Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Srpen 2012

Učitelům – už zase….

Je čas, můj Pane. Léta bylo dost.

Již odvrať světlo od slunečních hodin

a z holých rovin přižeň větrnost….

 

         Tak to ne, v tomto punktu nemůžu s básníkem souhlasit. Ale on Rainer Maria Rilke na učitele s podzimem spojeným  se začátkem školního roku určitě nemyslel. Přípravný týden v posledních srpnových dnech…možná už se ten termín nepoužívá. Ty návraty do školní každodennosti bývaly krušné. Ne kvůli žactvu, dětem, na ty jsem se obvykle ambivalentně těšila, mám ráda to jiskření mezi tabulí a lavicemi, dnes se tomu říká výzva. Ale ty pedagogické porady!

         Když jsem ještě sedávala ve sborovně ZŠ pro vadně mluvící (přežila jsem tam tři ředitele a jednu extraředitelku), pedagogických porad v posledních srpnových dnech jsem se nelíčeně bála. Naštěstí jen do času. Párkrát jsem s pohledem upřeným na věže svatokopeckého poutního chrámu poslouchala, jak v tom nastávajícím školním roce bude všechno jinak: už nepřipadá v úvahu, aby….všichni budou muset… bude se důsledně kontrolovat, jak….nestačí, aby….

         Ono to nikdy nebylo tak horké. Vylekaná řádkou podobných porad a zklidněná následnou realitou jsem se napříště zařekla, že proklamace všech stresujících změn a požadavků pustím jedním uchem tam a druhým ven. Nutné pokyny a termíny plnění zadávaných úkolů stejně dostanu písemně a to si je už přečtu a promyslím v klidu a s rozvahou.Tentýž postup praktikuji v obdobných případech dodnes. Bez problémů.

         Učitel by měl být všestranně a hluboce vzdělaný, po vzdělání se neustále pídící, tak spolehlivě podezdívá sebedůvěru, sebevědomí, vědomí vlastní důležitosti. Krásně to vystihuje podobenství o středověké stavbě, kdy se pocestný obrací s dotazem na tři na stavbě pracující řemeslníky. Na otázku – Co děláš? – první odpoví: „Vydělávám si na živobytí“. Další potom : „Míchám maltu a kladu cihlu k cihle“. A ten třetí s vědomím přesahu svého konání zareaguje:„Stavím katedrálu“. Je nutné něco dodávat ? Co je třeba k tomu, aby v našich školách bylo víc těch, kteří staví katedrálu?

         Vědoma si principu (nebo je to zásada?) názornosti jsem na pedagogické fakultě studentkám dokládala důležitost učitelského povolání na svém pokřiveném malíčku. Před lety jsem s kytkami od státnic v náručí upadla (padám čím dál častěji, loni z toho byl zlomený levý loket, o nějaký měsíc později pravé zápěstí). Když pochroumaný malíček druhý den nabyl barvy zralých švestek, uposlechla jsem naléhání kolegů a o polední přestávce státnicového zkoušení zaskočila do nedaleké ortopedické ordinace. Odpoledne už jsem zkoušela s malíčkem fixovaným kovovou dlahou. Chtělo to sádru, tu bych nesundala. Umývejte nádobí s překážející dlahou! To ovšem pan doktor nemohl vědět, neznal mou netrpělivost. Tak se stalo, že křivě srostlý malíček dodnes používám jako pedagogickou pomůcku. Ukážu dlaň s pokrouceným malíčkem a zeptám se: „Můžu s tím žít?“ Samozřejmě že ano. A kdybych se přes tu vadu na kráse nepřenesla, existuje snadné řešení. V umrtvení prst narovnat (zlomit?) a ve správném postavení znovu spolehlivě zafixovat. Co však dělat v případě, kdy už v první třídě (nebo i později) „selže“, pochybí paní učitelka a pokřiví tak vztah dítěte ke škole, ke vzdělání, ke společnosti? Takové šrámy a pokřiveniny ( stačí slovo) se napravují těžko, žije se s nimi přetěžko, často se vlečou životem jako temný stín.

         Takže milí kolegové, kolegyně, myslete spíš na ty v lavicích ( postavených v řadách, do půlkruhu či do podkovy, ležmo na „tepichu“ – to bych odmítla). Možná na vás budou celý život vzpomínat. Ale jak?

    Nenechávejte se zneklidňovat slovní vatou výsledků různých zaručených výzkumů. Podle mínění nedávno zesnulého výsostného matematika Milana Mareše výsledky uváděné v procentech jsou evergreenem demagogů. Procenta nevypovídají nic o skutečnosti, ale jen o jejích relativních změnách, bez výchozích čísel neříkají vůbec nic. U statistických dat se ptejte, kdo zkoumání určitého jevu zadal, jaká metodika šetření byla použita. Ptejte se a znovu ptejte, ukažte, že máte zájem, diskutujte, pište. Právě tudy vede jedna z cest ke zvýšení prestiže učitelského povolání.

         Básníkem jsem začala, básníkem skončím. Pro tentokrát Jaroslavem Vrchlickým (trocha starší češtiny nezaškodí).Vyznává se ze své náklonnosti ke dnům všedním. A těch je v životě – naštěstí! – víc.

 Tož vítám s radostí vás, dnové všední,

kdy obvyklou vše splývá kolejí,

kdy v brázdu času vás jak zrní kladu.

 

Vždyť jednou z brázdy klasy vstanou ke dni

a skutky budou z tichých nadějí

a v duši klid mi padne za náhradu.

 

                                                                                                                      Alžběta Peutelschmiedová


Jeden den s médii

          Každý den čtu noviny, poslouchám rozhlas, sleduji zprávy a vybrané pořady v televizi. Z novin jsou to hlavně „Lidovky“, něco jako Blesk pro mě neexistuje. Učitelka by takovou tiskovinu štítivě neměla vůbec vzít do ruky. Nekupujte to – zahyne! S českým rozhlasem – „dvojkou“ – se kamarádím po ránu a také se zprávami a komentáři „šestky“ na sklonku dne. O prázdninách můžu na „Vltavě“ každé pondělí až pátek poslouchat před polednem pořad Osudy. Tento týden v nich velmi zajímavě vzpomínal jubilující spisovatel Vladimír Páral. Od pondělí to bude Soňa Červená – už se nemůžu dočkat.

            Proč to všechno? Prostě si pořád myslím, že každý učitel, vysokoškolského nevyjímaje, by měl držet takříkajíc prst na tepu doby a do třídy, eventuálně do posluchárny vcházet s otázkami typu: Víte, že dnes je Den vody, (koček, Země, diabetiků, boje za…), co je dnes za výročí….před x lety se narodil….v rozhlase ráno upozorňovali…tam a tam se stalo to a to… Od podobných otázek se vždy dá nějakým oslím můstkem přejít k tématu probíraného (opakovaného, prověřovaného) učiva – v uvolněnější a zájem vzbuzující atmosféře. Dalším důvodem jsou Nerudova slova, že kdo nic neví, musí všemu věřit. Jak jinak čelit všude přítomným snahám o manipulaci, o potlačení toho, čeho je nám – nejen ve školách – třeba: kritického myšlení.

            Pátek 17.srpna 2012 byl z hlediska popsaným způsobem získávaných informací obzvláště „výživný“. Pokusím se ve zkratce naznačit čím. Vrátím se nejprve ke svému blogu Sloh u maturity (20.6.2012). Uvádím v něm, že žurnalista Daniel Kaiser přišel se znepokojivým postřehem: stále využívané (zneužívané?) veřejné mínění rozdělil na mínění veřejné a mínění zveřejňované. To zveřejňované mínění nabízí názory aktivní, do médií proniknuvší menšiny v čele s tzv. lidskoprávním průmyslem (zelení, ekologové apod.).Veřejným míněním označuje mínění z různých důvodů mlčící většiny.Patřím k té z různých důvodů mlčící většině a pro tentokrát to mlčení chci porušit. Jako učitelka cítím povinnost pídit se po informacích a snažit se je kritickým myšlením přetavovat v poznatky. Informace a poznatek není totéž, z hlediska upotřebitelnosti i fyziologie mozkových funkcí.

          V pátek 17.8.2012 ovládala média dvě témata. Na titulní straně Lidových novin pod velkým fotem masek Pussy Riot čtu, že i mnozí (jak rádo se s tak neurčitými pojmy operuje!) zástupci různých křesťanských církví v ČR uvedli v tiskové zprávě, že „ uvěznit někoho na dlouhé měsíce či roky kvůli politickému projevu je jasným popřením svobody slova a principů demokratické společnosti“. Tak nevím…V létě 2008 jsem jako turistka navštívila Petrohrad a Moskvu. Velice mě překvapily dvě skutečnosti : v deseti zájezdových dnech nezvladatelné množství a nádhera kulturních památek a vztah obyvatel obou navštívených měst k náboženství, k pravoslavné církvi. Nebojím se napsat, že to, co uvidíte v oněch městech a jejich blízkém okolí, v zemích na západ od nás hned tak nespatříte. Dech beroucí nádhera. Přestáváte se divit, že v té zemi tak snadno vzplanula revoluce. Propast mezi životem v tom přepychu a živobytím ruských mužiků musela být nezměřitelná. Ale pozor – tu nádheru a kulturní bohatství si prohlížíte ve městech krutě, nepředstavitelně zdevastovaných, poničených válkou a co se týče náboženských památek navíc sedmdesáti lety budování komunismu.

          Chrám Krista Spasitele, o němž se dnes píše na stránkách světového tisku, byl vybudován jako poděkování za porážku Napoleona v roce 1812 (letos se připomíná dvousté výročí této události). Chrám nechal Stalin vyhodit do vzduchu (malou obdobou u nás bylo v roce 1973 podobně odstraněné proslavené poutní místo Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor). Plán zřídit na místě zlikvidovaného chrámu bazén pro moskevské pracující překazilo Stalinovi napadení země Hitlerem v roce 1941. Dnes, po letech perestrojky, je chrám postaven znovu, ze sbírek věřících a pochopitelně za podpory státu, je hlavním svatostánkem, něco jako naše svatovítská katedrála na Hradčanech. S tím rozdílem, že my našimi chrámy a katedrálami procházíme jako návštěvníci obdivující kulturní památky. Obyvatelé Moskvy, nejsou to jen Rusové, však v každém chrámu nepokrytě projevují své hluboké náboženské přesvědčení, svou pravoslavnou zbožnost. Je to až s podivem. I ti nejstarší přece v uplynulých desetiletích komunistického režimu vyrůstali v době tvrdých protináboženských represí. Ale z ruských pohádek známou až k zemi hlubokou úklonu s nelíčenou pokorou před ikonostasem vidíte i u generace narozené někdy v období rozpadu sovětského impéria. To bylo pro mě druhým největším překvapením.

         Když jsem v chrámu Krista Spasitele chtěla jen šeptem sdělit své dojmy sousedovi, byla jsem okamžitě slušně, ale důrazně upozorněna pánem středního věku, že zde se žádné debaty nevedou. To všechno se mi vybavilo a hned jsem situaci viděla jinak než jako záležitost potlačování osobní svobody. Domnívám se, že nejde o slova punkové modlitby, ale o fakt kde, jak a kým byla realizována. Jen okrajově se dozvíte o dalších aktivitách zadržených, které se „zajídají“ dokonce i části umělecké avantgardy. Performance Porod zmrzlého kuřete (z července 2010 – nechtějte podrobnosti) je podle ní již za hranicí vkusu a hraničí s perverzí a exhibicionismem (to cituji z Lidových novin z onoho pátku 17.8.2012). Totéž lze plným právem říct o akci v muzeu, kam vtrhly jmenované dívky se svými přáteli ze skupiny Vojna, svlékly se do naha, stejně jako muži a před zraky nechápajících návštěvníků muzea, i dětí všichni souložili. Další stoupenkyně onoho hnutí, která se podle vlastních slov nebojí o sebe, ale o Rusko, to v Lidovkách komentuje slovy: „Vnímám to jako jednu z normálních akcí odpovídajících filozofii skupiny. Sex v muzeu přece prováděly, pokud vím, manželské páry, mj. Naděžda se svým mužem“.

         Shoda náhod tomu chtěla, že jsem se odpoledne odhodlala v letním vedru vyžehlit kupu prádla. Jako mnoho jiných žen žehlívám u zapnuté televize. Tak se stalo, že jsem na ČT 24 viděla (žehlení šlo stranou) a slyšela převážnou část z téměř tříhodinového zdůvodnění a vyhlášení rozsudku. Samozřejmě těm dívkám ty dva roky v nápravném táboře nepřeji a věřím, že v celé kauze nepadlo poslední slovo. Ostatně – představitelé ruské pravoslavné církve se podle slov českého metropolity Kryštofa již obrátili na příslušné orgány s výzvou, aby byl vyřčený trest zmírněn.

            Po ukončení televizního přenosu jsem si položila celkem logickou otázku: jsem naivní, když přímé, živé televizní vysílání z tak sledované kauzy je pro mě jistým ukazatelem neznásilňované demokracie? I když nebyla ukázána tvář soudkyně? Opakuji, že to vysílání trvalo tři hodiny. A je zde ještě další moment: mohl někdo přinutit jednu z obžalovaných, aby si na vyhlášení rozsudku oblékla tričko s nápisem No pasarán ? Byla to spíš provokace. Dost napovídající provokace. Za to heslo patří nesmiřitelný vykřičník. Už jsme zapomněli, nebo nevíme? No pasarán! - Neprojdou! -je heslo užívané odbojáři na celém světě. Do našich učebnic dějepisu se za minulého režimu dostalo v kontextu učiva o španělské občanské válce, bojovali pod ním komunisté i naši interbrigadisté, šířila ho opěvovaná španělská komunistická ikona Isidora Ibárrui Goméz, alias Vášnivka, ještě si její poválečnou přítomnost na kremelských tribunách pamatuji. Vybavila se mi navíc novinová fotografie z předešlých dnů, kdy dívka v tomtéž tričku ideologické heslo ještě stvrzuje zvednutou zaťatou pěstí. Chyběl již jen portrét některého z marxistických filozofů nebo čínského vůdce velkého Mao Ce-tunga. Ach, ta historická paměť!

       Po tom všem bych ve zprávách o odsouzených nedávala v novinách slovo rouhačky do uvozovek. Dvě z nich jsou matky.Nevím, jestli se na jejich děti mají zrovna těšit ruské učitelky. Budou nepochybně hodně svobodomyslné (myslím ty potomky, ne učitelky).

        Páteční Lidové noviny jsou doplněny magazínem a ten – jak se sluší a patří – má na první stránce úvodník, v dnešním pojetí editorial. Jeho autorka ,vedoucí magazínu Marcela Pecháčková si pod nadpisem Žádné cuchty v izolaci ty „cuchty“ vzala pěkně na paškál. Souhrnně napsáno „cuchty“ jsou mladé ženy vyznávající krédo, že vděk a úcta k rodičům jsou svaté. Na rozhovor s jednou takovou Marcela Pecháčková zareagovala: „Nejsou – neřekla jsem nahlas. Nemělo to smysl. Zaklíněna v Desateru a vychovaná na Seifertovi neuměla připustit, že to může být přesně naopak: matka mě přivedla do světa kvůli své přirozené potřebě se množit, nikoliv kvůli mé touze přijít na svět. A háčkovala a pletla, protože radši pletla a háčkovala, než aby…nevím…třeba přečetla pořádnou knížku nebo se hezky oblékla a naladila“. Jen o nějaký ten řádek dále novinářka pokračuje. „…příroda (pro někoho Bůh) zařídila, aby pohlavní rozmnožování bylo libé, toužené, a tudíž i jeho důsledek pak člověk vítal jako libou událost. Jinak by přece nikdo dobrovolně nepodstupoval to upocené postelové klání, nerodil a netrápil se po nocích a dnech omýváním pokakaných prdelek. Dobře je to zařízené, nicméně – proč ten vděk? Proč úcta, proč ten patos?

         Takto naladěni si mají čtenáři počíst o mladých ženách, které uvedená dilemata nějaké úcty nebo vděku určitě netrápí. V článku Je sexy být matkou se dovědí, že trojka nekonformních maminek ( ta nekonformnost je doložena jejich společnou fotografií) v lednu tohoto roku otevřela v pražském Karlíně kavárnu Divoké matky pro vás a vaše spratky. Nebudu vypisovat, co všechno se v té kavárně může, s velkým zaváháním však ocituji popis klipu, který má aktivity podle redaktorky magazínu temperamentních matek ukázat. Delší dobu jsem tu citaci zvažovala, ale co, přece pouze opíšu text z volně prodejné tiskoviny. Tedy: „ V klipu sledujeme trojici pečlivě vystajlovaných pin-upek, které v rytmu tvrdé elektro-rokenrolové hudby posprejují zeď a poté si před kamerou ulevují výrazy jako „chcát“, „hovna“ a „kurva“. Jenže právě o tohle Divokým matkám jde – nabídnout alternativu k všudypřítomné kýčovité žvatlavosti“. V čem všem se dnes nespatřuje alternativa! Z mysli maně vyplouvá, co za podobných okolností říkával můj tatínek: Ten už roupama neví co by.

         Vzpomněla jsem si na příjemnou mladou ženu, něco přes třicet, ale vzhledem spíše studentku, která mě před několika dny provázela jedním půvabným moravským městem. Žádná divoká matka , ale také ne – podle autora článku Jindřicha Götha – „ ztrhaná troska s odrbaným zevnějškem“. Má dva chlapce, ten starší teď půjde do školy. Bude-li po mamince, s paní učitelkou i se školou si bude rozumět. Ale co děti proklamovaných divokých matek, vychovávaných podle paní redaktorky navzdory Desateru a Seifertovi ? Na nedostatek návštěvníků si v kavárně Divoké matky pro vás a vaše spratky nestěžují. Následovnice se jistě najdou, vždyť je to tak trendy!? A co vy, paní učitelky? Těšíte se na děti divokých matek? Co s tím? Lamentovat nestačí a nepomůže. Co nějaká prevence, alespoň ta sekundární?

         Ne že bych sadisticky vyhledávala v těch pátečních novinách jen špatné zprávy. Prostě se to tak sešlo. Ráda čtu recenze čerstvě vydaných knih, uváděných filmů (v tom případě nejraději z pera Ondřeje Štindla) nebo upozornění na výstavy. Do Centra současného umění DOX v pražských Holešovicích bych na výstavu Transgender Me nešla. Ne z nějakého prudérního nebo puritánského důvodu, ale tato – podle recenzenta Jiřího Pilgrima – atraktivní tematika změny pohlaví mě upřímně nezajímá. Navíc když ji recenzent přibližuje následujícím způsobem: „ K vidění jsou tu názorné pedagogické ( až tak?) ukázky, jak se člověk cítí, když se narodí v jiném těle…zaujme zvláštní složitý předmět ze dřeva, vosku a polepených papírů, který jeho tvůrkyně nazvala „oltářem“ a který má nejspíš (?) hluboce symbolický význam. Několik videoinstalací předvádí scény ze života třetího pohlaví, ale vzhledem k uměleckosti záměru nelze příliš poznat, o co konkrétně se v nich jedná“. Uvedený citát a připojené ukázky uměleckých (?) artefaktů (např. holicí strojek s textem: Než bych si musel holit nohy, radši nenosím kraťasy) mě přivádí k myšlence, že v případě této výstavy se nebude jednat o umělce, ale spíše o „předstírače“. To je výstižné pojmenování, které jsem si nedávno poznamenala z článku překladatele Roberta Novotného.

         Zmiňovaná výstava se pochopitelně koná v souvislosti s Prague Pride, Pochodem hrdosti sexuálních menšin. Toto téma nemohlo zůstat v novinách ze dne 17.8.2012 opomenuto.Je mi zcela jedno, jakou má kdo orientaci. Ale všem vzkazuji, že mi to v žádném případě nemusejí sdělovat, jejich coming out je pro mě naprosto nezajímavý a bezpředmětný. Když jsem v rozhlasovém ránu slyšela z úst vždy pohotové, někdy trochu nadmíru suverénní moderátorky Světly Magni, že jí na připravovaném průvodu homosexuálů a leseb vadí zbytečně extravagantní odění i projevy, řekla jsem si: „Děvče, ty už dlouho rozhlasová rána moderovat nebudeš“. Zatím z rozhlasových vln nezmizela. Možná i proto, že podobných hlasů se ozývá víc. Ne k obsahu, ale k formě pochodu a podobných akcí. Zbytečná vyzývavost vyvolává odpor nejen v řadách konzervativních a křesťanských skupin, jak se rádo píše.

          Místy teatrální forma pochodu zato nevadí Martinu C.Putnovi, který v pátečním magazínu nabádá: Lidi, zvykněte si! Jeho apel je kontraproduktivní, až okatě křečovitý použitými jazykovými prostředky. Napíšete-li, že „…tady ty homofobní kecy neuslyší“, kousek dál potom „…hele, jsme tady, žijeme tady, lidi, zvykněte si, a fašouni, vztekněte se“….a navíc vyjádřím názor „…když církve fňukají, že je málo dětí – gayové a lesby je chtějí vychovávat. Ono jim to časem dojde. Tedy církvím..“, ztrácím glanc, je příliš vidět, za koho hlava nehlava kopu.

         Ještě jedno bolavé téma plnilo mé páteční novinové čtivo – téma násilí. Učitelů a školy se dotýká přímo bytostně a bojím se, že je právě ve školách hodně přehlíženo. Článek Nenávidím, tedy jsem v pátečním magazínu upozorňuje na mimořádnou akci – projekt nazvaný Vlak Lustig. Když už se k divadelnímu představení, které vidělo na nádražích 14 města ČR zatím přes 4000 diváků, se svými žáky nedostaneme, můžeme o něm alespoň mluvit. Mluvit o 70. výročí konference ve Wannsee. Byla jsem v té napohled nevinné vile a vím, že existuje vynikající (domnívám se americký) hraný dokument, vycházející z autentických záznamů konference, kde se ve dvou hodinách rozhodlo o „konečném řešení židovské otázky“. Vzpomínám si, že nejděsivěji na mě z celého dokumentu působil fakt, že ani jedinkrát během konference nezaznělo slovo sebenepatrněji naznačující připravované hrůzy – vyvraždění původně plánovaných 11 milionů Židů. Jmenovaný článek vedle Osvětimi připomíná také genocidu Arménů v Osmanské říši během první světové války, apokalypsu v Nankingu v roce 1937, stále aktuální Rwandu. Projekt Vlak Lustig vychází z knihy (a filmu) Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Jsem přesvědčena, že tento film a případně i literární zpracování by mládeži ve školách ukázalo zlo a násilí  se vším všudy mnohem opravdověji než – při vší úctě k autorovi textu Šimonu Krbcovi – akademicky pojatý výklad, pramenící zřejmě z analytických materiálů genocidních studií, která – jak se dočítáme – začala působit v České republice. Bojím se, že prvním úkolem Výzkumného centra archeologie zla bude definovat samo zlo. To je úkol na roky. A zatím…

         Zatím bude zlo expandovat rychlostí, kterou ukazuje novinový článek (stále listuji Lidovými novinami ze 17.srpna) Prodával v Gapu, nyní je katem a syrským rebelem. Dvaadvacetiletý student Jaman Hamúd „…dříve střídal jen dva hlavní zájmy – studium na univerzitě v Aleppu a vydělávání peněz v Dubaji. Pracoval totiž jako pomocná síla v obchodu s módou značky Gap“. Nyní se z Hamúda stal voják, prý ne zrovna nejstatečnější , ale „…přesto bojoval a „skóroval“ dvanáctkrát“.Skóroval, čili zabíjel, vraždil – také ukázka politické korektnosti. Před časem s kamarády zajal jednoho člena nenáviděných milic a „…žádal velitele, zda mohou muže zabít. Bylo jim ale řečeno, že ho musejí vzít do nemocnice na ošetření. Lékaři řekli, že na svá zranění během jednoho nebo dvou dnů zemře, on ale nezemřel“. Novou žádost velitel akceptoval a tak „…jsme zraněného zajatce odvedli na hřbitov, kde byla díra v zemi. Střelili jsme ho a spadnul“, líčil se smíchem Hamúd, který netrpí nějakými výčitkami, jen musí myslet na matku, která mu neustále telefonuje, aby synovi zabránila v zabíjení lidí. Hamúd však zabíjení považuje za nezbytné. Po revoluci chce pokračovat ve studiu práv.

         Je smutné, že jisté kořeny zla jsem já – v oblasti archeologie zla přes životní zkušenosti člověka s válečným dětstvím ubohý diletant – našla hned na dalších stránkách magazínu LN. Jindřich Göth věnoval svou pozornost „…podivínskému malíři, výtvarníku a sochaři“ který „…stvořil jedno z nejslavnějších filmových monster všech dob, děsivého Vetřelce“. O Hansi Rudolfu Gigerovi  (HR Gigerovi) píše, že „…jeho práce je lemována nadšeným obdivem i kontroverzí. Kane z ní chlad, bolest, ale také tajuplná a nepřípustná krása“. Na téměř třech stranách textu se dozvídáme, že Giger byl „od mládí přitahován uměním, zejména tím, které jej nějakým způsobem znepokojovalo. Rád se nořil do temných stránek duše, které později mistrně zachycoval ve svém díle….nasměroval je proti falešné morálce, zkostnatělým předsudkům a na souboj vyzval rovněž své vnitřní démony, děsy a noční můry“. Opěvaný autor filmového Vetřelce se realizoval také na obalech slavných desek rockové historie. Největší rozruch vyvolala snaha umístit na jeden z obalů Gigerův obraz z názvem Krajina. Ale tím si podle autora článku zpěvák i Giger „zavařili…na příslušné orgány to bylo příliš, takže se kontroverzní malba ocitla nikoliv na přebale, ale na plakátě uvnitř alba“. Obraz Krajina představuje    “výjev několika ztopořených penisů vnikajících do vagín“. Umělec byl zřejmě námětem tak zaujat, že jej později rozvedl do série, která „kromě penisů zahrnuje i portrét zubožených a všelijak znetvořených dětí“. Už asi nepřekvapí, že Giger ve svých malbách používá náboženské a satanské symboly. Může nás však uklidnit, že „.. se  nekloní ani k jednomu směru“. Článek končí skoro výzvou, že umělec „..pouze tvoří, nutí k zamyšlení, zajímá se o tenkou hranici mezi dobrem a zlem. A buďte ujištěni, že při podrobném studiu jeho maleb a soch se vám v hlavě vyrojí otázek více než dost“.

         Mně se při setkáních s podobnými texty a fakty vždy znovu vynořuje myšlenka, že snad žijeme v době, jejíž jednou z hlavních charakteristik je podivná, nepochopitelná oslava, až apoteóza ošklivosti, hnusu i toho zla. A začínám přemýšlet, jakým šikovným, nenásilným, nementorsky přitažlivým způsobem bych přibližovala dětem a mládeži ve školách ty pěkné stránky života, kulturu slova, literatury, umění, oblékání, však víte, čeho všeho. To je úkol učitele, nad všechny rámcové vzdělávací programy, projekty a podobná v podstatě jen vyžadovaná bezduchá učitelská slohová cvičení. Základ vidím v dialogu. V dialogu respektujících se stran. Nepodbízejme se líbivě žákům a studentům a umožněme jim, aby  nás mohli vnímat jako skutečné osobnosti. Osobnosti chováním i rozhledem, bohatými zájmy, způsobem komunikace, oblékání (k tomu poslednímu: v bankách a lepších firmách platí dress code , pro školy je zbytečný?).Nemysleme si, že o to naši žáci a studenti nestojí.

         Konec dobrý, všecko dobré. Dobrý konec mi při pátečním listování novinami zajistila Iva Roze Skochová. Je na ni spolehnutí. Každý týden si s gustem přečtu její vtipné postřehy a komentáře ponejvíce k dějům všednodennosti někde na hodně vzdáleném místě zeměkoule. Doma moc nepobude. U její rozesmáté fotografie je vedle jména popiska – cestuje po světě a píše o tom čtenářům Pátku LN. Tentokrát to vzala z vážnějšího konce. V textu nadepsaném O čem to teda je? mimo jiné vzpomíná na svou známou, která „vychovala pět úžasných dětí“. Na žádost o recept na takový výsledek se Ivě Roze Skochové dostalo následující odpovědi: „Děti musejí mít práci. Hodně práce. Jakmile děti vychováváš s tím, že jsou na světě od toho, aby si hrály s legem, je to začátek konce“. Pro české čtenáře pak bystrá reportérka přeložila slova projevu jednoho amerického soudce, který se zabýval řešením případů „nepřizpůsobivé“ mládeže. Jak píše Iva Roze Stochová, zní zhruba takto: „Pořád dokola posloucháme stěžování teenagerů: Co máme dělat? Kam máme jít? Moje odpověď je vždycky stejná: Jděte domů. Umyjte okna, posekejte trávník, naučte se vařit, postavte vor, najděte si brigádu, navštivte nemocné, napište úkoly, a až budete hotovi, přečtěte si knížku.Vaše město vám nedluží rekreační zařízení a vaši rodiče vám nedluží zábavný program. Svět vám nedluží zaměstnání. Vy něco dlužíte světu. Dlužíte mu svůj čas,energii a talent, aby už nikdo nikdy nemusel žít ve válce, v chudobě nebo nemoci a být sám. Jinými slovy, přestaňte fňukat, probuďte se a začněte si budovat charakter.Ten vám nikdo nekoupí k narozeninám. Začněte se chovat zodpovědně. Uvědomte si, že jste důležití, a hlavně že jste potřeba. Je pozdě na to posedávat a čekat na někoho, až někdy něco udělá. Někdy je teď a ten někdo jste vy…

          I závěr nechám na Ivě Roze Stochové. K uvedenému projevu, který zazněl v soudní síni v americkém Denveru v 60.letech, dodává: „Nedá se tedy argumentovat, že to za našich (respektive amerických) mladých let nebývalo. Ono to tak asi bývalo vždy. Jen teď je toho čím dál víc. Což nejsou zrovna dobré vyhlídky do budoucna“. Co na to (politicky nekorektně) učitelé, kantoři, pedagogové?

                                                                                                          Alžběta Peutelschmiedová


Dnes je taková doba…

          Jan Amos Komenský rozdělil život lidský na deset věků, Sigmund Freud na čtyři, Erik Erikson jich měl sedm – no a já od dětství do pozdního stáří jen tři: Rotika – E-rotika – Skle-rotika. Jenomže tomuto mému objevu se mnoho uznání zatím nedostalo.“ Předpokládám, že mnozí zaváhají u slova rotika (v Zaorálkových Lidových rčeních jsem ho našla ve tvaru rotyka). Když děti dělají rotiku, znamená to, že prostě vyvádějí, tropí neplechu. Ale s mnohem vyšší pravděpodobností předpokládám, že málokdo dokáže určit autora uvedeného citátu. Opsala jsem ho z poslední knížky jednoho z nejlaskavějších lidí, s nimiž jsem se v životě setkala. Letošního 16.srpna by se dožil devadesáti let. Mám pocit, že na něho příliš rychle a zbytečně zapomínáme. Přitom jsme za něj dosud nenašli náhradu.Tím vpravdě obdivuhodným člověkem byl pan profesor Zdeněk Matějček.

             S vědomím své těžké nemoci píše ve Zkráceném čase – jak zní název první kapitoly – svou poslední knížku. Co nabízí? „To, co tady dál píšu, není žádný vlastní bilanční nekrolog, není to ani žádná hlubokomyslná dušezpytná studie – vlastně já ani nevím, co z toho vyjde. Nejspíše jakási směs postřehů a nápadů a nesourodých myšlenek, jak se člověku honí hlavou. Ani uspořádat je asi nedokážu. A kdoví, kam až se mi v nich podaří doputovat. Ale za pokus to snad stojí. Už jinou takovou příležitost mít nebudu“. Když se Psychologické eseje ( z konce kariéry) objevily na knižních pultech, pan profesor už je nikomu podepsat nemohl. Zemřel v říjnu 2004.  

         Jako učitelé byste tu knížku měli mít stále po ruce. Ta slibovaná „směs postřehů a nápadů a nesourodých myšlenek“ vás spolehlivě postaví na nohy, otevřete-li Psychologické eseje ve chvílích, kdy vám bude profesně nebo lidsky ouvej.Ten úryvek na začátku a titulek v záhlaví tohoto textu je výpůjčka od pana profesora.

           Dovedl i závažné věci sdělovat s laskavou lehkostí a nadhledem. Když někdy v roce 1987 přijel (bez dotazů a nároků na jakýkoliv honorář) na pozvání Klubu speciálních pedagogů při PdF UP do Olomouce, do posledního místa zaplněné „jedenapadesátce“ mimo jiné řekl větu, kterou ráda opakuji: „Být hochem v naší základní škole je lehká mentální úchylka“.Chtěl tím upozornit budoucí učitele, že naše škola je nastavena na verbalismus, který z hlediska fyziologie psychického vývoje zejména na prvním stupni pochopitelně vyhovuje spíš děvčatům než chlapcům. Změnilo se za čtvrtstoletí něco? A v jakém smyslu?

           Pan profesor Zdeněk Matějček byl dětský psycholog. S jeho jménem je právem spojován termín psychická deprivace( sám by se bránil a hned uváděl jména svých spolupracovníků), později i psychická subdeprivace. Byl světově uznávaným odborníkem v oblasti poruch učení, jmenovitě dyslexie. Jako člen nejužšího výboru Ortonovy společnosti (dnes International Dyslexia Association – IDA), špičkového výzkumného pracoviště mezinárodního věhlasu sdružujícího přední odborníky mnoha zemí všech kontinentů, přednášel na řadě univerzit, včetně těch amerických. S úsměvem vyprávěl, s jakým až dětinským nadšením vítali Američané pomůcky vytvořené karlovarskou paní ředitelkou Hanou Tymichovou ( např.tzv. čtecí okénko), jak po návratu z USA posílal do New Yorku dva kilogramy moduritu na výrobu násadek na versatilky pro levoruké.

            Tady ten humor trochu ztlumím jinou vzpomínkou, citací. Na erupci výskytu tzv.dyslektiků v českých školách reagoval odborně podloženým konstatováním, že jejich počet růst nemůže a máme jich v populaci pravděpodobně právě tolik jako v dobách, kdy k nám přišli Cyril a Metoděj. A na adresu učitelů připojil neobvykle přísná slova: „Dyslektiků, kteří by se nenaučili číst, kdyby se jim opravdu nepomohlo, je jedno až dvě procenta. Potom je hraniční pásmo, ve kterém je daleko více dětí, co se naučí číst, ale potřebují trochu postrčit nebo v určité době pomoci a mělo by být přece ctí učitele, aby dovedl dětem s lehkými poruchami pomoci a nepotřeboval k tomu žádné zvláštní výhody a žádná zvláštní doporučení. To bylo ctí kantorů za všech dob, že naučili děti“(Rodina a škola, č.4/1997). Dnes , kdy zájem o specifické poruchy učení viditelně umdlel, by bylo zajímavé, jak by se pan profesor stavěl k záplavě jak na běžícím pásu udělované diagnóze ADHD.

            S profesorem Jiřím Dunovským stál Zdeněk Matějček u zrodu SOS dětských vesniček. Nemusíme se však při výčtu aktivit a zásluh obracet stále jen do minulosti. V lednu 2005 – čtvrt roku po smrti prof.PhDr. Zdeňka Matějčka, CSc. – vychází v prestižním přírodopisném časopise Vesmír jeho článek Resilience aneb Co nás chrání před zlým osudem (Vesmír, 1/2005, s.46 – 50). Pan profesor ještě v závěru svého života začal rozvíjet důležité téma, které bohužel v současnosti jakoby zapadlo. Jaksi se nám zřejmě v době infantilizace společnosti a relativizace všeho „nehodí do krámu“.  Je zajímavé, že pojem resilience nenajdeme v Akademickém slovníku cizích slov (Academia 1995). Podle jiných zdrojů  můžeme resiliencii přeložit jako nezdolnost, odolnost, houževnatost, pružnost, nezlomnost, přizpůsobivost. Jak vidno, bude lepší dát slovo panu profesorovi. Úvodem svého článku ve Vesmíru píše: „Ve své kariéře dětského psychologa jsem měl spolu se svými kolegy a přáteli tři zvláštní příležitosti. Dvacet let jsem vyšetřoval děti vyrůstající mimo vlastní rodinu, tj. v dětských domovech. Pak jsem se dalších třicet let zabýval dětmi, které získaly novou rodinu, tj. dětmi v pěstounské péči a v adopci.  Mimo to jsem dlouhodobě sledoval děti vyrůstající sice ve vlastních rodinách, avšak za nepříznivých či problematických psychosociálních podmínek. Tyto děti jsou dnes už dávno dospělé, mají své vlastní děti a dovedou se ve zpětném pohledu zamyslet nad svým dosavadním životem. Je celkem samozřejmé, že mnohé z nich byly nepříznivými okolnostmi ovlivněny. Vždy nás však znovu překvapí, že existují děti vyrůstající za týchž nepříznivých podmínek, avšak negativně ovlivněny nejsou. Jsou „vzdorné“, odolné vůči nepříznivým podmínkám – jsou „vulnerable but invincible“ , jak by řekla paní Emmy Wernerová. Jaké faktory, jež mají funkci protektivní, chránící jedince před nepřízní osudu (či dokonce meliorativní, přispívající ke zlepšení), kompenzují negativní vlivy a vedou k pozitivním výsledkům tam, kde bychom to na podkladě předchozích zkušeností rozhodně nečekali? Dnes má už tento jev svůj odborný název – resilience“.

            Na široký záběr aktivit pana profesora Matějčka upozorňuje v tomtéž čísle časopisu Vesmír ukázka z knihy J.Jandourka, M.Eblové a H.Chvátalové: Zdeněk Matějček – naděje není v kouzlech (Portál, 1999). Na otázku, zda dnešní děti ztrácejí kontakt s přírodou a zda je porozumění přírodě přirozenou lidskou potřebou, nebo se člověk bez toho obejde, pan profesor odpověděl: „Já sám jsem člověk „přírodní“, ale upřímně si myslím, že láska k přírodě vůbec není podmínkou šťastného lidského života. Bez obdivného nebo láskyplného vztahu k přírodě se člověk obejde. Obešel se bez něho docela vědomě a vůbec se za to nestyděl i jeden z největších duchů lidstva – sám Sokrates! Nedělejme tedy z přírody fetiš. Každé zbožnění je nebezpečné – a je to vlastně i slabost. Ty mnohé tak efektně a silácky vypadající demonstrace některých tzv. ekologických aktivistů jsou pro psychologa jen klasickou ukázkou takovéto překonávané vlastní slabosti. Povšimněme si, prosím – žádná práce, samá demonstrace. Bohužel, vyčistit potok stojí víc námahy a budí menší ohlas ve sdělovacích prostředcích než třeba rozbíjet brány Temelína“.

            Ještě si myslíte, že vám „směs postřehů a nápadů a nesourodých myšlenek“  z knížky Psychologické eseje (z konce kariéry) nepřinese pro učitelskou práci hodně podnětného a užitečného? Z nápovědných titulů jednotlivých kapitol uvedu alespoň některé: Zkušenosti sdělitelné a nesdělitelné….Bílý plášť…Léčitelé a zázračníci…Domácí doučování…Děti proti zákonu…Chvála přátelství…Spolužáci…Intelektuální radost v kojeneckém věku…Nepraktické učení…Volný svazek – a co děti?…O radosti.

            Vaše učitelské sebevědomí posílí, vzpruží (nebo navede, vzpamatuje ?) kapitolka nadepsaná Velká pětka. Na závěr ocituji něco víc z kapitolky, která poskytla nadpis tomuto textu připomínajícímu nedožité devadesátiny prof. PhDr. Zdeňka Matějčka, CSc. – Dnes je taková doba…: „Už jsem tady někde napsal, že když člověk zaslechne, co mu nějak nesedí, hned zbystří sluch. Já zbystřím sluch, když zaslechnu to, co říká nadpis této kapitolky. Na dobu a zvláště na tu dnešní a obzvláště na tu dnešní takovou se totiž vymlouvá kdekdo, a to především, když dělá něco, co ani sám za docela správné, moudré či fér nepokládá. Ostatně, jinak by se ani dnešní dobou zaklínat nemusel. Dělají to samozřejmě ponejvíc mladí lidé, kteří o době ještě nic nevědí – a teprve starý pamětník si řekne, že vždycky nějaká taková dnešní doba byla, je a patrně nadále bude. Prvních 20 let své psychologické praxe jsem té době také ještě víceméně věřil, těch dalších skoro už 35 let jsem k dnešní době hodně skeptický. Ne že by se nic neměnilo – naopak, mění se toho moc, jenomže výmluva zůstává výmluvou. Před půlstoletím jako dnes“.

            V podtextu verbálního obsahu tohoto sdělení je něco navíc, určitá schopnost práce se slovy. Vzpomínám, jak jsem ponoukala studentky k vyjádření, jak rozumí větě, že pan profesor byl zběhlý fonetik: byl tedy schopným lingvistou, nebo původně studoval jiný obor než psychologii ? Pravdou je, že Zdeněk Matějček ke studiu psychologie takříkajíc zběhl od původních filologických studií. To jen na okraj, abychom vzpomínku na pana profesora zakončili úsměvně. Určitě by to tak chtěl.

                                                                                                                                                                   Alžběta Peutelschmiedová

Literatura

MATĚJČEk, Z.  Psychologické eseje (z konce kariéry).  Praha: Karolinum, 2004.

ISBN 80-246-0892-8.

VESMÍR, přírodovědný časopis, 1/2005.

 


Prázdninová lekce

            Inu, měla jsem štěstí – ze statisticky udávaných pětatřiceti až čtyřiceti jasných dnův roce jsem jich já při svém týdenním pobytu měla pět (přimhouřím-li oko, pět a půl).Všechno začalo o Vánocích, kdy jsem pod stromečkem přičiněním svého vnuka našla knížku Rejvíz a báje z okolí. Rejvíz, díky ponurému Velkému mechovému jezírku turisticky známá obec v Jeseníkách, úředně přináleží k 10 km vzdálenému městu Zlaté Hory (kdysi Zuckmantel, počeštěně Cukmantl).Původní název Edelstadt (Ušlechtilé město) může v leckom vyvolat pocit, že „tohle už jsem někde slyšel(a)“. Buď četl román Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice, nebo shlédl vynikající Vávrův film téhož jména. Svým žákům bych ten filmový skvost neupřela Hororovou postavou je zde zlatohorský rodák Heinrich Franz Boblig z Edelstadtu, důvodně spojovaný s čarodějnickými procesy. Neprobíhaly jen ve Velkých Losinách, ale také v okolí Zlatých Hor. Sice bez účasti zlověstného rodáka, ale o nic méně hrůzostrašně, jak o tom svědčí jedna z expozic místního muzea.

Rovněž desetikilometrová vzdálenost dělí Rejvíz přesně opačným směrem od okresního města Jeseník se skutečně světově (dobře tedy – evropsky) proslulými Lázněmi Jeseník ,kde se metodám nelékaře Vincenze Priessnitze  (na českém pomníku je z něho Čeněk !) vedle hlav pomazaných podroboval v letech 1839 a 1846 i ukrajinský spisovatel Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809 – 1852). Obě města zaslouží pozornost, Lázně Jeseník skutečně vzkvétají, ve Zlatých Horách je s citem opravená radnice a Hornické muzeum, jinak to chce ještě ve městě drobet dotáhnout. Snad napomůžou aktivity České asociace zlatokopů, i když takový valoun ryzího zlata – o váze 1,783 kg – jako v roce 1591 se už zřejmě při každoročním rýžování zlata najít nepodaří.Nejen proto, že iniciátor nové tradice a zakladatel muzejní expozice hornictví, legendární zlatokop Henry, občanským jménem Jindřich Hořelica, odešel v květnu do prospektorského nebe. Znala jsem ho jako chlapce.

 Vraťme se ale na rejvízskou silnici. Zhruba kilometr dlouhá, mírně svažitá, perfektně upravená je lemovaná krásným, přes sto let starým stromořadím 147 jasanů, 21 lip,4 bříz,10 javorů, 2 modřínů, 5 jilmů (v celé Olomouci jsou jilmy jen dva), 4 kaštanů, 4 jeřábů, 3 buků, 2 dubů, 2 smrků, 1 višně a 2 borovic. A jsme u toho! Nevadí, pokud byste nevěděli v koruně kterého z těch stromů zpívávala – prý krásně – bláznivá Bety. Čertovo kopýtko je ukryto jinde – jak jste na tom se znalostmi botaniky? Dokázali byste jednotlivé druhy stromů určit, rozlišit? Jak jsem se tak opakovaně probírala stránkami knížky Rejvíz a báje z okolí, narůstal ve mně obdiv a přesvědčení, že nabízí jedinečný materiál pro řadu týdnů projektového vyučování, s žádoucími mezipředmětovými vztahy. Poznámkový blok se mi začal chaoticky plnit obory a objekty lidské činnosti, které by žactvo ve škole v takto zaznamenaném kontextu určitě nenudily a provokovaly k nekonečné řadě otázek. A co ve škole víc chtít? Stránku za stránkou jsem v knížce o Rejvízu nacházela zdroje k diskusím o:

-          historii (od prehistorie po žhavou současnost, včetně propagované orální historie

-          lingvistice

-          demografii

-          geografii (včetně hydrologie/vodopisu)

-          etice

-          ekonomii

-          geologii (včetně mineralogie)

-          vlastenectví

-          nacionalismu

-          agrární politice

-          metalurgii

-          rozvoji průmyslu (sklárny, železárny,tkalcovství)

-          lázeňství a léčitelství

-          etymologii

-          globalizaci

-          zoologii

-          paleontologii

-          ekologii

-          sociologii

-          religionistice

-          etnografii

-          politologii

-          psychologii

-          klimatografii

-          muzikologii

-          literární tvorbě

-          výtvarném umění….

Je však na čase, abych uvedla, kdo s takovým přehledem a empatií dokázal přiblížit kraj,v němž žije. Nemůžu napsat rodný kraj, protože autorem knížky Rejvíz a báje z okolí je Sotiris Joanidis, jehož rodným krajem je – jak jméno napovídá – Řecko. Na Rejvízu žije od roku 1956. Před jeho domem-hájenkou vlají dvě vlajky – řecká a česká. Podle vlastních slov je Čech i Řek, Řecko samozřejmě dodneška považuje za svou vlast. Jeho synové hrdě nesou řecká jména Konstantinos a Apostolos – jaký rozdíl oproti českým rodičům módně vychovávajícím různé Bereniky či Patriky .

Značná část obyvatel České republiky zná tak nanejvýš Tenu a Marthu Elefteriadu, nepočítáme-li dovolenkové známosti. To my Středo- a Severomoravané se od poloviny minulého století běžně denně zdravíme s panem Kotsopolusem, učila jsem Vasilise J. a Stefanii R., nejlepší kamarádka mé vnučky má zřetelně fyzicky i reálně řecké kořeny.

 Delší dobu jsem se v té změti poválečné řecké občanské války a následného příchodu řeckých dětí do Československa (hlavně na Bruntálsko a na Krnovsko) jen obtížně orientovala. I toto mi dokázal Sotiris Joanidis ve své knížce o Rejvízu velmi stručně a přehledně objasnit. Podstatněji se poučíte z jeho životopisu na www. Pametnaroda.cz, z rozhovoru zaznamenaného v roce 2009.

 Učitele by mohlo zajímat, že autor knížky Rejvíz a báje z okolí je asi jediným občanem ČR, který (jako ročník 1939) absolvoval pouze 6.-8.třídu základní školy, jak sám říká, po příchodu do Československa „…když jsme se trochu naučili česky, podle věku nás zařadili do různých tříd. Já jsem šel do šesté, protože jsem na to měl věk a přibližně i znalost češtiny. První až pátou třídu základní školy nemám, čili bych neměl umět ani sčítání, násobení a dělení, o vyjmenovaných slovech není ani řeč“. Přesto dokázal jako třicetiletý v roce 1969, kdy ještě zkouška dospělosti měla jistou váhu, maturovat na gymnáziu v Jeseníku. Titul Rejvíz a báje z okolí je jeho již devátou knížkou. Nyní žije v důchodu na Rejvízu, stejně jako dva Angličané a jeden Američan původně z Pittsburghu. Píše o Zlatohorsku, nejdříve si asi vyhledám jeho pohled na řecké báje – U všeho byl Odysseus (nakladatelství Rula). Vzhledem k historii místa, kde do roku 1938 byl jediným českým obyvatelem farář Jeroným Pavlík, se naučil německy a ponořil se i do latiny, aby mohl čerpat ze starých písemných pramenů.

Kdybyste někdy měli být nadmíru opanováni pochopením pro nějakého křiváka, neboť „měl těžké dětství“, otevřete si na výše uvedené webové adrese záznam rozhovoru se Sotirisem Joanidisem. A měli byste být schopni na lidi tohoto kalibru nenásilným způsobem svým žákům patřičně ukázat. Jestli něco našim dětem, žákům a mládeži schází, jsou to vzory. Jarku Metelku a Mirka Dušína z Rychlých šípů už prosím ne, při vší úctě to už je pryč, přežité, dobově kontraproduktivní.

Když v létě 1947 pobýval na Rejvízu dva týdny ministr zahraničních věcí Jan Masaryk, sedmnáctiletý Klaus, syn majitele hostince s pověstnými židlemi s vyřezávanými opěradly už byl v sovětském gulagu za Uralem. Za devět let se tam naučil rusky, takže dnes si v případě výpadku v anglicky vedené konverzaci vypomáhá právě ruštinou.

V tom roce 1947 se na Rejvízu začali objevovat namísto odsunutého německého obyvatelstva první rodiny slovenských reemigrantů z Rumunska. Do roku 1950 jich do tohoto kraje nalákaných růžovými přísliby československé vlády přišlo více než tři tisíce. V knize Sotirise Joanidise je jejich martyrium vylíčeno s hlubokým porozuměním.

Další přísun pracovních sil představovali Řekové. První přišli na Rejvíz těsně před Vánocemi 1949. Osobní svědectví o té době podává v knížce Rejvíz a báje z okolí lesní dělník Apostolos Joanidis (lze se domnívat, že se jedná o autorova otce). Přišli do kraje, který byl před válkou potravinově soběstačný, na dobových obrázcích a fotografiích vidíme krajinu s obdělanými políčky. Dnes jsou to jen louky. Nepříznivý vývoj zemědělství přisuzuje Sotiris Joanidis hospodaření jediného státního statku po celém okrese Bruntál. V 50. letech se musel na Rejvíz dovážet nejen chleba a maso, ale i brambory.

 Těch zhruba 390 obyvatel v 90 domcích – počítáno těsně před vypuknutím 2.světové války – mohlo na Rejvízu od roku 1929 nakupovat ve dvou obchodech s drobným zbožím, v jednom s textilem, existovala dokonce prodejna s delikatesami a v průběhu turistické sezóny prodejní stánky. Z toho všeho má šest desítek současných rejvízských obyvatel spolu s turisty k dispozici všeho všudy stánek jediný, útěchou je alespoň jeho velice ochotná obsluha. 

V meziválečné době fungovala na Rejvízu pošta i spořitelna. Já jsem aktuálně házela pohledy do poštovní schránky teprve po ujištění místních, že je skutečně provozuschopná.Ano, já opravdu pořád posílám pohledy.Tím spíš, když smysluplně upozorňují na místní muzeum a Tkalcovnu, provozovanou sympatickými mladými lidmi sdruženými v Klubu přátel Zlatých Hor, o.s. A perlička v tomto směru nakonec – již v roce 1919 byl na Rejvízu zaveden telefon a zřízena benzinová pumpa! Při tehdejším stavu automobilového provozu! Dnes musejí četní automobilisté na rejvízské silnici vzít zavděk dvěma retardéry – toť vše.

Vedle kapitol věnovaných obecní správě, společenským zařízením spolu s historií budov, spolkům v obci, historickým a turistickým zajímavostem a rejvízským letopisům (vždy detailně a důkladně) nemohl autor knížky Rejvíz a báje z okolí přejít bez povšimnutí školy a školství.

Vyučování rejvízských dětí v jazyce německém a v počtech začalo z popudu církevního komisaře už v roce 1799 v prozatímní farní škole. Kolem roku 1800 do ní chodilo až 64 žáků. Dozvídáme se jména všech učitelů i dobu jejich působení. Nejschopnějším z nich, pravou farářovou rukou byl Johann Gomes. Založil a vedl matriku i účetnictví obce. Postavil novou školu. Na Rejvízu vyučoval 25 let, zemřel v roce 1830 a je pochován na místním hřbitově. Stav tohoto místa mě popravdě řečeno zabolel. V současnosti neodpovídá ani popisu z knížky Sotirise Joadinise z roku 2006. Jak jsem se poptala místních, je to záležitost radních ze Zlatých Hor, kam obec správou náleží. Od svého založení v roce 1810 do roku 1928 zde bylo pochováno 1172 osob. Hodně jich zemřelo na tuberkulózu, na Rejvízu se nikdy nevyskytla cholera, ale násilné činy, mordy, se obci nevyhýbaly.Prohlédla jsem si však i několik čerstvých, pečlivě udržovaných hrobů těch, kteří se do rodné hroudy po desítkách let vracejí nebo jim tato část země přirostla k srdci za dobu jejich místního profesního působení.

V roce 1807 byla postavena nová dvoutřídní škola hned vedle kostela, dnes se v té chalupě můžete ubytovat. Mně se víc líbil jen kousek opodál stojící pension, přebudovaný ze školní budovy postavené v roce 1914. Jeden z jejích učitelů – Gustav Parg – byl výborným muzikantem a režisérem rejvízského divadla (doloženo dobovou fotografií z vystoupení místních ochotníků) a autorem řady zhusta uváděných divadelních her. Vedl také školní knihovnu.Počet žáků kolísal v letech 1911 – 1920 mezi 60 až 81.

Po válce se začalo na Rejvízu učit až ve školním roce 1947/48, pochopitelně už česky. Koncem ledna 1965 předal učitel Milan Moudrý 13 žákům naposledy pololetní vysvědčení a od té doby děti dojíždějí do školy ve Zlatých Horách. Vezmeme-li v úvahu autobusové spojení Rejvízu s nejbližším okolím, o němž se Sotiris Joanidis také rozepisuje, nebyla to vždy záležitost jednoduchá. Zvláště když v některých letech hradba rozhrnutého sněhu kolem silnice – pokud se tak stalo – dosahovala do výše čtyř metrů. Rejvíz prý náleží k nejstudenějším místům v ČR, s průměrnou roční teplotou jen něco přes pět stupňů (znáte celostátní průměr?). I zde – v nadmořské výšce 700 až 800m -, však kupodivu byly v roce 1997 ničivé povodně, kdy napršelo 695,5 mm vody, tj. na každý čtvereční metr skoro sedmdesáticentimetrová vrstva vody. Klima na Rejvízu pak Sotiris Joanidis shrnuje slovy: „Stromy začínají rašit v polovině června, jasany dokonce později a vegetační doba nepřesahuje sto deset dnů v roce. Jestli je někde ve světě místo, kde slibují o dovolené krásné jasné slunečné počasí bez kapky deště, , může Rejvíz zaručit pravý opak. Přesto, pokud je na Rejvízu krásně, pobyt zde, mezi jehličnatými lesy,které působí jako přirozená antibiotika, stojí za to“.

Jestliže autor pečlivě vypisuje jména obyvatel, majitelů chalup, učitelů a třeba lesníků, mimořádnou pozornost věnuje dvěma osobám Prvním z nich je Jeroným Pavlík (1865 – 1938), farář rodem z Valašska, který mezi svými farníky působil od roku 1894 do konce svého života. Stačil umřít ještě před vypuknutím válečných hrůz v roce 1938 a je pochovaný na rejvízském hřbitově. Sotiris Joanidis o něm píše: „Byl to osvícený vlastenec, člověk všestranného vzdělání a největší osobnost své doby na Rejvízu. Skládal lidovou hudbu i hudbu ke kostelním pašijovým a divadelním hrám. Úzce také spolupracoval se svým přítelem slezským básníkem Viktorem Heegerem“. Jmenovaný básník – mimochodem rodák ze Zlatých Hor, stejně jako matka hudebního skladatele Franze Schuberta – je vzpomenut pamětní deskou na lesní kolonádě v Lázních Jeseník. Jeroným Pavlík, pisatel rejvízské kroniky, kromě jiného vydal v roce 1929 podrobný zeměpisný, přírodopisný, kulturní a historický nástin Rejvízu. Jako jediný Čech mezi obyvateli Rejvízu podle vyjádření Sotirise Joanidise „velmi často tlumil nespokojenost rejvízských občanů s přiřazením Sudet k Československé republice a měl u Rejvízáků velikou autoritu“.

Druhou osobou, o níž píše autor s neskrývanou láskou a laskavostí, byla kostelnice Anna Seidlová (1903 – 1998), žena německé národnosti. Žila na faře, tam, kde je dnes muzeum Tkalcovna.Dejme opět slovo autorovi: „Ještě ve svých osmdesáti pěti letech se starala nejen o rejvízský kostel, ale i o kostely v Dolním a Horním Údolí. Aby je mohla větrat a udržovat v nich čistotu, i v tomto vysokém věku k nim chodila většinou pěšky. Byla známá pod přezdívkou svatá Anna….byla skutečně, jak píše Miroslav Horníček ve své knížce Dobře utajené housle, jako cukřenka. Malinká, útlá, vždycky usměvavá, každého zvala na své čaje z bylinek sbíraných v nejbližším okolí, a nedej bože, abyste jí sebeméně pomohl- položila by za vás život. Každému říkala: pomodlím se za vás, a určitě to dělala.“

Na  Annu Seidlovou má Sotiris Joanidis ještě jednu specifickou vzpomínku. V šedesátých letech při sázení brambor na malém políčku za farou sama vedla pluh, do kterého zapřahala svého bratra Rudolfa. Usměrňovala ho opatrně dlouhým bičem, protože bratr byl hluchý, ohluchl ve válce  v severním Řecku v horách u Gramosu v bojích proti řeckým partyzánům. K tomu Sotiris Joanidis dodává: „Právě těch partyzánů, kteří se v roce 1949 přistěhovali na Rejvíz. Jak je ten svět malej! Potom celou dobu pracovali vedle sebe v lese, Rudolf jako cestář, Řekové jako dřevorubci. A neštěstí nechodí ani po horách Gramosu, ani po Jeseníkách, ale po lidech. Jednou parta řeckých dřevorubců kácela stromy u hlavní cesty z Rejvízu na Jeseník a co čert nechtěl, Rudolf, který cestu odvodňoval, pracoval nedaleko. Bylo sice zvykem, že těžaři před každým pádem stromu řvaním oznamovali jeho pád, ale Rudolf nic neslyšel a to se mu stalo osudným. Všichni Řekové ze širokého okolí mu přišli na pohřeb“.

Tady je nanejvýš na místě zmínit se o lesním hřbitově. V kraji je znám – těm místním – spíše pod názvem ruský hřbitov.V rejvízských lesích byl za 2.světové války vybudován zajatecký tábor. Jako první se v něm ocitli vojáci polské armády, potom rudoarmějci a ke konci války – za již mírnějších podmínek -zajatí angličtí a francouzští letci. O životních podmínkách ruských zajatců, kteří pracovali v lese a na stavbě silnic, svědčí dopis bývalého vězně F.l.Lučuka, který tato smutná místa při 20. výročí ukončení hrůzné války v roce 1965 navštívil. Po válce se v lesích porůznu nacházely hroby zajatců zemřelých ponejvíce na tyfus, úplavici a podvýživu. Jediným znamením byl jednoduchý kříž, nejčastěji z březových kmínků . Nyní spí svůj věčný sen na ruském hřbitově nalezených a shromážděných 24 ruských zajatců. Až na dva neznámé uvádí Sotiris Joanidis ve své knížce jména všech pohřbených spolu s údaji o datu a místě jejich narození. Ideologicky zneužívané místo v dobách normalizace prošlo rekonstrukcí, jejímž návrhem byl Sotiris Joanidis odpovědnými úřady v roce 1999 pověřen.

Snažila jsem se nyní, v roce 2012, k ruskému hřbitovu dojít podvakrát, vždy jinou doporučovanou cestou, převažovala žlutá turistická značka. Ani na jednom z ukazatelů jsem však nikdy a nikde nenašla označení „ruský“ nebo „lesní hřbitov“. Na jednom rozcestí byla na stromě připevněna očividně zarezlá tabule s odpudivě pěticípou hvězdou, zřejmým pozůstatkem dob minulých, a jakýmsi nejasným směřováním. Prostě jsem ty hroby ruských válečných zajatců nenašla. Byla to jenom moje chyba?  Nebo jsme i v tomto kraji natolik šovinističtí, že ani smrt nás s těmi nebohými Ivany, Feodory a Anatoli nesmíří?

 Když už jsme u těch smutných témat, připomenu ještě rejvízský Památník obětem 1.světové války. Pomalu se ztrácí v rozrůstajícím se lese, jen ti znalejší a pozornější ho mohou zahlédnout od silnice těsně před vjezdem do obce ve směru od Jeseníku. První světová válka označovaná původně , v bláhové naději, že nic tak strašného se už nemůže opakovat, jako Velká, odvedla na svá válečná pole šedesát občanů (dnešní počet stálých obyvatel) Rejvízu (tehdy Reihwiesen), z nichž se jedenáct již nikdy nevrátilo. Ty si jejich pozůstalí a spoluobčané připomněli nejen náhrobkem na místním hřbitově, ale v roce 1929 jim vybudovali architektonicky významný i na pohled zajímavý památník z pěti kamenných sloupů šest metrů vysokých , sestavených v pěticípem půdorysu. Sloupy s označením válečných let 1914 – 1918 jsou centrálně propojeny symbolickým kalichem hořkosti. Skutečně důstojná památka padlých synů obce. Kolik podobných památníků je po našich obcích? Vodíme tam děti? Mluvíme o těch událostech?

Vyznavači ekologické výchovy mají k dispozici spoustu materiálů například v citovaných zápisech o výskytu lýkožrouta smrkového, o větrných kalamitách, proměňující se technice a rozsahu těžby dříví apod. To už se pohybujeme v rozsáhlé kapitole nadepsané Rejvízské letopisy.

Přeskočím-li podrobné vylíčení paleontologických nálezů poblíž Rejvízu v drakovských kvarcitech (klobouk dolů před tím, co všechno autor shromáždil a nastudoval), zbývá ponořit se do druhé poloviny knížky Rejvíz a báje z okolí. V obsahu je devětadvacet pověstí uvedeno jako Báje a pověsti z okolí Rejvízu, lidově i trochu jinak. Víc řekne autorovo motto přímo v záhlaví textu: Doufám, že ne zcela klasické přepracování nebude na závadu. A tak se dovídáme pověsti o pastýři Gillovi, ale i Konrádovi, O rejvízských mechových jezírkách a jejich pokladech… Dovídáme se tak, jak je traduje lidová slovesnost, ale někdy také trochu okořeněné pojetím místních vypravěčů nebo aktualizované. Je to na škodu? Jen krátká ukázka nakonec z pověsti Čertovy kameny  Harichsteine): „Jednou mladý čert zkoušel sílu svého zraku. Postavil se na vrchol výše jmenovaných skal a kam se podíval, přinutil zemi, aby hořela jak žhavá láva, až se skály tavily. Docela dobře se dalo říct, že ničil životní prostředí a to se dělat nemá. Je samozřejmé, že se o tom dozvěděla správa PUŠ (Pekelná učňovská škola) a udělala patřičná opatření. Čertovsky rychle poslala školního inspektora – renomovaného pedagoga Lucifera, aby zjednal rychlou a účinnou nápravu. A co čert nechtěl, Lucifer načapal čertovského učně in flagranti při ničení životního prostředí. Arcisatanáš začal na učně dštít síru a chtěl ho příkladně potrestat lískovkou na zadní část těla, ale nemohl ho chytnout. Rychlý učeň vyskočil a před pádnou vychovávající rukou inspektorovou, hlava nehlava, utíkal přes rozžhavenou lávu. Právě tehdy, na žhavé lávě, zanechal stopy svého kopyta, které je tam dodnes vidět. Lucifer tedy sám zhasil oheň a zchladil skálu, ale protože spěchal potrestat nezbedného žáka, prý zapomněl pod kameny kus žhavé lávy. Přesně tam ještě dodnes za teplých letních dnů tyto kameny hřejí. A tak jméno, které podle této báje kameny dostaly, nám může připomínat nezodpovědnost mládí, nebo starého čerta“.

Já bych si s tím textem poradila, věděla, co s ním, jak ho zúročit. Nejen v hodinách češtiny (gramaticky, literárně, slohově, sémanticky….)

Slyšela jsem hlasy, že Sotiris Joanidis není historik, ale písmák. Chvála bohu! Historiků – pro školy akademicky studených – máme habaděj (jenom těch Ústavů!), písmáků pohříchu málo.A že by jich bylo třeba.Nenašlo by se jich víc – mezi učiteli? Je-li od vás na Rejvíz daleko, poblíž přece máte…..

                                                                                                                                  Alžběta Peutelschmiedová

Doporučená literatura

JOANIDIS, S.  Rejvíz a báje z okolí  (doplněné vydání)

                        Vydal: Sotiris Joanidis –RULA, 2006. ISBN 80-902929-7-0.

JOANIDIS, S.  U všeho byl Odysseus  Rejvíz:, RULA, 2009. ISBN 978-80-904122-0-0.

KRÁLOVÁ, K., TSIVOS, K.  Vyschly nám slzy… Praha: Dokořán, 2012.