Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Říjen 2012

Stradivárky, nebo flašinet?

         Na jedné vysoké škole uměleckého zaměření mají na studijním oddělení cedulku Prosím, vstupujte do místnosti po čtyřech. Osobně jsem to chtěla 1.dubna vyzkoušet v praxi, ale přiznám se, že jsem nenašla odvahu. Utěšovala jsem se alespoň představou budoucích umělců poslušně padajících před vchodem na všechny čtyři končetiny. Touto malou ukázkou vtipného textu vás chci navnadit na knížku Pavly Loucké – Dech, duch a duše češtiny. Autorka ji připisuje „…svým bilingvním vnoučatům Katharině a Christophovi Paulovým, s přáním, aby jim hry s češtinou přinášely radost“. Rozšíříme-li jako učitelé působnost knížky na okruh svěřené mladé generace, nepochybuji, že (nejen) autorku potěšíme.

        Podle vlastního doznání psala Pavla Loucká jako lingvistka původně jen pro dospělé. I já jsem ji poznala jako autorku zajímavých jazykových esejů uveřejňovaných v renomovaném přírodovědném časopise Vesmír. Knížku Dech, duch a duše češtiny vydalo nakladatelství Albatros. O jazykové obratnosti autorky svědčí již předmluva. Začíná jakoby mentorsky, ale už vzápětí jsme svědky vnímavého pohrávání si se samotným titulem knížky: „O češtinu je třeba pečovat. Měla by jít s duchem doby, nesmí však zůstat bezduchá. Přitom od duchamorných poučení k duchaplnému vtipu bývá jen krůček. Můžeme psát nebo mluvit jedním dechem, a přece to nemusí být bez ducha. Ale ani když do svých slov vložíme celou duši – nemusí to být ono. Nedopusťme, aby čeština úplně zvlčila, ale nezavírejme ji do zlaté klece. Ze všeho nejvíc potřebuje trochu naší pozornosti, i když přemírou lásky bychom ji mohli udusit“.

         Dáme-li se invenčně vést devíti kapitolami knížky Dech, duch a duše češtiny, určitě nezbloudíme, a už vůbec neprohloupíme. Takže pěkně po pořádku, začněme malými ukázkami z jednotlivých kapitol.

            Ta první je nadepsána Tajemství slov. Patří k nejrozsáhlejším. Probírá se téměř padesátkou slov a slovních spojení jako Stará mladá, Tisíc láter nebo Všechno nemůže být v centru. Podrobněji ocituji jen Koniny: „Člověk sám sebe pasoval na pána tvorstva a své bližní ve své povýšenosti rád přirovnává ke zvířatům. Spatřuje v nich špinavá prasata, mlsné kozy,hloupé husy, smrduté tchoře, nenažrané vlky, zlodějské straky, těžkopádné medvědy, zrádné krysy, prašivé psy, slizké hady, bídné červy nebo odporný hmyz. Jeden soused kouká jako sůva z nudlí, druhý je pěkný všivák, třetí se chová jako slon v porcelánu, další vřeští jako pavián, vypíná se jako holub na báni, rozumí tomu jako koza petrželi a říká samé koniny“. Vedle obohacení slovní zásoby a jazykového citu krásný materiál třeba pro procvičování adjektiv, co říkáte?

            Logicky postoupíme ke kapitole Tajemství vět a souvětí.  A v duchu té logiky hned otázkou: Kdo koho kam zahnal? Začnu pravopisným chytákem. Jak byste správně doplnili větu Kočky zahnal- ps – na strom? Schválně to zkuste! Vsadím se, že většina z vás hned doplnila: Kočky zahnaly psy na strom…A to je samozřejmě špatně. Copak psi lezou po stromech? Správné řešení… Cítíte-li se příliš tísněni gramatikou (není tím hlavním v citované ukázce), přejdu ke xenofobii. Ve svém výchovném působení můžete startovat citlivým a šikovným rozborem textu Odpor k cizákům: Představme si českého hrdinu, který se vrátí z vojny domů. Po podlaze mu běhají rusi a švábi, ve sklepě má německé myši, na bradě mu vyráží uher,a navíc se bojí, jestli někde nechytil  francouzskou nemoc. Přestane mu chutnat maďarský guláš, srbské rizoto, ruské vejce, tatarský biftek, španělský ptáček, bavorské vdolečky, turecký med nebo holandská cihla. Odcizí se mu i jeho sousedé: jeden pije jako Holendr, druhý se zubí jako Němec na jelito, třetí je lakomý jako Skot, další žere jako Prajz, jiný pouští Poláka (větry)….Název kmene Čechů se podle jedné teorie odvíjí od základu, který je i ve slově člověk. Zřejmě už náš dávný předek si fandil, sám v sobě viděl člověka, kdežto…Opovržení vůči cizákům bohužel projevujeme dodnes a ani se mi nechce hanlivá přirovnání opakovat, spíš bychom měli zamést před vlastním prahem. V Bavorsku zaznamenal Pavel Eisner kuriózní nadávku bömische Zirkel – české kružítko. Proč? Inu proto, že „votočí, nač přijde“. Nevím, jestli se to tam říká dodnes, zato vím, že za zmíněný přestupek tam Češi dodnes bývají zadržováni“.

            Miluji přísloví, pořekadla, rčení a pranostiky. V mé knihovně na viditelném místě trůní Čelakovského Mudrosloví národu slovanského v příslovích a Zaorálkova Lidová rčení. S tím větším zájmem jsem se začetla do kapitoly Jak vznikla lidová rčení. Když rozkuráženému školákovi řeknu, že má se mnou utrum, bude vědět, jak na tom se mnou je? Určitě ho nenechám na holičkách, ani pochybám na pospas, přestože bude mít máslo na hlavě a budu mu moci ledasco přičíst na vrub. Mé výchovné postupy by mu však rozhodně měly jít k duhu.

            Z kapitoly Kdo nám dal jména bych nevynechala Kdo a kdy pojmenoval řeky a hned nato Kterak Říp k svému jménu přišel. Podle zjištění Pavly Loucké máme v České republice na 450 různých Lhot a jen o něco méně Újezdů. Co se těm pojmenováním podívat na kloub? A dále pak Zeměpisným jménům podle řemesel. Jak to bylo třeba s Mydlovary, o Postoloprtech nemluvě. Jsou zde také Hamry, Hutě, Pazderny…

            Od posledně uvedených jmen je pouze krůček ke kapitole Čeština starých řemesel. Pavla Loucká si v ní všímá třeba Bramborářů v Čechách, Lékařů a lazebníků a samozřejmě Pivovarníků a pivařů.

            Kapitola Hry s češtinou má patřičně výmluvný a odpovídající název. Jsou to Hry s příslovími, Hry s asociacemi (s odkazem na ty, o nichž jsme si už psali – Josefa Hiršala a Christiana Morgensterna). Hry s lidovým rčením se ještě jednou vracejí k lidové slovesnosti. Velmi obratně, se zadáním určit, co NENÍ v daném textu součástí rčení o vodě: „Janíček rostl jako z vody, byl už samá ruka samá noha, kalhoty měl, jako by velkou vodu čekal. Brzy se z něj stal junák nebojácný, do práce se hnal jako velká voda, a když mu do bot teklo, urputně se držel nad vodou. Spával, jako když ho do vody hodí – a žil by tak dodnes, kdyby nezačal honit velkou vodu. Vyšňořil se, jak nejlíp uměl, a šel k muzice. Seděla tam v koutku, tichá voda břehy mele, a jakmile ji spatřil, zůstal, jako když ho poleje. Od toho dne spal jak na vodě…“.

         Z těch her uvedu již jen ukázku z té nejtěžší, patří mezi Hry s příslovími, ale má vlastní označení – Česká přísloví přeložená do vědecké češtiny. Jistě se jimi pobavili i ti, kterým Pavla Loucká v závěru své knížky děkuje za podporu a inspiraci – jmenuji alespoň prof. MUDr. Cyrila Höschla, DrSc. a RNDr. Václava Cílka. Zkuste to také – stačí na jednom příkladu (rozluštění všech dvanácti v knížce připojeno): U závodů na zpracování obilí řízených mytologickými bytostmi je poměrně nízká produktivita práce vyvážena naprostou spolehlivostí (Boží mlýny melou pomalu, ale jistě).

            Jak se v názvu mého textu objevily stradivárky a flašinet? Ty svůj původ vzaly u Pavla Eisnera, vzpomínaného i Pavlou Louckou. Už před lety napsal – mnohým známé – připomenutí: To je případ váš, vy lidé čeští. Máte v rukou stradivárky, a hrajete na nich jako šumaři, zdědili jste varhany, a myslíte, že je to flašinet, pročež na tom vašem dvoře opravdu mnoho hlasů krákoře…

 

LOUCKÁ. P.  Dech, duch a duše češtiny.  Praha: Albatros, 2008. ISBN 978-80-00-01862-1.

LOUCKÁ, P.  Zahrada ochočených slov (Jazyková zákampí). Praha: Dokořán, 2007.

                       ISBN 978-80-7363-106-2.

EISNER, P.    Rady Čechům, jak se hravě přiučiti češtině.  Praha: Odeon, 1992.

                       ISBN 80-207-0369-1.

EISNER, P.     Čeština poklepem a poslechem.  Praha: Pražské nakladatelství Jiřího Poláčka,  

                       1996.  ISBN 80-901544-9-2.


Když smích bolí

         Existují vady na první pohled znatelné a vady skryté, které se projeví v určité situaci. Mezi takové patří i vada řeči – koktavost. Lidé asi běžně žijí v mylné představě, že je to vada dětí a časem přejde. O to víc je každý překvapen a zaskočen, setká-li se s ní u dospělého člověka.A právě proto považuji tuto vadu řeči za velice deprimující, schopnou převrátit člověku život naruby. Záleží samozřejmě na každém takto postiženém, jak se dokáže vyrovnat se svou potíží. Sama za sebe mohu říci, že koktavost můj život velice poznamenala.  Začalo to ve škole, kdy jsem třeba stála před tabulí, znala jsem odpovědi na učitelovy otázky, ale neodpovídala jsem, protože jsem nemohla vyslovit určité slovo. Učitelé to pak řešili tak, že mě nezkoušeli nebo jsem odpovídala jenom písemně. I když jsem se učila dobře, cítila jsem se jako méněcenná, hodně to snižovalo moje sebevědomí.

          

        Někdy v osmé třídě se mě rodiče zeptali, co bych chtěla dělat po ukončení základní školy, jestli budu pokračovat na střední.Vzpomínám si ještě dnes, jak mi v té chvíli začaly probíhat hlavou všechny ty situace, kdy jsem se cítila ponížená, protože jsem nedokázala vyslovit nějaké slovo.Představovala jsem si, jak by mi asi bylo, až bych v nové třídě musela poprvé něco říct a nešlo by to. Ta představa, že bych se znemožnila a byla pak ostatními přehlížena, stačila, abych rodičům zarputile tvrdila, že na žádnou školu jít nechci.  To, že koktám, také zásadně ovlivňuje moje chování. Snažím se mluvit co nejméně. Několikrát se mi ve společnosti stalo, že jsem měla na nějakou věc jiný názor než ostatní, ale nic jsem neřekla ze strachu, že se zadrhnu a budu ostatní jen zdržovat. Takže já vlastně nekoktám, jak si to většina lidí představuje, ale mlčím, protože ve skutečnosti ani nezačínám mluvit. To mě velice trápí ve chvílích, kdy musím okamžitě promluvit. Když například nemůžu začít v obchodě, prodavačka si myslí, že jsem neslyšela její „prosím“ a zeptá se ještě jednou hlasitěji. V takových chvílích se cítím velice trapně. Zoufale hledám slovo, které bych dokázala vyslovit, cítím na sobě pohledy lidí a přímo čtu jejich myšlenky, jak si říkají „co tady ta ženská zdržuje“.  Několikrát se mi stalo, že se mě někdo zeptal, kolik je hodin. Podívala jsem se na hodinky a najednou jsem nemohla nic říct. Když se mi to opravdu nedařilo, ukázala jsem tomu člověku hodinky, ať se sám podívá. Nejhorší je to v pultových obchodech. Jak se blížím k prodavačce, jsem stále nervóznější a plna obav, jestli se mi povede říct, co chci. Stává se mi, že si nakonec koupím něco jiného, než jsem chtěla, protože jsem nedokázala vyslovit určité slovo. Pokud jsem v takové situaci v prodejně sama a prodavačka se mě zeptá, co si přeji, místo svého požadavku řeknu „děkuji, jenom se dívám“ a vyjdu z prodejny bez nákupu. Kdo to neprožil, nepochopí, jak jsou takové situace pro koktavého nepříjemné a deprimující. To, co je pro normálního člověka úplně běžné, je pro koktavého často nedostupné.

 

            Nabízím tady v nezbytně modifikované (za účelem ochrany osobnosti dotyčné) a zkrácené podobě autentický příběh jedné ženy s narušením plynulosti řeči. Její výpověď by mohla sloužit jako námět k celé sérii odborných logopedických seminářů. Za pozornost stojí vysoká stylistická a jazyková úroveň textu, do níž jsem – s úmyslem upozornit na tento fakt – zasahovala jen minimálně.

            U příležitosti  Mezinárodního dne porozumění koktavosti, který podle celosvětového kalendáře připadá na 22.říjen, bych ráda zprostředkovala širší veřejnosti, zejména pak učitelům a vychovatelům, několik postřehů těch, kteří se potýkají „s tou zamotanou řečí“, jak se mi je podařilo zaznamenat v knížce  Logopedické poradenství (příklady a analýzy).

 

            Je zbytečné si zastírat, že se jedná o postižení, které trýzní nejen naše sebevědomí, ale degraduje nás jak společensky, tak ekonomicky. O čtyřprocentní menšině jinak sexuálně orientovaných se rozpoutala čilá mediální kampaň, postupně humanizující jejich život a zlepšující jejich postavení v majoritní společnosti. Jinak je tomu u nás balbutiků (koktavých), žijeme v anonymitě, obklopeni směsicí výsměchu, lítosti a strachu. Nejsme příjemní řečníci ani mediální typy pro diskusi v televizi. Je třeba poděkovat za každý pokus o osvětu, kterou tak nutné potřebujeme.

 

 

            I když jsem měla vyznamenání, bála jsem se jít studovat. Mluvila jsem s potížemi. V 9.třídě přišel do třídy učitel – výchovný poradce a řekl: „Kdo kokce nebo kulhá, půjde na zahradníka“. Spolužáci řekli, že já, plakala jsem pak až do konce hodiny. Ze strachu z koktání jsem nešla na gymnázium, ale na průmyslovku, kde podle dalšího vyjádření výchovného poradce „budu jen rýsovat a mlčet“.

 

          Podle mého názoru je mezi zadrhávajícími a dospělými (rodiči a přáteli) určitá bariéra, kterou často prostě neumí překonat, i když o to většinou tolik stojí! Někdy dochází k odcizení, přestože pochopení a pocit opory od nejbližších je pro nás tak důležitý. Já sama jsem o své řeči začala s maminkou mluvit až v dospělosti, až když jsem jí řekla, že povedu na svém pracovišti vzdělávací semináře. Ona se mě opatrně zeptala, jestli nebudu mít problémy s řečí. Tehdy mezi námi padlo jedno velké tabu. Měla jsem neuvěřitelnou radost! Chápete? Všichni doma jsme věděli, že moje řeč je pro mě obrovský problém, a nikdy, nikdy jsme nebyli schopni o tom mluvit. Kdyby se už před lety – když jsem byla ještě malá – maminka dostala k článkům, které se nyní čas od času tímto problémem zabývají, možná by mi lépe porozuměla, možná by sama neměla takový pocit marnosti, který z ní cítím ještě dnes. Tuším, že si dodnes myslí, že moje zadrhávání byla její vina a že nese odpovědnost za to, že mi nedokázala pomoci. A já se i jako dítě cítila provinilá, protože jsem jí přidělávala starosti.

 

           V současné době navštěvujeme jedenkrát za čtrnáct dní logopedku (během uplynulých šesti let už asi čtvrtou v pořadí), která si se synem dvacet minut povídá, a foniatra jedenkrát za dva měsíce, který nám pět let zdůrazňuje dodržování klidného a přesného režimu…mám nepříjemné pocity, že pro syna moc neděláme. Kladu si otázku, zda je pro něj vůbec vhodné vysedávat hodiny v čekárnách a pak v ordinaci vyslechnout stále tytéž pokyny…čím je starší, tím se doporučovaný denní režim hůře dodržuje…asi jsem nespokojená matka, ale ráda bych se svým synem podnikala něco víc než čtení se správnými nádechy za čárkami a tečkami ve větě.

  

         Mrzne. Sedím doma a přemýšlím o svém osudu. O tom, co mě ještě čeká a co ještě zažiju. Včera jsem mluvil s dívkou (kolikátou už?) a opět jsem slyšel ta slova. Ujistila mě, že jí kamarádství (tedy nezávazný vztah) nevadí, ale co se týče vážného vztahu, tak to tedy ani náhodou. Rád bych věřil tomu, že v tom nehraje roli moje špatná řeč, ale moc mi to nejde. Dá se s tím ale něco udělat? U nemoci jako je chřipka stačí nějaký prášek, vypotit se a během maximálně čtrnácti dnů je chřipka pryč. Co ale se špatnou řečí? Tam žádný prášek neexistuje a operace už vůbec ne. Co ale s tím?

 

            Zakončeme náš vhled do problémů koktavých (balbutiků) přece jen trochu veseleji. Třeba velmi konkrétním e-mailem mladého muže. Psal krátce, k věci a v jistém směru i nečekaně:

Dobrý den,

nejdříve vám řeknu svůj příběh. Začal jsem koktat někdy v šesti letech. Příčinu neznám, možná jsem se polekal čerta. V pubertě jsem koktat přestal, na střední škole se mi to vrátilo. Na té škole se mi nelíbilo. Ještě studuju. Mám několik otázek:

-          Má cenu se ještě snažit to léčit, nejsem na to už moc starý?

-          Mohla(a) byste mi poslat odkaz na nějaké kvalitní stránky o koktání?

-          Pomohla by mi třeba návštěva psychologa (psychiatra) nebo třeba i hypnotizéra, kterým bych vyprávěl něco o svých zážitcích na střední škole, třeba bych na to zapomněl a pomohlo by mi to?

-          Znáte nějakého kvalitního odborníka, ke kterému bych mohl zajet a popovídat si s ním o koktání?

-          Mohl bych nějak pomoct s výzkumem koktání?

          I po několika letech můžu z knížky Logopedické poradenství opsat doslova, jak jsem tehdy mladému muži odpověděla:

      Zajímavý text! Můj první dojem byl úsměvný, pobavila jsem se. Chlapec vůbec neví, komu píše – a také se tím očividně nezabývá. Vypadá to, že tentýž text rozeslal na více adres a ani se nenamáhal upřesnit gramatický rod slovesa: mohl, nebo mohla? Nic proti podobné aktivitě, má na ni právo. Nejvíce mě zpočátku zaujala závěrečná otázka – zájem o výzkum koktavosti. Vzhledem ke svým aktivitám v této oblasti jsem mohla hocha adresně odkázat na velmi povolaná pracoviště ve světě. Možná se o něm ještě něco dozvím, ačkoliv…pochybuji. Dotazy jsou sice mimořádně konkrétní, ale celý text je nesen základním pocitem pasivity – „Udělejte se mnou něco! Ale už dopředu vám říkám, že jsem na to stejně už asi příliš starý!“ Ve své odpovědi jsem tento postoj a jeho škodlivost patřičně rozebrala. Asi jsem tazateli příliš „nekápla do noty“(což můj dojem o sklonu k pasivitě ještě upevnilo). Mohu se mýlit. Pečlivě jsem vypsala adresy internetových stránek zabývajících se koktavostí, včetně zahraničních. Všechny si je bez problémů mohl najít sám (další doklad osobní pasivity). Jako příslušník mladé generace se v internetovém světě jistě pohybuje bez problémů. Napsal – odepsala jsem.

      Jako každoročně i letos jsem se ve spojitosti s 22.říjnem - Mezinárodním dnem porozumění koktavosti  snažila přispět svou troškou do mlýna k všeobecné osvětě týkající se problémů spojených s koktavostí. Loni bylo pro osvětu na zdravotnictví věnovaných stránkách celorepublikového deníku důležitější téma laserových vrtaček v zubařských ordinacích. Letos jsem nevyužila nabídky diskutovat o koktavosti na rozhlasových vlnách, v hodině před půlnocí. Co zkusím napřesrok?

PEUTELSCHMIEDOVÁ, A.  Logopedické poradenství (příklady a analýzy).

                                               Praha: Grada Publishing, a.s., 2009. ISBN 978-80-247-2666-3.

           

 

 

 

 

 


Přepínejte kódy!

         Vedle občanského průkazu, kreditní karty a karty pojištěnce nosím u sebe kartičku s textem: Tímto průkazem jste se stala členem zdejší laboratoře, a tudíž do ní máte povolený vstup. Průkazku jsem obdržela od svého vnuka po úspěšně absolvovaném testu, opravňuje mě k návštěvě místnosti s jeho křečky a jinou havětí. Do té doby jsem netušila, že Kubova slovní zásoba zahrnuje i spojku tudíž. V rozhovoru, v řeči by ji jako osmiletý kluk nikdy neužil, ale ví, cítí, kde je takový slovní obrat „comme il faut“. Můj nadějný vnuk prostě plní žádost pana profesora Sticha – přepíná kódy! Tuto žádost směřoval náš přední bohemista, moudrý a spontánní pan profesor Alexandr Stich na jedné ze Šrámkových Sobotek do řad učitelstva. Nejen pana profesora mrzí, že škola týrá žáčky třeba požadavkem utvoření 7.pádu plurálu slovního spojení „tatáž růžová prasečí ouška“, ale neučí děti mluvit, komunikovat, diskutovat.

            Ono to jde ještě dál. Chuť do řeči lze ve škole tlumit důsledně vyžadovaným hlášením, spontánnost komunikace zmrazujeme kupříkladu školometským – Odpovídej celou větou! – a nezpochybnitelně výrokem – Mluvíme spisovně! Tím se vracím k požadavku pana profesora Sticha a současně se pouštím na velmi tenký led. Vidím varovně vztyčené ukazováčky pedagogů: k čemu že to nabádám? V sebeobraně se zaštítím klasiky a znalci. Z klasiků cituji obdivuhodného milovníka češtiny Pavla Eisnera. Před desítkami let poznamenal: „Člověk, který by mluvil spisovně, působil by dojmem člověka abnormálního, připadal by nám bláznem. Kondicionál je v této větě proto, že takový člověk vůbec nežije, bohudík“. Nechápu, proč Eisnerem zpochybňovanou sortu lidí vyžadujeme a pěstujeme právě ve školách. Ve školách, kde výchova je druhem komunikace a komunikace druhem výchovy, která by měla být založena na pocitu vzájemné důvěry, až důvěrnosti. Zde sáhnu po znalci Ondřeji Hausenblasovi. V Literárních novinách z června 1991 v článku Řeč cizí a důvěrná napsal: „…pro vyjádření srdečného, milého vztahu k posluchačům nemá spisovná čeština bohužel dost vypracované prostředky…Je to jazyk ušlechtilý, prestižní a naučený a jako takový se příliš nehodí k vyjádření prosté lásky a důvěry“. Nejsou snad žáci našimi posluchači? O co nám ve škole jde? O sumu našprtaných poznatků, nebo o kultivaci vztahu k lidem, ke světu, k přírodě, k učení…

            Dost alibismu, ohánění se míněním klasiků a znalců. Jsem – nejen ve školách – pro jazyk kultivovaný a čistý, ale ne studený a neosobní. Ctím pravidla komunikace, jazykové prostředky přizpůsobuji s vyloučením vulgarismů a zkratek typu „nashle“ tomu kde, s kým a jak. Kdyby asertivní koktavý osmák na pohrdlivou větu spolužáka – Jé, ty koktáš! – reagoval – Dej pozor, je to n a k a ž l i- v é ! – zesměšnil by se. Ten hoch musí odpovědět – Dej pozor, je to n a k a ž l i v ý ! – musí přepnout kód, přizpůsobit ho okolnostem a hlavně spolumluvčímu.

            Možná, že diskutovaná prestiž učitelského povolání souvisí i se způsobem komunikace ve školách. Proč by jinak laskavý Miroslav Horníček se skrývaným despektem přiznával: „Byla to…jakási přebujelá potřeba čistoty, potřeba omluvitelná u učitelek, ale dost směšná jinde“. Kacířsky poznamenám, že nejsem zrovna přesvědčena o niterné potřebě takové čistoty u většiny učitelek. Spíše svědčí o trochu křečovité snaze udržet jakýsi obraz něčeho poplatného obrozeneckému 19.století. Tady dovolte určitou pochybnost opět prostřednictvím Pavla Eisnera:“ Je to kormutlivá představa i skutečnost, že vlastně nevíme, jak promlouvali předkové. Víme spolehlivě, jaký byl jejich usus spisovný, jak psali“. Co vy na to, paní učitelky?

          Tento text vznikl někdy v polovině 90.let minulého století a vyšel – tuším – v časopise Rodina a škola. Myslím, že kýžené přepínání kódů se nejen ve školách od té doby hodně proměnilo, s vychýlením spíše na tu nežádoucí stranu.Dost jsem se touto stránkou komunikace ve škole zabývala. Uvyklá z působení na základní škole vyložit vše co nejjednodušeji a na příkladech jsem svým studentkám obvykle napsala na tabuli dvě věty, s dotazem, která z nich je spisovná (a pro školu tedy doporučeníhodná). Tu jsou:

Mohu ti pomoci?

Můžu ti pomoct?

Progresivní bohemista Petr Sgall píše o existenci hovorové češtiny, jednom z útvarů našeho národního jazyka, jako o chiméře a nesouhlasí s pojetím hovorové (ne obecné!!! – to je rozdíl) češtiny jako kompletní vrstvy uvnitř jazyka spisovného (in Petr Sgall, Jiří Hronek: Čeština bez příkras, H and H, 1992, s.96). Přesto si myslím, že komunikace učitelky s žáky ve škole by měla probíhat v intencích druhé věty. Zeptám-li se žáka – Mohu ti pomoci? – spouštím mezi námi komunikačně dusivou oponu,  smysluplného dialogu se naději jen stěží (nemluvě o tom, že žáci dobře vědí, jak mluvím za dveřmi třídy nebo s kolegyní o přestávce).

       Proč jsem se k výše uvedenému textu po tolika letech vrátila? Hlavním popudem bylo rozhlasové vysílání v týdnu před volbami do krajských zastupitelstev a do senátu. Na „dvojce“ Českého rozhlasu se po ránu dostávalo posluchačům krátkého poučení, jak a co u voleb. Jistě bohulibý úmysl. Informace měly pochopitelně přísně úřední ráz. Je nasnadě, že v tomto případě bylo zcela na místě užití spisovné češtiny v nejvážnějším slova smyslu. Proto mě až zatahalo za uši, když jsem maně zaslechla, že za plentou „…upravený volební lístek strčíte do obálky…“. Tady to přepínání kódů skutečně zaskřípalo! Raněný jazykový cit přímo volal po formulaci , že „…volební lístek vložíte (eventuálně dáte) do obálky“. Takovou češtinu ať si Český rozhlas strčí za klobouk!


Kdo má smysl pro nesmysl

         Ke své hanbě doznám, že s Jiřím Havlem jsem se (literárně) seznámila až v roce 1987, kdy mi jedna z bystrých studentek speciální pedagogiky, již vystudovaná učitelka mateřské školy, přinesla Havlovu Albatrosem vydanou brožurku Ať se mračí jenom mrak. Prodávala se v novinových stáncích. Opakovaně jsem ji pak využívala ve výuce v denní i dálkové (dnes prezenční i kombinované) formě studia budoucích logopedek a učitelek vůbec. Největší úspěch jsem mívala (tedy vlastně autor – Jiří Havel) se správným překladem písniček z češtiny do češtiny. Neodolám, abych alespoň jednu z nich neocitovala:

Hopsal nejlepší přítel člověka přes obilninu,

přes plochu s porostem zelené trávy,

šel za ním člen loveckého sdružení

se součástí opeřence na pokrývce hlavy.

            Už méně úspěšná jsem byla v korespondenčním naléhání na Jiřího Havla, aby přijal pozvání našeho Klubu speciálních pedagogů (za obtížných podmínek aktivního od roku 1986), kde již předtím vystoupili tak vzácní hosté jako pan profesor František Kábele, Zdeněk Matějček, pražské divadlo nevidomých Verva, pantomima neslyšících z Kulturního domu neslyšících v brněnském Králově Poli, ale také rodiče dětí s různým postižením. Jiřího Havla jsem nezdolala, k písemnému poděkování za zájem a pozvání však připojil užitečný přehled svých literárních počinů pro zvídavé děti (a učitele).

            Po roce 1989 se texty Jiřího Havla začaly zhusta objevovat v dětských časopisech, v některých slabikářích i čítankách pro 1.stupeň základních škol. Zaplať pánbůh za to! Nepatřím k učitelům kladoucím na bedra pracovníků výzkumných pedagogických ústavů či ministerstva školství povinnost vypracovávat a předkládat učitelstvu nějaké souhrny, seznamy doporučených textů pro…(doplňte sami). Na to snad jako učitelka – ve zdravé spolupráci s kolegy, i prostřednictvím smysluplné plodné publikační činnosti v pedagogických médiích – stačím sama. Od výše zmíněných institucí očekávám zcela jiné výstupy. Mimo jiné i proto, že těch souborů vzorových textů by muselo být takříkajíc „neurekom“ – v závislosti na věku žáků, jejich pohlaví (dívky – jak víme – jsou v naší škole fyziologicky zpočátku ve výhodě),typu školy, aplikovaných metodách a formách školní práce atd.atd.

                        Takže – prostě nečekám a rozhlížím se. Vždycky jsem studentkám doporučovala orientaci podle autorů, ne podle titulů knih, učebnic apod.- výhodné za předpokladu, že vím, který autor je na kterou oblast specificky zaměřený. S Jiřím Havlem jsem to měla snadné – vždy jazykově vynalézavý, vtipný, bystrý, rozvíjející nejen slovní zásobu, ale také tak potřebný jazykový cit a mluvní pohotovost. V rozumných, na míru šitých dávkách (říká se tomu i mimo logopedii tailoring) vhodný pro práci s dětmi, které mají problémy se čtením (až po tu nešťastnou dyslexii) nebo s vyjadřováním vůbec. Málokdo si asi všimne, jak zřídka se v Havlových textech objevují jazykolamy, mnohými na komunikaci zaměřenými odborníky považované za to „pravé ořechové“. Hluboký omyl, hodný hlubšího rozboru.

            V roce 2007 vydalo nakladatelství Albatros sto stránek jazykového humoru, radosti a především prospěšnosti z pera Jiřího Havla – Kdo má smysl pro nesmysl. Nedá mi, budu hodně citovat (i tak s pocitem, že jsem měla uvést ještě to a to, nebo raději tamto?). Začnu symbolicky čtyřverším Už vím, čím to je :

Ten, kdo všemu rozumí,

nedívá se nechápavě,

má zřejmě dva rozumy –

jeden v hrsti, druhý v hlavě.

Netřeba se utíkat k metalingvistice, ale obecně vytříbenějšímu vnímání čteného určitě prospějí reakce na otázku Jak uvažují?

VOSA: Já se na to vybodnu!

SOB: I mezi námi se najdou sobci.

KRÁVA: Ani nevím, kdo mi uháčkoval čepec a kdo napsal moji knihu.

BLEŠKA: Skáču hop, hop hop! Jsem Češka! (Naprosto brilantní! Něco dodat?)

Z téhož kadlubu jsou repliky na otázky Co? Jak? Čím?

CO JE VLASTNĚ ŘEKA? Voda, co se občas vzteká.

CO MÁ A MÍVAL ŽÁK? Dnes mobil, včera prak.

CO JE NADĚJE? Plamínek, který zahřeje.

            Nevím, jestli se Jiří Havel považuje také za básníka. Ale lyrickou strunou jeho texty mnohdy zazní. Nejen v otázce o naději. I když se zrovna dny krátí, uvedu s nadějí jeho pohled Jak se klube jaro:

Celou noc smutně plakal sníh,

slzy mu tekly po stráních,

a jak se spolu dolů hnaly,

potůčky všechny rozvázaly.

 

Vítr hned pozval stromy k tanci

a všem sám zahrál, všem dal šanci,

vzduch voněl hlínou, slunce vstalo

a vyskočila travička.

Jaro se sladce vyklubalo

Tak jako kuře z vajíčka.

            Trocha poezie, jak známo, nikoho nezabije. Můžeme ji stydlivě přebít úvahami Co je napadá?

ŽÁROVKA: Chcete znát mé příjmení? Já jsem po otci Edinsonová.

MAGNET: Na stáří nezáleží, já jsem pořád přitažlivý.

ZÁTKA: V dětství jsem byl moc roztomilý špunt.

PRACH: Mít o písmeno víc, to by mě měli všichni rádi.

            Libo trochu lidové tělovědy, anatomie? Najdeme ji na stránce nadepsané Znáte tu slečnu?

Klidně zapře nos mezi očima.

Když ji něco potěší, má pusu od ucha k uchu, ale jakmile o sobě zaslechne něco nelichotivého, už si sedí na uších.

Neudrží jazyk za zuby.

Často má všeho po krk.

Občas dělá ramena.

Všude chce být o prsa dřív.

Obě ruce má levé.

Nikdy neví, zač je toho loket.

Každého si chce omotat kolem prstu.

Všechno chce mít pod palcem.

Pro korunu by si dala vrtat koleno.

Je přesvědčená, že jí nikdo nesahá ani po kotníky.

Často se jí lepí smůla na paty.

Ničím si neláme hlavu, říká, že jí všichni mohou vlézt na záda.

Když se to stane, zbydou jí jen oči pro pláč.

Mé pedagogické cítění se ve smyslu využití tohoto textu rozbíhá několikerými roztodivnými směry! Užila bych si – a moji žáci (i studenti), věřím, taky!

            Další nápovědná ukázka z knížky Jiřího Havla Kdo má smysl pro nesmysl vyhlíží na první pohled kapku scholastičtěji. Ale jen na první pohled! Zkusme se zamyslet! Nemusí to bolet. Při Hře s písmeny stačí podle návodu Jiřího Havla „změnit u každého slova první písmeno a hned mají věty zcela jiný význam“:

Dana  zapálila  sirku.

-ana  -apálila  -irku.     J J N

Sladký  med.  

-ladký  -ed.     H L

Žába  vodí  raky.

-ába  -odí  -aky.      T B CH

(Kdo si neví rady, má na poslední stránce knížky nápovědu.)

            Po troše intelektuální námahy – něco rozvernější zábavy s reakcí na otázku Co si myslí?

KUCHYŇSKÝ ROBOT: Myslíte, že by mě Marie Terezie zrušila? (Dodám: víte, jak tomu bylo ve skutečnosti?)

KLAVÍR: Vy mně ale brnkáte na nervy!

BACHOR: Já chodím s každou krávou.

VIDLE: Nám práce nevoní!

VOLANT: Každý si myslí, že se mnou zatočí.

            Ze stovky stránek knížky Kdo má smysl pro nesmysl vyberu nakonec jen sebezpytné doznání dospělých – Jak odpověděl tatínek:

Jestli jsem býval chlapec slušný?

Řekl bych: slušně neposlušný.

 

Jestli jsem někdy taky lhal?

Občas jsem pravdu neříkal.

 

Jestli se kluci se mnou rvali?

Vždycky, když jsme si spolu hráli.

 

A jestli jsem se někdy bál?

Proč? Výborně jsem utíkal.

 

Jestli jsem býval také drzý?

Občas. A moc mě to teď mrzí.

 

Jestli jsem špatné známky měl?

Na to jsem, prosím, zapomněl.

 

A z čeho nejsmutnější jsem?

Že už nejsem dítětem.

            Nekladla bych až takový důraz na výchovné využití. Text poslouží i jinak. Přeji vám s texty Jiřího Havla hodně radosti ve třídách a následně pak šikovnou ruku (a oči) při vyhledávání podobných.

 HAVEL, J.  Kdo má smysl pro nesmysl. Praha: Albatros, 2007. ISBN  978-80-00-01749-5.

 


Jak vám to mluví?

         Ačkoliv Nobelovy ceny jsou udělovány vždy až počátkem prosince, na Harvardově univerzitě v Massachusetts pro letošek už rozhodli a Ig Nobel Prizes – žertovnou, alternativní verzi vysokého vyznamenání – kromě jiného udělili za umlčovač žvanilů. Japonští vědci Kuzutaka Kurihara a Kodži Cukada získali ocenění za SpeechJammer. Jedná se o zařízení, které dokáže zarazit nekonečný proud řeči otravného člověka, který se chce vytahovat, hádat nebo se prostě jen rád poslouchá. Trik spočívá v nahrávání mluvního projevu a jeho současném zpětném přehrávání s nepatrným, milisekundovým zpožděním. Mluvčího to rozhodí do té míry, že ztrácí koncentraci a raději zmlkne.

               Škoda. Kdokoliv ze světové rodiny  řečových terapeutů (logopedů) mohl čiperné Japonce předejít. Jedná se totiž o využití známého tzv.Lee-efektu, jinak také D.A.F. (Delayed Auditory Feedback) – o zpožděnou zpětnou sluchovou vazbu. Nasadíte někomu na uši sluchátka a vyzvete ho, aby četl nebo mluvil. Současně mu to, co říká nebo čte, „vracíte“ se zpožděním zhruba 0,1 – 0,2 sekundy do uší. Ihned se začne přeříkávat, není schopen plynulého řečového projevu a raději zmlkne. Využívalo se dříve například u vojenských odvodů při předstírané hluchotě. Zkuste předstírat těžkou sluchovou vadu, když se při čtení textu najednou nehnete z místa = slyšíte! Diagnosticky je uvedená technika využívána při diferenciálním rozlišení breptavosti (tumultu sermonis) a koktavosti (balbuties – čti balbucies). Velmi laicky řečeno – u breptavosti se řečový projev diagnostikovaného ještě zhorší, u koktavosti – paradoxně! – zlepší, jakoby urovná, je plynulejší. Na základě toho již od 60.let minulého století vznikají pomůcky (nechce se mi napsat protetické), které mají těm, kteří mají problém „s tou zamotanou řečí“ (balbutikům, koktavým) pomáhat. Dnes jsou i u nás nabízeny ve velmi sofistikované podobě (a za dost vysoký peníz). Přitom je nelze jednoznačně doporučit, nikde ve světě se zvlášť neujaly, nedošly většího rozšíření. Působí-li, tak jen zcela krátkodobě a zvláště dětem a mladistvým jsou spíše – svými psychologickými důsledky – ku škodě.

            Zpráva o udělení žertovné Nobelovky mi vlastně připomněla, že je konec září a já bych se měla – jako každoročně – posnažit alespoň něčím přispět ke zlepšení situace a pocitů těch, kteří jsou mi dlouhá léta blízcí jak profesně, tak především lidsky. Blíží se totiž 22.říjen, který je již i v České republice připomínán jako Mezinárodní den porozumění koktavosti. Opakovaně podtrhuji, že se jedná právě o to POROZUMĚNÍ, kde stále zápasíme s vžitými mýty a předsudky (porozumění v obou významech daného slova – pochopení čeho a pochopení pro co). O koktavosti jsem toho napsala už nepočítaně: články, skripta, učebnice, monografie. Řadu publikací jsem také přeložila, z francouzštiny, ale hlavně z angličtiny z produkce Stuttering Foundation of America.  Tato organizace slaví letos 65.výročí svého založení a rozepsat se o ní bych chtěla v samostatném textu.

            Sumu základních poznatků o koktavosti jsem se před rokem pro tento web pokusila soustředit do textu Co by měl učitel vědět o koktavosti (www.rvp.cz, modul Články, 21.10.2012). Ne z pohodlnosti, ale pro povzbuzení zájmu ocituji z uvedeného textu otázky, na které jsem se pokusila odpovědět:

-          Co způsobuje koktavost?

-          Kdo je to koktavý?

-          Je koktavost léčitelná?

-          Je koktavý neurotik nebo mentálně postižený?

-          Co pomáhá?

-          Jak mluvit s žákem, který koktá?

-          Jak může učitel/ka konkrétně pomoci?

Již dříve došel značné pozornosti  text týkající se problémů s plynulostí řeči u dětí předškolního věku, mohl by tedy zajímat paní učitelky z mateřských škol (Když dítě koktá www.stripky.cz).

         Tentokrát mám v úmyslu uchopit problém z jiného konce. Když se začalo mluvit o filmu Králova řeč( King´s Speech), zajásala jsem. Film s dvanácti nominacemi na Oscara (např. za nejlepší film, nejlepšího herec v hlavní roli, nejlepší scénář, nejlepší režii) přece nemůže zůstat bez ohlasu co se týče zájmu veřejnosti o složitou problematiku narušení plynulosti řeči. Pomůže balbutikům (koktavým) tak, jak před lety Rain Man pomohl autistům?

         No, nestalo se. Stále přemýšlím, čím to je, proč je tak odlišně nejširší veřejností vnímán třeba autista a koktavý. Zasmáli byste se bujaře, tak hezky od srdce, posmívali byste se autistovi, nevidomému,vozíčkáři, člověku s Downovým syndromem (abych uvedla jen některá postižení)? Určitě ne. Ale koktavému? Který rozhlasový nebo televizní silvestr by se bez pitomého vtipkování na účet koktavých obešel?

            Takže tentokrát jinak. Oscarový film je přístupný každému. Pro následující řádky jsem se rozhodla využít vydání knižní předlohy,se kterým pohotově přišla Mladá fronta (2011, ISBN 978-80-204-2439-6). Ta pohotovost byla bohužel vykoupena příšernou úrovní překladu, v tomto směru se nakladatelství skutečně nevyznamenalo. Ale vadí to dnes ještě někomu?

            Jen krátké expozé: hlavními protagonisty děje jsou Lionel Logue (1880 – 1953), po našem logoped a britský král Jiří VI. (1895 – 1952). Ten nastoupil na trůn po abdikaci svého staršího bratra Edwarda v roce 1936. Byl otcem současné panovnice Alžběty II. Veřejné projevy byly pro krále Jiřího VI. psychicky velmi vypjaté a náročné, protože od dětství se u něho projevovaly příznaky narušení plynulosti řeči, česky označované ne zrovna empatickým výrazem koktavost. Ty ho nakonec již v dospělosti jako britského panovníka přivedly až ke kontaktům se svérázným řečovým terapeutem Lionelem Loguem. Geneze a průběh tohoto specifického terapeutického vztahu je námětem Oscarem oceněného filmu Králova řeč.

         Podle upoutávky na přebalu přináší knížka fascinující pohled do zákulisí dějin Velké Británie v nelehké době těžkého ozbrojeného konfliktu 2.světové války. Po pravdě řečeno však nejen diváky oceněného filmu více zaujal řečový problém britského panovníka a pokusy o jeho řešení s neortodoxním logopedem. Zásadní smysl filmu i jeho knižní předlohy spočívá ve dvou faktech. Je to především důraz na prioritní význam vztahu  balbutika a jeho terapeuta. Bourá všechny zejména u nás vžité představy a měl by na obou stranách (v případě dětí jsou tou jednou stranou rodiče) vést k hlubší reflexi. V závěru knižní předlohy k filmu Králova řeč čteme: „I když máme výhodu, že můžeme vše hodnotit s více než půlstoletým odstupem, je stále záhadou, proč Logue u krále uspěl a ostatní nikoli. Určitě pomáhala různá cvičení, na která kladl důraz – sám král o tom byl zřejmě přesvědčen. Důležité bylo i úsilí, které vkládal do procházení textů různých projevů, odstranění slov a vět, o nichž věděl, že by na nich mohl jeho královský žák uklouznout.V jistém smyslu to sice daný problém neřešilo, spíš se před ním uhýbalo, přesto však není pochyb, že odstraněním největších překážek pomohl Logue králi nabýt sebedůvěry a tím zajistil, že řeč jako celek i se všemi dalšími menšími problémy, které obsahovala, krále již tak neděsila. Klíčovým faktorem však asi nakonec bylo něco jiného. Logueovi se od počátku dařilo přesvědčit pacienta, že se nejedná o hluboký psychologický problém, ale spíše o mechanickou záležitost, kterou lze překonat. Důležitou roli sehrál úzký vztah, který se mezi oběma muži vyvinul“.

        Dnes máme na příčiny koktavosti – všimněme si množného čísla a připomeňme si dosud trvající neodhalení oněch příčin – jiný pohled než v polovině minulého století.Věnujme však pozornost druhému poselství filmu, které má trochu posmutnělou, ale reálnou a realitě prospěšnou podobu. Lionel Logue jako logoped provázel krále Jiřího VI. zhruba od roku 1926, nejintenzivněji při jeho veřejných projevech, včetně toho, se kterým král vystoupil v prvních tíživých dnech vstupu Velké Británie do války proti Hitlerovi. V průběhu času se králi dostávalo nejrůznějších rad z nejrůznějších stran. Po vánočním projevu v roce 1939 si král poznamenal: „Jsou to pro mě vždy muka a Vánoce si nezačnu užívat, dokud to není za mnou“. V těch dnech zaslal Anthony McCreadie, ředitel střední školy v Glasgow, Lionelu Logueovi pokyn, jak by si měl král při mluvním projevu počínat: „Ať se opře o levý loket a zadní stranou ruky si podloží bradu – krk si přitom opře mezi palec a ostatní prsty. Pak ať bradou PEVNĚ zatlačí na ruku – vyvine tak větší nebo menší tlak, když bude mít problémy s nějakým zvukem. Tím ovládne svalstvo a všechny potíže v budoucnu zmizí. Skromně doufám, že se bude mým spolehlivým plánem řídit“.

          Pokud onen spolehlivý plán vyvolá na vaší tváři úsměv, je ta zábava předčasná. I když od doby uvedeného dopisu uplynulo několik desetiletí, s podobnými „radami“ se balbutici (koktaví, v USA PWS = Person Who Stutters) setkávají v nejrůznějších zemích zeměkoule stále – a není málo těch, kteří jim podléhají. Tady je na místě trocha pochopení. Koktavost přináší svým nositelům – u dětí i jejich rodičům -natolik zatěžující, skutečně obtížně snesitelné psychické potíže, že jsou ochotni vyzkoušet cokoliv. Co kdyby to přece jen…A že toho někteří „zázračníci“ dovedou náležitě využít!

         Tady se vraťme k druhému aspektu knižní předlohy i filmu Králova řeč. Počátkem prosince 1948 píše král Jiří VI. svému logopedu Logueovi: „ V tomto roce to bude trochu jiný projev, bude osobnější, a snad to dopadne dobře“. A text knížky pokračuje: „ Známkou pokroku, který (král) učinil za celá ta léta, byla skutečnost, že již Logueho nevyhledával, aby mu pomohl s přípravou přímo vysílaných projevů, jako tomu bylo kdysi, pouze jej zpětně telefonicky žádal, aby mu sdělil svůj názor na jeho vystoupení“.

         Faktem je, že král Jiří VI. se přes veškerou snahu a vynikající spolupráci s Lionelem Loguem svých řečových problémů nikdy zcela nezbavil, naučil se je jistým způsobem ovládat, modifikovat, dá se říci v jisté podobě s nimi žít. Tady se dostávám k větě, která se mi těžko,  s vědomím, jak zapůsobí přetěžko překládala: „ Přetrvají-li příznaky neplynulosti řeči sedmý rok věku dítěte, stanou se pravděpodobně v nějaké podobě chronickým problémem jeho života“.  Najdete ji v knize Malcolma Frasera – Svépomocný program při koktavosti. Autor, sám balbutik, v roce 1947 založil Stuttering Foundation of America, svépomocnou nevýdělečnou organizaci věnující se problémům spojeným s koktavostí a její prevencí. Letos si připomínáme pod vedením Jane Fraser, dcery zakladatele, 65.výročí vzniku této organizace, jejíž publikace k nám v českých překladech pronikají již od poloviny 90.let.

         O úspěšnosti titulu Svépomocný program při koktavosti svědčí skutečnost, že jej nakladatelství Portál nabídlo již ve třech vydáních (2000,2006,2010). V následných řádcích bych chtěla vždy velice krátce představit publikace, které mohou hodně povědět – a snad i pomoci – jak balbutikům, tak jejich blízkým, především rodičům a sourozencům, dále pak logopedům, psychologům, sociálním pracovníkům a hlavně učitelům, kteří se mohou s dítětem, které koktá, ve škole setkat.

         Svépomocný program při koktavosti je určen prioritně dospělým balbutikům. Najdou zde detailně rozepsaných osm pravidel, jak postupovat v úsilí o nabytí větší plynulosti řeči. Dodatek nadepsaný Informace předkládá však nejen dospělým 25 stran odpovědí na otázky typu: Jakou práci by měl koktavý vykonávat? Může se to změnit? Trvá náprava dlouho? Na knize se citacemi podílelo celkem 42 logopedů, většinou z věhlasných univerzit v USA, navíc 38 z nich zažilo koktavost na vlastní kůži.

         Žijeme v éře poradenství. Radí kdekdo kdekomu,i v záležitostech, kdy zdravě uvažujícímu člověku zůstává rozum stát. V roce 2010 vydal Portál publikaci Účinné poradenství při terapii koktavosti, jehož editorkou je Jane Fraser.  Poradenství je zde definováno jako „ vzájemný průzkum a výměna myšlenek, postojů a pocitů mezi poradcem a jeho klientem“. Spojení jako vzájemný průzkum nebo výměna myšlenek, postojů a pocitů nepatří zrovna k frekventovaným ve sféře našeho (nejen) logopedického poradenství. Ty progresivnější mezi poradci určitě zaujmou stránky věnované skupinové terapii, a to nejen v závislosti na věku, ale také strukturovaně na dětskou a rodičovskou skupinu, včetně jejich kooperace. Peter.R.Ramig zase čerpá ze svých zkušeností (balbutika i terapeuta) a ze zkušeností svých spolupracovníků na univerzitě v Coloradu v kapitole věnované skupinovému poradenství pro dospělé, kteří koktají. Podle Patricie M. Zebrowski role poradců a terapeutů „spočívá v pomoci mladým klientům přijímat stále náročnější úkoly s důvěrou čerpající z našeho vedení a stálého povzbuzování“.

            Vycházejí překlady nejen z angličtiny, ale také ze slovenštiny. Jak by ne, když se někteří slovenštiny bojí a pan profesor Viktor Lechta nejméně od přelomu 80. a 90. let minulého století začal významně ovlivňovat a posunovat tehdy ještě československou logopedii. Nemalou měrou – i svou publikační činností – stále ovlivňuje i současnou českou logopedii.Těm, kteří se chtějí problematikou zevrubně studijně zabývat , jsou určeny dvě publikace. Vyšly v rozmezí několika málo let (což již o něčem svědčí) péčí nakladatelství Portál . V roce 2004 to byla Koktavost – Komplexní přístup. V roce 2010 pak podstatně přepracovaná a rozšířená, doplněná o nejnovější poznatky a zejména o kazuistiky a konkrétní příklady z běžného života balbutiků  publikace Koktavost,s podtitulem Integrativní přístup.

         A je zde něco, co hodně přispěje k uklidnění rodičů a prarodičů dětí, u nichž se jejich blízcí domnívají, že začínají koktat: Viktor Lechta, Barbara Králiková – Když naše dítě nemluví plynule (Portál,2011). Konkrétní otázky, konkrétní odpovědi, vše zpřehledněno ikonkami jednoduše rozlišujícími základní informace, stupeň jejich důležitosti, označujících chybu nebo naopak potvrzení, že postupujete správně. Místo shrnutí nabízejí autoři dva dopisy pedagogům, k tomu vysvětlení mýtů kolem koktavosti, radu, kde hledat další informace a navíc slovníček nejčastějších odborných výrazů. To pro případ, že by se pan doktor nebo paní logopedka zapomněli a mluvili pro dotazující se příliš učeně. Co jako rodič (nebo paní učitelka v mateřské škole) chtít víc?

         Z mateřské školy postupme na tu základní, na první stupeň. Nejprve překvapení. Je jím útlounká knížečka, spíše brožura s názvem Někdy koktám (Paido, 2002 ). Oslovuje přímo samotné děti ve věku 7 až 12 let, které se trápí pocitem, že koktají. Textu původem z Nizozemí se ujali ve Stuttering Foundation of America (SFA) a čeština je už třináctým jazykem, do kterého byla knížka přeložena (hned po jazyku zulu). Ideální informační text do čekáren psychologů, dětských lékařů, pedagogicko-psychologických poraden. Jenže – jak ho tam dostat? Zatím by alespoň některá osvícenější paní učitelka mohla dítěti, o kterém jaksi tuší, že se trápí, knížečku taktně přiblížit. Ono si už potom samo přečte, co je možné dělat, jak to zaonačit se sourozenci, s babičkou nebo tetou a co vůbec.

                Sama paní učitelka by následně mohla sáhnout po tom nejlepším, co v této oblasti a pro konkrétní věkovou kategorii v současnosti na knižním trhu máme. Jedná se opět o knihu z produkce SFA , o práci C.W.Della –Koktavost u dětí školního věku (Paido, 2004). Systematické pojetí koktavosti od nerozvinuté, přes mírnou až k fixované. Pro každou kategorii nabídka konkrétních postupů, doložená záznamem imaginárního rozhovoru s dítětem. Vše na příkladech, které už nemůžou být konkrétnější. Pro české prostředí (veřejnost, učitele i převážnou část logopedů, psychologů) překvapivé využití tzv. záměrné, chtěné koktavosti, kdy se dítě UČÍ koktat. S velkou empatií napsané kapitoly o spolupráci s rodiči i učiteli. Zamrzí jediné – že v českých školách nemáme post logopeda jako kmenového pracovníka školy (mohl by „mít pod palcem“ i více škol najednou – ale ty peníze!).

               Nemůžeme opomenout adolescenty, teenagery, věkové období, kdy je vše – tím spíše projevy neplynulosti řeči – prožíváno obzvláště silně. Publikace Koktáš? Nezoufej? (Grada Publishing, 2007) je uvozena slovy prezidentky SFA  Jane Fraser: Protože jsi zrovna ve věku tzv.teenagerů a protože někdy koktáš, považuješ některé z problémů, se kterými se potkáváš, za velmi osobní a ojedinělé. Tato kniha je napsána právě pro tebe, v naději, že ti s některým z těch problémů pomůže“. V následujících sedmi kapitolách sedm renomovaných odborníků pomáhá rozplétat ožehavé otázky jako Proč právě já?, jak postupovat doma nebo ve škole, jak dál. Končí Poselstvím Charlese Van Ripera, dnes již zesnulého profesora Western Michigan University, především ale zainteresovaným známým jako „papež balbutiků“. Možná ještě významnější pro český unifikovaný pohled na přístup ke koktavosti je závěr poslední kapitoly Jak najít logopeda, jakého by sis přál: „Logopedi pomáhají lidem, kteří koktají, nejrůznějšími způsoby. Ne každá terapie a ne každý logoped se hodí pro každého. Najít logopeda, který by ti pomáhal tak, jak si představuješ, a taky tak, jak to potřebuješ, je stejně těžké, jako najít tu správnou přítelkyni nebo přítele. Nevzdávej to. Není to lehké, ale není to nemožné. Nezbývá než zkoušet to a hledat. První dojem nebývá vždy nejspolehlivější, ale cítíš-li hned při prvním setkání nějaké vážné pochybnosti, uvažuj. Pokud jsi postupoval podle rad uvedených v podkapitolách o hledání pomoci u odborníků, máš asi celý seznam otázek, na které bys rád slyšel odpověď. Zkus je prodiskutovat s logopedem hned při prvním sezení. Hledat pro sebe toho nejvhodnějšího logopeda je jako hledat nejlepšího automechanika pro opravu auta nebo nejlepšího chirurga v případě nutnosti nějaké operace. Znát a umět nestačí. Až najdeš logopeda, který zná a umí to, co potřebuješ právě ty, drž se ho“. Je třeba dodávat, na čí straně hřiště je míč? Jen co asi na to zdravotní pojišťovny, které u nás prakticky rozhodují o rozsahu a frekvenci poskytované logopedické intervence?

                 Další dva knižní tituly zasluhující pozornost se točí kolem příběhů – aktuálně velmi preferované a oblíbené formy v terapeutických procesech všeho druhu. První to naznačuje už svým názvem – Příběh jednoho koktavého (Paido, 2006). Knížka žijícího autora v řadě jazykových mutací obletěla svět, podobně jako F.P.Murray ve snaze přijít na kloub všemu , co souvisí s jeho řečovým problémem a jeho úpravou, navštívil řadu zemí, včetně Indie a Japonska, v Evropě pak nevynechal ani Lurdy. Přichází se srovnáváním postupů třeba v kolébce balbutologie ve Vídni s terapeutickými taktikami v severských evropských státech. Po souhrnu získaných rad a poznatků dodává: „Koktavý, který se zlepší v řeči, se naučí víc, než jak ji ovládat. Já jsem se tím naučil být realistický, po nezdaru jsem nic nevzdával a staral jsem se sám o sebe.Ta cesta od koktavého k plynule hovořícímu člověku byla tvrdá a stěží bych si ji dobrovolně zvolil, ale byla mi souzena. V mnoha směrech jsem však nabyl velice cenných a fascinujících zkušeností“.

            Koktavost v kazuistikách (Grada Publishing, 2008) je na rozdíl od předchozí knížky dílem devíti autorů – logopedů, z nichž jeden každý v duchu podtitulu Úspěchy a nezdary terapie vypráví jeden svůj úspěšný a jeden neúspěšný „případ“. Znalé české reality musí přímo ohromit hloubka pohledu na problém a detailnost přístupu k jeho řešení. Prezentované kazuistiky jsou pojednány nezvykle otevřeně a mohou osvětlit mnohé jak odborníkům z ranku tzv. pomáhajících profesí (logopedům, učitelům, psychologům, sociálním pracovníků, ale i lékařům), tak těm, kterých se problém koktavosti přímo osobně týká.

                Kdo nemá výdrž nebo čas na četbu delších textů, možná rád sáhne po publikaci Logopedické poradenství ( Grada Publishing, 2009), charakterizovanou podtitulem Příklady a analýzy. Sepsala jsem je na základě svých reálných poradenských aktivit, z větší části uskutečněných prostřednictvím e-mailových kontaktů. Zapeklitým oříškem byl požadavek při co nejpřesnějším podání reality zachovat v absolutní míře práva na ochranu osobnosti. Podařilo se. Co zůstalo nezměněno, jsou moje autentické reakce na danou realitu. Netýkají se všechny jen koktavosti, ale ty „balbutické“ při mé profesní orientaci pochopitelně silně převažují.

               Zbývá upozornit na dva tituly, které už zmizely i z prodejen levných knih a dostupné budou možná v některých městských či obecních knihovnách – nejspíš v regálech označených štítkem psychologie nebo pedagogika. Oba tituly mají jistou prioritu.

                 Brožurka Koktavost a vaše dítě byla prvním titulem z produkce Stuttering Foundation of America, který se v českém překladu v roce 1994 objevil na pultech našich knihkupectví. Je věnována hlavně dětem předškolního věku a jasně vymezena podtitulem Otázky a odpovědi. Tento americký způsob zpracování podobných tiskovin je jedním z dobrých příkladů, který jsme ze zámoří převzali. Že se prospěšně ujal, dokazuje i výše uvedená práce pana profesora Lechty (Když naše dítě nemluví plynule). V brožuře z roku 1994 odpovídá sedm vysoce kvalifikovaných odborníků na otázky, co pomáhá a co škodí, realisticky třeba na to, co s hašteřením mezi dětmi, jak vychovávat dítě, které koktá. A zřejmě poprvé se v roce 1994 v ČR objevilo něco, co bylo v zásadní opozici proti u nás zažitému a prosazovanému trendu – obviňování rodičů. Odpověď na otázku Kdo je vinen? zní: „Rodiče nenesou vinu za koktavost svého dítěte. Po letech výzkumů jsme dosud nenalezli žádný důvod k tvrzení, že rodiče svým způsobem výchovy podstatně ovlivňují vznik koktavosti“. Zdůvodnění samozřejmě pokračuje. Jaký rozdíl proti textu, který se ještě v roce 1989 objevil v české brožuře určené rodičům a učitelům dítěte, které koktá: „ Kdo máte zájem, čtěte . A kdo máte doma dítě, které začíná koktat, zpytujte svědomí“.

                V roce 1994 vydává nakladatelství Portál také Čtení o koktavosti. Jako autorka tohoto textu jen opíšu z přebalu: Ten, kdo koktá, je tvůj bližní a v mnohém tě možná předčí, má jen potíže s ústním vyjadřováním, nemůže někdy plynule mluvit. Kniha je určena především rodičům, učitelům a vychovatelům, a to nejen koktavých dětí. Autorka přístupnou formou řeší řadu otázek a problémů spojených s koktavostí, „neboť podle orientální moudrosti kořenem všeho zla je nedostatek poznání“.

             Vida, kam až jsme se od oscarového filmu Králova řeč dostali. Budete-li se nyní na něj dívat trochu poučeněji, budu ráda. I za ty, kterým se na hřišti řeči nehraje vždy nejlépe.

 Malá poznámka nakonec: komu budou z jakéhokoliv důvodu nedostupné nabízené texty na webových stránkách (www.stripky.cz – Když dítě koktá, www.rvp.cz – Co by měl učitel vědět o koktavosti), ráda mu je přepošlu.