Chytré horákyně

Nesu si životem dva odkazy kultivovaně odtažité paní profesorky Francové: denně si před spaním přečtu pár stránek (jejich počet se zvyšuje úměrně mé prohlubující se nespavosti) a nevyznávám Švejka. Nešvejkovala jsem ani ve škole, ale manévrování jsem se nevyhnula.

 Nejen školní rok byl rozčísnut Měsícem knihy, ptactva, spořivosti, ale také politicky oslavami Vítězného února, Dne osvobození (tehdy ještě 9.května) nebo VŘSR. Pro ty šťastnější dodávám, že zkratka tajila Velkou říjnovou socialistickou revoluci, připadající akurátně na 7.listopad. Den, kdy si údajně vystřelila Aurora kotvící na Něvě (dnes již opět v Petrohradě), byl zarámován do Měsíce československo-sovětského přátelství. Nutno bylo oslavovat, a tak jsme oslavovali. Mým osmákům už věkem nehrozily veršovánky, jak „…rudou barvou dneska září sedmička v mém kalendáři“. Spíš hrozilo mně, že bych se mohla v jejich očích zdiskreditovat.

 Každodenní dojíždění do školy bylo únavné, ale dalo se využít k ledasčemu. Dnes si myslím, že jsem si právě šprtáním francouzských slovíček a idiomů v autobusovém příšeří zkazila oči. Billboardy byly tehdy vzácnější než mimo Vánoc nedostupné pomeranče. Jaký div, když mě při pohledu z autobusu upoutaly výzvy k návštěvě restaurace nabízející Týden sovětské kuchyně.

 Co dnes vypadá prachobyčejně, bylo v oněch  časech překvapující. Ředitel školy, uvyklý mým nápadům, neprotestoval, když jsem navrhla oslavit proklamovaný Měsíc přátelství se svými žáky v restauraci. Kamufláží byl nefalšovaný ruský boršč. Telefonicky jsem dohodla konzumaci s vedením hotelové restaurace v nefrekventovaných dopoledních hodinách. Vyhovovalo to i mým žákům vyhlídkou na únik z vyučování. Sdělovat skutečné pozadí manévru jsem nepovažovala za nutné. Jenom jsem labužnicky přiblížila kulinářské přednosti boršče, čímž jsem získala souhlas dětí, že si to pochutnáníčko samy zaplatí. Pamatuji se, že to tehdy bylo nějakých sedm osmdesát. Alibisticky jsem připustila, že každému nemusí boršč chutnat, že to však i tak pro nikoho nebude nejdražší zkušenost v životě.

 Je třeba připomenout, že mí žáci ( děvčat mezi nimi bývalo pomálu) trpěli – v pravém smyslu toho slova – vadou řeči, koktavostí. Doporučuje-li se dnes (často marně) v terapii narušení plynulosti řeči opouštět jalové povídání nad obrázky, snažila jsem se já už v oněch časech realizovat něco z tzv. tvrdých terapií, třeba metodu „ponoření“. Vláčela jsem kluky po různých institucích a shromážděních a takticky je měla k tomu, aby mluvili co nejvíce. Tady se nám nabízelo hned vícero příležitostí. Začalo to odkládáním svršků v šatně (byl přece listopad) s případnými slovními reakcemi na dotazy paní šatnářky. Vybavila jsem děti i společenským katechismem. Při placení měl každý podle počtu zkonzumovaných rohlíků zaokrouhlit požadovanou částku nahoru, se slovy: „To je dobrý!“

 Boršč byl vynikající! Lepší jsem od té doby nejedla. Obsluha byla úslužná a důvtipná, bez problémů přistoupila na mé sdělení, že nebudeme platit úhrnem, ale každý sám za sebe (mohla jsem si připsat další pomyslnou čárku za praktické logopedické cvičení). Naše láska k SSSR (Svazu sovětských socialistických republik) tehdy – bez připomínek! – doslova prošla žaludkem.

 Mohla bych vzpomenout jiný školní rok, kdy jsme z oslav Měsíce přátelství vyklouzli lingvisticky – do krabice od bot umístěné před mou třídou mohli zájemci vhodit svůj překlad několika řádek z Šolochovovy knihy Osud člověka, kterou znali i z filmového přepisu. Jen tak mimochodem – nic by se nestalo, kdyby dnešní školáci místo všelijakých děsných a děsivých slátanin občas viděli filmy jako Jeřábi táhnou, A jitra jsou zde tichá nebo i ten zmiňovaný Osud člověka. Pro překlad jsem rafinovaně vybrala úryvek o tom, jak hlavní hrdina „…ženilsa na ljubimoj děvočke“. Hodnotili jsme potom společně ne doslovný, ale nejlepší překlad.

 Toto vzpomínání podbarvené pochopitelným vzpomínkovým optimismem věnuji všem učitelkám – chytrým horákyním, které se bezduše nezpronevěřily svému poslání v dobách nejtemnějších. A nenapadla je přitom slova Bertolta Brechta: „ Pomněte, až přijde řeč na naše slabosti, i temné doby, jíž vy jste unikli“.

 

                                                           Alžběta Peutelschmiedová