Metodický portál 

         Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek, pádněji v němčině ( týden lenocha je sedmkrát zítra) – přísloví, která nabývají na aktuálnosti v období, kdy si (už zase!) dáváme nejrůznější předsevzetí. Jako učitelka či rodič bych se zaměřila na ta, která by měla prospět našim mozkovým synapsím. Nespoléhejte na křížovky, ty jsou svou stereotypností a křížovkářskými slovníky po ruce leda tak k ukolébání našeho špatného svědomí, ve skutečnosti úplně na nic. Nabízím cestu jistě neschůdnější, ale bezpochyby (nejen) pro mozek výživnější. Ponořte se do jazyka – a začněte s tím hned, neodkladně ve sváteční dny, kdy každá výmluva na nedostatek času je svrchovaně lichá. Nebo se skutečně neobejdete bez stokrát omílaných televizních pohádek ?

            Východiskem je knížka manželů Hejzlarových – Lexikon čínského mudrosloví. Třeba dodat, že paní Taj-Ťün Hejzlarová, překladatelka a malířka, pochází z Wu-chanu a je absolventkou Pekingské univerzity. Jak se dočteme na přebalu knížky, překládala českou krásnou i odbornou literaturu, sestavila antologii českého humoru, která vyšla v roce 1992 v Číně. Jestliže v knize Lexikon čínského mudrosloví se svým manželem Josefem Hejzlarem, historikem umění a sinologem, nabízí výbor z čínských přísloví a rčení, výroků, sentencí a slavných veršů kolujících v ústních i písemných projevech, nepochybně se ocitáme v rukou a myslích nejpovolanějších.

      Pro svůj projekt (oh, jak v současnosti frekventované a zneužívané slovo!) jsem vybrala v počtu několika desítek jen ta přísloví (a rčení – dodávám pro přesnost). K nim jsem vedena názory autorů připojila v knížce prezentované české ekvivalenty.

       A můžeme začít! Hned v několika rovinách, vynalézavosti, kreativitě cesty otevřeny. Vypneme televizor a možná bude nejlepší nejprve se zabrat do těch českých přísloví. Známe všechna? Rozumíme jim, chápeme je stejně? Potom ta čínská – jak neuvěřitelně jsou přes geografickou vzdálenost i sociálně historickou zkušenost blízká těm našim! A už se můžeme v dobrém dohadovat, která spojit do dvojic, ti lingvisticky zdatnější dodají obdobu z jiných jazyků (angličtiny, němčiny, latiny… ). Na další možnosti jistě přijdete sami.

            Po svátcích bych tu rodinnou zkušenost, v realitě vlastně společenskou hru (ve věku přiměřené podobě) přenesla do třídy. Vidím zde jeden z excelentních způsobů, jak procvičit, promrskat porozumění čtenému, dětem v našich školách prý stále více unikající. Nadšenci propracují nejvhodnější Komenského strategii (od známého k neznámému). Dají příležitost práci v (pedagogicky rafinovaně sestavených) dvojicích nebo skupinách. Chopí se nabízené možnosti výchovy ke zdravému vlastenectví i podpoře multikulturalismu…..Musím pokračovat?

            Sama pro sebe bych potom ještě vícekrát sáhla po knížce manželů Hejzralových Lexikon čínského mudrosloví. Nenajdu v ní jen ta zmiňovaná přísloví, ale taky věky koncentrované a prověřené moudrosti. Ke všemu provázené půvabnou grafickou úpravou. Inu paní Taj-Ťün Hejzralová je přece také výtvarnice a od roku 1989 u nás vystavuje své čínské obrazy a kaligrafii. Dokáže tedy lépe než kdo jiný kaligraficky doplnit – opsáno z přebalu – čínské aforismy, epigramy či zápovědi neboli „okřídlená slova“, jak by je nazvali staří latiníci, která nás lehce přenášejí přes problémy a svízele našeho současného života – patrně proto, že přesně a stručně formulují jejich podstatu.

Čínská přísloví      

A    Po víně se mluví pravda

B    Cizí mnich lepší domácího

C    Na obecním oslu všichni rajtují, kdo by ho šetřil!

D    Když vichřice zlomí platan, seběhnou se lidé a řeční, co by, kdyby

E    Kdo si hraje s ohněm – sám se popálí

F    Chvatné konání – neblahé sklízení.

G    Darmo hrát kravám na citeru

H    Roztloukají kamení i s nefritem

CH  Ani osel, ani kůň

I     Vejcem kámen rozbíjeli

J    Půjčil si peníze, aby splatil dluh

K    Vousy vlasy v jedné hrsti

L    Chudoba netratí charakter

M   Chtěl by se ustrojit, ale na kalhoty nemá

N    Jen láhev z poloviny plná hlasitě šplouchá

O    Ten, kdo odpouští, není hlupák

P     Zlato a nefrit navrchu, plesnivá koudel vespod

Q    Blyštivé věci nemusí být všechny ze zlata.

R    Darebáci jsou vždycky první, kdo vznášejí žalobu

Ř    Jeden šíří pomluvu – stovka jich už šíří pravdu.

S    Blesků a hromů přemnoho – deštíčka pramálo

Š    Nabídneš stopu – vezme yard

T    Jako tři pochodně hoří čerstvě dosazený úředník

U    Nebesa chtějí jinak, než bychom chtěli my

V    Jen se dobře najedl – už by něco vyvedl

W   Podle větru točí kormidlem

X    Žiješ-li v horách, živ se horami,žiješ-li u vod, živ se vodami

Z   Třikrát brzy vstaneš – jako bys měl o jednoho dělníka navíc

Ž    Ani za tři ani za čtyři

A1  Zbývající léta života jsou jako svíčka ve větru

B1  Společná loď – vzájemná pomoc

C1  Jako bys lovil jehlu z moře

D1  Neproneseš stejná slova v nestejný den

E1  Má hlavu jako větrník –kam vítr zafouká, tam se otočí

F1  Dva supy jedním šípem

G1  Na půlku rolničky nezazvoníš

H1  Vyklouzl, jakoby si pod nohy oleje nakapal

CH1 Vlasy ostříhal, vši pochytal – jedním tahem dvakrát získal

I 1     Chceš-li na někoho svalit vinu, neboj se, že nenajdeš slova

J1     Lepší za osm set na ruku než za tisíc na dluh

K1    Vidí jen stromy – les už nevidí

L1     Nejsme vladaři ze starých legend – kdo z nás může být bez chyby?

M1   Nemá to hlavu, nemá to mozek

N1   Není vln bez větru

O1   Pro hladového se dobře vaří

P1    Bída a nouze tě naučí hledat cestu

R1    Kdo oheň přináší, sám sebe popálí

Ř1    Drak rodí draka, fénix fénixe

S1     Sám se přičiníš – sám sklidíš

Š1     S více lidmi se dílu lépe daří

T1     Slivoně ti dají slívy a stín, trnky jenom trny

U1     Srdce přímé – ústa pohotová

V1     Štěstí nikdy nepřichází dvakrát, neštěstí nikdy nepřichází osaměle

W1    Když v horách není tygra – stane se opice králem

X1     Bezpečnější jsou ústa zavřená než ústa otevřená

Y1     Mlčet jak zapečetěná láhev

Z1     Bohatství a sláva jsou jako plynoucí obláčky

Ž1     Když sluka s mušlí zápasí – vyhrává rybář

České ekvivalenty

1      Co na srdci, to na jazyku

2      Dvě mouchy jednou ranou

3      Po bitvě je každý generál

4       Skutek utek

5       Jednou rukou nezatleskáš

6       Jít hlavou proti zdi

7       Když chceš psa bít, hůl si najdeš

8       Mít roupy (nevědět co roupama)

9       Zahrávat si s ohněm

10     Mezi slepými jednooký králem

11     Ani ryba ani rak

12     Stokrát opakovaná lež se stane pravdou

13     In vino veritas – ve víně je pravda

14     Neštěstí nechodí samo

15    Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše

16    Člověk míní, pánbůh mění

17     Není všecko zlato, co se třpytí

18     Mluviti stříbro – mlčeti zlato 

19     Mlčet jako ryba

20     Jít hlavou proti zdi

21     Kam vítr, tam plášť

22     Když se dva hádají, třetí se směje

23   Všechna sláva, polní tráva

24     Z cizího krev neteče

25     Doma není nikdo prorokem

26     Být jako pára nad hrncem

27    Točí se jako korouhvička ve větru

28     Ševče, drž se svého kopyta

29     Vytloukat klín klínem

30     Nové koště dobře mete

31     Práce kvapná, málo platná

32     Hledat jehlu v kupce sena

33     Házet perly sviním

34     Podáš prst – vezme celou ruku

35     Vylít vaničku i s dítětem

36     Vzal roha

37     Navrch huj, vespod fuj

38     Svůj k svému

39     Pro stromy nevidí les

40     Prázdný sud nejvíc duní

41     Moudřejší ustoupí

42     Žádný strom neroste do nebe

43     Ranní ptáče dál doskáče

44     Není kouře bez ohně

45     Zloděj křičí, chyťte zloděje

46     Hlad je nejlepší kuchař

47     Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá

48     Když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří

49     Chybovati je lidské

50     Házet všechno do jednoho pytle

51     Nemá to hlavu ani patu

52     Má holý zadek

53     Být na jedné lodi

54     Nouze naučila Dalibora housti

55     Jak si kdo ustele, tak si lehne

56     Co sis nadrobil, to si sníš

57     Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky

58     Chudoba cti netratí

 HEJZLAROVÁ, T.-T., HEJZLAR, J.  Lexikon čínského mudrosloví. Praha: Academia, 1999.

                                                          ISBN 80-200-0753-9.

Hlas zvonů táhne nad závějí,

kdes v dáli tiše zaniká.

Dnes všechny struny v srdci znějí,

neb mladost se jich dotýká….

….to si v těchto dnech s Jaroslavem Vrchlickým říkáme my starší. Ti mladší nám to snad odpustí, když ne hned, tak jistě později (pokud se jim to tak nepřihodí, je mi jich už teď líto).  Jistá dávka nostalgie k vánočním svátkům patří. Přesto bych ji právě s myšlenkou na ty mladší chtěla hezky po česku kapku setřít slovy klasika, který o sobě napsal:

Volím slovo prosté,

chci tu báji vypravovat,

z úst jak lidu roste.

Poznáte autora? Nestál by za nějakou tu připomínku – ve třídě, doma jen tak při řeči….? A ta starosvětsky směšná naivita? Tou autor rozhodně nikdy neoplýval, v nabízených verších je básnickou ozdobou. Spíše bych ocenila ducha básně, vyšla ve sbírce v roce 1883.

Romance štědrovečerní

Petr usne, sotva lehne,

sotva usne, sen se zvedne:

náhle světlo po krajině

a tak jasno jako ve dne.

Petr celý vyjevený

rodinu zří v prostém stáji,

dítě zrovna sluncem září –

v Petrovi až dech se tají.

Vzduch je plný andělíčků,

třpytí se a křídly šumí,

každý zpívá aleluja,

krásně, jak jen anděl umí.

A hle, od vesnice spěchá

všechen lid s radostnou tváří,

napřed muži, staří, mladí,

v čele naši muzikáři.

Vašek velký buben tluče,

Matěj troubí, Martin hude,

Vojta na klarinet píská,

Kuba měchem bas jim dude.

Aj ti hrajou – jako nikdy!

Tváře dmou se, lítá ruka –

Písnička tak mlaskně skočná,

že až Petru nohou cuká.

Zmlkli. Z řady vystoup Brichta,

vyšňořený, oholený,

býval kaprál u hulánů,

dnes je řečník vyvolený.

Postavil se, salutuje,

hrubě spustil: „Kriste pane –

my nevíme, co je psáno,

ale víme, co se stane.

Ty jsi – já jsem – ba my všichni –

povídáme – k boží chvále – ,“

vtom se zajik – jazyk strnul

a nemůže o hles dále.

Ruka v úzkostech se svírá,

ret se jako lupen chvěje –

„Tys to vyved!“ Petr nahlas

ze sna hulánu se směje.

Ježíšek však milostivě:

„Všichni jste mé hodné děti,

vaše duše po skonání

hupky na nebe si vletí“.

A teď houfně zpívajíce

předstupují hospodyně,

podávají v pytlích, koších,

dobrého co po dědině.

Máslo, jabka, marcipány,

plátno, šátky, věci steré,

Maria jim přikyvuje,

Josef od nich dary bere.

„Co je tohle?“ Petr náhle

poulí svoje oči šedé.

Dvanáct panen třináctou si

na růžové pentli vede.

Dvanáct panen, dvanáct růží.

Děťátko ty nejjasnější,

přivádíme Anduličku,

že je z nás všech nejkrásnější.

„To si myslím!“ Petr mručí.-

„Anduličku k tobě vedem,

aby za nás všecky dala

hubičku ti jako s medem“.

Andulička přistupuje,

sotva ale hlavu níží,

Ježíšek už ručky svoje

kolem její šíje kříží.

Jak se směje, jak ji hladí,

jak se k Andulince tulí –

sotva dostal políbení,

už zas znovu rtíky špulí.

Petr sebou hází, bručí,

jako medvěd když se brání:

„Matka na to mlčky hledí? –

Je to pěkné vychování!“

Dobrý rok  2013!

         Ty knížky vám mají co říct zjara, v létě, na podzim i v zimě, pomůžou vám doma, ve škole, mezi přáteli i jinde, jsou půvabně čtivé a neokázale prospěšné pro všechny věkové kategorie, od nejmenších po hlavy věkem nachýlené, vytrhnou vám trn z paty, když se ve spěchu ohlížíte po vhodném menším dárku, a dokonce souzní i s dobovým trendem, který ostatně nějaký ten rok reálně předběhly. Mám na mysli knížky Kamily Skopové, podle údajů na webu výtvarnice a folkloristky.

            Přiznávám, že drobnou knížku zápisníkového formátu Vánoční svátky o století zpátky s fotografií  bytelného kachlového sporáku na obálce jsem koupila už nepočítaněkrát – vždycky, když jsem k vánočnímu přání chtěla přidat nějakou malou pozornost. Bylo to mé první setkání s autorkou píšící s vtipem, nadhledem, bez uvzdychané nostalgie o tom, co bylo a co se možná – někdy zbytečně – z našich životů vytrácí, o co chudneme. Lehkost autorčina pera je podpořena skutečností, že si své knížky také sama nezaměnitelným způsobem ilustruje. V dovětku ke knížce, jejíž podtitul zaměření upřesňuje na Tradice Vánoc v české kuchyni, Kamila Skopová píše: „Moje vyprávění si nekladlo za cíl uvést na trh novou kuchařku vánočních receptů – spíše jsem si přála přinést do vašich domovů a srdcí pohodu“. Kamila Skopová zůstává ve všech svých knížkách vlídnou vypravěčkou. A musím podotknout, že s návratem do české kuchyně přišla již v roce 2005, ještě před explozí televizních kuchařských show a odpudivých, úroveň společenského chování devastujících pořadů typu Prostřeno. K přípravě kapra na másle, na černo, v rosolu, na modro nebo na šalvěji přidává kapitolku o novoročních nápojích a tykajíc vybízí čtenářku, aby udělala dětem radost přípravou griliáše. To…ve vyšším kastrolku přepal několik kostek cukru navlhčených vodou.Předtím si připrav špejle s různými dobrůtkami – ořechy, sušeným ovocem, kuličkami z mandlové hmoty. Když má karamel zlatově medovou barvu, namoč špejli s napíchnutou ingrediencí do rozpálené cukrové lázně a ihned smoč v ledové vodě. Na povrchu se utvoří sklovitá tvrdá hmota, velmi efektní a dobrá (asi ne příliš zdravá pro zuby). Špejle pak napíchej do jablka nebo pomeranče, do slupky ovoce můžeš napíchat hřebíčky, aby se rozvoněly – a zajímavá dekorace na vánoční stůl a pamlsek pro děti je tady. Další podobné návody – už bez kulinářského efektu – shromáždila autorka v poslední kapitolce – označuje je jako vánoční zvykoslovné předměty a řadí k nim mikulášský vrkoč (z kynutého těsta), čerty, kominíky a dámy ze sušeného ovoce…Co obnáší ježek, zahrádka, trnková větev, polaz – to už si budete muset přečíst sami (možná s tím pak jako s námětem přijít do vyučovací hodiny nebo jen tak doma s vlastními dětmi „zapracovat“ na posílení vánoční atmosféry).

            Z těch drobných knížek Kamily Skopové mám doma ještě brožurku Dětské hrátky půlstoletí zpátky aneb O dětském světě v polovině minulého století. Pranic se nedivím, že ta knížka vychází s přispěním Ministerstva kultury ČR a vůbec nebylo třeba dodávat, že se tak děje v rámci podpory tradiční lidové kultury. Poslání a význam knížky je žhavě aktuální. Stačí uvědomit si naprosto všední, každodenní realitu, kupříkladu z oblasti dětského oblékání a obouvání. Dětské prstíky – ta stále omílaná jemná motorika týkající se pohyblivosti rukou a pusy, tedy i řeči –dříve denně dostávaly přirozeně „zabrat“ opakovaným nutným zapínáním a rozepínáním knoflíků tu na košilce, tu na svetru, na kabátku, u bot bylo třeba zavazovat tkaničky (dříve dokonce jedno z kritérií školní zralosti)….Dnes? Všude zipy, suché i obyčejné. Vynásobte denní frekvencí nutné činnosti a zjistíte, o jakou možnost přirozeného tréninku dnešní děti přicházejí. Samozřejmě zipy nezavrhneme, ale u vědomí změny můžeme do života dětí vrátit něco z her a činností, které Kamila Skopová ve své knížce vyvolává z naší paměti. Stačí brožurku strčit do kapsy, až půjdeme s dětmi na výlet nebo třeba jen na procházku do parku, paním učitelkám jistě napovídat netřeba. Teď v zimě jsou na pořadu hry z kapitolky Zimní „sporty“, konkretizované na oddíly Sáňky, Brusle, Boby, Koulování a sněhuláci, Klouzačka, Sněhové domečky neboli iglú. A co kapitola Hry „dramatické“? Ty uvozovky tam autorka zřejmě nechává pro osoby striktněji pedagogicky založené, které by snad mohl pohoršit návod her Na krvavé koleno nebo Na zloděje. Ve vztahu k výše uvedenému obraťme tedy raději pozornost ke hře na Kupecký krám. Na své si při balení zakoupeného zboží přijdou dětské prstíky i dětská pusa, neboť …hru lze obohacovat například různými výstupy nespokojeného zákazníka, který přijde reklamovat špatné zboží. Záleží na dětské fantazii, jak velký „tyátr“ z toho pojde. Pro hrami utrmácené děti má Kamila Skopová v závěru knížečky Dětské hrátky půlstoletí zpátky deset Pohádek před usnutím. V co nejjednodušší podobě jsou to ty klasické pohádky O kůzlátkách, O Červené karkulce, Otesánek….pohádky, které už většina dnešních dětí nezná, v logopedických ambulancích i při zápisu do školy bývají však až tvrdě – s nepochopením souvislostí – vyžadovány. Dětem bychom je pro jejich – často i hororovou – krásu přece jen neměli upírat.

            Obloukem se vrátím do roku 2005, kdy vyšla pravděpodobně nejkrásnější knížka Kamily Skopové – Rodinné stříbro aneb Klenoty domácí kuchyně. Na předsádkách má rukopis kuchařské knihy z roku 1770, i na ostatních stránkách dala Kamila Skopová bohatě průchod svému výtvarnému cítění. Ráda kupuji hezky udělané knížky, záleží mi i na papíru (což se odrazí ve váze i ceně knihy), ale v tomto případě byl můj prioritní zájem jinde: knihu dostala k Vánocům má dorůstající vnučka. Popravdě – dosud ji nějak zvlášť nezaujala, ale jsem v klidu, kniha je v pečlivé péči vnuččiny maminky, která již má pro podobné poklady pochopení. Knížka je volným pokračováním jiné s poněkud provokativním názvem…ale máma to vařila líp (tu nemám). V předmluvě Kamila Skopová navrhuje: „Vydejme se tedy na cestu za recepty, tradovanými po celé naší zemi. Chvílemi nahlédneme přes  hranice k sousedům, někdy i trochu dál. Nakonec osobní poznámka – mám už věk babičkovský, ozdobený šesti vnoučaty. Proto se snad na mne nebude laskavý čtenář horšit, budu-li ho v příštích kapitolách oslovovat tykáním. Mně samotné to navozuje atmosféru společného „kuchtění“ u mne v chaloupce, když učím své mladší přítelkyně vařit. A také nehledejte v receptech nějaké striktní údaje o gramech. Dřív se vařívalo podle hrstí, špetek, ošatek – prostě „přiměřeně“. V tom je přeci půvab a dobrodružství  experimentu, že?“ Kdo se zalekl, že „to tedy ne“, toho uklidním přepisem receptu časově aktuálního – na špekové knedlíky: „Když mrzne, až praští, do okýnek chalupy hází vítr hrsti sněhu a venku přerovnává závěje, tu mě popadne nezkrotná touha po nějakém poctivém dřevorubeckém jídle, které by dokázalo zahnat chmury….ke „špekounům“ se výborně hodí kysané zelí s jablkem a navrch osmažená cibulka na sádle se škvarky – ať už je ta kalorická pohroma dokonalá!“ Pro uklidnění dodám, že následují ve srozumitelných dávkách (dekagramech a šálcích) uvedené potřebné suroviny.

            Zatím poslední knížkou Kamily Skopové, kterou jsem koupila (vícekrát – uplatněno jako dárek) je mrštíkovský Rok na vsi aneb Kalendářové vyprávění Dorotky a Jakuba z 19.století: pranostiky, recepty, návody, lidová slovesnost. Skoro není co dodat na vysvětlenou. Ta knížka má podle autorky „… vzdáleně připomínat ony staré zažloutlé kalendáře plné pranostik, lehce sentimentálního vyprávění příběhů z venkovského prostředí, proložené praktickými návody, recepty….zvu vás na sousedskou besedu….vzbuďte svou fantazii a přeneste se do časů druhé poloviny 19.století na vesnici někde poblíž Hlinska nebo Poličky či Litomyšle. V roubené chalupě tam žije děvče jako lusk, Dorotka se jmenuje a má čas na vdávání. Nedaleko ve větším stavení přebývá Jakub a je jako stvořený pro Dorotku…“

         Vaše fantazie se nenechá moc pobízet, má se o co opírat, o množství autorčiných dobově přizpůsobených ilustrací. Knížka začíná po Dušičkách Časem adventním, během času téměř po roce dospěje v sedmé kapitole až k Veselce, vylíčené se všemi lidovými zvyky a obyčeji. Akurátnějším povahám poskytuje Kamila Skopová na posledních stránkách knížky Rok na vsi návod a praktický kalendář „…kterak se dozvíme, kdy bude Popelec, Velikonoce, letnice…“,a to prosím jmenovitě až do roku 2020. Věru hezká knížka ke společnému posezení, listování, možná i dohadování, že toto ano, ale tamto ne… Přijmete pozvání? Ve prospěch svých dětí a žáků?

 SKOPOVÁ, K.   Vánoční svátky o století zpátky aneb Tradice Vánoc v české kuchyni.

                          Praha: Akropolis, 2005. ISBN 80-86903-10-9.

SKOPOVÁ, K.   Dětské hrátky půl století zpátky aneb O dětském světě v polovině minulého

                          století. Praha: Akropolis, 2008. ISBN 978-80-86903-87-3.

 SKOPOVÁ, K.   Rodinné stříbro aneb Klenoty domácí kuchyně. Praha: Akropolis, 2005.

                           ISBN 80-86903-03-06.

SKOPOVÁ, K.    Rok na vsi aneb Kalendářové vyprávění Dorotky a Jakuba z 19.století: 

                           pranostiky, recepty, návody, lidová slovesnost. Praha: Akropolis, 2011.

                           ISBN 978-80-87481-55-4.

         Milé maminky, milé babičky, milé paní učitelky – tímto oslovením začíná knížka s jasně vymezujícím názvem – Hrajeme si u maminky. Podle její autorky Jiřiny Rákosníkové je to sbírka říkadel, popěvků, dětských her a rozpočítadel, která má osloveným a především dětem předškolního věku napomoci ukázat cestu zpátky ke kořenům, zpátky do onoho ráje domova, kde se dítě cítí bezpečně, kam se vrací celý život, byť i jen ve vzpomínkách.

         Autorka si pro svůj záměr vybrala skutečně vynikající spolupracovníky. Koho jmenovat dříve? Akademického malíře a grafika Jana Kudláčka, nebo hudebního skladatele a houslistu Jiřího Pavlicu? Ten první vyprovodil knížku do  laskavého světa dětství snově půvabnými ilustracemi, dokazujícími, že má bohatou zkušenost s ilustracemi právě dětských knížek. A primáš Jiří Pavlica inspirován obsahem knížky ji kompletoval „cédéčkem“, na němž jeho proslulý Hradišťan interpretuje drobné hudební opusy, jak lidové a zlidovělé, tak i ty z dílny skladatelů Petra Ebena a Pavla Jurkoviče. Zpívají je kromě jiných dětské sbory a dětští sólisté ve věku pět až třináct let.

         Knížka Hrajeme si u maminky je průběhem kalendářního roku rozčísnuta do jednotlivých ročních období. Ve všech nacházíme nejen písničky (většinu s jednoduchým notovým záznamem) a říkadla, ale také pozapomínaná přísloví a pranostiky. Vzpomenete si ještě, kdy jsou Hromnice a že na ně musí skřivan vrznout, i kdyby měl zmrznout? Jména kolika a kterých ptáků dovedete svým dětem přiblížit? Víte, že strnad volá: Bude nás brzo zíbst? To chocholouš připomíná: Kupte dříví, kupte dříví. Drozd zase: Nech ho jít, tady já a dudek naléhá: Počkej na mě, už du, už du!

         Mnohé písničky vrátí maminky do dnů dětství tráveného třeba s babičkou nebo vnímavou paní učitelkou v mateřské škole. Ale proč si nepřipomenout i ty méně známé, zvlášť když jsou naplněny citem pro krásu a prostou moudrostí:

Vítej, vítej, máji,

my jsme tobě rádi,

vítej, léto líbezné,

obilíčko zelené –

co nám léto přinese,

zima nám zas odnese.

       Vedle pokladů lidové poezie se stejně vlídně objevují verše  Rumcajsova iniciátora Václava Čtvrtka, básníka Františka Halase, pro přiblížení uveďme alespoň jednu básničku z dílny Jiřího Žáčka, mimochodem zhudebněnou Pavlem Jurkovičem:

Když teď honem zavřeš víčka,

přiletí sen z pohádky,

vyskočíš si na koníčka,

už nám řehtá před vrátky.

Tiše, tiše, slyšíš venku zvonit zlatou podkověnku?

Pojedete, kam bys rád. A teď už nech oči spát.

         Jestli vám písnička připomněla opomíjené ukolébavky, tak ty tvoří v knížce Hrajeme si u maminky samostatnou závěrečnou část a zabírají hned několik stránek. Ještě jsme se nezmínili o hrách – a to jak „na ven“, tak na pomoc maminkám rozvíjejícím u svých nejmenších cit pro rytmus i pro jazyk, pro řeč. Lidové hry jako kupříkladu Sil Petr proso nebo Na vlčka jsou doplněny stručným výkladem, jak je nejlépe v přírodě provozovat. Maminky si zase při rytmickém poťukávání do patičky dítěte mohou vypomáhat říkadlem o kováříčkovi nebo společné převalování (možné i v peřinách!) z boku na bok doprovázet slovy: Válím, válím chléb….

         Ostatní si při hezkých chvilkách s dětmi už doplňte (tedy nejen maminky) sami. Listování knížkou Jiřiny Rákosníkové mě vrátilo do roku 1988, kdy Panton vydal vynikající publikaci Zlatý klíček od pusy, zatím v tomto směru nepřekonanou. Najde se ještě někde? Kdeže loňské sněhy jsou… Díky za pokusy o následování. Patří k nim i knížka Hrajeme si u maminky.

RÁKOSNÍKOVÁ, J. Hrajeme si u maminky. Praha: Vyšehrad, 2005.  ISBN 80-7021-803-7.