Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Četbou k rasismu a xenofobii?

Rasismus, latentní i netajený, xenofobie podmiňující nenávistný vztah k Ne-Čechům, po historických zkušenostech nepochopitelný antisemitismus – o tom všem slyšíte stále znova z rozhlasu nebo televize, čtete v novinách, v horších případech prožíváte na ulici. Nás doma se to nějak zvlášť netýká. Zatím. Má vnoučata už sice vědí, že jejich prababička byla česká Němka, ale její poválečné martyrium je zajímá tak málo jako dnes již zestárlí, byvší Revoluční gardisté. Co je pro dnešní školáky nějaký rok pětačtyřicátý!

Jenže…v posledních týdnech jsem poněkud zneklidněla. V předvánoční atmosféře Kuba ve škole četl, jak „Petr usne, sotva lehne, sotva lehne, sen se zvedne…“, prostě půvabně českou Nerudovu Romanci štědrovečerní. O tom, že tento velký básník byl dost zavilým antisemitou, je prý vícero písemných záznamů. Že by měl něco proti Romům, nevěřím. I když v básni Láska ze Zpěvů pátečních český národ přirovnává k nemilovanému, odstrkovanému dítěti „nouze jež kolébá“, s dovětkem „…a kdo se přiblíží, blíží se v pohaně: Kéž jsi se zalklo už, proklaté cikáně!“

  Nerudovo vyjádření chápu spíše jako uřeknutí, slovní klišé bez živné půdy zlého úmyslu. Jak ale omluvit babičku Barunky Panklové, nevím. Mám stejnojmennou knížku po letech opětovně přečtenou, poctivě, slovo za slovem. Při předčítání vnoučatům jsem průběžně tu a tam upravila některý z neobvyklejších přechodníků, přiblížila význam leckterého slova, vysvětlila něco z pozapomenutých obyčejů. Jak však vnoučatům zdůvodnit babiččinu podvědomou xenofobii a rasismus? Ve třetí kapitole zaznamenávající pravidelné návštěvníky Starého bělidla jsme se dovídali: „Také dráteníka i žida přivítala vždy s laskavou upřímností, byli to vždy ti samí, a tedy známí již, jako by spřáteleni byli s Proškovic rodinou. Jen když jednou do roka se přihodilo, že se toulaví cikáni v sadu ukázali, tu se babička ulekla. Honem vynesla jim jíst ven a říkala: „S užitkem bývá, vyprovodí-li jich člověk až na rozcestí“. Řádky jsem přeříkala a raději přešla bez komentáře.

  Napříště už to nešlo. To když jsem pro společné večerní čtení zvolila Shakespeara s odůvodněním, že právě jeho zvolili Britové za největšího muže zacházejícího tisíciletí. Po pravdě řečeno, ta novinová zpráva se mi hodila „do krámu“. Už před jejím zveřejněním dostala desetiletá Karolinka pod stromeček Příběhy ze Shakespeara převyprávěné pro děti Charlesem a Mary Lambovými. K mému velkému překvapení zaujal v létě Karolinku starší klasický britský film o Romeovi a Julii, vydržela tehdy se Shakespearovými verši u televize přes dvě hodiny. Chytila jsem se probuzeného zájmu a v rozhovorech občas prohodila cosi o Shakespearových postavách. Děti jsou krvežíznivé příšerky, řekl kdosi s lehkým nadhledem. Neudivilo mě proto, že jako první zvolila vnučka pro čtení příběh o vyříznuté libře masa z těla dlužníkova, Kupce benátského.

  Musela-li jsem při četbě Babičky místy uhlazovat jazykové archaismy (nikdy ne příliš!), v převyprávěných Příbězích ze Shakespeara toho nebylo třeba. Zarazila jsem se však hned na první větě. Příčilo se mi číst o vztazích „mezi tím chamtivým Židem a velkorysým kupcem Antoniem“. Tím Antoniem, který „…byl člověk přelaskavý…a snad nejvíce nesl v sobě klasické ctnosti Římanů“. Mé zděšení narůstalo, když „nelítostný Židák Šajlok, který měl tvrdé srdce a nikdo z dobrých lidí ho neměl rád“, musel vmést Římanovi do tváře: „Stokrát jste mi přede všemi spílal…a já jsem jen pokrčil rameny, protože trpělivost a ústrky jsou údělem mého národa…křičel jste na mě, že jsem nevěřící pohan a prašivý pes, plival jste na můj kaftan a odkopával mě jako čokla od vrat“. Dost citací. Nedávala jsem znát své pohnutí, při četbě přeskakovala řádky, nadávky, nepříznivá hodnocení zkracovala a hlavně jsem slovo Žid nahrazovala prostým Šajlokovým jménem.

 Doteď nad tím přemítám. V Johnsonových Dějinách židovského národa jsem se poučila, že Británie byla v minulých staletích k Židům mnohem tolerantnější než takoví Španělé, Rusové, o Polácích i o nás nemluvě. A Shakespeare byl přece Angličan! Od Hamletova To be or not to be jsem sice už postoupila k louskání Shakespearových Sonetů v nejnovějším skvostném (naštěstí!) dvojjazyčném vydání Martina Hilského, ale v originále si Kupce benátského nepřečtu. Ta přemíra zášti, zloby a nenávisti přece nemůže být pouze dílem upravovatelů Charlese a Mary Lambových, ani českého překladatele.

 Nihil novi sub sole, nic nového pod sluncem co se týče rasismu a antisemitismu, dalo by se říci pro ukolébání svědomí. To mi však nestačilo. Vrátila jsem se do dětství. Vrátila jsem se k Povídkám ze Shakespeara, jak je v knížce Z oříšku královny Mab převyprávěla Eva Vrchlická. A četla jsem. Četla jsem jiný příběh. Ne proto, že byl nadepsán Benátský kupec proti zvykovému dnešnímu Kupci benátskému. Byl to příběh košatý, nezjednodušující a hlavně – bez setby zloby, zášti a nepřátelství. Slova žid (byť s malým ž) a židovský se na více než sedmadvaceti stranách objevovala sporadicky, nikdy ne v návodně nenávistném kontextu. Stačí uvést úryvek: „Antonio se setkával se Šajlokem na Rialtu, benátské burze, kde se scházívali kupci a peněžníci. Jestliže se mu nemohl vyhnout, dával mu až surově najevo, jak se ho štítí. Štítil se ho jako lichváře, a to zvláště jako židovského lichváře, zapomínaje, že by jemu podobné našel právě tak mezi křesťany. A že po hříchu nebyl sám, kdo užíval slova žid jako nadávky, ani mu to nepřipadalo kruté a nespravedlivé…“. Ostatně i ilustrace v knížce Evy Vrchlické zpodobňovala Šajloka spíše jako zdrceného starce typu krále Leara na rozdíl od zjevného zloducha v překladové publikaci.

 Tak teď nevím… Mám svá vnoučata vést k četbě klasiků? Nepochybně – jen s větší obezřetností vůči originálům, překladům a převyprávěním. Možná zrovna tak najdeme témata k diskusím, která ty děti ochrání před jedem nákazy a přesvědčí o hloubce verše Markéty Procházkové: Všichni jsme kapky pro žízeň země….

 

Za tento text jsem v roce 1999 převzala v Brně z rukou tehdejšího prezidenta PEN klubu Jiřího Stránského nejvyšší ocenění v literární soutěži  Evropský fejeton. Je to již řádka let, vnoučata dospěla, Kuba je na stáži v Ženevě, Karolina celý červenec provází po Čechách a po Moravě skupinu mediků původem od Taiwanu po Mexiko. Jen ten text je stále aktuální, ty okolnosti ve společnosti se jaksi nezměnily…


    hodnotili 2 uživatelé

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.