Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Leden 2013

Zasmějte se (chytře)!

         Humor je symbolické vítězství mozku nad strachem – napsal Leo Rosten. Ano, onen Leo Rosten, který potěšil tolik čtenářů panem Kaplanem, takto frekventantem večerní školy angličtiny. Narozen v roce 1908 v Lodži (patřilo to město tehdy do Rakouska-Uherska či do carského Ruska?) emigroval již jako malé pachole s rodiči do USA. Později k tomu poznamenal: „Děkuji svým šťastným hvězdám, že jsem byl už ve čtyřech letech bilingvistou. A nic nezbystřuje ucho k jemným rozlišnostem mezi dvěma slovy tak dobře jako pendlování mezi dvěma jazyky“.Rostenovu široce oblíbenou knihu Pan Kaplan má třídu rád převedl poprvé do češtiny v roce 1946 Pavel Eisner. Nemohlo se jednat o překlad, neboť třeba kapitolu Pan Kaplan zápasí s háčkovaným R v anglickém originále rozhodně najít nemůžete (vyvážila tu původní věnovanou anglickému W). To už ovšem listujeme v dalším geniálním převodu téhož díla, kterého se v roce 1987 „dopustil“ Antoním Přidal pod upraveným titulem Pan Kaplan má třídu stále rád. Podstatnějším problémem pro převod do češtiny než české Ř bylo nahradit množství slovních hříček adekvátními českými ekvivalenty. Že se to oběma uvedeným spisovatelům beze zbytku podařilo, o tom svědčí obliba knížky mezi českými čtenáři. Pro mé studentky logopedie byla zařazena do seznamu „povinné četby“, mezi knížky, o kterých jsme při zápočtech z mnoha důvodů – nejen logopedických a lingvistických – diskutovaly.

            Nedokážu si vysvětlit, jak se další titul oblíbeného literáta u nás dostal do regálů prodejen tzv. levných knih. Je jím Jidiš pro ještě větší radost. Aby nedošlo k omylu: „jidiš“ není synonymem k „ židovský“, jidiš a hebrejština jsou dva naprosto rozdílné jazyky. Jidiš má kořeny jako lidový hovorový jazyk v ghettech ve Španělsku 13.století. Před nástupem Hitlera se jidiš dorozumívalo jedenáct milionů lidí na světě a je to pravděpodobně jediný jazyk na zemi, který nikdy nepoužívali mocní tohoto světa. Aniž to tušíme, používáme některá slova z jidiš: určitě už jste někoho potrhlého, pomateného označili , že je mešuge (mišuge), možná, že vaše děti nebo žáci ve třídě mívají neskutečný čurbes,  a o slůvku mišmaš píše Leo Rosten v knížce Jidiš pro ještě větší radost jako o „naprostém triumfu zvukomalebnosti – žádné jiné slovo, které znám, tak dokonale nevyjadřuje křiklavý nepořádek“. Ale hned dodává, že „…žádný Žid je nevysloví mišmaš, nýbrž mišmeš (anglický přepis je mish-mosh)“.

        Abecední probírku slovy jidiš autor bohatě doplňuje vtipnými komentáři a četnými – tak oblíbenými – židovskými anekdotami. Proč? Pokládá totiž „…historku, anekdotu a vtip za pedagogický nástroj jedinečné účinnosti“, s tím, že „…humor slouží mimo jiné jako kompenzace za utrpení, je vítězstvím mozku nad strachem. Židovský aforismus praví: Máš-li hlad, zpívej, máš-li bolest, směj se….všechny útrapy lze snést, když z nich uděláš historku“.

            Raději něco na veselejší notu, uveďme tedy alespoň některou z desítek anekdot. U hesla rebe, hebrejsky rabi  (v doslovném překladu můj učitel) čteme: „Na hostině sedí rabín vedle katolického kněze. „Kdy se konečně zbavíte předsudků a začnete jíst jídla, která nejsou rituální?“, optal se kněz. „Na vaší svatbě, důstojnosti“, odpověděl rabín.

            Každého musí fascinovat úcta Židů ke vzdělání, odborně se dokonce mluví o katedokracii. U hesla chejder (místnost ve škole, kde se vyučuje hebrejština) se dovídáme: „Židovští chlapci začínali studovat ve věku tří let (!) a v šesti letech byli zřídkakdy negramotní. Učili se šest dní v týdnu až deset hodin denně….Důraz, jaký Židé kladou na vzdělání, se zdá být tak starý jako židovství samo (viz kniha Jozue). Židovská obec byla povinna zajistit vzdělání každému chlapci, ať byl bohatý či chudý. Rabínská autorita dokonce zakazovala Židům bydlit v místě, které nemělo hebrejského učitele pro mladé žáky“. Lze se potom divit jádru následující anekdoty? Na promenádě se potkaly dvě dámy. Paní Blumenfeldová nesla nákup, paní Kovarská tlačila kočárek se svými dvěma synáčky. „Dobré odpoledne, paní Kovarská. To jsou ale krásní chlapečci. Kolik jim je?“ „Lékaři tři“, na to paní  Kovarská, „a tady právníkovi dva“.

            Listování knížkou Jidiš pro ještě větší radost by mohlo potěšit i feministky a stoupence gender studies. Vědí o existenci Lilit a od roku 1980 v New Yorku vycházejícího židovského feministického čtvrtletníku  Lilith? Leo Rosten k tomu poznamenává: „Zajímavým prvkem židovské démonologie je postava Lilis (v hebrejštině Lilit), Adamovy první ženy. Židovské feministky si ji zvolily jako symbol nezávislosti a vzpoury. Lilis se objevila jako pokus rabínů smířit dvě pasáže z knihy Genesis: v první stvořil Bůh muže i ženu najednou, zatímco ve druhé žena vzniká z Adamova žebra. Lilis začala být ztotožňována s touto první ženou, která prchla před Adamem, aby nad ní nezískal nadvládu. Teprve pak byla stvořena poddajnější Eva“.

            Rozumnější bude přejít k talmudu, s poznámkou, že původ slova třeba hledat v hebrejském výrazu s významem studovat, vyučovat (těch pedagogických konotací ne a ne se zbavit!). Leo Rosten zdůrazňuje, že „…není to Bible, není to Starý zákon… talmud je pozoruhodné, monumentální kompendium šedesáti tří knih…je rezervoárem rabínského myšlení o všech tehdy známých tématech pod sluncem – i pod měsícem, od výkladu biblických textů až po estetiku. Je v něm kromě toho obrovská míra aforismů, anekdot, miniaturních biografií, filosofických pojednání, zabývá se lékařstvím, zemědělstvím, zeměpisem, astronomií“. Co kdybychom do našich tříd vpustili myšlenku Poskytni každému člověku blahodárnou možnost pochybovat? Podtrhla bych slova blahodárnou a pochybovat. Bez přemýšlení, uvažování, rozvažování – nemožné. Připomíná to skutečnost, že židovská maminka se synka po návratu ze školy prý nikdy nezeptala, zda uměl, nebo neuměl. Ale zajímalo ji, jestli položil panu učiteli dobrou otázku. Kdo se ptá, přemýšlí, nepapouškuje.  Podobně míří do školních tříd další moudrost z talmudu: Nevyhrožuj dítěti, buď je potrestej, nebo mu odpusť. A do třetice: Začni svou přednášku humorným příměrem. To přece zní úplně jinak, než čteme-li v našich aktuálně publikovaných pedagogických statích o pravidlech interakce a efektivní komunikace pokyny jak si zajistit ticho a že je třeba hned v první hodině na zachování ticha trvat.

            Obvykle dost sršatě žlučovitý publicista a kritik Jan Rejžek v reakci na naši politickou scénu nedávno napsal: „U nás ministr jen těžko může odstoupit, protože ten další, který už čeká na jeho místo, stojí úplně těsně za ním“. Tuto vtipnou repliku přiznaně ocitoval z knihy Teta Joleschová aneb Zánik západní civilizace v židovských anekdotách. Úplnou náhodou je téhož civilizačního podhoubí jako publikace Leo Rostena a autor Friedrich Torberg se dokonce narodil ve stejném roce (1908). Mohli se spolu setkat v USA, kde Friedrich Torberg jistou dobu působil jako scenárista v Hollywoodu. Svá nejlepší životní léta však podle vlastního doznání prožil jako novinář ve Vídni a v Praze, kde patřil k předním žurnalistům nejen listu Prager Tagblatt. Jeho vztah k Praze 20. a 30. let minulého století podtrhuje dobová fotografie pražské kavárny Café Louvre na přebalu knížky (také jsem tam byla se svou vnučkou při putování po zejména literárně proslavených kavárnách). Nedejte se mýlit podtitulem knížky, rozhodně není sbírkou anekdot. První větou začíná na humoristický text dost paradoxně: „Tohleto – radši to řeknu rovnou, i když mě leckdo bude třeba podezírat, že koketuji s nějakou tou „nostalgickou vlnou“ – tohleto je kniha stesku“. Ta slova opakuje a upřesňuje v závěru předmluvy nadepsané netradičně Na doprovod : „Tohleto je – říkám to na závěr ještě jednou – kniha stesku. Možná bych měl napsat knihu smutku, ale se smutkem bych se raději vyrovnal sám v sobě. Stesk se dokáže usmívat, smutek to neumí. A úsměv je dědictvím mého kmene“. Potom už nastupuje Teta Joleschová osobně, typická postava vyskytující se dle mínění Friedricha Torberga  v každé rodině, zanechávající nesmazatelnou stopu různými svými poznámkami a výroky. Mně se – vzhledem k mému věku – nejvíc líbí ten spojený se strýcem, který „…byl to, čemu se – aby se člověk vyhnul až moc drsnému „pošuk“ – říkalo „šus“ a ještě ve vysokém věku si považoval módní obleky šité na míru a vždy trval na tom, aby za tím účelem krejčí pokaždé přišel až do domu. Když k tomu mělo jednou dojít, běželo o zhotovení převlečníku, teta Joleschová se celé věci postavila na odpor: „Sedmdesátník si nenechává šít převlečníky“, prohlásila. „A jestli, tak ať si ho ozkouší hnedle i Franzík“. Friedrich Torberg se při své novinářské praxi setkával s mnoha pozoruhodnými osobnosti tehdejšího pražského kulturního života. Dost místa vyhradil vzpomínkám na kolegu novináře, „zuřivého reportéra“ Egona  Erwina Kische: „S pronikavým „čichem“, díky němuž se stal velkým reportérem, vytušil Kisch předem, že dvacátá léta budou „zlatá“, dávno předtím než tak učinila většina jeho kolegů z rakouského písmáckého cechu…..na nějaký vysoký piedestal v literatuře kašlal …neznal jsem ho zas tak dobře, abych mohl posoudit, jestli byl nějak zvlášť chytrý. Ale z té jeho nectižádostivé kamarádskosti, s jakou obcoval s lidmi, sálala veliká vřelost a nikdy jsem se nezbavil podezření, že to s tím svým komunismem nemyslel moc vážně…. „Víš“, řekl Kisch, „mně se vlastně nemůže nic stát. Jsem Němec. Jsem Čech. Jsem Žid. Jsem z dobré rodiny. Jsem komunista. Něco z toho mi vždycky pomůže“.

            Již za pobytu v USA se Friedrich Torberg setkal také s Albertem Einsteinem. Pokusil se získat jeho čtyřverší s úmyslem dát si ho zarámovat a mít je stále před očima:

Když tak koukám na židy,

je mi smutno od bídy.

O jiných když začnu snít,

moc mě těší, že jsem žid.

            Veškerý lehký tón končí u vzpomínek na ty, kterým nebylo dopřáno, aby jako teta Joleschová v roce 1932 „…zemřela v míru a bezbolestně, obdařena péčí lékařů, starostmi rodiny, doma, v posteli“. Hodně varujícího je ve vzpomínce na přítele Rudiho Blaua. V trochu delší ukázce něco z jeho osudů počínaje nedobrovolným pobytem ve Španělsku: „Ne že by se židovští uprchlíci snad diskriminovali – jenom neměli nárok na (jedině účinnou) pomoc španělských mužských řádů, které podporovaly katolické uprchlíky a pomáhaly jim, aby nejkratší cestou odjeli do Latinské Ameriky. Židovskému uprchlíkovi se té vytoužené pomoci dostalo pouze tehdy, pokud konvertoval ke katolictví – nebyl to zrovna čistý způsob, jak obracet na víru, jenže kdo by se byl tenkrát a tam ptal na nějakou čistotu. Blau se vyptával, kudy uniknout, jak a kde sehnat vstupní víza, a když uviděl, že jiná možnost není, rozhodl se, že přestoupí na katolictví…..přesunul se do malé kastilské vesničky v horách, celé dny plaše obcházel kolem kostela, neodvážil se vejít dovnitř, příště pobyl v kostelíku o něco déle, a když konečně oslovil faráře a po jistém váhání se vyznal, že by rád spočinul v lůně všeobecné a apoštolské církve, viděl, že pastýř mu přívětivě a pozorně naslouchá. Když domluvil, vypukla radost veliká a zvěst o spáse jedné ztracené ovečky se roznesla po celém kraji (v němž od časů, kdy vládla Isabella Kastilská, neviděli jediného žida). Když nadešel den slavnostního obřadu, zněly kostelní zvony, děti dostaly ve škole volno, z okolních vršků horalé ve svátečních krojích sešli do údolí, aby byli u té historické události…Rudi Blau byl ještě poučen o starokastilském obyčeji: kdykoliv nějaký žid přijme křest, dostane se mu za odměnu zvlášť hezkého biblického křestního jména. „Byl to“, zakončil Rudi Blau své vyprávění, „v tom přecpaném vesnickém kostele obřad věru povznášející. Jen jedno mě trochu mátlo. Přišel jsem tam jako žid a jmenoval jsem se Rudolf Blau. Vyšel jsem ven jako křesťan, a jmenoval jsem se Rudolfo Abraham Blau y Rosenblatt“. Později, když se přes Brazílii a přes Mexiko dostal do Spojených států, dal zase všechno do pořádku“.

            Po hodně hořké lekci – jak to nazvat? – společností vyžadovaného účelového  pokrytectví doporučuji jako hojivý fáč začíst se do kapitoly z Dodatku datované rokem 1959 -   Traktát o vídeňské kavárně. Nebo byste raději tu nadepsanou Sacher a antisacher, dort a jeho odpůrce? Jsou to vzpomínky, z nichž – jak píše Friedrich Torberg – „povstává takzvaná tradice, tu člověk ve Vídni dostane jaksi jako přílohu“. Autor zemřel v roce 1979 v rodné Vídni.  

            Nakonec doporučení k četbě knížky jednoho nositele Nobelovy ceny. Kromě jiného byl také učitelem a učil rád. Když v roce 1988 podlehl těžké nemoci, studenti pověsili na nejvyšší budovu univerzity transparent: Máme tě rádi, Dicku. Z knížky přitažlivě nazvané To snad nemyslíte vážně! jsem kdysi jako hlídací babička četla vybrané úryvky svým vnoučatům v rámci našeho pravidelného povečeřového setkávání s literaturou. Znamená to, že ostrovtipem hýřící vzpomínky nositele Nobelovy ceny za fyziku z roku 1965 Richarda P. Feynmana mám ještě v předlistopadovém vydání, ale vím, že nedávno vyšly znovu

         Richard P. Feynman , jeden z největších světových teoretických fyziků, s výtvarným nadáním, hráč na bubny se vyznává ze svého vztahu k učitelování: „Nevěřím, že bych se mohl obejít bez toho, abych také učil….podle mne přednášení a studenti jsou zárukou, že život jde dál, a nikdy bych nepřijal místo, v němž by někdo pro mě vytvořil tu situaci, že bych nemohl učit. Nikdy“. Zato jednou přijal místo v komisi hodnotící připravované učebnice. Jako ke všemu i k tomuto úkolu přistoupil Feynman důkladně a svědomitě: „Nechal jsem si dole ve své pracovně zřídit speciální polici na knihy (bylo jich přes pět metrů) a začal jsem číst všechny knížky, o nichž se mělo mluvit na příští schůzi. Měli jsme začít s učebnicemi pro nejmenší“.Co následovalo, vypsal proslulý fyzik se svým obvyklým humorem podbarveným neskrývaným rozhořčením. Hodně aktuální čtení! On totiž Richard P. Feynman nesnášel hlupáky: „…byla tam spousta hlupáků – nafoukaných hlupáků –a nafoukaní hlupáci mi jdou šíleně na nervy. Proti obyčejným hlupákům nic nemám, můžete s nimi mluvit a snažit se jim pomáhat. Ale domýšliví hlupáci, kteří svou hloupost dovedně zakrývají všemožným šarlatánstvím, aby na lidi udělali dojem, jací jsou úžasní – TY NEMOHU VYSTÁT! Obyčejný hlupák není podvodník, proti počestnému hlupákovi nic nemám. Ale nečestný hlupák je příšerný!“

            Hodně se pobavíte četbou kapitoly Strýček Sam tě nepotřebuje.  S autorem knížky To snad nemyslíte vážně! se setkáváme u komise posuzující jeho schopnost výkonu vojenské služby. Rozhodnutím části komise byl shledán pro vojenskou službu nezpůsobilým: „Zatímco čekám ve frontě, koukám na stránku, na níž jsou shrnuty všechny absolvované testy. Jen tak z recese ji ukazuji klukovi přede mnou a přihlouple se ptám: „Koukej, co ty jsi dostal od psychiatrů? Páni, ty máš „N“! Já dostal „N“ všude jinde a od psychiatrů mám „M“. Co to znamená?“ Věděl jsem, co to znamená: „N“ je normální, „M“ méněcenný. Poklepal mi na rameno a řekl: „Neboj, brácho, to nic neznamená. Všechno je perfektně v pořádku.“ Načež vyděšeně odkráčel do opačného rohu, co nejdál od toho cvoka“. Co onomu zjištění předcházelo a co k němu vedlo, to už si v uvedené kapitole přečtěte sami. A vzpomeňte si na to, až zase budete posílat své žáky na ta stále oblíbenější – alibismus, nebo nekompetentnost prozrazující? –  vyšetření.

            Nebyl by to Richard P. Feynman, kdyby svým čtenářům svérázným pohledem nepřiblížil okolnosti udílení Nobelovy ceny. Jsem si jista, že přečtete-li jeho vylíčení svým dětem nebo žákům, Nobelova cena, stále ještě výsostné ocenění mimořádných lidí a jejich přínosu nám ostatním, jim bude hned bližší. Jen krátká ukázka jako návnada: „Řekli mi, že ve Švédsku platí pravidlo, podle něhož, když obdržíte Nobelovu cenu, musíte jít od krále pozpátku, aniž byste se otočili. Sejdete po schodech, přijmete cenu a pak jdete do schodů pozpátku. Tak jsem si řekl: „Dobře, já jim to znechutím!“ – a trénoval jsem skákání do schodů pozpátku, abych ukázal, jak je ten zvyk směšný. Byl jsem v hrozné náladě, což bylo samozřejmě hloupé a zbytečné… Zjistil jsem, že ten předpis už neplatí….moji studenti mají zvláštní ceremonii, při níž vyznamenávají každého nositele Nobelovy ceny zvláštním „Řádem žáby“….Co se děje pak a jak situaci zvládl autor knížky To snad nemyslíte vážně!, to už ponechám na zvídavých čtenářích. Učitelé mezi ně určitě patřit budou. Humoru – chytrého, ne přitrouble pokleslého bavičství – je jim třeba jako soli. I když třeba nevědí, že už Marcus Fabius Quintilianus, zakladatel školy rétoriky v 1.století n.l. prohlašoval:  Suchý učitel je jako vyprahlá půda pro něžné rostliny.

ROSTEN, L.  Pan Kaplan má stále třídu rád. Praha: Odeon, 1998.

ROSTEN, L.  Jidiš pro ještě větší radost. Praha: Garamond, 2004. ISBN 80-86379-75-2.

TORBERG, F.  Teta Joleschová aneb Zánik západní civilizace v židovských anekdotách.

                         Praha: Leda/Rozmluvy, 2010. ISBN 978-80-7335-240-0.

FEYNMAN, R. To snad nemyslíte vážně! Praha: Mladá fronta, 1989. ISBN 80-204-0023-0.


Čárka, taková prkotina…

         Určitě tu větu znáte. Vyřčená s nevhodně zařazenou pauzou nebo napsaná s nesprávně umístěnou čárkou rozhoduje o bytí – nebytí dotyčné osoby. O nebezpečí ignorace interpunkce, čárky ve větě svědčí příklad verdiktu, rozhodnutí – Zastřelit nelze poslat na Sibiř. Zůstanu pochopitelně jen u písemné podoby inkriminovaného výroku. Napíšu-li Zastřelit, nelze poslat na Sibiř, je o souzeném nešťastníkovi neodvolatelně rozhodnuto . Má to prostě takříkajíc spočítaný. Posunu-li čárku o jediné slůvko – Zastřelit nelze, poslat na Sibiř, ne že by vyhlídka na pobyt v nehostinné sibiřské pustině byla nějak zvlášť lákavá, ale přece jen, naděje umírá poslední, co když…

            Na ten příklad jsem si vzpomněla, když jsem náhodně sáhla po jedné z knížek, která je stálicí na mém nočním stolku. To místo si vydobyla svým obsahem a navíc faktem, že je mi k okamžitému potěšení, prospěchu i poučení rozevřena kdekoliv, na kterékoliv stránce. Umberto Eco, italský spisovatel světového renomé známý českým čtenářům a filmovým divákům především jako – řekněme – autor historické detektivky Jméno růže, vybral ze svých novinových sloupků ty nejzajímavější, možná i nejvydařenější do objemnějšího svazku s názvem Poznámky na krabičkách od sirek. A jeden z oněch krátkých, až kratičkých textů, skutečné poznámky – málokdy přesahujících dvě tři stránky – souzní se shora uvedeným příkladem o alternativě sibiřského vyhnanství a trestu smrti. Posuďte sami: „Když vyprávíme nějaký příběh, nechceme jen vylíčit  události, k nimž reálně nebo potenciálně došlo – jak se občas domnívají oni filozofové, podle nichž je jediným úkolem jazyka vyjádřit, jak se věci mají. Jazyk může věci taky měnit, a to pomocí diskursivních strategií, které mohou něco naznačovat, na něco narážet……Jednu z nejpůvabnějších diskursivních strategií ilustruje historka o jezuitovi a dominikánovi, kteří společně provádějí duchovní cvičení. Dominikán se prochází po zahradě, zkormouceně čte breviář a vidí jezuitu, jak dělá totéž, ale přitom kouří cigaretu. Dominikán poznamená, že se právě ptal představeného, zda může při modlení kouřit, a ten mu odpověděl, že ne, protože když se člověk modlí, nesmí přitom dělat nic jiného. Jezuita namítne, že špatně formuloval otázku: on se zeptal, zda se může modlit při kouření, a představený mu řekl, že ano, protože modlit se je možné vždy a za každých okolností. Jak vidíme, stačilo větu postavit jinak. Není jasné, zda tuto historku rozšířili dominikáni, aby obvinili jezuity z přílišné kazuistické vychytralosti, anebo jezuité, aby se pochlubili svou příslovečnou mazaností. A možná ani není pravdivá. Uvedu však jinou….objevil jsem ji v jedné knížce….o papežích 20.století. V roce 1986 se do Assisi sjeli zástupci všech náboženství planety ke společné modlitbě a kdosi vymyslel slogan:„Do Assisi ke společné modlitbě“. Objevily se však námitky, že představa, jak se lidé natolik odlišných vyznání a s tak různými pojetími božství společně modlí, by mohla zavánět synkretismem, jako by bylo jedno, zda vzýváme boha Izraele nebo Velkého ducha prérie. Našlo se však řešení (vsadím se, že se o ně zasloužil nějaký jezuita): „Do Assisi, společně, k modlitbě“. Jak vidíme, stačilo změnit přídavné jméno na příslovce a oddělit ho čárkami, a z teologické pospolitosti se stala pospolitost fyzická.“

            Úryvek je z jedné ze třiadvaceti  poznámek zařazených do oddílu Řeč a chování. Nevím, jak tomu bylo v italském originále, ale velmi schopná, vzdělaná a pohotová překladatelka Zora Obstová nadřadila konkrétním nadpisům jednotlivých kapitol vtipně a vynalézavě tituly přibližující napsané českému čtenáři. Takže prvnímu souboru poznámek označenému O rasismu, válce a politické korektnosti přiřadila titulek Nevesely,truchlivy jsou ty vodní kraje(zřejmě ve víře, že lze u čtenářů ještě počítat s elementární znalostí české literatury, činila tak opakovaně). Soubor glos Komentáře k událostem v Itálii zase nadepsala Kde domov můj, odůvodněně v předpokladu, že mnohé z nejen politické scény v Itálii se obdobně projeví i v Čechách. Výše ocitovaný úryvek zahrnul Umberto Eco –jak již bylo uvedeno – do kapitoly Řeč a chování, k čemuž překladatelka pohotově přidala By náš jazyk neshnil v hrobě. Komenského Labyrint světa odpovídá v pojetí Umberta Eca skoro dvacítce poznámek reflektujících problematiku Od knih přes web k hypertextu. Zkrátka nepřicházejí pochopitelně ani média jako Polemiky o sdělovacích prostředcích, překladatelkou doplněny skepticky povzdechem Dalekáť cesta má! Marné volání! Jestliže Umbert Eco shrnul svá pozorování z umělecké oblasti pod titul Paběrkování z literatury a krásných umění, v  překladu je text okořeněn staročesky jako Rozličných figur a kuprštyků květování (tady se přiznávám, že původ a kořeny si budu muset teprve vyhledat). Předposlední soubor poznámek figuruje v autorově chápání jako Minipovídky, čeraje z  české literární historie hodně poskočil – až k titulu Proč bychom se nebavili. K poslední části knížky Poznámky na krabičkách od sirek jedno truchlivější podotknutí: všechny texty – uveřejňované ob týden v italských novinách – vznikly v 90.letech minulého století. Budete-li je číst nyní v Čechách, na Moravě nebo ve Slezsku, budou vám ve valné většině připadat krutě aktuální. K úvahám vyzývá autor v závěrečném souboru Co nás čeká ve třetím tisíciletí, k čemuž překladatelka (optimisticky, masochisticky?) dodává – My přežijem cokoli.

            Ještě máte pocit, že v nabízené knížce Umberta Eca Poznámky na krabičkách od sirek nenajdete nic, co by vás – populisticky řečeno – oslovilo? Nejste čtenáři knížek, tíhnete k modernějším médiím? Pak vás ještě jednou požádám o trpělivost se střípky úryvků, a to ze souboru vztahujícímu se právě k tomuto tématu – Od knihy přes web k hypertextu: „Existují dva druhy knih: knihy k nahlížení a knihy ke čtení. Ty první (jejich prototypem je telefonní seznam, ale spadají sem i slovníky a encyklopedie) zabírají doma spoustu místa, nesnadno se s nimi manipuluje a jsou drahé. Ty mohou být nahrazeny multimediálními disky a tím se doma i ve veřejných knihovnách uvolní místo pro knihy ke čtení. Knihy ke čtení nikdy nenahradí žádný elektronický vynález. Jsou uzpůsobeny k tomu, abychom je mohli brát do ruky, třeba i v posteli, na jachtě….dá se v nich zatrhávat, strpí oslí růžky a záložky, můžeme je upustit na zem nebo nechat otevřené na prsou či na kolenou, když nás přemůže spánek, vejdou se do kapsy, opotřebovávají se, získávají individuální vzhled podle intenzity a pravidelnosti naší četby….při čtení můžeme mít hlavu, jak chceme, nenutí nás ke strnulé a nehybné četbě jako obrazovka počítače, který je nesmírně přátelský ke všemu, jen ne k naší krční páteři….kniha ke čtení je jedním z oněch zázraků nesmrtelní techniky, jako je kolo, nůž, lžíce, kladivo, hrnec nebo bicykl. Nůž byl vynalezen velmi brzy, jízdní kolo poměrně pozdě. Ale ať se disignéři snaží sebevíc měnit nejrůznější detaily, podstata nože je stále stejná….i když vymyslíte tu nejsložitější přehazovačku, jízdní kolo pořád zůstane tím, čím je, dvě kola, sedlo, šlapky. Jinak by se tomu říkalo motorka, a to už je jiná záležitost….Je pravda, že technika nám slibuje přístroje, s jejichž pomocí bychom mohli přes počítač vyhledávat knížky v knihovnách po celém světě, vybrat si texty, které nás zajímají, za pár vteřin si je vytisknout doma písmem, jež si vybereme – podle stupně dalekozrakosti a estetických preferencí – a sama tiskárna by nám listy uspořádala do svazku a svázala je, aby si každý mohl vytvářet svá vlastní díla ušitá na míru. No a? Možná už nebudou sazeči, zaniknou tiskárny a tradiční knihařství, ale pořád budeme mít v ruce knihu“. Těm, kteří se po přečtení úryvku shovívavě pousmějí, dodám, že to napsal Umberto Eco v roce 1994. A za sebe špitnu své vlastní – No a?

            Jen na první pohled nesouvisle přejdu od počátečního upozornění na význam „prkotiny“ – čárky přes doporučení k četbě knížky Umberta Eca k osobnímu výběru ze světového tisku komentátora Lidových novin Martina Weisse. Dne 6.října 2012 v uvedených novinách napsal: „ Časopis The Atlantic koncem září zveřejnil článek Revoluce v psaní o střední škole na chudém newyorkském předměstí, která dosáhla radikálního zlepšení výsledků tím, že se její studenti začali učit jinak sloh. Namísto důrazu na sebevyjádření, na volné útvary zpracovávající zážitky, začali být studenti vyučováni základům skladby. Učili se významům spojek a formulacím jednoduchých argumentů. A ukázalo se, že začali dosahovat lepších výsledků nejen v psaní, ale ve většině předmětů. Mnozí studenti nebyli ani hloupí, ani líní, ale nikdo jim nedal nástroje, kterými by dokázali uspořádat myšlenky. Schopnost dobře psát se prý měla „pochytit, ne naučit“.Jenže to dokážou zpravidla jen děti vyrůstající ve vzdělaných rodinách. Ti, kteří neznají přesný význam spojek ačkoli nebo jestliže, nic nepochytí a jsou ztraceni“.

            Co dodat? Už jenom na okraj: ta knížka Poznámky na krabičkách od sirek má záložku! To já ráda. A najdete ji i ve veřejných knihovnách (to kdybyste zase chtěli šetřit na nepravém místě).

Umberto ECO: Poznámky na krabičkách od sirek

Argo, Praha: 2008. ISBN 978-80-7203-929-6.

 

 


Chodí vaše děti „na logopedii“?

          Že stále platí Repetitio est mater studiorum (Opakování je matka moudrosti, či chcete-li – studentů), to jsem si uvědomila při četbě jednoho úryvku z odborně se tvářící publikace určené učitelům, případně dalším příslušníkům tzv. pomáhajících profesí. Patří-li k základním sociálním dovednostem schopnost komunikovat, nezaškodí oprášit něco z toho, co by mělo být každému z výše uvedených profesionálů alespoň v primární podobě vlastní již z dob studia na vysoké škole. Otevřeně přiznávám, že k zamýšlenému opakování využiju upravené a podstatně redukované texty, které jsem před časem připravila pro distanční vzdělávání učitelek mateřských škol.

         Co to znamená, chodí-li některé děti z mateřské školy nebo žáčci nižších ročníků základní školy s rodiči pravidelně „na logopedii“? Co je to logopedie? Náprava špatně vyslovovaných hlásek? Většina nepoučených by na položenou otázku odpověděla kladně. Logopedie – to jsou malé děti a potom ti nešťastníci, kteří ještě i v dospělosti třeba takzvaně ráčkují nebo si šlapou na jazyk.

            Nemíním nikoho zatěžovat definicemi. Ty zvídavější odkážu na odborné publikace, nejlépe z pera odborníka navýsost povolaného – pana profesora Viktora Lechty. Máme štěstí, že se většiny odborných textů renomovaného slovenského odborníka ujalo nakladatelství Portál a už řadu let je v českých překladech nabízí potřebným – logopedům, pedagogům, psychologům, sociálním pracovníkům a dalším pracovníkům sdružujícím se pod označením pomáhající profese.

            Jednu definici si přece jen neodpustím, tu skoro nejstarší. Ve dvacátých letech minulého století ji uveřejnil Hubert Synek: Logopedie jest soubor nauk, které si všímají všech složek lidské řeči a všemi prostředky pečují o její zdokonalení, zušlechtění, zkrátka o její kulturu“. Krásné a výstižné, že ano. Přesto jsem své studentky varovávala, aby u vysokoškolských zkoušek všeho druhu tuto definici raději nevyslovily. Uvedu jen jeden z možných důvodů, kterým by u rigoróznějšího zkoušejícího mohly narazit: definice hovoří o logopedii jako o souboru nauk. Zhruba od poloviny 20.století logopedie usilovala, aby byla pojímána jako autonomní, samostatný vědecký obor. Podařilo se.

            Slovo logopedie pochází z řečtiny a vzniklo spojením výrazu logos (v tomto pojetí slovo, řeč) a  paideia (výchova). Výraz logos má mnoho různých významů, celkem snad až šestnáct , a může proto mít i jiný výklad. Elisabeth Lukasová napsala velmi přínosnou knížku Logoterapie ve výchově (před časem ještě byla k mání v tzv. levných knihách). Zde je slovo logos užito ve významu smysl. Logoterapie pak je psychoterapeutický směr, jehož zakladatelem byl Viktor E.Frankl, jedná se o hledání smyslu života. Z učení Viktora E.Frankla ,přeživšího peklo koncentračního tábora, si nesu životem jeho věty: „ Prší na tebe? Máš hlad? Bolí tě něco? Tak co fňukáš!“

            Ale zpět k logopedii. Ve starší logopedické literatuře (to stáří si orientačně vymezme na základě vývoje odborných náhledů asi k začátku 80.let minulého století) nacházíme pojednání o poruchách a vadách řeči. Jak tedy: porucha, nebo vada? Defektologický slovník (o samotném užití pojmu defektologie by poučenější mohli napsat mnohastránkové pojednání) ve svém 1. vydání (1984) i ve druhém z roku 2000(!) mezi vadou a poruchou řeči nerozlišuje. Nejen ti, kdo nějakou potíž s řečí (jazykem, komunikací) mají, dobře cítí, že určitý rozdíl zde je. Porucha, to zní nadějněji, dá se s ní něco dělat. Vada řeči, to už vyhlíží osudověji, bezvýchodně.

          Moderní logopedie asi od počátku 90.let minulého století užívá v odborných textech sousloví narušení komunikační schopnosti. Pochopitelně, že v běžném hovoru pojmy porucha a vada řeči zůstávají. Úkolem logopeda je nyní zajistit komunikaci, sdělování, dorozumívání, a to ne jenom mluvenou řečí, ale různými způsoby a prostředky. K některým se později dostaneme. Slova narušení komunikační schopnosti vyjadřují optimistickou víru, že logoped a jeho klient (nikdy pacient!) mohou společným úsilím jistou úroveň komunikace zajistit vždy.

            Obecně ve všem platí, že lépe je problémům předcházet, než je následně řešit. Dotýkáme se tak prevence, preventivního působení, u dětí z hlediska optimálního mluvního vývoje v první řadě záležitosti rodičů a učitelů (především učitelek mateřských škol). Těm mají být ku pomoci v oblasti vývoje řeči fundovaní specialisté mnoha vědních oborů. Zdůraznili jsme si, že moderní logopedie je autonomní, samostatný obor. Přitom je zcela na místě logopedii označit jako obor interdisciplinární, tzn. nutně spolupracující s řadou jiných oborů z oblasti medicínských nebo společenských věd. Pro příklad si z oněch spolupracujících oborů uveďme alespoň některé: foniatrie, ORL (otorinolaryngologie, odd.ušní, krční a nosní), neurologie,neuropsychologie, pediatrie, plastická chirurgie,stomatochirurgie,fonetika, fonologie, lingvistika, psycholingvistika, psychologie, sociologie a pedagogika, pochopitelně včetně speciální. Z uvedeného vyplývá nezbytnost širokého odborného rozhledu každého logopeda a jeho celoživotního vzdělávání.

            O historii péče o osoby s řečovými problémy se dočteme v každé základní učebnici logopedie, kupříkladu Sovákově, Lechtově apod. Ti pilnější by mohli do samostudia zahrnout i něco z dějin rétoriky, protože logopedie je přece nauka o výchově řeči, nejen o narušení komunikační schopnosti. Až překvapivě milé – a pro učitelky mateřských škol zajímavé – bude třeba listování v Quintiliánových  Základech rétoriky.

            Osobnost a pojetí logopeda (v zahraničí speech-therapist, language –therapist, speech-pathologist, clinician, speech-teacher, orthophoniste) by bylo možné vymezit definicí International Association of Logopedics and Phoniatrics (I.A.L.P.), organizace s ústředím ve švýcarském Lausanne. Na jejím založení ve 20.letech minulého století se velmi aktivně podílel zakladatel československé foniatrie Miloslav Seeman, kromě jiného učitel Miloše Sováka. Nepřízní vlivných a nepřejících byl uměle odsouván do zapomnění. Kdo ví, že profesor Seeman byl první, který zohledňoval možnost vlivů genetiky na vývoj dětské řeči? A to v době, kdy celá logopedie byla postavena pouze na podmíněných reflexech a funkčních poruchách a genetika byla „prodejnou děvkou imperialismu“.

            Volně přeložená definice I.A.L.P. říká, že logoped je profese, jejímž hlavním úkolem je zajištění prevence, logopedické intervence, organizace péče a studium poruch lidské komunikace. Komunikace v celé šíři představuje všechny procesy a funkce spojené s produkcí řeči a jejím porozuměním, včetně řeči psané, čtené a neslovního (neverbálního) vyjadřování.

            Právě neslovní (neverbální, nonverbální) komunikace často nemístně uniká pozornosti. Patří k ní gesta, mimika (stručně shrnuto řeč těla – body language), tón a barva hlasu, pauzy v řeči atd. Málo si uvědomujeme, že slovy poskytujeme jen nepatrný díl informací – podle znalců méně než 10%. Doložme toto tvrzení úryvkem z knihy Sám sobě psychologem (autorů V.Capponi, T.Novák, vydaná vícekrát): „Zkuste si říci nahlas větu – Tak jdi do hospody! – několika různými způsoby. Představte si, že je to sdělení ženy, jejíž opilý manžel požaduje o půlnoci večeři. Pak si to řekněte jako repliku manželky, které manžel právě zkritizoval kvalitu předloženého jídla. Zkuste to jako prosbu, jíž manželka žádá muže, aby skočil pro sodovky, a poté třeba jako dobrou radu známé, která si vám stěžuje, že neví, kde koupit hotové knedlíky. I obsahově shodná rada kamarádovi stěžujícímu si na to, že potřebuje sehnat klempíře a nedaří se mu to, vyzní zase trošku jinak. Slyšíte ten rozdíl – a jsou to úplně stejná slova“. Uvědomují si vždy učitelé dosah projevů vlastní nonverbální komunikace?

            Většina odborných logopedických termínů pochází pochopitelně z řečtiny a latiny. Jestliže chápeme logopedii jako interdisciplinární obor, je logické, že se neobejdeme bez znalosti odborných termínů i z jiných oborů. Nebo se snad domníváte, že lékař-foniatr zaznamená výsledky vyšetření dítěte slovy, kterým porozumí nepoučená (nevzdělaná?) paní učitelka v mateřské škole? Slušná úroveň orientace v odborných termínech v řadách pedagogů i v komunikaci s rodiči žáků svědčí o jejich profesní úrovni, usnadňuje orientaci v odborné literatuře (i cizojazyčné) a tím vším zvyšuje prestiž učitelské profese. Pro zájemce připojím v příloze základní seznam odborných logopedických termínů s velmi stručnou charakteristikou. Pravověrní logopedi by jistě uspokojeni nebyli.

            Terminologie je v každém oboru vždy záležitostí  velice nejednoznačnou, i dobově proměnlivou. Informativně by bylo možné poukázat na problematiku dvou předpon: a-, dys-. Předpona a- bývá spojována s úplnou ztrátou funkce, k čemuž naštěstí dochází málokdy. Oproti tomu předpona dys- naznačuje ztrátu jen částečnou. Je potom třeba rozlišovat řekněme afonii (ztrátu schopnosti mluvit hlasitou řečí kupříkladu při operativním odstranění části fonačního aparátu u nádorových onemocnění) od dysfonie, což je třeba poškození hlasu u dětí vzniklé překřikováním, nebo u zpěváků apod. Situace s užíváním obou předpon je ještě komplikovanější, přihlédneme-li k praxi medicínské nebo odborným zvyklostem v zahraničí. V tomto případě učitelům postačí, když si tu různorodost uvědomí a nebudou uvažovat pouze v jednoznačných kategoriích typu černá – bílá. To by ostatně neměli nikdy. Pro odlehčení dodejme, že stále platí bonmot: Nepoužívejte cizích termitů, pokud je neovládáte suteréně, mohlo by to skončit fiakrem!

            U nejtěžších případů narušení komunikační schopnosti logopedi využívají metod a systémů alternativní a augmentativní komunikace. Jedná se o záležitost novějšího data nejen v České republice, ale i v zahraničí, i když kořínky alternativní a augmentativní komunikace se ujímaly již dříve. Není nějak náročné vyhledat centra označovaná srozumitelnou zkratkou AAK, jako vždy a u všeho různé úrovně. Tím spíše by se v této problematice a otázce měli spolehlivě orientovat především učitelé a sociální pracovníci. Na lékaře-pediatry nelze v této oblasti z mnoha důvodů spoléhat (jedním ze zásadních důvodů je nedostatek kooperace pedagogů s pediatry, přičemž  iniciativa by měla vycházet z pedagogických kruhů).

            K alternativním systémům komunikace řadíme kromě jiných piktogramy (např. pro těžce mentálně postižené), Makaton, Bliss systém a další. Piktogramy netřeba blíže definovat a vysvětlovat. Makaton je komunikační systém založený na znacích a symbolech (celkově nejdůležitějších asi 350 slov). Tolik jen v naprosté krátkosti – řečeno velmi laicky jedná se o náhradní systémy komunikace.

            Augmentativní komunikaci můžeme označit jako doplňující, usnadňující. Jedná se například o různé technické pomůcky. Pro ne-logopedy, ale přece jen pracovníky, kteří by měli být schopni potřebné správně zorientovat, je podstatnější pochopit dosah a možnosti alternativní a augmentativní komunikace, která je – jako vše nové – někdy chápána poněkud zkresleně a s věci ne zrovna prospívajícím nadšením. Objasněme to na praktických příkladech.

            Na setkání rodičů dětí s různými handicapy ředitelka nově vzniklého speciálního zařízení radostně přítomným představila zaangažovanou logopedku slovy: „Tím máme zajištěnou odbornou péči a také jistotu, že všechny děti budou dobře mluvit“. To nadšení nebylo namístě, naděje poskytovaná rodičům byla planá. Zázraky jsou sice znamenitá věc – napsal kdysi Bernard Shaw – ale bohužel dnes se již nedějí. Neznamená vzdávat to, nezbývá, než hledat cesty, jak pomoci. Dívka s těžkou formou dětské mozkové obrny (DMO), paraplegická (neovládající horní ani dolní končetiny) se pohybovala na vozíku řízeném bodcem na čelence. Pokusy o vyvození artikulace hlásek obvyklou cestou by nikam nevedly, rozhodně by dívku nemotivovaly ke komunikaci a také by jí dorozumění s okolním světem neumožnily, nezprostředkovaly. V tomto případě logopedka zajistila komunikaci tím, že dívku naučila číst a psát. Dívka byla schopna bodcem na čelence ovládat na počítač připojenou tiskárnu i řečovou schránku.

            S kým pracuje logoped? Je to pacient, klient, případ? Proti poslednímu pojmu se jistě ohradíme, má hanlivý, pejorativní přídech. A co s pacientem? Podívejme se na něho ze dvou stran. Je dítě, které tzv. ráčkuje, nemocné? Je to pacient? Je nemocný ten, kdo koktá? Z pohledu definice zdraví, jak ji zformulovala Světová zdravotnická organizace (WHO) možná ano, ale ta definice je odborníky hodně zpochybňovaná. Říká se v ní totiž, že zdraví je stav celkové fyzické, psychické a sociální pohody. Podle lékařů Petra Škrabánka a Jamese McCormicka něčeho takového nelze dosáhnout, snad s výjimkou orgasmu (in Pošetilosti a omyly v medicíně, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995, s.139 – knížku vřele doporučuji k přečtení). Užíváním termínu pacient v logopedii se zabýváme z velmi závažných důvodů. To je ta druhá strana mince. Slovo pacient totiž pochází z francouzského patience (trpělivost). Navozuje pocit pasivity – tady mě máte a dělejte se mnou, co umíte! Nic horšího se nemůže logopedovi přihodit.V kontaktu  se svými klienty (což je v současnosti v ČR asi nejvhodnější termín) musí co nejvíce motivovat jejich aktivní zapojení do procesu – úpravy. Pozor! Narušení komunikační schopnosti vždy upravujeme, nenapravujeme, to bychom jako základ ,východisko brali něco nesprávného, vadného.

         Označit jako pacienta  dítě s nesprávně artikulovanými sykavkami – lidově šišlající – by jenom přispívalo k neblahému trendu medikalizace pedagogiky. Dítě se dvakrát třikrát zavrtí, je neposedné, vyrušuje, protože ho výuka (spíš paní učitelka) zrovna nezaujala, nemotivovala – a šup s ním na vyšetření! Dítě je diagnostikováno, onálepkováno aktuálně zrovna oblíbenou diagnózou, pečliví a úzkostliví rodiče podlehnou doporučení řetězu nejrůznějších vyšetření . Výsledkem nebývá rozumné řešení, ale na základě diagnózy (rodičům dítěte i učitelům nesrozumitelné a především nic neříkající a nic neřešící) dojde až na nějakou tu zaručenou pilulku, nejlépe tzv.přírodní produkt. Toto se děje nejen v oblasti logopedie. K rozhodnutí o občasném opakování základních poznatků z logopedie, jimiž měl být již při studiu na vysoké škole vybaven každý adept věd pedagogických, mě přiměla věta z jedné za odbornou se považující publikace, kde jsem si přečetla ,že „….breptavost je poruchou artikulace“. Nu nešť! Ten odborný lapsus bych ještě přežila, kdyby celému textu nebylo nadřazeno, že děti s uváděnými potížemi jsou odborně klasifikovány (diagnostikovány) jako děti s psychickými poruchami! Tady nestačí dodat zprofanované: no comment!

            Mám tedy v úmyslu čas od času se k logopedické problematice vracet. Skončím výzvou. Ne proto, že výzvy se teď hodně nosí a to slovo už se stává i svým obsahem  dost „ošoupané“ (módní je říkat vyprázdněné ) . Pokuste se ve svém okolí uspořádat malou anketu. Zeptejte se svých blízkých, známých, kolegů a dalších lidí, co si představují pod pojmem logopedie (zkusila jsem to s velkou odezvou a zajímavými výsledky před časem v jedné 8.třídě ZŠ). Porovnejte odpovědi s tím, co jste si právě přečetli – a alespoň v okruhu svých spolupracovníků a ve svých rodinách o tom všem trochu podiskutujte. Přinejmenším vás samé ta zkušenost o mnohé obohatí.

 Základní logopedické termíny

afázie – ztráta již nabyté schopnosti komunikovat, vzniká poškozením mozku úrazem,

               mozkovým infarktem apod.

afonie – ztráta schopnosti hovořit hlasitou řečí, bezhlasí

dysfonie – porucha hlasu

dysgramatismus – neschopnost tvořit gramaticky správné tvary

dyskalkulie – vývojová porucha matematických schopností

dysfázie – specificky narušený vývoj řeči

alexie – ztráta již naučené dovednosti číst, např. po mozkové příhodě

dyslexie – vývojová porucha čtenářských schopností

balbuties (čti balbucies) – koktavost

dysartrie – celková porucha článkování řeči, nejčastěji v důsledku dětské mozkové obrny

                    (DMO)

dyslalie – patlavost, porucha výslovnosti

elektivní mutismus (mluvní negativismus) – negativistické chování v mluvním kontaktu podle

                                   sociální situace, dítě v určitém prostředí nekomunikuje s určitou osobou,

                                    např. v MŠ nemluví s učitelkou, jinde bez problémů

mutismus – oněmění, týká se většinou dospělých, např. po určitém traumatickém zážitku

palatolálie – vada řeči u rozštěpu rtu, patra

rinolálie – huhňavost

tetismus – mnohočetná patlavost (označovaná také jako dyslalie multiplex, dyslalie

                    universalis, dříve hotentotismus)

tumultus sermonis – breptavost

 

Deset okruhů narušení komunikační schopnosti (s příklady)

-          vývojová nemluvnost ( dysfázie)

-          získaná orgánová nemluvnost (afázie)

-          získaná neurotická nemluvnost (mutismus, elektivní mutismus)

-          narušení článkování řeči (dyslalie, dysartrie)

-          narušení plynulosti řeči (balbuties, tumultus sermonis)

-          narušení grafické podoby řeči (specifické poruchy učení, např.dyslexie)

-          narušení zvuku řeči (palatolálie, rinolálie)

-          poruchy hlasu (dysfonie)

-          symptomatické poruchy řeči (vyskytující se jako symptom, příznak jiného postižení)

-          kombinované vady řeči

 

 

 

 


Vyznání

          Už dávno vím, že je chyba nečíst v knihách předmluvy a doslovy. Jako u všeho – neplatí to absolutně, plevel se vždycky najde, ale bez jeho probírky přece krásu neobjevíte. Ostatně už po několika větách poznáte, bude-li čas věnovaný četbě úvodních a závěrečných stránek knížky stát za to. Já právě doslovem nezřídka paradoxně začínám.

            Vedle předmluv a doslovů se v českých knihách, zejména v překladových titulech, začala objevovat i poděkování. Zhusta je to pro čtenáře pouhý výčet indiferentních jmen, na nichž si lze nanejvýš procvičit schopnost popasovat se s češtině vzdálenými shluky hlásek. Takže podobné řádky v nejlepším případě kurzorickým čtením jen tak přeletím, vedena k tomu i (ne vždy bezdůvodnou) nechutí k amerikanizaci. Dnes k ránu- čtu po nocích – tomu bylo jinak!

            Otevřela jsem jednu z knížek, které jsem našla pod vánočním stromečkem. O své letošní vánoční knižní nadílce jsem se již rozepsala v příspěvku s titulkem Pozorovatelé literatury. Tehdy jsem z oněch tří nabytých knížek měla přečtenou teprve jednu – odborností mně blízkého Olivera Sackse. K poznámkám o dvou dalších jsem čerpala pouze z prvotního prolistování, s nahodilými krátkými čtenářskými pozastaveními. Tak začínám číst každou knížku.

            Dnes nad ránem jsem tedy sáhla po pěkně vypravené knížce o fyzice ( Lewin, Goldstein: Z lásky k fyzice. Od konce duhy až na okraj času – putování po divech fyziky). S fyzikou jsem se školsky setkala naposledy v roce 1958 (to není překlep!), už ve stavu, kdy mi byla celkem lhostejná a vše řešilo pouhopouhé zvládání vzorečků a definic. Mým učitelům na tehdejší jedenáctiletce to stačilo. Škoda! Tři roky předtím jsem si pro v oněch časech na dovršení povinné školní docházky realizovaných závěrečných zkouškách vybrala fyziku jako volitelný předmět. To mi ovšem onu vědu ještě přibližoval pan učitel Vojtěch Kráčmar. Jeho dva následovníci už mě pro fyziku získat nedokázali. Že mě to celoživotně mrzí a pořád svůj handicap nějak látám, to vědí i má vnoučata a odtud jejich trefně cílená a zvolená nadílka.

             Ve víře, že přece jen ještě na chvíli usnu, jsem jen tak letmo rozevřela knížku u 6.kapitoly – Harmonie strun a dechu. Hned první větou mě zaujala, ne snad obsahem, ale svěžím způsobem, jímž byla uvedena.: „Když mi bylo deset let, začal jsem se učit hrát na housle, ale byla to hotová katastrofa a já jsem toho po roce nechal.Pak jsem asi tak ve dvaceti začal zkoušet hrát na piáno a i to byla spíš pohroma.Dodnes nechápu, jak lidé dokážou číst noty a měnit je v hudbu pomocí deseti prstů na dvou odlišně pracujících rukou. Hudbu nicméně velmi obdivuji a k té lásce, kterou k ní chovám , jsem ji ještě navíc začal i chápat díky fyzice. Vlastně miluju fyziku hudby, která začíná, jak známo, fyzikou zvuku. Asi víte, že zvuk vzniká jednou nebo více velmi rychlými vibracemi nějakého předmětu, třeba blány na bubnu nebo ladičky nebo houslové struny…..zvukové vlny – vlastně všechny vlny – mají tři základní vlastnosti: frekvenci, vlnovou délku a amplitudu….“

            Samozřejmě, že ty pojmy znám, ale tady byly vysvětleny a jednoduše definovány tak, jak jsem to dosud nikdy nevnímala. Četla jsem s nadšením, vracela se k nápaditému vyjádření – a obdivně kvitovala: To je ale napsáno! A taky přeloženo! Marně není překladatelka Ina Leckie proti zvyklostem uvedena na titulní stránce knihy. Zaslouží si to! Tak vystihnout lehkost psaní, navíc velmi odborného charakteru. Ty věty , to vymezení si musíš pamatovat, říkala jsem si, líp už to nikdy nikde nenajdeš (zkuste se přesvědčit, že ani trochu nepřeháním!).

            Obracejíc pozornost k obsahu knížky (bude přece jen rozumnější nečíst kapitoly na přeskáčku) jsem okem zavadila o Poděkování. I to dokázal Walter Lewin formulovat inteligentně, konkrétně , s vtipem i dalším ziskem poučení. Jmenovitě – jak jinak – děkuje za přípravu svých přednášek pro web jako za iniciativu, která se již v roce 1998  „…vlastně stala předchůdcem e-learningu“.  Tyto přednášky v současnosti každoročně zhlédne přes milion lidí. V Poděkování se však dozvíme i to, jak obdivuhodná knížka svůj počátek vzala: „Devatenáctého prosince 2007 o mně vyšel článek v listu New York Times, který napsala Sara Rimerová. Titulek zněl:  „At 71,  Physics Professor is a Web Star“ (Jednasedmdesátiletý profesor fyziky je hvězdou webu). Vyvolalo to řetězovou reakci událostí, které vedly až ke vzniku této knihy. Děkuji, Sáro!“

            Walter Lewin více než třicet let přednáší fyziku na precizním MIT (Massachusetts Institute of Technology), řada jeho přednášek a demonstrací je k vidění na YouTube a iTunes nebo na webových stránkách MIT OpenCourseWare. Napsala jsem, že přednáší, ale on především UČÍ, je UČITEL. Přesvědčil mě o tom v kapitole přímo signifikantně nazvané Způsoby vidění. Pokusím se těch několik stránek ve zkratce přiblížit všem, kteří propadají malomyslnosti, nevidí a necítí krásu, význam a smysl učitelského povolání. Velice osobní výpověď Waltra Lewina začíná samozřejmě zase fyzikou: „Většina středoškolských a vysokoškolských studentů fyziku nesnáší, protože fyzika se obvykle učí jako složitá soustava matematických vzorců. Já takhle při přednášení na MIT nepostupuji, nedělal jsem to ani v této knize. Prezentuji fyziku jako způsob vidění našeho světa“ (dovoluji si a budu i nadále podtrhovat myšlenky Waltra Lewina, které považuji za mimořádně důležité). S lítostí přeskočím část textu a opětovně nechávám promluvit autora, překvapivě k otázkám umění: „…vidím fascinující vztah mezi fyzikou a uměním, průkopnické umění je přece také nový způsob vidění,nový pohled na svět. Možná vás překvapí, když vám řeknu, že většinu svého života jsem moderním uměním skoro stejně posedlý jako fyzikou, k obojímu mám takřka milostný vztah!…..V mé pracovně na MIT vládne fyzika….doma však mám jen asi tucet knih o fyzice – zato asi 250 knih o umění“.  Následuje láskyplné vyprávění o otci, který svého syna od útlého věku zasvěcoval do tajů chápání umění, čímž se stalo, že „…v patnácti jsem měl přednášku o van Goghovi pro naši třídu. Také jsem někdy svoje přátele bral na výstavy. Takže to bylo vlastně umění, co mě přivedlo k profesi učitele. V té době  jsem taky poznal, jak úžasný je to pocit, učit ostatní lidi – jakéhokoliv věku- otevírat jim mysl….rád v posledních osmi letech na svou nástěnku na MIT každý týden vyvěšuji umělecký kvíz – obrázek, který vytisknu z webu, s otázkou: Kdo je autorem? Tři pravidelně soutěžící, kteří v průběhu roku odpovídají nejlépe, pak odměním cenou – někdy je to třeba velmi dobrá kniha o umění. Někteří účastníci kvůli tomu prohledávají web i celé hodiny a při tom vlastně poznávají umění! Tímhle týdenním kvízem jsem se tak bavil, že jej nyní vyvěšuji i na svou facebookovou stránku – jednou za čtrnáct dní. Můžete si jej vyzkoušet, jestli chcete“.

            Dovídáme se, se kterými umělci a za jakých okolností a proč Walter Lewin jako fyzik spolupracoval. Jen namátkou: např. na projektu obrovského pětibarevného balónu jménem Rainbow, Duha, připraveného pro slavnostní ukončení olympiády v Mnichově roce 1972. O spolupráci s Peterem Struyckenem, jedním ze světových průkopníků počítačového umění, Walter Lewin říká: „Než jsem poznal Petera, na umění jsem se „díval“ – a Peter mě je naučil „vidět“.

         Z nutnosti přeskočím řadu odstavců,ponechávajíc je vaší zvídavosti (je víc a něco jiného než zvědavost), ale nemůžu opomenout fascinující větu: „Dívat se na svět nově není jako vrátit se do vyhřáté postele, je to vždycky jako mrazivě studená sprcha. Pro mě je taková sprcha povzbudivá, posilující a osvobozující“. A jakým způsobem tu sprchu dopřává svým studentům, o tom krapítek delší citace z knížky  Z lásky k fyzice: „Když jsem začal v sedmdesátých letech přednášet na MIT, měl jsem v povaze zdůrazňovat víc krásu a dobrodružnost, než detaily, které se studentům z hlavy stejně vytratí. V každém předmětu, který jsem kdy učil, jsem se snažil vždycky vztahovat probíranou látku ke světu mých studentů – a přimět je vidět věci, o kterých by je nikdy nenapadlo přemýšlet, přestože byly na dosah ruky.Kdykoli se studenti na něco zeptají, vždycky říkám: „To je vynikající otázka“. Absolutně poslední věc, kterou by si učitel přál, je přesvědčit studenty, že jsou hloupí a on sám ten chytrý.

            V mém kurzu elektřiny a magnetismu nastane chvíle, která pro mě hodně znamená. Většinu celého semestru se postupně propracováváme Maxwellovými rovnicemi, těmi úchvatně elegantními popisy, jak jsou elektřina a magnetismus propojeny…..A tak promítám tyto čtyři krásné rovnice na čtyřech projektorech po všech stěnách posluchárny. „Podívejte se na ně“, říkám. „Nadechněte se jich. Dovolte jim, aby prostoupily vaši mysl. Jen jedinkrát v životě uvidíte všechny čtyři Maxwellovy rovnice poprvé, tak, že můžete ocenit jejich úplnost a krásu a to, jak si navzájem odpovídají. To už se znovu nikdy nestane. Už nikdy nebudete stejní…“. Na počest toho památného dne v životě mých studentů a na oslavu toho, že dosáhli tohoto intelektuálního vrcholu, vždy přinesu šest set narcisů, pro každého studenta jeden.

            A studenti mi potom ještě léta píšou, dlouho poté, co zapomněli detaily Maxwellových rovnic, že si pamatují ten narcisový den, kdy jsem květinami podtrhl jejich nový způsob vidění.To je pro mě výuka na nejvyšší úrovni. Je pro mě neporovnatelně důležitější, aby si studenti pamatovali krásu toho, co viděli, než aby dokázali zopakovat to, co jsem napsal na tabuli. Hodnotu nemá to, kolik učiva zvládnete, ale kolik nového při tom objevíte!

            Mým cílem je naučit je milovat fyziku a dívat se na svět jiným způsobem a to jim vydrží na celý život! Člověk jim tím rozšiřuje obzory a oni se tak mohou ptát na věci, na které se nikdy předtím neptali. Vtip je v odemykání světa……proto se vždy snažím ukazovat svým studentům lesy, než abych je nutil šplhat nahoru a dolů po každém stromě zvlášť. A o totéž jsem se pokusil v této knize. Doufám, že se vám ten výlet líbil“.

            Co ještě dodat k Waltru Lewinovi a jeho knize Z lásky k fyzice? Ta kniha není jen vyznáním lásky k fyzice, ale také vyznáním vztahu k práci učitele. Vyznáním, kterým bychom se měli nechat takříkajíc infikovat. Byla by to jedna z nejspolehlivějších cest ke zvýšení prestiže učitelského povolání. Ku prospěchu komu?

 LEWIN, W., GOLDSTEIN, W.  Z lásky k fyzice. Od konce duhy až na okraj času – putování po divech fyziky.  

                                                            Praha: Argo, 2012. ISBN 978-80-257-0704-3.


Půjdete k zápisu?

         Leden je měsícem začátků. Na jeden velevýznamný se svým způsobem „zadělává“ obvykle právě na konci nejchladnějšího měsíce roku. Míním tím zápis do školy. Jako babička jsem se ho nepřímo účastnila poprvé v roce 1993 a po svém zvyku jsem průběh toho aktu neodkladně zpracovala literárně – text vyšel jako součást seriálu Jak kazím svá vnoučata v časopise Rodina a škola. Věřím, že nedojdu zatracení, když se k článečku s nadpisem Kuba svéhlavička aneb Jak se rodí osobnost po letech vrátím. Třeba stále ještě někomu něco napoví. Tak tedy:

            Jako babička kloučka zrajícího pro školu jsem si vymínila právo nadělit mu pod stromeček první školní aktovku. Podle mých představ měl nadšený Kuba s brašnou na zádech radostně povykovat bytem a s blaženým úsměvem s ní usínat pod hlavou. Nestalo se. Situaci jsem rozumově zvládla bez povzdechů, vnucování se a výčitek. Nečekané satisfakce se mi přece jen později dostalo. Na výkresu z mateřské školy, kde měl Kuba nakreslit nejmilejší dárky od Ježíška, aktovka kupodivu nechyběla. Inu, můj vnuk je citlivý a vnímavý a rozhodně klubající se osobnost, řekla jsem si s hrdostí. Ale nevzdala jsem to! Jako babičce – učitelce se mi nabízela ještě jedna mimořádná příležitost: zápis do školy. Zlehýnka jsem Kubu připravovala na tuto vskutku ojedinělou a jednorázovou životní zkušenost. K opatrně vyžadovaným deklamacím říkanek a básniček se stavěl zásadně negativně. Takticky a strategicky byla zapojena i mladší sestra Karolinka, která s ženskou vychytralostí chrlila jednu básničku za druhou. Kuba odolával, až posléze podotkl, že „…tam to řekne“. V babičkovské ctižádosti jsem se uchýlila ke lsti. Procházejíc po bytě jsem při úklidu, při nádobí hlasitě trousila něco o měsíčku, který má svítit, aby mi šila nit, když mám zelené šatky, botky rudé a zejtra moje svatba bude. Zdálo se, že Kuba tu a tam i jakoby bezděčně naslouchá, avšak aktivně se k mým produkcím připojovala pouze Karolinka. Zkusila jsem i něco o dítěti, které u lavice stálo a z plna hrdla křičelo. Námět zabral. Kuba se dožadoval pokračování a já s lítostí zjistila, že od mé maturity už skutečně uplynula notná řádka let a paměť slábne, nebo alespoň selhává. S myšlenkou na Senecu, který tvrdil, že vyučováním se učíme, jsem v knihovně vyhledala kdysi povinnou literaturu. Po letech jsem si četbou Kytice ověřila až neskutečnou líbeznost a genialitu Erbenova díla. Ale to už se čas nachyloval ke chvíli rozhodnutí, k zápisu. Informovaná maminka mi zkormouceně sdělila, že z vlastních pokusů vidí šanci na Kubovu recitaci jako minimální. Puzena učitelským instinktem jsem však již věděla své a sváděla jsem souboj v jiné rovině. Při večeři, při koupání dětí jsem si jakoby mimoděk pobroukávala inkriminovaného Vodníka v úmyslně pozměněné verzi. Na můj verš „na topole nad jezerem seděl   z e d n í k    podvečerem“ (a dále obdobně) Kuba jen svrchovaně zasykl: „Vodník!“ Poznala jsem, že mám vyhráno. Znepokojenou maminku jsem uklidnila a zápis do školy se stal svátkem prožitým radostně a ve vší důstojnosti. Do školní budovy se s nastávajícím školákem odebrali rodiče a sestřička. Babička zůstala doma, neboť jedním ze základních atributů soužití dvou generací je umění moudře ustoupit do pozadí. Vše proběhlo „comme il faut“, i s následnou procházkou a slavnostním obědem v restauraci. Podle sdělení rodičů se jinak zdrženlivý Kuba překonával ve sdílnosti a byl prý téměř k nezastavení. Utajovaná a netušená ctižádost se prosadila, silná osobnost rovněž. Na požádání paní učitelky ztichlou třídou zazněla ladovská říkanka o tom, jak skákal pes přes oves, přes zelenou louku.

            Svým způsobem mě to potěšilo. Snad mému vnoučkovi ta sebedůvěra a vlastní názor na problémy do života vydrží. Ale doma u stolu po mně stejně žadoní, abych mu řekla o té lampě. Neboť milý Karle Jaromíre, od Vodníka a Polednice jsme se už dostali k lampě, která ještě svítila, když jedenáctá odbila.

            Oprášená vzpomínka na vlastní zkušenosti se zápisem do školy by mohla adeptům toho letošního – pochopitelně jejich rodičům – připomenout, že jedním ze základních kamenů plánované stavby – vzdělávání – je schopnost mluvit, moderněji řečeno komunikovat. Budiž tady ještě jednou popuštěna brzda autorské neskromnosti. Dovolte mi upozornit na brožuru, která byla v roce 2007 i v roce následujícím k mání v supermarketech „zvučných“ jmen. Když mě o té skutečnosti informovaly studentky, hlavně dálkařky (jako maminky častěji nakupující), reagovala jsem slovy. „To jsem to dopracovala!“ Ta replika byla ovšem myšlena jen na oko ironicky, protože můj učitelsko-logopedický „šíp“ zasáhl přesně ta místa, kam byl zacílen. Brožuru Mařenko, řekni Ř aneb Aby to dětem dobře mluvilo jsem psala právě pro rodiče dětí předškolního věku , s úmyslem je nestrašit, nevylekat a neodradit akademickými moudrostmi. Když mi v té době paní redaktorka z nakladatelství Grada Publishing sdělila, že „Mařenka láme rekordy“ (rozuměj v prodejnosti), co jsem mohla chtít víc?

            S přibližujícím se obdobím zápisů do školy jsem si na „Mařenku“ maně vzpomněla. Co když někde leží a padá na ni prach, zatímco by mohla posloužit další generaci rodičů? Zavčas i těm s mladšími dětmi, které si ještě na vstup do školy počkají. Může být zasunuta v regálech antikvariátů či se krčit v koutku prodejny levných knih (ta poslední možnost je vzhledem k údajné prodejní úspěšnosti nejméně pravděpodobná, ale co kdyby?). Těm, kteří uvažují, že by se po „Mařence“ poohlédli, nabídnu přehled obsahu, seznam jejích kapitol:

 

Když dítě nemluví

Když dítě šišlá

Když je dítě levák

Když dítě koktá

Když je dítě dyslektik

Říkat Ř nestačí

            Poslední kapitola – Říkat Ř nestačí – začíná příběhem Pavlíka, kterému (cituji) „..chyběl měsíc do pátých narozenin, když stanul s maminkou ve dveřích logopedické ambulance. Nebylo mu skoro rozumět, jak patlal, a nebylo mu také CO rozumět. Moc nemluvil. Zřejmě opožděný vývoj řeči jako když vyšije, byl první dojem logopedky. Sluch v pořádku (potvrzeno i odborným vyšetřením, nejen tak orientačně, poslechem slov na vzdálenost několika metrů). A intelekt? V budoucnu Pavlík patrně nebude ozdobou páté bé, ale uvěřme konečně, že do tříd našich škol patří i ti čtyřkami, s kvalitami, které musíme trochu pracněji objevovat – a pěstovat. V jednom z pozdějších rozhovorů maminka přiznala, že u ní samé to bylo s řečí nejinak. Mamince sloužilo ke cti, že z vlastního popudu vyhledala logopedickou ambulanci. Na nezbytnost toho kroku ji neupozornil dětský lékař (pediatr), jak by se slušelo. Pavlík u něho přece byl na povinných kontrolních prohlídkách ve věku jednoho a tří let. Součástí těchto prohlídek je také kontrola a záznam o stavu řečového vývoje dítěte. Ani paní učitelku v mateřské škole Pavlíkův řečový vývoj patřičně nezaujal. Naopak, trvala spíše na tom, aby Pavlík mateřskou školu opustil, když není schopen se s ostatními dětmi a dospělými normálně dorozumět.  Není tedy divu, že Pavlíkova maminka chtěla, aby paní logopedka naučila chlapce mluvit. Rozuměla tím, že se Pavlík naučí správně vyslovovat jednotlivé hlásky a tím se problém vyřeší. A v tom byl zádrhel…..

 

            V závěru brožury Mařenko, řekni Ř aneb Aby to dětem dobře mluvilo pak nabádavě píšu: „Nějak zapomínáme, že stále hrdě oprašovaný Jan Amos Komenský kromě jiného upozorňoval, že „…děti opičátka jsou“. To, jak s nimi odmalička mluvíme, moderněji komunikujeme, je významným vkladem na jejich cestu životem. Uvědomujeme si to vždycky dostatečně a do důsledků? Dbát na správnou výslovnost je jistě patřičné a chvályhodné, ale umět říkat Ř skutečně nestačí. Vyjádřeno slovy významného bohemisty Univerzity Karlovy profesora Alexandra Sticha „…jazyk není jen instrument, jako třeba kladivo nebo pračka. Jazyka totiž nejen užíváme, ale také ho prožíváme – a zde nastupuje princip svobody, osobní tvořivosti, individuality. Jeho výrazným projevem je jazyková hravost, individuální tvořivost, jazykový vtip“.Tou cestou osobní tvořivosti a individuality se vydává každé dítě hned po narození. Buďme jako rodiče, prarodiče nebo jinak blízcí lidé jeho dobrými souputníky. I sobě ku prospěchu. Sami nepřijdeme zkrátka.“

            Jako tisíce současných adeptů školního vzdělávání stál kdysi na startu i můj vnuk – dnes multilingválně vybavený lékař se studijní praxí ze sedmi zemí tří světadílů. A všechno to začalo svéhlavě přednesenou říkankou, jak skákal pes přes oves, přes zelenou louku.

 PEUTELSCHMIEDOVÁ, A.   Mařenko, řekni Ř. Aby to dětem dobře mluvilo.

                                                Praha: Grada Publishing, a.s., 2007. ISBN 978-80-247-2353-2.

            


Pozorovatelé literatury

            Ani podvaadvacáté jsem si nedala ujít tradiční anketu Lidových novin – tentokrát tedy s vročením Kniha roku 2012. S jistým zklamáním musím konstatovat, že mnoho styčných bodů ani očekávané inspirace pro četbu v příštích měsících jsem v ní nenašla. Redakce LN oslovila tři sta respondentů, odpověděly více než dvě stovky. Se svým pohledem na vydavatelskou žeň roku 2012 přišli spisovatelé, kreslíři, filosofové, editoři, knihovnice, šéfredaktoři, překladatelé a – nastojte! – i kočí. Kde a co asi pan Tomáš Mazal kočíruje? Ještě podstatněji mě zaujal Jakub Šofar, vymezující se jako pozorovatel literatury. Na webu se – vlastním jménem Vladimír Trojánek – vymezuje ještě specifičtěji, a to jako knižní a časopisecký redaktor a spisec. Inu, proti gustu (i jazykovému) žádný dišputát, jak známe z Babičky.

            Zůstanu u toho pozorovatele literatury. S klidným svědomím můžu prohlásit, že jsem jím také (bez problému setrvám u maskulinního tvaru). Jsem dlouholetý knihomol, aktuálně silně odkloněný od beletrie. Annu Kareninu, Vojnu a mír, Balzaca a další klasiku jsem měla přečtenou v patnácti, dnes už mám jiné čtenářské chutě. Soudobou českou beletrii pomíjím skoro programově. S výjimkou Jiřího Hájíčka, ten je pro mne pan spisovatel, ne pouhý výrobce knih.

            Ponejvíce hovořím s knížkami, je pěkná sentence jednoho antického autora. Vždycky jsem se snažila, aby s knížkami co nejvíce hovořili jak mí žáci, tak studenti,budoucí učitelé, včetně „dálkařů“, v podstatě tak činím dodnes. Knížky jdou se mnou životem, i když také pro mě platí slova Georga Christopha Lichtenberga (1742 -1799), že „…zapomínám většinu toho, co jsem četl, stejně jako to, co jsem jedl. Vím však, že obojí přesto přispívá k uchování mého ducha i těla.

            Knížku považuji za nejlepší dárek. Sama jsem jich o těchto Vánocích ve spolupráci s Ježíškem nadělila deset. Neodpustím si, abych své milé kolegy ve školách všech stupňů a druhů neupozornila alespoň na jednu. Je útlá, výmluva na nedostatek času ke čtení bude lichá. Excelentně reaguje na nářky o absenci hovorů (a výuky) o našich nedávných dějinách. Bylo by však omylem chápat tu knihu pouze jako materiál pro výuku dějepisu, historie. Má ve škole – a v rukou schopného učitele – mnohem širší uplatnění. Je napsaná vtipně, s nadhledem, jazykově perfektně. Má jedinou chybu – předpokládá jistý rozhled nebo alespoň snahu po takovém rozhledu se poohlédnout. Že by ta snaha českému učitelstvu chyběla? Tak černě to zase nevidím. A i kdyby – vyznávám Masarykovo heslo o potřebě a významu denní drobné práce (takže si nedám pokoj a nedám). Lze se jen – marketingově na oko mazaně – podivovat, proč ta publikace došla tak nepatrného ohlasu v tisku, médiích a vůbec.

         Nyní již konkrétně: chci upoutat zaslouženou pozornost na knihu nedávno zemřelého Jiřího Gruši (mimochodem krátkodobě polistopadového ministra školství a autora slabikáře). Jeho knížka Beneš jako Rakušan (Barrister a Principal, 2011) je na webu charakterizována jako „esej, román faktu, kde postavy jsou faktické, ne fiktivní (Beneš, Hitler, Masaryk, Gottwald…), práce s fakty odborná, práce se slovem a příběhem literární“. Já  bych jen dodala, že všechny uvedené atributy jsou svým zpracováním brilantní. Budete četbou upoutáni, fakty často překvapeni, hrou s jazykem nadšeni i pobaveni. A ve výsledku o mnoho poučenější (což by učitelé- nejen dějepisu či literatury – měli zhodnotit ve škole).

          Váhala jsem původně, zda knížku pod stromečkem připsat své dceři nebo dospělému vnukovi. Dostala ji dcera, ostatně může zafungovat jako zprostředkovatelka. Převážil náhled, že k plnému vyznění čteného je přece jen třeba nějakého předchozího vzdělanostního zázemí. A to mým vnoučatům v tomto směru v  potřebné míře neposkytlo ani absolvování anglického gymnázia.

            Abych však svá přírodovědně již vysokoškolsky graduovaná vnoučata nepodceňovala . Myslíte, že obdarovavši mě knižním titulem Jak rozkrájet dort snad podlehla současné české vyvařovací mánii? Ale kdež! Kulinářsky vyhlížející titul totiž jednoznačně pokračuje ….a další matematické záhady. Nedá mi, abych z předmluvy oné publikace – v originále How to Cut a Cake and Other Mathematical Condrums (u nás Dokořán a Argo, 2009) neocitovala slova autora Iana Stewarta: Občas, když se cítím obzvlášť v pohodě a nechávám svou mysl volně bloumat, přemýšlím, jak by asi vypadal svět, kdyby všechny lidi na světě bavila matematika tak jako mě. V televizních zprávách by se nemluvilo o nechutných politických skandálech, nýbrž o nejnovějších poznatcích z algebraické topologie, mládež by si na své iPody nahrávala poslední žebříčky nejlepších matematických vět….Ať tak či onak, matematika pro mne vždy představovala zdroj inspirace a potěšení. Jsem si samozřejmě vědom toho, že u většiny lidí vyvolává čirou hrůzu a nikoli radost, tento pohled na věc ale prostě nejsem schopen sdílet. Rozumem mohu některé z důvodů pro všudypřítomné obavy z matematiky pochopit. Co může být horšího než obor, který vyžaduje absolutní preciznost a přesnost, když se zrovna potřebujete z něčeho vykecat pomocí několika otřepaných klišé a drzého čela…“ S chutí se budu matematicky jen průměrně vzdělaná prodírat kapitolami s názvy Aritmetika a tkaničky do bot, Bublanina – děs a dřina, Těsné klícky pro kulaté sardinky….

          Bude-li matematiky už příliš, naťuknu větší hřích svého všeobecného vzdělání (který roky zdůvodňuji nešťastnými setkáními s neschopnými učiteli). Jakous takous nápravu by měl zprostředkovat další vánoční knižní dárek, pro mnohé se zcela absurdním titulem – Z lásky k fyzice (doplněno podtitulem od konce duhy až na okraj času – putování po divech fyziky) – vydalo nakladatelství Argo čerstvě v roce 2012. Knížka má hned dva autory, z nichž jeden – Warren Goldstein – v úvodu poznamenává, jak se o tom druhém – Waltru Lewinovi – vyjadřují jeho studenti: „Mohammed, student přípravného ročníku strojařiny napsal: „Naši profesoři bohužel na rozdíl od vás ve fyzice nic krásného nevidí, a to mě dost trápí. Chtějí po nás jen, abychom se naučili řešit ´typické´ úlohy a obstáli tak při zkouškách. A za tenhle horizont už nikdo z nich nevidí“. Seyed, Íránec, který už má několik amerických vysokoškolských titulů, napsal: „Pane profesore Lewine, vy jste mi dočista změnil život. Způsob, jakým učíte, vydá za deset jiných kurzů a z NĚKTERÝCH – ne všech –jiných pedagogů dělá zločince. Protože učit špatně, to je HRDELNÍ ZLOČIN“. Zlatá slova! Vyčíslí někdy některý odborník jejich ekonomický dopad na společnost?

         Do třetice všeho dobrého, zní jedno pravidlo. Bohužel, u mých vánočně dárkových knížek trochu selhalo. I když v tomto případě se darující vnoučata nejvíce přiblížila mé odbornosti i předchozím čtenářským zájmům. Mám snad všechny české překlady děl u nás hojně vydávaného Olivera Sackse (pro oživení paměti např. opakovaně vydávané knížky Antropoložka na Marsu nebo Muž, který si pletl ženu s kloboukem). Oliver Sacks, v současnosti profesor neurologie a neuropsychologie na Columbia University,  v knížce Zrak mysli podle textu na předsádce uvádí „…případové studie, podané svým typickým literárním a empatickým stylem, vypráví o lidech, kteří se byli nuceni po ztrátě údajně nezbytných smyslů, jako je řeč či zrak nebo schopnost rozeznávat tváře, adaptovat na radikálně nový způsob komunikace“. Napsáno – jak je u Sackse obvyklé – perfektně, čtivě, ale ve mně tentokrát autor vyvolává jistý pocit nedůvěry, pocit, jako by již příliš podléhal vlastním roky prezentovaným pravdám a představám. Možná je to jen můj pocit, čtenář lidem s podobnými poruchami vzdálenější, tu četbu tak vnímat nemusí

         Tolik ve zkratce z mé letošní vánoční knižní nadílky. Ještě netuším, kterou z těch knížek přiřadím ke svým oblíbeným, k těm,k nimž se v nepravidelných intervalech vracívám nebo dokonce získávají domovské právo na mém nočním stolku. Dojdou-li tyto řádky slechu (spíše vidu) alespoň desítky čtenářů, jsem rozhodnuta o svých trvalkách občas něco napsat, něčím je připomenout, přiblížit. Možná i v důsledku poznámky v jednom vánočním mailu. To mi má kolegyně, s níž se léta setkávám počátkem července na literárním festivalu Šrámkova Sobotka, napsala stručný postřeh z jedné náhodně navštívené obecní knihovny.Po seznámení s nabídkou knih ji na dveřích přišpendlený plakát Celé Česko čte dětem opanovala jediná myšlenka: Ale co probůh?

         Snad bych svými příležitostnými poznámkami jako výše uvedený pozorovatel literatury mohla některým zájemcům něco napovědět, možná i poradit. Jestliže jste si před Silvestrem při sledování televize udělali čas na bezesporu dobrý film z roku 1986 – Jméno růže-natočený na základě literární předlohy Umberta Eca, tak právě o tomto spisovateli bych se ráda zmínila příště. Nebojte, žádný tlustospis, ale taková knížka , kterou můžete otevřít na kterékoliv stránce – a vždycky se několikaminutovým začtením osvěžíte. Na těle i na duchu. A o to přece jde. Vzpomeňte na aforismus Georga Christopha Lichtenberga.