Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Září 2012

Něco je špatně

Na ten seminář se pamatuji velmi detailně. Dokonce i datem, hned vysvětlím proč. Bylo 13.října, jen nějaký ten rok zpátky ( abych dostála duchu „nové“ češtiny). Běžný seminář na pedagogické fakultě, s kapkou logopedie pro budoucí učitelky.

            Začala jsem jako obvykle, dotazem, co je nového, co se od minulého týdne seběhlo ve školství, ve společnosti, jaká kniha vyšla, co se kde nejen speciálně pedagogického děje, chystá…Časem se mi ozývají některé absolventky, že takové pravidelné sdílení informací jim v praxi hodně chybí, prý to bylo „fajn“.  Sama jsem přišla natěšena, jak se podělím o čerstvé zážitky z podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě, kde jsem se doslova brodila knihami, ale také měla možnost znovu vyslechnout názory pana profesora Hilského, podiskutovat s Václavem Cílkem o jeho pracovních i lidských kontaktech s Květou Fialovou (tady se holky „chytly“)nebo o cverkologii . Udivené obličeje na straně jedné – co je to cverkologie? – ale také můj skrývaný povzdech , že žádné z budoucích učitelek nic neříkají jména Hilský, Cílek, nic moc nějaký Karel Havlíček, o do prázdna znějící žádosti o jeho epigram už ani nemluvě. Ani ti českých knížek hubitelé lití nezazněli. Stačila jsem ještě poreferovat o nečekaném setkání s vydavatelkami chytrého časopisu Makovice a několik darovaných výtisků přislíbila rozdat na závěr výuky. Také jsem doporučila pozornosti učitelek in spe nová vydání velmi čtivých knih z oboru neuropsychologie, oboru, jehož poznatky jsou neobyčejně přínosné pro komunikaci . A logopedie – ta je přece v nejširším pojetí právě o komunikaci (to ironicky užité„o“ je další úlitbou mrzačené češtině). Nakladatelství Mladá fronta tehdy aktuálně připravilo pro knižní trh opakovaně tituly z pera světově proslulého neuropsychologa Olivera Sackse (Muž, který si pletl ženu s kloboukem a Antropoložka na Marsu – pokud neznáte, vřele doporučuji, budete na mě vděčně vzpomínat).

            A potom už jen prakticky a s reálnou ukázkou – Veselé diktáty Jiřího Dědečka. Diktáty slovně vtipné, každý s neméně vtipným komentářem. Kdo je Jiří Dědeček, toho by jako písničkáře snad mohly znát –nic, prezident PEN klubu, PEN klub – nic, odbočka na Karla Čapka – jakás takás slabá odezva. „Proboha“, říkala jsem si v duchu, jako už tolikrát, „ty holky se přece pohybují v humanitním prostředí, jsou to budoucí učitelky, nedávno maturovaly“ – to už je dávno, ozývalo se  pravidelně od posluchaček vyšších ročníků vysokoškolského studia. V úvodní tak asi desetiminutovce jsem ještě stačila odkázat na jazykový cit, schopnost hry se slovy (to už jsme v logopedii), což Jiří Dědeček prokázal ve druhé části svých Veselých diktátů odkazem: Pro ty, kteří nemají svého „diktátora“ po ruce, jsou na následujících stránkách připraveny tytéž diktáty s vynechávkami“ – prostě jako cvičení na doplňování.

         „Tu knížku si, děvčata, určitě pořiďte. Bude se vám hodit – ve školní praxi, třeba pro sourozence, později pro vlastní děti“ – a potutelně jsem dodala „časem možná i pro nějaké vlastní procvičení, co říkáte?“ V tom se z auditoria ozvalo nečekané: „Napišme si diktát!“ Nevím – byla to studentskému prostředí vlastní a blízká  snaha uniknout pro seminář připraveným studijním aktivitám? Tak bych své studentky nepodezírala, atmosféra v posluchárně byla přátelská, uvolněná. „Opravdu si chcete napsat diktát?“, opáčila jsem nevěřícně. Trvaly na svém. A protože bylo třináctého, měla jsem z nabízené dvacítky diktátů vybrat právě ten třináctý. Účast na této „akci“ byla naprosto dobrovolná. Pamatuji se, že ze sedmadvaceti přítomných nepsaly jen dvě. „ A opravdu chcete, abych vám ty diktáty opravila?“, pokračovala jsem v pochybách. Ano, opravila i oznámkovala – jako ve škole, rozhodly.  „To si nechám na večer“, řekla jsem s úsměvem. „Jen abyste potom usnula“, zazněla replika ze studentských řad.  No a psaly jsme – z časových důvodů jen pět vět. Psaly jsme anonymně, bez podepsaných papírů, každá si ten svůj měla označit nějakou šifrou či jinak.

            Do večera jsem nevydržela. To už jsem seděla zdrcena nad kupkou papírů s chybami – co si pamatuju – typu „mi nevýme“ apod. Jednoduše z pětadvaceti odevzdaných bylo dvanáct takříkajíc „za pět“, na konci jediného lístku byla zasloužená „dvojka“. Když jsem po týdnu děvčatům vracela jejich lístky papíru, poznaly, že jsem z toho všeho nelíčeně smutná. Myslím, že s pochopením přijaly má slova, že takto se na nich – zčásti! ale značné – provinila škola, paní učitelky, které se jim možná tehdy zdály být hodné. V zásadě však neplnily svou povinnost NAUČIT, nepřistupovaly ke svému povolání se vší odpovědností, možná jen tak něco na té základce „odpřednášely“. Oslovila jsem studentky asi v tomto duchu:  „Něco s tím udělejte, děvčata, občas si třeba jednu dvě věty napište. Budete přece paní učitelky a víte, že tady vůbec nejde jen o nějaký pravopis“. V posluchárně bylo ticho a smutno, ale cítila jsem, že srozuměno a pochopeno.

         Proč jsem si na ten seminář po letech vzpomněla? Včera večer jsem jako obvykle sledovala zprávy v televizi, přepínajíc dvě stanice. V průběhu dvaceti minut jsem zaznamenala následující hrůzy:-

- pod obrazem a komentářem k útočníkovi na pana prezidenta běželo na spodní straně obrazovky (omlouvám se expertům IT, vím, že je pro to odborný termín, ale zrovna si ho nevzpomínám) oznámení, že onoho mladíka  vyslíchají  kompetentní orgány

- na jeho webových stránkách jsem zahlédla varování, že  vaše děti se budou myt huř, o řádek níž se skvělo slovo opjet  (rozuměj opět – doufám, že ten mladý muž má k výučnímu listu i maturitní vysvědčení)

- z úředních míst zaznělo, že  policie si nebyla jista o tom, že  (v nijak přehnaně akademické češtině existuje slovesná vazba (ne)být si jist (s) kým, čím¨

- odpovědný pracovník se vyjádřil, že  tato záležitost byla komunikována mezi  ( s tou komunikací už nic zvláštního, pomalu si zvykáme)

- v následném tématu týkajícím se tzv. lesních mateřských škol(ek) – abych vyhověla lidovému úzu – kompetentní úřednice ministerstva školství zájemce uklidnila, že  není důvod se obávat k tomu, že… (zatím jsme se v češtině vždy (ne)obávali něčeho, někoho).

         Tolik komunikační žeň za ubohých 20 minut včerejších večerních televizních zpráv v České republice. Nejhorší je, že tady se sklízelo z řad lidí různého společenského postavení a sociálního zařazení, rozvrstvení –a to bez rozdílu hrůzně. Co je spojovalo, je velmi pravděpodobná skutečnost, že nejméně základní školou prošli všichni již po roce 1989. Vypovídá to něco o úrovni a stavu našeho školství?  Jistě. Ani nemusíme pátrat v mezinárodních srovnávacích tabulkách. Kdo je na vině? Něco je rozhodně špatně. Výmluva jaká, taká, hlavně když je platná – říkávala moje maminka. Nevymlouvejme se, hleďme do vlastních řad. My starší jsme učili i za podstatně horších podmínek. Jenomže ti starší už tyto blogy většinou nečtou a také na ně – z různých důvodů – nepíší. Jen hledí, hledí – a žasnou.

         Od začátku 90.let jsem autorsky pilně přispívala do časopisu Rodina a škola. Nejprve to byly dva seriálky pro rodiče a prarodiče, podle mínění paní šéfredaktorky inspirativní pro jejich kontakty s dětmi předškolního věku (Jak kazím svá vnoučata, později Jak vychovávat babičku). Vedle recenzí jsem si v roce 2002 vymyslela takové každoměsíční upozornění na blížící se významná výročí a události – jako název jsem si vypůjčila verš Ivana Blatného –Jdou zvolna všední dny, úterky, čtvrtky, pátky…V té době mě cestou na oběd v menze zastavil jeden dost obávaný pan profesor (už jistou dobu zkouší tam nahoře). „Poslyšte“, oslovil mě, „to, co píšete, je chytré, jen se obávám, že někdy až moc“. S patřičným respektem, vždyť jsem kdysi byla páně profesorovou studentkou, jsem odpověděla: „Ale já to píšu pro učitelky, pane profesore“ . „No právě!“  zareagoval pan profesor již na odchodu. Psal se rok 2002. Byla ta skepse pana profesora na místě?

 Psáno 30.září 2012 (pro upřesnění zmiňovaného televizního zpravodajství)


Něco k těm filharmonikům

          K příspěvku Co by si učitelé měli vzít od filharmoniků? (Martin Rusek, 20.9.2012) se vyrojilo neobvyklé množství komentářů (což je výborné!). Znovu se ukázalo, jak je problém našeho školství široký a košatý, kolik různých otázek vyvolává, z kolika stran je na něj možno nahlédnout. Rozhodla jsem se připojit ještě jedním obsáhlejším komentářem. Jedná se o mou bohužel již dávnější reakci na článek uveřejněný pod titulem Učte studenty hledat svůj vlastní styl v Učitelských listech č.1/99, charakterizovaný podtitulem Dopis učitelům současných pedagogických fakult v ČR. Bohužel, nic moc se za těch více než deset let nezměnilo. Předkládám beze změny, v původním znění.

            Na vysokou školu – přesněji na katedru speciální pedagogiky Pedagogické fakulty – jsem po kratším externím působení nastoupila v roce 1986. Měla jsem za sebou více než dvacetiletou praxi na speciální základní škole. Bylo mi už přes čtyřicet a začátky nebyly jednoduché. S odstupem času si uvědomuji, že mi trvalo určitou dobu – dala by se počítat i na roky – než jsem se na roli vysokoškolské učitelky jakžtakž adaptovala. Podle slov tehdejšího rektora jsem šla na vysokou školu za vidinou „větší tvůrčí svobody“, i když jsem bezprostředně platově dost klesla. Příčí se mi okamžitě upadat do stesků nad finančním ohodnocením vysokoškolských učitelů (uhýbám před označením pedagog, natož nověji edukátor). Často se ozývají hlasy – ponejvíce od studentů – volající po přednášejících z řad zkušených praktiků. Skutečnost je trochu složitější. Mohu odpovědně prohlásit, že ne každý vynikající učitel třeba ze základky je stejně úspěšný za katedrou vysokoškolské posluchárny. Troufám si říct, že je to spíše výjimka. S pokorou jsem se naučila neopovrhovat teorií, naopak největší problém spatřuji v jejím užitečném skloubení s praxí.

         Uvažujte se mnou, prosím, kousíček dál. Jste-li zaběhnutou, zkušenou učitelkou na základní škole, máte do značné míry už své jisté, jistou pozici v učitelském sboru, prostě stereotypy pracovní i sociální. Proč tuto jistotu opouštět a měnit ji za neznámé a nejisté postavení vysokoškolské učitelky, začít vše budovat znovu a za jiných – riskantních – podmínek? Platově i v současnosti velmi pravděpodobně ztratíte, odpadají příplatky za přesčasové hodiny, za třídnictví atd. Budou po vás chtít, abyste vykazovali publikační činnost, ucházeli se o granty (což u zkušené učitelky po čtyřicítce bude dost problematické), prokazovali různými zkouškami odborný růst atd.atd. Je třeba dodat, že případná publikační i přednášková činnost je honorována částkami, které vzbuzují úsměv či úsměšek na tvářích řemeslníků, o jiných profesích nemluvě. Nejzávažnější je, že se musíte postavit před zdravě nesmlouvavé, neochočené lidi kolem dvaceti (krásná charakteristika Jana Zábrany!), kterým nemůžete napsat poznámku do žákovské a kterým byste měli imponovat tím, co víte, jak to umíte podat a jak je dokážete pro svůj obor zaujmout. Komplex toho všeho si uvědomuje málokdo z těch, kdo se podivují setrvalosti a malé obměně stávajících pedagogických sborů na vysokých školách.

            Nevím, jak to vidí mé studentky, ale já sama se řadím mezi učitelské nadšence. Ani po desítkách let ve škole nemám potíže s nějakým burn-out, vyhořením. Jak jsem napsala již vícekrát, považuji učitelství za krásné, kreativní povolání – pokud je někdo jako takové chápat chce a něco pro to dělá. Pedagogiku chápu spíše jako umění než jako vědu. Učitel musí být nejenom znalec, ale také kupříkladu psycholog, sociolog a v neposlední řadě herec. Mezi studentky přicházím s představou nastávajícího stálého dialogu, obohacujícího obě strany. V realitě nacházím při prvních kontaktech posluchárnu zaplněnou v co nejzadnějších lavicích. Nic snazšího – stoupnu si (sedícího učitele nesnáším) k té první obsazené lavici a po představení pronášívám obligátní větu: „Zapomeňte, prosím, na dobré vychování a skákejte mi do řeči“. Míním tím, že se má kdokoliv kdykoliv ozvat, řeknu-li něco, s čím nesouhlasí, čemu nerozumí, na co má jiný názor. Jde to ztuha! Většinou se zpočátku setkávám s „kadeřnicemi“.Omlouvám se všem příslušnicím cechu lazebnického. Vypůjčila jsem si toto označení ze zkušeností nadšené mladé paní učitelky, která neuspěla s moderními metodami výuky na učilišti budoucích kadeřnic a kosmetiček (jistě se tak děje i jinde). Ony adeptky kadeřnictví odmítly každý pokus o nějakou novotu imperativním požadavkem: „Diktujte nám, prosím, pěkně pomalu, my si budeme všechno zapisovat“.

            Kacířsky doznávám, že jsem dospěla ke snaze ani ne tak předávat ucelené soubory poznatků, jako vést ke kritickému myšlení. Pěstování kritického myšlení považuji za základní úkol vysoké školy. Chtěla bych navádět ke kritickému myšlení a infikovat chuť dozvídat se něco nového. Vždyť mé současné studentky by měly učit (a vychovávat) ještě někdy kolem roku 2035! Kdeže budou všechny poznatky, které jim nyní vštěpuji, připustíme-li, že v každém desetiletí se souhrn lidského poznání zdvojnásobuje a současně polovina zastarává!

            Pokud si skoro čerstvá paní učitelka z Dopisu učitelům současných pedagogických fakult v ČR přeje, aby z mých rukou vycházel student ovládající klíčové kompetence učitele a aby byl odborníkem, jsem poněkud skeptická. Ač nejsem stoupencem současné vlády ČSSD, hlásím se ke čtyřem zásadám, o něž se podle ministra školství Eduarda Zemana má opírat školství na počátku nového tisíciletí: učit se být, učit se žít spolu, učit se poznávat a učit se, jak učit. Zlatá slova, ale chybí zde – obdobně jako v odborné pedagogické literatuře – to podstatné – JAK to naučit. Žádná škola z nikoho učitele neudělá. Učení – vyučovací hodina – to je proces. Má probíhat za mnoha předvídatelných předpokladů (k nejdůležitějším patří pečlivá – funkční! – příprava), ale v samém zárodku je to proces nepředvídatelný. Zlobívali mě ti, kteří říkávali: „Jak můžeš každý rok učit pořád to samý?“ Ale já jsem nikdy neučila „pořád to samý“! Byly to jiné děti, jiná atmosféra, jiné okolnosti, jiné počasí, jiná jsem byla i já sama, nejen poučena, jak to šlo loni atd… Psala jsem o tom vícekrát. Přirovnávám vyučovací hodinu trochu vzletně k Picassově práci na obrazu. Picasso by vám mohl co nejpodrobněji popsat, jak ten či onen obraz maloval, co ho k tomu vedlo, jaké vybíral štětce, barvy, plátno, jaké volil osvětlení, postavení malířského stojanu, v jakém se nacházel duševním rozpoložení, maloval-li nalačno či po snídani… Co platno, po všech těch informacích byste sami podobný obraz nenamalovali! Nebo snad ano?

            Při nejlepší snaze ze studentky učitelku neudělám. Mohu se o to jen pokoušet, nabízet jí své zkušenosti (které jsou právě jen mými, těžko je generalizovat a stejně prý jsou zkušenosti nepřenosné). Mohu se snažit burcovat studentčin vnitřní učitelský potenciál. Podle rozhovoru s doc.Soňou Hermochovou (Rodina a škola, 8/99) je základní podmínkou ve škole sebevědomý, vyrovnaný, chápající a tvořivý učitel. Krásný ideál, avšak kde najít potřebnou armádu takových jedinců alespoň pro základní školy? Přiznávám, že bych zdůraznila tu tvořivost a empatii. U vyrovnanosti bych malinko slevila. Vždyť každý z nás vzpomíná (s láskou) na některého učitele, který nebyl zrovna příkladem vyrovnanosti, ale byla to OSOBNOST! A sebevědomí? To nám chybí obecně. Podle psychologa Jaro Křivohlavého máme každý nějaký ten svůj „mindrák“, a kdo si myslí, že je ho prost, není s ním něco v pořádku. Obávám se, že v realitě jsme ideálu doc. Hermochové dost vzdáleni. Proč tomu tak je, o tom by se mělo otevřeně mluvit. Vytrvalejší čtenáři denních i odbornějších tiskovin mohou zaznamenávat kritické hlasy do vlastních řad kupříkladu mezi psychology nebo psychiatry. A co učitelé? S lítostí sleduji zklamání svých studentek vracejících se z praxí na školách a to by byl jen střípek do diskuse.

         Trochu se bojím, že svobodu nabytou po roce 1989 nevyužívají všichni učitelé vždy tím optimálním a žádoucím způsobem. Nezmiňuji tím pouze svobodu volby vyučovacích metod. Tady bych byla opatrnější, nepodléhala neuváženě módním vlnám, ne vždy odpovídajícím našemu naturelu a mentalitě. Vzbuzuji-li dojem, že se bráním novotám, je to omyl. Ani v dobách hlubokého socialismu jsem nikdy neučila „normálně“.Ctím však axiom sv.Augustina: Všechno poznej a dobrého se drž! Mnohé náhle propuknuvší projekty a programy jsou více líbivé a podbízivé než pro děti a mládež skutečně přínosné.

            Přála bych paní učitelce Denise Weinfurterové, aby její dopis vyburcoval učitele (nejen vysokoškolské) k polemice. Ráda se do ní zapojím. Učitelům přeji větší dávku dopaminu, neurotransmiteru prý zajišťujícího promptní reakce na nové stimuly, iniciativu a spontaneitu. Lidé s patřičnou dávkou dopaminu patří podle neurologů a neuropsychologů mezi lidi zvědavé a zvídavé, kteří rádi experimentují a nebojí se riskovat. Co by nám pak ve školství chybělo? I ta prestiž učitelského stavu by se zvýšila. A mezi učitelstvem by ubylo lidí – řečeno slovy Stefana Zweiga – s tichým šerosvitem sklíčenosti nad unavenou duší.

 Napsáno  4.října 1999


Mládí vpřed?

         Latinské Nulla dies sine linea (počesku Ani den bez čárky), které si za své vzali lidé pera, bych já mohla nahradit jednoduchým Ani den bez novin. Nemohla jsem tedy logicky opominout Lidové noviny ze dne 18.9.2012, zvláště má-li úterní vydání pravidelnou přílohu věnovanou školství – Akademia. Celá stránka- nadepsaná chytlavě (ale pro mě i po opakovaném přečtení příliš „sofistikovaně“) Vzdělání musíme uchopit jako korupci – byla věnována rozhovoru s jistě nadějným mladým vědátorem Janem Strakou. Z fotografie se na čtenáře usmívala sympatická,až trochu dívčí tvář.Mladý muž, narozen v roce 1985, dokázal již získat bakalářský titul v oboru společenských věd na Harvardově univerzitě v USA. Jak uvedeno, působí nyní na CERGE-EI, společném pracovišti národohospodářského ústavu Akademie věd ČR a univerzity Karlovy. Věnuje se tam hlavně vzdělávání a koordinuje think tank IDEA zaměřený na výzkum veřejných politik.

            Zastavím se u těch veřejných politik. Zvláštní je samo užití plurálu u tohoto spojení. Ale nešť, vím přece, že v ČR existuje několik vysokoškolských fakult s tímto termínem ve štítu. Podle vyšších míst jsou určeny studentům, kteří chtějí analyzovat problémy současných společností (opět ten plurál!), hledat jejich účinná řešení a uplatňovat je v praxi. Znamená to, že novinářkou „zpovídaný“ Bc. Jan Straka se chce v čele vědeckého teamu ponořit do problémů churavějícího českého školství,tak řečeno je analyzovat, následně hledat účinná řešení a uplatňovat je v praxi. Není to poněkud velké sousto pro sedmadvacetiletého muže s neoschlým diplomem, byť slovutného zahraničního vysokého učení? Pravda, podle básníka (napovím- Svatopluka Čecha) Sláb jenom ten, kdo v sebe ztratil víru a malý ten, kdo zná jen malý cíl

         Generační problém? Odvěký střet mládí s těmi štafetu předávajícími? Ale vůbec ne! Jen prostá úvaha. Úvaha nad tím, co můžu analyzovat, hodnotit, co a jak s čím srovnávat, z čeho vycházet, navíc koho vést , jsem-li na začátku cesty, bez zkušeností, bez potřebného, nezbytného rozhledu a přehledu. Tu úvahu ještě podpořily odpovědi Jana Straky na některé položené otázky. Na dotaz, v čem se liší studium na českých a amerických vysokých školách, respondent bezelstně zareagoval: „Zdejší poměry znám jen z vyprávění kamarádů. Mám z toho pocit, že spousta českých škol…“ Ouha! Budou tedy Strakovy analýzy – když to trochu přeženu -založeny na vyprávění kamarádů a na jeho vlastních pocitech? Vzhledem k tomu, že si již i část středoškolských studií odbyl v zahraničí, bude jeho orientace v našich poměrech ještě zamlženější. A to ani neberu v potaz ty nekončící kotrmelce, ke kterým v posledních letech v českém školství permanentně a kontinuálně dochází a v nichž se stěží orientují místní. Lze vše nahlížet, analyzovat zjednodušeným pohledem ze severoamerického břehu?

         Je na místě, abychom právě na pedagogických fakultách podporovali již tak rozbujelý trend, který z vlastní ničím nekorigované zkušenosti dotazovaný podporuje vyznáním: „Zajímavé z českého pohledu je třeba i to, že se v USA vůbec nezkouší ústně“? Jak dobře to z vlastní zkušenosti vysokoškolské učitelky znám! Bodejť! Je vždycky snazší za hodinku sepsat se studenty nějaký ten testík a potom jen na webu vyvěsit bodové ohodnocení. Následuje jeden studentský vyslanec přispěchavší se stohem již rozevřených indexů (přece aby nezdržoval!), kde se jen podepisujete a podepisujete, prostě taková autogramiáda. Nejde ani tak o širokou možnost všelijakých kulišáren. Spíše o fakt, že studenta/studentku při jejich počtu na pedagogických fakultách osobně vlastně ani nepoznáte. A hlavně – on/ona budoucí učitel(ka), řečový a komunikační profesionál, ztrácí jednu z mála možností mluvit, formulovat svůj mluvní projev, DISKUTOVAT nad problémy, obírat se jimi. Nechci ten problém víc rozvádět, učinila jsem tak vícekrát. Písemně i osobně – to jsem se pak setkávala s námitkami typu: „To chceš každýho zkoušet zvlášt? Víš, co jich mám?“ Ano, samozřejmě jsem věděla, i já jsem jich tolik měla. Testy jsem nepěstovala.  Zažívala jsem také, jak takto třeba zcela pozbývá smyslu na vysokých školách oživované kolokvium, v zásadě rozhovor,ústní zkouška. Jeden z pustých formalismů – a s kolika se tak adept učitelského povolání už na škole setkává! Dobrá příprava pro praxi!

            I jinak se můžeme těšit. Prosadí-li se koncepce těch, kteří čerstvě přibudou nejen ze zámoří, dojde i na další v inkriminovaném novinovém článku hlásaná fakta: „Na Harvardu se žádná závěrečná zkouška neskládá, stačí udělat zkoušky z jednotlivých předmětů během studia“. No, konečně! Odpadnou martyria státnic, na obhajoby nějakých bakalářských či diplomových prací také s gustem rychle zapomeneme (při současné úrovni některých  těchto písemností by to zase tak velká škoda nebyla). Že to studenty obere o další možnosti? Například prokázat schopnost něco smysluplně „hodit na papír“, pracovat s citacemi, rešeršemi atd. atd.

         Na závěrečnou otázku novinářky, bude-li chtít opět studovat v cizině, dotazovaný odpověděl: „ Ano. Kvalita univerzit v anglosaském světě je všeobecně daleko vyšší než u nás“. Člověk nemusí být zrovna vlastenec, aby ho taková bohorovnost nadzvedla. Na čem zakládá Jan Straka svůj kategorický odsudek českých univerzit? Co ví o jejich úrovni? Z poznámek a vyprávění kamarádů? Bylo by mu dobré připomenout, že v USA je kolem dvou tisíc učilišť, která se označují jako pracoviště vysokoškolská, neřkuli univerzitní. Všeobecně je známo, že po právu lze označit jako univerzity zhruba dvacet z nich – se vší úctou k jejich nesporně věhlasnému renomé. Zbytek tvoří školy na úrovni přibližně našich průmyslovek. Můžete na nich získat certifikát například jako odborník v úpravě nebožtíků před pohřebním aktem. Ti naštěstí v ČR (zatím!) uplatnění nenaleznou.

      Naprosto si nedělám iluze o poměrech na českých vysokých školách a univerzitách (je v tom rozdíl). Ale po letošním nahlédnutí například do bakalářských prací v oboru biochemie bych některé jejich autory/studenty začala zdravit. Zdravila bych i absolventy bakalářského studia biochemie z USA. Jsem přesvědčena, že by po návratu do vlasti (jak to slovo už zní nepatřičně!) neměli ambice v čele nějakého teamu řešit fundament českého přírodozpytu. Pro společenské vědy máme jiná kritéria? Není i v tom jádro naší společenské bídy, včetně školství?

            Při opakovaném pročítání inkriminovaného novinářského interview s Janem Strakou jsem se z hlavy snažila vypudit jednu vtíravou myšlenku. Před časem jsem dva (tři?) roky psala pravidelné měsíční fejetony pro časopis Moderní vyučování. Měly slušný ohlas a domnívám se, že s nimi byla spokojena i tehdejší šéfredaktorka. S paní doktorkou Janou Strakovou jsem tak byla v e-mailovém kontaktu. Ne ve všem jsme se shodovaly, ale snad můžu říct, že jsme se navzájem respektovaly. Naše spolupráce skončila s odchodem RNDr. Jany Strakové, Ph.D. na odpovědnější místa v rámci řešení otázek českého školství.Pokaždé mě potěšilo, když jsem se s názory paní doktorky setkala v tiskovinám či médiích. Měla vždy co říci a na svém současném postu koordinátorky národního výzkumu dospělých PIAAC je zárukou serióznosti šetřeného. Bezpochyby se jedná o pouhopouhou shodu ryze českých příjmení. Nepochybuji, že paní doktorku Strakovou s jejím racionálním matematickým myšlením nelze spojovat s jevem označovaným jako nepotismus. Jedná se – ve zkratce – o využívání vlastních pravomocí k získávání významných (např. politických) funkcí pro své příbuzné. Já si pro sebe nahrazuji pojem nepotismus jednoduchou českou větou : Proboha, čí je to dítě? V naší aktuální společenské situaci si ji bohužel musím říkat až neúnosně často. Nepotismus spolu se známějším klientelismem je jedním ze záludných nešvarů naší současnosti.

            Každému podle jeho  zásluh, každému podle jeho potřeb – to jsou slogany v nedávné době mylně přisuzované hodnotícím měřítkům pro společenské zřízení označované jako socialismus a komunismus. Kořeny těchto vět jsou mnohem hlubší, tkví v židovském učení, v talmudu. Uvažujeme a jednáme v otázkách našeho školství vždy podle jeho potřeb?


Pedagogické podobenství

         Kdybych se svých vysokoškolských studentů zeptala, co je to podobenství, asi bych nepochodila. Ti zvídavější by se možná uchýlili k internetu a tam nejspíš klikli na Wikipedii. Nic proti tomu, jistého vysvětlení by se jim dostalo. Já však – i jako logopedka – raději začínám u noblesnějšího (a spolehlivějšího) Ottova slovníku naučného, častěji listuji jeho stránkami knižního exempláře, teprve následně bloudívám hesly na internetu. I dočetla jsem se , že  „podobenství je básnickou parabolou, jež důležitou pravdu v sobě tají…váží svůj příběh ze života a hledí morálku jeho přiměřiti všeobecné chápavosti…nejdokonalejšího výrazu pak dospělo v Novém Zákoně“.

         Abych dostála moderním trendům, pokročím až ke zmiňované Wikipedii, podle níž „…je podobenství formou alegorie a spočívá ve vyjádření obecné myšlenky, životní moudrosti, mravního ponaučení na základě podobného výjevu či příběhu“. A máme to ! Jsme u příběhu! V duchu západních pedagogických trendů jsou aktuálně právě příběhy považovány za jednu z nejefektivnějších vyučovacích metod.

         S literárním talentem píšící americká psycholožka Lauren Slaterová již spíše do řad odborníků k nadhozenému tématu dodává: „Naše životy se neskládají z dat, zprostředkujících hodnot a metodických vývodů, jsou to příběhy – námi vstřebávané, opětovně skládané, nově přepisované. Nejlépe integrujeme to, co je vyprávěno jako příběh“. Nahlédněme tedy z více stran příběh malého Štěpána.

         Jeho školní pouť nezačala nejšťastněji. Už v listopadu – ani ne tři měsíce po zahájení školní docházky – došla paní učitelka k přesvědčení, že s tím Štěpánovým čtením nebude něco v pořádku. A věci se hnuly naučeným (!) směrem. Žádné úvahy nebo pochybnosti o možném  profesním učitelském selhání nebo vlastní nedostačivosti, vina bude jasně na straně školáka. Od čeho zde máme odborná pracoviště (školy se z nich poslední dobou až podezřele často a snadno samy vylučují)? I bylo doporučeno mamince, aby s hošíkem zašla na vyšetření do pedagogicko-psychologické poradny.

        Vylekaná maminka nezapochybovala o kompetentnosti paní učitelky a na doporučované vyšetření se neodkladně se synkem vypravila  Byla sepsána detailní rodinná anamnéza. Jak jinak, vždyť to známe, hledat tím směrem viníka je nejsnazší (a tak obvyklé). Odborník ( psycholog? speciální pedagog? – nepochybně z ranku pomáhajících profesí) však přece jen trochu zaváhal při myšlence, že by chlapec již  na začátku školní docházky měl být ocejchován diagnózou dyslektik. Ať se maminka dostaví se Štěpánem tak za půl roku, až bude ve druhé třídě, poradna mu pak vystaví takříkajíc „papír na dyslexii“, který mu zajistí do dalších školních let jisté úlevy a zohledňovaní. A bylo to!

            Chtít, aby sama Štěpánova maminka domyslela škodlivost, až zrůdnost takového návrhu, by bylo příliš. Úvahy a myšlení odborníků, v poradně i ve škole, by se však měly ubírat zcela jinými cestami. Kdo z dospělých by nepodlehl lákavé nabídce úlev od čehokoli? A dítě? Žáček? Slibovaný „papír“ ho k nějaké snaze ve čtení se zlepšovat nepovede. Snažit se zřejmě nepřestane maminkaa všichni ti dospěláci kolem Štěpána. Co ten pak vyslechne rad, připomínek a napomenutí! Bude mu vyčítáno, předhazováno, že je lajdák, lenoch, možná i na nějakého toho hlupáka dojde. Kolik dohadů, rozmíšek  a horkých chvilek doma nastane!

         A školní léta se rozběhnou. Kodrcavé čtení jistě neprospěje při řešení slovních matematických úloh, hůře to půjde v přírodopise, češtině a vůbec…Škola nebude místem, kam by se Štěpán těšil, ani kvůli přestávkám, protože i tu pozici v kolektivu si bude pod tlakem okolností třeba vydobývat všelijak. Stáhne se do ústraní, zvolí roli třídního šaška, nebo bude svou úzkost ventilovat agresí? Jak po všech těch úlevách dopadne Štěpánovo závěrečné vysvědčení na konci školní docházky? Jak si bude stát tváří v tvář šancím na další vzdělávání a v důsledku toho i volbu povolání? Nejbolestivější je pomyšlení, jak to chlapce poznamená osobnostně, jeho sebevědomí, sociální vztahy.

         To je jen několik otázek, které by u každého podobného „případu“ měly odpovědné pracovníky znepokojovat. V první řadě tedy paní učitelku. Její odbornost i zájem se scvrkly do rady, aby maminka se Štěpánem denně dvacet minut nahlas četla. Paní učitelka to vzdala bez boje, tvrdě zklamala. Zklamala profesně – i lidsky, což v práci učitelky úzce souvisí. Pokolikáté už ? A kolikrát ještě?

         Kdo to nevzdal, byla Štěpánova maminka. Nejprve zvažovala možnost poprosit paní učitelku, aby se tiše jako myška mohla ve třídě zúčastnit hodiny čtení. Že by se jako poučila, jak na to jít, aby pak doma nic nepokazila, až bude se synkem probojovávat těch doporučovaných každodenních dvacet minut hlasitého čtení-nečtení. (Stručné doporučení: zkuste si – jako zralí čtenáři -nahlas dvacet minut číst, potom si představte dítě-nečtenáře v téže situaci.) Maminka tak vlastně byla vmanévrovaná do role učitelky. Doba, kdy odborníci nejrůznějších  profesí byli nedostupní a řadu situací jsme řešili buď sháněním tzv.meloucháře  nebo zvládali podle hesla „Udělej si sám“, ty časy už snad jsou za námi. Neodbytně se vtírá pochybnost, zda by ostatně maminka  v hodině čtení zažila něco víc, než stručné pokyny „a dál bude číst…“.

         Jako častokrát o vývoji situace rozhodla náhoda. Vše nabralo zcela jiný směr v průběhu jednoho sobotního odpoledne. Očividně rozmrzelý synek byl dán v plen na návštěvě dlící speciální pedagožce. Tu chvilku jsem mu nezáviděla. Obklopen suitou rodičů a prarodičů měl být znovu vystaven všem tak stále omílaným nářkům a hledání východisek..

         Je na čase odkrýt karty, jít s barvou ven a přiznat, že se jednalo o mého (pra)synovce. V tu chvíli by mě zřejmě nejraději viděl za devaterými horami. Měla jsem pro jeho pocity hluboké pochopení. S úmyslem zjistit, jak na tom chlapec se čtením opravdu je, jsem požádala, aby mi něco (něco?) přečetl. Pohotový Štěpánův dědeček sáhl do rodinné knihovny a přispěchal  s básnickým opusem Svatopluka Čecha – Ve stínu lípy. Mírně pobavena jsem toho muže zralého věku požádala, zda by nám on sám mohl přečíst něco z archaismy přetíženého nesporně klasického veršování. Pochopil a  Svatopluka Čecha střelhbitě vyměnil za Babičku Boženy Němcové. Inu – proti gustu žádný dišputát, jak tvrdíval pan otec ze mlýna, kam babička s dětmi docházela na besedu. Ale četba pro začínajícího druháka to rozhodně také nebyla. Z nouze mělo pomoci Werichovo Fimfárum. Smířena s faktem, že dědova knihovna už nic příhodnějšího nenabídne, jsem nakonec vyhledala pro začínajícího čtenáře jakž takž případný odstavec textu. Štěpán četl skutečně prabídně  a domnívat se, že za tohoto stavu do ukončení třetí třídy zvládne techniku čtení, bylo dost nereálné. Naděje svitla ze způsobu, jak intonačně Štěpán zvládl přečíst dovětek „no a?“. Že by při tom všem čtenářském klopýtání četl s porozuměním? Že by zvládal to, co je většině našich školáků při různých mezinárodních srovnávacích testech jako zásadní neschopnost přičítáno k tíži?

         Následné rodinné porady se už Štěpán neúčastnil. Hlavní břemeno nyní měla nést jeho maminka. Domluvily jsme se , že se pokusí vytrvat v šestitýdenní „léčebné“kúře. Opatří si sdostatek krátkých jednoduchých textů, už měla představu jakých. Bude jich potřeba hodně, protože Štěpán by je neměl číst opakovaně, aby je pouze neodříkával zpaměti. Bude s maminkou číst denně. Ovšem ne dvacet minut v kuse, ale pouhé minutky tři. Ty mu striktně odměří kuchyňský budíček. Jakmile zazvoní, se čtením se skončí. Bystrý Štěpán velmi rychle pochopí, že ty tři minuty ho takříkajíc nezabijí, že se dají vydržet, zejména v případě, že maminka dohodu nikdy neporuší. Na druhé straně ovšem se ty tři minuty budou opakovat třikrát denně. A opět vždy tehdy a tehdy – podle přesně stanoveného časového rozvrhu. Žádné takové – budeme číst až po večeři apod. – znáte to, velice snadno se naskytnou nepředvídané okolnosti, které plán naruší…tak to necháme až na zítřek atd.  Právě v té nekompromisní dohodě spočívala  zátěž a odpovědnost kladená na angažovanou maminku. Ještě jsem své neteři doporučila, aby si nepozorovaně (!) spočítala minutový Štěpánův čtenářský výkon na začátku a potom na konci doporučovaného šestitýdenního pokusu. Tak jsme se domluvily a rozešly začátkem září.

         Chyběly tři dny do Vánoc, když jsem dostala nečekaný, ale o to krásnější dárek. Mezi vánočními pohledy, které si se svými příbuznými a přáteli stále ještě posílám, byl dopis napsaný úhledným školáckým rukopisem: „Ahoj teto, čtu jako ďábel, paní učitelka mě chválí. Tvůj Štěpán“. Trvalo mi chvíli, než jsem mohla dočíst, co připsala Štěpánova maminka. Těch šest týdnů podle mé rady skutečně vydržela. Prý to ani nebylo tak zlé. Slova chvály paní učitelky doplnila větou se třemi vykřičníky: „Ono to opravdu funguje!!!“ Dozvídat se, že se zlepšil i Štěpánův přístup ke čtení, že si začíná sám číst, co ho zaujme, to je pro učitelskou duši přímo hojivý balzám.

       A představte si, že pod stromeček dostane knížku – Staré pověsti české. Pokud vám zatrnulo, že lekce se Svatoplukem Čechem se minula účinkem a jeho místo zaujme Jirásek, vaše zděšení je naprosto liché. Budou to Staré pověsti české v obrázcích doplněných stručným textem, myslím, že jejich autorem je výtvarník a autor dřívějších večerníčků Jiří Kalousek. 

        Chytrá maminka! Ona a její synek Štěpán jsou aktéry příběhu, který by snesl označení podobenství. V modernějším pojetí příběh, to, co je aktuálně považováno za jednu z nejúčinnějších vyučovacích metod. Jenže – koho by měl tento příběh poučit, koho vychovávat? Otázka komu by byl ku prospěchu, ta už je snáze zodpověditelná. Mou radost ze šťastně rozuzleného a zakončeného příběhu kalí pomyšlení: kolik podobných Štěpánů se svými bezradnými maminkami se trápí v lavicích našich škol? Myslíme na to?

 DODATEK

Tento reálný příběh vyšel počátkem roku 2010  na Slovensku v časopise EFETA –Otvor sa (vedecko-odborný časopis o komplexnej rehabilitácii   ludí s postihnutím).

Se Štěpánem jsem se setkala  koncem letošních prázdnin. Už je šesťák. A taky je čtenář. Do místní knihovny však nechodí. Tam posílá maminku, se slovy: „Ty mně to vybereš vždycky nejlíp“.


Ad fontes, k pramenům

         V  srpnových dnech, kdy se v médiích objevila zpráva, že zemřel americký astronaut Neil Armstrong, mě zrovna mimořádně zaujala knížka, jejíž autor byl přinejmenším pracovně spojen s mužem, který poprvé v lidských dějinách vstoupil na Měsíc. Vstřebávala jsem názory,úvahy a postřehy někoho, kdo přímo spolupracoval na programu NASA pojmenovaném Člověk na Měsíci, předtím v 60.letech participoval na vývoji počítačů, lékařské elektroniky a tovární automatizace i vybavení jaderných elektráren.Půjdeme-li ještě hloub proti proudu času, až do 50.let minulého století, najdeme jeho jméno mezi dvaceti nejvýznamnějšími inženýry a vynálezci, kteří se v USA podíleli na vývoji barevné televize. Vedle toho se na čtrnáctimetrovém otevřeném člunu celkem třikrát přeplavil přes Atlantik z Ameriky do Evropy, při třetí cestě oslavil za bouře na moři své pětasedmdesáté narozeniny.           

         Ten muž se narodil v Německu, oba rodiče byli vzděláním i profesí lékaři, což zejména u jeho matky jako ženy bylo v roce 1923 jevem dost výjimečným. Dostal jméno Heinz Wolfgang Richard. Když se o dvacet roků později – v roce 1943 – stal americkým občanem, rozhodl se i změnou na Richarda, pro přátele Dicka, odstřihnout od nenáviděného statusu válečného běžence.

            Richard W. Sonnenfeldt byl Žid. Zemřel 9.října 2009 v USA. Prožil nepředstavitelnými těžkostmi naplněný život. Sám to však jako příkoří nevnímal. Naopak. V knize Svědek z Norimberka končí vyznáním: Moje mládí v hitlerovském Německu mělo skončit ve vyhlazovacím táboře. Namísto toho se z mého života stalo báječné dobrodružství….Zcela jistě jsem netušil, jak zajímavý život mě čeká, když jsem slyšel svého nadřízeného křičet:Sonnenfeldt! Vojín Sonnenfeldt! Generálové potřebují tlumočníka!“ Bylo mu dvaadvacet let a byl jmenován hlavním americkým tlumočníkem při soudních procesech s válečnými zločinci v poválečném Norimberku.

            Jsem přesvědčena, že Sonnenfeldtova kniha Svědek z Norimberka (v originále vydaném v roce 2006 v New Yorku Witness to Nuremberg) je neobyčejně cenným materiálem v rukou odpovědného učitele. S překvapením, ale především s lítostí jsem se sama vícekrát přesvědčila, že ani vysokoškoláci nejsou vybaveni základními poznatky o dějinných událostech, které nám svou genezí , důsledky a hlavně možností opakování (byť v pozměněné formě) nejsou tak vzdálené, jak si často naivně myslíme. V tom pádě nepomohou sebelepší učebnice. Učebnice – to je mrtvé slovo. Děti ve školách, studenti potřebují živý kontakt – nejpohotověji zprostředkovaný učitelem v diskusi ke konkrétním slovům, případům. Několikrát jsem tak kolem 27.ledna, výroční den osvobození koncentračního tábora v Osvětimi, začala výuku (logopedie) na pedagogické fakultě četbou úryvku z Deníků Viktora Klemperera . Připomenout slovy holocaust je jedna věc, přečíst seznam konkrétních zákazů, kterým se Židé museli podrobovat, věc druhá, důslednější (viz Dodatek). Jak byste vnímali zákaz držení domácích miláčků, psů, koček, kanárků? Viktor Klemperer s manželkou milovanou kočičku raději otrávili, než by ji vystavili neznámému osudu.

            Svědectví Richarda W.Sonnenfeldta je o to cennější, že se nesoustředí jen na samotný průběh výslechů a soudu válečných zločinců v Norimberku. Hledá kořeny zla v období před vypuknutím 2.světové války a končí opakovanými návraty do sjednoceného Německa po roce 1990. Autor je dalek jakékoliv zaujatosti, nějakému náznaku touhy po pomstě. V tradici židovského školství spíše klade otázky, sám sobě i studentům, s nimiž se setkává na besedách, i v místech svého dětství, ironií osudu po válce patřícího do východního bloku, Německé demokratické republiky (NDR). Je absolutně upřímný – a co nebývá u knih tohoto typu běžné – píše vtipně a trefně.

            Za vtipnou můžeme považovat i epizodu z výslechu hlavního obviněného Hermanna Göringa, podle tlumočníka Richarda W.Sonnenfeldta „..nyní polapeného inteligentního gaunera, který se pokoušel zmást své věznitele. Řekl jsem: Pane Geringu, úmyslně jsem špatně vyslovil jeho jméno, jak jsem to slyšel jako malé dítě. Slovo gering v němčině znamená „malé nic“.Řekl jsem: Pane Geringu,když překládám plukovníkovy otázky do němčiny a vaše odpovědi do angličtiny, nebudete mluvit, dokud neskončím. Nebudete mě přerušovat. Když stenograf dokončí záznam překladu, až potom mi můžete sdělit, jestli máte nějaké výhrady. Pokud si ovšem přejete být vyslýchán bez tlumočníka, jen to řekněte a já budu pouze sedět a poslouchat, případně vás opravím“.

         Já sama bych víc než na užitou slovní hříčku s Göringovým jménem poukázala na zásadní rys autorovy povahy – za všech okolností zůstával sám sebou. Pramenilo to bezpochyby z jeho výchovy. V kapitole Dětství píše: „Moji rodiče neznali záludnost.Učili mě, jak hanebné je krást nebo lhát.Říkali mi, že veškerá nepoctivost je špatná, stejně jako neupřímnost a pokrytectví. Učili mě, abych se po porušení pravidel přiznal a svou chybu odčinil. Nikdy jsem neslyšel, že by se moji rodiče pokusili někoho obalamutit….Přesvědčení mých rodičů bylo směsí židovské morálky a luteránských ideálů. Ovšem v každodenním životě jednali především jako Prusové. Neutrácej peníze za zbytečné parádičky! Vším šetři! Rozbité věci se nejprve snaž opravit, nevyhazuj je hned! Pracuj, abys něčeho dosáhl! Nechlub se, jestliže máš peníze! Trp v tichosti, nestěžuj si! Moji rodiče vyrůstali v úctě k pruským hodnotám a tytéž hodnoty s láskou vštěpovali svým dětem.“ Zajímavé myšlenky z pera člověka nesporně vysokých morálních kvalit.

            Rodičům se naštěstí podařilo oba syny včas dostat do bezpečí do Velké Británie. Po vstupu Anglie do války se paradoxně jako cizinci stali pro hostitelský stát nebezpečnými. Autor knihy Svědek z Norimberka Richard W. Sonnenfeldt byl internován. Dalším paradoxem byl převoz internovaných cizinců sice odděleně, ale přece jen na stejné lodi s německými válečnými zajatci do Austrálie. Mládež by se jistě pobavila následující poznámkou: „Loď udělala zastávku v Melbourne, kde byli vysazeni nacisté, na které čekal po dobu dalších pěti let skvělý život válečných zajatců, čímž se vyhnuli pohromám spojeným s porážkou, která postihla jejich bojující druhy. Jediné, co jim muselo dělat starost, bylo moje varování, že jim hrozí obřízka, vytetování Davidovy hvězdy a předčasný návrat do nacistického Německa“.

         Další ukázka autorovy nepoddajnosti,i když podmínky přepravy byly víc než příšerné, a smyslu pro vtip a ironii. Jen si myslím, že by všechno naši žáci a studenti tak úplně nepochopili. A obávám se , že by situace trochu připomínala setkání Richarda W.Sonnenfeldta se středoškolskými studenty z bývalé NDR v roce 1993: „…naučili se naslouchat, ale neptat se“.  Tím větší úkol pro učitele.

            Hodně otázek by mohla vyvolat autorova zkušenost ze života v USA, kdy se nejprve živil jako elektrikář : „Pracoval jsem také v panských sídlech na Roland Avenue, kterou baltimorská vysoká společnost považovala za zakázané pásmo – pro Židy a černochy!….Na velké zakázky jsem někdy chodil s Paulem Ingrahamem, černochem asi tak dvakrát velkým než jsem byl já. V Baltimoru roku 1941 bylo něco neslýchaného, aby spolu pracovali běloch a černoch, anebo aby černoch pracoval jako pomocný elektrikář. Jednou se stalo, že zákazník nechtěl, aby zadanou práci udělal Paul. Po vyslechnutí jeho námitek jsem sebral nářadí a materiál s tím, že se poroučím. Zákazník nás zavolal zpět.Vybídl jsem jej, aby se Paula dotkl, aby se ujistil, že „ta barva drží“. Tvořili jsme tým, no, jeden z nás byl židovský emigrant z Německa a druhý americký černoch, o němž si lidé mysleli, že se „povyšuje“ tím, že chce dobře pracovat jako řemeslník“. Je třeba některého z učitelů přesvědčovat, co všechno tento úryvek aktuálně nabízí?

            Richard W. Sonnenfeldt byl člověk pronikavého intelektu s výraznou schopností situační analýzy a diagnostiky. Zajímal se vždy o vše, co ho obklopovalo a mohlo nějakým způsobem obohatit. Seznámil se například – za velmi zajímavých okolností (detaily již ponechám na zvídavém čtenáři) -i s Leo Kannerem, což by mu jistě záviděli všichni zainteresovaní v problematice autismu. K tomu dodává: „Prostřednictvím Leo Kannera jsem se seznámil s dalšími univerzitními psychiatry a navázal s nimi velmi přátelské vztahy. Musel jsem pro ně představovat skvělý studijní materiál týkající se adolescenčního vývoje člověka!“

        Autorovi rodiče po spletitých peripetiích rovněž přicestovali do USA, kde ne nejsnazší cestou nakonec získali svému vzdělání odpovídající pracovní zařazen v komplexu budov Sheppard Pratt „pro nepříliš bohaté duševně nemocné“. Při návštěvách rodičů byl Richard W.Sonnenfeldt opět bystrým pozorovatelem. Ke společným obědům s personálem poznamenává: „…usedal jsem s desítkou terapeutů z různých škol k velkému stolu a naslouchal jejich hovorům. Zastánci Freudovy psychoanalýzy v té době tvořili menšinu a snažili se o to, aby je společenství psychiatrů přijalo. Mezitím pro mě analyzovali své kolegy a jsem si jistý, že si mě do nějaké své škatulky také přiřadili. Pracovníci v Sheppardu ovšem nepostrádali běžné lidské vlastnosti….Brzy jsem poznal, kdo z nich je obsedantní, kdo asertivní, kdo pasivně agresivní, kdo hypochondrický, kdo neurotický, kdo potlačená osobnost anebo obsedantně kompulzivní. Myslel jsem si, že v nemocniční jídelně rozpoznávám typy osob podobné těm, které se houpaly na visutých lůžkách naší zajatecké lodě na cestě z Anglie do Austrálie“. Tuto část  knihy Svědek z Norimberka bych doporučila k reflexi situace ve sborovnách.

         Naprosto excelentní, mimořádnou reflexi a analýzu společenského vývoje jsem našla v poslední kapitole věnované opakovaným návratům do míst dětství – Návštěva Gardelegenu. Jako hlavní americký tlumočník při Norimberském procesu je autor nenavštívil. Teprve v roce 1977 při obchodní cestě do Německa dalekohledem vypůjčeným od pilota sledoval z letadla Gardelegen, město svého dětství, tou dobou příslušející územně do Německé demokratické republiky. Nepřipojil se ani k cestě svého bratra v roce 1978. Až o jedenáct let později, již po pádu Berlínské zdi a po sjednocení Německa na dálnici z Berlína do Hannoveru zahlédl ukazatel odkazující na odbočku do Gardelegenu a rozhodl se tam zajet. Potom následovalo několik návštěv spojených jak se setkáními s místními obyvateli, tak hlavně se studenty a asi tucet vystoupení v německé televizi. 

         Vítal na besedách otázky studentů, ale sám otázky také kladl. Nejen studentům, introspektivně rovněž sobě: „Uvažoval jsem nad otázkou, kterou mi (studenti) nepoložili, ale kterou formulovala moje manželka Barbara po naší první návštěvě v Gardelegenu. Barbara se cítila nepříjemně, když jsme seděli v církevním centru před více než stovkou Němců, z nichž někteří kdysi patřili k nacistům a z nichž mnoho mělo za rodiče nacisty…..Slyšel jsem, jak Američané říkali: „Kdybych byl v nacistickém Německu, podpořil bych své přátele. Nedovolil bych, aby jim někdo ublížil!“ Opravdu?“-ptá se Richard W.Sonnenfeldt. Následuje několik odstavců hlubokého ponoru do situace v předválečném Německu. Richard W. Sonnenfeldt nic ani v nejmenším nerelativizuje, ale dospívá k dalším otázkám: „Kam byste se obrátili o pomoc? Požádali byste nějakou politickou stranu? Žádná taková ale neexistovala, byla jen nacistická strana. Šli byste k soudu? Ale všichni soudci a právníci byli nacisté. Obrátili byste se na církev? Všechny církve jen němě přihlížely. Zastánci utlačovaných nebo lidé, kteří vznesli námitku proti režimu, se dostali do stejné situace jako ti utlačovaní: stáli nazí proti armádě obrněných vozů pokrytých ostnatým drátem“. Znáte lepší výklad podstaty totality?        

         Nestačí-li to, můžeme slovy Richarda W.Sonnenfeldta alespoň útržkovitě pokračovat: „V Gardelegenu, stejně jako kdekoli jinde v Německu, mnoho lidí nosilo modré košile pracujících, ale když se Hitler začal drát k moci, někteří si začali oblékat hnědé a černé košile členů SA a SS. A když vládl, oblékli si šedé uniformy Wehrmachtu, aby sloužili jako hrdí vojáci. Když po válce přišli Sověti, lidé z východního Německa oblékli rudé košile. A nakonec začali chodit v bílých košilích a tričkách, podobně jako jejich západoněmečtí sousedé, když došlo ke sjednocení rozděleného Německa. Došlo ale k nějaké změně uvnitř? Jakou košili si obléknou příště? Liší se tolik od mlčenlivé a často povolné většiny kdekoli jinde na světě?“ Tvrdá, velmi tvrdá slova – východisko pro nejednoduchou diskusi ve třídách. Klidně bych jí obětovala jakoukoli vyučovací hodinu. Hodně bychom se navzájem poznali.

        Stejně tvrdě přistupuje autor knížky Svědek z Norimberka k sobě samému: „Kdyby Hitler nebyl antisemita anebo já nebyl Žid, jak bych se zachoval, když se nacisté dostali k moci? Jako chlapec jsem ostatním záviděl, že jsem nemohl vstoupit do řad Hitlerovy mládeže. Moji bývalí přátelé pochodovali za zvuků pochodové hudby a zpívali rozohňující nacistické písně. Jezdili na tábory a podnikali výlety – cvičili svá těla a formovali svého ducha pro slávu Německa. Nechal bych se také zlákat a stal se členem Hitlerovy mládeže? Věřil bych Hitlerovi, když prohlašoval, že Polsko napadlo Německo, že Francie a Anglie vyhlásily Německu válku a že napadl Rusko jen proto, aby předešel jeho útoku na Německo? Také bych chápal, že slova písně Deutschland über alles, která Němce sjednocovala pod jeden prapor, ve skutečnosti znamenala „všechny pokoříme“?

         Když nemocný Richard W.Sonnenfeldt, upoutaný na invalidní vozík, s pomocí svého syna a vnučky Sáry naposledy navštívil Německo, byl již spolu se svým bratrem na oficiální internetové stránce města Gardelegenu uveden mezi pěti nejvýznačnějšími rodáky za posledních dvě stě let. V listopadu 2003 byly na světově proslulém Frankfurtském knižním veletrhu představeny jeho z angličtiny přeložené paměti – Mehr als ein Leben (Více než jeden život). My ukončeme velmi zkratkovité upozornění na knihu Svědek z Norimberka slovy, kterými se Richard W.Sonnenfeldt obrátil na studenty, kteří se podle něho ptali znovu a znovu: „Nakonec jsem naše povídání přerušil a vyzval je, že si rád potřesu rukou s kýmkoli, kdo se cítí být členem velké lidské rodiny, kde platí stejná práva pro všechny její členy, bez ohledu na příslušnost k určité společnosti či národu, a která ze svého středu vyloučí jen toho, kdo se chce vyloučit sám. Následný aplaus mi připomenul, že se mi dařilo celý život žít v souladu se svým přesvědčením a ve víře v sebe i ostatní lidi“.

         Výzva  „Ad fontes“  v praxi renesance znamenala „ Jděte, obraťte se k pramenům, ke zdrojům“. Za velmi aktuální, potřebný a účinný zdroj pro práci ve školách všech stupňů považuji knihy naplněné statečným a pravdivě, nepateticky podaným svědectvím. Takovou je pro mě právě výpověď Richarda W.Sonnenfeldta v knize Svědek z Norimberka.

                                                                                                                 Alžběta Peutelschmiedová

 SONNENFELDT, R.W.  Svědek z Norimberka.  Praha: Columbus, 2007.

                                        ISBN 978-80-7249-228-2.

KLEMPERER, V.  Deníky 1942 – 1945. Chci vydat svědectví/II  Praha-Litomyšl: Paseka, 2004.

                                        ISBN 80-7185-615-0.

Dodatek:     V. Klemperer: Deníky 1942 – 1945 (s.80 – 81)

2.června (1942), úterý kvečeru

Nová nařízení in iudaeos. Oprátka se stále víc stahuje, tím nekonečným šikanováním nás chtějí udolat. Co všechno se na nás  v malém i velkém za poslední roky sesypalo! Přitom je bodnutí jehlou někdy trýznivější než úder palicí. Pokusím se tu o seznam všech dosavadních nařízení:

  1. 1.      Být večer po osmé nebo po deváté doma. Kontroly!
  2. 2.      Vyhnání z vlastního domu.
  3. 3.      Zákaz používat radia a telefonu.
  4. 4.      Zákaz návštěvy divadel, kin,koncertů, muzeí.
  5. 5.      Zákaz kupování či předplatného časopisů.
  6. 6.      Zákaz jezdit, tři fáze: a/zákaz autobusů, jen přední plošiny tramvají, b/ zákaz veškerých jízd kromě jízd za prací, c/ i do práce pěšky, pokud člověk nebydlí víc než

7 km od pracoviště nebo není nemocný ( jenomže o neschopenky se bojuje). Přirozeně také zákaz používat taxíků.

  1. 7.      Zákaz nakupování „nedostatkového zboží“.
  2. 8.      Zákaz kupování doutníků či jiného kuřiva.
  3. 9.      Zákaz kupování květin.

10.   Odebrání lístků na mléko.

11.  Zákaz navštěvovat holiče.

12.  Řemeslníky objednávat pouze přes židovskou obec.

13.  Nucené odevzdání psacích strojů,

14.  kožešin a vlněných přikrývek,

15.  jízdních kol – jezdit lze pouze do práce (nedělní zákaz jezdit na kole ke známým či na výlety),

16.  lehátek,

17.  psů, koček a ptáků.

18.  Zákaz opustit hranice města,

19.  chodit na nádraží,

20.  na nábřeží k ministerstvům a do parků,

21.  používat městskou louku a okrajové cesty Velké zahrady (Parkstrasse a Lennéstrasse, Karcherallee). Toto poslední zostření až od včerejška. Od předvčerejška nesmíme ani do městských tržnic.

22.  Od 19.září židovská hvězda.

23.  Zákaz vytvářet si zásoby potravin. (Gestapo zabavuje i věci koupené na lístky.)

24.  Zákaz vstupu do půjčoven knih.

25.  Kvůli hvězdě nesmíme do žádných restaurací. Tam lze stále ještě dostat alespoň něco málo k snědku, nějaké standardní jídlo, když doma už nic není.

26.  Žádné šatenky (tj. přídělové lístky na ošacení).

27.  Žádné lístky na ryby.

28.  Žádné zvláštní příděly např. kávy,čokolády, ovoce nebo kondenzovaného mléka.

29.  Zvláštní zdanění.

30.  Stále se snižující volně použitelné peníze. Já měl nejvyšší povolenou hranici nejprve 600, pak 320, nyní 185 M.

31.  Omezení nákupní doby na jednu hodinu (od tří do čtyř, v sobotu od dvanácti do jedné.

Myslím, že je to skutečně těchto 31 bodů, na žádný jsem nezapomněl. Všechny dohromady však nejsou ničím ve srovnání s neustále přítomnou hrozbou domovních prohlídek, bití, vězení, koncentráku a násilné smrti.

 


Chytrost nejsou žádné čáry

          „Lidská hlava má mnoho přezvisek nadobro neuctivých, někde jí říkají řípa, jinde tykev, jinde zas jinak zelinářsky, třeba kedluben, a nenamlouvejte si, že snad kokos je názvoslovná vymoženost jenom česká: říkají tak hlavě Angličané a po nich dokonce už i Číňané v přístavech a na pobřeží (Pidgin-English). Ale o makovici bych řekl, že je opravdu Made in Bohemia, a právě makovice se mi zamlouvá jakožto označení z té míry důvtipné. Neboť považte: Je to oblé, je to poloduté, poozve se to chrastěním, jakmile zavane větřík odkudkoli, a požijete-li skrovného obsahu té polodutiny, přijde na vás spavost. Nuže, rcete sami: není taková přečasto hlava bližního našeho? Kdepak kokos, co v tom je dobrot! Ale makovice, to je ono, to je to pravé“.

            Nevím, zda právě půvabná hra se slovy z knížky Pavla Eisnera Čeština poklepem a poslechem inspirovala někdy v 90.letech minulého století tři ženy, když odhodlaně začaly vydávat časopis Makovice. Už si nevzpomínám, jak jsem se k časopisu s podtitulem Pro chytré hlavy od 8 do 108 let (přičemž slovo hlavy nahrazují piktogramy) dostala. Můžu říct – v duchu opakovaného klišé – že časopis Makovice a já máme svůj příběh. V prvním dějství to byl dopis, který jsem napsala na adresu nakladatelství, když si mé časopisem nadšené studentky – (v tehdejší terminologii) denního studia a co teprve ty dálkové –stěžovaly, že Makovice je v novinových stáncích téměř nedostupná. Na můj dotaz, jak Makovici pomoci na světlo boží, se krásným dopisem ozvaly autorky činu, tři mladé maminky, které se vydáváním zmíněného časopisu rozhodly vyjít vstříc vlastním zvídavým dětem. Odrostlé již Sluníčku a Mateřídoušce chtěly něco „pro chytré hlavy“. Ty děti už musejí být notně dospělé. Třetí dějství zmiňovaného příběhu se odehrálo v obyčejné sídlištní samoobsluze, kdy na mě z novinového regálu po letech jukl výtisk Makovice. Byl tam jediný. Poslední?Nebo že by víc výtisků neodebírali? I tak dík!

            Spěchala jsem domů náhodně s jubilejním 150.číslem časopisu Makovice, který ve zdraví dosáhl dospělosti – světe div se! – vychází osmnáctým rokem! Z jeho obálky se na mě kaboní vlasatá hlava Beethovenova, což znamená, že Makovice zůstala věrna tradici – je monotematická. O důvod víc dávat ji dětem do rukou. K „příběhu s luštěním“ přibyly soutěže o ceny. Třiceti stranami časopisu procházejí „máci a Ludwig v lázních“. Máci jsou chytří řekněme mužíčkové, vyskytuje se mezi nimi mák-historik, mák-filozof, mák-znalec, mák-biolog, ale také mák-strašpytel. Všichni se dávají vehementně, ale nenásilně do služeb procvičování zrakového vnímání, tak prospěšného pro analýzu a syntézu slov, tedy i sluchové diskriminace, v podstatě pro čtení, třeba v písmenkovém labyrintu založeném netradičně na slabikách či písmenkové spojovačce. Rozvíjejí jazykový cit, slovní zásobu na popletených synonymech, písničkách nebo textu s přírodovědnou tématikou. Nemůžou chybět různé varianty křížovek, ani sudoku. To všechno na pozadí Beethovenova putování po vlastech českých, jeho životních příbězích, na historii vzniku jeho skladeb – Pro Elišku či Deváté symfonie s Ódou na radost – s připomenutím Smetanovy Mé vlasti (v obou případech je to hudba, která zní při slavnostních chvílích Evropské unie). Podáváno vtipně, stručně, ale s hlubokým dosahem – i pro dospělé, případně pro učitele, který se rozhodne něco z Makovice vhodně a výhodně ve výuce zužitkovat. Některou stránku bych namnožila (to jsem dělávala), rozhodila po třídě a….Chytrému napověz,hloupého…? Možná tak některé děti dostanou první impuls zajímat se o něco z hudby, historie, zeměpisu, přírody a vůbec…A v kalendáři si pak zatrhnou datum 5.října, kdy má vyjít další číslo nenápadného,ale nápaditého a setsakramentsky užitečného časopisu. Můžete si objednat i starší čísla nebo uvažovat o výhodném celoročním předplatném čísel šesti. Že jedno stojí 27 Kč? Kolikpak jste dali letos v létě za dva kopečky zmrzliny? S rizikem, že ani nevíte, co skutečně konzumujete, o náběhu na obezitu ani nemluvě. U Makovice vám „hrozí“infekce poznatků a vědomostí, v dávkách výživných a záživných, lehce stravitelných.

                                                                                                                 Alžběta Peutelschmiedová

 

EISNER, P.  Čeština poklepem a poslechem. Pražské nakladatelství Jiřího Poláčka, 1996, dotisk

                    1997. ISBN 80-901544-9-2.

MAKOVICE – pro luštitele od 8 do 108 let.  Malešická 109, 108 00 Praha 10

                       www.makovice.net,  e-mail: cas.makovice@seznam.cz