Je čas, můj Pane. Léta bylo dost.
Již odvrať světlo od slunečních hodin
a z holých rovin přižeň větrnost….
Tak to ne, v tomto punktu nemůžu s básníkem souhlasit. Ale on Rainer Maria Rilke na učitele s podzimem spojeným se začátkem školního roku určitě nemyslel. Přípravný týden v posledních srpnových dnech…možná už se ten termín nepoužívá. Ty návraty do školní každodennosti bývaly krušné. Ne kvůli žactvu, dětem, na ty jsem se obvykle ambivalentně těšila, mám ráda to jiskření mezi tabulí a lavicemi, dnes se tomu říká výzva. Ale ty pedagogické porady!
Když jsem ještě sedávala ve sborovně ZŠ pro vadně mluvící (přežila jsem tam tři ředitele a jednu extraředitelku), pedagogických porad v posledních srpnových dnech jsem se nelíčeně bála. Naštěstí jen do času. Párkrát jsem s pohledem upřeným na věže svatokopeckého poutního chrámu poslouchala, jak v tom nastávajícím školním roce bude všechno jinak: už nepřipadá v úvahu, aby….všichni budou muset… bude se důsledně kontrolovat, jak….nestačí, aby….
Ono to nikdy nebylo tak horké. Vylekaná řádkou podobných porad a zklidněná následnou realitou jsem se napříště zařekla, že proklamace všech stresujících změn a požadavků pustím jedním uchem tam a druhým ven. Nutné pokyny a termíny plnění zadávaných úkolů stejně dostanu písemně a to si je už přečtu a promyslím v klidu a s rozvahou.Tentýž postup praktikuji v obdobných případech dodnes. Bez problémů.
Učitel by měl být všestranně a hluboce vzdělaný, po vzdělání se neustále pídící, tak spolehlivě podezdívá sebedůvěru, sebevědomí, vědomí vlastní důležitosti. Krásně to vystihuje podobenství o středověké stavbě, kdy se pocestný obrací s dotazem na tři na stavbě pracující řemeslníky. Na otázku – Co děláš? – první odpoví: „Vydělávám si na živobytí“. Další potom : „Míchám maltu a kladu cihlu k cihle“. A ten třetí s vědomím přesahu svého konání zareaguje:„Stavím katedrálu“. Je nutné něco dodávat ? Co je třeba k tomu, aby v našich školách bylo víc těch, kteří staví katedrálu?
Vědoma si principu (nebo je to zásada?) názornosti jsem na pedagogické fakultě studentkám dokládala důležitost učitelského povolání na svém pokřiveném malíčku. Před lety jsem s kytkami od státnic v náručí upadla (padám čím dál častěji, loni z toho byl zlomený levý loket, o nějaký měsíc později pravé zápěstí). Když pochroumaný malíček druhý den nabyl barvy zralých švestek, uposlechla jsem naléhání kolegů a o polední přestávce státnicového zkoušení zaskočila do nedaleké ortopedické ordinace. Odpoledne už jsem zkoušela s malíčkem fixovaným kovovou dlahou. Chtělo to sádru, tu bych nesundala. Umývejte nádobí s překážející dlahou! To ovšem pan doktor nemohl vědět, neznal mou netrpělivost. Tak se stalo, že křivě srostlý malíček dodnes používám jako pedagogickou pomůcku. Ukážu dlaň s pokrouceným malíčkem a zeptám se: „Můžu s tím žít?“ Samozřejmě že ano. A kdybych se přes tu vadu na kráse nepřenesla, existuje snadné řešení. V umrtvení prst narovnat (zlomit?) a ve správném postavení znovu spolehlivě zafixovat. Co však dělat v případě, kdy už v první třídě (nebo i později) „selže“, pochybí paní učitelka a pokřiví tak vztah dítěte ke škole, ke vzdělání, ke společnosti? Takové šrámy a pokřiveniny ( stačí slovo) se napravují těžko, žije se s nimi přetěžko, často se vlečou životem jako temný stín.
Takže milí kolegové, kolegyně, myslete spíš na ty v lavicích ( postavených v řadách, do půlkruhu či do podkovy, ležmo na „tepichu“ – to bych odmítla). Možná na vás budou celý život vzpomínat. Ale jak?
Nenechávejte se zneklidňovat slovní vatou výsledků různých zaručených výzkumů. Podle mínění nedávno zesnulého výsostného matematika Milana Mareše výsledky uváděné v procentech jsou evergreenem demagogů. Procenta nevypovídají nic o skutečnosti, ale jen o jejích relativních změnách, bez výchozích čísel neříkají vůbec nic. U statistických dat se ptejte, kdo zkoumání určitého jevu zadal, jaká metodika šetření byla použita. Ptejte se a znovu ptejte, ukažte, že máte zájem, diskutujte, pište. Právě tudy vede jedna z cest ke zvýšení prestiže učitelského povolání.
Básníkem jsem začala, básníkem skončím. Pro tentokrát Jaroslavem Vrchlickým (trocha starší češtiny nezaškodí).Vyznává se ze své náklonnosti ke dnům všedním. A těch je v životě – naštěstí! – víc.
Tož vítám s radostí vás, dnové všední,
kdy obvyklou vše splývá kolejí,
kdy v brázdu času vás jak zrní kladu.
Vždyť jednou z brázdy klasy vstanou ke dni
a skutky budou z tichých nadějí
a v duši klid mi padne za náhradu.
Alžběta Peutelschmiedová
