Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Březen 2013

Jen si to nemalujme!

       „Ten Cousteau byl nějaký divný“, povzdechl Kuba zaraženě, když v televizi skončil Svět ticha. Onen film jsem mu vřele doporučila a vůbec mám ráda, když sleduje Cousteaovy přírodopisné snímky o výpravách do povodí Amazonky i jinam. Považuji to za rozumný způsob ekologické výchovy. Problémy těch, co polehávají před Temelínem, spatřuji totiž v něčem jiném, než v boji za ochranu životního prostředí.

            Film Svět ticha mě spojuje s dětskými léty, kdy – v době netelevizní – jít do kina „se školou“ bylo ještě zážitkem. I jinak – byla to doba, kdy mládež slušně zdravila, v ulicích neparkovaly záplavy aut, takže jsme tam hrávali školky s míčem, skákali přes švihadlo a panáka, k přírodě jsme byli přirozeně šetrní a ohleduplní…A teď mi Kuba (Cousteau?) můj obraz kalí. V Cousteauově Světu ticha rybáři loví dynamitem, důvěřiví vorvani jsou požďuchováni bodnutím harpuny, loď přídí najíždí na obřího kytovce, navíc se tam připlete i velrybí mládě, v mžiku rozmašírované lodním šroubem, když Cousteau nehledě na nic velí strojníkovi spustit motory na plný chod. Malý vorvaň je doražen harpunou a ranou z kulovnice, potápěči z ochranné klece sledují a filmují hostinu žraloků, kteří se vzápětí stávají obětí námořníků na palubě, mlátících do nich vším, co je po ruce: harpunami, tyčemi, háky i puškami. Kuba – dítě konce 20.století, reprezentant moderní, už zkažené, necitlivé generace – je zděšen. Nevzpomínám si na děj toho filmu, ale je v mém povědomí spojován jen s kladnými reakcemi. To je ono – nevzpomínám si! Je na vině má příslušnost k válečné generaci? Zděšení podobné Kubovu čtu náhodně asi po týdnu v novinovém fejetonu, jehož autoru „bych mohla býti matkou“, je mezi námi odstup jednoho pokolení. I on je překvapen novým pohledem na hrdinu svého dětství.

            Vzpomínkový optimismus dokáže hodně. Se spisovatelem Václavem Jamkem doznávám, že jsem žila i před rokem 1989. Nebylo zbytí, musela jsem své životní radosti i boly vtěsnat do kazajky poúnorových a normalizačních let. Přes pohrdlivý postoj k ideologii, která zastínila rozhodující díl mého života, mě rozněžní leckterá častuška a rozezpívá naivní budovatelská písnička let padesátých. V těch letech jsem totiž byla mladá, mladičká, vše přede mnou, zlé zdánlivě za mnou, brýle byly nepotřebnou rekvizitou, ani hlava mě nebolívala…

            Kubovo zklamání z postojů a chování uznávaného přírodovědce mě do budoucna zabrzdí, kdykoli by se mi zachtělo připojit se k tisíciletým lamentacím nad zkažeností současného světa, mládeže, mravů atd.atd. Raději si s povzdechem přeříkám malou epištolu Ericha Kästnera:

Jak byl svět ještě impozantní,

když jsem byl malý!

Člověku sahala tráva až k nosu,

jestliže stál v trávě!

Vážení čtenáři – to bývala ještě tráva!

Židle byly vyšší, ulice širší,

hrom byl hlučnější, nebe vyšší,

stromy byly větší, učitelé chytřejší!

            Těm, kteří dočetli až sem, je třeba se přiznat: výše uvedený text vznikl někdy v polovině let devadesátých, jako součást seriálu Jak kazím svá vnoučata. Začala jsem ho psát v podstatě náhodou a z popudu paní šéfredaktorky časopisu Rodina a škola jako případnou inspiraci bezradnějším rodičům a prarodičům. Když se těmi články občas probírám (následoval ještě seriál Jak vychovávat babičku), s překvapením zjišťuji, jak málo pozbyly na aktuálnosti. Tak jsem zkusila jeden z nich „oprášit“.

Dovětek pro mladší neználky: Jacques Yves Cousteau byl průkopníkem výzkumu světa pod mořskou hladinou. Za svůj celovečerní dokumentární film Svět ticha obdržel v roce 1956 Oscara.


Ke Dni učitelů

             Blíží se 28. březen, nevím, jestli ještě i v současnosti připomínaný jako Den učitelů. Stalo se tak na památku Jana Amose Komenského, narozeného v onen den roku 1592 (kdysi používaná mnemotechnická pomůcka: sto let po objevení Ameriky nebo o sto metrů je nižší Praděd v Jeseníkách). Povolání učitele nezapře Zdeněk Svěrák, narozený taktéž 28.března, ale v roce 1936.

            Komu učitelování ale vůbec „nesedlo“, byl básník Otokar Březina. Dne 8.10.1892 napsal Anně Parmové: „Učitelství je těžký, robotný úřad, vysilující duši, ochromující fantazii, pijící sílu z organismu, děti přicházející do školy jsou zlé, svéhlavé, bludně vychované bytosti, rafinované, zlomyslné, zhýčkané, zbloudilé, instinktivně nepřátelské a ve velkém procentu úžasně neschopné, vracím se po pěti hodinách vyučování fyzicky i duševně vysílen, disgustován, umrtven, zatemněn, tupý, mdlý a sešlý. Pouze noc jest vyhrazena mé duševní práci a i tu nedostavuje se vždy dispozice, vystřebaná celodenním rozechvíváním nervového systému a stálým krvácením intelektuálním“.

            V prosinci 1997 jsem na Radiu Svobodná Evropa náhodou vyslechla slavnostní projev Miloše Horanského, tehdy proděkana DAMU, přednesený v Karolinu při jmenování nových profesorů. Zaujal mě natolik, že jsem si o text projevu napsala. Profesor Miloš Horanský jako renomovaný režisér se v něm hlásil k poslání učitele kromě jiného dodnes aktuálními slovy:  „Jako vzdělanci máme práci, kterou za nás nikdo nevykoná – šířit kritické myšlení, tak nutné v čase, kdy povaha změn nemusí vést k happy endu. Kritické myšlení nám velí nepřijímat předvařené pravdy, protivit se každé povrchnosti, která je prodejná, protože pracuje jen ke dni a bez vášně poznání. Měli bychom se učit spojovat kritické myšlení s kritickou vírou. Musíme se štítit tlampačového a kampaňového podání reality….. nepředáváme jenom vědomosti, neučíme jen mozek – to by bylo pramálo, ale i v tom nejracionálnějším oboru učíme duši…….zkoušeni totalitními katastrofami se taky jako po katastrofě zhusta chováme. Jedni jsou v panice, naříkají, nadávají, pak ztichnou a parazitují. Druzí vydávají halasné příkazy, co a jak dělat. A třetí tiše, do úmoru konají, odstraňují sutiny až k nezničitelné trávě. Učme naše žáky dělnosti a vznešené pokoře těch třetích…..Rozhodující vliv a moc nemají ani sdělovací prostředky, ani vrtochy blbé nálady, ani banky z mramoru, ani politické jeviště s pimprlovým divadlem. Pravou, radostnou moc máme my…“

            Už si nevzpomenu, jak došlo k navázání písemného kontaktu s panem profesorem. S úctou chovám jeho dva dopisy, písmem skoro výtvarné artefakty, plné zájmu o mé pedagogické působení, s povzbuzením i naléhavým poselstvím, které jsem ráda předávala na přednáškách i v seminářích svým vysokoškolským studentkám, denního i tzv.dálkového studia: „Je nás dost, co se snažíme bonifikovat uškudlaný vzduch, neboť náš problém je nade ekonomií, politikou, ekologií, technikou atd. – mravní. A tady má prioritu jen škola a škola a škola a stokrát škola – tím víc, když rodina chřadne…šiřme kruhy dál“.

            Nebylo to poprvé ani naposledy, co jsem v posluchárnách pedagogické fakulty předčítala něco ze své v podstatě soukromé korespondence. V březnu 2001 jsem do rozhlasu poslala další prosbu, v tomto případě o text přednesený Jiřím Ješem  pod názvem Fejeton k někdejšímu Dni učitelů. Psát o tom, kdo byl – bohužel byl, zemřel v roce 2011 – Jiří Ješ, to je námět na samostatný několikastránkový text, inspirovaný bohatě, mnohostranně a statečně prožitým životem. Krásně modulovaný hlas (jako logopedka jsem na barvu hlasu hodně citlivá) Jiřího Ješe jsem znala nejprve z jeho četných rozhlasových komentářů, v posledku jsem na ně se zájmem čekávala každý pátek v podvečer na Svobodné Evropě, byla to jeho Zamyšlení na konci týdne. Když jsem potom měla možnost setkat se s tímto vysoce kultivovaným člověkem přímo na jedné z jeho besed, poprosila jsem o podpis do souboru jeho rozhlasových komentářů. Vycházely pod titulem Hovořil Jiří Ješ, já mám ty z let 1997 -1999 a 2003 – 2006. V roce 2011 vstoupil Jiří Ješ do Síně slávy Českého rozhlasu jako ikona naší rozhlasové publicistiky. Nebyl učitelem, ale nad posláním reprezentantů tohoto krásného povolání se v rozhlase zamyslel právě ve Fejetonu k někdejšímu Dni učitelů (28.března 2001): „Kdybych byl učitelem, přemýšlel bych hlavně o tom, co z mých hodin budou potřebovat všichni žáci v kterékoliv etapě svého života. Brzy bych si uvědomil, že to bude asi jen malá část vědomostí, z nichž je teď zkouším, které však z devadesáti i více procent brzy zapomenou. Samozřejmě, že proto bych svůj obor učit nepřestal, ale vytrvale bych uvažoval o tom, jak využít této jedinečné příležitosti uplatňovat svůj vliv na dosud čilé a čisté duše. Shrnul bych to pro začátek do několika bodů:

  1. Vedl bych své žáky k tomu, aby si osvojili logické řešení problémů podle zásady, že z kostek různé velikosti mohu postavit stabilní konstrukci jen tehdy, když ty větší kostky dám dospod a ty nejmenší navrch. V abstraktním uvažování to přirozeně vyžaduje i schopnost rozeznat skutečnou velikost oněch „kostek“, čili vytvoření správné hierarchie hodnot.
  2.  Snažil bych se, byť by třeba můj předmět tomu byl hodně vzdálen, aby v hierarchii hodnot mých žáků byly náležitou měrou zastoupeny discipliny umělecké a kulturní, na něž bych nikdy nezapomínal – ať už v přímé souvislosti s odborným výkladem nebo aspoň ve volných hovorech se svými svěřenci, na které bych si – osnovy neosnovy – vždycky našel čas.
  3. Každý den bych ve svých hodinách nějak zareagoval na aktuální dění a snažil bych se k němu zaujmout postoj z hlediska věčnosti a obecné mravnosti.
  4. Vedl bych své žáky k vyslovování jejich vlastních názorů před celou třídou, a přitom bych to „vyslovování“ vzal doslova. Důsledně bych totiž kontroloval jejich způsob zacházení s mluvenou češtinou, jejich vztah k hovorové formě mateřštiny a správnou artikulaci, intonaci a akcentaci. Dal bych jim též najevo, že i kvalita těchto projevů se odrazí v konečné klasifikaci.
  5. Vytvářel bych ve svých žácích hlubokou úctu ke knihám a k práci s nimi, tedy k umění vědět, kde najdu to, co nevím, nebo co jsem zapomněl.

          Postupem doby bych vymýšlel další body této nestandardní pedagogické nadstavby a zaradoval bych se, až bych jednou zjistil, že někteří z mých bývalých žáků obstáli v televizní či rozhlasové relaci, kde mluvili třeba o úplně jiném oboru, než který jsem já vyučoval, ale projevili se jako lidé moudří, vzdělaní a jazykově kultivovaní.

            Podotýkám, že já sám jsem za léta svého školního vzdělávání našel jen několik málo učitelů, kteří takové pedagogické minimum dokonale splňovali. Především jim však vděčím za to, že jsem snad svůj život nežil tak docela zbytečně.

       Hodně elánu, milé paní učitelky i páni učitelé! Najděte si chvilku a vraťte se k moudrým – a potřebným! – slovům jednoho z našich, bohužel krátkodobých, polistopadových ministrů školství – k projevu pana profesora Petra Piťhy z roku 2008 (www.stolzova.cz/stolzova/view.php?cisloclanku= 2008041701).

       Přání k našemu svátku ukončím slovy Karla Högra, excelentního herce , původním povoláním učitele : Jen ta práce člověka namáhá, která ho nudí nebo kterou neumí.

 


Začali jsme číst a psát

          Navzdory všem teplotním peripetiím – jaro je tady! Už jsem dvakrát vyrazila na zahradu a prořezala jabloně, zakoupila semena letniček, přestala sypat ptáčkům a hlavně – plánuji a zajišťuji své výlety a výšlapy. Kratší i delší. Nablízko to určitě bude Uničov, jen si musím rychle vybrat z bohatého programu, který jubilující město připravuje u příležitosti 800. výročí svého založení. Na konec dubna už mám po loňských zkušenostech rezervované krásné ubytování u Labe. To v Poděbradech proběhnou 51. Poděbradské dny poezie (pro pamětníky: Neumannovy Poděbrady), za účasti Jiřího Suchého, Václava Kopty, Libušky Šafránkové, z režisérů to bude např. Miloš Horanský a Hana Kofránková. Objednávám krásné jarní počasí!

            Jak se zazelenají a rozkvetou zahrady, vydám se k Moravě do těch kroměřížských. V pavilonu v Květné zahradě prý po letech už zase Foucaultovo kyvadlo dokazuje, že se Země otáčí. Jinak mám osobně raději tu Podzámeckou .Taky je z ní blíž do areálu bývalého konventu františkánského kláštera, dnes hotelu a restaurantu Octárna, s mozaikami kroměřížského rodáka Maxe Švabinského.

        Další plánované zahrady budou ty nad Vltavou, v okolí Pražského hradu. Nemůžu si nechat ujít výstavu v Nové budově Národního muzea s výmluvným názvem Monarchie. Má nás vracet „…do dob Rakouska-Uherska, kdy došlo k dotvoření moderní české společnosti, která právě v této době prodělávala vrcholnou fázi své kulturně-národní emancipace“. Z pohledu historie je zde přímá návaznost na rozehnaný Kroměřížský sněm z roku 1848. Škoda, že jsme se více nedali inspirovat myšlenkami Bernarda Bolzana a pozorněji nečetli Palackého odpověď na pozvání na jednání frankfurtského předparlamentu (viz J.Morava). Co všechno bychom si bývali my – i Evropa – ušetřili! To jsou ta historická kdyby!

              Kam bezpochyby zamířím, to bude město tří řek, jimž vévodí Svratka – Brno. My Olomoučtí máme s Brnem trochu komplikovaný vztah, od dob, kdy byly z obav před Švédy v době války třicetileté v roce 1642 odvezeny do Brna Zemské desky, které se takto hlavnímu městu Moravy – Olomouci – už nikdy nevrátily. Nu nešť! Nechali jsme ve zdech olomoucké univerzity vystudovat i Gregora Johanna Mendla, aby potom tento – podle vlastních slov – Moravan německé řeči v augustiniánském klášteře na Starém Brně zahájil novou epochu věd biologických.  

              Do Brna tentokrát nepojedu za Mendlem, ale prohlédnout si výstavu k našemu letošnímu významnému národnímu výročí – 1 150 let od příchodu slovanských věrozvěstů Konstantina a Metoděje. Tedy ke kořenům našeho písemnictví, naší vzdělanosti a kultury. Přiznejme si to: čteme a píšeme teprve nějakých 1150 let, žádná sláva v porovnání s (doplňte sami nepřehlednou řadu již dávno předtím píšících a čtoucích etnik). Výstava se koná v Paláci šlechtičen pod názvem Cyril a Metoděj – doba, život, dílo. Všichni máme jakés takés povědomí, že v roce 863 povolal kníže Rostislav z Byzance bratry Konstantina a Metoděje, aby na Velké Moravě šířili křesťanství. Ono už se k nám tehdy křesťanství dostávalo, ale ze Západu a v latině. Sílil tím vliv našich již tak mocných západních sousedů a…. To výročí si ale zaslouží zevrubnější pozornost, především ve školách. Jak na to? Bohatě bych nejméně v hodinách výuky jazyků a literatury, v dějepise, v občanské výchově využila knížky Svatí kacíři aneb reportáž nejen z Velké Moravy. Její autorkou je Jindra Jarošová. Dříve než její knížky (zejména k té o hluchoslepé Heleně Kellerové bych se chtěla časem ještě vrátit) jsem poznala hlas Jindry Jarošové, která se jako redaktorka Českého rozhlasu podílela na sobotním ranním vysílání mého oblíbeného rozhlasového pořadu Meteor. Od doby, kdy byl její přirozený kultivovaný řečový projev nahrazen lepkavě a rozjuchaně vtíravým, už si Meteor pouštím s jistými rozpaky. Tedy alespoň tu moderátorskou část.

              Ale zpátky ke knize Svatí kacíři aneb reportáž nejen z Velké Moravy. Před plánovaným výletem do Brna na výstavu věnovanou slovanským věrozvěstům (hezké slovo!) jsem se rozhodla znovu si knížku důkladně projít. To byl záměr, podle něhož v podobných případech postupuji. Využívám poznámek pořízených při prvotním čtení, vracím se k tomu, co jsem si tehdy podtrhala, co připsala na předsádku knížky. V případě Svatých kacířů má technika selhala. Brzy jsem poznala, že knížka je natolik nabita fakty a zajímavostmi, že bych se – takříkajíc – unapodtrhovala.

             Začnu otázkou z předmluvy: o co vlastně šlo ve druhé polovině 9.století v klání mezi východním a západním křesťanstvím? Děje ,o nichž  autorka v knížce píše, jsou až neuvěřitelně aktuální. Ono kupříkladu Sámo – to byl opravdu franský kupec, ale s čím obchodoval? Pravděpodobně se zbraněmi. Přišel do našich končin velmi mladý, pobyl zde dlouhých třicet pět let a jeho posláním zřejmě nebylo jen sjednocovat slovanské kmeny, ale vytvořit jakýsi nárazníkový útvar mezi Západem a Východem. Jak Jindra Jarošová píše: „Je to pouze několik z mnoha otázek, na které se pokouším, možná trochu netradičním způsobem, hledat v této knize odpověď.…je to příběh mrazivý a zároveň plný fascinující krásy. Je to příběh, který se stal. Je to ovšem i příběh nesmírně obsáhlý. Nabízí téměř panoramatický pohled na celý tehdejší svět a představuje ho v desítkách, možná stovkách autentických příběhů zcela konkrétních, skutečných lidí“.

             Ten příběh vypráví Jindra Jarošová velice čtivě, opravdu reportážním stylem. Začíná někdy v roce 695, kdy jedna rodina z Thrákie darovala císaři Justiniánovi stádo pěti set ovcí a byla to nejlepší investice jejich života (kdybyste se trochu ztráceli třeba zeměpisně – i jinak – nezoufejte, vysvětlení najdete v přílohách). Hlavním městem blízké Makedonie (a to snad „už jsme doma“) byla Soluň, což bylo po Cařihradu druhé největší a nejvýznamnější město Byzance. O životní pouti soluňských bratrů Konstantina (teprve po návratu do Říma přijal jméno Cyril) a Metoděje budete číst s pohnutím, někdy až se zahanbením, třeba nad jednáním Svatoplukovým. Inu, nevděk světem vládne, nebo jak říká jiné (nečeské) přísloví – pšenice a vděk roste jen na dobré půdě. Cyril zemřel dne 14.února 869, bylo mu dvaačtyřicet let. Metoděj se s Moravany rozloučil na Květnou neděli roku 885, zemřel v náručí svých žáků 6.dubna 885 ve věku sedmdesáti let. Při pohřebním obřadu – jak píše Jindra Jarošová –„…řeckou liturgii sloužili Metodějovi žáci, kteří s ním přišli z Byzance, latinskou franští kněží spolu se Slovany, kteří dávali přednost latině, a slovanskou pak moravští kněží odchovaní hlaholicí. Postupně zpěvy dozněly a katedrální chrám umlkl. Soluňští bratři se opět setkali. Ale svět už byl jiný“. A dnes – co to říká dnešku? Jsme tolik jiní?

            V Doslovu se dočteme, že „…k druhé renesanci staroslověnštiny došlo v Čechách ve 14.století, kdy císař Karel IV. založil v Praze klášter na Slovanech, nazývaný též Emauzy, a osadil jej benediktiny, které povolal z Dalmácie, z Chorvatska a ze Senje a kteří tu sloužili západní obřad ve slovanském jazyku. Karel IV. se snažil tímto počinem přispět především k odstranění rozkolu mezi východní a západní církví, ale sledoval i veskrze osobní cíl: okázalé přihlášení se k starobylé a slavné tradici velkomoravské zvyšovalo totiž v očích jeho současníků i prestiž jeho vlastní říše“. K čemu se hlásíme my dnes?

            Aktuálnost cyrilometodějského výročí podtrhuje skutečnost, že v roce 1981 byli Konstantin a Metoděj spolu se svatým Benediktem prohlášeni patrony Evropy. Jindra Jarošová dodává: „Oné Evropy, jejíž novou tvář osobně pomáhali v druhé polovině 9.století utvářet“.

     Potřebujeme víc důvodů, abychom si 1 150.výročí příchodu Cyrila a Metoděje ve školách připomínali? Možná i prostřednictvím práce s knížkou Jindry Jarošové Svatí kacíři aneb reportáž nejen z Velké Moravy. A ti, co znají písničku, jak …jede Kudrna okolo Brna..(čili nemají to do Brna daleko) mohou zvažovat dobrý tip na školní výlet – brněnskou výstavu Cyril a Metoděj – doba, život a dílo. Bude zahájena přímo symbolicky – 28.března , na Den učitelů.

 JAROŠOVÁ, J.  Svatí kacíři aneb reportáž nejen z Velké Moravy.  Praha: Radioservis, a.s., 2000.

                          ISBN 80-86212-09-2.

MORAVA, J.    Palacký. Čech, Rakušan, Evropan. Praha: Vyšehrad a Český spisovatel, 1998.

                         ISBN 80-7021-249-7.


Ne jenom na divadle….

       Brněnské Národní divadlo uvádí 15.března premiéru hry inspirované oscarovým filmem Králova řeč. V režii Martina Stropnického hlavní postavu ztvární Ladislav Frej. Shodou okolností se v těchto dnech britský princ Edward s chotí Sophií účastnil zkoušky na uvedení téže hry v pražském Divadle pod Palmovkou. To mi dodává odvahu, abych v rámci pro mě stále nepochopitelně opomíjené osvěty k problematice koktavosti „oprášila“ jeden ze svých starších, ale vcelku vstřícně přijímaných textů. Na jeho aktuálnosti a platnosti se ani po více než deseti letech nic nezměnilo – bohužel.

            „Ba-ba-babi-babičko, víš-víš…“, začal říkat kolem třetího roku můj vnouček a já jsem věděla: Je to tady! Přes všechny své vědomosti jsem přece jen zaváhala: Co když opravdu začíná koktat? Vše se v krátkém čase urovnalo a upadlo do zapomnění, zvláště když u mladší sestřičky se nic podobného neobjevilo. Pro logopeda úplně modelová situace! Menší část dětí totiž mezi třetím a čtvrtým rokem přirozeně prochází krátkým obdobím tzv. fyziologické iterace, opakování, což úzkostnější rodiče někdy považují za první známky koktavosti. Holčičky, které jsou (nejen) řečově zdatnější, fyziologické iteraci tolik nepodléhají. Je smutné, že v klubku dětí zmiňovaného věku je již zakukleno těch několik, které koktat skutečně začínají.

            Pohovořit o problematice koktavosti je námět pro sebrané spisy. Obecně poradit koktavým je zase úkol nevděčný, neboť tato vada řeči je ve svých projevech, formách i prognóze velmi individuální, krátce řečeno neexistují dva stejní balbutici (koktaví).

            Soustřeďme se na děti předškolního věku a ty v prvních letech školní docházky. Koktavost starších žáků a dospělých je totiž něco docela jiného. Nuže – máte-li doma dítě, které začíná koktat, není třeba, abyste zpytovali svědomí, jak nabádá jedna z dostupných českých příruček. NENÍ TO VAŠE VINA. Projevy plynulosti řeči dítěte můžete svým přístupem zlepšit, nebo zhoršit, ale koktavost svého dítěte jste nezpůsobili. Vaše dítě se ničím neliší od ostatních, nenarodilo se jako neurotik, aby pak z tohoto důvodu začalo koktat. Neurotikem se však snadno může stát, při všech potížích, které koktavost s sebou přináší.

            Znepokojení rodiče (často zejména babičky) kladou spoustu otázek. Nejjednodušší je odpověď na dotaz po příčině koktavosti. Ta totiž dosud zůstává neodhalena. Kdo tvrdí opak a má jednoduchou odpověď, klame. Výzkumy probíhají mnoha směry, odborníci se zatím vzácně shodují pouze v tom, že zřejmě nepůjde o příčinu jednu, ale o jejich souhrn. Potvrzenou roli mezi nimi zaujímá dědičnost. Dítě nezačne koktat, protože se polekalo psa, čerta s Mikulášem atd., pokud nemá ke koktavosti dispozici. Kdyby psychická a jiná traumata vyvolávala koktavost, musely by po nejrůznějších válečných konfliktech propukat úplné epidemie koktavosti. Nestalo se tak po žádné ze světových válek, ani po nedávných neblahých událostech v Bosně, Kosovu i jinde ve světě, kde děti prožívají hrůzná životní dramata.

            Proti neznámému nepříteli se obtížně brojí. Rodiče by do boje proti koktavosti nejraději vytáhli vyzbrojeni účinným lékem, který přivodí rychlou nápravu. Zázračná pilulka bohužel neexistuje. Léky ordinované na foniatrických klinikách (případně neurology nebo psychiatry) mají pouze zklidňující účinek. Podávat léky dítěti ve vývoji by mělo být vždy na pováženou, stejně jako zásahy hypnózou, oxygenoterapií (léčba kyslílem) apod., kdy může dojít až k poškození dítěte (např. vyvolání epileptického záchvatu apod.).

            Problematické jsou také nabízené „čisté přírodní produkty“, fungující v lepším případě jako placebo, v duchu hesla: Věř a víra tvá tě uzdraví. Lze jen dodat, že v medicíně využívaný rulík zlomocný (belladona) je taktéž čistý přírodní produkt.

Více než léky pro dítě potřebují rodiče zevrubné informace o koktavosti.

Měli by odložit veškerý ostych i svazující úctu k autoritám a neodbytně se ptát. Podle získaných odpovědí by ostatně dokázali do jisté míry posoudit i úroveň a kompetentnost odborníka. Měli by se vyhýbat těm, kteří

  • budou slibovat rychlé a trvalé výsledky
  • budou přenášet veškerou odpovědnost na dítě a na rodiče
  • budou rodiče – byť nepřímo – obviňovat jako původce a příčinu koktavosti dítěte
  • budou vyžadovat provádění dechových cvičení vestoje (nejlépe s rukama v bok a palci dopředu – to aby se rozšířil hrudník)
  • budou klást důraz na délku vydechovaného proudu vzduchu
  • budou nacvičovat řečové stereotypy (pozdravy, poděkování, případně krátké veršovánky pro různé situace společenského styku
  • budou vyžadovat pouze nacvičenou reprodukci pohádek a příběhů, popisy obrázků, to vždy jen v klasických rétorských větách od velkého písmene k tečce, tedy způsobem, jakým nikdo normálně nemluví, bez zaváhání, pomlk a běžných řečových obratů
  • budou po dobu terapie vyžadovat tzv. řečový klid, to znamená, aby dítě mluvilo co nejméně, jen s matkou a terapeutem, kam dochází na cvičení (někdy po dobu několika týdnů)
  • budou o vadě řeči mluvit neosobně a v přítomnosti dítěte předškolního věku (u starších školáků je tomu naopak, tam jsou děti hlavními činiteli, u nichž je třeba respektovat, chtějí-li s terapeutem o svých řečových problémech hovořit)
  • nebudou za všech okolností přirozeně laskaví a neztotožní se s dítětem
  • budou oblečeni v respekt vzbuzujícím bílém plášti
  • nechají rodiče s dítětem dlouho čekat v čekárně, i když jsou objednáni.

            Úprava koktavosti je dlouhodobá záležitost a podílí se na ní především logoped. Logopedi se však specializují, většina na odstraňování vadné výslovnosti, menší část na jiné, závažnější vady řeči, mezi nimi i na koktavost (balbuties, čti balbucies). Rodiče by neměli váhat s položením otázky, do jaké míry má oslovený logoped zkušenosti s úpravou dětské koktavosti. Záleží především na úrovni znalostí, jsou-li zastaralé, nebo odpovídající nejnovějším výzkumům. Do českých odborných i osvětových příruček se ty novější informace dostávají dosti ztuha. Je třeba varovat před „alternativními“ metodami jako je biofeedback (D.A.F.), metoda One brain apod. Většinou hodně slibují, ale tím to také končí (opomineme-li obvykle značné finanční náklady).

            V krátkosti lze rodičům dětí ohrožených koktavostí v souladu se zahraničními odborníky nabídnout několik doporučení:

  • Snažte se, aby se vaše dítě na řeč úzkostlivě nesoustředilo (přispívají k tomu vaše rady jako Nadechni se. Rozmysli si, co chceš říct. Řekni to ještě jednou. Škodlivá je dokonce i pochvala Dnes jsi ale pěkně mluvil –znamená, že včera to bylo horší atd.).
  • Dívejte se na dítě, když mluví (udržujte přirozený oční kontakt), nedávejte nijak najevo svou netrpělivost (poklepáváním prsty apod.), dejte dítěti znát, že vás zajímá, CO říká, ne JAK to říká.
  • Nenuťte dítě, aby se řečově předvádělo před příbuznými nebo před známými.
  • Vaše dítě se má podrobit stejné disciplíně a příkazům jako jeho sourozenci a ostatní děti.
  • Nenapovídejte dítěti slova, jak se zhusta v dobré víře děje (příručky to dokonce někdy doporučují), nevíte, co chce dítě přesně říct, zvyšujete jeho napětí a úzkost.
  • Nepřerušujte dítě v řeči, ani ho nepopohánějte.
  • Počítejte se zhoršením řeči v náročných dnech a situacích (v nemoci, při stresu, na jaře apod.).
  • Snažte se sami mluvit klidnějším způsobem, pomaleji, relaxovaně (nejlépe s měkkým hlasovým začátkem, ale to chce odbornou poradu, požádejte o ni logopeda), avšak nezahanbujte dítě „miminkovským“ způsobem řeči.
  • Pomáhejte dítěti rozvíjet jeho záliby (mělo by být v něčem „dobré“), posilujte citové vazby, zaveďte do jeho života přiměřený řád a pravidelnost (neznamená to absolutní zákaz televize nebo omezení sportovních aktivit, dítě by se cítilo něčím „jiné“).
  • Neobcházejte koktavost jako tabuizovaný problém, dítě by mělo mít pocit, že s vámi může – z vlastní vůle a z vlastního popudu! – kdykoliv o svých řečových problémech hovořit.
  • Vaším cílem by mělo být udržet koktavost dítěte alespoň na aktuální úrovni, nepřipustit její rozvoj, narůstání příznaků.
  • Rozhodující je psychická pohoda vašeho dítěte, učiňte ho rozumně šťastným dítětem, zahrnujte ho „vitamínovou léčbou“ povídání, rytmizovaných říkanek, písniček, aniž byste po něm vynucovali aktivní účast nebo opakování (A teď ty!). Vše se zúročí, ukládá se jako do počítače.
  • Dodržování navržených pokynů je rozhodně účinnější než putování od jedné „zaručené“ terapie ke druhé (s následným trpkým zklamáním) a než drahé aparátky proniknuvší již na náš logopedický trh. Nekupujte je. Pro děti jsou nevhodné, neúčinné i u dospělých, kteří je ostatně odmítají.

Bude-li někdo vašemu dítěti doporučovat tzv. řečový klid, nevěřte mu. Nic vaše dítě nepotřebuje více než mluvit, mluvit, mluvit!

Přijímejte své dítě takové, jaké je, nemělo by mít pro svou vadu řeči pocit nedostatečnosti a zavržení. Neboť je naprosto pravdivé tvrzení, že koktavost je to, co děláme, a ne to, co jsme.

  Sepsáno v Olomouci v červenci 2001

 

 

 


Prosím, vysvětlete mi…

             Tak se nám již všeobecně rozšířený a bohorovně přijímaný šlendrián propracoval až na Pražský hrad, přímo do Vladislavského sálu a rovnou do textu prezidentského slibu. Ostatně nic nového – můžeme se přes to přenést s lehkostí těch, co jsou free and cool, něco podobného se přece stalo i Obamovi, takže….Pro úplnost ocituji, co jsem se dočetla v Lidových novinách z 9.března: „Prezidentský slib měl tři věty a dohromady 32 slov. Jedno z nich bylo v oficiálním dokumentu z dílny Poslanecké sněmovny špatně“(podle svého nejlepší vědomí). Článek byl – jistě k velkému páně prezidentovu zadostiučinění – opatřen bombastickým titulkem: Kvůli hrubce musel skládat reparát.Dumám, kolika páry očí důležitých, odpovědných a nepostradatelných úředníků (?),funkcionářů (?) byl text přehlédnut (bohužel doslova), než ve slavnostních deskách spočinul pod rukou slibujícího prezidenta. Že by až do míst nejvyšších dospěla českým školstvím tolik diskutovaná neschopnost číst s porozuměním?

            Taky s tím mám v poslední době problém, a to do té míry, že si postupně do svých poznámek zapisuji zejména názvy povolání, kterým ale vůbec nerozumím. Když ještě před listopadem 1989 kolovaly vtipy na označení uklízečky jako kosmetičky podlahových krytin, brali jsme to v žertu. Jenže dnes je něco podobného realita. Poradím si s termíny vlasový stylista a módní stylista, i když v případě toho druhého – pokud ke mně některý z nich mluví z obrazovky –to, co by mi pochválil, už bych na sebe podruhé neoblékla (a není to otázka mého věku). U nehtové designérky by se dal předpokládat jakýsi ostych z literárně mírně zprofanovaného označení (psáno foneticky) manikýrka. Lektorkou doučování bude zřejmě málo sebevědomá adeptka pedagogických studií, které nestačí napsat, že nabízí doučování.

         Konsternována zůstávám před intelektuály. Velmi se mi líbí definice Waltra Benjamina (1892 – 1940), že „…intelektuál je člověk s brýlemi na nose a podzimem v srdci. Jenže Walter Benjamin byl ještě jasně vymezen označením německý literární kritik, filosof a překladatel. Vztáhl by svou definici i na současného veřejného intelektuála a xeroxového intelektuála? S těmito termíny jsem se skutečně setkala pod jmény přispěvatelů do seriózních deníků. Kdeže dnešní tzv. intelektuálové jsou! Tak této představě (smělosti? snobismu? nabubřelosti?) už opravdu nerozumím. Třeba mi pomůže Maria Procházková, dcera spisovatelů Jana Procházky a Lenky Procházkové. Tato animátorka, režisérka a scénáristka (netřeba ozřejmovat) připravuje na květen knížku s názvem Slovíčka, vysvětlující dětem zábavnou formou cizí slova. Doufám, že děti veřejných a xeroxových intelektuálů ji potřebovat nebudou.

            Pochopitelně vím, co je analýza a snažím se být i v podzimu života kreativní. Tápu však u povolání jednoznačně a prostoduše uvedených jako analytik nebo kreativec. Je to pohrdání čtenářem článku podepsaného jménem s touto „specializací“, nebo se počítá s šíří mých představ, co vše se dá analyzovat či vytvořit?

            Jestliže výše uvedený Walter Benjamin byl kromě jiného filosof, dnes máme také politické filosofy. Inu specializujeme se, víme o všem něco, o ničem všechno, nebo alespoň zevrubněji. Stranou pochopitelně nemůže zůstat ani ekologie. Trochu se pozdržím u sociálního ekologa. Mám k tomu i osobní důvody. Bohužel předčasně zemřelý Bohuslav Blažek je na webových stránkách označován jako jeden ze zakladatelů sociální ekologie v České republice. Trochu mě překvapilo, když se jméno Bohuslava Blažka začalo v 90.letech spojovat s nově vzniklým oborem sociální ekologie. Podle již uvedených internetových informací prošel profesně komplikovaným vývojem, „s mnoha dramatickými zvraty“. Před rokem 1989 se velmi seriózně zabýval „světem postižených“, což je ostatně titul jedné z jeho předlistopadových publikací. Spolu s pozoruhodnou prací Krása a bolest – Úloha tvořivosti, umění a hry v životě trpících a postižených (s J.Olmrovou, Praha: Panorama 1985) jsem tyto dvě knihy hned po svém příchodu na univerzitu v roce 1986 zařadila na seznam „povinné“ literatury, o níž jsme diskutovali při udílení zápočtů na katedře speciální pedagogiky.

          Profil studenta, absolventa magisterského studia sociální ekologie je specifikován tak, že „…umí kvalifikovaně zadat a posoudit ekonomické, právní, sociologické a přírodovědné analýzy a podklady pro rozhodovací procesy na všech úrovních…“ Přeloženo do „lidského“ jazyka sociální ekolog je odborníkem v oblasti ekonomie, práva, sociologie a přírodovědy v celé její šíři. Klobouk dolů! Zjednodušeně a sarkasticky– odkaz na Ondřeje Sekoru a jeho známého všeuměla. Bohuslav Blažek se už bránit nemůže. Ale pochybuji, že by s tímto pojetím jedné z dalších tzv.měkkých věd souhlasil.

            Mým zatím posledním úlovkem v tomto tristním nejen jazykovém rybníce je obchodník s knihami. Maně se mi vybavilo známé drama Richarda Nashe přeložené do 40 jazyků a proslavené také filmovým zpracováním – Obchodník s deštěm. Obchodník s knihami – dehonestující povolání knihkupce – to bude asi jiná káva. Co tím chtěl autor říci? Možná by bylo lepší obejít se bez předložky – podle vzoru obchod ovocem a zeleninou. Knížky se bránit nemohou. Braňme se aspoň my. Nejde o jazykové hnidopišství. Jde o mnohem víc.

 


Slovně, nebo známkou?

         A máme to tady zase: problém známkování, vyučování od devíti a navrch do školy až od sedmi let. Naposledy ty návrhy oprášil Marcel Chládek, takto stínový ministr školství (ČSSD). Virtuálně jsem zalistovala ve svých písemnostech, netrvalo dlouho a objevila jsem článek, v němž jsem se k otázce známkování v našich školách již vyjadřovala. Jestli byl uveřejněn v časopise Moderní vyučování, v Učitelských listech či jinde, to už jsem si nepoznamenala. Vím však, že to bylo v lednu 2005 a že můžu část věnovanou výše zmiňované otázce beze změny i po těch osmi letech opsat. Tady je:

         Jak vám léta přibývají, poznáváte, že neexistuji jednoduchá řešení a že všechno už zde bylo. Mám slabost pro matematiku, i když právě z ní – jako povinného maturitního předmětu – jsem kdysi obdržela svou jedinou dvojku. Mezi černou a bílou existuje vždy široký prostor geniální křivky Gaussova rozložení možných řešení. Ono se ani v našich zemích neznámkovalo hned od doby, kdy moudrá Marie Terezie vytušila potřebu vzdělanějších poddaných a uzákonila povinnou školní docházku. Máme i čerstvější zkušenost z doby docela nedávné, kdy – tuším, že na rok či na dva – bylo oficiálně zrušeno známkování v prvních ročnících základní školy. O důvodech, proč jsme se ke známkám i u prvňáčků rychle v tichosti vrátili, se snažím diskutovat se svými studentkami na pedagogické fakultě. Dlužno přiznat, že obecně v úsilí rozdmýchávat v posluchárnách atmosféru diskuse a kritického myšlení moc úspěšná nejsem. Mám-li však štěstí a najde se mladá duše svolná k otevřenému opozičnímu postoji, vytáhnu do boje nejprve s argumentem tradice a následně s konkrétním příkladem.

            Je docela možné, že časem slovní hodnocení v našich školách nabude vrchu nad dosavadním strohým – a jistě dosti subjektivním – známkováním v rozmezí jedna až pět (drobit to ještě na mínusy a plusy už je stigmatem bezradnosti a pedagogické slabosti). Rozhodně by však nebylo ku prospěchu věci lámat to přes koleno. Známka má v našich končinách hluboce zakořeněnou tradici, a to v myslích bez rozdílu věku. Něco by k tomu mohly říct paní učitelky mateřských škol, kde většina předškoláků – už s připravenou aktovkou od Ježíška – touží, aby jejich nejrůznější výtvory byly stvrzeny velkou jedničkou, nejlépe ještě s hvězdičkou. A rodiče malých školáků? Je běžné, že se paní učitelek dožadují, aby slovní hodnocení dětí jaksi doplnily vysvětlujícím, že „je velmi pilný = 1“ atd. Jako paskvil působí blanket školní zprávy (takto nadepsáno), kde je stupněm slovního hodnocení zkratka JZ (rozuměj: jeví zájem). Chtěl by snad někdo tvrdit, že takto formulované slovní hodnocení je objektivnější než numerické vyjádření třeba trojkou?

            O tradici známky by se dalo ještě sáhodlouze rozepisovat. Obraťme však pozornost ke slibovanému konkrétnímu příkladu. Tu beru ve vysokoškolské posluchárně do rukou jednu skutečně dobře napsanou odbornou publikaci a začínám z ní předčítat ukázku příkladného slovního hodnocení. Oslovením „Milý Honzo“ se sympaticky obrací přímo k hodnocenému žákovi. To se studentkám vždycky líbí. Čtu, že „…tvé hodnocení jsem si nechala na konec. Ne proto, že jsi na posledním místě mé pozornosti, ale protože, jak se říká – nejlepší nakonec. Je neuvěřitelné, jakou obrovskou změnu může člověk pozorovat během pěti měsíců…Jsem ráda, že se snažíš vše udělat sám, ale Honzo, někdy je to věci na škodu….tady máš jedinečnou příležitost, tak ji nepropásni…“ (tolik jen krátká ukázka z celkových 27 řádků textu). Nahlíženo vcelku – krásné slohové cvičení. Ale potom se svých – většinou nadšených – studentek zeptám na jejich odhad věku hodnoceného školáka. Váhají. Páťák? Třeťák? Nikoli! Jedná se o žáka první třídy, a to ještě na konci prvního pololetí (vzorové hodnocení je potvrzeno datem 30.ledna). To si ale Honzík počte, říkávám. Co počte! Ale stylisticky vybroušeným formulacím porozumí! Problém je v tom, že dané hodnocení sepsala psycholožka. Nic proti psychologům – s výjimkou těch, co tak zhusta vystupují v televizi s objevnými sděleními typu, že pachatel by eventuálně mohl čin v budoucnosti zopakovat. Dobrý dětský psycholog bude čím dál potřebnějším profesním partnerem dobrého učitele. Jen by při sepisování podobných návodů bylo vhodné uvědomit si rozdílné „pracovní podmínky“. Psycholog sedává většinou v tichu své pracovny oproti jednomu dětskému klientovi. Učitel stojí před – řekněme –dvěma desítkami dětí momentálně nejrůzněji vyladěnými, které má v daném časovém limitu dovést nějakou činností k určitým závěrům, poznatkům. Kdo byl někdy nucen vypracovávat nějaké posudky, ví, že při třetím už se začne opakovat, jedna slova se budou vnucovat, jiných se bude nedostávat. Kdybych měla k závěru školního roku odpovědně sepsat pětadvacet školních slovních hodnocení, začnu jistě již počátkem června. A moc bych se snažila, abych se v těch zprávách neblýskla jen svým (možná) literárním talentem, ale aby mi hodnocené dítě skutečně rozumělo.

            Základní školu jsem opustila před devatenácti lety. Kdybych se tam dnes vrátila, známkovala bych. Ne ze setrvačnosti, ale ze zkušenosti. Je věcí učitele, aby známka dítě nezraňovala. Zkouším, co víš, nechci tě nachytat na švestkách. Je mou věcí, abys věděl, uměl. Vím, na co se právě tebe a právě teď můžu zeptat (určitě bych se raději ptala, mluvila s tebou, než psala testy). A když zrovna nevíš, uděláme to jinak. Jak? To už je záležitostí pedagogického taktu, či chcete-li mistrovství. Námět na řadu článků nebo diskusí. Dnes se na vysoké škole pohybuji v rozmezí výborně – velmi dobře – dobře. Zkouška je pro mě rozhovor. Rozhovor na vysokoškolské úrovni. A dobře je pro mě skutečně dobře, neříkám si alibisticky – ať je to za tři, přece ho (ji) nebudu zkoušet znovu.

            Ani nářky nad úrovní školství nejsou ničím novým. Ve dvacátých letech minulého století psala Marie Curie své setře Hele: „Škola? Ach, bída! Někdy mám dojem, že by bylo lépe děti utopit, než je zavřít do dnešních škol“. Až budete zvažovat, zda známkovat, nebo hodnotit slovně, možná vám pomůže závěrečná věta našeho předního dětského psychologa Václava Mertina pronesená na přednášce mým studentkám: „Já se vždycky snažím jednat ve prospěch dítěte“. A ty chmury nad současnou školou odplynou, když si přečtete – vlastně už odkaz – laskavého pana profesora Zdeňka Matějčka, jeho Psychologické eseje (z konce kariéry). Zvlášť vřele doporučuji esej Nepraktické učení.

Leden  2005

          Potud text uveřejněný v lednu 2005.  Měla bych dodat, že při čtení vzorového hodnocení jsem pro studentky vynechávala údaje o existenci Honzy jako prvňáčka. Z pochopitelných důvodů – měly uvažovat, jakého věku může asi hodnocený žáček být. Pro orientaci aktuálních čtenářů – kterým nic předčítat nemůžu – nabízím text celý. Možní nevěřící Tomášové ho najdou na s.80 publikace s názvem Mládež a delikvence (Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-226-2) autorů Oldřicha Matouška a Andrey Kroftové.

            Ta knížka se svým titulem možná ke své škodě příliš úzce vymezuje. Celkově zaslouží pozornost, začíná neobvykle, z gruntu hned dvěma předmluvami. Zkušený autor Oldřich Matoušek dává prostor a příležitost mladé kolegyni, takže začínáme číst Předmluvu A.Kroftové aneb Štěpánův příběh. Teprve potom následuje Předmluva O.Matouška o potížích s vědeckým uchopením tématu. Co jsem nikdy neopomenula při seznamování studentek s touto knížkou, bylo upozornění na kapitolu Nároky práce s rizikovou mládeží. Najdete totiž jen málo knížek a odborných materiálů, kde je velice upřímně a do hloubky rozebrána motivace pracovníků pomáhajících profesí (tedy i učitelů). Nezaškodí trocha introspekce: co mě vlastně vedlo k práci s dětmi, žáky, mládeží? Dokážu si to upřímně přiznat? Zkuste to – stačí přečíst dvě tři stránky (243 – 245).


Prameny

         Ti, kteří začátkem 80.let učili dějepis – já tedy neaprobovaně – si možná vzpomenou, že pro 8.třídu to byly takové dvě paperbackové učebnice, spíše sešity. Ten určený pro druhé pololetí byl v podstatě výčtem sledu sjezdů „rodné strany“ KSČ. Nepochybně by se – když už! – spíš uplatnil v hodinách občanské výchovy, kterou ostatně v těch dobách mohli učit jen členové strany. Rozhodla jsem se hodiny dějepisu pojmout jinak. Převážná část mých žáků na ZŠ pro vadně mluvící se měla s dějepisným učivem setkávat naposledy. Po ukončení povinné školní docházky v 8.ročníku ZŠ z různých důvodů směřovali hlavně na učiliště – a tam už jsem dějepisu velkou šanci nedávala. Určité penzum stránek z učebnice – uvádějících dění tu na IX., tu na XIV. sjezdu KSČ – jsem hochům (dívek bývalo ve třídě vzhledem k frekvenci výskytu vad řeči pomálu) uložila k přečtení za domácí úlohu, s důrazem, aby hlasitým čtením procvičovali nově navozenou techniku řeči. Podle mě – vlk se nažral a koza zůstala celá (po stránce logopedické i ideologické). A společné hodiny jsem pak naplňovala přehledným, zábavně vedeným opakováním pohybu kola dějin hlavně na území Čech a Moravy. Silným impulzem k tomuto řešení mi byly nejprve články v Mladém světě (časopise nyní hloupě zpochybňovaném), brzy pak dokonce knižní vydání fenoménu nesoucího dnes již legendární název Toulky českou minulostí. Doteď si jejich rozhlasové pokračování nenechám ujít každou neděli po ránu. A v knihovně mám od roku 1979 Péťu Vařiče aneb Snadné etudy pro hrnce s pokličkou a obě ruce levé autora Petra Hory s neskutečně vtipně filosofickým mottem: „Vše, co sis navařil, sněz, anebo spláchni!“.To tehdy ještě pravý autor Petr Hořejš s limitovanou možností publikovat někde měřil vodu a – patrně v maringotce, bez internetu – po robotě sumíroval první díly svých Toulek českou minulostí. Právě z nich jsem vyzobávala zrnka historických chuťovek a sestavovala pro své osmáky chutnou dějepisnou krmi, s ingrediencí kapky vlastenectví a větší dávkou příchylnosti k dějepisu a historii jako takové. Myslím, že se dařilo.

            Nyní, pro mě už po sezóně (pedagogické), se mi zrovna v době společenského vzruchu kolem prezidentských voleb dostala do rukou knížka, se kterou bych ve škole s chutí trávila s mládeží pubertálního věku vícero hodin – ale teď: kterých? V té knížce jsem našla témata literární, z historie, chemie, zeměpisu, politologie, kulturologie, muzikologie i architektury, dost ze statistiky, demografie, hodně geologie a mineralogie, také prvky ekonomie, sociologie, psychologie, hydrologie, kulinářství…Lehká pomoc! Známe přece něco jako projektové vyučování a na internátní speciální škole ani v dobách předinternetových k novotám nikdy daleko nebylo. Mohla bych to vzít i z jiného konce, přes osobnosti, v knížce se píše nejen o nich , ale také o době, v níž žily, o jejich vlivu , vzájemných vazbách, dědictví. Jak dnes vnímáme třeba Rotschildy, Josefa Kajetána Tyla nebo Friedricha Schillera? Co takový Mozartův syn, Adam Mickiewicz, režisér Bondarčuk či Karel Čapek? Z historie se vynořuje Valdštejn, ale také Babinský, Turgeněv, hrabě Chotek. Aktuální je Mia Farrow, již méně ti následující – Louis Chiron, Richard Wagner, Niccolo Paganini, Meresjev, císařovna Alžběta, maršál Blücher, Petr Veliký, TGM, Leoš Janáček, Sigmund Freud, János Arány, Aram Chačaturjan, Otto von Bismarck, Marie Terezie, Vilém Mrštík, Antonín Dvořák, Frederyk Chopin, spisovatel Šolochov, Johannes Brahms, Karel IV., Jurij Gagarin, Leopold Metternich, J.W.Goethe……? Všichni jsou v té knížce přítomni. Roztřídit je chronologicky, podle oboru činnosti, podle odkazu, nějaké výjimečnosti…? S internetem po ruce to bude hračka – a současně potřebný ponor do vod, v nichž by se žáci možná nikdy nečváchali.

            Knížku, která mi to vše – a ještě mnohem víc – nabízí, napsal jeden z nejčtenějších českých spisovatelů. Bohužel již nemůžu přidat slůvko –současných. Zdeněk Šmíd, mimochodem učitel, pedagog, autor ( vedle jiných) nesmírně populárních knížek uvedených smetanovsky Proč bychom se (netopili, nepotili, netěšili, neděsili, nepřiznali….) utonul v roce 2011 při šnorchlování na Seychelách. Jistě by mi nezazlíval, že ve svém věku už nemám tolik času číst všeliké rozvernosti. Jen náhodou jsem v knihovně sáhla po titulu Mé staré dobré Vary a od té chvíle se zoufale pídím po všech antikvariátech (reálných i virtuálních) v zatím marné naději, že někde aspoň jeden výtisk….

            Mé staré dobré Vary by ani toho nejortodoxnějšího mravokárce neměly znejistit mírně lechtivým podtitulem Váš žoviální průvodce pitím i žitím. Při četbě té knížky se budete nořit do lázně lahodné češtiny a do dějů, líčených místy rozmarně, místy přiznaně staromilsky, ale vždy laskavě, s nadhledem, s prostou noblesou (což je vlastně oxymoron), prostě Zdeněk Šmíd – lidově řečeno – nikdy neztrácí glanc – v současnosti jev to dosti vzácný. Přitom se nebojí jít do kontroverze. Z úvodu se dá soudit, že vyznával sílu kritického myšlení a konflikty (slušně vedené) považoval za zárodky růstu: „Tato knížka není ani turistický průvodce, ani historické pojednání, ba ani sborník lázeňských klepů, nýbrž volně organizovaná směs toho všeho…Není přehnané tvrzení, že Karlovy Vary patřívaly k předním salonům Evropy. Jejich příběhy jsou proto i událostmi evropských dějin….Dovolím si upozornit laskavého čtenáře, že na cestu se nevydává s odborníkem, nýbrž s milovníkem města, který se možná v lecčems mýlí. Je to zajímavější. Historikův výklad nezbývá než ukázněně přijmout. S neodborným vyprávěním plným osobních názorů autora lze naopak, jak osvěžující, vášnivě nesouhlasit. Ujišťuji navíc některé čtenáře, že jak je znám, budou mít proč. Čím idyličtější dojem budí minulost tohoto města, tím ožehavější náměty se kol jeho idyly kupí.

            Knížka nic neodpírá ani hnidopichům (jsou tak dokonce při vycházkách po Karlových Varech po dobu dvaceti dvou dnů s laskavým pochopením i označováni). Tak se všichni dovídáme, že nejteplejší a nejvydatnější karlovarský pramen Vřídlo za minutu vychrlí do výše 12 m až 2 000 l vody 73 stupňů Celsia horké a k tomu navíc 18 kg minerálů (sodík, vápník, hořčík a desítky jiných minerálů, též ionty kyseliny uhličité, sírové, ba i mravenčí). Kromě úředně uznaných 12 pramenů (+ becherovka – s dějinami zde detailně literárně zpracovanými) je ve skutečnosti ve městě pramenů kolem 80, vyvěrají v řece, ve sklepích v puklinách skal, objevují se a zase ztrácejí, s těmi ztracenými jich mají geologové zapsáno nejméně 130 (více v kapitole O Vřídle a jeho dětech). Věděli jste to?

            Po dílčím uspokojení tzv. hnidopichů buďme trochu poetičtější. Pro výuku slohu bych si neodpustila , kdybych neocitovala alespoň malou ukázku z literárního mistrovství Zdeňka Šmída. I tak ponurou událost jako je velká voda (a že o ní v Olomouci z roku 1997 něco vím!) dokáže vylíčit s poezií, děj personifikuje a propojuje s konkrétními osudy a odvahou postižených postavit se nepřízni osudu (znáte něco výchovnějšího než dobrý příklad?): „V listopadu 1890 prožily Karlovy Vary poslední ničivou povodeň, tím horší, že s ní už nikdo nepočítal: řeku Teplou dávno zregulovali, dokonce dvakrát. Ale po podzimních deštích toho roku hnalo se korytem třistakrát víc vody než v létě. Už v lesích nad městem načechrala povodňová vlna slavnou porcelánku v Březové (Pirkenhammeru) a pobořila tři mlýny. Pobrala tam, co se dalo, a vtrhla tak do města s kořistí, která rozbíjela lávky, vyvracela stromy, bořila domy i chodníky. Vmetla do města kmeny stromů, kaolin z porcelánky, prkna z rozbité pily, pytle mouky, kůlny, altány, králíkárny. A domácí zvířata, živá i mrtvá. Pobourala pivovar, už ho neobnovili, pak tam postavili Císařské lázně. Stovky sudů rozbily všech sedm karlovarských mostů, až na jediný, nejvyšší most u pošty. V Mlýnské ulici (dnes Lázeňské) se zřítil dům Kaffeebaum. V kavárně Elefant se pod hladinu potopily nižší žárovky a cingrlátka na lustrech. Voda zatopila vřídelní kolonádu…V té době už nebyl starosta Eduard Knoll žádný mladík. Ale nedokázal jen tak sledovat, jak voda ničí jeho dílo…plete se do cesty hasičům, udílí rozkazy, loví prkna, skříně, zbytky králíkáren. Pot a déšť mu stékají po zádech, popadá dech, chvěje se zimou….uchopí se za srdce, upadne. Seběhnou se sousedé, někdo mu podloží hlavu kabátem. Zbytečně. Knoll je už mrtev. Dostihla ho nejsličnější ze všech smrtí, rychlá smrt bojovníka.

       Povodeň zničila 400 butiků a 14 mostů, poškodila 240 domů, některé z nich zcela rozbořila. Zničeny byly parky, nábřežní zdi, zábradlí, rozvody elektřiny i plynu. Ulice vyhlížely jak po dělostřeleckém útoku. Ale přesně za šest měsíců, navzdory mimořádně kruté zimě zahajují Karlovarští lázeňskou sezonu jakoby nic. Rozbité domy jsou opraveny nebo strženy a postaveny znova. Návštěvníci už přicházejí do upraveného města. Karlovarští a jejich lázně fungují stejně samozřejmě, stejně hladce jako dřív.

            Máte problém, jak žákům vysvětlit všudypřítomné pojmy, idiomy, třeba co to je pragmatismus nebo tzv.převlékání kabátů? Stačí s trochou trpké ironie zaznamenaná skutečnost, že „…Napoleona Karlovarští nesnášeli, kazil jim obchody. Raději měli Metternicha: ten zajistil pořádek, a tím se o obchody postaral. Lidská přízeň je však vrtkavá. V osmačtyřicátém přivítali Karlovarští Metternichův pád, protože jim inteligenti vysvětlili, že svoboda je lepší. A ozdobili se červenobílými kokardami, zemskými znaky Böhmen království českého, vždyť Böhmen bylo království dvou národů, Čechů a Němců, částí veliké říše, a to Karlovarským vyhovovalo. Pak je ale Češi rozzlobili barikádami v Praze. Barikády vám žádný hoteliér nikdy neodpustí, a když k tomu připočtem český boj za jazykovou rovnoprávnost, nelze se divit, že si karlovarští řekli pozor, aby nám ti Češi ještě nepřerostli přes hlavu, písemně poděkovali Windischgrätzovi, že rozstřílel pražskou revoluci, a rychle se ozdobili kokardami barev německých, černou, červenou a žlutou.“ To je materiálu pro výchovu a vzdělávání! Od Vídeňského kongresu 1815 (dodnes z něho profituje Švýcarsko) po dnešek! Některý všímálek možná poukáže na nespisovný tvar „ připočtem“. Zdeněk Šmíd ten zkrácený slovesný tvar 1.osoby plurálu užívá v celé knížce vědomě, dává tím vyprávění větší spád a osobitost.

            Hned zkraje knížky Mé staré dobré Vary spisovatel tvrdě připomíná: „ Lidé chtějí vědět, jak to bylo doopravdy, nebo aspoň chtějí slyšet seriózní, všeobecně uznávanou lež. Informace o čemkoli lze totiž rozdělit na výmysly, pověsti, pravděpodobnosti a údajné jistoty“. Do které ze jmenovaných kategorií byste zařadili pohled Zdeňka Šmída na podstatu národního obrození? Uvažuje, že „…každé národní obrození, ať německé, české, mašukulumské či čínské, je vždycky namířeno proti někomu, kdo obrozujícím se obrozencům v obrození brání. Že by se národ obrodil jen tak a žádný soused to ani trochu neodnesl, toho není v historii pamětníka.Obrozenci slovenští se obrodili proti Maďarům a po sto padesáti letech proti Čechům, obrozenci čeští povstali proti Němcům a obrozenci němečtí se díky Napoleonovi zaměřili na Francouze. Zatímco Slováci či Češi se obrozením oddělovali od jiných, Němci se obrodili tak, že se sjednocovali k sobě. S týmž nadšením a agresivitou“. Jestliže nedávná doba „ prezidentovolební“ otevřela některé nezdolané dějinné propustě, stačí odkázat na Zdeňkem Šmídem zachycené děje a dějiny jeho milovaných Karlových Varů, kde se sice nenarodil, ale jak textem na jednom místě problesklo, byl s nimi propojen svým dětstvím a zde usídleným dědečkem. Patříte k těm, kteří jsou přesvědčeni, že dětem se mají ve škole dostávat předžvýkané poznatky se zárukou jediné, nezpochybnitelné pravdy? Pak vás odkážu k vyznání herce Zdeňka Ornesta (ještě si ho pamatuji z dob, kdy hrál v olomouckém divadle). Objevil se v jednom díle úspěšného televizního pořadu v duchu světového trendu pátrajícího po předcích –Tajemství rodu. Náhoda tomu chtěla, že se mi v těchže dnech dostala do rukou skvostně vypravená publikace Osudy jednoho židovského sirotčince (The Fate of a Jewish Orphanage), bohužel v nákladu pouhých 500 výtisků. Zdeněk Ornest jako jeden z přechodných chovanců tohoto ústavu byl deportován do Terezína, kde byly židovské děti doslova udržovány při životě hlavně výukou a nejrůznějšími aktivitami literárního, hudebního a výtvarného zaměření. O jednom ze svých tamních vychovatelů tehdy třináctiletý Zdeněk Ornest napsal: „Zval k nám lidi různých politických názorů. Nebál se zasévat zmatek v naší mysli, chtěl, abychom se naučili přemýšlet…..vrátili jsme se, když nám bylo kolem šestnácti, a bylo nás hodně, hodně málo. Ale komu z nás se tenkrát nezavřely oči, tomu už zůstaly otevřeny dokořán, a vy jste to byl, profesore, kdo nám ty oči otevíral…“. Uvedenou publikaci bych co nejupřímněji doporučila všem učitelům, lze s ní uměřeně pracovat s dětmi každého věku. Navíc je vytištěna dvojjazyčně – perfektní pro výuku angličtiny! Vůbec mám dojem, že bych v současné škole učebnice vždycky zcela nezbytně nepotřebovala, našla bych si jiné zdroje, to jsou ty „prameny“ z nadpisu mého textu.

            Už jen několik poznámek k časům ne tak dávno minulým. Můžeme se smát, když čteme, že „…po roce 1918, jak víme, bylo vědomí, že zde někdy vládli Habsburci, neúnosné, proto rozhlednu Stephaniehöhe nazvali vyhlídkou Adalberta Stiftera, který byl sice Němec, ale básník. Po roce 1945 převládl názor opačný, že totiž Stifter byl sice básník, ale Němec, a tak změnili název vyhlídky na Stalinovu. Po Stalinově pádu ji obezřetně překřtili na Goethovu. Snad se na básníka v budoucnu nic nepřístojného neprozradí“?.

            Že jsme nepolepšitelní, dokládá o několik stránek dál upozornění, že „…před Letním kinem najdeme také pomník Bedřicha Smetany. Tvůrce Prodané nevěsty se vzpurně odvrací od Poštovního dvora a s výčitkou hledí k městu, jako by se ptal: „Co jste mi to udělali, pánové?“ Má pravdu. Do Karlových Varů Smetana nikdy nezavítal, v parku sedí od roku 1949 spíš z důvodů politických: teď jsme tu my, Češi. Se svou muzikou, českou. Jistěže se k demonstraci něčeho takového přímo nabízel Antonín Dvořák, vždyť hned u parku, v Poštovním dvoře, dirigoval Libitzki evropskou premiéru Novosvětské. V roce 1949 se nám ale Dvořák nelíbil. Jeho hudba byla kosmopolitní, světová, tudíž nic pro nás. A Novosvětská symfonie pojednává o Americe. To náš Smetana byl opravdu náš. Proto také v Karlových Varech postavili Dvořákovi pomník až v roce 1974, navíc na opačném konci lázní, než je Poštovní dvůr. Smetana za to nemůže. On měl Dvořáka rád“.

            Aktuálně se Karlovy Vary dostaly do pozornosti médií kromě jiného cizojazyčnými – přesněji řečeno – ruskými nápisy na vývěsních štítech obchodů a restaurací. Knížka Mé staré dobré Vary vyšla v roce 1999. Jako u všeho, ani tento problém nenahlíží Zdeněk Šmíd jednostranně,populisticky: „Po roce 1945 vláda ČSR věnovala Imperial vládě sovětské. Místo hotelu sovětské sanatorium. Po třinácti letech získává Československo hotel zpátky, ale klientela se nemění. Imperialu to prospělo: má špičkovou zdravotnickou techniku. V Imperialu však bydlili i zajímaví hosté: spisovatel Šolochov, režisér Bondarčuk či beznohý letec Meresjev, jehož obdivuhodný boj s osudem dokážou dnes zlehčovat jen přitroublí cynici. Mnoho let sem jezdíval Aram Chačaturjan. Většinou to byli lidé vstřícní a družní. Právě ti bystří to však neměli lehké: jedni Češi se k nim chovali s trapnou ponížeností, druzí jim dávali krutě najevo, co si o nich myslí. Hosté Imperialu byli oficiálně velebeni. Neoficiálně však cítili nelásku, kterou si zasluhovala jejich vláda, ne oni. I dnes tvoří hlavní klientelu Imperialu Rusové. A ne za komunismu, nýbrž až v polovině 90.let hostí město tolik ruských návštěvníků, kolik jich hostilo naposled před první světovou válkou. Jedenáct tisíc za sezonu. Rozdíl je jen v tom, že před první světovou válkou tu celkem bylo hostů sedmdesát tisíc“. Dostáváme k úvaze ne jednoduchá konstatování, ale fakta. Potvrzují se slova z Úvodu, ten minulý čas a smutná realita,že „…Karlovy Vary patřívaly k předním salonům Evropy“.Proč je dnes v tomto ohledu všechno jinak, v čem Zdeněk Šmíd vidí „jádro pudla“, i to v jeho knížce čtenáři nacházejí.Pro učitele jedna z mnoha nabídek punktu kreativního vzdělávání.

 ŠMÍD, Z.  Mé staré dobré Vary aneb Váš žoviální průvodce pitím i žitím. Praha: Olympia, 1999.

                      ISBN 80-7033-592-0.

HOŘEJŠ – HORA, P.  Toulky českou minulostí – 13 dílů

STEINOVÁ, K.  Osudy jednoho židovského sirotčince. The Fate of a Jewish Orphanage.

                          Praha: Lauderovy školy, 2012. ISBN 978-80-260-2406-4.

HORA, P.  Péťa Vařič aneb Snadné etudy pro hrnec s pokličkou a obě ruce levé.

                  Praha: Práce, 1979.