Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Červenec 2012

Co se slovy všechno poví

Je to taková malá, útlounká knížečka, skoro bych řekla brožura, kdyby to slovo nemělo poněkud hanlivý přídech. Vydalo ji v roce 2007 nakladatelství Portál pod titulem Co se slovy všechno poví. Na první pohled upoutá svou obálkou a při listování bohatou grafickou výbavou, kterou by vědečtěji založení pedagogové možná nazvali grafickými organizéry, ale tak já těm specificky funkčním ilustracím ubližovat nemíním. Ne proto, že jejich autory jsou Věra a Pavel Brázdovi . Empatii Pavla Brázdy vůči psanému slovu by bylo možné považovat za dědictví po babičce, takto Heleně Koželuhové, sestře bratří Čapků, po ovdovění pak znovu provdané za básníka Josefa Palivce.

 Nevím, co vedlo nedělní televizní Kalendárium k připomenutí nekulatého výročí narození jednoho z autorů inkriminované knížky. Josef Hiršal (1920 – 2003), ve Wikipedii uváděný jako český básník a překladatel,knížku vytvořil spolu se svou životní družkou a literární souputnicí Bohumilou Grögerovou. Oba prožili větší část svých tvůrčích životů ve stínu nepřízně doby. A je škoda, že je v tom stínu víceméně necháváme. Necháváme my, kterým vadí a které bolí každodenní mrzačení mateřského jazyka. My, kteří stále ještě chodíme do spořitelny, ne do spořky, slavíme narozeniny a ne narozky, jezdíme na dovolenou, nikoliv na dovču, nad knihou trávíme nějakou tu hodinu, nikdy hoďku, a pokud něco nechápeme, nejsou to pro nás nepochopky.Do toho společenství řadím pochopitelně učitele a jistě by se k němu hlásili i odpovědní rodiče.

 Knížka Co se slovy všechno poví rozhodně prázdninový batoh nezatíží. Ale určitě radostně, přitom účelně, hravě a místy až rozverně naplní případné deštivé dny nebo delší večery, a to všech, bez rozdílu věku. V žádném případě není určena jen dětem, i když je návodem hry rozvržené do sedmi dnů oslovuje.Je obtížné připojit ukázky, které jsou příčinně napojené na graficky perfektní návodné ilustrace. Prostě a vtipně si hrajete se slovy, třeba pomocí rovnic:

Trojka – roj + rub = trubka. Jindy vymýšlíte věty s podstatnými jmény a se slovesy totožného základu (ejhle! gramatika) HAD hádá. BIČ bičuje.

Na 31.stránce knížky Co se slovy všechno poví přicházejí autoři – Josef Hiršal a Bohumila Grögerová -s něčím, co znám již z Návrhů nových názvů přírodě. To se básník inspiroval nonsensovým Christianem Morgensternem, jehož Návrhy převedl – ne přeložil, to by nešlo – do češtiny. Z probírané knížky uvedu –pedagogicky induktivně – nejprve ty lehčí, abych nikoho neodradila: pětikráska (samozřejmě sedmikráska), vidamýžď (hlemýžď), brejmyslivec (brejlovec)…Ale už přitvrdím (bez nápovědy): protilička rolní, sýdřeň koprsa… Stačí?

Zde je na místě uvést další Hiršalův geniální převod Morgensternových veršů (ty v knížce Co se slovy všechno poví nenajdete), část Šibeničních písní s názvem

Jak si šibeniční dítě zapamatuje jména měsíců

Sněden

úhoř.

Vezen

buben.

Svět ten

čert vem!

Na věnec

lupen.

Lháři,

lži jen!

Tys dopad!

Blázinec.

Kdo by mohl tomu textu upřít vtip, hravost, hloubku, smysl pro logiku a jazykový cit? Najde se hodně dětí, který se jej rády naučí zpaměti, a to překvapivě rychle pro ty dospělejší, kteří budou jen chtít prospěšně potrápit svou šedou kůru mozkovou.

Při promrskávání jazykového citu a tolik potřebného porozumění textu se Josef Hiršal s Bohumilou Grögerovou nemohli vyhnout popleteným příslovím a pořekadlům (účinně jich využívá ve svých chytrých textech i Jiří Havel). To už se vracím do prezentované knížečky:

Komu není rady, tomu se zelení.

Není všechno zlato, co tě nepálí.

Nehas, co se třpytí.

Od koho poplach, toho píseň zpívej….atd., atd.

V podstatě pěkné morality. Nevíte-li si s některou rady, stejně jako u předchozích úkolů – hádanek najdete rozluštění na posledních stránkách užitečné publikace.

Bylo by škoda spolu s knížkou Co se slovy všechno poví nevzpomenout další z tvůrčí dílny Josefa Hiršala. Vděčně ji hýčkám ve své knihovně, šířím mezi studenty učitelství i hotovými pedagogy, doporučuji těm, kteří se snaží pomáhat dětem s poruchami učení, i logopedům jako vděčný a přívětivě přijímaný text. Jedná se o knížku, kterou Josef Hiršal napsal s režimem podobně postiženým druhem, s Jiřím Kolářem . S titulem Paleček krále Jiřího ji v roce 1992 vydalo nakladatelství Atlantis. Jsou to vesměs krátké texty, které rozhodně nudou nebo časově nezatíží předčitatele ani dětského adresáta, příjemce.

Posnažím se příznivě naladěné nalákat několika ukázkami. Kdo byl Paleček, říkat netřeba (neználkové si to „vygooglují“). Přesto nezaškodí začíst se do doslovu Co víme a nevíme o bratru Janu Palečkovi. Opět se setkáváme se jménem Bohumily Grögerové (s Jiřím Hiršalem kromě jiného napsala oceňované literární vzpomínky s názvem Let let).

Je rozdíl mezi Palečkovými chytačkami a hádankami. Chytačky jsou vlastně vtipné hádanky:

Co je půl dřevěného a půl prasečího? (kartáč)

Co dělá člověk, dřív než vstane? (lehne si)

Který mrtvý vyhání živé?(hřeben)

To Palečkovy hádanky vyžadují nejen bystrost,ale také jazykový cit a to, co lingvisté (a logopedi) nazývají rozvinutým fonematickým sluchem (případně fonemickým uvědomováním):

Která bota se nehodí na žádnou nohu? Sobota.

Která štika nejí ryby a nemá dravčí chyby? Paštika.

 Která ruka nic nedělá a nikoho netrestá? Paruka….

            Hádanek i chytaček je vždy na několik stránek. Úroveň rodinného stolování (pokud ještě něco takového vůbec existuje) můžeme povýšit dodržováním toho, čeho se musel vystříhat host u královské tabule, nesměl například:

- polévkou toče zmítat,

- na ubrus krmě kydat,

- líce si jídlem vycpávat,

- lžíce oblizovat či o suknici je otírat,

- zuby kosti hlodat,

- pod stůl je metat…

Funguje to! Vyzkoušela jsem.

Nikdy si neodpouštím upozornění na poeticky vtipnou a jazykově vynalézavou ukázku pranostiky na listopad: Lehký mráz se dá snést. Tak neváhej a snes ho do dřevníku a poruč mu, dřív než začne štípat lidi do uší, aby ti naštípal dříví. Slib mu za to, že nebudeš nosit smutek za nehty, aby se neumazal, kdyby ti tam náhodou zalezl…

A nakonec pohádka. Opakovaně slýchávám nářky z řad učitelek mateřských škol i logopedů, že děti neznají klasické pohádky. Inu, jsou krásné a my starší jsme s těmi Budulínky a Karkulkami vyrůstali, že ano? Ale nepřehlídli jsme něco? Přečetli jste si někdy pozorně některou z pohádek bratří Grimmů? Děs a hrůza! Horor! Nakonec i ta Perníková chaloupka…Slyším-li v rozhlasové soutěži zpívat babičku s pětiletou vnučkou písničku Včera neděle byla, vnučku v duchu lituju. Babička bude hodně direktivní, s pubertou vnučky se v budoucnu bude těžko srovnávat…

Když nové, říká se moderní pohádky, tak taky opatrně. Rumcajs byl v podstatě hodně ideologický,poplatný režimu, byl to ten lidový hrdina, dnes se nám podobných rojí…A televizní Krkonošské pohádky? Čirý nacionalismus, jen sledujte vnímavě a nezaujatě. To Josef Hiršal nabízí třeba pohádku nadepsanou Pláč nad utopenou myškou. Děj se několikrát opakuje a opakovaně košatí, přesně jak to děti rády. Nad utopenou myškou (splněn požadovaný prvek hororu) se okolní druhové a oživlé předměty (jsme přece v pohádce) postupně lámou, vypařují, svalí , zašumí, ztrouchniví, zoufají si, zakalí se….jednoduše narůstající a stále opakovaný řetěz sloves spojovaných s konkrétní činností, slovní zásoba vzkvétá, rozšiřuje se – co chtít víc?

Je-li pravdivé přísloví, že ptáka po peří, člověka po řeči poznáš, nevypadá to s námi zrovna nadvakrát. Dělejme s tím něco. Začněme u sebe, doma, po prázdninách pak ve škole. K rozjezdu pomůžou třeba i knížky z rodu těch právě doporučovaných.

 

LITERATURA

HIRŠAL, J., GRÖGEROVÁ, B.  Co se slovy všechno poví. Praha: Portál, 2007.

                                                   ISBN 978-80-7367-202-7.

HIRŠAL, J., KOLÁŘ, J.  Paleček krále Jiřího.  Brno: Atlantis, 1992. ISBN 80-7108-058-6.


Četbou k rasismu a xenofobii?

Rasismus, latentní i netajený, xenofobie podmiňující nenávistný vztah k Ne-Čechům, po historických zkušenostech nepochopitelný antisemitismus – o tom všem slyšíte stále znova z rozhlasu nebo televize, čtete v novinách, v horších případech prožíváte na ulici. Nás doma se to nějak zvlášť netýká. Zatím. Má vnoučata už sice vědí, že jejich prababička byla česká Němka, ale její poválečné martyrium je zajímá tak málo jako dnes již zestárlí, byvší Revoluční gardisté. Co je pro dnešní školáky nějaký rok pětačtyřicátý!

Jenže…v posledních týdnech jsem poněkud zneklidněla. V předvánoční atmosféře Kuba ve škole četl, jak „Petr usne, sotva lehne, sotva lehne, sen se zvedne…“, prostě půvabně českou Nerudovu Romanci štědrovečerní. O tom, že tento velký básník byl dost zavilým antisemitou, je prý vícero písemných záznamů. Že by měl něco proti Romům, nevěřím. I když v básni Láska ze Zpěvů pátečních český národ přirovnává k nemilovanému, odstrkovanému dítěti „nouze jež kolébá“, s dovětkem „…a kdo se přiblíží, blíží se v pohaně: Kéž jsi se zalklo už, proklaté cikáně!“

  Nerudovo vyjádření chápu spíše jako uřeknutí, slovní klišé bez živné půdy zlého úmyslu. Jak ale omluvit babičku Barunky Panklové, nevím. Mám stejnojmennou knížku po letech opětovně přečtenou, poctivě, slovo za slovem. Při předčítání vnoučatům jsem průběžně tu a tam upravila některý z neobvyklejších přechodníků, přiblížila význam leckterého slova, vysvětlila něco z pozapomenutých obyčejů. Jak však vnoučatům zdůvodnit babiččinu podvědomou xenofobii a rasismus? Ve třetí kapitole zaznamenávající pravidelné návštěvníky Starého bělidla jsme se dovídali: „Také dráteníka i žida přivítala vždy s laskavou upřímností, byli to vždy ti samí, a tedy známí již, jako by spřáteleni byli s Proškovic rodinou. Jen když jednou do roka se přihodilo, že se toulaví cikáni v sadu ukázali, tu se babička ulekla. Honem vynesla jim jíst ven a říkala: „S užitkem bývá, vyprovodí-li jich člověk až na rozcestí“. Řádky jsem přeříkala a raději přešla bez komentáře.

  Napříště už to nešlo. To když jsem pro společné večerní čtení zvolila Shakespeara s odůvodněním, že právě jeho zvolili Britové za největšího muže zacházejícího tisíciletí. Po pravdě řečeno, ta novinová zpráva se mi hodila „do krámu“. Už před jejím zveřejněním dostala desetiletá Karolinka pod stromeček Příběhy ze Shakespeara převyprávěné pro děti Charlesem a Mary Lambovými. K mému velkému překvapení zaujal v létě Karolinku starší klasický britský film o Romeovi a Julii, vydržela tehdy se Shakespearovými verši u televize přes dvě hodiny. Chytila jsem se probuzeného zájmu a v rozhovorech občas prohodila cosi o Shakespearových postavách. Děti jsou krvežíznivé příšerky, řekl kdosi s lehkým nadhledem. Neudivilo mě proto, že jako první zvolila vnučka pro čtení příběh o vyříznuté libře masa z těla dlužníkova, Kupce benátského.

  Musela-li jsem při četbě Babičky místy uhlazovat jazykové archaismy (nikdy ne příliš!), v převyprávěných Příbězích ze Shakespeara toho nebylo třeba. Zarazila jsem se však hned na první větě. Příčilo se mi číst o vztazích „mezi tím chamtivým Židem a velkorysým kupcem Antoniem“. Tím Antoniem, který „…byl člověk přelaskavý…a snad nejvíce nesl v sobě klasické ctnosti Římanů“. Mé zděšení narůstalo, když „nelítostný Židák Šajlok, který měl tvrdé srdce a nikdo z dobrých lidí ho neměl rád“, musel vmést Římanovi do tváře: „Stokrát jste mi přede všemi spílal…a já jsem jen pokrčil rameny, protože trpělivost a ústrky jsou údělem mého národa…křičel jste na mě, že jsem nevěřící pohan a prašivý pes, plival jste na můj kaftan a odkopával mě jako čokla od vrat“. Dost citací. Nedávala jsem znát své pohnutí, při četbě přeskakovala řádky, nadávky, nepříznivá hodnocení zkracovala a hlavně jsem slovo Žid nahrazovala prostým Šajlokovým jménem.

 Doteď nad tím přemítám. V Johnsonových Dějinách židovského národa jsem se poučila, že Británie byla v minulých staletích k Židům mnohem tolerantnější než takoví Španělé, Rusové, o Polácích i o nás nemluvě. A Shakespeare byl přece Angličan! Od Hamletova To be or not to be jsem sice už postoupila k louskání Shakespearových Sonetů v nejnovějším skvostném (naštěstí!) dvojjazyčném vydání Martina Hilského, ale v originále si Kupce benátského nepřečtu. Ta přemíra zášti, zloby a nenávisti přece nemůže být pouze dílem upravovatelů Charlese a Mary Lambových, ani českého překladatele.

 Nihil novi sub sole, nic nového pod sluncem co se týče rasismu a antisemitismu, dalo by se říci pro ukolébání svědomí. To mi však nestačilo. Vrátila jsem se do dětství. Vrátila jsem se k Povídkám ze Shakespeara, jak je v knížce Z oříšku královny Mab převyprávěla Eva Vrchlická. A četla jsem. Četla jsem jiný příběh. Ne proto, že byl nadepsán Benátský kupec proti zvykovému dnešnímu Kupci benátskému. Byl to příběh košatý, nezjednodušující a hlavně – bez setby zloby, zášti a nepřátelství. Slova žid (byť s malým ž) a židovský se na více než sedmadvaceti stranách objevovala sporadicky, nikdy ne v návodně nenávistném kontextu. Stačí uvést úryvek: „Antonio se setkával se Šajlokem na Rialtu, benátské burze, kde se scházívali kupci a peněžníci. Jestliže se mu nemohl vyhnout, dával mu až surově najevo, jak se ho štítí. Štítil se ho jako lichváře, a to zvláště jako židovského lichváře, zapomínaje, že by jemu podobné našel právě tak mezi křesťany. A že po hříchu nebyl sám, kdo užíval slova žid jako nadávky, ani mu to nepřipadalo kruté a nespravedlivé…“. Ostatně i ilustrace v knížce Evy Vrchlické zpodobňovala Šajloka spíše jako zdrceného starce typu krále Leara na rozdíl od zjevného zloducha v překladové publikaci.

 Tak teď nevím… Mám svá vnoučata vést k četbě klasiků? Nepochybně – jen s větší obezřetností vůči originálům, překladům a převyprávěním. Možná zrovna tak najdeme témata k diskusím, která ty děti ochrání před jedem nákazy a přesvědčí o hloubce verše Markéty Procházkové: Všichni jsme kapky pro žízeň země….

 

Za tento text jsem v roce 1999 převzala v Brně z rukou tehdejšího prezidenta PEN klubu Jiřího Stránského nejvyšší ocenění v literární soutěži  Evropský fejeton. Je to již řádka let, vnoučata dospěla, Kuba je na stáži v Ženevě, Karolina celý červenec provází po Čechách a po Moravě skupinu mediků původem od Taiwanu po Mexiko. Jen ten text je stále aktuální, ty okolnosti ve společnosti se jaksi nezměnily…


Rodiče v roli Otloukánka

        Už už se zdálo, že prázdninové turbulence na české politické scéně zbaví letos novináře nutnosti vyhledávat pro tzv. okurkovou sezónu nějaké povšechně platné téma. Takové, co nikoho příliš nerozruší,nenutí k přemýšlení, spíš dá dovolenkovému čtenáři za pravdu, že toto přece dříve nebývalo , a označí velmi pravděpodobného viníka.

       Takový zástupný problém se našel, k mé lítosti bohužel prvoplánově logopedický, svým dosahem však podstatně obecnější. Když jsem 19.června dávala na blog svůj příspěvek s názvem Už za rozcestím, netušila jsem, jak brzy – a s jakým vůbec ne pouze logopedickým dopadem – se budu k tématu vracet.

            Lidové noviny ze dne 9.července 2012 přišly na první stránce s titulkem – velikostí písma hodným Miroslava Kalouska – České děti mluví stále hůř. Aby nedošlo k mýlce, hned  pod tím bylo o něco menším písmem, ale přece jen tučně uvedeno: Výrazně přibývá malých pacientů v ordinacích logopedů. Za vady řeči mohou i rodiče.

            Jen na okraj se jako logopedka ohradím proti užité terminologii (pacient, ordinace, léčba). Zásadně nepatřím k těm, které pro sebe označuji jako logopedické fundamentalistky. Zjednodušeně vysvětleno: nevadilo mi ráčkování prezidenta Havla, pokud nevadilo jemu samotnému (ostatně s havlovskými rotacismy – ráčkoval i prezidentův otec, ráčkuje bratr Ivan –si při vší úctě neporadila ani taková kapacita, jako byl pan profesor Miloslav  Seeman). Abych svou pověst u ortodoxních logopedek ještě „vylepšila“, dodám jeden z poznatků ze své skutečně již věkovité logopedické praxe: valná část „ráčkujících“ obvykle vykazuje mimořádné matematické nadání nebo alespoň sklony k přírodovědným oborům.

            Zpět k terminologii užité v novinovém článku a běžné usazené i v logopedické praxi. Pochybuji, že se u nás v medicínském prostředí v dohledné době podaří nahradit termín pacient západně prosazovaným klientem. Snaha má svou logiku, pokud lékaři usilují o aktivní zájem a spolupráci člověka se zdravotními potížemi. Nemocný nemá být jen pasivním příjemcem léčby, tedy pacientem, což lze chápat v pojetí francouzského slovíčka patient = trpící, trpělivý, v dalším významu dokonce odsouzenec. Nikdo s narušením komunikační schopnosti (postaru s vadou či poruchou řeči, je v tom rozdíl) není pro to nemocný. Logicky tedy nemůže být pacientem, nechodí do ordinace (ale navštěvuje logopedickou ambulanci, dříve poradnu) a není léčen. Logoped není lékař. Přidáme-li k oněm termínům řadou logopedů oblíbený bílý plášť, je to pouhý výraz profesního – tvrdě řečeno – mindráku. A také projev necitlivosti k dětem předškolního věku, pro které je bílý plášť synonymem v obavách očekávaného fyzického příkoří. Za našimi humny směrem na západ po bílých pláštích v ambulancích logopedů (a často i v ordinacích lékařů) ani vidu, ani slechu.

Inkriminovaný článek v Lidových novinách ze dne 9.7.2012 jistě prošel novinářským zpracováním. Jemu na vrub by bylo možné přičíst (logopedům snad cizí) nedostatek jazykového citu užitím nepatřičného slovesného tvaru, kdy „…těžká práce…ale nosí výsledky“. Co však dodat například k tvrzení, že „…složení řečových vad se velmi změnilo ? Na čem je toto konstatování založeno? Zainteresovaní mohou jen sledovat, jak časem přicházejí a odcházejí „módní“ logopedické vlny. Nedávno to byly specifické poruchy učení, najmě dyslexie. Kdeže loňské sněhy jsou? Nemít z dětství zkušenost s dyslexií bylo u tzv. celebrit skoro nepřijatelným stigmatem. Kolik jen vydavatelství se přiživilo na knížkách o osudech ubohých dyslektiků či na metodikách specifického vedení,údajně efektivní terapie, dobře se s dyslexií žilo i různým poradenským centrům, ta dianetická (scientologická) nevyjímaje. Zajímavé bylo sledovat posun věkových kategorií, kterým byla v případě dyslexie pozornost věnována. Zprvu to byli žáci 1.stupně ZŠ,celkem logicky navázali ti druhostupňoví. Následně se pozornost obrátila do předškolního věku, k tzv.riziku dyslexie. Potom zbývali již jen dospělí. S filmem Rain Man nastoupila vlna zájmu o autisty. Taky už se trochu vyčerpala.Poslední roky je na tapetě vývojová dysfázie, o níž jako o těžké řečové poruše, která „..se teď objevuje..“ hovoří i zmiňovaný článek. Proč teď? Odpověď je nasnadě – „…je to i tím, že se lépe a podrobněji diagnostikuje“. A hned se najde poučení pro vylekané (a nešťastné) rodiče: „Pečlivý a trpělivý rodič může situaci vždycky velmi ovlivnit tím, že se bude dítěti maximálně věnovat. Je to těžká práce, ale nosí (opět ten slovesný tvar namísto žádoucího nese) výsledky. Když má dítě osvícené rodiče, může se mluvit o velkém štěstí“. Vřele doporučuji těm osvíceným rodičům, aby v případě vyslovení diagnózy vývojová dysfázie požádali o definici této poruchy, tohoto narušení komunikační schopnosti. Obtížně se s tou definicí vyrovnávají i renomovaní logopedi, za nejvýstižnější považují vlastně jen negativní vymezení – to znamená výčet toho, čím dítě není postiženo: není mentálně postižené(politicky nekorektní je termín retardované), nemá fyzický handicap (krátce – slyší, vidí), netrpí psychickou deprivací (nejsou narušeny citové vazby) , nemá….lze pokračovat ažk závěrečnému – ale přesto jeho řečový vývoj nepostupuje , jak by měl. Co s takovým vymezením, jak potom dítěti účinně pomáhat?

První na řadě jsou v českých zemích tradičně rodiče. Je to téměř český logopedický syndrom, zalezlý logopedům pod kůži z doby ideologicky podmíněného příklonu k pouhým funkčním poruchám, podmíněným řečovým reflexům, shrnutých do tvrdého konstatování v jedné publikaci určené učitelům a rodičům : Kdo máte zájem čtěte, a kdo máte doma dítě, které začíná koktat, zpytujte svědomí“. Jak pohodlné!  A stále v různých obměnách užívané!

             Naštěstí byl duchem uvedeného článku takříkajíc nadzvednut i jeden z redaktorů Lidových novin. A tady se konečně dostávám k slibovanému přesahu problematiky, která zdaleka není v českých zemích pouze problematikou logopedickou. Martin Zvěřina komentoval téhož dne článek České děti mluví stále hůř z titulní strany LN glosou Normované děti. Nedá mi, abych úryvkovitě necitovala: „…Nepochybně platí: kolik specialistů, tolik diagnóz. Každé odvětví si vyrábí poptávku po svém zboží…Dnešní inflace specialistů na veškeré životní situace klade absurdní požadavky nejen na děti, ale i na rodiče, teoreticky by měli vyhovět požadavkům pediatrů, pedagogů, alergologů, logopedů, výživových poradců, dětských psychologů, sportovních trenérů a ještě by jim měl zbýt čas na normální existenci. Přitom nikde není psáno, že pokud by se hypoteticky našel nějaký nadrodič a vyhověl při výchově požadavkům všech odborníků, tak nevychová nějaké deprivované stvoření, které by se na každém kroku třáslo strachy z představy, že vybočilo z normy. Jedním z nejodpornějších rysů odbornické nevědomosti je moralizování“.

     Ten článek v LN byl skutečně medvědí službou logopedii, oboru, který léta ctím a usiluji mu rozumět. Měli by se nad ním zamyslet i ti učitelé, kteří zhusta pohodlně(?) rezignují na svou odbornost a stávají se pouhými odesílači na nekončící vyšetření, kdy se stále diagnostikuje, diagnostikuje a ještě diagnostikuje…Za komentář s mnohem širším dopadem bych panu redaktorovi ze srdce poděkovala. Připomněl mi, jak jsem již vícekrát písemně i ústně reagovala na jedno z doporučení ve stále šířené logopedické příručce. Rodiče dětí předškolního věku znejistěné vývojem řeči svého dítěte jsou nabádáni, aby dítě nechali vyšetřit pediatricky, psychologicky, neurologicky, speciálně pedagogicky, psychiatricky, foniatricky…. K tomu jsem dodávala, aby psychiatrické vyšetření nechali na konec, dítě to bude potřebovat.

            Nemíním se v tomto textu jakkoli dotýkat problematiky řečové a jazykové úrovně českých dětí. Nemám rovněž v úmyslu zabývat se otázkou rodičů a jejich spolupráce nejen s logopedy, ale především se školou, s učiteli (zde je ten slibovaný přesah). Co se týče rodičů – jen dvě poznámky. Logopedy vyhledávají vždy právě ti pečlivější, úzkostnější, těm, kterým je vývoj jejich děti „šumafuk“, nějaké myšlenky na logopeda vůbec nepřijdou. Nejen s tímto vědomím by měl logoped k rodičům dětí přistupovat.  A držet se závěrečných slov známé speciální pedagožky Olgy Zelinkové z její taktéž známé publikace Poruchy učení: „ Spolupráce s rodiči je často svízelná, ale odborník musí zůstat nad věcí“.

            I kdyby nebyly zrovna prázdniny, je jen pramalá pravděpodobnost, že by se k mému textu dostali rodiče. Vlastně jim ani není směrován. Mířím do řad učitelů. Pořád věřím, že jsou – jako v dobách 1.republiky – kulturotvornou vrstvou, která může – a má – život dětí podstatně ovlivňovat. Pro malou nápovědu se vrátím do svého oboru. Od roku 1990 v rámci své specializace (balbuties, koktavost) překládám knížky z produkce Stuttering Foundation of America, neziskové organizace, která si právě letos připomíná 65. výročí svého vzniku. Ve výborném  manuálu pro logopedickou intervenci Koktavost u dětí školního věku, (Brno: Paido, 2004) je rozsáhlá kapitola nadepsaná Spolupráce s rodiči.Míněna je spolupráce logopeda s rodiči, ale uvedené myšlenky mohou mnohé napovědět i českým učitelům (učitelkám), zejména v otázce  odbourávání zažitého paternalismu, kdy rodič není učiteli partnerem , ale pouhým objektem poučování a kladení požadavků, často nereálných, hypotetických. Autor uvedené publikace C.W.Dell mimo jiné píše: „Jedním z cílů schůzek s rodiči je získávání informací. Chceme o dítěti vědět co nejvíce. Jsou dva způsoby získání těchto informací. Prvním je přímé dotazování, druhým – podle našich zkušeností mnohem lepším – je nedirektivní, nepřímý přístup.Je-li to možné, pokoušíme se klást všeobecné otázky v naději, že rodiče využijí této příležitosti…když se rozhovoří…řeknou, co jim dříve ani na mysl nepřišlo. Mnohdy se jedná o významné informace, které bychom nikdy nezískali, pokud by rozhovor probíhal formou otázka – odpověď.    Rodiče potřebují mluvit, a to mluvit volně. My bychom měli rozhovor vést takovým způsobem, který jim to umožní…..snažíme se vsouvat do rozhovoru chápající pomlky a pauzy, kterým se v běžném rozhovoru raději vyhýbáme….právě pauza je efektivní způsob, jak přimět rodiče k pokračování v hovoru. …je třeba ukázat náš respekt k rodičům dítěte. Mluví-li s námi otevřeně, měli by se cítit  klidně a bezpečně. Pokoušíme se dát najevo, že posuzujeme problém, ale nikoho neobviňujeme“. Komu nestačí krátký úryvek z desetistránkové kapitoly, může nalistovat kapitoly námětově velmi blízké, např. Spolupráce s učiteli, Co mohou udělat rodiče.

            Věřím, že úvahy nad naznačenými problémy jsou jednou z účinných cest ke zvýšení hrubě pokleslé prestiže krásného učitelského povolání.