Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Prázdninová lekce

            Inu, měla jsem štěstí – ze statisticky udávaných pětatřiceti až čtyřiceti jasných dnův roce jsem jich já při svém týdenním pobytu měla pět (přimhouřím-li oko, pět a půl).Všechno začalo o Vánocích, kdy jsem pod stromečkem přičiněním svého vnuka našla knížku Rejvíz a báje z okolí. Rejvíz, díky ponurému Velkému mechovému jezírku turisticky známá obec v Jeseníkách, úředně přináleží k 10 km vzdálenému městu Zlaté Hory (kdysi Zuckmantel, počeštěně Cukmantl).Původní název Edelstadt (Ušlechtilé město) může v leckom vyvolat pocit, že „tohle už jsem někde slyšel(a)“. Buď četl román Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice, nebo shlédl vynikající Vávrův film téhož jména. Svým žákům bych ten filmový skvost neupřela Hororovou postavou je zde zlatohorský rodák Heinrich Franz Boblig z Edelstadtu, důvodně spojovaný s čarodějnickými procesy. Neprobíhaly jen ve Velkých Losinách, ale také v okolí Zlatých Hor. Sice bez účasti zlověstného rodáka, ale o nic méně hrůzostrašně, jak o tom svědčí jedna z expozic místního muzea.

Rovněž desetikilometrová vzdálenost dělí Rejvíz přesně opačným směrem od okresního města Jeseník se skutečně světově (dobře tedy – evropsky) proslulými Lázněmi Jeseník ,kde se metodám nelékaře Vincenze Priessnitze  (na českém pomníku je z něho Čeněk !) vedle hlav pomazaných podroboval v letech 1839 a 1846 i ukrajinský spisovatel Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809 – 1852). Obě města zaslouží pozornost, Lázně Jeseník skutečně vzkvétají, ve Zlatých Horách je s citem opravená radnice a Hornické muzeum, jinak to chce ještě ve městě drobet dotáhnout. Snad napomůžou aktivity České asociace zlatokopů, i když takový valoun ryzího zlata – o váze 1,783 kg – jako v roce 1591 se už zřejmě při každoročním rýžování zlata najít nepodaří.Nejen proto, že iniciátor nové tradice a zakladatel muzejní expozice hornictví, legendární zlatokop Henry, občanským jménem Jindřich Hořelica, odešel v květnu do prospektorského nebe. Znala jsem ho jako chlapce.

 Vraťme se ale na rejvízskou silnici. Zhruba kilometr dlouhá, mírně svažitá, perfektně upravená je lemovaná krásným, přes sto let starým stromořadím 147 jasanů, 21 lip,4 bříz,10 javorů, 2 modřínů, 5 jilmů (v celé Olomouci jsou jilmy jen dva), 4 kaštanů, 4 jeřábů, 3 buků, 2 dubů, 2 smrků, 1 višně a 2 borovic. A jsme u toho! Nevadí, pokud byste nevěděli v koruně kterého z těch stromů zpívávala – prý krásně – bláznivá Bety. Čertovo kopýtko je ukryto jinde – jak jste na tom se znalostmi botaniky? Dokázali byste jednotlivé druhy stromů určit, rozlišit? Jak jsem se tak opakovaně probírala stránkami knížky Rejvíz a báje z okolí, narůstal ve mně obdiv a přesvědčení, že nabízí jedinečný materiál pro řadu týdnů projektového vyučování, s žádoucími mezipředmětovými vztahy. Poznámkový blok se mi začal chaoticky plnit obory a objekty lidské činnosti, které by žactvo ve škole v takto zaznamenaném kontextu určitě nenudily a provokovaly k nekonečné řadě otázek. A co ve škole víc chtít? Stránku za stránkou jsem v knížce o Rejvízu nacházela zdroje k diskusím o:

-          historii (od prehistorie po žhavou současnost, včetně propagované orální historie

-          lingvistice

-          demografii

-          geografii (včetně hydrologie/vodopisu)

-          etice

-          ekonomii

-          geologii (včetně mineralogie)

-          vlastenectví

-          nacionalismu

-          agrární politice

-          metalurgii

-          rozvoji průmyslu (sklárny, železárny,tkalcovství)

-          lázeňství a léčitelství

-          etymologii

-          globalizaci

-          zoologii

-          paleontologii

-          ekologii

-          sociologii

-          religionistice

-          etnografii

-          politologii

-          psychologii

-          klimatografii

-          muzikologii

-          literární tvorbě

-          výtvarném umění….

Je však na čase, abych uvedla, kdo s takovým přehledem a empatií dokázal přiblížit kraj,v němž žije. Nemůžu napsat rodný kraj, protože autorem knížky Rejvíz a báje z okolí je Sotiris Joanidis, jehož rodným krajem je – jak jméno napovídá – Řecko. Na Rejvízu žije od roku 1956. Před jeho domem-hájenkou vlají dvě vlajky – řecká a česká. Podle vlastních slov je Čech i Řek, Řecko samozřejmě dodneška považuje za svou vlast. Jeho synové hrdě nesou řecká jména Konstantinos a Apostolos – jaký rozdíl oproti českým rodičům módně vychovávajícím různé Bereniky či Patriky .

Značná část obyvatel České republiky zná tak nanejvýš Tenu a Marthu Elefteriadu, nepočítáme-li dovolenkové známosti. To my Středo- a Severomoravané se od poloviny minulého století běžně denně zdravíme s panem Kotsopolusem, učila jsem Vasilise J. a Stefanii R., nejlepší kamarádka mé vnučky má zřetelně fyzicky i reálně řecké kořeny.

 Delší dobu jsem se v té změti poválečné řecké občanské války a následného příchodu řeckých dětí do Československa (hlavně na Bruntálsko a na Krnovsko) jen obtížně orientovala. I toto mi dokázal Sotiris Joanidis ve své knížce o Rejvízu velmi stručně a přehledně objasnit. Podstatněji se poučíte z jeho životopisu na www. Pametnaroda.cz, z rozhovoru zaznamenaného v roce 2009.

 Učitele by mohlo zajímat, že autor knížky Rejvíz a báje z okolí je asi jediným občanem ČR, který (jako ročník 1939) absolvoval pouze 6.-8.třídu základní školy, jak sám říká, po příchodu do Československa „…když jsme se trochu naučili česky, podle věku nás zařadili do různých tříd. Já jsem šel do šesté, protože jsem na to měl věk a přibližně i znalost češtiny. První až pátou třídu základní školy nemám, čili bych neměl umět ani sčítání, násobení a dělení, o vyjmenovaných slovech není ani řeč“. Přesto dokázal jako třicetiletý v roce 1969, kdy ještě zkouška dospělosti měla jistou váhu, maturovat na gymnáziu v Jeseníku. Titul Rejvíz a báje z okolí je jeho již devátou knížkou. Nyní žije v důchodu na Rejvízu, stejně jako dva Angličané a jeden Američan původně z Pittsburghu. Píše o Zlatohorsku, nejdříve si asi vyhledám jeho pohled na řecké báje – U všeho byl Odysseus (nakladatelství Rula). Vzhledem k historii místa, kde do roku 1938 byl jediným českým obyvatelem farář Jeroným Pavlík, se naučil německy a ponořil se i do latiny, aby mohl čerpat ze starých písemných pramenů.

Kdybyste někdy měli být nadmíru opanováni pochopením pro nějakého křiváka, neboť „měl těžké dětství“, otevřete si na výše uvedené webové adrese záznam rozhovoru se Sotirisem Joanidisem. A měli byste být schopni na lidi tohoto kalibru nenásilným způsobem svým žákům patřičně ukázat. Jestli něco našim dětem, žákům a mládeži schází, jsou to vzory. Jarku Metelku a Mirka Dušína z Rychlých šípů už prosím ne, při vší úctě to už je pryč, přežité, dobově kontraproduktivní.

Když v létě 1947 pobýval na Rejvízu dva týdny ministr zahraničních věcí Jan Masaryk, sedmnáctiletý Klaus, syn majitele hostince s pověstnými židlemi s vyřezávanými opěradly už byl v sovětském gulagu za Uralem. Za devět let se tam naučil rusky, takže dnes si v případě výpadku v anglicky vedené konverzaci vypomáhá právě ruštinou.

V tom roce 1947 se na Rejvízu začali objevovat namísto odsunutého německého obyvatelstva první rodiny slovenských reemigrantů z Rumunska. Do roku 1950 jich do tohoto kraje nalákaných růžovými přísliby československé vlády přišlo více než tři tisíce. V knize Sotirise Joanidise je jejich martyrium vylíčeno s hlubokým porozuměním.

Další přísun pracovních sil představovali Řekové. První přišli na Rejvíz těsně před Vánocemi 1949. Osobní svědectví o té době podává v knížce Rejvíz a báje z okolí lesní dělník Apostolos Joanidis (lze se domnívat, že se jedná o autorova otce). Přišli do kraje, který byl před válkou potravinově soběstačný, na dobových obrázcích a fotografiích vidíme krajinu s obdělanými políčky. Dnes jsou to jen louky. Nepříznivý vývoj zemědělství přisuzuje Sotiris Joanidis hospodaření jediného státního statku po celém okrese Bruntál. V 50. letech se musel na Rejvíz dovážet nejen chleba a maso, ale i brambory.

 Těch zhruba 390 obyvatel v 90 domcích – počítáno těsně před vypuknutím 2.světové války – mohlo na Rejvízu od roku 1929 nakupovat ve dvou obchodech s drobným zbožím, v jednom s textilem, existovala dokonce prodejna s delikatesami a v průběhu turistické sezóny prodejní stánky. Z toho všeho má šest desítek současných rejvízských obyvatel spolu s turisty k dispozici všeho všudy stánek jediný, útěchou je alespoň jeho velice ochotná obsluha. 

V meziválečné době fungovala na Rejvízu pošta i spořitelna. Já jsem aktuálně házela pohledy do poštovní schránky teprve po ujištění místních, že je skutečně provozuschopná.Ano, já opravdu pořád posílám pohledy.Tím spíš, když smysluplně upozorňují na místní muzeum a Tkalcovnu, provozovanou sympatickými mladými lidmi sdruženými v Klubu přátel Zlatých Hor, o.s. A perlička v tomto směru nakonec – již v roce 1919 byl na Rejvízu zaveden telefon a zřízena benzinová pumpa! Při tehdejším stavu automobilového provozu! Dnes musejí četní automobilisté na rejvízské silnici vzít zavděk dvěma retardéry – toť vše.

Vedle kapitol věnovaných obecní správě, společenským zařízením spolu s historií budov, spolkům v obci, historickým a turistickým zajímavostem a rejvízským letopisům (vždy detailně a důkladně) nemohl autor knížky Rejvíz a báje z okolí přejít bez povšimnutí školy a školství.

Vyučování rejvízských dětí v jazyce německém a v počtech začalo z popudu církevního komisaře už v roce 1799 v prozatímní farní škole. Kolem roku 1800 do ní chodilo až 64 žáků. Dozvídáme se jména všech učitelů i dobu jejich působení. Nejschopnějším z nich, pravou farářovou rukou byl Johann Gomes. Založil a vedl matriku i účetnictví obce. Postavil novou školu. Na Rejvízu vyučoval 25 let, zemřel v roce 1830 a je pochován na místním hřbitově. Stav tohoto místa mě popravdě řečeno zabolel. V současnosti neodpovídá ani popisu z knížky Sotirise Joadinise z roku 2006. Jak jsem se poptala místních, je to záležitost radních ze Zlatých Hor, kam obec správou náleží. Od svého založení v roce 1810 do roku 1928 zde bylo pochováno 1172 osob. Hodně jich zemřelo na tuberkulózu, na Rejvízu se nikdy nevyskytla cholera, ale násilné činy, mordy, se obci nevyhýbaly.Prohlédla jsem si však i několik čerstvých, pečlivě udržovaných hrobů těch, kteří se do rodné hroudy po desítkách let vracejí nebo jim tato část země přirostla k srdci za dobu jejich místního profesního působení.

V roce 1807 byla postavena nová dvoutřídní škola hned vedle kostela, dnes se v té chalupě můžete ubytovat. Mně se víc líbil jen kousek opodál stojící pension, přebudovaný ze školní budovy postavené v roce 1914. Jeden z jejích učitelů – Gustav Parg – byl výborným muzikantem a režisérem rejvízského divadla (doloženo dobovou fotografií z vystoupení místních ochotníků) a autorem řady zhusta uváděných divadelních her. Vedl také školní knihovnu.Počet žáků kolísal v letech 1911 – 1920 mezi 60 až 81.

Po válce se začalo na Rejvízu učit až ve školním roce 1947/48, pochopitelně už česky. Koncem ledna 1965 předal učitel Milan Moudrý 13 žákům naposledy pololetní vysvědčení a od té doby děti dojíždějí do školy ve Zlatých Horách. Vezmeme-li v úvahu autobusové spojení Rejvízu s nejbližším okolím, o němž se Sotiris Joanidis také rozepisuje, nebyla to vždy záležitost jednoduchá. Zvláště když v některých letech hradba rozhrnutého sněhu kolem silnice – pokud se tak stalo – dosahovala do výše čtyř metrů. Rejvíz prý náleží k nejstudenějším místům v ČR, s průměrnou roční teplotou jen něco přes pět stupňů (znáte celostátní průměr?). I zde – v nadmořské výšce 700 až 800m -, však kupodivu byly v roce 1997 ničivé povodně, kdy napršelo 695,5 mm vody, tj. na každý čtvereční metr skoro sedmdesáticentimetrová vrstva vody. Klima na Rejvízu pak Sotiris Joanidis shrnuje slovy: „Stromy začínají rašit v polovině června, jasany dokonce později a vegetační doba nepřesahuje sto deset dnů v roce. Jestli je někde ve světě místo, kde slibují o dovolené krásné jasné slunečné počasí bez kapky deště, , může Rejvíz zaručit pravý opak. Přesto, pokud je na Rejvízu krásně, pobyt zde, mezi jehličnatými lesy,které působí jako přirozená antibiotika, stojí za to“.

Jestliže autor pečlivě vypisuje jména obyvatel, majitelů chalup, učitelů a třeba lesníků, mimořádnou pozornost věnuje dvěma osobám Prvním z nich je Jeroným Pavlík (1865 – 1938), farář rodem z Valašska, který mezi svými farníky působil od roku 1894 do konce svého života. Stačil umřít ještě před vypuknutím válečných hrůz v roce 1938 a je pochovaný na rejvízském hřbitově. Sotiris Joanidis o něm píše: „Byl to osvícený vlastenec, člověk všestranného vzdělání a největší osobnost své doby na Rejvízu. Skládal lidovou hudbu i hudbu ke kostelním pašijovým a divadelním hrám. Úzce také spolupracoval se svým přítelem slezským básníkem Viktorem Heegerem“. Jmenovaný básník – mimochodem rodák ze Zlatých Hor, stejně jako matka hudebního skladatele Franze Schuberta – je vzpomenut pamětní deskou na lesní kolonádě v Lázních Jeseník. Jeroným Pavlík, pisatel rejvízské kroniky, kromě jiného vydal v roce 1929 podrobný zeměpisný, přírodopisný, kulturní a historický nástin Rejvízu. Jako jediný Čech mezi obyvateli Rejvízu podle vyjádření Sotirise Joanidise „velmi často tlumil nespokojenost rejvízských občanů s přiřazením Sudet k Československé republice a měl u Rejvízáků velikou autoritu“.

Druhou osobou, o níž píše autor s neskrývanou láskou a laskavostí, byla kostelnice Anna Seidlová (1903 – 1998), žena německé národnosti. Žila na faře, tam, kde je dnes muzeum Tkalcovna.Dejme opět slovo autorovi: „Ještě ve svých osmdesáti pěti letech se starala nejen o rejvízský kostel, ale i o kostely v Dolním a Horním Údolí. Aby je mohla větrat a udržovat v nich čistotu, i v tomto vysokém věku k nim chodila většinou pěšky. Byla známá pod přezdívkou svatá Anna….byla skutečně, jak píše Miroslav Horníček ve své knížce Dobře utajené housle, jako cukřenka. Malinká, útlá, vždycky usměvavá, každého zvala na své čaje z bylinek sbíraných v nejbližším okolí, a nedej bože, abyste jí sebeméně pomohl- položila by za vás život. Každému říkala: pomodlím se za vás, a určitě to dělala.“

Na  Annu Seidlovou má Sotiris Joanidis ještě jednu specifickou vzpomínku. V šedesátých letech při sázení brambor na malém políčku za farou sama vedla pluh, do kterého zapřahala svého bratra Rudolfa. Usměrňovala ho opatrně dlouhým bičem, protože bratr byl hluchý, ohluchl ve válce  v severním Řecku v horách u Gramosu v bojích proti řeckým partyzánům. K tomu Sotiris Joanidis dodává: „Právě těch partyzánů, kteří se v roce 1949 přistěhovali na Rejvíz. Jak je ten svět malej! Potom celou dobu pracovali vedle sebe v lese, Rudolf jako cestář, Řekové jako dřevorubci. A neštěstí nechodí ani po horách Gramosu, ani po Jeseníkách, ale po lidech. Jednou parta řeckých dřevorubců kácela stromy u hlavní cesty z Rejvízu na Jeseník a co čert nechtěl, Rudolf, který cestu odvodňoval, pracoval nedaleko. Bylo sice zvykem, že těžaři před každým pádem stromu řvaním oznamovali jeho pád, ale Rudolf nic neslyšel a to se mu stalo osudným. Všichni Řekové ze širokého okolí mu přišli na pohřeb“.

Tady je nanejvýš na místě zmínit se o lesním hřbitově. V kraji je znám – těm místním – spíše pod názvem ruský hřbitov.V rejvízských lesích byl za 2.světové války vybudován zajatecký tábor. Jako první se v něm ocitli vojáci polské armády, potom rudoarmějci a ke konci války – za již mírnějších podmínek -zajatí angličtí a francouzští letci. O životních podmínkách ruských zajatců, kteří pracovali v lese a na stavbě silnic, svědčí dopis bývalého vězně F.l.Lučuka, který tato smutná místa při 20. výročí ukončení hrůzné války v roce 1965 navštívil. Po válce se v lesích porůznu nacházely hroby zajatců zemřelých ponejvíce na tyfus, úplavici a podvýživu. Jediným znamením byl jednoduchý kříž, nejčastěji z březových kmínků . Nyní spí svůj věčný sen na ruském hřbitově nalezených a shromážděných 24 ruských zajatců. Až na dva neznámé uvádí Sotiris Joanidis ve své knížce jména všech pohřbených spolu s údaji o datu a místě jejich narození. Ideologicky zneužívané místo v dobách normalizace prošlo rekonstrukcí, jejímž návrhem byl Sotiris Joanidis odpovědnými úřady v roce 1999 pověřen.

Snažila jsem se nyní, v roce 2012, k ruskému hřbitovu dojít podvakrát, vždy jinou doporučovanou cestou, převažovala žlutá turistická značka. Ani na jednom z ukazatelů jsem však nikdy a nikde nenašla označení „ruský“ nebo „lesní hřbitov“. Na jednom rozcestí byla na stromě připevněna očividně zarezlá tabule s odpudivě pěticípou hvězdou, zřejmým pozůstatkem dob minulých, a jakýmsi nejasným směřováním. Prostě jsem ty hroby ruských válečných zajatců nenašla. Byla to jenom moje chyba?  Nebo jsme i v tomto kraji natolik šovinističtí, že ani smrt nás s těmi nebohými Ivany, Feodory a Anatoli nesmíří?

 Když už jsme u těch smutných témat, připomenu ještě rejvízský Památník obětem 1.světové války. Pomalu se ztrácí v rozrůstajícím se lese, jen ti znalejší a pozornější ho mohou zahlédnout od silnice těsně před vjezdem do obce ve směru od Jeseníku. První světová válka označovaná původně , v bláhové naději, že nic tak strašného se už nemůže opakovat, jako Velká, odvedla na svá válečná pole šedesát občanů (dnešní počet stálých obyvatel) Rejvízu (tehdy Reihwiesen), z nichž se jedenáct již nikdy nevrátilo. Ty si jejich pozůstalí a spoluobčané připomněli nejen náhrobkem na místním hřbitově, ale v roce 1929 jim vybudovali architektonicky významný i na pohled zajímavý památník z pěti kamenných sloupů šest metrů vysokých , sestavených v pěticípem půdorysu. Sloupy s označením válečných let 1914 – 1918 jsou centrálně propojeny symbolickým kalichem hořkosti. Skutečně důstojná památka padlých synů obce. Kolik podobných památníků je po našich obcích? Vodíme tam děti? Mluvíme o těch událostech?

Vyznavači ekologické výchovy mají k dispozici spoustu materiálů například v citovaných zápisech o výskytu lýkožrouta smrkového, o větrných kalamitách, proměňující se technice a rozsahu těžby dříví apod. To už se pohybujeme v rozsáhlé kapitole nadepsané Rejvízské letopisy.

Přeskočím-li podrobné vylíčení paleontologických nálezů poblíž Rejvízu v drakovských kvarcitech (klobouk dolů před tím, co všechno autor shromáždil a nastudoval), zbývá ponořit se do druhé poloviny knížky Rejvíz a báje z okolí. V obsahu je devětadvacet pověstí uvedeno jako Báje a pověsti z okolí Rejvízu, lidově i trochu jinak. Víc řekne autorovo motto přímo v záhlaví textu: Doufám, že ne zcela klasické přepracování nebude na závadu. A tak se dovídáme pověsti o pastýři Gillovi, ale i Konrádovi, O rejvízských mechových jezírkách a jejich pokladech… Dovídáme se tak, jak je traduje lidová slovesnost, ale někdy také trochu okořeněné pojetím místních vypravěčů nebo aktualizované. Je to na škodu? Jen krátká ukázka nakonec z pověsti Čertovy kameny  Harichsteine): „Jednou mladý čert zkoušel sílu svého zraku. Postavil se na vrchol výše jmenovaných skal a kam se podíval, přinutil zemi, aby hořela jak žhavá láva, až se skály tavily. Docela dobře se dalo říct, že ničil životní prostředí a to se dělat nemá. Je samozřejmé, že se o tom dozvěděla správa PUŠ (Pekelná učňovská škola) a udělala patřičná opatření. Čertovsky rychle poslala školního inspektora – renomovaného pedagoga Lucifera, aby zjednal rychlou a účinnou nápravu. A co čert nechtěl, Lucifer načapal čertovského učně in flagranti při ničení životního prostředí. Arcisatanáš začal na učně dštít síru a chtěl ho příkladně potrestat lískovkou na zadní část těla, ale nemohl ho chytnout. Rychlý učeň vyskočil a před pádnou vychovávající rukou inspektorovou, hlava nehlava, utíkal přes rozžhavenou lávu. Právě tehdy, na žhavé lávě, zanechal stopy svého kopyta, které je tam dodnes vidět. Lucifer tedy sám zhasil oheň a zchladil skálu, ale protože spěchal potrestat nezbedného žáka, prý zapomněl pod kameny kus žhavé lávy. Přesně tam ještě dodnes za teplých letních dnů tyto kameny hřejí. A tak jméno, které podle této báje kameny dostaly, nám může připomínat nezodpovědnost mládí, nebo starého čerta“.

Já bych si s tím textem poradila, věděla, co s ním, jak ho zúročit. Nejen v hodinách češtiny (gramaticky, literárně, slohově, sémanticky….)

Slyšela jsem hlasy, že Sotiris Joanidis není historik, ale písmák. Chvála bohu! Historiků – pro školy akademicky studených – máme habaděj (jenom těch Ústavů!), písmáků pohříchu málo.A že by jich bylo třeba.Nenašlo by se jich víc – mezi učiteli? Je-li od vás na Rejvíz daleko, poblíž přece máte…..

                                                                                                                                  Alžběta Peutelschmiedová

Doporučená literatura

JOANIDIS, S.  Rejvíz a báje z okolí  (doplněné vydání)

                        Vydal: Sotiris Joanidis –RULA, 2006. ISBN 80-902929-7-0.

JOANIDIS, S.  U všeho byl Odysseus  Rejvíz:, RULA, 2009. ISBN 978-80-904122-0-0.

KRÁLOVÁ, K., TSIVOS, K.  Vyschly nám slzy… Praha: Dokořán, 2012.


    nikdo zatím nehodnotil

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.