Rodiče v roli Otloukánka

        Už už se zdálo, že prázdninové turbulence na české politické scéně zbaví letos novináře nutnosti vyhledávat pro tzv. okurkovou sezónu nějaké povšechně platné téma. Takové, co nikoho příliš nerozruší,nenutí k přemýšlení, spíš dá dovolenkovému čtenáři za pravdu, že toto přece dříve nebývalo , a označí velmi pravděpodobného viníka.

       Takový zástupný problém se našel, k mé lítosti bohužel prvoplánově logopedický, svým dosahem však podstatně obecnější. Když jsem 19.června dávala na blog svůj příspěvek s názvem Už za rozcestím, netušila jsem, jak brzy – a s jakým vůbec ne pouze logopedickým dopadem – se budu k tématu vracet.

            Lidové noviny ze dne 9.července 2012 přišly na první stránce s titulkem – velikostí písma hodným Miroslava Kalouska – České děti mluví stále hůř. Aby nedošlo k mýlce, hned  pod tím bylo o něco menším písmem, ale přece jen tučně uvedeno: Výrazně přibývá malých pacientů v ordinacích logopedů. Za vady řeči mohou i rodiče.

            Jen na okraj se jako logopedka ohradím proti užité terminologii (pacient, ordinace, léčba). Zásadně nepatřím k těm, které pro sebe označuji jako logopedické fundamentalistky. Zjednodušeně vysvětleno: nevadilo mi ráčkování prezidenta Havla, pokud nevadilo jemu samotnému (ostatně s havlovskými rotacismy – ráčkoval i prezidentův otec, ráčkuje bratr Ivan –si při vší úctě neporadila ani taková kapacita, jako byl pan profesor Miloslav  Seeman). Abych svou pověst u ortodoxních logopedek ještě „vylepšila“, dodám jeden z poznatků ze své skutečně již věkovité logopedické praxe: valná část „ráčkujících“ obvykle vykazuje mimořádné matematické nadání nebo alespoň sklony k přírodovědným oborům.

            Zpět k terminologii užité v novinovém článku a běžné usazené i v logopedické praxi. Pochybuji, že se u nás v medicínském prostředí v dohledné době podaří nahradit termín pacient západně prosazovaným klientem. Snaha má svou logiku, pokud lékaři usilují o aktivní zájem a spolupráci člověka se zdravotními potížemi. Nemocný nemá být jen pasivním příjemcem léčby, tedy pacientem, což lze chápat v pojetí francouzského slovíčka patient = trpící, trpělivý, v dalším významu dokonce odsouzenec. Nikdo s narušením komunikační schopnosti (postaru s vadou či poruchou řeči, je v tom rozdíl) není pro to nemocný. Logicky tedy nemůže být pacientem, nechodí do ordinace (ale navštěvuje logopedickou ambulanci, dříve poradnu) a není léčen. Logoped není lékař. Přidáme-li k oněm termínům řadou logopedů oblíbený bílý plášť, je to pouhý výraz profesního – tvrdě řečeno – mindráku. A také projev necitlivosti k dětem předškolního věku, pro které je bílý plášť synonymem v obavách očekávaného fyzického příkoří. Za našimi humny směrem na západ po bílých pláštích v ambulancích logopedů (a často i v ordinacích lékařů) ani vidu, ani slechu.

Inkriminovaný článek v Lidových novinách ze dne 9.7.2012 jistě prošel novinářským zpracováním. Jemu na vrub by bylo možné přičíst (logopedům snad cizí) nedostatek jazykového citu užitím nepatřičného slovesného tvaru, kdy „…těžká práce…ale nosí výsledky“. Co však dodat například k tvrzení, že „…složení řečových vad se velmi změnilo ? Na čem je toto konstatování založeno? Zainteresovaní mohou jen sledovat, jak časem přicházejí a odcházejí „módní“ logopedické vlny. Nedávno to byly specifické poruchy učení, najmě dyslexie. Kdeže loňské sněhy jsou? Nemít z dětství zkušenost s dyslexií bylo u tzv. celebrit skoro nepřijatelným stigmatem. Kolik jen vydavatelství se přiživilo na knížkách o osudech ubohých dyslektiků či na metodikách specifického vedení,údajně efektivní terapie, dobře se s dyslexií žilo i různým poradenským centrům, ta dianetická (scientologická) nevyjímaje. Zajímavé bylo sledovat posun věkových kategorií, kterým byla v případě dyslexie pozornost věnována. Zprvu to byli žáci 1.stupně ZŠ,celkem logicky navázali ti druhostupňoví. Následně se pozornost obrátila do předškolního věku, k tzv.riziku dyslexie. Potom zbývali již jen dospělí. S filmem Rain Man nastoupila vlna zájmu o autisty. Taky už se trochu vyčerpala.Poslední roky je na tapetě vývojová dysfázie, o níž jako o těžké řečové poruše, která „..se teď objevuje..“ hovoří i zmiňovaný článek. Proč teď? Odpověď je nasnadě – „…je to i tím, že se lépe a podrobněji diagnostikuje“. A hned se najde poučení pro vylekané (a nešťastné) rodiče: „Pečlivý a trpělivý rodič může situaci vždycky velmi ovlivnit tím, že se bude dítěti maximálně věnovat. Je to těžká práce, ale nosí (opět ten slovesný tvar namísto žádoucího nese) výsledky. Když má dítě osvícené rodiče, může se mluvit o velkém štěstí“. Vřele doporučuji těm osvíceným rodičům, aby v případě vyslovení diagnózy vývojová dysfázie požádali o definici této poruchy, tohoto narušení komunikační schopnosti. Obtížně se s tou definicí vyrovnávají i renomovaní logopedi, za nejvýstižnější považují vlastně jen negativní vymezení – to znamená výčet toho, čím dítě není postiženo: není mentálně postižené(politicky nekorektní je termín retardované), nemá fyzický handicap (krátce – slyší, vidí), netrpí psychickou deprivací (nejsou narušeny citové vazby) , nemá….lze pokračovat ažk závěrečnému – ale přesto jeho řečový vývoj nepostupuje , jak by měl. Co s takovým vymezením, jak potom dítěti účinně pomáhat?

První na řadě jsou v českých zemích tradičně rodiče. Je to téměř český logopedický syndrom, zalezlý logopedům pod kůži z doby ideologicky podmíněného příklonu k pouhým funkčním poruchám, podmíněným řečovým reflexům, shrnutých do tvrdého konstatování v jedné publikaci určené učitelům a rodičům : Kdo máte zájem čtěte, a kdo máte doma dítě, které začíná koktat, zpytujte svědomí“. Jak pohodlné!  A stále v různých obměnách užívané!

             Naštěstí byl duchem uvedeného článku takříkajíc nadzvednut i jeden z redaktorů Lidových novin. A tady se konečně dostávám k slibovanému přesahu problematiky, která zdaleka není v českých zemích pouze problematikou logopedickou. Martin Zvěřina komentoval téhož dne článek České děti mluví stále hůř z titulní strany LN glosou Normované děti. Nedá mi, abych úryvkovitě necitovala: „…Nepochybně platí: kolik specialistů, tolik diagnóz. Každé odvětví si vyrábí poptávku po svém zboží…Dnešní inflace specialistů na veškeré životní situace klade absurdní požadavky nejen na děti, ale i na rodiče, teoreticky by měli vyhovět požadavkům pediatrů, pedagogů, alergologů, logopedů, výživových poradců, dětských psychologů, sportovních trenérů a ještě by jim měl zbýt čas na normální existenci. Přitom nikde není psáno, že pokud by se hypoteticky našel nějaký nadrodič a vyhověl při výchově požadavkům všech odborníků, tak nevychová nějaké deprivované stvoření, které by se na každém kroku třáslo strachy z představy, že vybočilo z normy. Jedním z nejodpornějších rysů odbornické nevědomosti je moralizování“.

     Ten článek v LN byl skutečně medvědí službou logopedii, oboru, který léta ctím a usiluji mu rozumět. Měli by se nad ním zamyslet i ti učitelé, kteří zhusta pohodlně(?) rezignují na svou odbornost a stávají se pouhými odesílači na nekončící vyšetření, kdy se stále diagnostikuje, diagnostikuje a ještě diagnostikuje…Za komentář s mnohem širším dopadem bych panu redaktorovi ze srdce poděkovala. Připomněl mi, jak jsem již vícekrát písemně i ústně reagovala na jedno z doporučení ve stále šířené logopedické příručce. Rodiče dětí předškolního věku znejistěné vývojem řeči svého dítěte jsou nabádáni, aby dítě nechali vyšetřit pediatricky, psychologicky, neurologicky, speciálně pedagogicky, psychiatricky, foniatricky…. K tomu jsem dodávala, aby psychiatrické vyšetření nechali na konec, dítě to bude potřebovat.

            Nemíním se v tomto textu jakkoli dotýkat problematiky řečové a jazykové úrovně českých dětí. Nemám rovněž v úmyslu zabývat se otázkou rodičů a jejich spolupráce nejen s logopedy, ale především se školou, s učiteli (zde je ten slibovaný přesah). Co se týče rodičů – jen dvě poznámky. Logopedy vyhledávají vždy právě ti pečlivější, úzkostnější, těm, kterým je vývoj jejich děti „šumafuk“, nějaké myšlenky na logopeda vůbec nepřijdou. Nejen s tímto vědomím by měl logoped k rodičům dětí přistupovat.  A držet se závěrečných slov známé speciální pedagožky Olgy Zelinkové z její taktéž známé publikace Poruchy učení: „ Spolupráce s rodiči je často svízelná, ale odborník musí zůstat nad věcí“.

            I kdyby nebyly zrovna prázdniny, je jen pramalá pravděpodobnost, že by se k mému textu dostali rodiče. Vlastně jim ani není směrován. Mířím do řad učitelů. Pořád věřím, že jsou – jako v dobách 1.republiky – kulturotvornou vrstvou, která může – a má – život dětí podstatně ovlivňovat. Pro malou nápovědu se vrátím do svého oboru. Od roku 1990 v rámci své specializace (balbuties, koktavost) překládám knížky z produkce Stuttering Foundation of America, neziskové organizace, která si právě letos připomíná 65. výročí svého vzniku. Ve výborném  manuálu pro logopedickou intervenci Koktavost u dětí školního věku, (Brno: Paido, 2004) je rozsáhlá kapitola nadepsaná Spolupráce s rodiči.Míněna je spolupráce logopeda s rodiči, ale uvedené myšlenky mohou mnohé napovědět i českým učitelům (učitelkám), zejména v otázce  odbourávání zažitého paternalismu, kdy rodič není učiteli partnerem , ale pouhým objektem poučování a kladení požadavků, často nereálných, hypotetických. Autor uvedené publikace C.W.Dell mimo jiné píše: „Jedním z cílů schůzek s rodiči je získávání informací. Chceme o dítěti vědět co nejvíce. Jsou dva způsoby získání těchto informací. Prvním je přímé dotazování, druhým – podle našich zkušeností mnohem lepším – je nedirektivní, nepřímý přístup.Je-li to možné, pokoušíme se klást všeobecné otázky v naději, že rodiče využijí této příležitosti…když se rozhovoří…řeknou, co jim dříve ani na mysl nepřišlo. Mnohdy se jedná o významné informace, které bychom nikdy nezískali, pokud by rozhovor probíhal formou otázka – odpověď.    Rodiče potřebují mluvit, a to mluvit volně. My bychom měli rozhovor vést takovým způsobem, který jim to umožní…..snažíme se vsouvat do rozhovoru chápající pomlky a pauzy, kterým se v běžném rozhovoru raději vyhýbáme….právě pauza je efektivní způsob, jak přimět rodiče k pokračování v hovoru. …je třeba ukázat náš respekt k rodičům dítěte. Mluví-li s námi otevřeně, měli by se cítit  klidně a bezpečně. Pokoušíme se dát najevo, že posuzujeme problém, ale nikoho neobviňujeme“. Komu nestačí krátký úryvek z desetistránkové kapitoly, může nalistovat kapitoly námětově velmi blízké, např. Spolupráce s učiteli, Co mohou udělat rodiče.

            Věřím, že úvahy nad naznačenými problémy jsou jednou z účinných cest ke zvýšení hrubě pokleslé prestiže krásného učitelského povolání.