Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Dnes je taková doba…

          Jan Amos Komenský rozdělil život lidský na deset věků, Sigmund Freud na čtyři, Erik Erikson jich měl sedm – no a já od dětství do pozdního stáří jen tři: Rotika – E-rotika – Skle-rotika. Jenomže tomuto mému objevu se mnoho uznání zatím nedostalo.“ Předpokládám, že mnozí zaváhají u slova rotika (v Zaorálkových Lidových rčeních jsem ho našla ve tvaru rotyka). Když děti dělají rotiku, znamená to, že prostě vyvádějí, tropí neplechu. Ale s mnohem vyšší pravděpodobností předpokládám, že málokdo dokáže určit autora uvedeného citátu. Opsala jsem ho z poslední knížky jednoho z nejlaskavějších lidí, s nimiž jsem se v životě setkala. Letošního 16.srpna by se dožil devadesáti let. Mám pocit, že na něho příliš rychle a zbytečně zapomínáme. Přitom jsme za něj dosud nenašli náhradu.Tím vpravdě obdivuhodným člověkem byl pan profesor Zdeněk Matějček.

             S vědomím své těžké nemoci píše ve Zkráceném čase – jak zní název první kapitoly – svou poslední knížku. Co nabízí? „To, co tady dál píšu, není žádný vlastní bilanční nekrolog, není to ani žádná hlubokomyslná dušezpytná studie – vlastně já ani nevím, co z toho vyjde. Nejspíše jakási směs postřehů a nápadů a nesourodých myšlenek, jak se člověku honí hlavou. Ani uspořádat je asi nedokážu. A kdoví, kam až se mi v nich podaří doputovat. Ale za pokus to snad stojí. Už jinou takovou příležitost mít nebudu“. Když se Psychologické eseje ( z konce kariéry) objevily na knižních pultech, pan profesor už je nikomu podepsat nemohl. Zemřel v říjnu 2004.  

         Jako učitelé byste tu knížku měli mít stále po ruce. Ta slibovaná „směs postřehů a nápadů a nesourodých myšlenek“ vás spolehlivě postaví na nohy, otevřete-li Psychologické eseje ve chvílích, kdy vám bude profesně nebo lidsky ouvej.Ten úryvek na začátku a titulek v záhlaví tohoto textu je výpůjčka od pana profesora.

           Dovedl i závažné věci sdělovat s laskavou lehkostí a nadhledem. Když někdy v roce 1987 přijel (bez dotazů a nároků na jakýkoliv honorář) na pozvání Klubu speciálních pedagogů při PdF UP do Olomouce, do posledního místa zaplněné „jedenapadesátce“ mimo jiné řekl větu, kterou ráda opakuji: „Být hochem v naší základní škole je lehká mentální úchylka“.Chtěl tím upozornit budoucí učitele, že naše škola je nastavena na verbalismus, který z hlediska fyziologie psychického vývoje zejména na prvním stupni pochopitelně vyhovuje spíš děvčatům než chlapcům. Změnilo se za čtvrtstoletí něco? A v jakém smyslu?

           Pan profesor Zdeněk Matějček byl dětský psycholog. S jeho jménem je právem spojován termín psychická deprivace( sám by se bránil a hned uváděl jména svých spolupracovníků), později i psychická subdeprivace. Byl světově uznávaným odborníkem v oblasti poruch učení, jmenovitě dyslexie. Jako člen nejužšího výboru Ortonovy společnosti (dnes International Dyslexia Association – IDA), špičkového výzkumného pracoviště mezinárodního věhlasu sdružujícího přední odborníky mnoha zemí všech kontinentů, přednášel na řadě univerzit, včetně těch amerických. S úsměvem vyprávěl, s jakým až dětinským nadšením vítali Američané pomůcky vytvořené karlovarskou paní ředitelkou Hanou Tymichovou ( např.tzv. čtecí okénko), jak po návratu z USA posílal do New Yorku dva kilogramy moduritu na výrobu násadek na versatilky pro levoruké.

            Tady ten humor trochu ztlumím jinou vzpomínkou, citací. Na erupci výskytu tzv.dyslektiků v českých školách reagoval odborně podloženým konstatováním, že jejich počet růst nemůže a máme jich v populaci pravděpodobně právě tolik jako v dobách, kdy k nám přišli Cyril a Metoděj. A na adresu učitelů připojil neobvykle přísná slova: „Dyslektiků, kteří by se nenaučili číst, kdyby se jim opravdu nepomohlo, je jedno až dvě procenta. Potom je hraniční pásmo, ve kterém je daleko více dětí, co se naučí číst, ale potřebují trochu postrčit nebo v určité době pomoci a mělo by být přece ctí učitele, aby dovedl dětem s lehkými poruchami pomoci a nepotřeboval k tomu žádné zvláštní výhody a žádná zvláštní doporučení. To bylo ctí kantorů za všech dob, že naučili děti“(Rodina a škola, č.4/1997). Dnes , kdy zájem o specifické poruchy učení viditelně umdlel, by bylo zajímavé, jak by se pan profesor stavěl k záplavě jak na běžícím pásu udělované diagnóze ADHD.

            S profesorem Jiřím Dunovským stál Zdeněk Matějček u zrodu SOS dětských vesniček. Nemusíme se však při výčtu aktivit a zásluh obracet stále jen do minulosti. V lednu 2005 – čtvrt roku po smrti prof.PhDr. Zdeňka Matějčka, CSc. – vychází v prestižním přírodopisném časopise Vesmír jeho článek Resilience aneb Co nás chrání před zlým osudem (Vesmír, 1/2005, s.46 – 50). Pan profesor ještě v závěru svého života začal rozvíjet důležité téma, které bohužel v současnosti jakoby zapadlo. Jaksi se nám zřejmě v době infantilizace společnosti a relativizace všeho „nehodí do krámu“.  Je zajímavé, že pojem resilience nenajdeme v Akademickém slovníku cizích slov (Academia 1995). Podle jiných zdrojů  můžeme resiliencii přeložit jako nezdolnost, odolnost, houževnatost, pružnost, nezlomnost, přizpůsobivost. Jak vidno, bude lepší dát slovo panu profesorovi. Úvodem svého článku ve Vesmíru píše: „Ve své kariéře dětského psychologa jsem měl spolu se svými kolegy a přáteli tři zvláštní příležitosti. Dvacet let jsem vyšetřoval děti vyrůstající mimo vlastní rodinu, tj. v dětských domovech. Pak jsem se dalších třicet let zabýval dětmi, které získaly novou rodinu, tj. dětmi v pěstounské péči a v adopci.  Mimo to jsem dlouhodobě sledoval děti vyrůstající sice ve vlastních rodinách, avšak za nepříznivých či problematických psychosociálních podmínek. Tyto děti jsou dnes už dávno dospělé, mají své vlastní děti a dovedou se ve zpětném pohledu zamyslet nad svým dosavadním životem. Je celkem samozřejmé, že mnohé z nich byly nepříznivými okolnostmi ovlivněny. Vždy nás však znovu překvapí, že existují děti vyrůstající za týchž nepříznivých podmínek, avšak negativně ovlivněny nejsou. Jsou „vzdorné“, odolné vůči nepříznivým podmínkám – jsou „vulnerable but invincible“ , jak by řekla paní Emmy Wernerová. Jaké faktory, jež mají funkci protektivní, chránící jedince před nepřízní osudu (či dokonce meliorativní, přispívající ke zlepšení), kompenzují negativní vlivy a vedou k pozitivním výsledkům tam, kde bychom to na podkladě předchozích zkušeností rozhodně nečekali? Dnes má už tento jev svůj odborný název – resilience“.

            Na široký záběr aktivit pana profesora Matějčka upozorňuje v tomtéž čísle časopisu Vesmír ukázka z knihy J.Jandourka, M.Eblové a H.Chvátalové: Zdeněk Matějček – naděje není v kouzlech (Portál, 1999). Na otázku, zda dnešní děti ztrácejí kontakt s přírodou a zda je porozumění přírodě přirozenou lidskou potřebou, nebo se člověk bez toho obejde, pan profesor odpověděl: „Já sám jsem člověk „přírodní“, ale upřímně si myslím, že láska k přírodě vůbec není podmínkou šťastného lidského života. Bez obdivného nebo láskyplného vztahu k přírodě se člověk obejde. Obešel se bez něho docela vědomě a vůbec se za to nestyděl i jeden z největších duchů lidstva – sám Sokrates! Nedělejme tedy z přírody fetiš. Každé zbožnění je nebezpečné – a je to vlastně i slabost. Ty mnohé tak efektně a silácky vypadající demonstrace některých tzv. ekologických aktivistů jsou pro psychologa jen klasickou ukázkou takovéto překonávané vlastní slabosti. Povšimněme si, prosím – žádná práce, samá demonstrace. Bohužel, vyčistit potok stojí víc námahy a budí menší ohlas ve sdělovacích prostředcích než třeba rozbíjet brány Temelína“.

            Ještě si myslíte, že vám „směs postřehů a nápadů a nesourodých myšlenek“  z knížky Psychologické eseje (z konce kariéry) nepřinese pro učitelskou práci hodně podnětného a užitečného? Z nápovědných titulů jednotlivých kapitol uvedu alespoň některé: Zkušenosti sdělitelné a nesdělitelné….Bílý plášť…Léčitelé a zázračníci…Domácí doučování…Děti proti zákonu…Chvála přátelství…Spolužáci…Intelektuální radost v kojeneckém věku…Nepraktické učení…Volný svazek – a co děti?…O radosti.

            Vaše učitelské sebevědomí posílí, vzpruží (nebo navede, vzpamatuje ?) kapitolka nadepsaná Velká pětka. Na závěr ocituji něco víc z kapitolky, která poskytla nadpis tomuto textu připomínajícímu nedožité devadesátiny prof. PhDr. Zdeňka Matějčka, CSc. – Dnes je taková doba…: „Už jsem tady někde napsal, že když člověk zaslechne, co mu nějak nesedí, hned zbystří sluch. Já zbystřím sluch, když zaslechnu to, co říká nadpis této kapitolky. Na dobu a zvláště na tu dnešní a obzvláště na tu dnešní takovou se totiž vymlouvá kdekdo, a to především, když dělá něco, co ani sám za docela správné, moudré či fér nepokládá. Ostatně, jinak by se ani dnešní dobou zaklínat nemusel. Dělají to samozřejmě ponejvíc mladí lidé, kteří o době ještě nic nevědí – a teprve starý pamětník si řekne, že vždycky nějaká taková dnešní doba byla, je a patrně nadále bude. Prvních 20 let své psychologické praxe jsem té době také ještě víceméně věřil, těch dalších skoro už 35 let jsem k dnešní době hodně skeptický. Ne že by se nic neměnilo – naopak, mění se toho moc, jenomže výmluva zůstává výmluvou. Před půlstoletím jako dnes“.

            V podtextu verbálního obsahu tohoto sdělení je něco navíc, určitá schopnost práce se slovy. Vzpomínám, jak jsem ponoukala studentky k vyjádření, jak rozumí větě, že pan profesor byl zběhlý fonetik: byl tedy schopným lingvistou, nebo původně studoval jiný obor než psychologii ? Pravdou je, že Zdeněk Matějček ke studiu psychologie takříkajíc zběhl od původních filologických studií. To jen na okraj, abychom vzpomínku na pana profesora zakončili úsměvně. Určitě by to tak chtěl.

                                                                                                                                                                   Alžběta Peutelschmiedová

Literatura

MATĚJČEk, Z.  Psychologické eseje (z konce kariéry).  Praha: Karolinum, 2004.

ISBN 80-246-0892-8.

VESMÍR, přírodovědný časopis, 1/2005.

 


    hodnotili 3 uživatelé

5 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    Děkuji za připomenutí a upozornění na zajímavou knížku. Někdy bychom v záplavě zahraničních "zaručených" autorů mohli zapomenout na poklady, které máme doma...

  2. avatar

    Paní Peutelschmiedová, já tak ráda čtu Vaše články... I za tento Vám moc děkuji. Zjišťuji, kolik zásadních knih mi uniklo. Tak jen pro ostatní nadšené dodám, že v Karolinu mají ještě dotisk této knihy.
    Už se těším na další Váš článek!

    Mimochodem, v době, kdy jsem studovala speciální pedagogiku (bohužel z toho nakonec byl jen jeden rok, protože se studium jen těžko slučovalo s péčí o těžce postiženou dceru), s panem Matějčkem i panem Dunovským jsem se potkala osobně a tato setkání ve mně zanechala velice hluboký dojem, ze kterého čerpám dodnes.

  3. avatar

    A to jsem si říkala, že si do konce srpna už žádnou další knihu neobjednám. Zase svoje předsevzetí nedodržím.

  4. avatar

    nádherně moudré
       Dagmar Melicharová
     

  5. avatar

    I já děkuji za upozornění na zajímavou knihu. Dodám, že ve stejném nakladatelství vyšlo loni i poslední vydání slavné knihy Psychická deprivace v dětství (Langmeier a Matějček, 1. vydání 1963). Možná je málo známé i to, že existuje Nadace prof. Matějčka, která každoročně oceňuje nejlepší diplomovové práce z dětské psychologie. Já jsem na zprávu o této nadaci narazil teprve nedávno, když jsem hledal informace o mimořádné mladé ženě Aleně Řehulové, jejíž práci nadace též ocenila. http://europeum.fsv.cuni.cz/IFORUM-10226.html

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.