Zahrada zelená

          Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená, do tebe padají nejdražší semena – zpívávali naši předkové. Poslední věci člověka pro ně nebyly ještě morbidním tématem, před nímž by ucukávali v myšlenkách nebo ve slovech. Nebylo divu. Pozapomenutá vlastenka Magdalena Dobromila Rettigová podle záznamu Terezy Novákové „měla jedenácte dítek, ale jen tři dospěly značnějšího stáří“. Smrt byla všudypřítomná a stále nablízku. To jen my si dnes myslíme, že jsme nesmrtelní, a taky se podle toho chováme a žijeme.

            Nevím, jak nazvat svůj vztah k hřbitovům. Jeho kořeny jsou nasnadě, vyplývají z mé role náhradního dítěte. Něco jsem se nahopsala mezi pomníky a kříži, zatímco maminka upravovala hrob mé zemřelé sestry. Vynořuje se vzpomínka z prvních poválečných dnů, kdy mě neudivily ani trosky letadla zříceného mezi hroby. V dávnověku dětství vidím také smuteční průvod za proskleným vozem s nebožtíkem skoro zasypaným věnci z rostlých – nikdy ne umělých! – květin. Parádní vozy byly taženy vyšperkovanými valachy s klapkami po stranách hlavy a střapečkovými ozdobami na uších. Ti koně byli brzy nahrazeni plouživě jedoucími automobily, ale i jejich éra byla velmi krátkodechá.

            Vyhledávám poezii vesnických hřbitovů. Je v nich všechno: poklid, smíření, vášně i humor. Na náhrobku rozervaného poety čtu: Byl den můj bouří divých pln a černým mračnem tmavý…Na jednoduchém pomníčku je smířlivé: Proti Mořeně není kořene. Z pouhých několika opakujících se příjmení usuzuji na lásky, vášně a vzdory, které jejich nositeli v daném regionu cloumaly. Tíseň mě zachvacuje na židovských hřbitovech. Honosnost  mramorových  náhrobků je polidšťována zvykem zanechat na znamení své návštěvy na hrobě kamínek a drcena nápisy – zahynul v Osvětimi…zemřela při transportu…umučen v Mauthausenu… 

        Lekce historie? Nemusí být vždy tak ponurá. Se svými osmáky  jsem při výletech do Prahy nevynechávala Slavín. Vstupovali jsme tam s plánkem: zde je hrob Boženy Němcové, sem převezli Karla Hynka Máchu, tady odpočívá velký falzifikátor Václav Hanka, opodál postojíme u prostého kamene – náhrobku nositele Nobelovy ceny Jaroslava Heyrovského… Některým iniciativním studentíkům to nestačilo. Dosud slyším jednoho, který pobíhaje mezi hroby hlasitě šeptá: „Tady leží nějaký Růžička, byl to někdo?“

            Vnoučata pochopitelně můj vztah k místům posledního odpočinku nesdílejí. Ani největší červencové parno je nepřiměje k myšlence jít se mnou na hřbitov zalít květiny. Když tím zdůvodňuji, že nechci být pohřbena, protože by mě nechali zarůst kopřivami, vzrušeně mě ujišťují: „Tebe, babi, budeme zalívat!“ Již v předškoláckém dětství měla Karolinka ideu, že mi postaví na hrob sochu anděla – s knihou v ruce! Raději bych tu knihu častěji zažívala ve vnuččiných rukou!

            Jednu cestu na hřbitov svým vnoučatům nepromíjím – tu dušičkovou. V pozdním odpoledni, už za tmy rozžehujeme blikotavá světýlka na hrobech známých i neznámých. Znovu a znovu musím vyprávět příběh dvou hošíků, kteří v předpračkových dobách doplatili na chvilkovou nepozornost a zemřeli následkem opařenin. Po léta nevynechávám padlé z obou světových válek, zapaluji svíčku u mohyl amerických pilotů stejně jako obětovaných mladíčků kdesi od Uralu.

            V dobách společenských konvencí byl svátek Všech svatých signálem zahájení sezóny kožichů. O loňských  Dušičkách jsem na hřbitově potkávala pozůstalé různě oadidasované, některé i se psy. Něčeho se zříkáme, něco jsme opustili. S realitou mě smířil až starý pán tiše vyprávějící té tam pod zemí, co jí nestačil říct za života.

            Dušičkovým rozjímáním kontakty mých vnoučat se hřbitovem končí. Na pohřby nechodím, plakat nad sebou můžu i jinde. Vojta Náprstek, původně Fingerhut, netušil, co svým zápalem pro kremace přivodí. V půlhodinových intervalech opakující se divadélka jsou nedůstojná. Chápu, proč tolik lidí odchází bez oficiálního rozloučení. Když jsem před půl stoletím stála nad otevřeným hrobem, tři vhozené lopatky hlíny byly skutečnou tečkou. Odcházela jsem s vědomím, že můj přísný dědeček v té zemi už doopravdicky a navždy zůstává. Dnes se za mizející rakví zavřou pomyslná vrata, ale vy víte, že je to jenom hra, protože kremační dny jsou pouze v úterý a v pátek, takže váš nebožtík – drsně řečeno –zůstává ještě v lednici. A pak nás – panelákové lidi – čeká panelákové sídliště i na hřbitově. Vzbuzují snad nějakou poezii ty vyrovnané řady nerozlišitelných betonových krychliček? Postmodernisticky jsme rozptýlily tradice, pocity sounáležitosti a pokračování. To není skrytá touha po pomníku. Za sebe vyznávám slova básníka Jana Skácela :  A co se stane co se vlastně změní když člověk byl a znovu tady není?

 

Napsáno v Olomouci v roce  1999 (zařazeno do cyklu Míjení času – k přelomu tisíciletí), odměněno hlavní cenou v mezinárodní soutěži Evropský fejeton Brno 2000.

Dáno na učitelský blog v Den památky zesnulých – s jednoduchou otázkou: zmínili jste to téma v těchto dnech ve svých třídách? Kdysi se ve spojitosti se školou mluvívalo o výchovně vzdělávacím procesu….