Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Zasmějte se (chytře)!

         Humor je symbolické vítězství mozku nad strachem – napsal Leo Rosten. Ano, onen Leo Rosten, který potěšil tolik čtenářů panem Kaplanem, takto frekventantem večerní školy angličtiny. Narozen v roce 1908 v Lodži (patřilo to město tehdy do Rakouska-Uherska či do carského Ruska?) emigroval již jako malé pachole s rodiči do USA. Později k tomu poznamenal: „Děkuji svým šťastným hvězdám, že jsem byl už ve čtyřech letech bilingvistou. A nic nezbystřuje ucho k jemným rozlišnostem mezi dvěma slovy tak dobře jako pendlování mezi dvěma jazyky“.Rostenovu široce oblíbenou knihu Pan Kaplan má třídu rád převedl poprvé do češtiny v roce 1946 Pavel Eisner. Nemohlo se jednat o překlad, neboť třeba kapitolu Pan Kaplan zápasí s háčkovaným R v anglickém originále rozhodně najít nemůžete (vyvážila tu původní věnovanou anglickému W). To už ovšem listujeme v dalším geniálním převodu téhož díla, kterého se v roce 1987 „dopustil“ Antoním Přidal pod upraveným titulem Pan Kaplan má třídu stále rád. Podstatnějším problémem pro převod do češtiny než české Ř bylo nahradit množství slovních hříček adekvátními českými ekvivalenty. Že se to oběma uvedeným spisovatelům beze zbytku podařilo, o tom svědčí obliba knížky mezi českými čtenáři. Pro mé studentky logopedie byla zařazena do seznamu „povinné četby“, mezi knížky, o kterých jsme při zápočtech z mnoha důvodů – nejen logopedických a lingvistických – diskutovaly.

            Nedokážu si vysvětlit, jak se další titul oblíbeného literáta u nás dostal do regálů prodejen tzv. levných knih. Je jím Jidiš pro ještě větší radost. Aby nedošlo k omylu: „jidiš“ není synonymem k „ židovský“, jidiš a hebrejština jsou dva naprosto rozdílné jazyky. Jidiš má kořeny jako lidový hovorový jazyk v ghettech ve Španělsku 13.století. Před nástupem Hitlera se jidiš dorozumívalo jedenáct milionů lidí na světě a je to pravděpodobně jediný jazyk na zemi, který nikdy nepoužívali mocní tohoto světa. Aniž to tušíme, používáme některá slova z jidiš: určitě už jste někoho potrhlého, pomateného označili , že je mešuge (mišuge), možná, že vaše děti nebo žáci ve třídě mívají neskutečný čurbes,  a o slůvku mišmaš píše Leo Rosten v knížce Jidiš pro ještě větší radost jako o „naprostém triumfu zvukomalebnosti – žádné jiné slovo, které znám, tak dokonale nevyjadřuje křiklavý nepořádek“. Ale hned dodává, že „…žádný Žid je nevysloví mišmaš, nýbrž mišmeš (anglický přepis je mish-mosh)“.

        Abecední probírku slovy jidiš autor bohatě doplňuje vtipnými komentáři a četnými – tak oblíbenými – židovskými anekdotami. Proč? Pokládá totiž „…historku, anekdotu a vtip za pedagogický nástroj jedinečné účinnosti“, s tím, že „…humor slouží mimo jiné jako kompenzace za utrpení, je vítězstvím mozku nad strachem. Židovský aforismus praví: Máš-li hlad, zpívej, máš-li bolest, směj se….všechny útrapy lze snést, když z nich uděláš historku“.

            Raději něco na veselejší notu, uveďme tedy alespoň některou z desítek anekdot. U hesla rebe, hebrejsky rabi  (v doslovném překladu můj učitel) čteme: „Na hostině sedí rabín vedle katolického kněze. „Kdy se konečně zbavíte předsudků a začnete jíst jídla, která nejsou rituální?“, optal se kněz. „Na vaší svatbě, důstojnosti“, odpověděl rabín.

            Každého musí fascinovat úcta Židů ke vzdělání, odborně se dokonce mluví o katedokracii. U hesla chejder (místnost ve škole, kde se vyučuje hebrejština) se dovídáme: „Židovští chlapci začínali studovat ve věku tří let (!) a v šesti letech byli zřídkakdy negramotní. Učili se šest dní v týdnu až deset hodin denně….Důraz, jaký Židé kladou na vzdělání, se zdá být tak starý jako židovství samo (viz kniha Jozue). Židovská obec byla povinna zajistit vzdělání každému chlapci, ať byl bohatý či chudý. Rabínská autorita dokonce zakazovala Židům bydlit v místě, které nemělo hebrejského učitele pro mladé žáky“. Lze se potom divit jádru následující anekdoty? Na promenádě se potkaly dvě dámy. Paní Blumenfeldová nesla nákup, paní Kovarská tlačila kočárek se svými dvěma synáčky. „Dobré odpoledne, paní Kovarská. To jsou ale krásní chlapečci. Kolik jim je?“ „Lékaři tři“, na to paní  Kovarská, „a tady právníkovi dva“.

            Listování knížkou Jidiš pro ještě větší radost by mohlo potěšit i feministky a stoupence gender studies. Vědí o existenci Lilit a od roku 1980 v New Yorku vycházejícího židovského feministického čtvrtletníku  Lilith? Leo Rosten k tomu poznamenává: „Zajímavým prvkem židovské démonologie je postava Lilis (v hebrejštině Lilit), Adamovy první ženy. Židovské feministky si ji zvolily jako symbol nezávislosti a vzpoury. Lilis se objevila jako pokus rabínů smířit dvě pasáže z knihy Genesis: v první stvořil Bůh muže i ženu najednou, zatímco ve druhé žena vzniká z Adamova žebra. Lilis začala být ztotožňována s touto první ženou, která prchla před Adamem, aby nad ní nezískal nadvládu. Teprve pak byla stvořena poddajnější Eva“.

            Rozumnější bude přejít k talmudu, s poznámkou, že původ slova třeba hledat v hebrejském výrazu s významem studovat, vyučovat (těch pedagogických konotací ne a ne se zbavit!). Leo Rosten zdůrazňuje, že „…není to Bible, není to Starý zákon… talmud je pozoruhodné, monumentální kompendium šedesáti tří knih…je rezervoárem rabínského myšlení o všech tehdy známých tématech pod sluncem – i pod měsícem, od výkladu biblických textů až po estetiku. Je v něm kromě toho obrovská míra aforismů, anekdot, miniaturních biografií, filosofických pojednání, zabývá se lékařstvím, zemědělstvím, zeměpisem, astronomií“. Co kdybychom do našich tříd vpustili myšlenku Poskytni každému člověku blahodárnou možnost pochybovat? Podtrhla bych slova blahodárnou a pochybovat. Bez přemýšlení, uvažování, rozvažování – nemožné. Připomíná to skutečnost, že židovská maminka se synka po návratu ze školy prý nikdy nezeptala, zda uměl, nebo neuměl. Ale zajímalo ji, jestli položil panu učiteli dobrou otázku. Kdo se ptá, přemýšlí, nepapouškuje.  Podobně míří do školních tříd další moudrost z talmudu: Nevyhrožuj dítěti, buď je potrestej, nebo mu odpusť. A do třetice: Začni svou přednášku humorným příměrem. To přece zní úplně jinak, než čteme-li v našich aktuálně publikovaných pedagogických statích o pravidlech interakce a efektivní komunikace pokyny jak si zajistit ticho a že je třeba hned v první hodině na zachování ticha trvat.

            Obvykle dost sršatě žlučovitý publicista a kritik Jan Rejžek v reakci na naši politickou scénu nedávno napsal: „U nás ministr jen těžko může odstoupit, protože ten další, který už čeká na jeho místo, stojí úplně těsně za ním“. Tuto vtipnou repliku přiznaně ocitoval z knihy Teta Joleschová aneb Zánik západní civilizace v židovských anekdotách. Úplnou náhodou je téhož civilizačního podhoubí jako publikace Leo Rostena a autor Friedrich Torberg se dokonce narodil ve stejném roce (1908). Mohli se spolu setkat v USA, kde Friedrich Torberg jistou dobu působil jako scenárista v Hollywoodu. Svá nejlepší životní léta však podle vlastního doznání prožil jako novinář ve Vídni a v Praze, kde patřil k předním žurnalistům nejen listu Prager Tagblatt. Jeho vztah k Praze 20. a 30. let minulého století podtrhuje dobová fotografie pražské kavárny Café Louvre na přebalu knížky (také jsem tam byla se svou vnučkou při putování po zejména literárně proslavených kavárnách). Nedejte se mýlit podtitulem knížky, rozhodně není sbírkou anekdot. První větou začíná na humoristický text dost paradoxně: „Tohleto – radši to řeknu rovnou, i když mě leckdo bude třeba podezírat, že koketuji s nějakou tou „nostalgickou vlnou“ – tohleto je kniha stesku“. Ta slova opakuje a upřesňuje v závěru předmluvy nadepsané netradičně Na doprovod : „Tohleto je – říkám to na závěr ještě jednou – kniha stesku. Možná bych měl napsat knihu smutku, ale se smutkem bych se raději vyrovnal sám v sobě. Stesk se dokáže usmívat, smutek to neumí. A úsměv je dědictvím mého kmene“. Potom už nastupuje Teta Joleschová osobně, typická postava vyskytující se dle mínění Friedricha Torberga  v každé rodině, zanechávající nesmazatelnou stopu různými svými poznámkami a výroky. Mně se – vzhledem k mému věku – nejvíc líbí ten spojený se strýcem, který „…byl to, čemu se – aby se člověk vyhnul až moc drsnému „pošuk“ – říkalo „šus“ a ještě ve vysokém věku si považoval módní obleky šité na míru a vždy trval na tom, aby za tím účelem krejčí pokaždé přišel až do domu. Když k tomu mělo jednou dojít, běželo o zhotovení převlečníku, teta Joleschová se celé věci postavila na odpor: „Sedmdesátník si nenechává šít převlečníky“, prohlásila. „A jestli, tak ať si ho ozkouší hnedle i Franzík“. Friedrich Torberg se při své novinářské praxi setkával s mnoha pozoruhodnými osobnosti tehdejšího pražského kulturního života. Dost místa vyhradil vzpomínkám na kolegu novináře, „zuřivého reportéra“ Egona  Erwina Kische: „S pronikavým „čichem“, díky němuž se stal velkým reportérem, vytušil Kisch předem, že dvacátá léta budou „zlatá“, dávno předtím než tak učinila většina jeho kolegů z rakouského písmáckého cechu…..na nějaký vysoký piedestal v literatuře kašlal …neznal jsem ho zas tak dobře, abych mohl posoudit, jestli byl nějak zvlášť chytrý. Ale z té jeho nectižádostivé kamarádskosti, s jakou obcoval s lidmi, sálala veliká vřelost a nikdy jsem se nezbavil podezření, že to s tím svým komunismem nemyslel moc vážně…. „Víš“, řekl Kisch, „mně se vlastně nemůže nic stát. Jsem Němec. Jsem Čech. Jsem Žid. Jsem z dobré rodiny. Jsem komunista. Něco z toho mi vždycky pomůže“.

            Již za pobytu v USA se Friedrich Torberg setkal také s Albertem Einsteinem. Pokusil se získat jeho čtyřverší s úmyslem dát si ho zarámovat a mít je stále před očima:

Když tak koukám na židy,

je mi smutno od bídy.

O jiných když začnu snít,

moc mě těší, že jsem žid.

            Veškerý lehký tón končí u vzpomínek na ty, kterým nebylo dopřáno, aby jako teta Joleschová v roce 1932 „…zemřela v míru a bezbolestně, obdařena péčí lékařů, starostmi rodiny, doma, v posteli“. Hodně varujícího je ve vzpomínce na přítele Rudiho Blaua. V trochu delší ukázce něco z jeho osudů počínaje nedobrovolným pobytem ve Španělsku: „Ne že by se židovští uprchlíci snad diskriminovali – jenom neměli nárok na (jedině účinnou) pomoc španělských mužských řádů, které podporovaly katolické uprchlíky a pomáhaly jim, aby nejkratší cestou odjeli do Latinské Ameriky. Židovskému uprchlíkovi se té vytoužené pomoci dostalo pouze tehdy, pokud konvertoval ke katolictví – nebyl to zrovna čistý způsob, jak obracet na víru, jenže kdo by se byl tenkrát a tam ptal na nějakou čistotu. Blau se vyptával, kudy uniknout, jak a kde sehnat vstupní víza, a když uviděl, že jiná možnost není, rozhodl se, že přestoupí na katolictví…..přesunul se do malé kastilské vesničky v horách, celé dny plaše obcházel kolem kostela, neodvážil se vejít dovnitř, příště pobyl v kostelíku o něco déle, a když konečně oslovil faráře a po jistém váhání se vyznal, že by rád spočinul v lůně všeobecné a apoštolské církve, viděl, že pastýř mu přívětivě a pozorně naslouchá. Když domluvil, vypukla radost veliká a zvěst o spáse jedné ztracené ovečky se roznesla po celém kraji (v němž od časů, kdy vládla Isabella Kastilská, neviděli jediného žida). Když nadešel den slavnostního obřadu, zněly kostelní zvony, děti dostaly ve škole volno, z okolních vršků horalé ve svátečních krojích sešli do údolí, aby byli u té historické události…Rudi Blau byl ještě poučen o starokastilském obyčeji: kdykoliv nějaký žid přijme křest, dostane se mu za odměnu zvlášť hezkého biblického křestního jména. „Byl to“, zakončil Rudi Blau své vyprávění, „v tom přecpaném vesnickém kostele obřad věru povznášející. Jen jedno mě trochu mátlo. Přišel jsem tam jako žid a jmenoval jsem se Rudolf Blau. Vyšel jsem ven jako křesťan, a jmenoval jsem se Rudolfo Abraham Blau y Rosenblatt“. Později, když se přes Brazílii a přes Mexiko dostal do Spojených států, dal zase všechno do pořádku“.

            Po hodně hořké lekci – jak to nazvat? – společností vyžadovaného účelového  pokrytectví doporučuji jako hojivý fáč začíst se do kapitoly z Dodatku datované rokem 1959 -   Traktát o vídeňské kavárně. Nebo byste raději tu nadepsanou Sacher a antisacher, dort a jeho odpůrce? Jsou to vzpomínky, z nichž – jak píše Friedrich Torberg – „povstává takzvaná tradice, tu člověk ve Vídni dostane jaksi jako přílohu“. Autor zemřel v roce 1979 v rodné Vídni.  

            Nakonec doporučení k četbě knížky jednoho nositele Nobelovy ceny. Kromě jiného byl také učitelem a učil rád. Když v roce 1988 podlehl těžké nemoci, studenti pověsili na nejvyšší budovu univerzity transparent: Máme tě rádi, Dicku. Z knížky přitažlivě nazvané To snad nemyslíte vážně! jsem kdysi jako hlídací babička četla vybrané úryvky svým vnoučatům v rámci našeho pravidelného povečeřového setkávání s literaturou. Znamená to, že ostrovtipem hýřící vzpomínky nositele Nobelovy ceny za fyziku z roku 1965 Richarda P. Feynmana mám ještě v předlistopadovém vydání, ale vím, že nedávno vyšly znovu

         Richard P. Feynman , jeden z největších světových teoretických fyziků, s výtvarným nadáním, hráč na bubny se vyznává ze svého vztahu k učitelování: „Nevěřím, že bych se mohl obejít bez toho, abych také učil….podle mne přednášení a studenti jsou zárukou, že život jde dál, a nikdy bych nepřijal místo, v němž by někdo pro mě vytvořil tu situaci, že bych nemohl učit. Nikdy“. Zato jednou přijal místo v komisi hodnotící připravované učebnice. Jako ke všemu i k tomuto úkolu přistoupil Feynman důkladně a svědomitě: „Nechal jsem si dole ve své pracovně zřídit speciální polici na knihy (bylo jich přes pět metrů) a začal jsem číst všechny knížky, o nichž se mělo mluvit na příští schůzi. Měli jsme začít s učebnicemi pro nejmenší“.Co následovalo, vypsal proslulý fyzik se svým obvyklým humorem podbarveným neskrývaným rozhořčením. Hodně aktuální čtení! On totiž Richard P. Feynman nesnášel hlupáky: „…byla tam spousta hlupáků – nafoukaných hlupáků –a nafoukaní hlupáci mi jdou šíleně na nervy. Proti obyčejným hlupákům nic nemám, můžete s nimi mluvit a snažit se jim pomáhat. Ale domýšliví hlupáci, kteří svou hloupost dovedně zakrývají všemožným šarlatánstvím, aby na lidi udělali dojem, jací jsou úžasní – TY NEMOHU VYSTÁT! Obyčejný hlupák není podvodník, proti počestnému hlupákovi nic nemám. Ale nečestný hlupák je příšerný!“

            Hodně se pobavíte četbou kapitoly Strýček Sam tě nepotřebuje.  S autorem knížky To snad nemyslíte vážně! se setkáváme u komise posuzující jeho schopnost výkonu vojenské služby. Rozhodnutím části komise byl shledán pro vojenskou službu nezpůsobilým: „Zatímco čekám ve frontě, koukám na stránku, na níž jsou shrnuty všechny absolvované testy. Jen tak z recese ji ukazuji klukovi přede mnou a přihlouple se ptám: „Koukej, co ty jsi dostal od psychiatrů? Páni, ty máš „N“! Já dostal „N“ všude jinde a od psychiatrů mám „M“. Co to znamená?“ Věděl jsem, co to znamená: „N“ je normální, „M“ méněcenný. Poklepal mi na rameno a řekl: „Neboj, brácho, to nic neznamená. Všechno je perfektně v pořádku.“ Načež vyděšeně odkráčel do opačného rohu, co nejdál od toho cvoka“. Co onomu zjištění předcházelo a co k němu vedlo, to už si v uvedené kapitole přečtěte sami. A vzpomeňte si na to, až zase budete posílat své žáky na ta stále oblíbenější – alibismus, nebo nekompetentnost prozrazující? –  vyšetření.

            Nebyl by to Richard P. Feynman, kdyby svým čtenářům svérázným pohledem nepřiblížil okolnosti udílení Nobelovy ceny. Jsem si jista, že přečtete-li jeho vylíčení svým dětem nebo žákům, Nobelova cena, stále ještě výsostné ocenění mimořádných lidí a jejich přínosu nám ostatním, jim bude hned bližší. Jen krátká ukázka jako návnada: „Řekli mi, že ve Švédsku platí pravidlo, podle něhož, když obdržíte Nobelovu cenu, musíte jít od krále pozpátku, aniž byste se otočili. Sejdete po schodech, přijmete cenu a pak jdete do schodů pozpátku. Tak jsem si řekl: „Dobře, já jim to znechutím!“ – a trénoval jsem skákání do schodů pozpátku, abych ukázal, jak je ten zvyk směšný. Byl jsem v hrozné náladě, což bylo samozřejmě hloupé a zbytečné… Zjistil jsem, že ten předpis už neplatí….moji studenti mají zvláštní ceremonii, při níž vyznamenávají každého nositele Nobelovy ceny zvláštním „Řádem žáby“….Co se děje pak a jak situaci zvládl autor knížky To snad nemyslíte vážně!, to už ponechám na zvídavých čtenářích. Učitelé mezi ně určitě patřit budou. Humoru – chytrého, ne přitrouble pokleslého bavičství – je jim třeba jako soli. I když třeba nevědí, že už Marcus Fabius Quintilianus, zakladatel školy rétoriky v 1.století n.l. prohlašoval:  Suchý učitel je jako vyprahlá půda pro něžné rostliny.

ROSTEN, L.  Pan Kaplan má stále třídu rád. Praha: Odeon, 1998.

ROSTEN, L.  Jidiš pro ještě větší radost. Praha: Garamond, 2004. ISBN 80-86379-75-2.

TORBERG, F.  Teta Joleschová aneb Zánik západní civilizace v židovských anekdotách.

                         Praha: Leda/Rozmluvy, 2010. ISBN 978-80-7335-240-0.

FEYNMAN, R. To snad nemyslíte vážně! Praha: Mladá fronta, 1989. ISBN 80-204-0023-0.


    hodnotili 2 uživatelé

Jeden komentář k příspěvku

  1. avatar

    Antikvariát ve Viničných Šumicích to jistí :). Objednáno! Děkuji za další tip.

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.