Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Listopad 2012

Návraty

         Zahlédnout při náhodném přepínání ukázku z koncertního vystoupení skvostné Hany Hegerové zneužitou v jednom z našich ubohoučkých televizních seriálů, je tristní. Na druhé straně to může vyvolat nečekanou vzpomínku, vrátit o několik desetiletí zpět. Vrátit do první poloviny 80. let, do hodiny literární výchovy v 8.třídě základní školy na Kopečku u Olomouce (tehdy ne Svatém), s oficiálním přídomkem – pro vadně mluvící.

            Tu vyučovací hodinu si můžu vybavit velmi věrohodně. I po více než dvaceti letech za katedrou jsem tehdy přípravu na vyučování nepovažovala za zbytečnost. Dodnes si stojím za tvrzením, že každá hodina musí bavit především učitele. Bavit – ve smyslu přinášet mu radost. Tu nezíská jinak, než zpětnou vazbou, odezvou těch, které má zrovna v úmyslu něčím obohatit, vybavit, k něčemu prospěšnému a užitečnému je přimět. Potřebuji si promyslet, poznamenat metodický postup a shromáždit v mysli i reálně ty nejvhodnější pomůcky a materiály. Co budu učit – na to stačí zápis jednou dvěma větami, tu materii jako učitelka snad znám. A když se hodina vydaří – ne vždycky – poznamenat si reakce žáků, co příště nepoužít, čemu se vyhnout, kam naopak hloub zamířit. Takže i po desetiletích můžu sáhnout do svých poznámek, zápisků, které stále ještě – nevím proč – schraňuji. Chudáci potomci, to bude sběru!

            Záhodno upozornit, že z hloubi vzpomínek a záznamů dolovaná hodina literární výchovy v 8.třídě proběhla v době, kdy ve třídách (ne ve všech!) kraloval zpětný projektor, tzv. meotar  blahé paměti a s ním spojené blány, k dispozici byl magnetofon, ale ještě také gramofon, magnetická tabule, v nižších třídách třeba pískový stůl……počítače se přičiněním progresivního ředitele začaly ve třídách naší školy objevovat v době, kdy já jsem z této instituce odcházela na univerzitu, tedy kolem roku 1986. Kdepak byl powerpoint, interaktivní tabule, o internetu nemluvě. Zkuste se svých žáků (i sami sebe?) zeptat, kdy vůbec do našich životů vstoupil internet! Znalá situace a stavu napovím – v roce 1993! (Lehko se pamatuje ve spojitosti se vznikem České republiky – podpořme mozkové synapse!)

            Stojím tedy ve třídě – ano, všichni stojíme, jaksi nám to pomáhá uvědomit si přelom mezi přestávkou, chvílí pro oddech, a začátkem něčeho dalšího, nového. Stojíme také proto, že vestoje se lépe realizují dechová cvičení. Nezapomeňte, že jsme v 8. třídě základní školy pro vadně mluvící. Dechové cvičení jsem nikdy nedegradovala na nějaké nádech – výdech. Líp posloužila písnička, už proto, že pomohla navodit hezkou náladu, podpořila atmosféru, hlavně když jsem dávala průchod své milované francouzštině: Sur le pont d´Avignon….Alouette, gentile alouette…Aupres de ma blonde…Abych se nekasala, neopomíjeli jsme ani zpěvné ruské melodie, včetně Ej uchněm a Kalinky (ruštinu jsem neaprobovaně učila, nyní si ji v jazykovce s gustem oprašuji). Jako dechové (a současně fonační) cvičení se nabízely také verše, básničky, už pro svoji rytmičnost, procvičování mechanické paměti spolu s ukládáním pěkných jazykových spojení, podporujících mluvní pohotovost a mluvní apetit.

            Pro vzpomínanou hodinu literární výchovy jsem v jejím začátku sáhla právě po básních, po společném přednesu dvou tří známých veršů – z logopedického hlediska byly vynikající třeba ty Seifertovy z čítanky pro 8.ročník ZŠ – utři si slzy a usměj se uplakanýma očima, každého dne….

            Už nevím, zda se má výzva setkala s patřičným ohlasem. Počítala jsem s oběma eventualitami, vstřícnou i němou – a vzápětí jsem nabídla verše napsané na odvrácené straně tabule (bez udání jejich autora – Jiřího Suchého):

Básně jsou mocný

Žal před nimi zdrhá

A proto zpívej

O tom že jsi rád

Zármutku mračno

Na nebi se trhá

Utřete slzy

Budeme se smát

         Nebudu zdržovat vysvětlením, jak jsem napsané verše využila logopedicky. Jen poznamenám, že veškerým vzdělávacím procesem na ZŠ pro vadně mluvící prolínal aspekt úpravy mluvního projevu žáků, fixace nově navozené techniky řeči, proto přece na škole po dobu jednoho školního roku ty děti pobývaly.

            Vyzývám žáky (takto bych je nikdy neoslovila!), aby na tabulky napsali jména svých oblíbených autorů, spisovatelů, jejichž knihy četli nebo s nimiž se seznámili v hodinách literární výchovy (o využívání příručních tabulek natřených zeleným tabulovým lakem jsem psala v jiném blogu). Jména, která mi říkají nebo předčítají, zapisuji na tabuli do sloupců podle příslušných literárních žánrů: povídka, fejeton, úryvek z románu, detektivka….

            A hned spouštím sled otázek (dialogickou, heuristickou metodu prezentace učiva jsem milovala a miluji): Proč jsem ta jména napsala do sloupců? Je to náhoda? Je za tím nějaký úmysl? Neodmítám žádnou odpověď, dalšími otázkami kormidluji dialog do žádoucích kolejí – a už zase zapisuji na tabuli vydolovaná pojmenování literárních žánrů. Podařilo se, předpoklad vyšel – poezie ostrouhala, nebo je zastoupena jen velmi sporadicky. PROČ?

         Otázka visí ve vzduchu. Netlačím na odpověď. Díváme se z okna. Jak je venku? Co vidíš? Odpovědi křídou zaznamenávám na tabuli, ty poetičtější (možná i šikovně vyprovokované) podtrhávám. Závěr: no prostě je pošmourno, listopadově, dušičkově (svatý Petr mému záměru přál). Nabízím příběh a začínám vyprávět, jak kdesi po střechou jednoho činžáku někdo každé ráno hrával na harmoniku. Někdo z ostatních nájemníků se tomu smál, někdo zuřil, někdo se divil. To když zpívající tvrdil, že má v koupelně vanu plnou fialek. Všem bylo jasné, že vlastně vůbec nemá vanu. Ale když se ten nájemník odstěhoval, kupodivu jeho zpěv ostatním jaksi chyběl. A v šedivých dnech si někteří začali taky prozpěvovat, že….

         Bez dalších slov pokládám jehlu na gramofonovou desku s písní Hany Hegerové. Dozněla. Chvíli je ticho. Potřebné ticho, takové, které není třeba vysvětlovat, nedej bože ničit hloupými, necitlivými učitelskými dotazy. Zapínám meotar, z blány promítám text první sloky doznělé písně:

Když okna první elektriky

poslala známé cukrbliky

záclonám mého pokoje

a úsvit přišel stisknout kliky

tak na klávesách harmoniky

šly tóny dělat rozbroje.

            Známe pojmy próza a poezie? Poezie – to jsou básničky? Kdo je to básník? Všechny položené otázky jsou spíše řečnické. Na tu poslední si odpovídám: básník j něco skoro jako enfant terrible. Co si pod tím představit? Smí i to, co třeba prozaik (jmenuj některého) tak úplně nemůže. Poznáte to z vypsaných veršů?

            Znovu čteme první sloku písně Hany Hegerové a verše na tabuli, o kterých ještě stále nevíme, že jsou z dílny Jiřího Suchého. A zjišťujeme, že básník kupříkladu:

-          zcela ignoruje interpunkci (ten termín není pro mé osmáky nic nového) – dokládáme z textů,

-          použije i nespisovné tvary nebo slova z hovorového jazyka – uvádíme příklady,

-          nevadí mu slova neobvyklá (na cukrbliky se podíváme do Slovníku spisovné češtiny, slova žal a sloveso zdrhá hledáme ve Slovníku synonym),

-          často se uchyluje k personifikaci – nacházíme jich přehršel.

          Můžeme si to, co jsme zjistili o básních a básnících, ověřit na jiných textech? Mám  připraveny lístky s úryvky básní uvedených v čítance pro 8.ročník ZŠ a druhou várku papírků se jmény příslušných básníků (viz příloha). Na skupinovou práci je nás málo (třídy speciálních škol jsou obsazovány menším počtem žáků). Tak alespoň ve dvojicích: jeden čte ukázku veršů, ozývá se druhý se jménem básníka, kterému by text přisoudil. Čteme texty opakovaně, vychutnáváme si je, literárně i obsahově.

          Rozbíhá se docela živá diskuse. Jsme navyklí diskutovat bez hlášení, jen se snažíme druhému neskákat do řeči.Vyučovací hodina není natahovací, musím zasáhnout.Tak co? Má básník pravdu, když říká, že…básně jsou mocný, žal před nimi zdrhá…? Odhaluji identitu autora – je to Jiří Suchý. V čítance pro 7.třídu je uveden text jeho písně Tulipán. Pamatujete si ji? Pustíme si na závěr jinou. A již zní z gramofonové desky Suchého poeticky kouzelná píseň Kamarádi. Tu písničku mám ráda dodnes. Zněla a dozněla bez vysvětlování, jen tak. Své žáky jsem nikdy nepodceňovala. Kdyby nerozuměli, zeptali by se. Ale oni v té chvíli navíc cítili, že netřeba se vždycky ptát, netřeba vše znát takříkajíc „do mrtě“. V té chvíli šlo o něco jiného.      

           A že Jiří Suchý nebyl zrovna ve všeovládajících osnovách (Hana Hegerová už vůbec ne!)? S tím jsem si nikdy hlavu moc nelámala. Chtěla jsem se prostě podělit o něco hezkého. Ve prospěch tak často učitelsky umrtvované poezie. S verši se mi to dařilo – navzdory věku mých osmáků, poezii prý vzdálené pubertě.

 

Pro úplnost:

Když okna první elektriky

poslala známé cukrbliky

záclonám mého pokoje

a úsvit přišel stisknout kliky –

tak na klávesách harmoniky

šly tóny dělat rozbroje.

Pod střechou kdosi hrál.

Někdo se tomu smál,

zatímco jiný dostal vztek.

Tak či tak každý den

hlásil se refrénem:

Já dnes mám vanu plnou fialek,

mám vanu plnou fialek,

mám vanu plnou fialových fialek.

 

Tak chodilo to každé ráno.

A někdo říkal: nevídáno,

ať se ten chlápek pobaví.

Další však říkal ženě:

Dost divný přístup k hygieně –

vždyť připraví se o zdraví.

Nahoře zatím hrál

dotyčný klidně dál –

všem nájemníkům vespolek.

Jak přání: Zlomte vaz! –

nám předával svůj vzkaz:

Já dnes mám vanu plnou fialek,

mám vanu plnou fialek,

mám vanu plnou fialových fialek.

 

Postupně se všem zalíbilo

budit se písní, zvlášť když lilo,

s harmonikou tahací.

Začli jí říkat akordeon,

já říkala Alain Delon

tomu, kdo bydlel v oblacích.

Už se to stěží někdo doví,

kdo tenkrát bydlel mezi krovy

starého domu v Karlíně.

Odešel prostě jednou k ránu

z bytu,co nikdy neměl vanu,

a voněl nejvýš po víně.

 

Tím, co nám tady hrál,

nás vlastně obelhal,

řekli si všichni vespolek.

Já v špatném počasí

však dodnes zpívám si:

Já dnes mám vanu plnou fialek,

mám vanu plnou fialek,

mám vanu plnou fialových fialek.

 

text:  Michal Horáček

hudba:  Petr Hapka

 

Soubor úryvků poezie z učebnice pro 8.roč. ZŠ

(jména autorů oddělena od textů, na zvláštních lístcích – třeba přiřadit, nebo případně zpětně uvést verše toho kterého autora)

Vítězslav Nezval

Divoké husy, pro váš let

mě začal kdysi vábit svět.

Oh, jaká touha nerozumná

opouštět svoje rodná humna!

 

Jiří Wolker

Poštovní schránka na rohu ulice,

to není nějaká lecjaká věc.

Kvete modře,

lidé si jí váží velice,

svěřují se jí docela,

psaníčka do ní házejí ze dvou stran,

z jedné smutná a z druhé veselá.

 

Jiří Wolker

Svatý Kopečku, kosteli vlající na hoře zelené,

korouhvi této krajiny tiché a svěcené,

spravedlivou sílu, dětské oči a jazyky ohnivé dej nám všem,

ať to, v co věříme dnes, též zítra provedem!

 

Stanislav Kostka Neumann

Život je krásný, život je těžký,

nemilosrdné hodiny,

dlouhá údolí, vysoké sněžky,

jsme vlastně všichni hrdiny,

my, kteří jdeme pěšky.

 

Jaroslav Seifert

…každého dne se něco končí,

něco překrásného se končí.

Setři si slzy

a usměj se uplakanýma očima,

každého dne se něco počíná,

něco překrásného se počíná.

 

František Hrubín

Ach, Čechy krásné, Čechy mé!

Opánku tvrdě uchozený,

v úvozu nebes pohozený,

ty nejsi ztracen poprvé.

Kolikrát vlast, když tma ji štvala,

řemínky řek si rozvázala

a bosa šlápla do krve!

Ach, Čechy krásné, Čechy mé!

Vítězslav Nezval

…bylo v tom však něco krásného co drtí

odvaha a radost z života a smrti…

 

Erich Kästner

Jak byl svět ještě impozantní,

když jsem byl malý!

Člověku sahala tráva až k nosu

jestliže stál v trávě!

Vážení čtenáři –

to bývala ještě tráva!

Židle byly vyšší,

ulice širší,

hrom byl hlučnější,

nebe vyšší,

stromy byly větší,

učitelé chytřejší!

 

Vítězslav Nezval

Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil,

na břehu řeky Svratky roste nízká tráva,

rád chodil jsem tam denně, koupal se a snil,

na břehu řeky Svratky kvete rozrazil

a voda je tu těžká, chladná, kalná, tmavá.

 

Jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt

než tento teskný břeh, než temná řeka Svratka,

a přece musel jsem tu každoročně žít,

jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt,

však nechodila k jejich břehům moje matka.

 

Jiří Voskovec + Jan Werich

Je to tak třeba je to k nevíře

Že z biskupa putna dělá uhlíře

Je to tak třeba je to k nevíře

Že mnicha dělá kutna krunýř rytíře

 

Je to pravda odvěká

Šaty dělaj člověka

Kdo je nemá ať od lidí

Pranic nečeká

Dokavad jsme nahatý

Od hlavy až po paty

Nikdo neví kdo je chudý

A kdo je bohatý

Podle kabátu se svět měří

Lháři ve fraku každý věří

Protože je to pravda odvěká

Šaty dělaj člověka

Kdo v hadrech čeká na štěstí

Ten se načeká

 

 

 


To strašné slovo…

         Jednoho odpoledne jela Marie autem navštívit svou matku. Z domova vyjela ve tři, vrátila se ve čtyři a s matkou strávila 15 minut. Jak daleko od Mariina bydliště je matčin dům, když Marie jela průměrnou rychlostí 64 km/hod.? – jeden z údajně lehčích příkladů, který podle Radky Kvačkové plánují nově zavést Finové jako součást náročnější(!) zkoušky zaměřené na verbální, numerické a abstraktní myšlení, čímž má být ověřena schopnost adeptů učitelského povolání reagovat na nepředvídané úkoly a situace. A protože finské školství je podle známých srovnávacích tabulek v Evropě „na špici“, míní je v tomto směru následovat i Velká Británie. Radka Kvačková, která ještě v době ministrování Josefa Dobeše považovala za vhodné v tisku uvést, že je matkou Karolíny Peake, se o uvedeném záměru rozepsala v Lidových novinách ze dne 13.11.2012 v článku Co dělají Finové jinak a proč se Britové opičí.

            A je to tady! Že by se nám postraními vrátky plíživě vracela dehonestovaná a stále zatracovaná matematika? Liché obavy. Jednak je přímo v inkriminovaném článku podotknuto, že se jedná o zjišťování schopností verbálního, numerického a abstraktního myšlení. A druhak –jak je teď zvykem nepěkně říkat – příklad Mariiny cesty za matkou není žádná matematika, ale pouhopouhé počtářství. Je zarážející, že by vůbec něco, co jde jednoduchým úsudkem vypočítat zpaměti, mělo být měřítkem adekvátní způsobilosti pro učitelské povolání (pro lenivější přičiním výsledek – 24 km).

         Maně si vybavuji, jak zhruba před nějakými pěti šesti roky bylo naším Ministerstvem školství zveřejněno jako ukázka možného maturitního příkladu z matematiky cosi podobného. Zadání začínalo slovy: Jeník vyběhl od kapličky…a stejně jako finská varianta jej bylo možné bez problému vyřešit zpaměti. Zděšena touto úrovní jsem tehdy s textem obíhala své vysokoškolské kolegy (humanitního zaměření), aniž bych jim předem odhalila záměr sděleného textu jako modelového příkladu pro eventuální maturitu z matematiky. Nejlépe zareagoval kolega, kdysi jsem ho učila (bože! už také ne nejmladší): „To jsme počítali tak v šesté třídě, jen ten příklad nemohl (z ideologických důvodů) začínat slovy – vyběhl od kapličky

            Finská Marie i náš Jeník od kapličky v nejlepším případě reprezentují nanejvýš kupecké počty, ale dovedu si představit, jaké zděšení by v řadách potenciálních vysokoškoláků u přijímacích zkoušek nejen na pedagogických fakultách vyvolali. Na středních školách, neřkuli na vysoké již pozdě bycha honit!

         To strašné slovo – matematika! Proč nestraší třeba Japonce? Už tu knížku nemám, darovala jsem ji jednomu ze svých žáků, pro jeho děti. Původně vyšla v Japonsku v edici Krásná matematika a z jejího českého titulu si už pamatuji jen slovo cukřenka („vygooglovala“ jsem si: Pohádka z cukřenky). Dětem mladšího školního věku (i mně) v ní byly jednoduchým grafickým způsobem vysvětleny faktoriály. S těmi jsem se po letech setkala také v jedné z knížek, které shromažďuji pro své potomky. V té knížce jsou pro děti uvedeny jako bum! (faktoriál 4! = 1.2.3.4.= 24), Bertrand Russel vystupuje jako lord Řešil, prvočísla zase jako prima čísla atd. A dvanáctiletému Robertovi vše vysvětluje čert Matematikus. Po dvanácte nocí se k Robertovi vrací, aby mu – jak píše autor – znovu a znovu dokazoval, že matematika je radost, nikoliv věda budící strach. Autorem knížky není matematik. Z prvních stránek opíšu, že „ Hans Magnus Enzensberger (1929) je jedním z nejvšestrannějších německých literátů současnosti. Psal poezii, romány, divadelní hry i eseje, sestavil antologii dětských říkanek z celého světa, přeložil a vydal rozsáhlý soubor moderní světové poezie. Autor, který svou tvorbou i postoji opakovaně vyvolával rozruch, je uváděn mezi kandidáty na Nobelovu cenu za literaturu. Pro Enzensbergera je typické přesvědčení, že poezie a věda mají společné kořeny“.

         Právě o posledním tvrzení svědčí knížka Matematický čert, s podtitulem Kniha pod polštář pro všechny, kteří mají strach z matematiky. K tomu již jen dodám z přebalu, že „kniha Matematický čert je vtipným a svérázným úvodem do matematiky pro zvídavé děti od 9 do 99 let. Čert Matematikus v ní zasvěcuje dvanáctiletého Roberta, který má plné zuby otravných školních příkladů, do nádherných dobrodružství světa čísel“. Matematikus by se při svém dohadování s Robertem neobešel bez návodných ilustrací. Postarala se o ně Rotraut Susanne Bernerová, jedna z nejvyhledávanějších ilustrátorek v německy mluvících zemích. Specializuje se především na knihy pro děti a mládež.

A co konkrétně se dělo první noci?

            Matematikus stále psal svou hůlkou na nebe pod nekonečně dlouhou fialovou čáru samé jedničky.

- Tím si počmáráš celý svět, zvolal Robert.

- Ha, zakřičel Matematikus, dělám to jenom pro tebe. To ty přece máš strach z matematiky a chceš mít všechno co nejjednodušší, aby ti z toho nepřeskočilo.

- Ale pořád samé jedničky, to je přece nuda. A navíc si nemyslím, že je to jednoduché. Z těch jedniček mě nanejvýš rozbolí hlava. Podle mě to všechno dělají složitější, než to ve skutečnosti je, odvážil se Robert namítnout.

- Vidíš? řekl čert a jednou rukou nedbale stíral nebe, dokud všechny jedničky nezmizely. Samozřejmě by bylo praktičtější mít něco lepšího než pořád jen 1 + 1 + 1 +1…Třeba čísla… Z toho důvodu jsem vynalezl všechny ostatní číslice.

- Ty? Ty že jsi vynalezl číslice? Promiň, ale na to ti nenaletím.

- No, já nebo někdo jiný, řekl Matematikus. Vždyť je to úplně jedno, kdo to byl. Proč jsi tak nedůvěřivý? Jestli chceš, rád ti ukážu, jak se dělají všechna ostatní čísla ze samých jedniček.

- Jak to chceš dělat?

- Docela jednoduše, začnu takhle:

                                                                         1 x 1 = 1

Další bude:

                                                          11    x 11    

Na to budeš potřebovat tu svou kalkulačku.

-Hloupost, řekl Robert.

                                                           11 x 11 = 121

-Vidíš, řekl čert, a už jsi udělal dvojku ze samých jedniček. A teď mi prosím řekni, kolik je:                                                      

                                                           111 x 111

-To už je moc, zaprotestoval Robert. Něco takového nemůžu vypočítat jen tak zpaměti.

-Tak si na to prostě vezmi kalkulačku.

-Kde ji mám vzít? Do snů si kalkulačku přece neberu.

-Tak si vezmi tuhletu, řekl čert a vtiskl mu jednu do ruky. Byla na omak podivně měkká, jako by byla z těsta. Měla jedovatě zelenou barvu, ale fungovala. Robert naťukal:

                                                           111 x111

A co z toho vyšlo?

                                                           12321

- To je ohromné, pronesl uznale Robert. Už máme trojku.

- Tak vidíš A teď prostě pokračuj. Robert ťukal a ťukal.

                                                           1111 x 1111 = 1234321

                                                           11111 x 11111 = 123454321

- Výborně! Mistr Matematikus plácl Roberta po rameni. A je u toho ještě jeden zvláštní trik. Už sis toho určitě všiml sám. Když budeš takhle pokračovat dál, vyjdou ti nejen všechny číslice od dvojky do devítky, ale ty ten výsledek můžeš číst nejen zleva doprava, ale i zprava doleva, stejně jako u slov Anna a kajak.

           Tolik ukázka z první kapitoly knížky Matematický čert, vlastně z první noci, kdy se Robert začal s čertem scházet. Teprve v jedenácté noci Robert poznal, že to s těmi všemi jedničkami tak úplně nesedí, to když se kalkulačkou pokoušel vypočítat, kolik je :

                                                                  1 111 111 111 x 1 111 111 111

Ale i to mu čert Matematikus vysvětlil. To už poučený Robert na jeho adresu uznale poznamenal:

- Učitel Kozel nás například pořád týrá tím, proč trvá tolik a tolik hodin, než tolik a tolik pekařů upeče tolik a tolik těch jeho věčných preclíků – to může jít zatraceně na nervy a přitom to zdaleka není tak napínavé jako tvoje kouzelnické triky.

- No jo, řekl čert a zašklebil se. Nechci nic říkat proti tvému učiteli, ale tohle s matematikou opravdu nemá nic společného. Víš co? Většina matematiků vůbec neumí počítat. Kromě toho to považují za ztrátu času. Na takové věci máme přece kalkulačku…

            V závěrečném Seznamu s abecedním přehledem matematických pojmů (i s jejich dětskou formulací) autor malým čtenářům vzkazuje: „ V tomto seznamu se vyskytuje několik výrazů, které v knize samotné nenaleznete. Ale o ty se nemusíte vůbec starat. Mohlo by se přece stát, že tato kniha padne do rukou učiteli matematiky nebo jiným dospělým. A pro ty jsou takové zápisky myšleny, aby i oni našli něco pro pobavení“.

            Moc ráda bych věděla, kolika učitelům (nejen matematiky) nebo jiným dospělým český překlad knížky Matematický čert padl do rukou a kolik z nich dokázalo pro své žáky či děti z ní „vydloubnout, vyzobnout“ nějakou zajímavůstku, kterou obávaná matematika ztratí alespoň zčásti svou nezaslouženě špatnou pověst.

 

ENZENSBERGER, H.M.  Matematický čert (Kniha pod polštář pro všechny, kteří mají strach

                                               z matematiky) Praha: Dokořán, 2006. ISBN 80-7363-092-3.


Páchejme násilí !

          Aktuálně rozvířená debata kolem spisovatele Jiřího Muchy jako eventuálního spolupracovníka tajných služeb mě přiměla sáhnout do knihovny po knize rozhovorů s významnými osobnostmi našeho kulturního života uplynulých desetiletí. Nese název Generace, její autor A.J.Liehm ji dedikoval Literárkám, tedy svého času širokým čtenářstvem sledovaným Literárním novinám, jejichž byl v 60.letech redaktorem. Víc než rozhovor s Jiřím Muchou, na nějž se jeden z nedávno uveřejněných článků odvolává, mě zaujalo, jak na otázky A.J.Liehma reagoval Ludvík Vaculík. Nedá mi, abych z vět, které jsem si před léty při prvním čtení podtrhla, neocitovala alespoň některé (i když riskuji zkreslení způsobené vytržením z kontextu): Zdvořilost, to je takový fígl. Hulvátství bývá mnohem upřímnější…..Život je neustále zpřesňující se definice toho, čím nikdy nebudeme…..Jestli někdo v patnácti letech říká, že se mu líbí Babička, lže. Líbí se mu rodokaps a Babičku maximálně toleruje….Nikdy neříkej, že něco neumíš! Všecko umíš, a v noci se to nauč! Mohla bych pokračovat, ale to už zájemce odkážu na knihu Generace. Chtěla bych jen připomenout, co čtenáři Ludvíka Vaculíka vědí: spisovatel s neopakovatelně krásnou češtinou s úctou a vděkem často vzpomíná na svou paní učitelku. Sám kdysi působil jako vychovatel. Z té doby si zřejmě odnesl přesvědčení, že „…při výchově mladých lidí existuje cosi jako norma zdravého útlaku. K té větě se souhlasně připojuji. Řídila jsem se jí vždycky, nejen platonicky, ale i prakticky, doma i ve škole.

         V 90.letech jsem pro časopis Rodina a škola napsala sérii článků pod titulem Jak kazím svá vnoučata (později na popud paní šéfredaktorky další seriál Jak vychovávat babičku). V době, kdy ještě na nabádavé „Jez, Kubo, jez!“ můj vnuk reagoval „To je anglicky, že babi?“, vznikl text nadepsaný Pášu násilí. Ocituji ho beze změny.

            „Žes mě k tomu klavíru víc neměla!“ – vyčítá mi v různých obměnách má dcera, když puzena niternou potřebou zasedne občas k pianu, aby pro potěchu své duše z nástroje vyloudila nějakou tu sonatinu nebo etudu. Inu, je pozdě plakat nad rozlitým mlékem, ale dost času poučit se. A tak pášu násilí. Každou sobotu a neděli dopoledne (chtělo by to častěji!) se dopouštím násilí na svých vnoučatech. Pravda, vyžádalo si to trochu trpělivosti (z mé strany), než jsme se dopracovali k lakonicky srozumitelnému – Kdy? Znamená to dohodu o čase, kdy já odložím vařečku a děti vypnou dopolední televizní vysílání. Rozhodně tak nečiní s nadšením, to bych pravděpodobně uvažovala o nutnosti jejich odborného vyšetření. Na počátku byl znatelný odpor, který jsem spolkla a zvládla, různě podle založení dětí: s Kubou mírně a laskavě, u Karolinky bylo třeba přitvrdit špetkou babičkovské autority (obvykle jí nehýřím). Následovalo stadium, kdy děti braly cvičení na klavír jako životní nezbytnost, asi jako čištění zubů nebo školu. Dnes již semo tamo probleskují jiskřičky elánu a potěšení, protože – ono nám to jde! A co nám jde, to nás baví, a co nás baví, to děláme rádi, a co děláme rádi…Umíte naskočit na ten rozjetý kolotoč jinak než přes počáteční překonávání nechuti a obtíží? Možná, máte-li v případě hudby v sobě geny Mozartovy nebo Beethovenovy. Ale kolik je nás takových? Potíž je s rychlostí zpětné vazby. Když mimino poprvé ukáže, že hodinky dělají tik- tak, úsměvy všech okolo mu vzápětí oplatí vynaložené úsilí a ono se pak může utiktakovat. Jak roste, poznává, že si musí na pochvalu maminky počkat, až obrázek dokreslí, až si pro ně maminka přijde do školky, až pojede k babičce…S tréninkem – sportovním, hudebním, jazykovým –je to ještě složitější. Jak to má dítě vědět? Jak vůbec má vědět, co by mohlo a co by chtělo, když ho my dospělí k ničemu nepopostrčíme? Podle filozofa je problém člověka, že může dělat, co chce, ale nemůže chtít, co chce. Protože vidím dál, sedávám u klavíru a hrajeme (i hrajeme si). Pro zpestření máme pohotově pět zápalek, kterými odměřujeme, kolikrát jsme cvičení odehráli (někdy Kubu přesvědčuji o magičnosti čísla sedm). Při stupnicích máme navíc jazykovou lekci, neboť je hrajeme ještě jednou, encore une fois, totéž v angličtině a ruštině. Cvičíme nejen etudy, ale také svou vůli, smysl pro povinnost, vytrvalost, skládáme cihličky sebevědomí – prostě taková nezbytná výbava pro život. Stále častěji mám pocit, že mi ta má vnoučata u toho klavíru rozumějí. A vím o někom, kdo by mě určitě pochválil. Jiří Menzel moudře napsal: „Kdyby můj tatínek nebyl líný, tak by mohl být ze mne dneska klavírní virtuos. Taky jsem mohl umět pořádně anglicky a ještě řadu jiných důležitých věcí, kdyby můj tatínek nebyl pohodlný demokrat, odmítající mě do čehokoli nutit. Prohlásil, že se s následky své indolence shledám sám, a měl pravdu. Shledal jsem se s nimi bohužel až příliš pozdě“.

         Zopakuji myšlenku Ludvíka Vaculíka, kterou jsem si před lety podtrhla v knize Generace: Při výchově mladých lidí existuje cosi jako norma zdravého nátlaku. Vězela ve mně i o deset let později, kdy jsem pro časopis Moderní vyučování psala fejetony, jeden pod názvem Výchova je teror. Nabízím opět v nezměněné podobě.

            „Mám na úterý lístky na Katerynu Kolcovou. To je slepá pianistka a šansoniérka“….a pokračuji bližšími informacemi. „Máš něco proti tomu?“, obracím se na svou vnučku. „Už ne“, odpovídá s vtipem poznamenaným už skoro patnáctiletou zkušeností.   Můj kulturně vzdělávací terorismus má školské i domácí kořeny z dob, kdy jsem ještě vůbec nic nevěděla o Vygotského zóně nejbližšího rozvoje. Jen jsem jaksi vytušila, že mají-li děti někam dojít, něco poznat, s něčím se seznámit, musím je k tomu šikovně přistrčit, chytře ukázat cestu, něco napovědět, k něčemu navést. Učitelská tykadélka nastražená – bedlivě jsem ty kroky zvažovala. Ve škole i mimo ni. Výchova je teror, říkávám trochu potměšile svým studentům (studentkám), ale…v podstatě to myslím vážně. Ten údajný výchovný teror (šikovně uskutečňovaný) se vlastně obrátí vůči vám: obírá vás o čas, musíte být pozorní, přemýšliví, neurážet se a nerezignovat, když hned všechno nevyjde podle vašich představ. Chyba je vždycky ve vás, nepostupovali jste nejtaktičtěji, nepromysleli jste všechno do podrobností, nevzali v úvahu rozpoložení a náturu svěřených člobrdíků…To mluvím o těch menších. Jak čas ubíhá, věci se vyjasňují, problémy proměňují, netřeba vždy čekat potlesk a ovace. Ale za pokus to stojí vždycky!

            Publicistka Zuzana Maléřová, takto mluvčí Národního divadla, vzpomínala v jednom rozhlasovém interview na své středoškolské mládí. Ze severomoravského městečka jezdívali každým rokem na týden do Prahy. S profesorem, který neoblomně trval na každovečerní návštěvě některé pražské divadelní scény. Zuzaně Maléřové – a možná i několika dalším – tak otevřel svět, s nímž by se jinak možná nikdy nepotkali. A zbytek třídy? Ti ostatní to „divadelní násilí“ prostě vydrželi a rozhodně jim to nijak neublížilo.

           S vnučkou teď chodívám pravidelně na Burianovu kulturní ozdravovnu. Skoro patnáctileté slečně lichotí, že dostává od Jana Buriana, o němž si už nemyslí, že je synem Vlasty téhož jména, pozvánku také e-mailem. O rok starší Kuba s námi nechodí, Burian prý mu „nějak nesedí“. Budiž, respektuji to a vyrážím s ním na klavírní recitály, o které zase nemá zájem zmiňovaná vnučka. Požívám už určité důvěry. Snažím se nabízet, vzbuzovat apetit, ne vnucovat. Myslím na Ludvíka Vaculíka, který v jednom ze svých fejetonů poznamenává: „…celý život sahám po vědomostech“ a dodává, že v době, kdy chodil do broumovské měšťanky „vládl názor, že čemu mě učili, mám umět“. Spektrem těchto slov promýšlím názor uveřejněný v Lidových novinách ze dne 19.2.2003: „Učitelé si proto musejí dávat víc pozor, aby nedávali dětem špatný příklad v zneužívání své moci: například když nutí děti, aby se nazpaměť učily odříkávat něco, v čem nevidí smysl“. Adieu násobilko, adieu vyjmenovaná slova, ať uvedu něco z toho, v čem děti určitě smysl prvoplánově nevidí. Jen k ničemu ve škole – takříkajíc – nenutit…Jsme skutečně na nejlepší cestě?

            Zůstanu u poslední otázky. Jak píše Ludvík Vaculík, je z úvah „…které mě neopouštějí, ani když jim poroučím“.I po letech si myslím, že po roce 1989 českým školstvím šířená falešně vstřícná učitelská blahovůle je víc projevem profesní pohodlnosti (neschopnosti?) než upřímného, fundovaného respektu k potřebám našich žáků a studentů a vlastně celé společnosti. Není na čase o tom začít uvažovat?

 

LIEHM, A.J.  Generace  Praha: Československý spisovatel, 1990. ISBN 80-202-0254-4.


Anička z 2.B

         Začnu otázkou: co se stane, když se v knížce pro děti autorsky sejdou neurochirurg a fyzik zabývající se mimo jiné nanočásticemi? Zvědavým odpovím: vznikne náramně zajímavá a veskrze užitečná knížka (řekněme) moderních pohádek. Autoři ji v kratičké předmluvě označují jako knihu „…poněkud zvláštní“ a vzápětí dodávají: „Anička a její přítel pidimráz Pidonius prožívají mnohá dobrodružství, při kterých hrají významnou roli jevy, které můžete kolem sebe pozorovat zcela běžně a snad si jejich existenci ani neuvědomujete“. Je na čase dodat, že se jedná o knížku s titulem Anička z 2.B a dvěma podtituly pidimráz Pidonius ….a jak to vidí učitel Fousek?. Autory jsou  – k tomu,co již uvedeno, ještě tituly – neurochirurg doc. MUDr. Miroslav Kala, CSc. a fyzik doc. RNDr. Roman Kubínek, CSc. Vím,že oběma vždy záleželo, aby u jejich knížky byli uváděni i ilustrátoři, kteří podle mínění autorů velmi přispěli ke zdaru celého projektu (abychom se přidrželi aktuální terminologie).  Půvabnými obrázky tedy vybavili  Aničku z 2.B do světa Vladimír Halla a Lenka Tillichová.

            Pohádky vznikly ve fantazii tatínka-neurochirurga, který je vyprávěl svému devítiletému synkovi po večerech za lyžařského pobytu v Tatrách. Hádám, že následná cesta ke knižnímu zpracování s účastí fyzika-učitele Fouska- už byla záležitostí přátelských kontaktů vysokoškolských akademiků.

            Aniččin příběh začíná cestou ze školy, kdy na ni ze smetanového mraženého krému vykoukne něco jako malý rampouch, který se představí slovy: Jmenuji se Pidonius. Jsem pidimráz z Antarktidy a právě zde konám inspekční cestu. Vlastně konal jsem, než jsi mě chtěla sníst“. A začíná řada dobrodružství, ke kterým vždy přidává kapku chytlavého ponaučení učitel Fousek. Pidonius- rodem z Antarktidy – je pidimráz specialista. S Aničkou vzpomíná na svá školní léta, kdy probírali kromě jiného teoreticky i prakticky takové předměty jako mražení, chumelení, krupobití a taky výrobu sněhových vloček a rampouchů. Učitel Fousek dokáže od rampouchů a meluzíny přejít k hudebním nástrojům, ke vzniku a šíření zvuků a tónů, nenásilně v podstatě k akustice. Pidoniovo pravé antarktické kýchnutí přivádí učitele Fouska nejen k pravidlům slušného chování ,ale přes sušení prádla za mrazu až k radám, jak se chovat a pomáhat těm, co se ocitnou v nadměrném chladu. Když se Pidonius stane svačinářem, vede to učitele Fouska od úvah o šikaně ve škole až k splývavým černým plášťům Tuaregů (samozřejmě opět s pohotovým podhoubím fyziky). Pidonius potom vysílá nouzové volání, což učitel Fousek zpracuje do pohádkového hororu, kde je hlavní postavou mikrovlnná trouba. Nakonec nechá Pidonius patentovat Aniččinu sněhovou vločku – pro učitele Fouska příležitost vybídnout děti ke hrám s kružítkem a pravítkem (nepokrytě pojatých jako malý výlet do geometrie). Ale to jsme vlastně přeskočili jednu z nejvydařenějších kapitol knížky Anička z 2.B – Jak Pidonius uzdravil ledního medvěda. Z ní alespoň kousek:

         Zpráva o nemocném ledním medvědovi se roznesla krajem. „CHLOUBA NAŠÍ ZOO V OHROŽENÍ ŽIVOTA!“ psaly noviny. „ŘEDITEL ZOO MÁ V OČÍCH SLZY!“ otiskl článek jistý týdeník. 

         Do zoologické zahrady se vydali bylinkáři a různí léčitelé. Známý šarlatán Vetchý uvařil odvar z bylin. A že to byl lední medvěd, smíchal česnek medvědí, sleziník severní, sněženku podsněžník, medvědici léčivou a zimostráz vždyzelený….Ředitel Kopýtko postupně vykázal léčitele s kyvadélkem, prodavače kouzelných kamenů a lékárníka Omastka, který se potřeboval zbavit nadbytečné zásoby jedlé sody, kterou hodlal míchat medvědovi do koupele….Medvědovi bylo stále hůř. I nelenil pan Oulisný, jinak majitel pohřební služby nesoucí hrdý název „Veselý funebrák“, a vyžádal si u Kopýtka audienci. “ V novinách se píše, že brzy….Pro všechny případy bych rád, a to prosím dříve, než takto učiní konkurenční firma „Smutný funebrák“, učinil výhodnou nabídku….To již ředitel více nevydržel, zbrunátněl, pak sundal ze stěny vlastnoručně vyřezávaný býkovec, suvenýr to z Liptova, a hnal majitele „Veselého funebráka“ přes celou zoologickou zahradu….

         Na medvědovu nemoc upozornila Aničku maminka. Ukázala jí článek v novinách….Anička svou starost o medvěda svěřila Pidoniovi. „Prý asi umře“, projevila své obavy. „Lední medvědi sice u nás (v Antarktidě) nežijí, ale jisté zkušenosti s nimi samozřejmě mám“, holedbal se Pidonius. „Podívám se na něj“….. „Úpal! Docela obyčejný úpal!“,dal se Pidonius slyšet. „Změřil jsem teplotu vzduchu a vody ve výběhu, tělesnou teplotu medvěda, spočítal jsem počet horkých dní následujících po sobě a došel jsem k závěru, že se náš milý medvěd úplně přehřál. Pokusil jsem se ochladit vodu v jeho bazénu, ale kámen a beton jsou úplně rozpálené a slunce tak sálá, že bych ztratil příliš mnoho mrazící energie. Ale po západu slunce – po západu slunce s tím něco udělám“, řekl odhodlaně Pidonius a na tváři mu naběhl úsměv, kterému se dalo věřit.

         Potud ukázka z kapitoly (pohádky) Jak Pidonius uzdravil ledního medvěda. Cítíte, kolik je v tom textu naší pokleslé každodennosti a s jak jemnými náznaky a nenásilnými návody autor operuje (v pravém slova smyslu, pohádku přece napsal lékař)? Vychutnáváte si tu pěknou češtinu? Kdy děti uslyší, že někdo zbrunátněl, že se roznemohl, že se holedbá, a co ta práce s vlastními jmény?

         Zbývá alespoň úryvkem doplnit, jak případ chorého medvěda „…viděl učitel Fousek: Úpal a úžeh jsou dva odlišné pojmy, které mají ledacos společného. Může totiž dojít ke kombinaci úžehu a úpalu, ale vždy je nejpodstatnější to, že došlo k přehřátí těla. Stejně jako se to projevilo u ledního medvěda Ferdinanda ve výběhu zoologické zahrady, i my lidé můžeme z horka zvracet a mít horečku. Než si povíme, jak tomu předejít, naučme se úpal a úžeh rozlišit. Často se to plete i dospělým, a proto vám poradím pomůcku, která vám umožní navždy si snadno zapamatovat rozdíl mezi úpalem a úžehem. Jedna z možností, jak si tuto informaci zapamatovat, je použití pomůcky, která má své jméno – mnemotechnická pomůcka. Používá se pro zapamatování různých „nezapamatovatelných“ pouček.

       Pro zapamatování obojetných souhlásek takovou pomůcku možná již znáte – BeFeLeMePeSeVeZe. Vyjmenovaná slova po „B“ si zapamatujete třeba takto: Být je pěkné, když je kde bydlet, jsem obyvatel, když mám byt, nebo aspoň příbytek, ve kterém je nábytek, nejsem přece dobytek. Obyčej je umýt si obličej, abych byl bystrý. Bylina není kobyla a už vůbec ne býk se jménem Přibyslav.

A jak na rozlišení úžehu a úpalu?

 Úžeh – hlava, vzniká působením silného slunečního záření na nekrytou hlavu. Proto je důležité i v létě na slunci nosit lehkou čepici či šátek.

Úpal – lidské tělo, vzniká působením nadměrného tepla na celé lidské tělo, například při dlouhých pochodech anebo náročném sportu v nevhodném oblečení. Nemusí přitom vůbec svítit sluníčko, stačí, když bude vedro. Před lety to bývala častá nemoc u lodních topičů, kteří v podpalubí velkých lodí těžce pracovali v horkém prostředí“.

Mně ta mnemotechnická pomůcka hodně pomohla, úpal a úžeh už si rozhodně nepletu. Ale nejen z tohoto důvodu jsem pohádkovou knížku Anička z 2.B …a jak to vidí učitel Fousek? s radostí zařadila mezi ty, které připravuji výhledově pro svá budoucí pravnoučata. Vy možná máte tip na pěkný vánoční dárek. Nebo že by k narozeninám? A co tak s ní do školní (i učitelské) knihovny? Existují (v nějaké podobě) vůbec ještě?

 

KALA, M., KUBÍNEK, R.  Anička z 2.B, Pidimráz Pidonius…a jak to vidí učitel Fousek?

                                          Vydala Univerzita Palackého v Olomouci, 2008.

                                          ISBN 978-80-244-1932-9.

 


Zahrada zelená

          Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená, do tebe padají nejdražší semena – zpívávali naši předkové. Poslední věci člověka pro ně nebyly ještě morbidním tématem, před nímž by ucukávali v myšlenkách nebo ve slovech. Nebylo divu. Pozapomenutá vlastenka Magdalena Dobromila Rettigová podle záznamu Terezy Novákové „měla jedenácte dítek, ale jen tři dospěly značnějšího stáří“. Smrt byla všudypřítomná a stále nablízku. To jen my si dnes myslíme, že jsme nesmrtelní, a taky se podle toho chováme a žijeme.

            Nevím, jak nazvat svůj vztah k hřbitovům. Jeho kořeny jsou nasnadě, vyplývají z mé role náhradního dítěte. Něco jsem se nahopsala mezi pomníky a kříži, zatímco maminka upravovala hrob mé zemřelé sestry. Vynořuje se vzpomínka z prvních poválečných dnů, kdy mě neudivily ani trosky letadla zříceného mezi hroby. V dávnověku dětství vidím také smuteční průvod za proskleným vozem s nebožtíkem skoro zasypaným věnci z rostlých – nikdy ne umělých! – květin. Parádní vozy byly taženy vyšperkovanými valachy s klapkami po stranách hlavy a střapečkovými ozdobami na uších. Ti koně byli brzy nahrazeni plouživě jedoucími automobily, ale i jejich éra byla velmi krátkodechá.

            Vyhledávám poezii vesnických hřbitovů. Je v nich všechno: poklid, smíření, vášně i humor. Na náhrobku rozervaného poety čtu: Byl den můj bouří divých pln a černým mračnem tmavý…Na jednoduchém pomníčku je smířlivé: Proti Mořeně není kořene. Z pouhých několika opakujících se příjmení usuzuji na lásky, vášně a vzdory, které jejich nositeli v daném regionu cloumaly. Tíseň mě zachvacuje na židovských hřbitovech. Honosnost  mramorových  náhrobků je polidšťována zvykem zanechat na znamení své návštěvy na hrobě kamínek a drcena nápisy – zahynul v Osvětimi…zemřela při transportu…umučen v Mauthausenu… 

        Lekce historie? Nemusí být vždy tak ponurá. Se svými osmáky  jsem při výletech do Prahy nevynechávala Slavín. Vstupovali jsme tam s plánkem: zde je hrob Boženy Němcové, sem převezli Karla Hynka Máchu, tady odpočívá velký falzifikátor Václav Hanka, opodál postojíme u prostého kamene – náhrobku nositele Nobelovy ceny Jaroslava Heyrovského… Některým iniciativním studentíkům to nestačilo. Dosud slyším jednoho, který pobíhaje mezi hroby hlasitě šeptá: „Tady leží nějaký Růžička, byl to někdo?“

            Vnoučata pochopitelně můj vztah k místům posledního odpočinku nesdílejí. Ani největší červencové parno je nepřiměje k myšlence jít se mnou na hřbitov zalít květiny. Když tím zdůvodňuji, že nechci být pohřbena, protože by mě nechali zarůst kopřivami, vzrušeně mě ujišťují: „Tebe, babi, budeme zalívat!“ Již v předškoláckém dětství měla Karolinka ideu, že mi postaví na hrob sochu anděla – s knihou v ruce! Raději bych tu knihu častěji zažívala ve vnuččiných rukou!

            Jednu cestu na hřbitov svým vnoučatům nepromíjím – tu dušičkovou. V pozdním odpoledni, už za tmy rozžehujeme blikotavá světýlka na hrobech známých i neznámých. Znovu a znovu musím vyprávět příběh dvou hošíků, kteří v předpračkových dobách doplatili na chvilkovou nepozornost a zemřeli následkem opařenin. Po léta nevynechávám padlé z obou světových válek, zapaluji svíčku u mohyl amerických pilotů stejně jako obětovaných mladíčků kdesi od Uralu.

            V dobách společenských konvencí byl svátek Všech svatých signálem zahájení sezóny kožichů. O loňských  Dušičkách jsem na hřbitově potkávala pozůstalé různě oadidasované, některé i se psy. Něčeho se zříkáme, něco jsme opustili. S realitou mě smířil až starý pán tiše vyprávějící té tam pod zemí, co jí nestačil říct za života.

            Dušičkovým rozjímáním kontakty mých vnoučat se hřbitovem končí. Na pohřby nechodím, plakat nad sebou můžu i jinde. Vojta Náprstek, původně Fingerhut, netušil, co svým zápalem pro kremace přivodí. V půlhodinových intervalech opakující se divadélka jsou nedůstojná. Chápu, proč tolik lidí odchází bez oficiálního rozloučení. Když jsem před půl stoletím stála nad otevřeným hrobem, tři vhozené lopatky hlíny byly skutečnou tečkou. Odcházela jsem s vědomím, že můj přísný dědeček v té zemi už doopravdicky a navždy zůstává. Dnes se za mizející rakví zavřou pomyslná vrata, ale vy víte, že je to jenom hra, protože kremační dny jsou pouze v úterý a v pátek, takže váš nebožtík – drsně řečeno –zůstává ještě v lednici. A pak nás – panelákové lidi – čeká panelákové sídliště i na hřbitově. Vzbuzují snad nějakou poezii ty vyrovnané řady nerozlišitelných betonových krychliček? Postmodernisticky jsme rozptýlily tradice, pocity sounáležitosti a pokračování. To není skrytá touha po pomníku. Za sebe vyznávám slova básníka Jana Skácela :  A co se stane co se vlastně změní když člověk byl a znovu tady není?

 

Napsáno v Olomouci v roce  1999 (zařazeno do cyklu Míjení času – k přelomu tisíciletí), odměněno hlavní cenou v mezinárodní soutěži Evropský fejeton Brno 2000.

Dáno na učitelský blog v Den památky zesnulých – s jednoduchou otázkou: zmínili jste to téma v těchto dnech ve svých třídách? Kdysi se ve spojitosti se školou mluvívalo o výchovně vzdělávacím procesu….