Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Únor 2013

Do třetice otázky a odpovědi

Závěrečná část textu Koktavý žák ve škole, vydaného v roce 1996 Univerzitou Palackého v Olomouci a aktuálně postupně zveřejňovaného od 15.2.2013 (Otázky a odpovědi).       

Jak se mám chovat ke koktavému dítěti?

            Zcela upřímně a přirozeně, podle svého naturelu a vždy tak, jako k ostatním dětem ve třídě. Vyvarujte se lítosti a soucitu, pro koktavé dítě jsou přítěží. Co vyžadujete od jiných, vyžadujte rovněž od balbutického dítěte – s výjimkou toho, na čem se společně dohodnete. Nebudujte skleníkové prostředí.Koktavý naopak potřebuje jistý trénink psychického otužování. Stůjte ale vždy pohotově, abyste mohli zasáhnout a pomoci. V dobách, kdy to ještě bylo povinné, se třída vadně mluvících rozhodla oslavit tzv. Měsíc československo-sovětského přátelství zcela netradičně. Učitelka dohodla v restauraci přípravu typicky ruského jídla jakým je boršč. Bylo samozřejmé, že si děti odkládaly v šatně hotelu rozmlouvajíce se šatnářkou. Stejně samozřejmě jednotlivě platily servírce svou konzumaci, poučeny předem o společenských zvyklostech, o zaokrouhlování placené finanční částky. Každý žák samostatně udal servírce, kolik snědl k polévce rohlíků, a stanovil výši spropitného. Vše probíhalo obvyklým způsobem, za taktní tiché asistence vnitřně napjaté učitelky připravené eventuálně zasáhnout. Malá řečová zaváhání některých dětí servírka rozhodně nepovažovala za vadu řeči. Celkem obratný způsob, jak jednak uspokojit ideologické požadavky doby, ale zejména posílit a pozvednout sebevědomí balbutických dětí.

Jak mám mluvit?

            Jako učitel jste řečový profesionál a svým žákům máte být řečovým vzorem. Platí to i pro žáky koktavé. Nevyžadují specifický způsob řeči od svých spolumluvčích. Neuchylujte se k zažitým zlozvykům při rozhovoru s koktavými dětmi i dospělými. My bez řečové vady s nimi podvědomě mnohdy začínáme mluvit zpomaleně, s přehnanou artikulací, někdy až způsobem odpovídajícím kontaktu s dětmi batolecího věku. Mimoděk tak dáváme koktavému znát, že reflektujeme jeho vadu řeči, což je pro něho stresující a ponižující okolnost.

            Co se týče obsahu řečeného, uvědomme si několik podstatných momentů. Neklademe koktavým dětem více otázek najednou. Otázky formulujeme tak, aby na ně děti případně mohly odpovědět krátce, několika slovy. Počkáme trpělivě na zodpovězení, nespěcháme. Pozor na gestikulaci a mimiku, může prozradit naši skrývanou nervozitu a netrpělivost.

            Velkým školním problémem nejen koktavých dětí je formulace odpovědi ve vztahu ke dvěma aspektům – odpovědí celou větou a důsledného užívání spisovného jazyka.

            Značně školometské odpovídání celou větou snad už máme za sebou. Ostatně tento způsob konverzace je naprosto proti duchu a pravidlům živých řečových kontaktů a o ty snad učitelům ve vztahu k žákům jde. Co se týče spisovné češtiny – vůbec nemáme v úmyslu nabádat učitele k odklonu od jazykové normy. Citlivě na tento problém reagoval v Literárních novinách z 6.června 1991 Ondřej Hausenblas v článku Řeč cizí a důvěrná: „Odložme už konečně představu, že by se kultivovaný člověk směl vyjadřovat jenom spisovně….Omluvou pro nespisovné vyjádření ve veřejném životě není neznalost „školského“ jazyka, ani strach z publika, ani hrdinný odpor k úřadům, ale mravně vyšší hodnota důvěrnosti. Pro překonání počáteční cizosti a pro vyjádření srdečného, milého vztahu k posluchačům nemá spisovná čeština bohužel dost vypracované prostředky. Jistě mimo jiné proto, že ji k tomu národ nikdy moc nepoužíval. Hodně se ovšem dá napravit zabarvením hlasu, intonací a tempem, mnoho zvládneme gestem a mimikou, ale tomu všemu podráží nohy kletá literárnost tradic spisovné češtiny. Je to jazyk ušlechtilý, prestižní a naučený, a jako takový se příliš nehodí k vyjádření prosté lásky a důvěry….K zásadě „Veřejně závazně jen spisovným jazykem“ je třeba připojit zásadu „Respektuj potřebu i míru osobního vztahu mezi mluvčím a posluchači“. K tomuto moudrému pohledu vysokoškolského pedagoga není co dodat obecně, ještě důrazněji platí ve vztahu koktavých dětí a jejich učitelů.

            Je třeba zmínit se ještě o jednom úskalí, které ohrožuje balbutiky, a to ze strany jich samých i ze strany učitelů. Řečové potíže ženou balbutiky k úsilí mluvit naprosto plynule. To je neuskutečnitelná představa jednoduše proto, že nikdo nemluví zcela plynule, s výjimkou bohem nadaných řečníků, rétorů. Běžná konverzace probíhá ve slovních náznacích, zkratkovitých, neúplných větách s mnoha pomlkami, zaváháním atd. Koktaví ve snaze mluvit plynule si to neuvědomují a jsou udiveni a překvapeni, když jim přehrajete magnetofonový záznam nějakého rozhovoru z ulice nebo obchodu (často by to mohla být i ukázka z debatního pořadu v televizi a rozhlase). Proto by koktavý žák měl mít i ve škole pocit, že nemusí nutně odpovídat v ucelených, uhlazených větách. Cílem je řeč plynulejší, ale ne perfektně plynulá.

Co s těmi, kteří se posmívají?

            Zůstali bychom jen v rovině idealizujících představ a přání, kdybychom se domnívali, že beze zbytku vymýtíme posměch a zlikvidujeme posměváčky. Nepomůže posměváčka před třídou tvrdě pokárat, třeba i zesměšnit – ten by se už nějakým způsobem postaral o potvrzení zákona akce a reakce, jinou cestou by to koktavému spolužákovi vrátil. Důležitá je celková atmosféra třídy a posilování sebedůvěry koktavého dítěte. Dávejme mu přirozenou formou příležitost, aby ukazovalo, v čem je dobré a učme ho zvládat nepříznivé reakce okolí. V životě se jim nevyhne. A posměváčka si vezměme stranou a pokusme se s ním rozumně pohovořit a problém rozebrat.

(Aktuální dodatek: snažme se zjistit něco o tzv. desenzibilizaci, je prospěšná nejen koktavým)

Mám koktavé dítě vyvolávat?

            Už bylo objasňováno, jaké nebezpečí číhá na koktavé dítě v případě déletrvajícího pouhého vysedávání ve škole, bez aktivní účasti na dění ve třídě. Zdůrazňovali jsme také, že ke koktavému dítěti se máme chovat stejně jako ke všem ostatním žákům ve třídě – s výjimkou toho, na čem jsme se dohodli a domluvili. Naše soukromá dohoda s koktavým žáčkem se může mimo jiné týkat právě problému vyvolávání ve vyučování. Stanovme si pravidla, která budou vyplývat z pocitů a přání dítěte: např. vyvolávat jen když se samo přihlásí, vyvolávat jen v určité dny, kdy se cítí řečově lépe, vyvolání nahradit formou písemného dotazu a odpovědi apod. Dohoda bude časově omezena a bude se na popud dítěte časem různě modifikovat. Vše je jen otázkou důvěry ve vztahu žák – učitel. Učitel přijímaný třídou jako skutečná osobnost a přirozená autorita nebude mít potíže s nějakým zdůvodňováním výjimek ostatním žákům.

            K drobným, ale významným pozornostem vůči koktavému dítěti patří například to, že nebudeme vyvolávat podle abecedy, ani podle zasedacího pořádku – chvíle napětí a očekávání by jen stupňovaly řečovou úzkost balbutika.

            Nenechávejme dítě stranou, protože koktá. Je naším úkolem „udržet ho v řeči“. Praktiky tzv. řečového klidu, mlčení, aby vyhasly nesprávné řečové stereotypy, jsou za námi. Déletrvající zamlklostí ztrácí dítě mluvní pohotovost, netříbí svůj jazykový cit a nerozvíjí slovní zásobu.Podporuje tak vznik bludného kruhu řečové izolace, což je v podstatě izolace od lidí, od světa. Neprospívá nikomu, ani balbutikům.

Co s hlasitým čtením?

            To je otázka aktuální zejména v nižších ročnících základní školy. Vyjděme opět z dohody s dítětem. Je pouze problémem našich pedagogických schopností, jak dokážeme záležitost probrat i s mladšími dětmi. Je možné nabídnout jakousi „předpřípravu“ čtení – to znamená, že dítě bude znát předem text zamýšlený ke společnému čtení ve třídě příští hodinu. Doma si text den předem přečte, připraví. Víme již, že opakovaná nebo naučená řečová produkce probíhá u balbutiků víceméně bez obtíží. Můžeme využít i taktiky spolučtení, kdy koktavé dítě čte ve dvojici se spolužákem. Cítí-li se takto nepříjemně výjimečné, zavedeme na určitou dobu čtení ve dvojicích jako pravidlo pro celou třídu.

            Obecně lze říci, že čtení způsobuje koktavým zpravidla méně potíží než volný rozhovor. Opírají se o text, nemusejí volit slova, uvažovat o formulaci. Proto se právě čtení stává často výchozí řečovou aktivitou v terapii koktavosti.U skutečně těžkých forem koktavosti už rozdíl mezi řečí čtenou a mluvenou nepostřehneme.

Může koktavé dítě sportovat?

            Koktavé dítě je dítě zdravé, pokud nemá jako každé jiné zdravotní komplikace (např. epilepsii) nebo postižení (např. není mentálně retardované).

            Zákaz sportovních aktivit byl v minulosti zdůvodňován jejich dechovou náročností. Proto se měli koktaví hoši zříci fotbalu a jízdy na kole a žáci pubertálního věku uléhali k odpolednímu spánku (málokdy usnuli, ale nesměli ani číst, aby si odpočinuli). Přehlížen byl psychologický aspekt těchto zákazů – koktavé dítě se stávalo chudáčkem lítostivě pohlížejícím na šťastnější kamarády prohánějící se za míčem. Aktuálně pojímáme problém rozumněji a přirozeněji. Neodvádíme koktavé dítě ze hřiště, pouze ho máme k tomu, aby se zbytečně nepřepínalo a nevyčerpávalo. Uhoněnému a silně zadýchanému fotbalistovi se v žádném případě nebude mluvit lehce a dobře. Je-li koktavé dítě v některém sportu obratnější, je to šance pro zvýšení jeho sebevědomí. A takovou šanci bychom nikdy propást neměli.

Jak se mám ke koktavému dítěti chovat v jeho horších dnech?

            Je dobré, že si vůbec něco takového jako jsou „horší dny“ koktavého dítěte uvědomujete. Možná časem i odhalíte určitý mechanismus, který je způsobuje nebo k nim přispívá. Můžete pomáhat pasivně i aktivně. V prvním případě prostě dítě respektujte a šetřete je: vyvolávejte méně, nebo vůbec ne, dejte mu taktně pocítit vaši morální podporu a pochopení. Aktivně můžete zasáhnout tak, že dítěti připravujete a nabízíte řečové situace, v nichž se běžně cítí lépe: zazpíváte si, přednesete básničku, hrajete rytmické hry s říkankami a spojujete ještě s tělesným cvičením, za dítě odpovídá loutka, maňásek, ve třídě sborově deklamujete. Dítěti třeba pohledem oceníte každou zdařilejší řečovou frekvenci. Ale pozor! Nechválíte, že nekoktá. Oceňujete, že mluví!

Můžeme ve třídě s koktavým dítětem pořádat soutěže, kvízy apod.?

            Můžete, ale promyšleně a vždy podle aktuálního stavu dítěte. Nemělo by se pro své limitované řečové možnosti dostávat do konfrontačních situací, kdy jasně nemůže uspět.

            Učitel je ve třídě v určitém smyslu manipulátor a měl by jím být v tom dobrém slova smyslu. Můžete například při soutěžích ve třídě zaonačit, aby se koktavé dítě ocitlo v roli vedoucího, koordinátora soutěže, kdy je řečový projev omezenější. Nebude se zřejmě cítit dobře ve chvílích, kdy připustíte spontánní odpovědi vykřikováním a budete klást důraz na rychlost reakce dětí. Dejte koktavému dítěti příležitost tím způsobem, že zvolíte při soutěži nebo hře písemnou formu odpovědi na lístcích papíru. Další obměny jsou již odvislé od vaší učitelské vynalézavosti a pedagogického citu a taktu. Zásadně by nebylo dobré soutěživost ve třídě kvůli koktavému dítěti násilněji omezovat. Ve zdravé míře patří k životu a malý balbutik se s podobnými situacemi bude běžně střetávat.

Co s různými nepříjemnými zážitky nebo stresy?

            Buďme realisty: nepříjemné zážitky jsou součástí života a stres je v určité míře dokonce nezbytným předpokladem a pojistkou přežití. Ve vztahu k dítěti, které koktá, mějme na paměti dvě skutečnosti. Za ztížených podmínek – může to být rozvod rodičů, úmrtí v rodině, ale i návštěva zubaře – bude balbutický žák mluvit hůře. Ostatně v podobných situacích ani těm normálním mluvkům není moc do řeči. Brát takové zhoršení řeči koktavého dítěte jako přechodné a pochopitelné by mělo být mimo jakoukoliv diskusi. Druhou nezbytnou podmínkou je trvalá psychická podpora koktavého dítěte ze strany učitele. Mělo by bezpečně pociťovat, že je učitelem přijímáno takové, jaké je, bez ohledu na své řečové potíže.

Jaká má být profesní orientace koktavých dětí?

            Volba povolání bývá u koktavých dětí omezována jednak jejich vlastním pocitem jisté nedostatečnosti, jednak většinou horším školním prospěchem (nezasáhne-li důrazněji rodina). Obojí je důsledkem vady řeči. Koktavé děti proto samy neuvažují o povolání, které vyžaduje řečovou zdatnost, a často ani o studiu, protože nevěří svým intelektovým schopnostem nebo o nich nevědí. Na druhé straně je třeba upozornit, že neexistuje žádná vyhláška či nařízení, které by koktavé děti vylučovaly z volby kteréhokoliv povolání. Vysloví-li takové omezení lékař, je to pouze jeho názor a doporučení, nikoli příkaz, který je třeba striktně respektovat.

            Učitel by měl koktavému žákovi pomáhat zdolávat hrozící bariéru školní neúspěšnosti. Perspektiva vývoje řečové vady je nepředvídatelná, možnosti její úpravy rovněž. Je žádoucí, možné a pravděpodobné, že s plynutím času se budou komunikační schopnosti dítěte upravovat a zlepšovat. Ve škole dbejme na to, aby takové dítě v budoucnosti s sebou nevláčelo jako zátěž nedobré školní výsledky zapříčiněné kdysi koktavostí.

            Apelovat na naši veřejnost, že v zahraničí jsou balbutici přijímáni jinak, že působí v různých sférách, mnozí z nich i na univerzitách, je zbytečné. I mezi námi žijí lékaři, právníci, celníci a prodavačky i učitelé s prožitou zkušeností s koktavostí. Za všechny uveďme slova alespoň jednoho z nich: „Řadu let jsem jezdil jako řidič autobusu, hlavně proto, že jsem celkem s nikým nemusel mluvit. Před časem jsem změnil zaměstnání, mluvit musím. A kupodivu – mluvím líp!“

Jak spolupracovat s rodiči?

            Nesnadná otázka. V našich zemích dosud převažuje vrchnostenský přístup učitelů k rodičům žáků namísto kýženého přístupu partnerského. Na vině jsou jistě strany obě.

            Bez vědomí rodičů aktivní ředitelka a výchovná poradkyně základní školy projednají s vedením speciální školy všechny podrobnosti přeřazení žáka a zoufalá maminka neví, že bez jejího souhlasu její syn takto přeřazen být nemůže. Nebýt náhody, byla by se proti své vůli rozhodnutí školy podřídila jako něčemu nevyhnutelnému.

            Chybí větší míra empatie pro problémy žáků a jejich rodičů, chybí hlubší znalost rodinného zázemí dětí. Opět je třeba vybídnout ke vstřícnosti učitele. Neučiní-li tak rodiče, měli by učitelé hned na začátku školního roku projevit zájem o neformální schůzku, kde by si obě strany – rodiče i učitelé – mnohé objasnily a vysvětlily. Učitel by mohl mimo jiné zjistit, jak rodiče vidí řečové potíže svého dítěte, jakou jim přikládají závažnost, co hodlají s řečovým problémem podniknout nebo co již podnikli, jaké je postavení dítěte v rodině, jak je přijímáno. A oplátkou poradit, co sám ví a otevřít cestu k trvalejším vzájemným kontaktům ve prospěch dítěte, které trpí. Splní tak svou profesní povinnost a rozhodně přispěje k prestiži učitelského povolání.

Závěr

            Závěrem vzpomínka na jednu půvabnou dívenku, kdysi žákyni osmé třídy ZŠ pro vadně mluvící. S moudře vědoucím úsměvem vzpomínala na školu: „Když jsem v první třídě nemohla mluvit, paní učitelka mě vzala za vlasy a tloukla mi hlavou o tabuli“. Aby už žádný učitel nemusel trapně mlčet tváři v tvář podobné výpovědi, byly napsány tyto řádky, s poděkováním všem mým žákům, kteří mě mnohému naučili.

Takto končí text učebního materiálu vydaného v roce 1996 Univerzitou Palackého v Olomouci, nadepsaný Koktavý žák ve škole (ISBN 80-7067-594-2).

           

 


Další otázky a odpovědi

(pokračování textu Otázky a odpovědi ze dne 15.2.2013, přepis další části textu z roku 1996)

Kdy nekoktá?

            To je téměř klasická otázka a rádi o ní diskutují ti, kdo mají alespoň jakési povědomí o koktavosti. Situace, kdy balbutické dítě nekoktá, můžeme rozdělit do dvou skupin, na standardní a nestandardní.

            O nestandardních jsme se již zmiňovali při upozornění na nesmírnou šíři příznaků a projevů koktavosti a na jejich nepředvídatelnost den ode dne.

            Druhou skupinu představují situace, v nichž se různí balbutici chovají různě. Nelze říci, že při zpěvu balbutik nekoktá. Platí to u většiny, ale ne u všech, opět musíme přihlédnout k individualitě každého dítěte. Proč koktavé dítě mluví lépe unisono, sborově, při přednesu básničky, při rytmizované řeči, v navyklých situacích, některé při nadměrném vzrušení, při hře s maňásky a loutkami, v zástupné roli za někoho – vysvětlení toho všeho najdeme v odborné literatuře. Pro koktavé děti bude velkým přínosem, když si jejich učitelé budou tyto situace a okolnosti uvědomovat a dokáží jich využívat ve prospěch řečově handicapovaného.

            Pro okamžitou pomoc koktavému dítěti připomeňme šepot. Fyziologický mechanismus šepotu – patřičné nastavení a funkce hlasové štěrbiny – neumožňuje vznik spasmů (křečí) v hrtanu. Proto většina koktavých dětí při naprosto bezhlasém šepotu mluví bez potíží.

            Diskutovanou otázkou bývají projevy koktavosti nebo jejich absence při rozhovoru v cizí řeči. Jsou uváděna smíšená manželství, kde dítě v jednom jazyce koktá, ve druhém nikoliv. Vraťme se ke dvěma již zdůrazňovaným faktům: k úloze mateřského jazyka a k významu neslovní (nonverbální) komunikace ( odkaz na úvodní část textu z roku 1996, v tomto materiálu neuvedenou). I ve dvojjazyčném (bilingválním) rodinném prostředí je pouze jeden jazyk pro dítě de facto i funkčně jazykem mateřským – nejčastěji vlivem matky nebo jazykového prostředí, v němž dítě žije a vyrůstá. V tomto jazyce dítě komunikuje cele, slovně i neslovně, odráží se v něm jeho osobnost, temperament i aktuální citové vyladění. Druhý jazyk dítě ovládá rovněž, ale není v něm natolik zakořeněno, aby se v něm neuvědoměle vyžívalo se všemi odstíny, melodií, intonací, rytmem řeči. Soustředí se spíše na verbální složku, na význam řečeného, odlehčená je psychická složka, pro koktavého velmi podstatná. Zajímavé je např. tvrzení odborníků, že člověk počítá – při numerických počtech – vždy jen ve své mateřské řeči.

Co zhoršuje koktavost?

            Každý koktavý by mohl uvádět soukromý výčet toho,co zhoršuje právě jeho schopnost mluvit plynule. Uváděl by určité situace, případně osoby, stavy vzrušení (ačkoliv ty mohou působit i opačně – v rozčilení psychické zábrany padají a řeč je plynulejší).

            Jistě není třeba hovořit o nepříznivém vlivu rozháraného rodinného prostředí. Dosud však žádná statistika neprokázala vyšší výskyt koktavosti v dysfunkčních rodinách, což nemusejí být vždy jen rodiny neúplné.

            Málokdy si uvědomujeme, že koktá každý! I lidová moudrost hovoří o tom, že v určité situaci se nám „stáhlo hrdlo“. Lidé bez řečových potíží však příležitostnému zakoktání nepřikládají žádnou důležitost, s úsměvem ji přejdou. Ne tak koktavý. I pro okolí nepozorovatelné zadrhnutí v řeči je pro balbutika důvodem k déletrvající sebetrýzni, sebeobviňování, malomyslnosti, až zoufalství: Zase jsem to nezvládl!

            Náročné životní situace a období jistě nepřispějí k plynulosti řeči. Je téměř nutné počítat s tím, že se v pubertě projevy koktavosti zmnoží a zhorší, pokud vada řeči nebyla zvládnuta před touto životní etapou.

            Někteří balbutici řečově hůře přežívají předjaří a jaro, reagují i na klimatické změny. Není vhodné před balbutickými dětmi tyto okolnosti probírat a diskutovat, pokud k tomu samy nedají podnět. Pro některé by to mohlo být popudem k jakémusi „zakopání se“, zdomácnění v řečovém problému, odklonem od aktivní snahy spolupracovat s terapeutem a vůbec se sebou něco udělat.

            Koktavost také zhoršuje jakékoli tabuizování řečového problému, jeho obcházení, čímž se zvyšuje úzkostnost handicapovaného dítěte a vyvolává pocit jakési viny. O řečových potížích s dítětem přirozeně mluvíme, když cítíme, že s námi o nich mluvit chce. Ono samo naopak musí z našeho chování odečíst, že se nám svěřit může a že dojde pochopení.

            Zvláštní kapitolou jsou dobře míněné rady: Nadechni se. Rozmysli si, co chceš říct. Ještě jednou a pomalu! Vidíš, že to jde atd. Nejenže tyto rady nepomáhají, naopak zvyšují napětí koktavého dítěte upnutím se na řečový projev nebo ho přímo od řeči odrazují. Stejně neblahé je snaživé napovídání koktavému. Bylo již vícekrát vysvětlováno, že zdánlivě laskavé napovězení slova koktavému v okamžiku jeho aktuálních řečových potíží nic neřeší, ale škodí. Nevíte, co přesně chce dítě říci a ono není schopno se ohradit, vaši nápovědu opravit, uvést na správnou míru. Vyčkejte, až se mu podaří sdělit vám, co potřebuje. Nedávejte najevo svou netrpělivost slovně, ani různými pohyby, jako je poklepávání prsty, odvracení pohledu a hlavy apod. Nevytvářejte pocit časové tísně. Rozhodující je, co chce dítě říci, ne jak to říká. Podstatné je, že chce s vámi mluvit.

            Specifickým problémem je pro koktavé telefon. Valná většina z nich zásadně netelefonuje, ačkoliv je zde zřejmá možnost zůstat v anonymitě, položit telefonní sluchátko, když se řeč nedaří. Je zajímavé, jak silně koktavým při telefonování chybí přímý kontakt s posluchačem. Pro učitele je to výzva, aby se snažil svým chováním – upřímnou pozorností, úsměvem, ochotou k rozhovoru – vytvářet příznivý rámec pro řečový projev balbutického žáka.

Může koktavé dítě samo ovlivnit svou vadu řeči?

            V jedné z našich odborných publikací je koktavým doporučováno, aby ze sebe učinili lidi vyrovnané a spokojené a osvojili si řečové návyky normálně hovořících lidí. Jak jednoduché! Koktavost je vada, jejíž projevy nemá postižený ve vlastní moci, sám nemůže mnoho ovlivnit. Je proto zbytečné jitřit malého balbutika naléhavým povzbuzováním: Vidíš, že to jde, když chceš! Jenom kdybys chtěl! Proč si nedáš pozor? atd.atd.

            Protože řeč postiženého dítěte není kontrolovatelná jeho vůlí a nepodléhá jeho snaze, neměl by malý balbutik upadat do pocitů studu a zoufalství. Tady opět potřebuje podporu svého okolí, tedy i svých učitelů.

            Je-li již dítě svěřeno do péče logopeda, usiluje-li s ním společně o úpravu řečové vady, měl by se učitel o průběh terapie zajímat, sejít se s logopedem. V tomto období je možné dítě podpořit ve snaze upevnit si novou techniku mluvy. Po dohodě s třídní učitelkou a především se souhlasem a na přání samotného balbutika logopedka zašla do školy. Jedna hodina občanské výchovy byla věnována přátelskému popovídání o koktavosti vůbec a o problémech koktavého spolužáka, samozřejmě za jeho přítomnosti. Atmosféra vzájemných vztahů se projasnila. K podobným akcím je třeba přistupovat velmi uvážlivě, vyžadují nesmírnou citlivost v jednání a balancují na hraně značného rizika. Odvážit se jich může skutečný profesionál ve svém oboru. Hlavní a rozhodující osobou je řečově handicapované dítě, jehož přání a pocity zde nabývají hodnoty a závažnosti zákona.

Jaké jsou výsledky léčby koktavosti?

            Podle statistik v našich odborných tiskovinách velmi dobré. V předškolním věku je udáváno až 75% vyléčených, jindy je prezentován třetinový poměr, to znamená třetina vyléčených, třetina podstatně upravených, třetina bez výraznějších výsledků.

            Obtížná je již sama terminologie. Pojmy jako léčba, terapie, vyléčený jsou pojmy medicínskými. Logoped hovoří raději o úpravě koktavosti, případně o terapii. Pro lékaře – foniatra je balbutik pacientem, a pro logopeda? Případem? Klientem? Ve speciálních školách pro vadně mluvící je to jednoduché: balbutické děti jsou prostě žáky speciální základní školy. Považovat koktavé dítě za nemocné je zkreslující, i když určitě není ve stavu celkové fyzické, psychické a sociální pohody, jak to vyžaduje definice zdraví Světové zdravotnické organizace.

            Vedle optimistických výsledků terapie koktavosti nebývá uváděno, co je měřítkem této úspěšnosti. Je-li kritériem odříkání naučené pohádky, přečtení textu, vyprávění podle obrázku, je to poloha velmi vzdálená běžným řečovým situacím.

            Musíme si být vědomi, že i ta nejúspěšnější terapie pouze potlačuje příznaky koktavosti, nezasahuje její příčinu, protože tu – jak již víme – dosud neznáme. Hrozí reálné nebezpečí recidivy vady řeči, v lepším případě její občasné projevy.Většina balbutiků i při zvládnutí vady řeči žije s určitým pocitem řečové úzkosti po celý život, nebo v některých životních etapách. Dospělá žena, matka dvou dětí, bývalá žákyně základní školy pro vadně mluvící v reakci na novinový článek radostně konstatovala, že svou vadu řeči beze zbytku zvládla. Uváděla jako návod i okolnosti, které jí k tomu dopomohly. V závěru svého dopisu napsala: „Mluvím dobře. A když to na mě někdy přijde, vím, co udělat“.

Je koktavé dítě neurotické?

            Pravděpodobně už ano. V uvedené větě je třeba klást důraz na slůvko „už“. Zamyslíte-li se nad stresy, s nimiž se dítě dennodenně opakovaně setkává, pochopíte, že tomu ani jinak být nemůže. Koktaví většinou mají nejrůznější neurotické rysy, které získali vlivem svých řečových potíží. Neplést s protikladným – často prezentovaným –pojetím: dítě se narodilo jako neurotik, proto koktá.

            Ve třídě budete mít jistě více dětí s neurotickými příznaky, naše pedagogická i psychologická literatura se jimi přímo hemží (děti s lehkou mozkovou dysfunkcí – LMD, s poruchami chování, dokonce s DOV, což je nová blíže nedefinovaná kategorie tzv. dílčího oslabení výkonu). Jistě neusilujete, aby se všechny tyto děti odebraly do specializovaných tříd. Zvládnete je svým pedagogickým mistrovstvím a taktem. Zvládnete nesporně i ty koktavé.

Je koktavé dítě mentálně retardované?

            Ve zvláštních školách nacházíme i koktavé děti, stejně jako se tam objevují děti patlavé nebo breptavé. Koktavost může být tzv. symptomatickou poruchou řeči v kombinaci s mentální retardací. Není to však vztah příčinný a konstantní. Uváděli jsme již jména slavných balbutiků (odvolání na úvodní nezveřejněnou část textu z roku 1996), dal by se k nim připojit např. Mojžíš, Aristoteles, John Updike, Adam Michnik a další, poukazovali jsme na udávané průměrně vyšší IQ u balbutiků ve srovnání s populací bez řečové vady. Jiné statistiky předkládají tvrzení, že se snižujícím se IQ klesá počet případů balbuties. Stručně shrnuto – koktavostí mohou být postiženi lidé s nejrůznějším inteligenčním kvocientem, který je jakýmsi univerzálním měřítkem pochybného normálu. V povědomí však koktavost pro její specifické projevy v neprospěch balbutiků spojujeme spíše s úbytkem rozumových schopností. Učitel ve vyšších ročnících základní školy však jistě dokáže odlišit mentální retardaci od nahromaděné školní neúspěšnosti jako důsledku vady řeči.

Je koktavé dítě zvýšeně unavitelné?

            Může být. Zrekapitulujte si jeho denní situace, jejich prožívání, zvýšenou psychickou zátěž tam, kde ostatní neshledávají nic mimořádného: při pozdravu, při setkání s někým, při nákupech, při vyvolání atd. Rodičům koktavých dětí bývá připomínán význam pravidelného denního režimu, včetně dostatečného (prolongovaného) spánku. Rady jistě prospěšné všem dětem. Pro žáky trpící koktavostí však více než pro jejich spolužáky platí poučka: unavuje nás pouze ta činnost, která nás nudí a kterou neumíme. Je to výzva pro učitele, aby vyučování učinili dětem co nejpřitažlivější a nejzajímavější, aby u každého žáka dokázali vyhmátnout, v čem je lepší než ti druzí, a pomohli mu to projevit. Po smutných až otřesných školních zážitcích byla speciální škola pro vadně mluvící pro většinu balbutických dětí především psychickým azylem. Ti neúspěšní a rezignovaní čtyřkami zvládali zdánlivě neuvěřitelné: lepšili se v prospěchu, vyhrávali v literárních soutěžích, jezdili s loutkovým divadlem po okolních mateřských školách, zvali si do třídy na besedu známé žurnalisty, spisovatele, ilustrátory. Nabývali sebevědomí, což se odráželo i v jejich řeči. O únavě neuvažovali, protože únava těla se dostavuje teprve s únavou ducha. A té učitelé speciální školy úspěšně čelili.

Mám dítěti dát znát, že vím o jeho vadě řeči?

            Neočekávejte jednoznačný pokyn. Vycházejte především z konkrétní situace, ze znalosti dítěte, z kvality a úrovně vašich vzájemných vztahů a jistě také z věku dítěte a jeho osobnostní charakteristiky. Vždy je však lépe jednat otevřeně a upřímně. Nehrajte si na schovávanou, nevytvářejte z koktavosti jakési „tabu“. Uhnízdilo by se v duši dítěte jako bolavé místo, jako povědomí určité nepříznivé odlišnosti a nenormálnosti. Dospělejší balbutici jsou svými rozumnými logopedy vedeni k tomu, aby takříkajíc inzerovali svou vadu řeči: v novém kolektivu, ve škole nebo na pracovišti mají při první vhodné příležitosti dát najevo, že mívají jisté potíže s řečí. Osvobozují se tak od úzkostného vyčkávání, kdy bude jejich vada řeči odhalena, což ke kvalitě řečových kontaktů rozhodně nepřispívá. A osvobozují i ty v okolí, kteří by v rozpacích tápali, jak se zachovat.

            Dítěti navštěvujícímu základní školu by takovou „inzerci řečové vady“ měl usnadnit učitel. Podle okolností může dát třeba podnět k rozhovoru mezi čtyřma očima. V této situaci by měl velmi citlivě reagovat na všechny projevy žáka – balbutika. Sebemenší neochotu nebo nepřipravenost k rozhovoru respektovat bez pocitů dotčenosti a uraženosti. Dítě by naopak mělo nabýt pocitu, že bude moci za učitelem přijít, až to samo bude považovat za nutné a potřebné. I žáčci nižších tříd základní školy bývají duševně vyspělejší, než si myslíme. Možná i proto, že utrpení zušlechťuje a koktavost utrpením bezesporu je.

Mám říct třídě o jeho koktavosti?

            I když to uděláte, nebude to pro třídu pravděpodobně žádná novina. Vycházejte z pocitů koktavého dítěte. Prodiskutujte s ním tento problém a respektujte jeho přání. Nevíte lépe než ono, co právě potřebuje. Budete-li se třídou hovořit o řečových problémech jednoho z žáků, mělo by to být vždy s jeho vědomím, souhlasem a za jeho přítomnosti. Svým přístupem a projevem nevytvářejte kolem koktavosti atmosféru tragična a osudovosti. I zde platí, že smích – ne výsměch – léčí a osvobozuje. U koktavých může nakonec představovat i dechové cvičení a rozhodně prvek psychoterapie.

 

Zde ukončeme druhou část přepisu textu vydaného v roce 1996 Vydavatelstvím Univerzity Palackého v Olomouci pod titulem Koktavý žák ve škole.

Hodně by se dalo připsat, dovysvětlit, doplnit konkrétními příklady a zejména novějšími poznatky. To už ponecháme na iniciativě zájemců o danou problematiku.


Otázky a odpovědi

         Vlídné přijetí a slušný čtenářský ohlas mých textů s logopedickou tématikou mě utvrdily v přesvědčení, že se jedná o tématiku živou a potřebnou. Probírkou odbornými materiály jsem došla až k roku 1993, kdy jsem v rámci své profesní orientace na koktavost překládala první publikaci z produkce Stuttering Foundation of America – byla to knížečka Koktavost a vaše dítě ( Olomouc: Votobia, 1994). Velmi poučný byl pro mě její podtitul: Otázky a odpovědi. Několik autorů odpovídalo krátce a srozumitelně na konkrétní otázky rodičů znepokojených narušením plynulosti řeči jejich dítěte.

            Takto poučena jsem sepsala dílko, jakési „skriptíčko“, které v roce 1996 přišlo na svět pozorností Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci pod výmluvným titulem Koktavý žák ve škole nákladem 300 výtisků. Dnes vím o jediném exempláři (který vlastním), důkladnému odchodu ze scény pomohla i povodeň zachvátivší v roce 1997 v Olomouci také prostory UP.

            Na čtrnácti stranách formátu A4 jsou uvedeny základní údaje o koktavosti. K těmto stranám netřeba se vracet, jsou bohatě rozvedeny v dostupné odborné i osvětové literatuře let pozdějších. Po krátkém úvodu pak následuje celkem 24 otázek týkajících se situace školáka, který trpí narušením plynulosti řeči, krátce koktavostí. Odpovědi na tyto otázky jsou formulovány na základě více než dvacetiletého soužití s takovými školáky v ZŠ pro vadně mluvící. Obrněna proti vlivu nostalgie i vzpomínkového optimismu bych tuto část „skriptíčka“ Koktavý žák ve škole ráda nabídla učitelům a výchovným pracovníkům doby v mnohém pokročilejší( v otázce školáků s koktavostí možná ne vždy  patřičně pozitivního směru).

         Nabízenou část bych vzhledem k počtu otázek a odpovědí rozdělila na více dílů. Po tomto úvodním– nadepsaném Otázky a odpovědi – bych v případě projeveného zájmu dodala část Další otázky a odpovědi a nakonec Do třetice otázky a odpovědi.

            Text míním ponechat naprosto identický s tím z roku 1996. Pocítím-li potřebu něco v krátkosti doplnit, něco dodat,v textu to zřetelně označím. Pokus tedy začíná.

Koktavý žák ve škole

            Pro školáka trpícího koktavostí je nejpodstatnější rovina mezilidských vztahů, mezi nimi prvotně vztah učitele a žáka.Základem tohoto vztahu by měla být důvěra, a to oboustranná. Důvěru nelze nikomu naordinovat, ani ji příkazem vyžadovat.Je nesporné, že první impulzy mají vycházet od učitele. Jeho vstřícnost a otevřenost by měly vyrůstat z atmosféry pochopení a porozumění mezi školou, rodinou a veřejností vůbec. Je třeba se celkově zbavit podezíravosti a nevraživosti. Učitel má pociťovat, že rodiče svěřeného žáka mu důvěřují a nepochybují, že se bude snažit pomáhat jejich dítěti co nejlépe a co nejvíce.

            Učitel rozhodující měrou odpovídá za společenské klima ve třídě. Je-li osobností přijímanou většinou třídy, budou stejným dílem akceptovány jeho názory a postoje, tedy i postoje ke koktavému spolužákovi. Učitelovo pojetí a podpora může být pro toto dítě rozhodující. Nezapomeňme rovněž, že děti často samy sebe hodnotí podle pojetí dospělých, na kterých jim záleží a kterým důvěřují.

            I učitel je jenom člověk, se všemi chybami a slabůstkami.Může se stát, že z nejrůznějších příčin není schopen zvládat své postoje a přístupy ke koktavému žákovi. V tom případě by měl být sám k sobě upřímný, situaci si přehledně uvědomit a taktně i takticky pedagogicky zvládnout (např. přeřazením dítěte do jiné třídy, k jinému učiteli apod.).

            Všechny následující rady a pokyny jsou pouze návodem k zamyšlení. Neexistují jednoduchá řešení. Každá pomoc koktavému dítěti by měla vycházet z konkrétní neopakovatelné situace, měla by být individualizovaná a diferencovaná. Omylům se nevyhneme, ale nesmějí pramenit ze zlého úmyslu nebo absence snahy po porozumění.

            Budeme ještě vícekrát opakovat, že koktavé děti jsou stejné jako ty bez řečové vady: zlobí, vyrušují, zapomínají úkoly, baví se ve vyučování. Nespojujme to zjednodušeně s jejich řečovým handicapem. Vyvarujme se zkratkovitých soudů. Svět koktavých dětí je komplikovanější – a smutnější. Posviťme jim na cestu.

Otázky a odpovědi

Jak rozpoznat koktavé dítě?

            Ptáte-li se tímto způsobem, náležíte mezi ty poučenější.Správně předpokládáte, že koktavost má mnoho rozličných podob a projevů, rozhodně ne jen ono klasické opakování první slabiky ve slově.

            Koktavé dítě – vědomo si své vady řeči ( a to je ve školním věku už každé takto postižené) – se především jako koktavé chová. Patrně bude patřit k těm nemluvnějším, zamlklým, často se záměrně bude řečovým kontaktům vyhýbat. Může volit různé strategie a taktiky řeči s četnými vkládanými slůvky (embolofrázie), může být nápadné neobvyklým počtem pomlk v řeči. Nepřehlédnutelné jsou změny vegetativní, např. náhlé zrudnutí ve tváři. Podle stupně vady řeči se mohou objevit různé doprovodné pohyby (souhyby a součiny) jako poklepávání rukou, nohou, přivírání a pomrkávání očí, až složitější úkony (např. jeden balbutik – vysokoškolák musel pro uvolnění před řečí provést několik dřepů).Vzácné nejsou pochopitelně ani neurotické projevy – různé tiky apod. Bedlivějšímu pozorovateli neunikne svalové napětí na hrdle dítěte, ve tváři, někdy v celkovém postoji. Zdánlivě zaryté mlčení při vyvolání může být kritickou fází tzv. vnitřní koktavosti, kdy postižený – ač mlčí – vlastně již mluví, protože zoufale překonává křeč v hrdle, v oblasti fonačního aparátu. Dostane-li se mu dostatek času, křeč překoná, začne mluvit, jako by se „rozjede“.Pubertálně ledabylý postoj s rukou zasunutou v kapse není vždy projevem nedostatku společenského vychování. Křečovitě žmoulané prsty ukryté ruky alespoň takto vybíjejí nahromaděné napětí. Podobných příkladů by bylo možno uvádět více. Jejich rozpoznání a odhalení je úměrné snaze učitele porozumět svému žákovi.

Kdy mám zasáhnout, mám-li podezření na koktavost u některého dítěte ve třídě?

            V některých odborných publikacích se dočtete o neuvědomované a uvědomované fázi koktavosti. Existuje-li skutečně neuvědomovaná koktavost, je to období časově značně omezené, krátké. I dítě předškolního věku si velmi rychle uvědomuje, že s jeho řečí není něco v pořádku,i když své potíže samozřejmě nedokáže pojmenovat a vymezit. Jak již bylo poznamenáno, ve školním věku neuvědomovaná koktavost prakticky nepřichází v úvahu. Když nic jiného – vždy se najde posměváček, mezi dětmi samotnými, jindy stačí poznámka úzkostné tety nebo sousedky. Je třeba brát v úvahu osobnost dítěte a jeho způsob prožívání světa. Máte-li podezření na koktavost, taktně dítě nějaký čas pozorujte. Sledujte jeho řečové chování v různých situacích. Všímejte si i jeho sociálních vztahů a vazeb. Je-li dítě převážně spokojené a šťastné, má-li spoustu kamarádů, je-li normálně přijímaným členem třídního kolektivu – pak o svém podezření mlčte a nezasahujte! V opačném případě přemýšlejte nejen o dítěti, ale zvažte i dopad uvažovaného rozhovoru s rodiči. Znáte dostatečně rodinné prostředí, samy rodiče dítěte a jejich aspirační úroveň? Víte, co od dítěte očekávají? Dokážete odhadnout, jak přijmou vaše upozornění o předpokládaném řečovém handicapu svého dítěte? A hlavně – dokážete jim reálně poradit, co dělat, jak dál? Nejen u koktavosti by mělo být varovným mementem: nestačí určit, diagnostikovat vadu, podrobit dítě řadě vždy psychicky zatěžujících odborných vyšetření. Základní a podstatné je zajistit dítěti pomoc a nápravu.

Liší se koktavé dítě něčím od těch druhých?

            Dalo by se říci: ano, liší – svou neschopností komunikovat vždy a za všech okolností přiměřeně svým přáním a potřebám. Jinak ne. Ani důkladnými výzkumy a šetřeními nebyly zjištěny žádné odlišnosti koktavých dětí. Ve vztahu ke škole se to týká především jejich rozumových schopností (mentální úrovně) a jejich chování.

            Obraz koktavého nedochůdčete je pouze falešně vytvořenou fikcí dosud trapně tradovanou v literatuře i médiích. Uvědomme si, že koktavost je asi jedinou vadou, které se s chutí pobaveně zasmějeme. Hranice mezi smíchem a výsměchem je těžko stanovitelná a koktavý ji pociťuje vždy bolestně. Není bez zajímavosti, že se dokázali smát těžce koktavému i jeho stejnou vadou postižení spolužáci ve škole pro vadně mluvící.

            Oproti všeobecně rozšířenému mínění, že koktavost je průvodním jevem mentální retardace, stojí solidní výzkumy. Některé dokonce poukazují na průměrně vyšší inteligenční kvocient balbutiků ve srovnání s populací bez této řečové vady. Chceme-li ztotožňovat intelektové schopnosti dětí s jejich vysvědčením, vyzní toto porovnání v neprospěch koktavých dětí. V sedmé či osmé třídě základní školy pro vadně mluvící spadala značná část žactva do kategorie čtyřkařů. Nebyl to výsledek omezenosti jejich rozumových schopností, ale rezultát stavu rezignace. Několik školních roků žáček neměl odvahu promluvit, i když znal odpověď na otázku, aby nedošlo k trapné scéně oboustranné bezmoci. V toku školních dní se vytrácela chuť k práci i pozornost, logicky se hromadily neznalosti, vyjadřované špatnými známkami. Pouze jeden z nedostatečně uvědomovaných nepříznivých vlivů poruchy komunikace.

            Na chování koktavých dětí často nahlížíme předpojatě. Chovají se normálně v celém spektru, které obnáší těžce postižitelná normalita dětských projevů. Žijí však s úzkostí a ta zná jen dva směry výboje – plachou uzavřenost do sebe, nebo provokující agresivitu. Hledejme, co se skrývá v pozadí dětských projevů, snažme se jim porozumět, nedívejme se na ně jen svýma dospěle vědoucíma očima. Jeden příklad za všechny: osmá třída ZŠ pro vadně mluvící se delší dobu připravovala na výlet do Prahy. Z rampy Národního muzea učitelka ukazovala Václavské náměstí, připomínala jeho historii, upozorňovala na významné budovy a křižovatky. Na závěr delšího zaujatého výkladu se jeden z hochů obrátil na učitelku s naléhavě netrpělivým dotazem, kde že ale je to Václavské náměstí? V parnu letního odpoledne uprostřed rušného velkoměsta po tom všem dost provokativní otázka. Mohla vést k výbuchu a výčtu všech pubertálních nectností onoho žáka. Nevedla. Přiměla učitelku uvažovat, kde došlo ke komunikačnímu zkratu, neboť tázajícího se hocha znala, věděla, že nemá sluchovou vadu, a priori ho nepodezírala z úmyslu ji provokovat a přimět k pedagogickému debaklu. S odstupem je vysvětlení jednoduché: chlapec ze severomoravského maloměsta se zatím vždy setkával jen s náměstím kruhového půdorysu. Václavské náměstí, v podstatě bulvár, mu navyklou představu náměstí ničím nepřipomínalo. Pubertální provokace se nekonala.

Proč koktá jen někdy?

            Na tuto otázku nikdo neodpoví, nejméně samo postižené dítě. Ono zná „svou“ hlásku, ví, kdy a s kým se mu mluví lépe. Současně žije v obrovské nejistotě. Nepředvídatelně se střídají dny lepší a horší, mohou to být i delší časová období. Část dospělých balbutiků má dokonce zkušenost s určitým intervalem bez řečových problémů.Koktavé dítě ráno při probuzení neví, jak bude tento den mluvit, zda se mu podaří pozdravit sousedku, jak to půjde ve škole, bojí se, aby ho někdo neoslovil na ulici nebo v obchodě. Proslulý Charles Van Riper – nazývaný papežem balbutiků – vzpomíná, jak v mládí dokonce několik týdnů předstíral hluchoněmotu, aby se vyhnul řečovým situacím a kontaktům.

            Uvedená nekonstantnost příznaků a projevů koktavosti nabádá k velké obezřetnosti při prognózách řečového vývoje balbutického dítěte. Paradoxně lze říci, že pro úpravu koktavosti jsou zpočátku příznivější těžší případy s klasickými projevy četných klonů a tonů, než děti s jen občasným zjevným „zaškobrtnutím“ v řeči. U těch druhých těžko kontrolujeme a zjišťujeme, zda jsme dítěti pomohli, nebo nachází-li se zrovna v období plynulejší řeči bez znatelných obtíží. Je silně psychoterapeuticky působivé, dokáže-li dítě s těžkými projevy koktavosti pod vedením logopeda po krátkém čase byť měkce, klouzavě, ale přece jen plynule číst.

            Je třeba lekce ze strany koktavého dítěte, abychom si uvědomili subjektivnost našeho pohledu na jeho řečové výkony. Po prázdninové odmlce se do logopedické poradny přišel domlouvat na dalších společných setkáváních žák sedmé třídy – balbutik. Běžný přátelský rozhovor stačil logopedce k tomu, aby v duchu konstatovala zhoršení stavu řeči ve srovnání s obdobím předprázdninovým. Na dotaz, jak se má, hoch spokojeně odpověděl, že dobře. A v zápětí připojil pro logopedku ohromující sdělení: „Mně se teď totiž dobře mluví!“ K čemu by v tomto případě byly všechny záznamy logopedky o výskytu klonů a tonů v řeči jejího klienta? Bohužel, i přispěním třídní učitelky tento stav duše zmíněnému balbutikovi dlouho nevydržel.

 

Zde ukončeme ukázku z textu Koktavý žák ve škole, vydaného v roce 1996. Zbývá ještě dvacítka – kratších i delších – odpovědí na otázky. Bude-li zájem, můžeme v nich pokračovat , pod výše navrženým nadpisem Další otázky a odpovědi.

Ještě malá poznámka:koktavost – odborně balbuties (čti balbucies), koktavý – balbutik (v současnosti pojem koktavý raději neužíváme, vyjadřujeme se opisem: dítě (osoba), která koktá, v USA je to PWS (Person Who Stutters – osoba, která koktá)


Pravidlo tří E

         Motivace je základem všeho, nejen v logopedii. Ve škole je nejlepší motivací osobnost učitele (i když Einstein kacířsky hlásal, že nejúčinněji vychováváme příkladem odstrašujícím). Učebnice logopedie uvádějí, že logoped(ka) má dítě motivovat ke spolupráci různými hračkami, často jsou zmiňováni maňásci, loutky apod. Je tristní (a neprofesionální), uplatňují-li se podobná doporučení i u dospělých klientů. Předložit afatikovi – člověku s limitovanou schopností komunikovat třeba po úrazu hlavy – jako pomůcku dětské leporelo nebo slabikář, je projevem hrubého nedostatku obyčejné lidské empatie. Zůstaňme však pro tentokrát u dětí a podívejme se na logopedické pomůcky a jejich užití v duchu tří E: dělat vše Efektivně, Eticky a Esteticky.

            Navázat s dítětem potřebný kontakt – a budeme uvažovat o dětech nejvíce předškolního a mladšího školního věku – není tak jednoduchou záležitostí, jak se píše v moudrých knihách. Dejme k úvaze tři příklady z praxe:

-          Dva logopedi – muž a žena – probírali jeden složitější logopedický problém, kdy si logopedka stěžovala, že se jí nedaří přimět človíčka ke spolupráci. Na to logoped sebevědomě zareagoval: „To se mi ještě nestalo, aby děcko neudělalo, co jsem chtěl.“ Možná mu měli být na výcvik svěřováni psi, ale ne děti.

-          Mladá logopedka se netrpělivě obořila na zarputile mlčící pětiletou dívenku: „Lucko, když nebudeš spolupracovat, pošlu tě k panu doktorovi a on ti píchne injekci do jazyka!“ Co dodat? Snad poznámku k výrazu „spolupracovat“. Věděla Lucka, o čem je řeč? Jak často si s dětmi nerozumíme – v tom základním slova smyslu! Inteligentní předškolačku s poruchou plynulosti řeči logopedka požádala, aby na dané slovo utvořila větu. Holčička se k nelibosti přítomné babičky nespolečensky ošívala, ošívala, až vybuchla: „Když já nevím, co je to věta!“ Logopedka-učitelka si uvědomila svou profesiní deformaci – formulaci patřičně změnila – a vyvodila z příhody závažné ponaučení – nejen pro sebe, ale i pro studentky.Ta dívenka byla velice řečná a otevřená, ke své neznalosti se bez problémů přiznala. Jenže – kolik je takových dětí? Tak asi dvě z desíti. Těch zbývajících osm by tiše mlčelo – a my dospělí (a chytří!) bychom si s povzdechem pomysleli: „Bože, bože, ani větu utvořit neumí!“

-          Do třetice něco radostnějšího. Chlapec předškolního věku s vývojovou neplynulostí řeči odolával všem pokusům logopedky o navázání rozhovoru. Komunikaci řešil šepotem do ucha přítomné maminky. Tak tomu bylo poprvé, podruhé…Nepomohl maňásek, obrázková knížka, maminčiny mírné domluvy…Ledy se prolomily teprve u vášnivě prožívaného Člověče, nezlob se!

          Byla to vlastně pomůcka (odborně označovaná jako derivační), která měla pomoci odvést pozornost řečově handicapovaného od jeho mluvního projevu. Velké oblibě se v našich krajích těší tzv. podpůrné pomůcky, různé sondy, špátle, rota-vibrátory, metronom a další. Děti je přijímají se stejnou nedůvěrou jako logopedi ze zemí na západ od České republiky. Ti zůstávají zaraženi nad ilustračními fotografiemi v našich odborných i osvětových publikacích, na nichž se logoped dobývá vyděšenému dítěti předškolního věku do úst různými předměty odpudivého charakteru – skoro jako u zubaře. Vyvodit slyšícímu dítěti správnou výslovnost určité hlásky jde totiž ve většině případů bez sond a podobných „podpůrných“ pomůcek.

            Pro uklidnění českých logopedek však dodejme, že základní sestavu sond tvoří sonda kroužková, podélná a příčná. Od nich se odvozují další varianty. Je trochu úsměvné, když jsou ručky sond – prý pro uklidnění dětí – vymodelovány ve tvaru zajíčka či jiného zvířátka (taková „inovace“ se dá dokonce i patentovat). Dítě se asi příliš neupokojí, protože ručku – zajíčka – svírá logopedka prsty nebo v dlani.

            Vést dítě s poruchou plynulosti řeči k tomu, aby mluvilo v rytmu metronomu (nebo taktující paže), to už je skutečně logopedický středověk. Jedna nápadnost v řeči se pouze nahrazuje jinou – možná ještě nápadnější.

            V přehledu logopedických pomůcek bývá malá pozornost věnována pomůckám didaktickým. Za didaktické pomůcky považujeme nejrůznější textové materiály, soubory obrázků, pracovní listy apod. Důraz je třeba v předchozí větě položit na slovo nejrůznější.Tvořivá paní učitelka v mateřské škole se zdaleka nespokojí jen s oficiálně vydávanými soubory logopedických říkanek a materiálů vůbec. Brzy pozná, že říkanky se často opakují nebo mají závažné chyby, nejen na kráse, a v zásadě se proviňují proti pravidlu tří E uvedenému v záhlaví tohoto textu. Pokusme se to zdůvodnit.

E – efektivně, tedy účinně (nezaměňovat s efektně)

            Klasikou českých logopedických říkanek je opakovaně ve vysokých nákladech vydávaný Brousek pro tvůj jazýček Františka Kábeleho. Dosáhl takového úspěchu, že byl dokonce přeložen do slovenštiny jako Cibrík, cibríček pre tvoj jazýček. Ještě za života vlídného pana profesora vyšel Brousek i na audiokazetách, v pěkné hudební úpravě. Všechny říkanky respektují v nejvyšší možné míře logopedicky zdůvodnitelný požadavek, aby při procvičování určité hlásky daná říkanka neobsahovala hlásku artikulačně obtížnější. Cvičíme-li hlásku M, nemůžeme tento požadavek pochopitelně splnit beze zbytku. Jde však o snahu. Co říci k následující (zkrácené) ukázce z jiné (údajně) logopedické publikace ze současné nabídky na našem knižním trhu?

Filmaři

Ferda je do filmů fanda,

filmuje též Frimlů Fanda.

Ferda s Fandou filmuji všecko,

fialky, Fanču i v kočárku děcko.

Říkanka je určena k procvičování hlásky F. Ovšem již v prvním slově – filmaři –se vyskytují pro děti artikulačně obtížnější hlásky L a Ř. Dítě, které nezvládá snadnou hlásku F, sotva bude bez problémů vyslovovat L a Ř. Navíc je říkanka procvičovanou hláskou F tak přesycená – velmi častý nemrav podobných říkanek! –že už ve druhém verši se musí každému doslova „zasukovat jazyk“.

            To je jen malý náznak toho, čeho by se měla vyvarovat paní učitelka v mateřské škole při výběru logopedického didaktického materiálu. A v tomto duchu šikovně napovědět rodičům. Aby už – ti pečlivější a dbalejší – v rozpacích nepostávali v knihkupectví před stojanem s knížkami logopedických říkanek a v pochopitelné neznalosti se pak neřídili třeba jen výtvarnou stránkou nabídky.

            Prohřešky proti pravidlům dvou zbývajících E – dělat vše eticky a esteticky – můžeme ukázat souhrnně na následující říkance:

Vrba

Jarka drápal starou vrbu:

„Vrbo, drápu tě na drsném hrbu“.

„Járo, Járo, mám to ráda,

když mně drápeš stará záda“.

Rozhodně jako logopedka i jako učitelka mateřské školy odmítám vést děti k tomu, aby drápaly záda staré vrbě, byť to po nich požadovala.

            Je někdy s podivem, co všechno projde lektorskými posudky odborníků až na knižní trh. Je věcí odpovědných a vzdělaných učitelek, aby dokázaly posoudit, ty vpravdě škodlivé prostě nekupovaly a rodičům také nedoporučovaly. Můžeme se kupříkladu aktuálně dočíst, že hlásku V procvičujeme s dětmi ve slově svlačec První chyba – už víme, že dané slovo nepoužijeme, protože zahrnuje dokonce čtyři obtížnější hlásky než požadované V – a to S, L, Č a C. Druhá chyby – s dětmi předškolního věku procvičujeme hlásky vždy jen v jim známých slovech, pojmech. Kolik dětí předškolního věku zná svlačec? Nestačila by třeba vata?

            Ještě jeden odstrašující příklad z aktuálně nabízených souborů logopedických říkanek navrch – abychom paní učitelky skutečně vyburcovali k potřebné ostražitosti při výběru a nákupu didaktických pomůcek. Hlásky musíme nutně procvičovat v různém postavení ve slově – výslovnost každé hlásky je ovlivněna tím, stojí-li na začátku slova, uprostřed, na konci, mezi dvěma samohláskami atd. Dozvídáme se, že hlásku Z máme na konci slova procvičovat s dětmi ve slově vůz. Autorka logopedické příručky asi nebyla dost pozorná už v hodinách českého jazyka na prvním stupni základní školy. Jinak by věděla, že v češtině – na rozdíl třeba od francouzštiny – nemáme přízvuk na konci slova, a proto tam čteme znělé hlásky nezněle (Z je opravdu hláska znělá – opět učivo ZŠ, čteme tedy vůs, nikoli vůz). Vždyť proto se již žáci mladšího školního věku učí ve psaní rozlišovat slova plod a plot a jim podobná.

            Důrazné varování se týká jazykolamů (Pan kaplan má chlapce střapce, ten chlapec má vrabce v kapse. Mezi domama má má máma malou zahrádku. apod.) Objevují se na závěr souborů logopedických říkanek. Jazykolamů se zásadně vyvarujme! Nikdy nevíme, jak křehké či pevné jsou řečové a jazykové mechanismy toho kterého dítěte. Proč pokoušet ďábla? Dítě s rizikem narušení komunikační schopnosti má jako vitamínovou léčbu zažívat pocity radosti z řeči, chvíle úspěchů, ne ztroskotání.

            Didaktický materiál , to vůbec nejsou jen takto označené knížky a texty. Příležitost k procvičování komunikační schopnosti (což ani zdaleka nepředstavuje jen správnou artikulaci hlásek) najdeme porůznu v dětských časopisech a v knížkách pro děti. Za mnohé uveďme příklady jazykové hravosti z Čapkových pohádek.

Pohádka tulácká

Na policii mu tedy říkali František Král, ale ostatní lidé ho jmenovali všelijak jinak: ten vandrák, ten šupák, ten tulák, ten pobuda, ten otrapa, ten hadrník, ten trhan, ten obejda, ten lenoch, ten chudák …(následuje čtrnáct dalších pojmenování).

Druhá loupežnická pohádka

Ty antikriste, ty arcilotře, ty Babinský, ty bandyto, ty Barnabáši, ty bašibozuku, ty čerchmante, ty čertovo kvítko, ty darebo, ty darmošlape …(celkem neuvěřitelných čtyřiašedesát abecedně seřazených slušných nadávek – v celém díle Karla Čapka bylo členem Společnosti bratří Čapků napočítáno 332 nadávek – už ne vždy a všude bez uzardění upotřebitelných).

Velká vodnická pohádka

A proto už není voda němá. Proto zvoní, cinká, ševelí a šeptá, zurčí a bublá, šplouná , šumí…(následuje dalších šestnáct sloves).

            Nepodceňujme děti. Nezapomínejme také na Vygotského zónu nejbližšího rozvoje. Dá se vyjádřit poeticky pokynem: Ten banán dejte dítěti vždycky kousek výš. Ale jen tak, aby na něj dosáhlo. Učitel má být schopen rozpoznat, čeho je dítě schopno zítra a trochu ho tam postrčit. Jinak stagnujeme (a nudíme se – oboustranně).

            Nejstarší předškoláky a žáky mladšího školního věku by už mohly zaujmout například texty Jiřího Havla (mnohé jsou zařazeny do současných slabikářů). Co kdyby ty děti zkusily přeložit následující text z češtiny do češtiny a zazpívaly si potom známou písničku? Uvažující paní učitelka by případně s dětmi tu písničku v určitém časovém předstihu nacvičila.

Domácí zvíře se protahuje otvorem,

domácí hlídač osvětlovacím otvorem ve zdi,

jestli nespadnou dešťové srážky,

mokří nebudem.

            K didaktickým materiálům patří také obrázky a jejich soubory. Při vší úctě k nesporným zásluhám Marie Truhlářové, její soubory obrázků (i Slovník pro afatiky) určené k vyšetření řeči jsou v řadě příkladů již poznamenány zubem času (jen několik příkladů – obrázek dívčí zástěrky, sklenička jogurtu, dvoumiskové váhy, lahvička inkoustu atd.) S pietou je musíme důkladně probrat a zvážit. Jejich užití (nebo i možné zneužití) opět ilustrujme příkladem z praxe.Prostě – čas nový nové chce mít činy, jak tvrdil již Jan Neruda.

            Při vyšetření řeči šestiletého chlapce předložila logopedka dítěti obrázek osobního auta. Zeptala se, co vidí chlapec na obrázku. Ten zarytě mlčel. Došlo totiž k zásadnímu nedorozumění. Paní logopedka použila obrázek ze staršího souboru nadepsaného jako materiály pro vyšetření dětské řeči. Chlapec znalý všech mercedesů, oplů a jiných značek soudobých automobilů si nevěděl rady s karoserií sedanu, auta, které již dávno opustilo naše silnice. Než by se přiznal k tak – pro muže – ponižující neznalosti, raději neříkal nic.Výsledek? Jeho komunikační schopnosti byly odborně silně zpochybněny. Podobných příběhů z logopedických pracovišť by bylo možné uvést více, nejsou až tak vzácné. A už vůbec nejsou úsměvné.

            Výhledy do budoucna? Do okruhu logopedických pomůcek již zcela logicky a samozřejmě začaly pronikat počítačové programy. Zatím jsou povětšinou spíše efektní než efektivní. Na logopedický trh jsou někdy uváděny s doporučením, že mají logopedy zbavit únavných stereotypních cvičení. Vskutku půvabné zdůvodnění! Podobné proklamace by měly obecně vést ke zbystření pozornosti. Logopedická intervence jako únavné a stereotypní cvičení? To by bylo něco v nepořádku. Počítačové programy bezpochyby najdou v logopedické intervenci své místo a opodstatnění. Asi to nebudou takové, které jsou nabízeny třeba pod označením Brepta. Taková označení jsou spolehlivým ukazatelem, že tudy cesta neveda. Čím vzdělanější budou logopedi (-ky, ach, ta politická korektnost!), tím lepší budou vznikat programy s logopedickou tématikou, protože o ty nevhodné by přece nikdo zájem neměl.

 (Text vznikl jako derivát materiálu připraveného pro distanční vzdělávání učitelek mateřských škol.)

 


Je nanejvýš na čase…

         Jela jsem tramvají, když ke mně přistoupila půvabná mladá žena se slovy: „Nedá mi, abych vás nepozdravila…“ Zatrnulo mi! Počet studentek (méně bylo studentů), s nimiž jsem při svém vysokoškolském působení přišla do kontaktu, je nemalé a já si navíc tak těžko pamatuji a vybavuji obličeje, o jménech nemluvě! Zaujala jsem obvyklý obranný postoj společensky laděnými otázkami (znáte to), jak se dotazující vede a kde že teď působí…. Když odpověděla, že v blízké pojišťovně, s vnitřním povzdechem jsem si řekla: bože, kde všude teď ty učitelky nepracují… Stačilo několik vět, abych se úlevně zorientovala a nahlas rozesmála, přiznávajíc své původní tápání. Mladá žena (zas zrovna nejmladší nebyla, podle pozdějších slov má už dvacetiletého syna, ale vypadala moc dobře!) byla jednou ze tří dcer paní kuchařky ze školy, kam jsem víc než dvacet let dojížděla. Byla to škola speciální, základní škola pro vadně mluvící, svým charakterem školské zařízení nutně internátní. Není to vzpomínkový optimismus, když napíšu, že jsme v té škole žili velmi družně. A to i navzdory tomu, že vedení školy nebylo vždy právě nejpřívětivější a bez problémů – odborných, osobních i ideologických – snadno snesitelné (přežila jsem tam čtyři ředitele). Dodnes před Vánoci udivuji své okolí dovedností uplést vánočku ze šesti (pramenů), jak mě to kdysi na plastelíně naučila jiná paní kuchařka, která navíc dělávala tak děsně dobrou kvasnicovou pomazánku! Pro vysoký obsah vitamínu B jsem jí ve vztahu ke školnímu prostředí říkávala „nervová“. Mladá žena, která mě v tramvaji oslovila, se svými dvěma sestrami se často ocitala na rozlehlé školní zahradě, původem vlastně rozlehlém parku arcibiskupského letního sídla. Nebylo proto vůbec nic zvláštního, že s námi jezdívala i na školní výlety. A právě na školní výlet do Prahy si v té tramvaji vzpomněla, s poznámkou, že na něj stále ráda vzpomíná a pořád si z něho dost pamatuje.

            Se svými osmáky jsem byla na školním výletě v Praze v průběhu 70. a v první polovině 80.let minulého století několikrát. Předcházela mu pečlivá a detailní příprava, už někdy od února, a podílela se na ní celá třída, všichni potom věděli, co práce s tím bylo spojeno. Nebyly to jen záležitosti organizační, kde spát, kde jíst, ale také co vidět, co navštívit. V hodinách ILP (individuální logopedické péče) jsme k řečnickým cvičením využívali Pražské pověsti Václava Cibuly, v dějepise i v hodinách literární výchovy listovali v nejrůznějších obrazových publikacích, vyhledávali k Praze se vztahující všelijaká důležitá data a údaje – tehdy pochopitelně bez pomoci nějakého internetu. Do Prahy jsme jezdívali začátkem června, vždy na tři dny s podrobně naplánovaným a zajištěným programem, včetně večerního divadelního představení. Nic nás nemělo překvapit. Ale překvapilo! To když třeba při nočním návratu na Loretánské náměstí za námi zavírali bránu Pražského hradu! Pitoreskní podrobnosti epizody v Brožíkově síni na Staroměstské radnici raději vypisovat nebudu. Mladá žena z tramvajového setkání nebyla zdaleka jediná, kdo na ten výlet rád a s povděkem vzpomínal. Podobných vzpomínek jsem v průběhu času vyslechla vícero.

           Začátek února, v základních školách začátek druhého pololetí. Je skutečně nanejvýš na čase zamyslet se nad letošním školním výletem. Má učitelská duše trpce zaplakala při zjištění, že pořádáním školního výletu lze v současnosti pověřit specializovanou agenturu. Jaký úpadek učitelského povolání! Kde máte víc možností poznat se, sblížit se svými žáky než na výletě, na který jste se společně dlouho a všestranně připravovali? Vím, ozvou se stesky na aktuální finanční možnosti. Ale my jsme tehdy také penězi neoplývali, pamatuji, že na jednoho žáka jsme se i velice taktně všichni složili. Nemusíte jet do drahé Prahy. Hodně zajímavých míst je ve vašem nejbližším okolí. A ty děti, které trávívají víkendy s rodiči v supermarketech, budou upřímně a prospěšně překvapeny, co všechno nedaleko svého bydliště mohou objevit. Spaní s karimatkou a spacákem se dá domluvit v místní škole, sokolovně i jinak. V okolí rodné Olomouce mám hned několik nápadů: kupříkladu zrovna jubilující město Uničov. A příkladů by se našlo! Krásným vodítkem by mohla být i půvabná publikace Mileny Valuškové Třináct zastavení v moravské krajině. To by ovšem byl „puťák“ a chtělo by to u svatého Petra zajistit dobré počasí – tedy raději ještě před Medardem, jehož kápě, jak známo, čtyřicet dní kape.Prostě: kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá zdůvodnění. Nebo jinak: kde vůle, tam cesta. Realizaci podobných tipů už přenechám mladším. Ale podnícena tramvajovým setkáním můžu zavzpomínat, jak jsem to udělala na stránkách časopisu Moderní vyučování v roce 2008 pod titulkem Jedete na výlet?:

         Podle hodnověrných pramenů nedělili naši předkové běh času na čtyři, ale na osm ročních období. Bylo tedy předjaří (od sv.Matěje 24.2.), jaro (od sv.Josefa 19.3.), podletí (od sv.Jana Nepomuckého 16.5.), léto (od sv.Medarda 8.6.), polétí (od svátku Nanebevzetí Panny Marie 15.8.), podzim (od sv. Matouše 21.9.), předzima (od sv.Martina 11.11.) a konečně zima (od narození Páně 25.12.). Školní rok to měl a má jednodušší. Nehledě na pololetí, platí konstatování jednoho z mých kolegů: jak sejdou ledy, je se školou konec! A co teprve, když rozkvetou šípkové keře… Tou dobou jsem už obvykle vyrážela s houfkem svých osmáků na západ – v realitě společenské všednodennosti let 70. a 80. na třídenní výlet do Prahy.

            Spávali jsme téměř královsky. S laskavým svolením paní ředitelky spřízněné speciální školy pro nevidomé v paláci přímo na Loretánském náměstí, několikrát i v hotýlku na Kampě (abychom to ráno neměli nikam daleko). Vše dojednáno měsíce předem, jak všestranně probíhaly naše pečlivé přípravy. Nic – kromě krás Prahy – nás nemělo překvapit. Dopředu jsme věděli, co uvidíme, kde se najíme, kam zajdeme. To aby se nám všechny dojmy lépe vryly do paměti, ne jen tak v duchu napravo uvidíte…podívejte se nalevo…

            Dnes už bychom se nenasnídali v mléčné jídelně v Mostecké ulici, i to „hladové okno“ při ústí Celetné na Staroměstské náměstí, kde jsme si kupovávali svačinkové pirožky, vzal čas. Nárokům dnešních dětí by něco podobného stejně nevyhovovalo, s tím bych se vyrovnala. V otázce oběda ve slušné restauraci bych ale rozhodně neustoupila. Vycházela jsem z přesvědčení, že bufetů „na stojačku“ si děcka (byli jsme z Moravy!) s rodiči užijí ažaž, já jsem to vzala v rámci společenské výchovy „učitelsky“ z jiného konce. I dnes bych si – už asi ne telefonicky, spíš e-mailem – nějaké menu předem dojednala. Možná by se číšníci dožili stejného překvapení, jako tehdy ti v Paláci kultury (dnešním Kongresovém centru). Když Tomáš, s ideou, že se jednou stane kuchařem (dnes prý vaří ve Vídni), požádal o Knihu přání a stížností, personálu zatrnulo. Po zjištění, že jim hoch napsal do obávané tiskoviny pochvalu nejen za vzorně vycíděné skleničky, si celou naši sešlost postupně přicházeli s úsměvem obhlédnout.

            V polovině 80.let jsem s jinými dětmi viděla v Paláci kultury právě uvolněný trezorový film – náš první muzikál – Strace na chmelu. Pamatuji, že v předsálí byla instalována výstava obrazů. Na jméno umělce či námět instalace si skutečně nevzpomínám. O to víc si pamatuji vybídnutí jednoho z osmáků, abych jim o těch obrazech něco pověděla. Pochopila jsem, že moje kolegyně, ač neaprobovaná, tu výtvarnou výchovu dětí ožehavého pubertálního věku učí jaksepatří.

            Jízda metrem bývala ještě zážitek. Včetně turniketů, do nichž si každý rád sám hodil požadovanou korunu. Chudák Péťa svou preferovanou levou rukou na opačné straně, takže zůstal v klepetech. Po zbytek dní pak turnikety raději obcházel. Dobrodiní vchodů otevíraných fotobuňkou si užíval s ostatními do sytosti, zatímco já jsem chvíli spočinula na blízké lavičce. Tu vzpomínku mi oživila Formanova dvojčata podobně dovádějící ve filmu o Homolkových. Nu, taková byla doba! Z technických výdobytků se jedné třídě splnilo přání podívat se do televizních studií na Kavčích horách. Zařídil to Jaroslav Dietl, na kterého jsem se s prosbou písemně obrátila. Podle sdělení sekretářky ředitele televize (to ještě nebývaly asistentky) nás skutečně ve stanovenou dobu ve vrátnici čekali.

            Vzpomínky se vynořují na přeskáčku, jak se střídaly ročníky osmáků, s nimiž jsem ta učitelská dobrodružství prožívala. Jednou jsme stanuli zezadu Národního divadla, u vchodu pro zaměstnance. Prohlídku základních kamenů – ještě před slavnostním znovuotevřením v roce 1983 –jsem domluvenu neměla. Bylo rané dopoledne a paní vrátná mé žádosti příliš nakloněna nebyla. Když jsem zaútočila na city přemlouváním, že mám s sebou děti z celé Moravy (které podle mého návodu dělaly patřičné „laní“ oči), setřela ona paní mé vlastenecké nadšení zvoláním: „Karle, vezmi je na ty šutry!“

            Vlastenectví si přišlo na své na Vyšehradě. Kluci se vší pietou podle připraveného plánku vyhledávali na Slavíně hroby našich velikánů. Iniciativě se meze nekladly, což vyústilo dotazem jednoho z kluků: „Tady leží nějaký Růžička. Byl to někdo?“ Kdepak je dnes Rosťa, který prošel metrem, Národním muzeem i tím Slavínem v pantoflích? Prostě ho už ve vlaku tlačily boty, tak jsem rozhodla, že pantofle budou pro všechny přijatelnější.

            Před odjezdem měly děti hodinu volna na nákupy, vždy ve vymezeném prostoru. V posledních letech to bývala Kotva, kterou jsem v ten čas křižovala ostřížím zrakem sem a tam na jezdících schodech. Pak jsem padla ve vlaku s úlevou, že jsme to všechno ve zdraví přežili. Když jsem při jednom z návratů vypadala asi dost zdrchaně, obrátila se na mě Pavlína se slovy, že mě nemůže vidět jen tak sedět, a do rukou mi strčila nějaké informační materiály, které cestou po pamětihodnostech nasbírala. Netroufla jsem si oponovat, do textů jsem se zabrala – a dobře jsem udělala! Našla jsem v nich zmínku o svém jmenovci, po jehož osudech jsem později nadějně pátrala.

            Z jednoho výletu jsem si vezla dárek – učebnici moderní francouzštiny s řádkou podpisů a s věnováním, kterému dodnes úplně nerozumím: „Za statečnost, obětavost a velkou aktivitu věnují své třídní žáci 8.ročníku“. Příští rok jsem ze základky odešla na univerzitu, kde mě hned čekaly tři týdny chmelové brigády, ale už nikdy žádný školní výlet. Jsem tam přesto ráda, nenudím se. A pak že to učitelování není krásné povolání!