užíváme, kolikrát za den uslyšíte, jak je něco je úžasné nebo alespoň skvělé. Zápasíme s „otomismem“ – škola je přece o tom….a má svou filosofii….I knedlíky na vašem talíři v restauraci mají svůj příběh a kdekdo nabádá lidičky, aby měli otázečku nebo se aspoň ptali na otázky (dříve jsme otázky kladli, a, to proto, aby se nám dostalo odpovědi).

         Věříme-li Komenskému, že činnosti se musíme učit činností, vpusťme do našich škol vše, co – ve shodě s výše uvedeným – jazykový cit prohlubuje a zušlechťuje. Jako hráz proti všudypřítomné nákaze. Víc ve škole mluvme, omezme testy, kdy „protože dlouho nebylo bé, dáme bé“(replika mé vnučky), hospodařme s krásnými texty, úryvky poezie, s příslovími a pořekadly. Myslíte, že by se vašim svěřencům nelíbilo třeba takové Hubu zapni, oči napni? Nebo Která kráva mnoho řve, ta málo mléka dává? Hrozí u strohého Jaký rozum, taková řeč, že je školák, student v kritickém pohledu vztáhne na svého vyučujícího? Bylo by to ku škodě?

         Rodný, mateřský jazyk na závěr nezaštítím známými slovy Karla Čapka, Jana Nerudy, ani lingvistky a překladatelky Květy Koževnikové. Půjdu mnohem hloub, ono se ty problémy v různých obměnách vracejí, sáhnu do roku 1672, kdy jezuita Bohuslav Balbín v Obraně jazyka českého napsal: Neobviňuji žádný jazyk, všechny miluji, nezáleží mi na tom, který vládne nebo kterým mluví vládnoucí. Pouze to obhajuji, že je nelidským a zcela barbarským zločinem nenávidět jazyk, kterého užívala vlast po tolik století, chtít jeho záhubu a k ní napomáhat…

 


V čem je problém?

           Učila jsem více něž padesát let, do posledního dne s chutí. Nejprve skoro čtvrtstoletí na základní škole (speciální, logopedické), v letech 1986 až 2011 pak na škole vysoké, na Pedagogické fakultě. Na základce jsem prožila opěvovaná léta šedesátá a následně dobu normalizace, ta vysokoškolská byla poznamenána politickými a společenskými zvraty. Vše jako aktér, spíš divák, bez politické příslušnosti. Zkrátka -„mohla bych vyprávět“ (kdyby to někoho zajímalo). Třeba o tom, co přináší takový přechod ze základky na vysokou, zejména když už nejste zrovna nejmladší.

            Při zpětném pohledu si možná víc než dříve uvědomuji, jak hodně jsem ze své základoškolské praxe přenesla do svého působení na Pedagogické fakultě. Ty, kteří si teď povzdechnou – Bože,bože, jak někdo může tak deklasovat vysokoškolskou přípravu učitelů!- uklidním. Už jako učitelka základní školy jsem byla dost aktivní, od článků do odborných tiskovin jsem dospěla třeba i ke scénářům vzdělávacích pořadů realizovaných ostravskou TV. Nezbylo mi z nich vůbec nic, zasloužila se o to velká voda zachvátivší v roce 1997 nejen mou rodnou Olomouc, ale i Ostravu. Když jsem v roce 1986 byla vyzvána k přestupu na Pedagogickou fakultu, šla jsem tam – s realitou nižšího platu – za příslibem větší tvůrčí svobody (tehdy se tomu ještě neříkalo výzva). Nebylo to v mnoha směrech jednoduché a velice chápu, proč se tak málo zkušených učitelů podobnou cestou vydává.

          Dnes mohu s klidným svědomím říct, že jsem povinnostem vysokoškolské učitelky se ctí dostála. Jen tak namátkou: napsala jsem řadu odborných textů, vysokoškolských skript a učebních textů, nějaké publikace, navázala spolupráci se Stuttering Foundation of America a přeložila z jejich produkce sedm knížek týkajících se problematiky koktavosti (balbuties), stála jsem u zrodu Centra pomoci handicapovaným (dnes působícím již pod jiným názvem ), spoluzakládala občanské sdružení Balbus, účastnila se s pracovníky  odborného ústavu v americké Bethesdě výzkumu genetických faktorů u hereditárního výskytu balbuties, zapojila se do grantových projektů, většinou aktivně se účastnila konferencí… ale při tom všem jsem se stále cítila především učitelkou a také se podle toho – v nejlepším slova smyslu – chovala. Možná i proto jsem nikdy nestihla působit na více vysokoškolských a jiných institucích souběžně a všechny své síly věnovala výlučně své „rodné“ katedře, fakultě.

            Projevovalo se to kupříkladu mým hodně kritickým pohledem na pořádání různých konferencí, ty mezinárodní nevyjímaje. Neváhala jsem svým studentkám – vzhledem k realitě Pedagogické fakulty hrstku pánů studentů poněkud odsunu – své pohledy zdůvodněně předávat. Literárně vzato – stačí odkázat na Hostující profesory anglického spisovatele Davida Lodge. Ne že bych adeptky učitelského povolání od účasti na konferencích zrazovala, ba naopak. Jen jsem je varovala před přehnanými očekáváními. Každý frekventant již na třetí čtvrté konferenci svého oboru brzy dojde ke zjištění, že moc nového se – alespoň v plénu – nikdy nedoví. Důležitější jsou jednání v sekcích, kde je zase nejpodstatnější částí diskuse – pokud ovšem někdo diskutuje. A vůbec nejpřínosnější jsou přestávky , případně rauty a recepce. Přestávky i ty eventuální kulinářské obřady je třeba co nejefektivněji využít k navazování odborných kontaktů, ke zjišťování, co dělá, čím se v mém oboru zabývá ten nebo onen, do čeho bych se mohla zapojit, čím přispět, co využít pro zpracování své diplomové (bakalářské) práce…

            Tady jsem se oslím můstkem dostala k meritu věci, k podstatě úvodem položené otázky – V čem je problém? Opravdu tomu nerozumím. Opravdu nerozumím problému plagiátorství, opisování diplomových (bakalářských, rigorosních) prací, abych zůstala v okruhu své působnosti. Časově už se zase blíží jejich obhajoby.Proč se o tom problému tolik rozepisovat, proč vyvíjet a pořizovat různé programy pro odkrývání nepoctivců, nebojím se říct podvodníků, když řešení je zcela nasnadě? Každá z diplomových (bakalářských, disertačních) prací má přece svého vedoucího (školitele), jehož jméno je uvedeno na titulní straně daného textu prokazujícího jistou schopnost studenta (autora) na vysokoškolské úrovni se zmocnit zvoleného tématu. Ten vedoucí (školitel) nese veškerou odpovědnost – odbornou, jejíž součástí je i ta morální, etická. Mýlím-li se, prosím, vyvraťte mi to. Vycházím ze své vysokoškolské zkušenosti, proto se ji pokusím stručně nastínit.

            Podle požadavků jsem v daném termínu předložila vedení katedry ke schválení návrh požadovaného počtu témat diplomových (bakalářských) prací, a to pro prezenční (denní) i kombinovanou (dříve dálkovou) formu studia. Posluchači se měli rozhodnout, koho z vyučujících (navrhovatelů témat) osloví. Neznamenalo to, že by za mnou nemohl někdo přijít s vlastním návrhem,tématem, třeba na základě svého doloženého dlouhodobého zájmu nebo aktivity. Stačilo potom se zájemcem jeho návrh probrat a rozhodnout, zda požádat vedení katedry o schválení dodatečného tématu. Témata písemných prací jsem vždy volila tak, aby byla –jak se dnes ošoupaným slovem říká – smysluplná. Tedy nic jako kupříkladu Výchova dětí s autismem- abych zůstala v oblasti logopedie. Jednak jsem se vždy vyhýbala „módním, trendy“ tématům. Na druhé straně smysl má pouze jasně vymezená problematika. V daném případě by bylo třeba nejprve „vykolíkovat hřiště“, na němž se máme při zpracovávání tématu práce pohybovat. Zaměřím se na předškolní věk (detailněji mladší, starší), na děti s diagnostikovaným autismem (v jakém věku) , nebo „jen“ s poruchou autistického spektra, budu se věnovat komunikaci těchto dětí, nebo celé známé triádě postižení, zohledním děti integrované ve školských zařízeních, nebo jinak socializované atd. atd.? V opačném případě bude vše, co student napíše, jen povrchním kompilátem obecných frází, velice „snadnou kořistí“ pro oponenta.

            Přiznávám, že se ke mně diplomanti příliš nehrnuli. Měla jsem prostě „špatnou pověst“, byla jsem známá svými důsledně kladenými požadavky. Při jednom z prvotních rozhovorů mi studentka na mou víceméně v žertu prohozenou poznámku, že „jsem pes“, odpověděla, že ona „má psy ráda“. Porozuměly jsme si a dopadlo to výborně – vztahově i hodnocením diplomové práce při její obhajobě. Právě tomu prvnímu – zdánlivě zcela nezávaznému rozhovoru – jsem přikládala mimořádnou důležitost a věnovala vždy dostatek času. Prohovořily, probraly jsme to základní, vzájemně se „oťukaly“. A bylo již jen na studentce, jestli se za mnou znovu stavila, s rozhodnutím spolupracovat.Pokud se ze strany diplomantky projevovala tendence submisivně zjišťovat, jaká je moje představa o zpracování zvažované diplomové práce, situaci jsem jednoznačně vyjasnila. Práce bude plně v její kompetenci a odpovědnosti, já – a případní konzultanti, které si může zvolit – jí budeme ku pomoci. Sama bude rovněž rozhodovat o časovém harmonogramu zpracování, s mou jedinou připomínkou: koncept své práce mi předloží naposledy nejpozději dva týdny před fakultou stanoveným datem pro odevzdání diplomových prací. To aby nedocházelo k situacím, kdy diplomanti ještě v předvečer inkriminovaného termínu přibíhají s hrstí nějakých narychlo spáchaných stránek, a knihaři, který práci narychlo váže, stojí téměř za zády (existují i takoví studenti – a někde se jim to toleruje – kteří odevzdání diplomové práce v knihařsky zpracované podobě považují za trapný přežitek).

            Veškerou iniciativu k poradním schůzkám jsem ponechávala v rukou diplomantky s tím, že se pokaždé na termínu předem dohodneme, nejlépe mailem. Mobilem ne. Probíraly jsme pochopitelně představu o charakteru práce. Bude to kazuistika (velmi oblíbené)? Nebo výzkum? Tady jsem rozlet studentky trochu brzdila. Nestačilo by uvažovat o šetření? Není užití termínu výzkum trochu „silná káva“? Jak velký vzorek respondentů je studentka schopna „obhospodařovat“ – vzhledem ke svým časovým i finančním možnostem? Bude muset na místo šetření dojíždět? Jak často? Je schopna sestavit relevantní referenční skupinu respondentů? Uvažuje o dotazníku? Otevřeně jsem přiznávala, že sama dotazníkům nefandím. Z mnoha důvodů. Položíte-li přede mne dotazník, vím, co ode mne jako respondenta očekáváte a je přece v lidském naturelu vidět se a prezentovat vždy z té lepší stránky. Je naivní položit rodičům otázku, jestli svým dětem čtou. Trvá na dotaznících? Nešť! Bude schopna formulovat položky dotazníku tak, aby nebyly sugestibilní? Jak bude dotazníky distribuovat? To už se ocitám ve fázi rozhovoru, který jsem budoucí diplomantce otevřeně označila jako „házení balvanů do cesty“. Bylo jistě lepší a rozumnější zvážit různé eventuální problémy hned na počátku, než na ně „narazit“ později, po několikaměsíčním úsilí.  

            Jedno z mých zásadních doporučení se týkalo pojetí a struktury teoretické a praktické části studentské práce. Svým diplomantkám jsem doporučovala, aby se přednostně věnovaly právě praktické části. Dalo se předpokládat, že u teoretických premis byly nejméně s tím základním seznámeny již v průběhu vlastního studia. Teoretická část je v zásadě vždy kompilací. Tento termín – kompilace – má hanlivý přídech. Ne vždy zcela zaslouženě. Jste-li schopni shromáždit v adekvátní míře a přehledu data nezbytná k pochopení určitého problému, velice tím usnadňujete práci těm, kteří se s problematikou vaší písemné práce teprve seznamují. Prostě – již na obsahu, pojetí a struktuře teoretické části poznám, jak dalece je autor věrohodně a potřebně se svým tématem obeznámen. Začíná-li v každém případě redundantně, nadbytečně tzv. od Adama, jímá mě nepotlačitelné podezření, že chce hlavně „nahonit“ co nejvíce stránek. Nepominutelná je v teoretické části práce s citacemi,  přímými, nepřímými….Avšak – shromažďovat, třídit a sepisovat potřebné údaje je přece jen snazší než se zabývat tím, co má být skutečným přínosem vysokoškolské práce. Znamená to, že teoretickou část jsem schopna v případě časové tísně zvládnout i v kratším, šibeničním termínu. Nebudu se jí proto věnovat jako první, ukolébána slastným pocitem, jak mi to hezky jde, zatímco čas běží a běží….až najednou zjistím, že to podstatné, část praktickou už musím dát dohromady v rychlosti, s termínem odevzdání práce nebezpečně na dohled.

         I když studentky pedagogických fakult absolvují zkoušku z metodologie pedagogického výzkumu, považovala jsem vždy za nutné probrat se svými diplomantkami náležitosti týkající se třeba formulace hypotéz (stačí jedna dvě, u tří už mě jímá hrůza - mnoho psů, zajícova smrt!), prezentace tabulek a grafů, interpretace výsledků či chcete-li diskuse a vyplývajícího závěru (neztotožňovat se závěrem celé práce). Co mi bylo vždy trochu proti srsti, to bylo užití  tzv. ich – formy záznamu. Stále si myslím, že do odborné práce nepatří. Vím, že západní větry přinášejí jiné pojetí.

            V následujících týdnech mi studentky posílaly nebo donášely koncepty zpracovaných částí svých prací. To už jsem měla jejich souhlas (k odmítnutí kupodivu nikdy nedošlo), že můžu do zaslaného textu zasáhnout svými poznámkami. Opatrně jsem se pokaždé hned v začátcích naší spolupráce zeptala, zda to (psychicky) ustojí. Texty mi byly zasílány většinou mailem. Tady na mně fakulta asi dost tratila (s tonery i papírem je třeba na univerzitách zacházet obezřetně). Nad vytištěnými stránkami jsem pak sedala doma s měkkou tužkou v ruce (tou píšu nejraději) a vepisovala, připisovala, eventuálně opravovala gramatické i stylistické prohřešky – prostě učitelka! Co nejdříve jsem se studentce ozvala, abychom si domluvily termín schůzky, kdy jsme nad připomínkovanými stránkami seděly, hezky vedle sebe, ne přes stůl, a uvažovaly, přemítaly, hledaly kompromisy a nejlepší řešení.

          Poslední fází naší spolupráce byla příprava na obhajobu, už s konkrétním posudkem oponenta v ruce. Po jedné z úspěšných obhajob jsem dostala kytici s desítkou vevázaných tužek, jako vtipnou reakci na můj dřívější lehký povzdech, kolikže jsem těch tužek při postupném pročítání inkriminované práce vypsala. Ráda si připomínám práce, jejichž části byly publikovány v časopisech se slušným odborným renomé (např. Psychológia a patopsychológia dieťaťa), jako studijní text je vydalo univerzitní nakladatelství a jednu odezvu máme dokonce ze zahraniční univerzity (Kypr). Tolik v náznacích a ve stručnosti k „historii“ mnou vedených diplomových (a jiných) prací, o nichž můžu s nejvyšší rozhodností prohlásit, že opsáno v nich nebylo vůbec nic.

            Vedení diplomových (bakalářských, disertačních) prací tvoří nedílnou součást práce vysokoškolského učitele, pochopitelně navíc nehonorovanou. Nikdo také nestanovuje počet vedených prací na jednoho pracovníka. Rozhodnu-li se vést třeba osmnáct prací (i to jsem zažila), je nepochybné, že je za dobu vyhrazených dvou let vysokoškolského studia uvidím tak právě při podpisu zadání a potom – kolikrát ještě? Doba státních zkoušek a obhajob studentských vysokoškolských prací se blíží. Určitě i novinářsky vděčné téma plagiátorství, opisování. Znovu pak budu ve svém okolí klást otázku: v čem je problém?


Jak dobře je vědět, znát a přemýšlet

         Když můj vnuk v roce 2006 maturoval, byla zrovna média plná zpráv o únosu dvou italských učitelek mateřských škol – tuším někde v Iráku. Aby nedošlo k mýlce, jsem pochopitelně tvrdým odpůrcem podobných praktik (víc než zrazovat mladé lidi od cest do neklidných zemí ovšem nesvedu). Zdánlivě nesourodě se mi tehdy tato smutná událost (naštěstí s dobrým koncem) propojila s diskusí k vnukovu názoru, proč by se on, přírodovědně vyladěný, měl učit k maturitě něco o spisovatelích a o tom, co a proč kdysi napsali. Jako učitelka, což nezůstalo bez vlivu na mé babičkovství, jsem vždy byla vedena snahou přimět své svěřence, aby nepodléhali jednoduchému černobílému pohledu na věc. Něco v duchu zásady římského práva – Audiatur et altera pars (Budiž slyšena i druhá strana), nebo podle slov  Moskalykovy televizní adaptace Babičky – Podle toho, z kterého konce se díváš. „Víš“,oponovala jsem vnukovi, „ kdyby sis přečetl něco z Jiráska, měl bys ponětí o existenci janičářů a možná by se ti propojili i s tzv. pátou kolonou, o které by ses zase mohl dočíst v knížkách modernějších, i světových autorů“. Při vší úctě k misiím podobných paní učitelek vidím tady přece jen jistou paralelu – dnes se tomu moderně říká filosofii – dřívějších janičářů. Zájem o vysvětlení jsem u svého vnuka začala poukazem na aktuálně asi politicky nekorektní přísloví, že „ Poturčenec horší Turka“ . Nemusíte ani listovat v Jiráskovi, stačí kliknout v počítači, abyste se na webu dočetli, že janičáři – to byli příslušníci elitní pěchotní jednotky osmanské (dnes bychom řekli turecké) armády, rekrutovaní z nemuslimského, tedy křesťanského obyvatelstva, především z řad Slovanů na Balkáně. Pochytané děti, vlastně malí chlapci byli na sultánově dvoře převychováni v duchu islámského fanatismu. Dostalo se jim důkladného vojenského výcviku a těšili se řadě výhod a privilegií. Stali se z nich sultánu nesmírně oddaní bojovníci, nasazovaní v prvních útočných řadách v době tureckého tažení do Evropy proti svým krajanům, rodákům (vše skončilo –jak víme – zásluhou Habsburků v roce 1683 u Vídně).

            Na první pohled je misijní činnost třeba zmiňovaných učitelek mateřských škol chvályhodná a – bohulibá. Při hlubším zamyšlení se však naskýtá otázka právě té bohulibosti. K libosti kterého boha? V naší sekularizované společnosti otázka nepodstatná, ale třeba v takové Indii? Ošatím-li a nakrmím zubožené děti, umožním-li jim přístup ke vzdělání, uvědomuji si plně dosah své dobročinnosti? Bude je škola, do níž docházejí nebo v ní dokonce  žijí, vychovávat v duchu místního náboženství, zůstaneme-li u příkladu Indie bude to v duchu hinduismu, buddhismu nebo islámu? Děti nebudou mít hlad, budou slušně oblečené, naučí se číst a psát – ale současně se budou v mnoha případech neviditelným příkopem vzdalovat svým rodinám, sourozencům a odcizí se svým blízkým, své komunitě natolik, že se do ní vlastně již nikdy skutečně nevrátí, zůstanou vykořeněny.  

            Jen jeden z příkladů, jak málo a mělce o mnohém uvažujeme, přemýšlíme. Přitom se stále oháníme potřebou kritického myšlení. Klikání na internet nás k němu nepřivede. Tam získáváme jenom informace, často dosti pofiderní. Ke kritickému myšlení potřebujeme poznatky. Informaci přirovnávám k papírovému kapesníku, který v patřičný okamžik ráda potřebně použiji – a vzápětí zahodím. Poznatek je něco, co se stává mým majetkem, je součástí mé mentální mapy, obohacuje mě sítí propojenosti, je úložištěm, kde se můžu a dokážu v pravou chvíli zorientovat, posunout dál.

          Jak snadno, přesnadno podléháme myšlenkovým stereotypům jsem se přesvědčila při četbě jednoho z fejetonů kultivovaného a moudrého Jiřího Ješe. Asi by se ohradil proti označení intelektuál, ale opravdu jím byl, v tom nejlepším slova smyslu. Krátce po listopadu 1989 – kromě jiného – působil pod prezidentskou standartou s nápisem Pravda vítězí na Pražském hradě jako poradce Václava Havla. Vlastním rozhodnutím tuto funkci brzy opustil. Jiří Ješ se ve svém pohnutém životě často obracel do hájemství hudby, lidsky i profesionálně. Není proto divu, že měl co říci i k naší národní opeře, aktuálně v roce 1999:

          Prodaná nevěsta ve své historicky už devatenácté premiéře byla v Národním divadle vyprodaná a také část televizního národa dala přímému přenosu na dvojce přednost před jiným programem. Režie posunula výpravou i kostýmy děj opery dost nelogicky o čtyřicet let kupředu. Naší době se to Vaškovým velocipédem příliš nepřiblížilo a sbor údajně vesnických pijáků „nebeského daru“ připomínal spíše skupinovou fotografii správní rady Plzeňského Prazdroje.

            Ale ponechme hodnocení nových nápadů odborné kritice a zamysleme se nad tím, co zůstalo beze změn – hudba a libreto. Ta hudba je tak krásná a bez jediné vady, že nás po celé naše životy smiřuje s tím, co říká ono Sabinovo libreto – že totiž dobrá věc se podařila, protože věrná láska zvítězila, ale za jakou cenu! Četl jsem si o tom v Nejedlém, Hostomské i v Holzknechtovi a žádný z těchto autorů se nepozastavil nad tím, že Jeníkova smlouva s Kecalem nebyla „pouhá jenom lest“, ale podvod jako hrom. Lest by to byla, kdyby šlo pouze o záměnu dvou Míchových synů, jenže tady šlo o to, že Jeník na základě smlouvy podepsané falešným jménem Horák vyinkasoval od druhé smluvní strany tři sta zlatých, které jaksi nevrátil, neboť smlouvu i s tím falešným jménem klidně považoval za právoplatnou. Kecal to přijal nakonec bez námitek, protože peníze stejně nebyly jeho, ale Míchovy, takže když se „dobrá věc podařila“, zůstaly jaksi v rodině – právo sem, právo tam.

            Když jsme na tento problém kdysi s Mirkem Kováříkem upozornili v rozhlase, poslal nám jeden posluchač opis trestního zákoníku platného v době vzniku opery, kde právě 300 zlatých bylo kritickou, pro značně zvýšenou trestní sazbu pro příslušného podvodníka. Ještě horší je, co podnikavá česká Mařenka vyvádí s mentálně retardovaným a vadou řeči postiženým Vaškem. I ona popře svou identitu slečny Marie Krušinové a jakožto jiná osoba využije Vaškova pubertálního obdivu k jejím půvabům a pod příslibem falešného manželství přinutí Vaška k přísaze, že se zříká jemu neznámé Mařenky Krušinové ve prospěch anonymní dívky, která ve skutečnosti je onou Mařenkou. Je to nejen eticky ošklivé, ale jelikož účelem celé scény je uvést Vaška v omyl a přimět ho k falešné přísaze, je to i z trestně-právního hlediska povážlivé.

            Řeknete asi, co tady blábolím, v literatuře najdeme přece takových případů nekonečně. To je pravda, jenže s každou takovou věcí se zpravidla setkáváme jen jednou a pak na ni zapomeneme. Ale Prodaná nevěsta znásobená tou jedinečnou hudbou se nám opakuje mnohokrát za život a vešla nám i s libretem později usvědčeného konfidenta do krve.A s ní možná i jakási neúcta k právu, která nás učí věřit, že dobré je to, co ti mazanější Jeníkové a Mařenky ke svému vlastnímu prospěchu vymyslí na hloupé Kecaly a Vašky.

          Při obhlídce podobných myšlenkových stereotypů se vrátím do literatury. Začnu připomenutím Josefa Jedličky (1927 – 1990), podle záložky na jeho knížce České typy a jiné eseje „…jednoho z nejpozoruhodnějších českých spisovatelů druhé poloviny 20.století…který zůstává ve stínu svých přátel – Josefa Škvoreckého, Jana Zábrany či Václava Havla“. Čtenářské obci vřele doporučuji zvláště jeho rodinnou ságu Krev není voda (1991). Pro potřebu ukázat na myšlenkové stereotypy zůstanu u jeho knížky České typy a jiné eseje, textů původně připravovaných pro pravidelný pořad Rádia Svobodná Evropa. Jedličkův pohled na národní charakter a jeho historický vývoj obsahuje i výhledy do budoucna. A nejméně toto by nás – doma i ve škole – zajímat mělo.

         Hned první esej je nadepsán O hrdinství aneb Hloupý Honza. Z něho alespoň několik úryvků: „….česká kulturní tradice, a tedy ani česká literatura nemá skutečného hrdinu….Marně budeme obracet české písemnictví z rubu na líc – Rolanda, Parsifala, Robina Hooda, Tři mušketýry, Tarase Bulbu, Dona Quijota, ale ani Sardinského bubeníka anebo Roberta Jordana tu nenajdeme….figury rekovného ražení prostě neprodukujeme, a kdykoli jsme se o to pokusili, dopadlo to vždycky nevalně…Už naši obrozenci z toho měli pocit méněcennosti a těžkou hlavu…a když nenašli při nejlepší vůli po hrdinských zpěvech ani stopy, sestrojili k všeobecnému užitku Záboje, Slavoje a ještě asi půl tuctu národních reků…“staročeské“ rukopisné podvrhy se venkoncem neujaly…Jen Aloisu Jiráskovi se povedlo několik vskutku životných „rekovných“ ražeb: po Kosmovi zděděný Bivoj a Horymír, Jánošík a Kozina, mlynář z Lucerny…Jirásek totiž postřehl, či intuitivně vycítil, že česká figura rekovná neodolatelně inklinuje do folklorní oblasti a že se vlastně autenticky realizuje výhradně jako postava pohádková….princ,rytíř, důstojník či intelektuál se proměnil v Hloupého Honzu….nositeli onoho lidového hrdinství v českých pohádkách jsou spíše mazaní krejčíci, nejmladší chalupničtí synkové, vykutálení ševci, chasníci čtrnáct let kojení….popsalo se mnoho papíru výklady o tom, že Český Honza vůbec není hloupý…je politickým symbolem….on svými chytráckými vítězstvími pomáhá hojit národní i sociální pocity méněcennosti…je kanonizovaným ústupkem trpké zkušenosti“.

             Jen v těch ukázkách z obsáhlejšího textu je materiálu na besedy ve školách neurekom, jak by řekli šarišským dialektem bratři Slováci. A to jsme ještě prostřednictvím pohledu Josefa Jedličky nesáhli po argumentech onačejších – kupříkladu po Švejkovi. Ale ouha! I na toho v knížce Josefa Jedličky došlo, a to hned v první části nadepsané České typy aneb Poptávka po našem hrdinovi. Je to čtení s přímo psychoterapeutickými účinky:

         Když jsou časy zlé, bereme si obvykle za vzor Josefa Švejka…Švejk je především člověk, který chce žít a přežít…komu z nás někdy někdo terapeuticky neradil, abychom si představili zlého profesora v podvlíkačkách, abychom překonali strach tím, že si velké nebezpečí učiníme malým a komickým? To právě dělá Švejk a v tom je také negativní stránka a všechno nebezpečí švejkovství a švejkárny – že hlava nehlava strhává všechno do bláta, všemu se vysmívá, všechno snižuje, vším pohrdá a všechno lidské snažení pokládá za „nadstavbu“ nad jediným skutečným a pravým životním smyslem, jímž je holá existence sama o sobě a sama pro sebe…vzbuzuje značné podezření, když se komunistický totalitarismus od tohoto postoje nedistancoval, ba když jej – alespoň v zásadě a teoreticky – dokonce uznával a podporoval.  Švejkování jako metoda a technika odporu je totiž produktivní jenom v prvním vnějším plánu, ve své podstatě a svých dlouhodobých důsledcích diktatuře vyhovuje. Švejk není jen mazaný chytrák, který vodí své představené za nos. Je zároveň i člověk, kterému už není nic svaté, kterému nic nestojí za riziko, který je za to, že ho vůbec nechají žít , ochoten přistoupit na všechno. Právě takové lidi totalitarismus potřebuje…..byla by už naše vina, kdybychom národem švejků chtěli být a zůstat.

            Pro ty, co při čtení vytrvali až sem, už jen krátký dovětek z části knížky nazvané Outsideři a opomíjení. Nezávisle na tom, koho z oněch outsidrů a opomíjených se následující úryvek týká, ocitujme i pro dnešek to podstatné:  „ …chtěli jsme alespoň trochu otřást českou jistotou, že se nám všechno děje jen z dopuštění osudu, tedy vzbudit podezření, že si přeci jen za leccos můžeme sami, a že to tedy můžeme i změnit“.

 JEŠ, J.  Poslední slovo  Lidové noviny 17.7.1999

JEDLIČKA, J.  České typy a jiné eseje. Praha: Plus, Albatros  Media a.s. 2009.

                       ISBN 978-80-00-02324-3.